Tuesday, August 28, 2018

Život se nedá ozazenovat

Každý rok v září pro mě začíná "nový rok", to znamená, začíná školní rok a začíná nový "rok" v Lotus centru, protože o prázdninách v Lotusu necvičíme. Tak první pátek v září je pro mě takové zase zahájení toho koloběhu pátečních zazenů, který končí na konci června.

Tak jsem si říkal, že bych mohl něco napsat, a sice Co bych chtěl letos učit.

Když jsem na začátku tohoto roku dostal transmisi dharmy a stal se oficiálně učitelem buddhismu, tak jsem pár týdnů nebo dva tři měsíce pozoroval, co to se mnou udělá, případně s okolím, no a pochopitelně ono se to nějak přirozeně usadí, ten první jakoby úlek nebo překvapení, a člověk se prostě vrátí ke svým každodenním starostem a povinnostem a zapomene, že je nějaký certifikovaný učitel zenu. I po transmisi se potvrzuje, samozřejmě, pochopitelně, že prvotní úkol zenu je žít náš každodenní život, což je čím dál méně fráze a čím dál víc realita, když tak člověk pokračuje v praxi po ta léta. Možná pro někoho je to samozřejmost od začátku, ale pro mě byl můj osobní vývoj od začátku praxe až k transmisi takové jasnější a jasnější chápání, že "život neokecáš". Dalo by se říct, že život neozazenuješ. To znamená, že ani když budeš cvičit osm hodin denně zazen, pořád budeš mít na krku svůj život a s tím spojené problémy. Jednou jsem se ptal jedné zenové mistryně, jestli mistr Seung Sahn, korejský zakladatel školy Kwan Um, neměl žádné osobní problémy, že o nich nikdy nemluvil. Ona mi napsala, že měl, ale nemluvil o nich. Možná by někteří žáci a možná jsem byl dřív taky takový, by si přáli, aby mistr neměl žádné problémy a naučil mít své žáky totéž - nemít osobní problémy. Dneska bych řekl, že není problém, jestli máme osobní problémy, spíš je otázka, proč je máme. V zenu je velká část věnována reflexi, filozofii... nestačí jen sedět v zazenu a nic neříkat, je třeba taky pod vedením učitele debatovat o smyslu života a o problémech, které máme. I když nejde o psychoterapii a nemusíme mluvit tak otevřeně o svých soukromých věcech, můžeme mluvit trochu abstraktně o problémech života a proč je máme. Zen - bych řekl - jeden typ problémů opravdu řeší - a druhý neřeší a řešit nemůže a řešit nehodlá. Je docela oříšek vyznat se v tom, co lze na našem životě díky zenu změnit a co nelze změnit. Ale je to důležité, důležitá součást učení.

Já jsem ale chtěl původně napsat článek, co bych chtěl letos učit, a už jsem se rozpovídal na téma problémy v životě... takže znovu, od začátku, začnu znova.

Co bych chtěl učit? Nic.

Nic. To je můj prvotní ideál. Možná si někdo všiml, jak moc jsem v minulosti chtěl učit buddhismus a psát o buddhismu a vydat knížku. Dnes mám docela reálnou šanci vydat knížku, ale úplně mě opustila potřeba to udělat. Spíš si říkám, pomůže to někomu? Ale proč  chci učit Nic? Je to rozdíl oproti "Nechci nic učit". Mám na mysli: "Nechci učit Něco". Takže chci učit Nic. Aha, vy si řeknete, on chce učit o prázdnotě. To ne. Nemám na mysli prázdnotu. To je taky zajímavý filozofický problém, ale to nemám na mysli. Rozhodně bych letos chtěl učit především Nic, zaměřit se na to. Co to teda je??? Jak se můžeš zaměřit na Nic a nemít na mysli prázdnotu?

V zenu je důležité zapomenout na všechno, na všechny poučky, citáty, názory, závěry, učení. Zen neučí v podstatě nic. Ale je to velké Nic s velkým N.

