Jen tohle - ukázky z knihy Just This

Richard Rohr je americký katolický kněz a spisovatel. V jeho knihách jsou velmi časté paralely křesťanství a zenu. Jde mu o to v té pokladnici moudrosti, kterou je bible, najít odkazy na probuzení, na nalezení naší pravé podstaty v tomto světě temnot a povrchních představ. Jedna z jeho knih, kde neustále ukazuje na důležitost toho, abychom viděli a ocenili krystalickou čistotu přítomnosti, je kniha Just This, Jen tohle. 

"Kontemplativní mysl neříká, co máme vidět, ale jak to máme vidět."

Richard Rohr upozorňuje, že pokud jsme se naučili zaujmout kontemplativní vidění mysli, pak věci vidíme jinak než dosud. Už to nejsou kategorie, ale něco, co je zcela živé a nezachytitelné slovy, je to něco, co má nekonečně větší význam, než jsme si dokázali dosud představit. To, co vidíme, je celý smysl celého vesmíru, je to samotná dharma, je to učení Buddhy. Tedy vidíme, aniž bychom byli omezeni myšlenkami jako "hm, pěkná kytka", nebo "ta by se líbila Andule", nebo "tuhle odrůdu neznám, kolik že stojí jedna?" Kontemplativní mysl je mysl někoho, kdo se dívá nezaujatě a s naprostým zájmem na cokoliv, co potká. Nevidí jen vztah, jaký k tomu on osobně má. V kontemplaci, nebo zazenu, se na věci díváme bez osobního zaujetí. Konečně vidíme jen to, co je. A to, co pouze je, bez našeho osobního pohledu, je vždy nějakým vyjádřením dharmy. Nebo přítomností Krista, jak by řekli křesťané. Tedy je to něco, co je dokonale čisté a nevinné. Teprve když jsme schopni takto jasně vidět věci před sebou, teprve tehdy můžeme začít uvažovat, zda by bylo dobré na té věci něco měnit. Mám zalít tu růži? Mám ji utrhnout? Mám si ji vyfotit? Takže bez primárního probuzení do toho, co jest, nemůžeme opravdu moudře jednat, nemůžeme opravdu nezaujatě reagovat. 

Žijeme ve světě, který je plný utrpení. Křesťané i buddhisté nám radí, jak pomoct světu, kde je tolik utrpení. Richard Rohr, ale i většina zenových učitelů, nám více či méně přímo říká, že musíme najít nezaujatý způsob vidění světa - abychom věděli, jak máme v tomto světě plném utrpení žít a jak můžeme svým poznáním a chováním v tomto světě, který je plný utrpení, nějak pomoct. Takže první předpoklad je uvědomit si, že jsme se dosud na vše dívali pouze z nějakého úhlu pohledu. Na věci jsme reagovali podle toho, co nás učili rodiče, ve škole, nebo církev nebo nějaký guru... my ale musíme odhodit všechny tyto pohledy, opravdu zcela zmlknout, zaujmout kontemplativní, tedy zcela tichý, neosobní přístup k tomu, co je. Pak z této čisté mysli vzejde nějaká probuzená akce, akce buddhy. A s takovou kontemplativní myslí, nebo chcete-li s myslí, která vychází z ticha a nezaujatosti zazenu, musíme řešit věci v každodenním životě a chovat se v každodenním životě. Tohle se nikdo nikdy nenaučí dokonale, tohle je třeba cvičit a zkoušet, i když je možné přijmout takový kontemplativní postoj jako vlastní základ života - jako bázi vlastního života - tedy žít kontemplativně, žít jako někdo, kdo necvičí zazen proto, aby se pak se všemi pohádal nebo všechno sebevědomě posoudil, ale proto, aby přistupoval k problémům pokud možno nezaujatě a jakoby tiše. A pak může rázně bouchnout do stolu. 

"Když vidíme kontemplativně, pak víme, že žijeme ve zcela posvátném vesmíru, kde všechno je ukazatelem a současně zjevením." 

