Malý úvod do zen buddhismu

V tom primárním smyslu, v tom základním, podstatném smyslu zen nic zvláštního neučí. Proto Shunryu Suzuki zdůrazňoval, že autentický učitel zenu by neměl mít žádné specifické chápání zenu. Proto učit zen znamená obracet pozornost studenta ke každodennímu životu. Všechny slavné koany minulosti pouze ukazují na naši základní každodenní zkušenost. A přesto studenti zenu si znovu a znovu představují, jak zenové koany učí něco velmi zvláštního, specifického nebo těžko pochopitelného. Zen je náš každodenní život. A přesto může trvat třicet let, než tohle studentovi zenu dojde. 

Ale abychom nenaváděli zájemce o zenu k přesvědčení, že zen je jakýsi odklon od Buddhova učení, připomeňme si, že Buddha znamená probuzený. Probuzení Buddhy znamenalo, že si uvědomil nesmírnou cenu a hodnotu každodenního života. Abychom z každodenního života ale nedělali nějakou novou filozofii, je třeba si uvědomit, že Buddhova zkušenost každodenního života je probuzení do tohoto jednoho okamžiku - bez jakéhokoliv učení nebo filozofie nebo chápání. A opět si musíme uvědomit, že takové probuzení je mezi lidmi velmi vzácné. Na jednu stranu je zcela běžné, že člověk se na něco soustředí v tomto okamžiku - zjevně a plně projevuje svou buddhovskou, probuzenou podstatu. Na druhou stranu je dost vzácné, aby student zenu přestal v zenu hledat něco zvláštního, těžko pochopitelného, a prostě pouze cvičil zazen nebo pouze jedl nebo pouze myl nádobí. Konkrétně u zazenu je typická situace, že student zazen cvičí jako něco velmi zvláštního a zápolí při zazenu se svou myslí - snaží se ji zastavit, nebo osvítit, nebo prohloubit, nebo osvětlit...přitom by stačilo, kdyby si uvědomil, že od narození je dokonale probuzeným, když nic zvláštního nepřidává k zážitku tohoto okamžiku, a prostě pouze cvičil shikantaza. A právě tak je ideální, když student zenu nemyje nádobí jako nějaká osvícená bytost, ale pouze myje nádobí. Buddha nebyl osvícená bytost, ale někdo, kdo prostě dělal to, co dělal a říkal to, co říkal. Což je vlastností probuzené bytosti. 

Možná se vám už daří prostě cvičit zazen a nic zvláštního nehledáte. Potom je také potřeba, abyste svůj život nechápali jako něco, co musí nějak zapadnout do ideálů buddhismu, a místo toho prostě žili od rána do večera - jako obyčejní lidé. Pokud budete cvičit zazen bez boje se svou myslí a žít svůj život bez toho, že byste ze svého života chtěli udělat něco jiného, než už v podstatě je, můžete i druhé učit tajemství Buddhova probuzení. 

Snaha je nutná. Bez snahy to nejde. Ale trvá mnoho let, než student zenu pochopí, jakou snahu vlastně vyvíjet. Když pochopí, jakou snahu vyvíjet, stává se znovu obyčejným člověkem, ovšem obyčejným člověkem, který byl poučen o nesmírné hodnotě obyčejnosti. Buddha znamená vrátit se na začátek všeho a vykročit. Obyčejní lidé to dělají od rána do večera, ale nechápou, jakou to má hodnotu. Proto se snaží svůj život nějak vyzdobit, vylepšit. Nebo se upínají k nějakým idolům. Když ovšem objevíme hodnotu obyčejného života, už ho do smrti budeme považovat za to nejcennější, co máme, a tuto moudrost budeme považovat za to nejcennější, co má lidstvo k dispozici. To nejcennější, co mají lidé k dispozici, je moudrost probuzení uprostřed toho nejobyčejnějšího života. A to je základní učení Gautamy Buddhy. 

Jak banálně to možná zní - probuzení uprostřed toho nejobyčejnějšího života. Zkuste ale domyslet, jaké by to mělo dalekosáhlé důsledky pro lidstvo, kdyby tak žili všichni. Kolik by na světě bylo nenávisti, válek, krádeží, lží, utrpení? Proto je hloupost, velká hloupost podceňovat hloubku a sílu skutečného probuzení člověka, čili podceňovat význam každodenní mysli v každodenních situacích. Každý člověk, který se upřímně snaží provádět každodenní činnosti a nehledá zvláštní zisk pro sebe a necítí nenávist vůči druhým, je buddha. 

 

 

Soucit

Soucit v evropském kontextu chápeme většinou jako cit, který se vztahuje k nemocným, slabým, poníženým. V křesťanství je takový vztah k druhým považován za velmi důležitou věc. V buddhismu, konkrétně v učení zenu, ale nenajdeme mnoho zmínek o takovém soucitu. Přesto je soucit důležitý, ale v zenu je chápán trochu jinak.  

Sou - znamená spolu s. Cit je nějaká emoce. Takže soucit je v podstatě něco, co cítíme ve vztahu k čemukoliv, co nás obklopuje. Důsledně vzato ale v zenu nejsme odděleni ani od nemocného člověka na ulici, ani od vlivného prezidenta v paláci, ani od ryb v řece, nejsme odděleni ani od dobrých, ani od zlých lidí, ani od kamení, listí, mraků nebo hvězd ve vesmíru. Když cvičíme zazen, dostáváme se do stavu buddha, což je probuzení do naprostého soucitu se všemi částečkami vesmíru a je jedno, jestli je to prach nebo stará žena nebo právě narozené plačící miminko. V zenu jde tedy o to vracet se do stavu neoddělenosti. Když cvičíme zazen správně, nejsme si vědomi toho, že my, jako jednotlivci, cvičíme, ani si nejsme vědomi, že bychom byli odlišní od sousedů nebo od brouků nebo od vesmírného prachu. Jsme všechno a současně nejsme nic. To je pak soucit v pravém slova smyslu - nejsou tu dva, je tu jen jedno. Pak zavřeme dveře, otevřeme okno, uvaříme čaj, není to jen pomoc slabým a potřebným, je to každodenní život v součinnosti s tím, co se děje kolem nás a co je potřeba udělat.  Pak je jasné, co mistr Dógen měl na mysli, co to je soucit, když napsal, že jde o to narovnat si polštář, když se v noci probudíme. 

Je dobré si uvědomit, jak slabé a nemohoucí je naše oddělené já. Je dobré si uvědomit, že nejsme tak důležití a že náš materiální nebo duchovní úspěch není tak důležitý. Tak se začneme víc zajímat o to, co potřebují druzí. To je vlastně soucit, ke kterému nás dovedlo ušlechtilé učení moudrých lidí. Ptáme se, co potřebují druzí. Možná nakonec zjistíme, že druzí potřebují, abychom o sebe dbali, starali se o své zdraví, mentální i fyzické. Naše tělo a mysl snadno ztratí svou původní, přirozenou sílu a pak nejsme schopni mít soucit s nikým a ničím... Jen o tom mluvit. A to je pak škoda a nevyužitá příležitost.  

   

Proč zen není obohacením našeho života?

Napadlo mě položit si pár základních otázek, co se týká těch, kdo se zenem začínají. Ovšem je třeba připomenout, že pokud to se zenem myslíme vážně, začínáme každý den znovu, takže to jsou otázky, které si sám kladu znovu a znovu. 

Co člověk získá, když cvičí a studuje zen? 

Pakliže to dělá správně, přestane něco vytvářet. 

A co z toho bude mít, když přestane vytvářet něco? 

Bude mít to, co tu je. 

A to dosud neměl? 

Na to si každý musí odpovědět sám.  

A jakou cenu má to, co tu je? 

To je dharma samotná, to je Buddhovo učení, to je odložení všech názorů.  

Proč taková dharma lidi moc nezajímá? 

Lidi zajímá zen, pokud ho chápou jako něco, co obohatí jejich život. Proto je na přednáškách zenových učitelů spousta lidí, ale tak jeden z dvaceti opravdu zen cvičí. Proč? Protože zen neobohacuje náš život. Zen nám vrací život, o který jsme přišli. A ten život je dost obyčejný. Máme jen dvě možnosti - buď budeme do smrti považovat každodenní okamžik za něco obyčejného, kvůli čemu nemá smysl se nějak snažit, a nebo v každodenním okamžiku vytušíme dharmu, probuzení. Pokud přeskočí jiskra probuzení a my konečně máme živý zájem o dharmu, pak je šance, že nakonec objevíme barvu a vůni toho, co je. Ale podmínkou toho, aby došlo k objevení toho života, který jsme dávno ztratili, je přestat cokoliv vytvářet. Včetně zenu, osvícení, náboženství, atd. 

Takže lidi zajímá zen, jen pokud je šance, že jim obohatí život? 

Za tu dobu, co cvičím a studuju zen, jsem poznal mnoho lidí, kteří byli ochotni jít za hranice sebe, za hranice svých vlastních přání a potkat dharmu, samotné učení Buddhy bez nějakých příkras.  Ale taky jsem poznal lidi, kteří dali přednost obdivu před pravdou samotnou, náboženství dali přednost před dharmou, omámení vlastními duchovními zážitky dali přednost před ryzí dharmou. Sám jsem dlouho bojoval s tím, že moje zážitky mi zatemnily hlavu. Proto si musíme dát pozor na "duchovní zážitky". Autenticky duchovní je v buddhismu jen to, co odhaluje naše pomýlení a otvírá dveře dharmě. Zazen je duchovní pouze tehdy, když ho nehodnotíme a pouze ho cvičíme. To, co je dokonale obyčejné, je současně kompletně duchovní a to, co je kompletně duchovní, je probuzení Buddhy samotné. Cokoliv mezi tím je buď rozptylování, nebo snaha povzbudit druhé, aby se probudili. 

Ale ono probuzení tito lidé nesmí považovat za své osobní, je to tak? 

Vlastní osobní probuzení je contradictio in adjecto. Co je osobní, není satori. Co je satori, není ničí osobní zážitek. Satori je to, co tu je, ne to, co někdo zažil. To, co někdo zažije, je poznání absurdní povahy probuzení. S tímto poznáním se ale moc nedá dělat. Nejhorší je založit na tom nějakou školu nebo kurzy. Kurzy osobního osvícení! Je to stejné jako vařit sníh nebo čistit saze. Takže jediné, co člověk může udělat, je důsledně takové zkušenosti popírat. Jinak se stane parodií dharmy. Co nakonec dělali staří zenoví mistři? Nemluvili o svém osvícení. Mluvili o modrém nebi, o vůni borovice nebo o bublání vody v kotlíku. Ale člověk musí překonat nějaké naivní představy o zenu, aby mohl potkat autentickou dharmu. Musí tedy nějak proniknout do Buddhova probuzení. 

Jak to ale udělat? 

Cvičit, cvičit, cvičit. Samozřejmě je dříve nebo pozdějí nutné vyhledat učitele. Učitel, který žáky učí skutečnost - pravý, nepřibarvený zazen, pozornost ke každodenním činnostem, to je učitel dharmy. Teprve když najdeme učitele, který nám ukazuje bohatství skryté v každodenním zážitku, jsme na stopě Buddhově dharmě. Neříkám, že musíme slepě následovat učitele, ale musíme najít někoho, komu důvěřujeme, komu věříme, že nám nevěší bulíky na nos a že cvičí autentickou dharmu. A pak si nechat poradit.     

    

 

Proč je zen lež

Proč Kodo Sawaki říkal, že zen je největší lež v dějinách lidstva? V podstatě jsem o tom psal v minulém článku, ale chci ještě upřesnit, že dokud známe nějakou definici zenu, pak to není zen. Dokud si něco myslíme o zenu, není to zen. Proto všechno, co se o zenu říká nebo píše, je v podstatě lež. Je to nadsázka, ale zenoví učitelé nemůžou mluvit bez nadsázky. Nebo lépe řečeno, občas musí mluvit nadsazeně. 

Jsou věci, které lež nejsou, a které považujete za zen. Zenové ústraní - to, co se tam skutečně děje, co děláte, co zažíváte, to není lež. Ale zen to není. V pravém slova smyslu to je vaření, uklízení, sezení, mytí nádobí, spaní... kde tam je nějaký zen? Lidé tomu říkají zen. Zenový student však musí chápat, že to zen není. Jinak je to jen další problém v našem životě. Ten problém se jmenuje zen. Máte problém se svým pokrokem, s učiteli, s pozicí zazenu... ale zen není nějaká disciplína jako lukostřelba nebo judo nebo vaření čaje. Je to náš každodenní život. A to lež není. Co je náš každodenní život? Je jednoduché vidět, co se v našem životě děje, ale je velice těžké přijít na to, o co vlastně v životě jde.  Vidíme, že žijeme. Ale kdo jsme, co je život, co je pravda, to už není jednoduché poznat. Takže zen je nějaká nálepka pro studium a cvičení dharmy. Mohl bych celou dobu říkat "dharma"- a jsme tam, kde jsme byli. Je těžko poznat, co je dharma. Proto cvičíme a studujeme dharmu, které občas říkáme zen.  

