Kouřící mysl

Mám teď zase po delší době energii a čas přemýšlet a psát o buddhismu, protože se ukázalo řešení určitých problémů v práci. Takže si práci - v hlavě - nemusím nosit domů a můžu se zabývat buddhistickou filozofií.

Každopádně bych rád napsal něco o fenoménu, který bych nazval "kouřící mysl". Lidé mi často říkají, znáš toho a toho? Ten je osvícený. Často například slyším jméno Eckhardt Tolle. Jednou se mě můj bratr zeptal na osvícení, jako co si myslím, že to je, zrovna, když jsem vyjížděl do šíleného provozu na IP Pavlova. Musel jsem hledat skulinu a zlomek vteřiny, abych vklouzl do svého pruhu a do ničeho a do nikoho nenaboural, když on se mě najednou zeptá, co si myslím o osvícení. Tak jsem mu samozřejmě řekl, že musím nejdřív vyřešit tu křižovatku. Bratr nepochopil, že moje reakce byla i odpovědí na jeho otázku. Ale i když se někdo ptá na osvícení někde u kávy, kde je "čas" na hloupé řeči, tak to je trochu problém. Když někdo říká, že ten a ten člověk je osvícen, současně tím nepřímo sděluje, že on sám si nemyslí, že je osvícen. A to je typická dualita, typická dualita této myšlenky. On jo, já ne. Ona jo, já ne. Málokdy narazíte na člověka, který o sobě tvrdí, že je osvícený, ale i takové případy jsou. Jak může někdo mluvit o osvícení, jako by to byla záležitost nějaké jednotlivé osoby? Problém je v té kouřící mysli. Myšlenky samy o sobě nejsou problém, ale horší to je, když se z vaší mysl kouří, když vám z ní něco roste, když za sebou něco taháte... Je to chlupatá mysl, nebo mysl opičí, zkrátka nejste to vy a vaše probuzená podstata. Najednou mluvíte hodinu o buddhismu, ale když vás bude poslouchat soudný člověk, tak nebude slyšet slova o buddhismu, ale bude cítit dým. Kouřící mysl. Nemluví z vás moudrost, ale nutkavá potřeba vyhazovat myšlenky z úst. Mohli byste namítnout, že osvícení lidé právě takhle nemluví a že jejich mysl neprodukuje odpad. Ano, ale vaše mysl taky neprodukuje odpad v jednom kuse. Jak říkal mistr Shunryu Suzuki svým žákům - dokud neotevřete ústa, chováte se jako buddhové.

Jde o to, že každá myšlenka, která nám vyčuhuje z hlavy, která nevyrůstá z vaší původní moudrosti, je překážkou mezi vámi a vaším pravým já. Jakákoliv dualistická myšlenka, která se týká buddhismu nebo duchovního života, pokud ji nepovažujete za prostředek k probuzení druhých, je kouřící mysl. To jsou všechny myšlenky o osvícených mistrech, pokud nejsou součástí nějaké přednášky nebo textu, kde je účelem naladit pozitivně studenty buddhismu na učení buddhismu. Mistr Dogen možná často oslavuje moudrost a dokonalé probuzení nejrůznějších starých mistrů, ale v jeho případně to není kouřící mysl, protože on to nemyslí vážně. Když se mě ale někdo ptá na Eckhardta Tolleho a jeho osvícení, myslí to zcela vážně. Mluví se tu o osvícení, jako by to bylo něco objektivního, co někdo má a někdo ne. Co je tamhle, ale není to tady. Taková řeč je kouřící mysl.  Nechali jste se nachytat. Jedinou překážkou mezi osvobozením a tímhle člověkem, ať už jsem to já nebo vy, je myšlenka, že něco je nebo není tak a tak. Je to právě takové, jaké to je, things as it is, to je to, co by nás mělo zajímat, ne osvícení nebo neosvícení druhých lidí. Když necháme tohle přesvědčení, že něco je nějak, plavat, sami víme, jaké to je být buddhou a nemusíme se na to nikoho ptát.          