Lidé většinou vidí jen nějakou konkrétní věc, ale už je nenapadne, o čem ta konkrétní věc vypovídá. Nedávno jsem se díval na Zrcadlo, jeden z nejlepších filmů všech dob, natočil ho možná největší režisér všech dob, Andrej Tarkovskij. V tom filmu je často záběr na nějakou zdánlivou banalitu. Fouká vítr a tráva se hýbe. Nic víc. Nebo teče voda. Nebo něco se vysypalo z kabelky na zem. Zdánlivé banality. Ale Tarkovskij nás nutí jít dál - to, že fouká vítr nebo že teče voda, je nejen ukazatelem na něco mnohem závažnějšího - je to skutečně zjevení toho, co je absolutní a dokonalé. Je to zjevení božského, v zenu bychom řekli, je to probuzení samotné. V tomto zdánlivě banálním okamžiku všechna hlediska odpadla, je tu pouze to, co je dokonalé a na lidech a jejich názorech nezávislé. Co to znamená v praxi? To znamená, že máme dvě možnosti - buď budeme žít povrchně, nebo užasneme, že na talíři je jablko, že slunce se schovalo za mraky a budeme se dívat na filmy, které mají hloubku a nějaké poselství. Budeme žít život někoho, kdo si vše dobře spočítá nebo budeme žít život někoho, kdo ztichl, přestal se hýbat a užasl tváří v tvář stvoření, probuzení a zjevení? Hluboká víra, jakéhokoli směru, nás nabádá, abychom  radikálně přehodnotili své dosavadní nazírání na svět, které bylo v síti logických, rádoby lidských  hledisek, a nahradili toto poměrně povrchní vidění věcí probuzením do světa, který je posvátně obyčejný a obyčejně posvátný a který se skládá ze samých překvapení a nečekaných zvratů. Pak už není tak důležité, kterým směrem se náš život ubírá - zda všechno jde podle plánu -  ale je důležité, abychom na té cestě života vnímali, co se právě děje teď, tady, a to mnohem spíš, než co bylo včera a co bude zítra. Jsme neustále uprostřed  zázraku  - v zenu tomu říkáme život buddhy - nikoliv "můj" život buddhy, ale zdejší, přítomný život, kde já a vesmír nejsou dvě různé věci. 

Když se pouze účastníme tohoto dění, aniž bychom ho posuzovali z nějakého hlediska, pak celý vesmír je v tomto okamžiku dokonalým probuzením. A pak si uvědomujeme, že intelekt, knížky, diskuze - mají jen omezenou funkci - když nechápeme jejich úlohu, pak už jsou jen překážkou našeho vlastního probuzení. Protože ty spousty myšlenek, co se nám pak honí hlavou, když čteme jako intelektuálové s nedostatkem zaujetí srdce, nám nedovolí zaujmout onen tichý, kontemplativní postoj a nedovolí nám tedy objevit zázrak  tohoto okamžiku. Výsledkem je nějaká intelektuální myšlenka, ale to jablko na talíři pláče - pláče jako žena, kterou si nikdo celý den nevšímá. Podívej se, co jsem dnes četl, tohle ti přečtu... ale ta žena chce být objevena, chce být pohlazena, chce plnou pozornost toho muže. A tak každý okamžik, který žijeme, jako by chtěl být zcela objeven, chce nás okouzlit, chce nás osvítit. A tím, že se v tomto okamžiku probouzíme, jsme osvobozeni od sebe a od všeho, co nám kdo kdy říkal nebo co kde bylo psáno. 

Spokojenost a nespokojenost

V buddhismu můžeme mluvit o určité základní spokojenosti a o různých druzích nespokojenosti. Začnu tou spokojeností. Být probuzený v tomto okamžiku znamená být naprosto, absolutně spokojen s celým vesmírem. Protože jsou všechny věci v celém vesmíru takové, jaké jsou, není třeba být nespokojen. Naopak, vše je v naprostém pořádku. V buddhismu je důležité naučit se tento postoj a najít tuto naprostou spokojenost se sebou a s celým světem. 