Abych byl pozitivní, ale současně kritický - náš život je skutečný, je to zen sám. To je pozitivní. Ale kriticky vzato - jak to chápeme a jak toto chápání aplikujeme v životě? Myšlenky nám nepomůžou, proto cvičíme zazen a pak se snažíme dělat věci s probuzenou myslí, tedy bez hodnocení a bez hledání a bez důrazu na sebe nebo na někoho jiného, bez důrazu na to nebo ono náboženství. 

Proč je zen lepší než všechno kolem

Přemýšlel jsem o tom, proč lidi cvičí zazen a co čekají od zenu nebo buddhismu nebo nějakých duchovních aktivit. V srpnu jsem byl na ústraní v kolínském klášteře a viděl jsem, jak lidé upřímně usilují o autentický vztah s Bohem, jak se snaží žít smysluplný život. Taky jsem si tam uvědomil všelijaké svoje osobní slabosti a sklony. A pak jsem si říkal - v září zase začnu učit v centru Lotus, tak jsem samozřejmě přemýšlel, co tento školní rok v našem zenovém kruhu budu lidem říkat a proč. Je mi jasné, že většina lidí nemá zájem čistě o zen - na rozdíl od takových žáků mistra Dógena nebo studentů mistra Shunryu Suzukiho v Kalifornii. Tady v Česku přinejmenším je většina praktikujících nějak spojena s křesťanskou zkušeností a to taky respektuju. Nicméně občas je potřeba jasně říct, čím je zen jiný, v čem je jeho síla nebo autenticita a jak nám může pomoct. 

Zen nám v žádném případně nepomůže, pokud ho budeme považovat za nějakou intelektuální záležitost nebo způsob, jak obohatit svůj život duchovně. Kdysi jsem v americké zenové škole Kwan Um slyšel tuto myšlenku: "Nezáleží na tom, jestli jste křesťané nebo nevěřící nebo muslimové. Zen může cvičit každý." Ale když cvičíme a studujeme zen poctivě, ovlivní to způsob, jak chápeme křesťanství nebo ateismus. A nebude to nějaké intelektuální chápání. Neřekl bych, že zen převyšuje náboženství nebo je hlubší než křesťanství nebo chytřejší než ateismus. Je to spíš metoda, která ukazuje věci v pravém světle. A k tomu, abychom mohli tuhle metodu použít, nesmíme k naší intelektuální zkušenosti přidávat další intelektuální zkušenost v podobě nějakého zenu. Schválně píšu "nějakého zenu", protože jakkoliv chápeme zen, není to zen. Zkusím to vysvětlit. 

Představte si, že jdete na nějaké ústraní, je tam nějaký duchovní učitel a vy se snažíte dosáhnout hlubšího pochopení jeho nebo její nauky. Ten učitel vám říká, že byste se měli snažit dosáhnout osvícení nebo hloubky nebo moudrosti nebo žít víc eticky nebo soucitně. Ale zen je lepší než takový přistup. Můžete být trochu zmatení, unavení, zklamaní, zapomětliví... ale díky zenu s tím nejenže nemusíte nic dělat, vy s tím nesmíte nic dělat! Takže striktně vzato, nesmíte zen chápat tak, že je to cesta k nějakému lepšímu nebo hlubšímu já. Zen je cesta nikam. Teprve když nikam nedojdete, dospěli jste ke smyslu zenu. Když studujete křesťanství, můžete narazit na velice hluboké reflexe o životě, můžete hledat řešení těch nejtěžších problémů lidí a díky křesťanství najdete ušlechtilá řešení nejrůznějších problémů. Já takovou moudrost a ušlechtilý přístup k životu taky nutně potřebuju. Jsem ale přesvědčen, že v tom nejzazším bodě nám křesťanství ukazuje totéž, co zen. Nebudu tu ale psát o křesťanství, kterého si vážím a snažím se vycházet z toho, jak ovlivňuje - pozitivně i negativně - lidi na Západě. Nicméně já už 29 let cvičím zen asi jen díky tomu, že si znovu a znovu uvědomuju, že jen zen je tak drzý a přímý, že neváhá tvrdit, že není čeho dosáhnout. A že cokoliv se nám podařilo - hluboké pochopení, klid, moudrost, ušlechtilost, soucit a další ctnosti - není to v pravém smyslu zenové dosažení. Ne nadarmo mistr Dógen ve spisu Fukanzazengi píše zhruba toto - jakkoliv je naše osvícení mnohočetné a jakkoliv je naše chápání hluboké, pokud tu je sebemenší rozdíl mezi chápáním a zkušeností, nejsme schopni se osvobodit od svazujícího myšlení běžného člověka. 

Proto je třeba cvičit jednotu chápání a  zkušenosti, což je v podstatě zazen bez jakýchkoliv dekorací nebo interpretací, a každodenní život bez jakéhokoliv hodnocení, když právě teď cokoliv děláme. Není lehké překonat intelekt a probudit se zcela do tohoto okamžiku. Pokud si myslíte, že zen jako nedosahování čehokoliv je fráze - podívejte se, kolik zenových adeptů ze sta uskutečnilo pravé zenové nedosahování. I když máme pocit, že se nám spousta věcí nedaří, jediná přímá cesta k pravdě - ať jsme včera pokazili cokoliv - je vrátit se k tomu, co děláme právě teď. Každý okamžik žijeme znovu, každý okamžik je další potenciální naplnění nejhlubšího smyslu našeho života. Kde nerozhoduje to, kolik toho víme, chápeme nebo jaké máme morální kvality. Vězeň - gangster, který se právě napil čaje, aniž by si o tom cokoliv myslel, naplnil smysl zenu. Stejně tak jako kočka, která vyskočila na okno nebo káně, které teď přistálo na poli. 

Nicméně návrat k takové jednoduchosti nutně vede k etickým otázkám a upřímné snaze porozumět lidem a žít s nimi v harmonii. Pokud někdo cvičí zazen jako koníček nebo přesvědčení o správnosti nějakého náboženství nebo nějaké duchovní cesty, nemůže zcela a přirozeně jednat eticky, protože dává přednost jednomu před druhým. Bude pohrdat těmi a bude vychvalovat jiné. Buddhova cesta je ale odlišná - nakonec nevíme nic a odmítáme odsuzovat nebo obdivovat. Pak si můžeme všimnout, co na tomto světě je opravdu tragédie a co je potřeba podporovat. 

Takže základem je návrat k nevinnosti - k naší původní čistotě právě narozeného dítěte. To je ono nedosažení kompletního Buddhy, to je ono otočení květinou a úsměv Mahákášjapy. Proč je gangster znovu a znovu gangsterem nebo proč je podvodník znovu a znovu podvodníkem? Protože se nedokázali vymanit z koloběhu svého chování a svých názorů. Když cvičíme zazen znovu a znovu jako způsob, jak být lepším člověkem nebo jako nějaké duchovní přesvědčení, nedokázali jsme se osvobodit od špatného chápání buddhismu. A tak nemůžeme vycházet z vlastní nevinnosti. Dokud pořád vycházíme z toho, že jsme darebáci, budeme mít tendenci vidět v druhých darebáky. A dokud budeme mít tendenci v druhých vidět darebáky, nebudeme mít schopnost vidět v nich buddhy. A budeme pořád v koloběhu odsuzování a frustrace. Uvědomuju si, že jsem mizera, ale nejen to, uvědomuju si, díky praxi zenu, že kromě toho, že jsem mizera, jsem taky zcela nevinný člověk. Uvědomuju si to díky zazenu. V zazenu se vracím na začátek svého života. Můj život vždycky začíná se zazenem. A končí, když se zapletu do svých myšlenek a pocitů. Začátek života a konec života není nutně narození a smrt, ale spíš probuzení - východ slunce - a návrat do tmy. Zenový učitel, i když už ten termín nepoužívám ve spojení se svou osobou - si musí uvědomovat, že je jako nepopsaný list papíru, jako malé dítě, jako někdo, kdo zatím nic neudělal a nic nepoznal. A k takovému návratu k původní nevinnosti a nedosahování musí vést druhé. Ať jsme, kdo jsme, uvědomujeme si také, že jsme zcela nevinní a nepopsaní, tady a teď? Nebo čteme knížky o zenu a jezdíme na zenová ústraní, abychom se stali lepšími lidmi? Abychom něco pochopili?  

Shunryu Suzuki mluvil o jakémsi kultivování naší moudrosti. To ale není v rozporu s tím, co píšu. Naopak. Musíme kultivovat, pečovat, udržovat, vracet se, cvičit naši původní nevinnost, naše původní, podstatné probuzení buddhy. To je třeba udržovat a cvičit a kultivovat. Ne abychom byli čím dál probuzenější - to už by byl zase návrat do temnot, ale abychom život chápali jako zázrak a otazník v tomto okamžiku. A teprve pak chápeme, proč nám nejsou druzí lidé lhostejní. Lépe řečeno, pak je náš soucit s druhými vyvolán nikoliv přesvědčením nebo pochopením, ale naší přirozeností. To je pak autentický, čistý soucit, který není naprosto nijak podmíněný tím, co víme. Nenabádám k tomu, abychom žili jako divoši, ale jako lidé, kteří hodně zažili, hodně četli, a přesto se všeho toho vzdali ve jménu nejhlubší moudrosti. Pokud nedokážeme každý den začít od nuly, pak o zenu moc nevíme. Zen je opravdu lepší než běžná moudrost nebo běžná sečtělost člověka. Je lepší než běžné morální hodnoty. Protože stromy ani tráva ani mraky nejsou svázány takovými věcmi. Nicméně jako lidé, na rozdíl od trávy, je naší přirozeností zkoumat, číst, diskutovat... toho se nevzdávejme, ale čtěme jako malé děti, zkoumejme jako kotě zkoumá myš, diskutujme jako někdo, kdo je na nějakém semináři poprvé v životě.   

Díky zenu můžeme být čímkoliv, kýmkoliv, kým už jsme, ať jsme kdokoliv, pokud nelpíme tvrdohlavě na tom, kdo nebo co jsme. Můžete říct - jsem hlupák. Ale je to pravda zrovna teď? Můžete říct - jsem probuzený člověk. Ale je to pravda zrovna teď?

Malá motorka, velká motorka

Nějakou dobu jsem nic nepsal a skoro nic spirituálního nečetl, protože jsem se potřeboval vypořádat s cílem, který jsem si vytyčil - udělat si řidičák na velkou motorku. Pro většinu lidí to asi zní jako pitomost a že to umí každý, ale pro mě to byla jedna z nejtěžších zkoušek v mém životě. 

Když se zamyslím nad tím, co bylo v mém životě těžké udělat, určitě jedna z nejtěžších věcí bylo třítýdenní zenové soustředění v korejském stylu školy Kwan Um. Jedno jsem absolvoval v americkém zenovém klášteře a jedno v polském. Kdo to nezažil, tak prostě nemá ponětí, co je tak těžkého tři týdny skoro pořád jen meditovat nebo zpívat sútry v korejštině. Kdo to zažil, tak ví, o čem mluvím. Těžko v životě najdu něco, co bylo těžší. Ale oproti kurzu na motorku na tom bylo něco podstatně lehčího - máte od začátku do konce naprosto daný program a pokud neutečete, což by udělal jen velký zbabělec, když už jste se teda rozhodli ty tři týdny absolvovat, tak prostě od rána do večera jen děláte, co máte dělat. Absolvovat kurz na motorce je svým způsobem těžší v tom, že nesedíte v bezpečí kláštera, ale sedíte na těžké, nemotorné motorce, což je zajímavé spojení - nemotorná motorka - a máte za úkol do ničeho nevrazit a nespadnout. A pokaždé, když tohle děláte, tak nemáte na vybranou, ale jste stoprocentní zenový mistr, protože nemáte naprosto čas myslet na jakékoliv nesmysly. A to musíte absolvovat asi 13 krát během dvou měsíců. Na tom pobytu v zenovém klášteře je těžké to, že chcete být jako zenový mistr, chcete sedět jako zenový mistr a chápat sebe a druhé stejně jasně jako zenový mistr, ale nejde vám to... to je těžké... a na té motorce, když se na ní učíte s instruktorem, tak zenový mistr jste, ať chcete nebo nechcete, a teď vidíte, že to zenoví mistři nemají v životě lehké, protože neřeší nic jiného než jak přežít - jak přežít v horách, v džungli, na silnici.... nemají čas myslet na abstraktní věci, protože zenovému mistrovi jde vždy o život. A jen hlupák by si mohl myslet, že zenový mistr to má lehčí... no takže paradoxně ten řidičák na motorku byl těžký v tom, že jsem byl nucen 13 krát během dvou měsíců jednat jako zenový mistr, ať se mi to líbilo nebo ne. Nikdy v životě jsem nezažil tak intenzivní hodiny... to nebylo mindfulness v tom smyslu, že si uvědomujete, že strop je bílý, že slunce je horké, že vaše džíny jsou modré... to byla všímavost v tom smyslu, že je červená, že jsem nezařadil jedničku, že vlevo se na mě řítí autobus a že na přechodu je matka s kočárkem a že mi padá motorka...  To není jako sedět v autě. Nebo v meditační místnosti. No a závěrečná zkouška, to už člověk musel prokázat, že ho nic nerozhází a že ho nerozhází ani to, že je úplně mimo.... 