Vertikální učení Buddhy

V minulém článku jsem psal o tom, jak je nutné - pokud chceme dobře studovat a praktikovat buddhismus, a aplikovat jeho moudrost v životě - obnovovat a zachovávat jakousi rovnováhu a nezaujatost.  Dnes bych na to navázal a vysvětlil něco ohledně horizontální a vertikální komunikace ve filozofii a v buddhismu konkrétně.

Typická diskuze intelektuálů ohledně náboženství, buddhismu, moudrosti a probuzení k pravdě je vedena horizontálně. Jeden tvrdí to, druhý ono, a le je jakési nepsané pravidlo, že všichni mají kousek pravdy. Kdo v této diskuzi odmítá rovnocennost názorů, je často považován za nátlakového nebo omezeného. Před lety jsem se marně snažil na jistém fóru lidi přesvědčit, že učení mistra Dogena je to pravé ořechové. Samozřejmě že jsem nikoho nepřesvědčil, i když jsem určitě hrstku lidí zaujal, tuším dokonce, že Tomáš David na základě mých marných snah se začal o mistra Dogena více zajímat a nakonec se ukázal na sesshinech Dogen Sanghy. Takže to nebyla úplně marná snaha, ale byla to snaha v rámci horizontální diskuze, kde v podstatě nikdo nemá větší pravdu, čili je to nekonečná, marná diskuze ohledně probuzení a smyslu života a jestli se nepletu, tahle diskuze trvá dále na nejrůznějších fórech po celém webu. Ta diskuze - to vám garantuju - nikdy neskončí a nikdo z ní nevyjde jako vítěz. Jediná věc, která tuhle diskuzi ukončí bude konec světa. Je třeba si teda uvědomit , že takové diskuze, kdy je třeba uznat názor druhého, nejsou nikdy učením Buddhy. To jsem asi objevil Ameriku, ale když to řeknu přesněji - takové diskuze vás nikdy neprobudí. V tom smyslu nejsou učením Buddhy. Učení Buddhy je primárně snaha druhé probudit k pravdě. Samozřejmě občas máme jako lidé chuť si podiskutovat, při kávě, ale neměli bychom zapomínat, že takové diskuze jsou prostě na světelné roky vzdálené skutečnému učení Buddhy, které není horizontální, ale vertikální.

Připomenu ještě poslední sesshin, kde jsme si mohli všimnout, jak někteří lidé - a já jsem nebyl výjimkou - mají potřebu takto horizontálně diskutovat o buddhismu a pravdě. Nechceme si připustit, že tyhle diskuze nikam nevedou. Najednou se objeví náš učitel a vykřikne: Kavárna! Je to tu jako v kavárně! Ano, protože v kavárně lidé rádi diskutují na různá témata, ale všimněte si, že v kavárnách nedochází k probouzení lidí do skutečnosti. Jestli ano, tak ne díky super intelektuálnímu srovnáváni Ježíše Krista s Buddhou. Spíš protože jste cestou na WC zakopli o kočku.

Buddhismus nabízí zcela odlišný způsob komunikace pravdy. Je to vertikální způsob. Místo rovnocenných názorů, které jakoby klademe jeden vedle druhého, pěkně do řady, aniž by jeden vyčníval nad druhým, tu je rázný zásah shora. Je to jako rána sekerou, která přetíná ztuhlý špalek nikam nevedoucí diskuze vejpůl. Když Buddha nebo mistr Dogen nebo mistr Joshu něco prohlásí, jako třeba Lao C' se nevyrovná Buddhovi, nebo Já jediný na celém světě jsem hodný úcty, nebo Suché hovno na klacku, nebo Sedni si a sklapni!, tak to nejsou hezké, demokratické příspěvky do kavárenské diskuze na téma moudrost a probuzení, ale jsou to rány holí shora dolů, jsou to zahřmění samotného Gótamy, jsou to Velké Třesky vesmíru, jsou to Jediné Jasné Perly.

Ponechme stranou, když někdo imituje tyto třesky - samozřejmě takový člověk není učitel ale opice - a zamysleme se nad významem těchto vertikálních instrukcí. Bez nich není učení Buddhy a bez nich není probuzení. Když Buddha otočil v prstech květinou, bylo to vertikální učení Buddhy, nebyl to další názor intelektuála. Když Kodo Sawaki prohlásil, že zazen je k ničemu, byl to hrom a blesk Buddhy, ne pouze názor kavárenského intelektuála. Když kavárenský intelektuál řekne, že zazen je k ničemu, je to stejně hodnotná informace, jako když vám řeknu, že je právě šest večer. Není šest večer. Tvrdit, že zazen je k ničemu a nemít k tomu vertikální důvod Buddhy je opravdu liché tvrzení. Ovšem pokud chápeme, že zazen sám, v tomto okamžiku, je zásah shora dolů, že to je úder palicí do země, pak je nadmíru jasné, že z hlediska kavárenského intelektuála je zazen k ničemu. Hromy a blesky jsou nám taky k ničemu, a přesto jsou alfou a omegou vesmírného dění. Přesto že zazen je relativně k ničemu, je zazen alfou a omegou vesmírného dění.

Jde teda o to, abychom si uvědomili, že učení buddhismu nelze chápat jako další příspěvek k diskuzi o významu světa a smyslu života. Učení Buddhy je vertikální - je to náraz, ne diskuze. Je to rána, ne názor. Je to třesk, ne myšlenka. Je to jiskra, která zapálila váš život. Je to spermie, která prorazila vajíčko. Je to tygr, který majestátně vyšel z jeskyně.  

Obtížnost jednoduchosti

Na minulém sesshinu jsem si uvědomil, jak je buddhismus jednoduchý. Ale tahle jednoduchost je velmi obtížná, když ji chceme realizovat. Proto to trvá deset, nebo dvacet let a potřebujeme být v kontaktu s učitelem, který obtíže s jednoduchostí Cesty překonal.

V jednom nedávném článku jsem psal o tom, že neexistuje zkratka k životu v pravdě. Že nestačí udělat ve vzduchu kruh a říct- to je vše. Když to udělá zenový mistr, tak to stačí, ale když to udělá někdo, kdo už nějakou dobu studuje a cvičí buddhismus, je to velmi málo. Říká se, že začátečník má mysl otevřenou - on ještě jednoduchost nezkazil uzly a slepými cestičkami myšlenek. Ale kde jsou ti začátečníci, co jsou ještě takhle neposkvrnění? Jakmile někdo otevře knihu o buddhismu, jeho jednoduchost je většinou ta tam. A pak takovému člověku trvá mnoho let, než ji znovu objeví. Navíc málokdo má o dosažení téhle jednoduchosti zájem.

Můj učitel na sesshinu mluvil o tom, že je důležité učit se cestu buddhismu jako se lidé učí řemeslo. Postupně se od mistra učit, jak přistupovat k životu a jak se chovat. Jinak to nejde. Nikdy jsem neměl moc velký problém přijmout svého učitele a snažit se od něho učit, ale realizovat jeho jednoduchost, přímočarost, s jakou přistupuje k problémům a k životu obecně, je pro mě velmi obtížené. Ale je to přirozené, že to je obtížné! Takže už když se začínáme učit Cestu, můžeme k tomu zkusit přistupovat jednoduše - bude to obtížné, ale to mi nevadí, prostě se budu snažit - den za dnem. Pak to vlastně není obtížné. Každopádně, když něco prostě děláme v tomto okamžiku, nikdy to není obtížné. Ale naučit se takhle žít je velmi, velmi těžké.

Na sesshinu společně s mým učitelem byla ještě jedna osoba, která také dozrála k plnému životu Cesty, Gabriele Linnebach, která v Japonsku studovala a cvičila buddhismus společně s mým učitelem u stejného mistra, roshi Nishijimy. Když pozorujete mého učitele, Mika, jak se chová, někdy si nejste jisti, co je jeho osobní povaha a co jsou plody jeho buddhistického studia. Ale když jsem viděl ty dva, Mika a Gabriele pohromadě, bylo mi celkem jasné, co jsou plody jejich buddhistického studia a praxe - je to právě ta jednoduchost, s jakou přistupují k problémům a různým každodenním situacím. Oni prostě nekličkují v myšlenkách a činech, jako většina lidí - když vidí, že je potřeba něco udělat, udělají to. Když vidí, že je potřeba něco říct, řeknou to. Je to takhle jednoduché, ale člověk obvykle myslí mnohem složitěji než zenový mistr a někdy neudělá prostě to, co by se mělo udělat, protože ho něco brzdí, strach, pochybnost, posedlost tím, že je uprostřed nějakého zdánlivě zajímavého rozhovoru, atd.  Takže náš život je často zbytečně složitý nebo křečovitý. Chceme něco říct, ale raději mlčíme. Jindy tušíme, že bychom měli mlčet, ale radši začneme mluvit. Někdy máme chuť něco udělat, ale jsme příliš líní, a tak dál sedíme... Učit se buddhistický život je učit se být přirozený, jednoduchý v tom smyslu, že není překážka mezi námi a naším prostředím. Je to jako ryba, která prostě plave v moři.

Ale to neznamená, že když se nám podaří buddhisticky dozrát, stanou se z nás primitivové, kteří ničemu nerozumí, nebo utečou, když se před nimi objeví nějaká složitá situace. Takže nemám na mysli - ha, tohle je příliš složité, já jsem buddhista, takže tohle neřeším, vyřešte si to sami. I ke studiu nukleární fyziky lze přistupovat s jednoduchostí zenového mistra. A to se dělá tak, že si prostě uvědomíte, že nemůžete studovat nukleární fyziku celou v jednom okamžiku, to by nezvládl ani Albert Einstein, ale že to musíte dělat krok za krokem. A stejně můžeme studovat například i Shobogenzo mistra Dogena. Není třeba se do toho pustit s velkou vervou a snažit se zvládnout celý díl za týden. Mnohem lepší je studovat kousíček po kousíčku, jak plyne čas, a kdy je k tomu příležitost. Za deset nebo dvacet let možná zjistíte, že jste pochopili podstatu toho díla, protože ta podstata nespočívá ve složitosti nebo velmi hlubokých, filozofických úvahách, ale v každodenní skutečnosti před naším nosem.

Být jednoduchý (ovšem nikoliv dementní)  člověk, oproštěný od uzlů a slepých uliček jednání a myšlení je velmi příjemné. Může to zažít každý, kdo se něčemu prostě soustředěně věnuje, třeba když opravujete svoje kolo. Ale je velmi těžké nechat tento přístup - tuto jednoduchost - prosáknout skrz naskrz naší osobností. Živý příklad našich učitelů nicméně ukazuje, že to možné je. Nakonec stačí udělat velký kruh prstem ve vzduchu. Ale pro nás bude lepší, když místo toho půjdeme do kuchyně a uděláme čaj. Jednoduše a soustředěně. Nikdo nám nebrání mít zkušenost buddhy. Nikdo nám nebrání projevit svou moudrost. Jen my sami jsme sobě překážkou. Když ale něco prostě uděláme v tomhle okamžiku, překážka zmizela. A pak to můžeme zkoušet každý den. A neměli bychom zapomenout, že zenový mistr není někdo, kdo to přestal zkoušet. Naopak. Právě proto, že už se nesnaží dosáhnout dokonalosti, a místo toho ke každé nové situaci přistupuje s čerstvou, otevřenou myslí - právě to z něho dělá mistra. A právě to charakterizuje rybu, mrak, horu nebo déšť.  

Premeniť sny na skalu

Existuje mnoho rôznych definícií náboženstva a niektorí ľudia môžu tvrdiť, že budhizmus je náboženstvo. Ale keď tento bod nepochopíme dobre, môžeme úplne zle pochopit celý význam budhistického úsilia a budhistickej praxe. Takže nejaký druh prebudení z náboženského chápania budhizmu je veľmi dôležitý. Ako vieme, v budhizme existuje veľa rôznych obradou, sú tu chrámy, budhistické oblečenie, zvončeky,  spievanie, poklony a podobne, a mnoho ľudí môže veriť, že je niečo úžasné a krásne na budhizmu, pretože ponúka také nádherné praxe a obrady, a pomáha ľuďom cítiť sa pokojne a kľudne. Jeden z mojich bývalých učiteľov robil veľa takých obradov a spievania a ľudia môžu dúfať, že jedného dňa budú tiež pracovať na plný úväzok ako zenový majster a celé dni nosiť buddhistické oblečenie a hovoriť ľuďom o skutočnom význame sútier a podobne. Ale zaujímalo by ma, či ľudia, ktorí veria v tento druh budhizmu, porozumeli tomu, čo Budha Šákjamúni našiel pod svojimi nohami,  nad svojou hlavou a vo svojom srdci. Zaujímalo by ma, či ľudia, ktorí veria v náboženskú podstatu buddhizmu, majú tušenie, čo buddhizmus je. Musí to vyzerať  veľmi arogantne, čo tu píšem, ale rád by som sebe a druhým pripomenul skutočný význam budhizmu, ako ma to učil a učí moj učitel. Vidím ľudí usilovne praktikovať budhizmus v tejto zvláštnej, nezvyčajnej a veľmi duchovnej atmosfére. Bol som na takých miestach a bol som svedkom takýchto postupov mnohokrát. Ale ak sa nám nepodarí prebudiť z tohto sna, môžeme praktikovať zazen po tisíce rokov a bude to márne.

Samozrejme že zazen, poklony, kesa, transmísia dharmy a štúdium vynikajúcej buddhistickej literatúry, ako je Shobogenzo majstra Dógena,  sú veľmi cenné a niekedy dôležité veci, ale niekedy aj nudné a nedôležité alebo zbytočné. Mali by sme cvičiť zazen s týmto postojom.  Cvičiť zazen alebo poklony alebo pálenie kadidla z nás nerobí nič viac duchovnú bytosť  ako vetva stromu alebo kus skaly. Cvičiť zazen naozaj nie je duchovné. Nie je to budhistická prax. Je to budhistická prax, ale nie je budhistická – v tom smysle náboženstva. Toto musí byť úplne triezva činnosť, bez toho, abysme niečo špeciálneho pridávali.  Iba vtedy, ak sa prebudíme z tohto budhistického sna o zazenu a nosenie kesa a obdivovania geniality majstrov, ako bol master Dógen, môžeme začať vidieť skutočný význam úsilia a cvičenia majstra Dógena a zmysel našej vlastnej praxe a života. Pravá podstata všetkých našich snáh je ďaleko od akéhokoľvek duchovného dosiahnutia alebo stavu mysle. V skutočnom budhizmu sme stratili záujem o všetky druhy stavov mysle a začali sme sa zaujímať o niečo, čo je živé, aktuálne,  práve teraz. Môže to byť aj hlúpy vtip, alebo mucha, ktorá vás trápi, zatiaľ čo vy sa snažíte prečítať článok v časopise. Podstatu budhizmu je treba nájsť v našom skutočnom živote, nie v nejakom duchovnom sne. Samozrejme majster Kodo Sawaki varoval ľudí od toho, aby sa strácali v šialenstve moderného sveta. Ale ako transformovať naše chápanie vecí ? Ako sa prebudiť rovnako aj z duchovného šialenstva s názvom " budhizmus " a materiálneho  šialenstva sveta a individuálneho citového šialenstva? Ak sa zamilujeme, môžeme úplne stratiť zmysel pre realitu, ale keď sme dostatočne opatrní, aj keď sme sa zamilovali, môžeme si uvedomiť našu ilúziu: "Som sa zamiloval, ja hlupák, ale aj tak som zalúbený. " Je to ako byť opitý a vedie´t to: „Ja som opitý ". Problém nie je zamilovanie, alebo ked sa trochu opijeme  Problém spočíva v tom, že nemáme tušenie, čo sa deje . Akonáhle si uvedomíme, že sme stratili kontakt s realitou, to je v poriadku. Ale akonáhle sme vo vzduchu, mali by sme vedieť, že sme vo vzduchu a nie na zemi. Nemali bysme sa správať, ako keby sme boli stále na zemi. Niektorí náboženskí ľudia veria, že letí nad zemou alebo nad ostatnými. A niektorí pesimisti neverí, že je možné vyskočiť alebo letieť alebo vyjadriť Buddhu dokonale v obyčajnom tele a mysli . Hocičo je možné, ale mali by sme vedieť, čo robíme. Cvičenie zazenu alebo spievanie sútier nie je nič zvláštne. Lietanie na Mesiac môže byť náš obyčajný život. Ale čo sa stane, keď sa stratíme v niečom, a nevidíme, čo sa deje ? V takejto situácii môžeme chcieť uniknúť z jedného sna do iného sna, alebo z jedného klamu do iného klamu. Ak chceme cvičiť autentický zazen buddhov a starých majstrov, a darí sa nám to, pak jasne vidíme, ako sme oklamaní a prebudíme sa. A zenový masjter sa musí prebudiť zo sna o tom, že je zenový majster. Nie je a nikty nebol a  nikdy nebude. Teraz je jeho úlohou ukázať, čo je jeho a naša ozajstná tvár. ON sa musí přebudit a pak može prebudit aj nás. Vrátit nám zmysel pre to, čo je najdoležitějšie, například otvorit dvere, zatvorit dvere, otvorit okno, zatvorit okno...  

Takže je potrebné nájsť zmysel v našom skutočnom živote, krok za krokom, akcia po akcii, chyba za chybou, ani nie byť  uzamknutý niekde bez akejkoľvek predstavy, ako sa dostať von, ani sa strácať 

 v  duchovných snoch. Existuje spôsob, ako pochopiť náš život - nie je to tahať svoje telo a mysel za sebou ako šialený alebo chorý človek, ani byť  ochromený okolnosťami, ani sa vznášať nad bežnými problémami svojho života . Ale brať veci  také, aké sú, jednoducho, rovno, či už je to dobrá práca, zlá práca, dobrý zdravotný stav, zlý zdravotný stav, dobrí priatelia či nepriatelia, ak je zima alebo leto, svetlo alebo tma. Môžeme si uvedomiť, čo Budha pochopil o sebe a o všetkých - že bez ohľadu na to, aké sú ťažké okolnosti, možme úplne slobodne konať v tomto okamihu - za všetkými vecami a pochybnostmi a myšlienkami a vyjadrovať rovnakú jednoduchosť akú vyjadrujú hory a rieky -  tie sú úplne ľahostajné k ľudským predstavám o svete. Aj keď môžeme byť takto jednoduchý, naša inteligencia a vzdelanie nám a iným može pomôcť  komunikovať túto jednoduchosť aj pre intelektuálnu mysel. Musíme pohnúť telom – tak uvidíme význam budhizmu - a musíme pohnúť mysľou – a uvidíme zmysel jednoduché akcie. Takže tu nie je nič, čo by bolo treba upevniť okrem opakovania tejto akčnej slobody znovu a znovu každý deň. Náboženstvo bude navždy beznádejná situácia,  ak nepohneme slobodne mysľou správnym smerom a ak nepohneme slobodne telom  správnym smerom. Keď to tak urobíme, môžeme premenit kamen na vzduch, inými slovami , môžeme diskutovať o realite, a premeniť sny na skalu, čo znamená, že sa môžeme vrátiť z filozofických diskusií do nášho každodenného života.