Věci jsou takové, jaké jsou. Když cvičíme zazen, napadají nás nejrůznější věci, některé jsou příjemné, jiné nepříjemné. Ale základ, podstata zazenu je naprosté ticho a v tom tichu není nejmenší nespokojenost s čímkoliv v celém vesmíru. Spokojenost je od slova pokoj, pokoj znamená klid, mír. Tak základem zazenu je naprostý klid, naprostý mír. To je náš zdroj, odtud jsme přišli a tam se i vracíme, i když celý život budeme pořád naštvaní. I lidé, kteří se neustále zlobí, jsou vyrobeni z naprostého ticha a spokojenosti, jen o tom vůbec nevědí. Naprostý klid a vyrovnání se s celým vesmírem a se sebou samým můžete zažít už po několika dnech praxe. Ale důležitější, než kdy se vám podaří takový klid zažít, je fakt, že tu ten klid, to ticho, ta spokojenost už je od začátku - jako naše podstata, jako podstata celého vesmíru. Teprve na základě tohoto klidu vzniká neklid, změna, akce, a ve světě lidí nespokojenost. 

Žák se zeptal zenové mistryně - jak mám skoncovat s myslí, která pořád něco chce, pořád jede na plné obrátky? Ona odpověděla - cvič, cvič, cvič, praktikuj, praktikuj, praktikuj. To neznamená cvičit, abychom se stali zcela klidným člověkem. To znamená nežít život, který řídí naše emoce a naše myšlenky, ale žít život, který je pouze doprovázen našimi myšlenkami a emocemi. Pokud zazen a studium buddhismu plodí jen další myšlenky a další emoce, pak zřejmě nejdeme tím správným směrem.  Zazen a studium Buddhovy dharmy má vést k základnímu tichu, na základě kterého se teprve objevují myšlenky a emoce, naše rozhodnutí, naše aspirace, naše nespokojenost, naše smutky a radosti.  

Pak je tu určitá pozitivní nespokojenost. Je to velmi důležitá nespokojenost, bez níž se nepohneme z místa. Je to aspirace. Je to rozhodnutí cvičit. Je to rozhodnutí přestat pít alkohol, je to rozhodnutí ukončit nefunkční vztah, rozhodnutí najít si lepší práci, rozhodnutí věnovat peníze na charitu, atd. Bez aspirace je život člověka životem lenocha, kterému je všechno jedno. Když mi bylo 25 let, rozhodl jsem se nějak překonat Atlantický oceán a začít praktikovat zen. Tehdy v létě 1992 jsem se rozhodl cvičit zazen každý den. Takže v tom zenovém centru jsem se neocitl náhodou - bylo to moje osobní rozhodnutí. Mistr Dógen v Gakudo Yojin Shu nabádá studenty buddhismu, aby se pustili do cvičení a studia dharmy. Jde o naše osobní rozhodnutí. Takže pokud nejste spokojeni s něčím důležitým ve vašem životě, učiňte rozhodnutí, změňte to. To je důležité. Nenechte všemu volný průběh. Zen není fatalismus. Ale taky to neznamená, že můžete změnit cokoliv si zamanete. Zkuste změnit to, co považujete za důležité a co si myslíte, že změnit lze. 

Potom tu je nespokojenost, která je zbytečná, nicméně je součástí toho, jak funguje naše mysl. Vadí vám hlouposti. Vadí vám, že soused pouští nahlas hudbu, že venku štěká pes, že vaše auto není ferrari, že vaše partnerka nekoupila čerstvé housky, že děti nemají samé jedničky... Můžou vás napadat hlouposti tohoto typu celý den. Nejde o to to zastavit, jde o to se díky praxi zazenu a praxi v každodenním životě naučit návyk od takových otravných myšlenek rychle přejít k činu. Jsou lidé, kteří s těmito hloupostmi otravují neustále, neustále si na něco stěžují... a když zkusí cvičit zazen, tak je děsí, že mají ještě víc negativních myšlenek - konečně mají čas si v klidu promyslet, co všechno jim vadí.  