Ale jak to udělat. Po zazenu bych mohl pokaždé říct: "Dnes nebude talk, dnes chci učit Nic a o Nic se nedá nic říkat. Takže půjdeme do kuchyně a dáme si čaj." A to bych mohl udělat každý pátek. Jak víte, někteří mistři v Číně občas místo přednášky nechali srolovat podložku na místě, kde měli přednášet, a odešli do svého pokoje. Když se mniši divili, proč mistr zrušil přednášku, dozvěděli se, že ji nezrušil. Oni si jen nevšimli, že jim Něco řekl. Něco je učil. Ano, ale to nejde dělat pořád. Když jsou žáci zmatení, učitel by jim měl trochu pomoct.

A tak bych řekl, že učit Nic je sice primární úkol, ale je to "jen" základ. Tento základ je ale naprosto nutný. Proto často učitelé říkají, že by si žáci neměli pamatovat, co jim učitel říkal o buddhismu. Nebo radši zakřičí nebo radši dají pohlavek atd. Když tedy nezanedbává učitel toto Nic a  drží se toho při každé přednášce, může něco říkat o životě. O praxi. O filozofii. Mí žáci v Praze mi většinou nedávají žádné otázky, až na jednu ženu, ale ta přišla v zimě... no od té doby, co přišla, dostávám hodně otázek. Od ní. Každopádně většinou jsem nikdy nedostával otázky, takže jsem prostě mluvil o věcech, které mě napadly. Samozřejmě měly mít nějakou souvislost s učením buddhismu. Každopádně, jak už říkal, tuším Sawaki, to, co učitel říká o buddhismu, jsou jen poznámky pod čarou, kde hlavní obsah je zazen. Vše ostatní jsou jen komentáře. Mohli bychom doplnit, že náš skutečný život, ne hra na buddhisty, a zazen, tyhle dvě věci jsou podstatné a psaní nebo mluvení o buddhismu jsou jen komentáře, poznámky pod čarou. Nicméně bez nich bychom se v tom buddhismu asi těžko vyznali. Já osobně jsem díky trpělivému učení a přednáškám a komentářům svého učitele získal jakýsi víceméně jasný směr v životě. Nemám žádné pochybnosti o smyslu zazenu nebo učení buddhismu. V každodenním životě musím řešit stovky všelijakých problémů a nepříjemnosti, ale aspoň už víceméně vůbec nemusím řešit svou roli v buddhismu, což bylo něco, co mi mnoho let komplikovalo život...

Ještě bych něco napsal k významu učitele. Já jsem osobně vždycky příliš obdivoval nejrůznější zenové mistry a učitele. Chtěl jsem být jako oni. Pro mě osobně bylo velmi těžké zjistit, že musím především poznat sám sebe, kdo jsem, jaké mám možnosti a limity, prostě strefit se sám do sebe, jako bych byl terčem svého života, ne v tom egocentrickém smyslu, ale v tom smyslu, že není radno ztrácet čas a energii věčným srovnáváním sebe a druhých, snažit se být jako někdo jiný... Ono je to těžké, protože v nějakým období života si můžete připadat očividně neschopní nebo naprosto zoufalí nebo na dně... a pak si říkáte, tohle je přece špatně, tohle nemůže být výsledek cvičení zazenu a studia buddhismu. Jenže nakonec zjistíte, že nejde o to za každou cenu změnit svůj život tak, aby se podobal obrazu, na kterém je namalován nějaký zenový mistr. Vy musíte být naprosto sami sebou, ať už máte deprese nebo jste nadšení, ať už vás druzí kritizují nebo milují. Být sám sebou, co nejvíc to jde, je totéž co být mistrem zenu. A je otázka, kdo tohoto mistrovství dosahuje. Ale to zase není tak důležité, kdo, důležité je snažit se být sám sebou od rána do večera. Chápu, že když prostě netušíte, kdo opravdu jste, tak je frustrující hledat sám sebe a pořád tápat ve tmě.