Samozřejmě vás může napadnout, že kdejaký klučina takovou věc absolvuje s prstem v nose. Ano, ale ti klučinové netrávili mládí v zenových klášterech a nepřemýšleli o smyslu života. Oni přijdou, učí se jezdit na motorce a pak udělají zkoušku. Kdyby mi bylo 18, tak to budu mít taky tak. Ale jen já vím, co jsem musel překonat, abych to celé absolvoval. Vážím si každého člověka, který překonává svoje meze. Když o tom tak přemýšlím, autentický život znamená dělat věci, které jsou mimo rámec našich běžných schopností. Dělat vážně zen, věnovat se vážně zenovému buddhismu není nic jiného než být ochoten jít kousek dál, než by se nám osobně líbilo. Už asi rok jsem cítil, že se musím překonat, musím překonat své pohodlí, svou nešikovnost, svou nervozitu a udělat si ty papíry na velkou motorku. Vím, že když jsem dokončil ty tři týdny v klášteře, vím, že jsem se hodně překonal. A měl jsem radost, že jsem to udělal. A teď taky vím, že jsem se překonal. Ale nejde o to říkat - koukejte, co jsem dokázal. Protože většina z vás nevidí nic světoborného ani na třech týdnech v klášteře, ani na řidičáku na motorku. Ale vy dobře víte, že třeba nesnášíte pocit, když jste celí ponoření ve vodě. A když budete absolvovat kurz, kde vás naučí se potápět, budete celí bez sebe, co jste dokázali. Nikdo vás nebude chápat. Ale vy budete chápat, že jste se překonali. Pokud nás opravdu zajímá smysl našeho života, smysl duchovního snažení, nemůžeme nikdy zůstat v oblasti osobního pohodlí, v comfort zone. Musíme pravidelně vystupovat z comfort zone a překonávat výzvy. Ne proto, abychom ze sebe měli dobrý pocit, to je nedorozumění. Ale protože nejhlubší smysl jakéhokoliv duchovního úsilí je překonat svoje obvyklé, malé já, které má nějaký svůj malý svět... Kristus, Buddha, přidejte kohokoliv, kdo opravdu překonal sám sebe, ti všichni překročili oblast osobního pohodlí a osobní mysli. A o to nám musí jít, jinak nemá smysl se bavit o nějakém spirituálním světě. 

A jsou dva druhy překonávání sebe. Na nižší úrovni je to jako když Alenka překoná strach z hada nebo odpor k rajské omáčce. A pak je druhý level. A k tomu dochází, když už jsme se překonali tisíckrát, když už jsme byli stokrát na zenovém ústraní, milionkrát seděli zazen, milionkrát se omluvili, milionkrát jsme přehodnotili nějaký hloupý názor, a přesto jsme ještě ochotní udělat další krok. Přestože máme pocit, že už všechno chápeme, že už si zasloužíme úctu a klid, tehdy musíme udělat ještě jeden krok. Zapomenout úplně na všechno, co se nám podařilo a co se nám nepodařilo, a zkusit všechno znovu, znovu se narodit - to myslím obrazně - čili znovu se postavit na start života, který začíná každé ráno, a znovu se všechno učit. Ten první level děláme skoro všichni, jen největší slaboši snad ne, ale ten druhý level, tam začíná opravdu nějaká hluboká proměna člověka a to je to, kde je nám Buddha příkladem.  A tam už nás nezajímá, co jsme nebo nejsme, ale co je a co není... 

Závěrem bych řekl, že je důležité, abychom si v životě vytýčili cíle a překonávali překážky a abychom něčeho dosáhli. Bez toho nemůžeme udělat ten další krok, a to je zapomenout, čeho jsme dosáhli a co jsme pochopili a jak velkou cenu má náš život.... teprve potom jasně vidíme ne jak velkou cenu má náš život, ale jak velkou cenu má život sám.  

   

       

Píšu pořád tentýž článek

Od malička si povídám sám se sebou. A je mi se mnou dobře - většinou. Co se změnilo v roce 1992, bylo to, že jsem dostal klíč od pokladnice, které se v buddhismu říká dharma. Tady máš klíč - ale nikdo tu pokladnici za tebe otvírat nebude. To byla zpráva, kterou jsem dostal v rámci svého třítýdenního sesshinu v jednom americkém zenovém klášteře. Od té doby píšu sám sobě, abych se povzbudil a ten klíč použil. Abych znovu a znovu otvíral dharmu. A že jsem ten klíč velmi často ignoroval! Někdy ležel zapadlý někde v almaře celé měsíce...  Proto jsem hledal učitele, kteří by mi pomohli na ten klíč nezapomínat. Opravdu ho denně používat. A když nepomůže nic jiného, pomůže aspoň to, že si článkem sám sobě připomenu, abych ten klíč zase použil... aby nezrezivěl.     

A někdo by mohl namítnout, že je to pořád jenom o tom, co chci já a že se to netýká druhých. Když už ten klíč použijete - když otevřete pokladnici dharmy, pak se to sakra týká druhých, týká se to všech. Od toho tu dharma je. Je univerzální a platí pro všechny. Takže otevřít pokladnici dharmy je stejné jako "otevřít okno já". To znamená, že vyvětráte zatuchlé já a otevřete se dharmě. To znamená, že vaše ztuhlé představy a pocity o vlastním životě, o vaší životní situaci, vaše názory, vaše myšlenky, nahradí dharma. To zní velmi vznešeně. Představujete si možná, že když nějaký člověk nahradí své běžné já dharmou, stojí před vámi svatý. Ve skutečnosti máte tu čest s nějakou obyčejnou situací. Ten člověk třeba vypne topení nebo otevře okno nebo uvaří čaj. Na to mi můžete samozřejmě namítnout, že to dělá každý. Ale existuje běžná obyčejnost a posvátná obyčejnost. Běžná obyčejnost znamená, že si nevážíme toho, že děláme něco obyčejného, nepovažujeme to za důležité. Když jsme ale v jednotě s dharmou, jakákoliv obyčejná věc, kterou děláme, je posvátná. Z vnějšku nepoznáte, že to ten člověk tak cítí. Ale uvnitř toho člověka je čisté srdce. Když sami máte čisté srdce a něco děláte, možná si toho nevšimnete. Ale zpětně si uvědomíte, že vás nic netížilo, nic neobtěžovalo, nic nezatemňovalo vaši mysl a nebyli jste otupělí nějakou "velkou záležitostí" nebo otupení nudou nebo leností. 

Někdy mi lidé řeknou - ty jsi buddhista, takže věříš na reinkarnaci? Nebo - ty jsi buddhista, takže nejíš maso? Nebo ty jsi buddhista, takže se nemůžeš zlobit? Nebo ty jsi buddhista, takže nic nemáš? Nebo ty jsi buddhista, takže nevěříš v Boha?  V zenu jde o něco jiného - je to určité uchopení Buddhovy zkušenosti a aplikace této zkušenosti v našem životě, není to předem daný seznam pravidel neb o poučiek, podle kterých má člověk žít. V zenu jde, vznešeně řečeno, otevřít pokladnici dharmy. To znamená otevřít okno já a vstoupit do světa, kde platí něco mnohem jasnějšího a hlubšího než jsem "já". 

Neděste se radikálních tvrzení jako "dosáhnout osvícení" nebo "odhodit svoje já" nebo "nemít ego". Dharma není rozkaz "svléknout do naha!" Buddhistická praxe není vojenský výcvik. Nikdo vás do ničeho nenutí. Ale pokud někdy narazíte na klíček k pokladnici dharmy a nebudete se bát ten poklad otevřít, objeví se před vámi úplně nový pohled na věci.  A vy ucítíte osvobození od jakéhosi rigidního "já" a radost. Možná že už jste už něco takového někdy cítili, možná je to součástí vašeho každodenního života.  Pak snad cítíte, že dharma není nutnost nebo povinnost, ale pozvání. Zkuste otevřít okno já. Nikdo po vás nechce, abyste se stali někým jiným. Nikdo po vás nechce, abyste byli svatí, osvícení, moudří...Pokud ale narazíte na dharmu, budete se přirozeně chtít vracet do takového místa. Pak nebude zas tak moc záležet na tom, jestli vás někdo romanticky miluje, nebo jestli máte velký dům nebo jestli si vás lidé váží. Nebude záležet na tom, jestli si o vás lidé myslí, že jste úžasný člověk. Bude záležet na něčem mnohem  hlubším. Bude záležet na něčem, co všemu dává nový smysl a zobrazuje věci ve zcela novém světle. 

Spiritualita není půlka skutečnosti

Když studujeme mistra Dógena, můžeme si všimnout, že v rámci filozofie dělí svět na objektivní a subjektivní, někdy to můžeme chápat tak, že objektivní je v jeho pojetí materiální, kdežto subjektivní je v jeho pojetí idealistické. Přinejmenším mistr Gudo Nishijima tak často učení mistra Dógena vysvětluje. S tím nemám problém. A mistr Dógen pak říká, že teprve, když překonáme protiklad subjektivního a objektivního, neboli ideálního a materiálního, jsme probuzeni v celé skutečnosti. Tahle filozofie mi pomáhala mnoho let překonat tendenci hledat nějaký abstraktní ideál na jedné straně, a toužit po nějakém materiálním pohodlí na druhé straně. I když jsem často sklouzl do pozice, v níž jsem si představoval nějaký buddhistický ideál, takže jsem zapadl do temnoty, nebo si představoval nějaké materiální blaho, třeba  hodně peněz nebo dokonalou milenku, takže jsem taky zapadl do temnoty, kdykoliv jsem usedl do zazenu a pouze seděl, jasně jsem cítil, že obojí je jen jednostranné a nesmyslné chápání skutečnosti a že pravé uspokojení člověka a smysl života spočívá v probuzení do stavu, v kterém nejsme rozděleni na ideální a materiální.  

V praxi to pak vypadá třeba tak, že když jste s ženou, kterou milujete, ale je tu nějaký zádrhel, máte vždycky možnost probudit se ze snu o tom, jak by se vaše žena mohla chovat, kdyby... nebo jak byste se mohli dobře najíst, kdyby... a místo toho ji prostě obejmete - bez očekávání teplé večeře nebo jejího potvrzení, že vás "miluje". Tohle je samozřejmě hrozně těžké praktikovat. Většinou se prostě naštveme, že večeře je studená nebo že žena prohlásí, že miluje někoho jiného. A netvrdím, že to je něco nelidského. Je to naprosto lidské a pochopitelné, že bychom se chtěli večer dobře najíst, když jsme přišli vyčerpaní z práce... a žena slíbila, že uvaří. A není nic nepochopitelného, že člověka zraní, když mu žena po letech řekne, že miluje někoho jiného. A když budete cvičit zazen každý den třeba sto let, můžete nakonec skončit v koutě - nemám co jíst a žena mě nemiluje. A můžete říkat, že to je život a že kdo tvrdí opak, je snílek. Ano - samozřejmě že tak to často v životě dopadá a je to realita, o tom není sporu. Mistr Dógen říká - i když nemáme rádi plevel, on roste. Je to tak, že i když bychom chtěli být stále mladí, stárneme. I když bychom chtěli být stále milováni, někdo nás přestane milovat. I když bychom chtěli mít stále dostatek peněz, přichází krize a musíme se uskromnit.  O tom není sporu. Ale zazen - a učení Buddhy - není jen o tom vyrovnat se s tím, že život je těžký a že zestárneme a zemřeme. 

Buddhovo učení je také o určitém osvobození od sebe a světa. V buddhismu - tedy v jeho asijských učeních - jsem nikdy nenarazil na termín "spirituální" nebo "duchovní".   Spiritualita je čistě západní problém a protože "spirit" znamená "duch", jedná se o něco, co souvisí s "duchem". Tady se nabízí dvě vysvětlení toho, co je spiritualita. Jedno je správné a jedno je úplně špatné. Začnu tou špatnou variantou. Duchovní je v tomto chápání všechno, co se týká "duše". Víme, že v buddhismu není žádné učení o duši nezávislé na těle. Duše po smrti nikam neputuje, není tu reinkarnace. Tak to učí mistr Dógen a tak to dává smysl. Buddha učil, že není žádné "já", ani žádná "duše", která by byla nezávislá na těle. Z toho hlediska mluvit o duchovnosti v rámci buddhismu je vlastně holý nesmysl. Pak dává smysl, když někdo říká, že zen není spirituální. Není spirituální, pokud bychom za spirituální považovali něco, co se týká problémů duše.  Ale spiritualita není o duši!!! Spiritualita v tom pravém smyslu znamená něco, co se týká ducha. Jde původně o Ducha svatého. A Duch svatý není žádná duše, žádné "já". Duch svatý je - když nebudeme zacházet do nekonečných teologických hloubek - v podstatě - při vší úctě ke křesťanům, které může takové přirovnání urazit - totéž, co bódhi čita, což je duch probuzení. Jen zkrátka jde o smysl, ducha, jiskru... mistr Gudo Nishijima to popisuje jako "vůli k pravdě". Existuje něco, co otupělého člověka vytrhne ze snění o penězích nebo ze snění o osvícení - když narazí na pravé učení a pravou praxi. To je duch probuzení. A právě o tento duch probuzení jde ve spiritualitě. 