Pak tu je něco, co bych nazval temný mrak života. Víte, že ve vašem životě je nějaký velký problém, ale vy s tím nemůžete nic dělat, nebo nechcete nic dělat. Takže žijete s tímto temným mrakem od rána do večera. Je to vidět na tváři takového člověka - neustále je zachmuřený, jeho oči jsou vyhaslé, jeho gesta bez energie. Něco v jeho životě ho bolí, trápí, ale on se toho nedokáže pustit. Mnoho takových lidí sedí zazen v různých klášterech. Doufají, že najdou nějakou odpověď na tuto velkou otázku - proč tolik trpím? Tady nelze poradit nic jiného než zkusit si dát nějaký pozitivní a velký cíl. Aspirace je nutná. Musím poznat sebe sama, musím poznat smysl života. Už nechci žít s tím temným mrakem. Kodo Sawaki v dětství prožil peklo, ve válce prožil peklo, a přesto to nevzdal, rozhodl se stát mnichem a poznat smysl života. Pracoval na tom tak dlouho, dokud nepochopil, kdo vlastně je a jaký má jeho život smysl. Od té doby, aspoň tvrdí, byl veselý a spokojený. 

A pak tu je důležitý druh nespokojenosti - to je kritická nespokojenost učitele. Bez ní učitel nemůže dávat žákům směr. Jak praktikovat, jak žít. Takže učitel se může zlobit, může říct, tohle je naprosto hloupá odpověď. Tohle je velmi špatné chování. Tohle nedělejte, snažte se nebýt tak sobečtí, mějte ohled na druhé. Učitelé musí kritizovat. To neznamená, že sami jsou nespokojení v tom absolutním smyslu. Musí vědět, že všechno je v podstatě v pořádku. A že v tomto podstatném pořádku učitel říká, co má žák dělat. Když přijdu ve škole do třídy, musím vědět, že vše je v pořádku, i když evidentně není. "To je hrozné, Honzík dneska polil limonádou Mařenku!"  "No to je hrozné!"  Takhle nemluví skutečný učitel. Skutečný učitel ví, že polévat limonádou spolužáky je součást kosmického dění. Ale jako učitel musí dětem ukázat, že ve světě lidí, tedy nikoliv ve světě atomů a elektronů, polévání limonádou není v pořádku. Děti pak cítí, že učiteli samotné zlobení nevadí, ale že je z lásky k nim chce naučit životu v harmonii, naučit je, aby brali v potaz potřeby druhých. Tím budou šťastní druzí a my sami, kdo se chováme ohleduplně,  z toho budeme mít radost. A tak dobrý učitel je pořád v podstatě spokojený a veselý. Když někoho kárá, má odstup, není to jeho osobní problém. Tak je to aspoň ve škole. Takový přístup bych ale musím mít i jako učitel zenu.     

Kodo Sawaki také upozorňuje, abychom nedoufali, že se zbavíme starostí a nepříjemností v životě. Učí nás, abychom praktikovali právě uprostřed starostí a nepříjemností. To ale nepopírá, co tvrdím výše. Původně tu je jen ticho, jen naprostý klid. To lze poznat - celým tělem. A v tomto těle, které se stalo tělem vesmíru, vznikají - kupodivu - neklidné myšlenky a emoce. Tak s tím nebojujte, jen to pozorujte. A jak už jsem psal výše, uprostřed každodenních činností ani nebudete mít čas být nespokojení, protože to, jak se budete soustředit na tu kterou činnost, nebude moc místa pro myšlenky nebo emoce. Tak budete znovu a znovu probuzení a pak vás znovu budou napadat hlouposti. A vy se jim zasmějete. To je vše. 

   

    

Proměnit sny ve skálu

Původně jsem chtěl napsat článek o tom, jak je dharma absurdní a jak ve světě lidí nedává smysl. O tom, jak nikdo nemá vyšší hodnotu než kdokoliv jiný, z hlediska dharmy. Napsal jsem článek a s výsledkem nejsem spokojený. Pak jsem se probíral starými texty, které jsem kdysi publikoval na tomto blogu. Narazil jsem na článek, který v podstatě vysvětluje celkem jasně, co se mi nepodařilo vysvětlit dnes. Když jsem to před pár lety psal, asi jsem měl zrovna docela jasnou mysl. Jasnější než dnes večer. To je jen důkaz, že člověk nedělá pokroky, spíš je jako moře, které je jednou klidné, jindy neklidné...  (Článek je ve slovenštině z toho důvodu, že jsem si občas dřív svoje texty nechal Google Translate přeložit do slovenštiny, abych se oprostil od vlastního autorství - zajímalo mě, jak bych spis vnímal, kdybych ho sám nenapsal). 