No a to je možná druhá kapitola toho, co bych chtěl letos učit. Kdo opravdu jsi? Jak to zjistit? Jak žít svůj vlastní život a neimitovat druhé? Jak na sobě pracovat, aniž bychom pracovali na snu, kde na konci je zase jen sen? Někdo by mohl na sobě pracovat tak, že by jeho snem bylo stát se zenovým mistrem. tak by na tom pracoval, každý den, od rána do večera... až by se jednoho dne opravdu stal zenovým mistrem, dostal by nějaké potvrzení. Ať už oprávněně nebo ne, měl by to potvrzení. Splnil by se mu sen, on je zenovým Mistrem! Ale ten člověk by dál žil na svém obláčku, nebyla by to realita. I kdyby měl v ruce nějaké potvrzení, možná ho dostal od falešného učitele, který také učil jen sny a ne realitu. A tak by tento novopečený mistr učil opět jenom sny, a ne realitu. Mým přáním je nebýt někým, kdo nestojí oběma nohama na zemi. Tak bych chtěl pomoct druhým a připomínat sám sobě, že důležité je být sám sebou, a ne nějakým jiným. A to znamená učit se rozlišovat sen a realitu. Sny mít můžeme a vždycky je mít budeme. To je OK. Důležité je neplést si je s realitou. Tak to bych chtěl letos učit.

Jednou jsem řekl, pojďme po zazenu do kavárny, pojďme si vyzkoušet to, co tady řešíme, v praxi. Pojďme ochutnat pivo, čaj, kávu. Ne debatovat o buddhismu. No skončilo to samozřejmě tak, že jsme hlavně krafali o všem možném a pivo a čaj nikdo moc nevnímal.... A tak můj sen o krásném zenovém posezení skončil fiaskem, ale ne - vlastně to bylo vítězství reality nad snem.

No a to je taky důležitý bod. To bych řekl, že je třetí bod. I když v našem životě vidíme, že naše sny a ideály končí hloupě nebo drsně a že realita je opět to samé, co tu bylo vždycky -nepříjemnosti, nedorozumění, zlost, frustrace... a že tu je málo moudrosti a osvícení, měli bychom si říct - to není problém. Ale nepouštějte ideály. Jsou to impulzy k probuzení. I když tři hodiny večer prokecáte s kamarádem o ničem, zkuste si aspoň jednou za večer všimnout, co opravdu pijete, jakou to má chuť a barvu. O to jde. Nenechat se utopit v iluzích, ale ani v osvícení. Prostě se probudit, když je to možné. Nejde o to probudit se jednou provždy, ale je možné a nutné probouzet se znovu a znovu. Když se tohle stane zvykem ve vašem životě, máte vyhráno. I kdyby se stalo cokoliv, vy víte, že když se probudíte, bude to jen sen. I když ten sen je někdy velmi těžká realita... I když jsou sny bolestivé, těžké, jsou to jen sny. Nikdo nemá právo vám říkat - probuď se, nesni, nemáš problémy.  Takhle to vůbec nemyslím. Myslím to tak, že to, co si představujeme, protože jsme něco v minulosti prožili, i když to sen je, co si představujeme, máme plné právo být tím snem zasaženi. Ale máme taky plné právo a šanci si uvědomit, že to sen je. Máte právo se ráno probudit a plakat. Ale pak musíte vstát a jít udělat čaj. Obojí je důležité. Jsme lidé, máme sny, bolesti, touhy, ale jako buddhisté se učíme s nimi žít - ne jako otroci, ale jako partneři našich snů. Z našich snů, bolestí, tužeb vznikla i touha být probuzený, být buddha. A tato touha, tato bolest se při zazenu transformuje v realitu probuzení. Sny dále můžou bavit nebo bolet, ale jsou přetaveny díky pozici buddhy. Jsou tiše pozorovány. Slzy mají svobodu. Úsměv má svobodu. Radost má svobodu.

Učitel paradoxně nutí své žáky, aby se uvolnili a nechali své sny a bolesti vyplout na povrch. Buddha, pozice zazenu, což je samo o sobě probuzení,  si už s nimi poradí - transformuje je.
           
     


No comments: