Sunday, October 29, 2017

Nenávist ani lhostejnost není řešení - jak to vidí Buddha

Jsou tu dva extrémy. Na jednu stranu můžeme mít strach, že děláme pořád nějaké chyby. Velké chyby, malé chyby... vidíme chyby, které dělají druzí. V extrému je pak nenávidíme. Je docela běžné v dnešním světě označovat různé problémy jako nacismus. Když někdo nemá rád nějaký druh žen, hned je to nacista... když někdo nemá rád vegany, je to nacista... Hitler je symbol zla. Když Hitler poslal do plynu miliony nevinných lidí, byla to samozřejmě obrovská chyba, obrovský omyl. Aniž bych chtěl nějak obhajovat démonickou nelidskost Hitlera, musíme si uvědomit, že Hitler nebyl sám, kdo si přál realizaci takových zvěrstev. Němci dnes mají velký pocit viny kvůli druhé světové válce, kvůli holocaustu. I když oni tehdy nevolili Hitlera, mají pocit viny, protože jejich národ udělal velkou chybu. Když si vezmeme nějakou obyčejnou uklízečku, která volila Hitlera, zřejmě netušila, koho a co volí, netušila, že volí smrt pro miliony nevinných lidí. Že volí druhou světovou válku. Že volí totalitní režim pro půl Evropy. Ona jen chtěla levnější máslo, jistou práci, klid a pořádek na ulicích.


Z toho vyplývá, že si často vůbec neuvědomujeme, že zdánlivá maličkost, kterou vykonáme, může mít nedozírné následky. My jsme to nemysleli špatně, ale výsledkem je velká tragédie. Byl jednou jeden letecký mechanik a měl za úkol vyměnit šroubky u čelního skla proudového dopravního letadla. Nějak nemohl najít šroubky správné velikosti, tak zvolil šroubky, které sice neměly správnou velikost, ale byly skoro stejně velké. Napadlo ho asi, že to nebude problém. Okno přišrouboval šroubky, které zdánlivě splnily svou funkci. Jenže za letu se šroubky uvolnily, čelní sklo vypadlo a podtlak vysál pilota z kabiny ven. Naštěstí ho za nohy udrželi druhý pilot a palubní inženýr. Celou cestu do nouzového přistání drželi mrznoucího pilota za nohy. Stačilo málo a pilot zahynul pádem z letadla. Další piloti mohli být taky vysáti podtlakem ven z letadla a letadlo se mohlo zřítit. Všechno začalo tím, že mechanik nemohl najít správné šroubky a řekl si, že o něco větší nebudou problém. Každý den se nám může přihodit podobná věc. Když zanedbáme nějakou maličkost. Může to mít nedozírné následky. A když vidíme, že malá chybička se stala velkou chybou a tragédií, máme tendenci někoho nenávidět, odsoudit. To je jeden extrém. Všude vidíme nebezpečí, nedostatek, málo snahy, můžeme vidět takhle druhé i sebe. Pořád hrozí nějaká tragédie. Ale tohle je cesta do pekla. Lidé budou vždycky dělat chyby. My sami se nemůžeme vyhnout chybám a nedostatkům. Není na světě člověk, který by neměl nějakou slabší stránku. Kvůli té slabší stránce dřív nebo později udělá nějakou chybu. Když máte nějakou slabší stránku, zřejmě to způsobuje další a další chyby. Ale když si to budeme vyčítat, nebo druhým, nepohneme se z místa. Naopak můžeme způsobit ještě více problémů. Když druhým nebo sobě vyčítáme nedostatky, může to způsobit ztrátu motivace se snažit. Když jsem byl malý, učil jsem se hrát na klavír. Pamatuju si svoje první krůčky. Moje matka to poslouchala a pak prohlásila: "Jemu to nejde, on na to není, nemá talent." To mě tak negativně zasáhlo, že jsem si řekl, že už se snažit nebudu, protože to nikam nevede. Od té doby jsem nenáviděl cvičení na klavír. Nutili mě ještě asi čtyři roky, ale bylo to utrpení. Nikdy jsem nechtěl cvičit. Bylo to peklo a navíc jsem měl pocit viny, že jsem líný a neschopný. Ale protože jsem byl hloupé dítě, myslel jsem si, že je to všechno moje chyba. Takže to je další extrémní příklad toho, kdy sami sebe odsuzujeme jako neschopné. Děláme pořád chyby a je to prostě jedině naše chyba.


Na druhou stranu jsou lidé, kteří nikomu ani  sobě nic nevyčítají. Všechno jim je jedno. I když dělají jednu chybu za druhou, sebevědomě kráčí dál, jako by se nechumelilo. A když druzí dělají chyby, je jim to jedno. I když takhle lhostejného člověka neznám, beru to jako teoretickou možnost. Je to opak přehnané kritičnosti a výčitek. Určitě ale existují lidé, kteří nevidí důvod kritizovat druhé nebo sebe. Všechno je v pořádku, není třeba nic měnit. A nebo jsou lidé, kteří odmítají kritiku na určitých místech. Například buddhistický učitel je podle nich někdo, kdo nemá nikoho a nic kritizovat a má pouze ukazovat na lásku, radost, klid a soucit, a má se snažit pozitivní pocity vyvolávat v druhých. Když ten učitel někoho nebo něco kritizuje, odmítnou ho, jdou pryč a hledají někoho, kdo bude samý úsměv a bude pořád v klidu. Naštvaný buddhistický učitel jim nedává žádný smysl. Buddhismus je přece klid, láska, mír, tolerance... Bullshit. Vysvětlím to později.


A tak tu máme dva extrémy. Vidíme sebe a druhé jako věčně chybující - měli bychom se vyvarovat chyb a když někdo udělá chybu, musíme na to jasně poukázat. chtěli bychom , aby lidé a svět byl zbaven chyb a omylů. Na druhé straně tu jsou lidé, kteří odmítají jakoukoliv kritiku. Hledají smíření, toleranci a lásku. Není třeba se hádat, není třeba něco odmítat, leda negativní myšlenky a emoce.


Buddhismus nabízí alternativu k těmto dvěma přístupům. Lidé jsou chybující, nikdy se nezbaví chyb. Buddha byl nedokonalý člověk, nikoliv dokonalý. Byl to pouze člověk a z té podstaty nemohl nebýt chybující. Určitě měl nějaké osobní nedostatky. Ale jeho přístup nebyl ani ignorovat chyby druhých, ani vyvolávat nenávist a zlost, protože někdo udělal chybu. On chtěl, abychom se zamysleli, proč děláme chyby, proč některé dál budeme dělat a proč se můžeme naučit některé chyby neopakovat. Jeho cesta nebyla od špatného člověka k dokonalému, ale od zmateného, přehnaně kritického nebo přehnaně lhostejného, k člověku, který rozumí své podstatě, svým chybám a hledá způsob, jak žít uprostřed chyb svých a chyb druhých lidí, aniž by podléhal zlosti nebo lhostejnosti. Buddhova cesta k  životu, kdy odmítáme lhostejnost a současně odmítáme nenávist, je cesta k ryzí upřímnosti, k upřímné snaze žít co nejlépe, i když nikdy nebudeme bez chyb.


Tudíž v praxi to znamená, že místo nenávisti k německému národu nebo k někomu, kdo způsobil velkou tragédii, se spíš zamyslíme, co vedlo k těm chybám. Zamyslíme se, co vedlo německou uklízečku k tomu, aby volila nacismus a zkusíme se zamyslet nad tím, jak často my sami bychom rádi volili někoho, kdo nám zajistí lepší plat, větší bezpečí na ulici, i za cenu, že nějaký druh občanů bude muset jít někam, kde nám nebudou překážet. Intelektuál jistě chápe nesmyslnost rasismu. Ale člověk s nižším IQ je něco jako dítě- jeho svět je černobílý, ne složitý. Chce odstranit nepohodlnost a nepořádek. Nezajímá ho složitá historie nějakého národa, jako jsou Židé nebo jiné menšiny. Má smysl nenávidět rasisty, když my sami nejsme v podstatě nic jiného, pokud se díváme přes prsty na někoho, kdo má prostě nižší IQ než my?  A obráceně, má smysl nenávidět intelektuály, i když můžou mít nereálné představy o světě? Buddha místo toho nabízí otevřenost - chápání situace komplexně, kde není místo pro nenávist, jen pro hledání řešení. A i když můžeme dospět k nějakému radikálnímu řešení, jako je postavení zdi nebo víza nebo zákaz pobytu atd., nemusíme to dělat s nenávistí. Když někdo postaví zeď, aniž by ho k tomu vedla nenávist, můžeme s ním o té zdi diskutovat. Může změnit názor. Pokud ale postaví zeď  někdo na základě nenávisti, bude skoro nemožné tu zeď zbourat.


Buddhismus neodmítá kritiku nebo radikální řešení - pokud toto radikální řešení nevede k zbytečnému utrpení. Ale chce po nás, abychom hledali s maximální upřímností nejlepší řešení situace. I když bude nejlepší řešení, na jaké přijdeme, dát někomu facku, nejde o to, jestli to je chyba nebo láska nebo moudrost. Prostě to bylo něco, co vyplynulo z naší upřímné snahy jednat správně nebo adekvátně. Samozřejmě spousta lidí to odsoudí, budou mít sklon nás nenávidět, řeknou, že jsme fašisti, nacisti, rasisti, xenofobové nebo šílenci. Ale my jsme prostě dělali, co bylo v našich silách. Průšvih je, když podvádíme sebe a druhé a neděláme to, co cítíme jako přirozené. Když nejsme poctiví k sobě, můžeme se chovat krásně, můžeme rozdávat úsměvy, mluvit o lásce, ale uvnitř je nenávist, nebo zklamání, nebo hořkost, nebo všechno to. Je to pokrytecký život. Buddha na tohle upozorňuje. Když poznáváme, kdo jsme , nechceme už lhát sobě a druhým. Když nevíme kdo jsme, samozřejmě nějak tápeme, nevíme, co máme vlastně dělat. Ale i když máme pocit, že nevíme, kdo jsme, a co je náš život, víme dobře, když podvádíme.


Cvičit a studovat buddhismus znamená poznávat, kdo opravdu jsme a co je náš život, jaký má smysl. Pak chyby svoje a druhé chápeme jinak než dosud. Chápeme je spíš jako matematické rovnice, které jsou složité, ale mají řešení. Nechápeme je jako důvod k nenávisti nebo frustraci nebo k pocitu méněcennosti. Nicméně protože jsme upřímní a záleží nám na blahu všech bytostí, snažíme se řešit tyto rovnice a hledat řešení. Už to, že se snažíme, je cesta a výsledek. Už to je buddha, už to je probuzení, už to je smysl našeho života. Takový přístup nevymýtí chyby a nedostatky lidí ani vesmíru, ale přináší do tohoto zmateného a často tragického světa aspekt moudrosti a autentické starostlivosti, který v tomto světě tak moc a moc potřebujeme.