Existuje mnoho rôznych definícií náboženstva a niektorí ľudia môžu tvrdiť, že budhizmus je náboženstvo. Ale keď tento bod nepochopíme dobre, môžeme úplne zle pochopit celý význam budhistického úsilia a budhistickej praxe. Takže nejaký druh prebudení z náboženského chápania budhizmu je veľmi dôležitý. Ako vieme, v budhizme existuje veľa rôznych obradou, sú tu chrámy, budhistické oblečenie, zvončeky,  spievanie, poklony a podobne, a mnoho ľudí môže veriť, že je niečo úžasné a krásne na budhizmu, pretože ponúka také nádherné praxe a obrady, a pomáha ľuďom cítiť sa pokojne a kľudne. Jeden z mojich bývalých učiteľov robil veľa takých obradov a spievania a ľudia môžu dúfať, že jedného dňa budú tiež pracovať na plný úväzok ako zenový majster a celé dni nosiť buddhistické oblečenie a hovoriť ľuďom o skutočnom význame sútier a podobne. Ale zaujímalo by ma, či ľudia, ktorí veria v tento druh budhizmu, porozumeli tomu, čo Budha Šákjamúni našiel pod svojimi nohami,  nad svojou hlavou a vo svojom srdci. Zaujímalo by ma, či ľudia, ktorí veria v náboženskú podstatu buddhizmu, majú tušenie, čo buddhizmus je. Musí to vyzerať  veľmi arogantne, čo tu píšem, ale rád by som sebe a druhým pripomenul skutočný význam budhizmu, ako ma to učil a učí moj učitel. Vidím ľudí usilovne praktikovať budhizmus v tejto zvláštnej, nezvyčajnej a veľmi duchovnej atmosfére. Bol som na takých miestach a bol som svedkom takýchto postupov mnohokrát. Ale ak sa nám nepodarí prebudiť z tohto sna, môžeme praktikovať zazen po tisíce rokov a bude to márne.

Samozrejme že zazen, poklony, kesa, transmísia dharmy a štúdium vynikajúcej buddhistickej literatúry, ako je Shobogenzo majstra Dógena,  sú veľmi cenné a niekedy dôležité veci, ale niekedy aj nudné a nedôležité alebo zbytočné. Mali by sme cvičiť zazen s týmto postojom.  Cvičiť zazen alebo poklony alebo pálenie kadidla z nás nerobí nič viac duchovnú bytosť  ako vetva stromu alebo kus skaly. Cvičiť zazen naozaj nie je duchovné. Nie je to budhistická prax. Je to budhistická prax, ale nie je budhistická – v tom smysle náboženstva. Toto musí byť úplne triezva činnosť, bez toho, abysme niečo špeciálneho pridávali.  Iba vtedy, ak sa prebudíme z tohto budhistického sna o zazenu a nosenie kesa a obdivovania geniality majstrov, ako bol majster Dógen, môžeme začať vidieť skutočný význam úsilia a cvičenia majstra Dógena a zmysel našej vlastnej praxe a života. Pravá podstata všetkých našich snáh je ďaleko od akéhokoľvek duchovného dosiahnutia alebo stavu mysle. V skutočnom budhizmu sme stratili záujem o všetky druhy stavov mysle a začali sme sa zaujímať o niečo, čo je živé, aktuálne,  práve teraz. Môže to byť aj hlúpy vtip, alebo mucha, ktorá vás trápi, zatiaľ čo vy sa snažíte prečítať článok v časopise. Podstatu budhizmu je treba nájsť v našom skutočnom živote, nie v nejakom duchovnom sne. Samozrejme majster Kodo Sawaki varoval ľudí od toho, aby sa strácali v šialenstve moderného sveta. Ale ako transformovať naše chápanie vecí? Ako sa prebudiť rovnako aj z duchovného šialenstva s názvom " budhizmus " a materiálneho  šialenstva sveta a individuálneho citového šialenstva? Ak sa zamilujeme, môžeme úplne stratiť zmysel pre realitu, ale keď sme dostatočne opatrní, aj keď sme sa zamilovali, môžeme si uvedomiť našu ilúziu: "Som sa zamiloval, ja hlupák, ale aj tak som zalúbený. " Je to ako byť opitý a vedie´t to: „Ja som opitý ". Problém nie je zamilovanie, alebo ked sa trochu opijeme  Problém spočíva v tom, že nemáme tušenie, čo sa deje . Akonáhle si uvedomíme, že sme stratili kontakt s realitou, to je v poriadku. Ale akonáhle sme vo vzduchu, mali by sme vedieť, že sme vo vzduchu a nie na zemi. Nemali bysme sa správať, ako keby sme boli stále na zemi. Niektorí náboženskí ľudia veria, že letí nad zemou alebo nad ostatnými. A niektorí pesimisti neverí, že je možné vyskočiť alebo letieť alebo vyjadriť Buddhu dokonale v obyčajnom tele a mysli . Hocičo je možné, ale mali by sme vedieť, čo robíme. Cvičenie zazenu alebo spievanie sútier nie je nič zvláštne. Lietanie na Mesiac môže byť náš obyčajný život. Ale čo sa stane, keď sa stratíme v niečom, a nevidíme, čo sa deje?  V takejto situácii môžeme chcieť uniknúť z jedného sna do iného sna, alebo z jedného klamu do iného klamu. Ak chceme cvičiť autentický zazen buddhov a starých majstrov a darí sa nám to, pak jasne vidíme, ako sme oklamaní a prebudíme sa. A zenový majster sa musí prebudiť zo sna o tom, že je zenový majster. Nie je a nikdy nebol a nikdy nebude. Teraz je jeho úlohou ukázať, čo je jeho a naša ozajstná tvár. On sa musí prebudiť a pak može prebudit aj nás. Vrátit nám zmysel pre to, čo je najdoležitějšie - napríklad otvoriť dvere, zatvoriť dvere, a nakoniec si sadnúť a sedieť.   

Takže je potrebné nájsť zmysel v našom skutočnom živote, krok za krokom, chyba za chybou - ani nie byť uzamknutý niekde bez akejkoľvek predstavy, ako sa dostať von, ani sa strácať v duchovných snoch. Existuje spôsob, ako pochopiť náš život - nie je to tahať svoje telo a mysel za sebou ako šialený alebo chorý človek, ani byť  ochromený okolnosťami, ani sa vznášať nad bežnými problémami svojho života . Ale brať veci  také, aké sú, jednoducho, rovno, či už je to dobrá práca, zlá práca, dobrý zdravotný stav, zlý zdravotný stav, dobrí priatelia či nepriatelia, ak je zima alebo leto, svetlo alebo tma. Môžeme si uvedomiť, čo Budha pochopil o sebe a o všetkých - že bez ohľadu na to, aké sú ťažké okolnosti, možme úplne slobodne konať v tomto okamihu - za všetkými vecami a pochybnostmi a myšlienkami a vyjadrovať rovnakú jednoduchosť akú vyjadrujú hory a rieky -  tie sú úplne ľahostajné k ľudským predstavám o svete. Aj keď môžeme byť takto jednoduchý, naša inteligencia a vzdelanie nám a iným može pomôcť  komunikovať túto jednoduchosť aj pre intelektuálnu mysel. Musíme pohnúť telom – tak uvidíme význam budhizmu - a musíme pohnúť mysľou – a uvidíme zmysel jednoduché akcie. Takže tu nie je nič, čo by bolo treba upevniť okrem opakovania tejto akčnej slobody znovu a znovu každý deň. Náboženstvo bude navždy beznádejná situácia,  ak nepohneme telom správnym smerom. Keď to tak urobíme, môžeme premeniť sny na skalu, čo znamená, že sa môžeme vrátiť z filozofických diskusií do nášho každodenného života.