Protože žijeme na Západě, nemůžeme se vyhnout problému spirituality. Lidé cítí, že tu je něco duchovního. I když se nehlásí ke křesťanství, kde smysl pro spiritualitu je vlastně smyslem pro věci Ducha svatého, lidé na Západě cítí potřebu něčeho duchovního. Proto v řadách lidí, kteří cvičí zazen, pořád narážím na lidi, kteří mají silný vztah ke křesťanství. Když pak tihle lidé čtou knihy Tomáše Halíka, cítí, že tu jde o něco autenticky spirituálního. Pokud spiritualita je náš kontakt s probuzením, pak nemůžeme čekat, že v buddhismu západní člověk nebude hledat tuto spirituální dimenzi. Dlouhá léta jsem si myslel, že prostě žádná spirituální dimenze v buddhismu není a že je to totální blud. Prostě sedím, prostě jdu na záchod, prostě jdu spát. Když ale pozorně studujeme učení mistra Dógena, mistra Kodo Sawakiho nebo mistra Shunryu Suzukiho, jasně v jejich výkladech buddhismu cítíme apel na probuzení člověka, na osvobození člověka od toho, co je pouze materiální a toho, co je pouze ideální, tedy osvobození od myšlenek i od materiálních tužeb. 

Samozřejmě nikdo po nás nechce, abychom se vysvlékli z vlastního těla a z vlastní mysli. Být spirituální ale znamená vracet se znovu a znovu do stavu, kdy sice máme tělo a mysl, ale toto tělo a mysl - díky smyslu pro probuzení, tedy díky vůli nebo duchu probuzení, bodhi čita, překonáváme. A tomu překonání mistr Dógen říká "zapomenout na sebe" a "být jedno s vesmírem". Křesťané mají stejný ideál nebo apel na člověka - být jedno s Bohem. V praxi to může být třeba tohle - dobře, neprotivím se vůli Boha, není večeře, ona mě nemiluje, ale je tu Bůh, je tu něco důležitějšího než to, jak bych si představoval svůj život. A takhle je to taky probuzení v budhismu a současně osvobození od sebe. A tomu na Západě říkáme autentická spiritualita. Smysl pro překonání sebe a probuzení do věcí, které nás přesahují, aniž bychom si takové věci jen zbožně představovali. 

Kodo Sawaki kritizuje ty, kteří by si mysleli, že má nějakou cenu dosahovat zbožného vytržení. Být jedno s univerzem podle Sawakiho není žádné vytržení, žádný extatický stav, ale naprosto ten nejpřirozenější stav těla a mysli. Je to naprosté spočinutí tady a teď, kde nejsme otroky vlastního těla  a vlastní mysli. K tomuto stavu, k tichosti "ducha", se můžeme vracet mnohokrát za den. Ale především nesmíme zapomínat, že cvičení meditace není snahou získat něco pro sebe. Ano, taková meditace existuje, ale to je komerční meditace. V zenu stejně jako v křesťanství má cenu jen taková meditace, která vede k osvobození od ztuhlého, temného, umanutého já. 

A bylo by to ztuhlé, temné a umanuté já, kdybych se zlobil, že se mnou někdo nesouhlasí. Nebo doufal, že se mnou někdo bude souhlasit. To je právě cenné na spiritualitě, že nebojujete, nezápasíte s druhými - zkoušíte s nimi prostě nějak komunikovat.  

    

Pravá a falešná spiritualita

Co je spiritualita? Co je duchovní? Napadá mě, že duchovní je to, co odvádí pozornost od toho, co je povrchní, hloupé, kýč, nízké, ubohé a upozorňuje na to, co je hluboké, autentické, čisté, jasné, pravdivé. Zdánlivě to vypadá, že spiritualita je půlka reality - jako jedna strana mince. Na jedné straně ubohost, na druhé straně vznešenost. Určité chápání spirituality říká, že je to idealismus - je to odpověď na materiální stránku života. Na jedné straně máme účty, mobily, dluhy, karty, klíče od garáže... na druhé straně máme krucifix, sošku buddhy, bibli, svíčku, vonné tyčinky. Ale tohle chápání spirituality mi nepřijde fair. Dobře, takže nejdřív jdete do Kauflandu koupit rajčata ve slevě a pak jdete koupit do čajovny vonné tyčinky. Nejdřív jste materialisti a pak jste idealisti. Zdá se, že zen tvrdí, že pravda není ani zcela spirituální, ale ani zcela materiální, nýbrž že zahrnuje obojí. Někdo možná učí, že spiritualita je pouze aspekt reality, stejně jako to, co je materiální. Ale já chápu spiritualitu jinak.

Nejdříve bych řekl, jak poznat falešnou spiritualitu. Falešná spiritualita je pouze hra na spiritualitu. Zapálím vonné tyčinky, svíčky, obléknu si volné oblečení z plátna, vezmu si korálky, jsem bos...jak jsem spirituální! Já nic neřeším. Já jsem spirituální. Já medituju. Jsem osvícený, nebo chci být osvícený. Je jednoduché odhalit, co je falešná spiritualita - obsahuje "Já". Falešně spirituální člověk nepřipouští, že je ničema, oklamaný, zbytečný, k smíchu. Protože jeho "já" chce být krásné a vznešené. Nechce se trápit, nechce být oklamané, nechce žárlit... chce být moudré a vševědoucí.

Pravá spiritualita není takové vytržení ega. Místo já medituju tu je pouze meditace. Místo já se cítím dobře je tu jen klid. Místo já chci být osvícený je tu jen osvícení. Místo já jsem duchovní je tu jen něco duchovního.

Pravá spiritualita neznamená, že nemůžeme zapálit vonnou tyčinku a meditovat. Ale musíme u toho pořád zapomínat na sebe. Neděláme to kvůli sobě. Děláme to kvůli pravdě, dharmě samotné.

Dá se pravá spiritualita pěstovat na poště, v bance, v továrně, v Kauflandu? Ne jen že dá, ale musí! Autenticky spirituální člověk nedělí svůj život na duchovní a materiální. Každý okamžik je pro něho výzva - buď duchovní, probuď se! A pak každý okamžik není výzva pro ego, aby to ego bylo lepší, ale aby nebylo vůbec. Jak opustit ego? Nelze to tak, že křičíme Já nechci ego! Já nechci ego! Já chci osvícení! Je jednoduchá metoda, jak ego transformovat v probuzení, v dharmu, pravou spiritualitu - neřešit ego a něco dělat. To je tichá modlitba bez očekávání zisku pro sebe. To je zazen bez očekávání osvícení. To je mytí nádobí bez očekávání umytého nádobí, to je nákup bez očekávání nákupu, jídlo bez očekávání plného žaludku, chození do práce bez očekávání výplaty. To je pak duchovní život, který mě zajímá.

Přece ale nemůžeme čekat, že naše ego se jen tak samo dobrovolně vzdá sebe sama. Když mu dáme dudlík v podobě meditace, bude to meditativní ego. Když mu dáme dudlík v podobě víry v Boha, bude to věřící ego, když mu dáme dudlík v podobě čistého vědomí, bude to ego čistého vědomí, atd. Takže ego , jak víme, je schopno se naparazitovat na cokoliv, cokoliv na světě - a naopak - pravé já, osvobozené já je schopno vykonávat jakoukoliv činnost, byť by to bylo celodenní počítání peněz nebo celodenní práce v dole. Musíme tedy pouze a důsledně pouze něco dělat. Tam není totiž místo na ego.

Ale to neznamená, že bilancujeme - kolikrát se mi dnes podařilo odhodit ego? Co je podle mě naprosto důležité - nastavovat si zrcadlo - koukej jak jsi oklamanej - ale jasně v tom zrcadle vidět, jaká je to hloupost. Vidím, že žárlím na tuhle ženu. No je to potřeba? Vidím, že to není potřeba. A jdu od toho. Tohle nemáme čas dělat, když vaříme nebo myjeme nádobí nebo se sprchujeme. Od toho je právě modlitba, abychom si nastavili zrcadlo - odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům - to je totéž, co říkat si - to jsem ale vůl... prostě nastavit si zrcadlo. Koukám, že jsem úplně mimo! Hahaha, zasmát se tomu. V tom okamžiku zasmání sobě je ego jako balónek, který praskl. Ale pokud lamentuju nad tím, jak jsem velký egoista, pokud to dramatizuju, balónek je nafouknutý. Myslím, že to úplně stejně platí v křesťanství jako v zenu - nastavit si zrcadlo - zasmát se sobě - dokonalá pokora křesťana před Bohem. Já, Bože, jsem vůl, promiň mi to. V tu chvíli jsem v jednotě s Kristem, protože on je taky nevinný. A kdo vidí svou slabost, je už nevinný. A kdo si myslí, že je nevinný, je oklamán sám sebou a v konfliktu s Kristem. Já jsem nikomu neublížil, to oni!

V těch nejméně vznešených věcech můžeme realizovat ne-já, když je prostě pouze vykonáváme, a v těch nejvznešenějších věcech se může skrývat obrovská nafoukanost. Proto nevidím nic vznešeného a duchovního na lidech, kteří celý život cvičí zazen, říkají si buddhisté, holí si hlavy, čtou mistra Dógena - a můžou klidně žít celý život v celibátu, nedělá to na mě žádný dojem - protože jejich ego jim celou dobu skáče po hlavě. Poznáte to tak, že když s nimi mluvíte, cítíte zvláštní pocit, že jste jim naprosto ukradení. Ale že oni nejsou ukradení sami sobě. Na rozdíl od toho moje katolická stařenka měla jednu krávu, jednu kozu, pár slepic, malé políčko za vsí, nikdy nikomu neublížila, nemyslela si o sobě vůbec nic, jen druhým celý život pomáhala, jen pracovala. Nemusela být osvícená, ona osvíceně, nesobecky žila. A to je pro mě vzor pravé spirituality. A proto si vážím Sawakiho, protože si o sobě nemyslel, že je osvícený. To není pouhá skromnost, to je obrovská moudrost - pochopit totiž omezení ega a neomezení Pravdy, do které jsme se narodili a které se zodpovídáme.

Akceptovat sebe znamená akceptovat Zákon

“Because one believes in oneself, one doesn't try to convince others. Because one is content with oneself, one doesn't need others' approval. Because one accepts oneself, the whole world accepts him or her.

Protože člověk si věří, nesnaží se přesvědčit druhé. Protože je spokojený sám se sebou, nepotřebuje souhlas druhých lidí. Protože akceptuje sebe sama, celý svět akceptuje jeho."  

Tohle neřekl Kodo Sawaki, ale je to, jako kdyby někdo chtěl shrnout učení Kodo Sawakiho do několika vět. Autor toho učení je Lao C', někdo, kdo možná žil a možná napsal knihu Tao Te Ťing. Učení Tao nesmírně ovlivnilo Zen. Můžeme si všimnout, že mnoho učitelů zenu používá - ať už vědomě nebo nevědomě, upřímně nebo neupřímně - myšlenky z knihy Tao Te Ťing. Kdybych nevěřil, že Kodo Sawaki byl nesmírně autentický zenový mnich, který nikoho nikdy nekopíroval, podezíral bych ho, že své nejslavnější myšlenky ukradl Lao C'. Jenže tady nejde o to, co kdo komu ukradl, ale jestli jsme schopni jádro této moudrosti sami strávit a pak v životě pěstovat jako drahou rostlinku. 

Jde tedy o to, ať už tomu říkáte Tao nebo Zen, pochopit sebe sama a přestat se snažit stát někým jiným, než původně jsme. Nemáme si věřit v tom smyslu, že se budeme chvástat nebo budeme popírat nutnost se mnohému učit. Máme si věřit, asi jako si věří straka, když si sedá na větev, nebo kocour, který si věří, že nespadne z plotu. Už jste někdy viděli, jak straka říká druhé strace - to ty jsi chytrá a drzá, já jsem málo chytrá a málo drzá. Nebo jste snad viděli kocoura, jak říká druhému kocourovi - to já jsem měl v životě nejvíc koček, ty jsi pouhý břídil, nemáš na mě. Zvíře se nesnaží přesvědčit druhé zvíře o své kvalitě. Když spolu jeleni zápasí, nejde o sebevědomí - každý jelen použije své parohy nejlépe, jak dovede. Poražený jelen uteče, ale pořád zůstává sám sebou. Vítězný jelen nečeká, že dostane medaili. Kdysi jsem se svého učitele ptal - je v pořádku, co píšu o buddhismu? Dneska je mou povinností být sám sebou. Musím psát upřímně a pravdivě. Každý se mnou může nesouhlasit. Ale já mám svůj život a nikdo ho nezná, znám ho jen já. Svou zkušenost znám jen já. Být nafoukaný znamená říkat - moje zkušenost je lepší než tvoje, moje zkušenost je hlubší. To vůbec neříkám. Nemám ponětí, jakou zkušenost mají druzí lidé. Zenový učitel nikoho nemá přesvědčovat o svém probuzení. V jeho činech se buď probuzení projeví, nebo neprojeví. 

Pokud se smířím s tím, že jsem prostě nějaký člověk bez valného významu, který má svůj vlastní život a vlastní směr, možná si druzí řeknou - není to naprostý hlupák. Ale pokud budu naznačovat, že jsem něco extra, nezasloužím si, aby mě někdo poslouchal. To, co je na našem životě "extra", to je to, čím se nikdo, naprosto nikdo nemůže chlubit individuálně. To je Cesta, princip - to je něco, co je všech a nikdo si to nemůže přivlastňovat nebo se tím pyšnit. Neříkám, že člověk nemá sám o sobě žádnou hodnotu. Snažím se jen vysvětlit, že to, co je v našem životě opravdu cenné, není ten pobuda, kterému říkáme "já". Ale je to ten princip života, kterému Lao C'  říkal Tao a kterému křesťané říkají Kristus a buddhisté Dharma nebo Zákon. Akceptovat sebe sama, jak to píše Lao C', znamená akceptovat Zákon v sobě. To nemá nic společného s chlubením nebo podceňováním sebe. V praxi to znamená prostě sedět, prostě si ukrojit chléb nebo prostě zavřít dveře. Dokud budeme věřit tomu, že na našem životě je něco zajímavějšího, než je ten nejobyčejnější úkon tady a teď, dotud budeme něco zvláštního hledat. A dokud budou lidé něco zvláštního hledat, dotud se budou objevovat lidé, kteří nic zvláštního nehledají. Protože objevili hodnotu toho, co je mimo zvláštní a obyčejné, mimo nahoře a dole, mimo já a ostatní.  

Nemám přítelkyni, nevydělávám moc peněz, nejsem oblíbený... můžu to akceptovat? Když o sobě přemýšlím jako o člověku odděleně žijícím na tomto světě, není to moc příjemná představa. Ale když místo o sobě přemýšlím o principu Života, který mi byl darován, tak jak byl darován všem bytostem a věcem v celém vesmíru, jsem velmi šťastný člověk. Lao C' možná neměl na mysli to, že nás akceptuje celý svět, ale že nás akceptuje celý vesmír. Když akceptujeme sami sebe, celý vesmír nás bere pod svou ochranu. Takže se pak můžu napít vody, když mám žízeň.      

  

Léto se slepicemi

Když cvičím zazen a opouštím tělo a mysl, napadá mě, že nevím, jak těžké je opustit tělo a mysl pro běžného člověka. Pamatuju si ten zážitek opuštění těla a mysli v dětství nesčetněkrát. Byl jsem zvláštní dítě nebo to tak děti mají přirozeně? 

Mám za to, že děti přirozeně opouští tělo a mysl mnohokrát za den. Například když jsem byl u babičky na venkově a seděl jsem na dvorku, neměl nic na práci a poslouchal kokodání slepic. Nebyl jsem nic, nikdo, byly jen slepice - kokodák. V té chvíli je dítě zenovým patriarchou. Nemá žádný názor, nevnímá sebe jako bytost oddělenou od zbytku vesmíru - jsou tu jen slepice - kokodák. Ale pak dítě napadne - to je nuda. Nechci poslouchat slepice na dvorku, chci být u moře v Chorvatsku. Moře! Ne dvorek se slepicemi. V tom okamžiku se dítě vrátilo ke svým iluzím a ztratilo přirozenost Buddhy. My víme, že přesně tohle dělá každý dospělý tisíckrát za den. Ale i dospělí tisíckrát za den zapomenou - opustí tělo a mysl - a stávají se zenovými patriarchy. Bohužel to jednak nevědí a i kdybychom jim to řekli, neměli by ponětí, co tím zenovým patriarchou máme na mysli a k čemu je to dobré.  

Ale zpátky k tomu dítěti, co touží po moři. Konečně se to podařilo - s rodiči jsme vyrazili k Jadranu. Konečně moře - to je léto! Ne na dvorku se slepicemi a poslouchat hanácká děcka, jak řeší, jaký má táta traktor.  Ale napadlo mě - tati, jaké to je u moře ve Španělsku? Táta na to - lepší, neboj, jednou vás vezmu do Španělska. A tak jsem seděl znuděně na kamenech u moře, které nebylo španělské a snil o tom, že jednou pojedu k moři do Španělska. O mnoho let později jsem se svou krásnou slečnou ležel na pláži nedaleko Valencie. Vyběhli jsme z auta celí nadržení na to modromodré moře a vrhli se do písku na pláži. Leželi jsme tak asi hodinu, když Věra prohlásila - to je nuda, pojeďme do vesniček v horách! Souhlasil jsem - ležet celý den na pláži je nuda. Tak jsme vyrazili do kopců Andalusie. Tady koza, tamhle osel. Osvěžili jsme se u potůčku a koukáme se tak po těch venkovanech, jak někam jdou s oslem, když Věra povídá - to je nuda, pojeďme do Granady, musíme pořádně zapařit v nějakém klubu, užít si života!  V Granadě bylo živo a hlučno. Rozhodně jsme se tam nenudili. Ale mě něco vrtalo hlavou - dosáhl jsem vrcholu života - jsem ve vytoužené Granadě s nejkrásnější ženou na světě, ona mě miluje, já miluju ji, je tu zábava, máme tu všechno. Ale já chci žít na venkově v buddhistickém klášteře. Chci cvičit zazen, nosit vodu, štípat dříví a dívat se do údolí, tichého údolí, kde teče potůček, ke kterému chodí stařík s oslem. Rozhodně nestrávím zbytek života v bláznivé Granadě. Byť s nejkrásnější ženou na světě - protože ona je trochu potrhlá a nemá smysl pro tiché sezení bez cíle. Moje žena nemusí být buddhistka, ale měla by být schopna aspoň pět minut sedět v klidu, třeba na židli, bez cigarety, bez mobilu, bez kávy a bezvýznamné konverzace. A pustit tělo a mysl a prostě jen existovat. Moje žena musí být zenový patriarcha. 

Nakonec jsem tedy dospěl k tomu, že nejdůležitější v mém životě je být schopen tam, kde zrovna jsem, i když je to třeba ve vepříně, pustit tělo a mysl, a zcela nechat to, co je, aby bylo tím, čím to je.  Nechat sebe být, a místo toho tu nechat být to, co tu je bez našeho přičinění. Přirozené dítě v nás se vrací domů a zažívá slovy nepopsatelné naplnění života. Nikoliv života jako časové úsečky, ale života jako zkušenosti, která přesahuje nás jako bytosti omezené myšlením a prostorem. Pak kokodání slepic na dvorku hanácké vesnice je nesrovnatelně silnější zážitek než bezcílné bloumání po ulicích Granady. 

Jaco Pastorius - když buddha ztratí rovnováhu

Co se stane, když buddhovi nefunguje nervová soustava, trpí vážnou duševní poruchou, bere léky na deprese, drogy...? Končí to hrozně smutně. Jaco Pastorius byl jeden z nejlepších jazzových muzikantů všech dob, skutečně génius, vymyslel bezpražcovou basovou kytaru, údajně to byl strašně milý člověk. Co je to ale platné, když tělo a mysl není schopné vracet se pravidelně do vyváženého stavu? Divil bych se, kdyby mu byl zazen nebo buddhismus pomohl. Už je pozdě. Ale já osobně jsem měl dost sklon dopadnout stejně špatně jako on - než jsem začal cvičit zazen, podléhal jsem pravidelně záchvatům nadšení a záchvatům totální zoufalosti. Možná mi hrozila bipolární porucha a závislost na těžkých drogách jako Jacovi. Ale objevil jsem zen. A to mě možná zachránilo. Být znovu a znovu ve vyváženém stavu je - jak to říct - není to něco, čím bychom se měli vytahovat, spíš za to děkovat Bohu, že jsme tam dospěli. A to neříkám, že je jisté, že se někam v budoucnu nezhroutím. Ale věřím, že dokud budu cvičit zazen každý den, bude mě to držet v relativní vyrovnanosti a nesklouznu do nějakého smutného extrému jako Jaco. On zemřel po zranění, které mu způsobila ochranka poté, co se jako divák choval hodně divoce na nějakém jazzovém koncertě. 

Važte si toho, pokud jste schopni se pravidelně vracet do vyváženého stavu, ocenit maličkosti, radovat se z každodenních věcí, které jsou ve skutečnosti naprostý zázrak. Nežijeme víckrát. Jak dlouhý je náš život? Mně posledních deset let uběhlo skoro jako týden. O to víc se snažím vážit si každého okamžiku, kdy jsem ve vyrovnaném stavu těla a mysli, jsem schopen pracovat, rozumně řešit problémy, pomáhat druhým. Každý na tohle máme jen omezený čas. Jaco byl buddha, který žil jednu část svého života nejlépe jak uměl, oslňoval a užíval si hudbu. Současně se nesmírně trápil se svými mentálními problémy. Neříkám, že mu život nevyšel. Zazářil a zhasl. Nemusíme být geniální, abychom taky zazářili. Ale nemuseli bychom zhasnout, ještě než zemřeme. On byl v jednotě se svou basovou kytarou, s hudbou, kterou hrál a miloval. My můžeme být v jednotě třeba s kladivem a hřebíkem. To je jedno. Ale byla by škoda, kdyby nám život proklouzl mezi prsty, jako by to byla nějaká bezvýznamná epizoda našeho života. Náš život není epizoda našeho života. Je to ta jediná epizoda života, kterou máme k dispozici.     

RIP Jaco Pastorius. 1951 - 1987 

https://youtu.be/fOqR84PtctA

      

  

Buddha otočil v prstech květinou

Někdy můžeme narazit na tvrzení, že buddhismus není nějaké specifické učení. Shunryu Suzuki řekl: "Buddhismus není nějaké specifické učení. Buddhismus je prostě pravda samotná." 

Shunryu Suzuki to myslí tak, že v podstatě, v nejzazším smyslu, je Buddhovo učení a praxe prostě pravda. To, co tu je. Někdy narazíme na slovo "dharma". Někdy používám slovo "dharma" místo "buddhismus". Jak v případě dharmy, tak v případě buddhismu můžeme mluvit o dvou úrovních chápání těchto slov. V relativním smyslu je buddhismus soubor nejrůznějších učení, je to buddhistická filozofie, která dává smysl a je logická, je to cvičení zazenu, je to historie a současnost buddhismu, jsou to živí učitelé a žáci, to všechno je buddhismus. A stejně tak můžeme o dharmě mluvit jako o souboru učení Buddhy Gautamy, nebo o nejrůznějších učeních buddhismu obecně. V relativním smyslu je dharma učení Buddhy. Ale co je buddhismus nebo dharma v podstatě? A proč je potřeba to rozlišit? 

Když zůstaneme na relativní úrovni chápání buddhismu nebo dharmy, budeme před sebou mít prostě soubor nejrůznějších tvrzení a vysvětlování, nejrůznější hodnoty... tomu všemu někteří lidé říkají dharma - učení buddhismu. Protože někteří lidé spoléhají pouze na to, co údajně učil Buddha Gautama, tvrdí, že dharma je pouze to, co učil Buddha. Na této relativní úrovni se můžeme do nekonečna dohadovat, co učil a neučil Buddha, který druh buddhismu je pravý, jaká filozofie je hlubší, jaké učení je nesprávné. To je pořád hledisko myslících lidí. V podstatě je to pořád intelektuální chápání buddhismu. Samozřejmě bez filozofie a předávání dharmy v podobě přednášek anebo knih bychom dnes vůbec nevěděli, co Buddha cvičil a učil. Takže předávání takového učení, ať mu říkáme dharma nebo buddhistická filozofie, je důležité. 

Nicméně to se nedotýká samé podstaty věci - v nejzazším smyslu je Buddhovo učení, tedy dharma, v tom nejzazším smyslu je to pravda samotná. Nikoliv nějaká filozofická pravda, ale skutečnost samotná, když ji přestaneme hodnotit nebo posuzovat. Tato skutečnost samotná je vlastně dharma samotná. Když jednou kdysi jeden čínský mnich hledal pravdu a navštívil starého mistra, který žil u řeky, kde chytal ryby, tento mistr ho k pravdě dovedl tak, že ho několikrát na delší dobu potopil do vody. Mnich vždycky chtěl něco říct, ale mistr ho zase potopil. Teprve když mnich z vody na mistra rázně kývl,  mistr to uznal jako konečné porozumění ze strany žáka. Když žák od rybáře odcházel, mistr mu řekl: "Neztrať mou dharmu." Tedy rozhodně nemyslel "neztrať učení zaznamenané v sútrách". Myslel tím - neztrať poklad, který jsem ti předal. Co mu předal? Když o tom budeme přemýšlet, nikam nedojdeme. Ale když se pouze ponoříme do vody, zažijeme tutéž dharmu, kterou zažil mnich. V knihách o takových věcech čteme - ale pouze když toto čtení odložíme a jdeme něco dělat, máme šanci uskutečnit Buddhovo učení -  ne filozofie, slova, hodnoty, názory. Samotné učení, čili dharmu samotnou. 

Když Šákjamuní na Supím vrchu otočil v prstech květinou, bylo to jeho učení dharmy. Neřekl tedy jediné slovo. Jindy toho řekl hodně, ale tentokrát jen otočil v prstech květinou. To byla dharma, kterou učil. Co to znamená otočit v prstech květinou? Jaký to má význam? Otočit v prstech květinou znamená otočit v prstech květinou. Bílá je bílá. Pondělí je pondělí. Pivo je pivo. Dharma v tom podstatném, základním smyslu je to, co tu je, nikoliv to, co si myslíme, že tu je. A to je to podstatné, co učí buddhismus. Proto když cvičíme zazen, nejdůležitější na tom je prostě sedět a nic od toho nečekat. Sezení samo je probuzení do skutečnosti. 

Proč tedy musíme debatovat o prázdnotě, buddhovské přirozenosti, příčině a následku, subjektu a objektu, etice, smyslu, soucitu, utrpení, moudrosti? Proč nestačí prostě sedět, pak se napít čaje a říct "sbohem"? Protože naše mysl má spousty otázek a zmatků. Protože máme otázky, hledáme pravdu. Když hledáme pravdu, potřebujeme nějakého průvodce, který nás k té pravdě pomalu bude vést. Aby nás někdo mohl vést k pravdě, nemůže pořád mluvit jen o tom, že je pondělí a že v lednici je pivo. Někteří čínští zenoví mistři se k této podobě učení hodně blížili. Jsou zenoví mistři, kteří spálili všechny své poznámky o sútrách, jsou učitelé, kteří odmítají používat knihy. Většina zenových mistrů nepsala žádné knihy. Nicméně mezi námi je spousta lidí, kteří přemýšlejí - proč žiju, proč mám dělat to a to. Takové otázky jsem měl taky. Úplně mě zahlcovaly a nemohl jsem vůbec přijít na to, jaký má můj život smysl. Otevřel jsem tehdy svou první knížku o zenu a tam bylo o tom, jak v potoce teče voda a jak na nebi letí hejno kachen. Autor té knihy tvrdil, že právě tam, v našem úplném vztahu s přírodou, je smysl našeho života. Nechápal jsem vůbec. Vůbec! Ale věřil jsem, že tam pravda je. Od té doby cvičím zazen a studuju buddhistickou filozofii. A ta obsahuje otázky ohledně prázdnoty, subjektu, objektu, příčiny a následku, probuzení, klamy, utrpení, vysvobození... Co píšu, jsou jen poznámky. Nemyslím si, že píšu totální nesmysly. Ale to, co píšu, není pravda samotná. A není to školní předmět. Jsou to jen podněty k zamyšlení a pokus vysvětlit, o co v podstatě v buddhismu jde. 

Nakonec - jakou chuť má dobře vychlazená dvanáctka? Otázka je, jak intimní je náš vztah s tím, co tu je bez jakýchkoliv slov a vysvětlování. Když cvičíme zazen, můžeme nebo spíš musíme odložit všechno, co jsme kdy četli nebo si mysleli. V každém okamžiku, kdy tak cvičíme, opakujeme zkušenost buddhů, kteří byli před námi. Zkušenost buddhů znamená zkušenost probuzení. Probuzení nastává, když jsme ochotni odložit myšlenky a posudky, stejně jako je nakonec odložil ten potápěný mnich. Když si ale myslíme, že opakujeme zkušenost minulých buddhů, tato zkušenost je pryč. Když trváme na tom, že jsme buddhisté, míjíme skutečnost. Když trváme na tom, že nejsme buddhisté, také jsme netrefili cíl. Ale když jen sedíme tady a teď, všechno je takové, jaké to má být. To znamená v původním stavu - než jsme tomu živému a nepojmenovanému dali nějaké jméno.   

Proč na ničem nezáleží?

V minulém článku jsem psal o důležitosti odpuštění. Odpustit je vlastně totéž, co pustit. Když všechno pouštíme, teprve tehdy můžeme vidět jasně. Vidět jasně, co je přede mnou, je totéž co probuzení.  Buddha znamená ten, který vidí jasně. Aby mohl Buddha vidět jasně, musí všechno pustit. Musí se všeho vzdát. 

Tohle lidé často chápou špatně. Vzdát se všeho není jen materiální otázka, ale také mentální otázka. Otázka mysli. Lidé si jako buddhistu představují někoho, kdo chodí bos, kdo je chudý, kdo nic nemá. Kodo Sawaki se držel principu chudoby. Zenový mnich má být chudý. Takže Kodo Sawaki se celý život držel toho principu. To je ušlechtilé. Ale pokud nejsem zenový mnich, nemusím se držet principu chudoby. Já osobně nejsem zenový mnich. Jsem kněz, ale ne mnich. To neznamená, že hromadění peněz nebo majetku je moje životní priorita. Ale nemusím mít všechno. Co je  nejdůležitější - dokázat se nedržet žádných názorů nebo myšlenek. Nedržet se žádného chápání buddhismu. Přísně vzato buddhismus neučí nic konkrétního. Není to žádné konkrétní učení. Je to jen pravda samotná. Pravda samotná existuje sama o sobě a nepotřebuje k tomu žádnou filozofii, náboženství nebo cvičení. Nepotřebuje k tomu ani jakoukoliv definici pravdy  nebo schválení nějakých filozofů. Ona existuje sama o sobě a naše chápání pravdy je jí lhostejné. Abychom ale měli šanci se s touto pravdou, která je nezávislá na náboženství nebo filozofii, sejít, nesmíme se držet žádného učení. Držet se by znamenalo lpět na tom - tvrdit, že tak je to vždy správně. Z hlediska dharmy nic, co říkáme, neplatí definitivně. Neexistuje žádný výrok, který by byl z hlediska dharmy za všech okolností pravdivý. Mohli bychom říct třeba "Je důležité cvičit zazen". Ano, někdy to tak je. Ale stejně důležité je chápat výrok: "Není důležité cvičit zazen." Mohli bychom říct: "Je skvělé dosáhnout probuzení." A zrovna tak bychom mohli říct: "Je skvělé nedosáhnout probuzení." Z hlediska dharmy to jsou naprosto rovnocenné výroky. "Já jsem skutečný člověk". A současně "Já nejsem skutečný člověk". Ani jedno tvrzení není zcela pravdivé. Obojí je nějaké relativní hledisko. Nikdo nemůže definitivně říct, kdo jsem. I když se někdy říká, že máme poznat své pravé já, nemůžeme o tomto pravém já říct nic. A nemůžeme ani tvrdit, že jsme poznali své pravé já. "Poznal jsem své pravé já" - to je velká hloupost. "Nepoznal jsem své pravé já" - to je ještě větší hloupost.  

My lidé máme tendenci hledat, na čem opravdu záleží. Když dojdeme k závěru, že na něčem opravdu záleží, zuby nehty se toho držíme. Když někdo dojde k závěru, že je nejlepší kouřit každý den trávu, pěkně ho naštve, když mu tu trávu někdo schová. Když dojdete k závěru, že musíte každý den cvičit zazen, ale někdo se rozhodne v době, kdy cvičíte zazen, konat vojenské manévry před vaším domem, budete naštvaní, že nemůžete cvičit. Vyznavatel marihuany si dá travku a vesele se dívá na lomoz tanků a děl před jeho domem. Buddhista je frustrovaný. Když je pro vás důležité mít erekci, uděláte všechno proto, abyste měli erekci, takže nakonec erekci nemáte.  Když je pro vás důležitá romantická láska, zamilujete se, ale po rozchodu budete zničení. Prostě každý se něčeho zuby nehty drží. A lidé, kteří se ničeho nedrží a udělají si z toho životní filozofii, "laissez-faire", jsou nepříčetní, když je někdo nutí, aby něco dělali přesně podle předpisů a tradice. Laissez-faire lidé nesnáší zazen, protože musí sedět rovně - skoro hodinu! Naproti tomu lidé, kteří se zuby nehty drží pravidel, mě nemají moc rádi, protože v našem dojo je atmosféra jako u někoho v pokojíčku. Nejsme posedlí detailními pravidly klášterů. Nikdo nikoho neokřikuje.  Když se chcete podrbat, podrbete se. Ale snažíme se sedět rovně. 

Takže je důležité ničeho se nedržet. To ale neznamená dělat pokaždé něco jiného a jinak. Ničeho se nedržet neznamená chodit půl roku na mejdany, pak měsíc na zazen a pak týden na jógu. Ničeho se nedržet znamená kupříkladu cvičit pravidelně zazen a současně ve své mysli udržovat postoj - nezáleží na tom. Snažte se sedět rovně, ale když to nebude dokonalé, nezáleží na tom. Snažte se uklidnit, ale když to nejde, nezáleží na tom. Když někomu dáte mnoho věcí a on vám nepoděkuje, a naopak vám vynadá, je to jedno. Nevím, kdy umřu. To je jedno. O co se vlastně snažím? Měl bych si uvědomit, že důležité je opravdu jen to, co dělám teď. Ostatní neovlivním, tak proč se tím zabývat? Kodo Sawaki říkal: "Dělejte si starosti. Snažte se". On ale nemyslel to, že si máme dělat starosti, jaké jsme měli těžké dětství nebo abychom se snažili žít co nejdéle. On tím myslel - tady a teď se starejte. Tady a teď se neflákejte. Tady a teď na tom záleží. Právě na tomhle jediném okamžiku opravdu záleží. Nic jiného ovlivnit nemůžeme. Takže na těch dalších věcech nezáleží. Když cvičíme zazen, na našich duchovních zkušenostech nezáleží vůbec. Ani na naší budoucnosti nezáleží. Zazen bychom měli cvičit vždy jen a pouze kvůli tomu, na čem opravdu záleží, a to je tady a teď. Dharma totiž existuje jen tady a teď. Všechno ostatní je jen stín dharmy.   

    

    

Odpustit nebo pustit?

V seriálu The Crown o britské královské rodině má v jednom dílu královna Alžběta dilema: odpustit nebo neodpustit svému strýci, že spolupracoval s nacisty? Krátce před tím, než se královna dozví, jak se její strýc setkal s Hitlerem a domlouval s ním další možné uspořádání Evropy, si královna vyslechne řeč křesťanského kazatele. Rozhodne se více do hloubky pochopit křesťanskou víru. Naráží na význam odpuštění. To jí oslovuje. Ale  tváří v tvář svému strýci mu nedokáže odpustit. Pak se na tento problém ptá kazatele, ale jeho odpověď jí neuspokojí. Svému strýci pravděpodobně dodnes neodpustila.

Pokusím se tento problém vysvětlit z hlediska dharmy. Odpuštění je samozřejmě klíčový pojem v křesťanství. Zdá se, že v buddhismu, konkrétně v zenu nikdo odpuštění neřeší. Ale řeší - jen se tento problém pojí s jinými idejemi, koncepty. V zenu není řeč o odpuštění, ale velice často o tzv. puštění, anglicky "letting go". Odpustit - pustit. V angličtině to nefunguje: forgive - let go. Mám za to, že předpona "for" u slova "forgive" znamená něco jako - před - dát. Nedávat za vinu. V zenu se nemluví o vině a odpuštění, o hříchu a trestu. V zenu se místo toho mluví skoro o téže věci - o nenávisti a puštění, o vybočení z něčeho, co je přirozené, a účinku, který to má. Takže když někoho nesnášíte, zenový učitel vám neřekne - odpusťte mu, on neb ona řekne - nedrž se toho, nemysli na to, nech to být. Takže vy se zlobíte - máte to nechat být. Let go. Co se týká hříchu a trestu. V zenu máme deset předpisů, skoro totéž co desatero. Nezabij. Když zabiješ, nepůjdeš do pekla, ale bude to mít pekelné následky, takže vlastně do pekla půjdeš, do pekla na zemi. Takže v zenu jsou paralely křesťanským hodnotám. Slovník je jiný, ale problémy jsou  stejné. 

Co tedy s královnou a tím, že nemohla svému strýci odpustit? Naprosto chápu, proč to nemohla udělat. Ale kdyby se zamyslela nad tím, co to je v podstatě odpuštění, mohla být klidnější. Odpustit neznamená schválit. Kdyby mu odpustila, neznamenalo by to, že by jeho činy schvalovala. Mohla říct, odpouštím ti, ale neschvaluju, cos udělal. A protože neschvaluju, cos udělal, nemůžu ani schválit to, abys pracoval v britských diplomatických službách. Odpustila by mu v tom smyslu, že by k němu necítila nenávist, opovržení... neměla by pocit morální převahy. Jsme jen lidé, všichni děláme chyby. Ale pokud někdo udělá chybu, která má dalekosáhlé společenské důsledky, musí počítat s dalekosáhlými společenskými důsledky. Odpustit můžete i vrahovi malých dětí, ale to neznamená, že ho nepošlete na doživotí do vězení. Poslat do vězení neznamená nenávidět nebo trestat. To znamená udělat to, co je v souladu s naším přirozeným etickým cítěním. Vyjadřuje to naši zodpovědnost, naši účast na věcech na tomto světě. Musíme si odpouštět a současně musíme přijímat zodpovědnost za vlastní činy a adekvátně reagovat na činy druhých. O to větší je zodpovědnost anglické královny, která reprezentuje jednu velkou a významnou kulturu na tomto světě, jednu velikou a významnou politickou jednotku. 

Pokud odmítáme odpouštět - a už jsem psal, že královnu naprosto chápu, proč nemohla - nepouštíme jakési tvrdé bloky v našem srdci. Tyto  tvrdé bloky v srdci nám brání vidět věci jasně a s láskou. Opět křesťanský pojem - láska. Jazykem dharmy - soucit. Mít soucit se všemi bytostmi neznamená snažit se postarat o každou mušku, každé opuštěné dítě, každou rybku v moři. Mít soucit znamená nevytvářet bloky ve svém srdci, bloky, přes které není vidět skutečný stav věcí. Vidět skutečný stav věcí znamená opravdu milovat. Když vidíme skutečný stav věcí, víme, co máme dělat. A pak děláme to, co je v souladu s naším svědomím a co vyplývá z naší přirozené, nám vrozené  lásky a starostlivosti o všechny bytosti, o celý svět. 

Pokud chceme milovat a já vím, že skoro každý by chtěl být schopen milovat, nezbývá nám než odpustit, čili pustit, čili nechat, nechat spadnout ty bloky v srdci na zem, nechat je, aby se rozbily, překročit jejich zbytky, vykročit s čistým srdcem, dívat se jasně, vidět, co se děje. A když se děje něco nekalého, nereagovat nenávistí, ale starostlivě. Starostlivě, ale aktivně, pokud je to třeba. Starostlivě a aktivně může znamenat říct jasné "ne". "Ne" může znamenat "Miluju tě". My ale nemůžeme zařídit, aby byl každý moudrý a laskavý. Náš job, naše starost je především snažit se o to, aby v našem srdci vzniklo centrum odpuštění, lásky a starostlivosti. Nemusíme chodit do Centra lásky a soucitu, naše srdce se musí stát Centrem lásky a soucitu. A takové centrum musí produkovat reálné činy, opravdu smysluplné chování a aktivity. Když máme čisté srdce, pak i naše tělo má sílu, aby naše ruce a nohy dokázaly jít tam, kam je potřeba jít, i když to bolí nás nebo někoho jiného. Když cvičíme zazen, zdá se, že jen sedíme, nikomu tím nepomůžeme. Pokud ale cvičit zazen znamená pustit všechno zbytečné, zdrclé, zablokované, pak cvičit zazen znamená vytvářet odpuštění, vytvářet lásku a světlo. A nejlepším testem, jestli opravdu vytváříme odpuštění, lásku a světlo jsou naše vlastní činy. Není to jednoduché. Ale první krok je pustit - odpustit. Sobě, všem, všechno, tady a teď. Druhý krok je jít a vyjádřit čistotu srdce tím, co uděláme a jak to uděláme.     

 

 

Narodili jsme se do probuzeného světa

"Satori nemá žádný počátek. Praxe nemá žádný konec." Kodo Sawaki

Satori nemá žádný počátek. Satori, probuzení, je vlastně základní stav světa. Takový stav tu byl odjakživa. Narodili jsme se do probuzeného světa. Lidi sami o sobě, člověk, než začne přemýšlet, je v probuzeném stavu. Před tím, než začne přemýšlet - to je prádžňá - moudrost před tím, než začneme přemýšlet. Když svět intelektuálně nehodnotíme, je všechno probuzené. Ale člověka napadne - já osobně nejsem probuzený, chci mít satori! Když jsem jako mladý muž hledal smysl života, jednoho dne jsem začal doufat, že smysl života poznám, pokud se probudím - chtěl jsem tedy satori. Myslel jsem, že zenoví mistři znají něco, co já sám neznám. Že mi něco tají, nebo se mi něco snaží naznačit. Oni jsou tam, já jsem tady. Tam je satori, já jsem ale tady. Takže já a satori jsou dvě různé věci. Ve skutečnosti jsme se narodili do satori. Nemůžeme z něho jen tak vyskočit. Satori je podstata věcí. Ale naše mysl říká - ne! Dejte mi probuzení, dejte to sem, lakomci! Co mi tajíte? 

Když se dozvídáme, že praxe je satori, doufáme, že nějak díky praxi pochopíme, co to znamená, že praxe je satori. Ale to nemusíme chápat - bramborový salát nemusíte chápat - když je dobrý, tak je dobrý. Co byste měli chápat na bramborovém salátu?  Takže praxi nemusíme chápat. Stačí když cvičíme. Kodo Sawaki říká - praxe nemá žádný konec. To znamená, že praxe nemá cíl. Když už jsme v osvíceném světě, nemusíme nic zvláštního dělat. Proč ale cvičíme zazen, když už jsme osvícení i tak?  Protože "už jsme osvícení i tak" je pouze idea. Cvičit zazen je jako jíst bramborový salát. Pokud je lahodný, nejíme ho proto, abychom ho snědli. Nejíme proto, abychom se nasytili. Pokud nám salát chutná, chceme ho prostě jíst. Když je zazen pravda samotná, cvičíme ho kvůli pravdě samotné. Kvůli pravdě, kterou nemusíme chápat, ale kterou chceme praktikovat, mít zkušenost pravdy, neboli nebýt odděleni od pravdy světa. 

Když já  a pravda je totéž, už to není já versus pravda, ale prostě pravda. Nikdo nemá svou pravdu, současně všichni cvičíme v pravdě. A takové cvičení nemá smysl někdy ukončit, protože pravdy není nikdy dost. Dharmy není nikdy dost. Ne idejí o pravdě, ne buddhistická filozofie, té je dost. Ale čeho není nikdy dost, je naše setkání s pravdou, naše probuzení do pravdy, toho není nikdy dost. Nikoliv jedno velké satori za život - ale tisíce skutečných probuzení každý den, když nás neovládá myšlení. Kodo Sawaki říkal - musím se pořád napomínat, abych nezahálel. Musíme si připomínat, že pokud začneme snít, pravda se nám bude hned vzdalovat. V tom případě je třeba odstranit myšlenky a vrátit se do světa, který je pravdivý. V tomto světě jsou všechny ideje kousek mimo, těsně vedle levé tyče... Satori nepotřebuje naše ideje. Nepotřebuje naše chápání. Nepotřebuje naše osobní osvícení. Satori stačí, když přestaneme cokoliv vymýšlet. Když se jen napijeme nebo si jen sedneme. To stačí. Do konce života máme možnosti místo myšlenky dosadit zkušenost. Když něco děláme bez hodnocení, je to praxe dharmy. Když něco děláme a hodnotíme to - tohle má smysl, tohle nemá smysl, není to praxe dharmy.  Když něco děláme v dharmě, je to probuzení. Vždycky, od počátku tu pro nás bylo. A vždycky tu bude pro všechny v hojnosti. 

Vždycky se můžeme vrátit "domů", k podstatě věcí,  kde je všechno v pořádku. Z toho domova pak můžeme vycházet do světa lidí, kde je všechno v nepořádku. A trochu tam uklidit. Je tu tedy základna - tam je všechno v pořádku. Tam se nehodnotí, nemyslí. To je pozice buddhy. I když my osobně si něco myslíme, buddha si nic nemyslí, jen sedí. Když se posadíme do pozice buddhy, možná si něco myslíme, ale buddha si nic nemyslí - to je naše pozice. A nakonec se přestaneme bránit tomu, abychom my a buddha byli odděleni. Nakonec je tu jen buddha. A ten si nic nemyslí. Takže necvičí proto, aby něčeho dosáhl. Prostě cvičí. To je satori v praxi. Kdežto když někdo řekne - já jsem zažil satori, já už cvičit nemusím - to je satori v hlavě, vymyšlené satori. Kodo Sawaki říkal: "Já jsem nikdy neměl satori! To prohlašuju naprosto sebejistě, bez váhání!" Kde vzal takovou jistotu? Ve skutečnosti říkal - moje iluzorní já nemá nic společného s pravdou. Satori není něco, co člověk může mít. Je to původní stav vesmíru. Ten tu je tak jako tak. 

Je těžké pochopit tento článek? Není cílem to chápat. Každopádně pokud chcete přesně vědět, co se snažím říct, zkuste se napít vody. Přesně to mám na mysli. Zkušenost, ne slova. Nejde mi o šíření myšlenek, učení, ale o povzbuzení sebe a druhých, abychom si vzali to, co tu je v nepřeberném množství - svět v původním stavu - svět, který člověk nikdy nepochopí, dokud o tomto původním stavu bude přemýšlet. Pozná ale tento původní stav, když se napije nebo ochutná ovesnou kaši.   

 

Matka Vesmír kojí své dítě

 Toto je překlad z anglického originálu - povídání, které vzniklo anglicky. Někdy přemýšlím anglicky, tak pak je pro mě přirozenější vyjadřovat se anglicky. Když delší dobu něco čtu česky, tak zase logicky je pro mě přirozenější komunikovat česky. Vhledem k tomu, že originál byl anglicky, bude tento text znít zřejmě dost nepřirozeně, ačkoliv jsem autorem a kontroluju překlad tak, aby odpovídal tomu, co jsem chtěl původně sdělit. 

Existuje něco, čemu říkáme vesmír. Někdy zapomínáme, že jsme vždy součástí tohoto vesmíru. Nemůžeme vyskočit z vesmíru. Nevíme přesně, co je vesmír, ale nikdo nemůže popřít, že je to něco a že jsme jeho součástí. Většina lidí obvykle zapomíná, že nejsou odděleni od tohoto vesmíru. Zapomínají, že nikdy nejsou odděleni od toho, co existuje nezávisle na naší individuální existenci.

 Když cvičíme zazen a necháme tělo a mysl "odpadnout", čili když se přestaneme držet „já“, toho odděleného „já“, pak ta záhadná věc zvaná vesmír, což je něco, co neumíme přesně definovat, tento takzvaný vesmír se vás ujme a vrátí vás k sobě samému, jako když matka sáhne po dítěti a přiloží si ho k prsům. Takže když se při cvičení zazenu pustíme toho individuálního "já", vesmír se chová jako matka, která si vezme své dítě na prsa a nakrmí ho. Takže místo „staňte se jedním s vesmírem“ bychom mohli říct „vraťte se ke své matce, matce Vesmíru“. Samozřejmě i když je dítě u prsou své matky, pořád to je dítě. Zároveň je ale v jednotě s matkou. Matka a dítě jsou jedna a tatáž věc. Takže na shin jin datsu raku není nic zvláštního - pustit tělo a mysl je jako vrátit se ke své matce a stát se jedním s matkou. Jestli tomu říkáte duchovní nebo ne, na tom nezáleží. Důležité je, že se opravdu pustíte, když cvičíte zazen - pustíte se té představy „jsem oddělený, jsem individuální, jsem někdo jiný“. Když dítě dostane mléko, když je nakrmeno, osvěží ho to a je opravdu šťastné a plné života. To je to, co můžeme zažít, když cvičíme zazen - vracíme se ke své univerzální matce a dostáváme výživu a pak se stáváme živými, šťastnými a vyrovnanými. 

Říkat „chci dosáhnout jednoty s vesmírem“ nebo „chci mít duchovní zkušenost“ nebo „chci dosáhnout osvícení“ je zbytečné. Místo toho musíme toto „já“ pustit a jen sedět. Jen sedět neznamená, že  "já pouze sedím". Znamená to jen sedět  - bez já. Shikantaza neznamená „jen sedím“, znamená to „jen sedět“. Shikantaza tedy není individuální. Když jen sedíme a pustíme se myšlenky "já sedím“, přirozeně necháme vesmír, aby nás popadl, nakrmil, pečoval o nás a nasytil nás. 

Kodo Sawaki řekl: „Vy necvičíte zazen, zazen cvičí vás.“ To znamená, že se o vás zazen stará, pečuje o vás. Zazen není něco, co teď cvičíte jen vy - ve skutečnosti je zazen základním principem onoho tajemného vesmíru. „Zazen vás cvičí“ znamená, že se k vám vesmír vrací a stará se o vás, takže vy se nemusíte příliš snažit, nemusíte dělat nic, jen sedět ve správné pozici a "nechat být". Tak zazen cvičí vás.  Takže místo dosažení osvícení vás osvícení popadne. Naplňuje vaše srdce, naplňuje vaše tělo a mysl a vy se stanete zcela sami sebou. Stáváte se zcela sami sebou, protože jste byli ochotni pustit se toho rigidního, fixního já, které je oddělené od vesmíru. Takže když cvičíme zazen a pustíme fixní já, vše se vrátí do původního stavu.

 

Proč nesmíme zapomínat i na druhou stranu mince

Když studujeme a cvičíme Buddhovu cestu, mámě někdy tendenci sklouznout k nějakému pólu u věcí, které mají dvě stránky, aniž by tyto stránky mohly existovat samy o sobě. Chtěl bych nastínit seznam (určitě neúplný) takových aspektů Cesty, které jsou z vlastní podstaty lidmi nesprávně polarizované a proč je důležité, abychom neklouzali jen k jednomu pólu.  

Tradice versus moderní věda

Buddha Gautama žil před zhruba dvěma a půl tisíci lety. Ještě než se narodil, v Indii žili různí filozofové a lidé, kteří se snažili pomocí cvičení dosáhnout nějakého ideálního stavu. Buddha navázal na filozofii, která v jeho době byla známá a překonal ji. Přišel s vlastní filozofií a vlastní praxí. Ale samozřejmě si musíme uvědomit, že díky jogínům poznal cvičení v lotosové pozici a díky tehdejší indické filozofii měl materiál, který mohl přetvořit, nicméně z toho materiálu vycházel. Snažil se vysvětlit i psychologii člověka. Dnešní věda ví o člověku mnohem víc, máme mnohem přesnější informace o tom, jak funguje tělo, nervová soustava, mozek... ale ani moderní věda zatím nedokáže vysvětlit vše. Nedokáže vysvětlit, jak funguje mozek ve všech jeho detailech, ne zcela chápe psychologii člověka, a ani nedokáže vysvětlit původ nebo smysl vesmíru. Na jednu stranu tedy máme tradiční filozofii a praxi - vycházíme ze základní filozofie, jak naši předkové pochopili Buddhovo učení a předávali ho pořád dál až dodnes. To je předávání tradice - filozofie a praxe. Na druhou stranu tato filozofie byla neustále podrobována novým zkouškám a podnětům ze strany těch kultur, kam se Buddhovo učení šířilo. Takže buddhistická filozofie je živý organismus, který má pořád stejný základ, ale neustále se proměňuje - aniž by zničila svůj podstatný základ. Věda nám může pomoct chápat, jak se chová člověk, jak funguje tělo a jak to souvisí s tradiční filozofií buddhismu a s naší praxí zazenu. Ale věda není všemocná - potřebujeme taky tradici. Na druhou stranu pokud nechápeme, že tradice není ztuhlá kost, ale živý organismus, bude nám tradice k ničemu. Někteří křesťané dodnes trvají na tom, že Bůh stvořil svět za šest dní. Co na to řekne věřící biolog, věřící matematik? Že je to krásná metafora, ale že to je z hlediska vědy hloupost. Někteří křesťané nenávidí papeže Františka, protože neodsuzuje homosexuály. Oni trvají na tom, že homosexualita je proti přirozenosti člověka. Ale papež František odmítá zesměšňovat svou víru - proto respektuje realitu současnosti a vědecké poznání. Moderní křesťan neodsuzuje homosexuály a netvrdí, že Bůh stvořil svět za sedm dní. V Asii existujou buddhisté, kteří věří podobným hloupostem a trvají na tom, že člověk nemůže být buddha... leda po smrti. To znamená, že tradice ztuhla na kost. To je smrt náboženství. Z živé víry a živé praxe se stane křeč a nedozírná hloupost. Neřku-li nenávist... Nicméně z něčeho vycházet musíme. Vycházíme z toho, že Buddha cvičil zazen a učil, jak dosáhnout pravdy, tj. jak se stát skutečným, pravdivým člověkem. To se nemění. Mění se prostředky - podoba místností, kde cvičíme, jaké máme oblečení, jakými jazyky se vyjadřujeme... to se mění podle toho, v jaké kultuře se Cesta objeví.  Musíme tedy najít rovnováhu mezi tradicí, které je třeba si vážit, a moderním, současným přístupem -  tedy musíme tradici podat tak, aby to bylo adekvátní pro současnou dobu. Co je podstatné? Zazen a základní učení dharmy. Z praxe zazenu a základního učení dharmy musí vycházet lidé, kteří chtějí dál předávat původní učení Buddhy. Protože to jsou dva základní pilíře Buddhovy cesty - jeho filozofie a jeho praxe. 

Universum versus to, co je právě přede mnou

To jsou dva póly, kde různí lidé mají tendenci prosazovat jedno na úkor toho druhého. Universum znamená něco univerzálního, tedy je to něco, co máme všichni společné. (Latin universum (“all things, as a whole, the universe”), neuter of universus (“all together, whole, entire, collective, general, literally turned or combined into one”), from uni-, combining form of unus (“one”) + versus (“turned”). Všichni pocházíme, všichni jsme se objevili v pozadí něčeho univerzálního, něčeho, co nás všechny spojuje. Takže všichni se vracíme k tomu Jednomu. Uni - jedno, versum - obráceno.  Universum je prostor, který platí pro každého, pro každou bytost a pro každou věc. Není na světě, v celém vesmíru neexistuje jediné zrníčko prachu, který by se dokázalo oprostit od univerza. My lidé jsme většinou zaměstnáni našimi individuálními problémy, chceme řešit vlastní život, vlastní starosti, vlastní bolesti, vlastní samadhi, vlastní osvícení... ale zapomínáme, že z hlediska univerza nejsme víc než nahodilá buňka, která se objevila v nějakém organismu, aby zase za okamžik zanikla. Buddhovo učení znamená, že jeden člověk neznamená mnoho, na druhou stranu to, co právě teď v tomto okamžiku děláme, je jediné hmatatelné vyjádření toho, co je univerzální! Tedy žádné universum neexistuje bez toho, aby se tady a teď něco skutečně projevilo, ukázalo.  Tady a teď je něco konkrétního, živého, ale současně to je na pozadí něčeho, co je nehmatatelné, protože je to zcela univerzální. Když budeme tvrdit, že na ničem nezáleží, protože jsme v podstatě jen prach a pomíjivost, nesmíme taky zapomenout na druhý protipól - jsme také konkrétní formou, která se objevila ve vesmíru. Až na člověka jsou všechny bytosti a věci ve vesmíru vždy ve shodě s pravdou. Nikdy nejednají mimo skutečnost. Jedině člověk ztratil kvůli svému komplikovanému myšlení schopnost přirozeně zůstávat v souladu s vesmírem. Proto je naším úkolem, vrátit se k jádru věcí a vyjadřovat se a chovat se tak, aby to bylo v souladu s řádem vesmíru. Jedno bez druhého ale nemůže existovat. Když zapomenu na sebe, vzpomenu si, že musím něco udělat pro druhého člověka. Když ale budu druhým pomáhat s myšlenkou, že jsem výlučný, dobrý člověk, ztratit jsem kontakt se svým původem, zapomínám, že každý je v podstatě dobrý,  a stane se ze mě velmi rychle mizera. Když spoléháme jen na sebe, dřív nebo později se vyčerpáme, protože nečerpáme energii a moudrost z vesmíru. Když ale pouze lpíme na tom, že je vše Jedno a snažíme se dosáhnout nějakých stavů samadhi, aniž bychom se taky starali o účty, vaření, úklid, sousedy a jejich blaho, pak jsme jen duchovní druh sobce. Tedy ani ulpívat na univerzu, ani zapomínat na náš původ. Ryba, která by chtěla popřít, že je součástí oceánu, by byla hlupák. Ale ryba, která by se snažila rozpustit v nekonečných vodách oceánu, aby neměla problémy, by byla největší hlupák v celém oceánu. Když cvičíme zazen, přirozeně dochází k rovnováze mezi tím, jak jsme původně prázdní a univerzální, bez zvláštních vlastností nebo názorů - a tím, že jsme konkrétními lidmi s konkrétním tělem a sedíme v nějaké konkrétní pozici - jsme tedy živými buddhy, manifestujeme probuzení tak, že toto konkrétní tělo vracíme k jeho původu, aniž bychom ho umrtvili - proto se můžeme občas lehce pohnout, můžeme se poškrábat na nose... Zazen je tedy rovnováha mezi tím, co je dokonalé a nedostižně  hluboké, a tím, co je naše nedokonalé, křivé, ale zcela pravdivé tělo. 

Satori versus iluze

Někteří lidé si myslí, že když dosáhnou satori, budou všemu rozumět a nic už je neoklame. Neznám v historii zenu žádného mistra, který by tvrdil, že překonal své iluze. Ale především v tradici mistra Dógena, v naší linii, se klade důraz na to, že nejde o odstranění iluzí, ale o to, abychom jasně viděli, že v naší mysli vyvstávají myšlenky, které nejsou skutečností, ale pouhými klamy. To musíme vidět. Na jednu stranu je tu tedy nezdravá touha po osvícení - na druhou stranu je tu nezdravá liknavost. Protože někdo někde četl, že iluze není třeba zničit, neznamená to, že se nebudeme snažit uprostřed iluzí probouzet do skutečnosti. Učení starých mistrů a cvičení zazenu nám znovu  a znovu připomíná, kde jsme si spletli malovaný koláček se skutečným koláčkem. V každém okamžiku máme příležitost nahradit iluze skutečností - místo přemýšlení stačí jít a uvařit kafe, nebo se obléknout, nebo zamést podlahu. K tomu nepotřebujeme žádné satori, naopak, takové jednání je živé satori, to je satori, o které by nám mělo jít - neřešit svoje iluze a osvícení, ale jednat probuzeně - místo analýzy, z čeho se skládá prach tento prach utřít. Místo diskuzí o osvícení toto osvícení provést v konkrétní akci tady a teď. Takže probuzení důležité je - ale pouze pokud je to to, co děláme v tomto okamžiku. Probuzení, které se netýká tohoto okamžiku, je zbytečná iluze. Satori, které se netýká přímo nás v tomto okamžiku, kdy nemáme čas přemýšlet o satori, je živé satori. Když zapomeneme na svoje názory, můžeme si všimnout, že v každém okamžiku má příroda dokonalé satori. Když tedy budeme stejně opravdoví jako příroda, budeme žít probuzený život. Probuzený život znamená  - protože si uvědomuju, že v podstatě nic nevím a že mě většinu času napadají nesmysly, raději půjdu a uvařím čaj. To je probuzený život. 

Snaha a ležérnost

Nemůžeme se snažit o to zítra přistát na Marsu. Ale dnes, v tomto okamžiku můžeme udělat první malý krok na cestě na Mars. Kodo Sawaki o sobě řekl, že v mládí se nesmírně snažil cvičit usilovněji než jeho souputníci a že se ze všech sil snažil dosáhnout satori. Když časem zmoudřel, uvědomil si, že tudy cesta nevede. Ráno se probudíme a cvičíme zazen. To samo o sobě už je dost velká snaha. Další snaha je zbytečná, dokonce škodlivá. Dnes můžeme dělat jen to, co můžeme dělat dnes. A když to, co děláme dnes, děláme upřímně a poctivě, už jsme dosáhli největšího cíle - stali jsme se pravdivou součástí vesmíru. Na druhou stranu když všechno budeme odkládat nebo tvrdit, že stačí cvičit v leže nebo jednou za rok, nechápeme, jak je důležité každý den věnovat své srdce praxi, duchu dharmy. Každý den je svátek dharmy. Pokud jste křesťané, dharma vás nemusí zajímat, ale každý den můžete prožívat v dialogu s Bohem. To znamená, že se upřímně snažíte - nejde o výsledky, ale o to, jak je vaše srdce otevřené, což se projevuje ve vašem jednání s druhými lidmi a podobně. Nicméně zpátky k Buddhovi -  který den chceme vyjádřit pravdivost Buddhova učení když ne dnes? Který zazen vyjadřuje probuzení Buddhy když ne ten, který právě cvičíme? Snažit se můžeme jen v tomto okamžiku. Zítra se snažit nemůžeme, včera jsme se snažit nemohli, už je pozdě. Jen v tomto okamžiku se dějí věci. Pokud máme víru v Buddhovu dharmu, musíme si uvědomit, že dharma je něco, co se cvičí právě teď. Někdy se scházíme na ústraní - abychom si připomněli, na co jsme možná zapomněli - učitel nám může připomenout, proč cvičíme a co cvičíme. Když cvičíme s ostatními, naše iluze - které nevidíme, když jsme sami - se můžou jasně ukázat. Pamatuju si, že na svých prvních zenových ústraních mi skoro všichni lezli na nervy. A lezly mi na nervy sútry a přesně předepsaný způsob jezení a zacházení s miskami. Lezly mi na nervy korejské názvy pro všechno.  Za pár let mi tyhle věci už byly ukradené, ale lezl mi na nervy mistr. Později jsem našel lepšího učitele. Ten mi konečně nelezl na nervy, ale zase jsem se ho bál. Když s učitelem nepřicházíte do styku, nezjistíte, co vám straší v hlavě. Je dobré mít s učitelem nejrůznější problémy a spory -  to je test vaší opravdovosti - jste ochotni přiznat si, že si něco namlouváte o sobě nebo o svém učiteli? Nakonec vidíte, že váš učitel je prostě člověk, který se snaží žít každý den znovu, ale to neznamená, že se mu vždy všechno skvěle daří. Každopádně každý okamžik je nový začátek a nová příležitost udělat něco dobře. 

Vědomosti versus moudrost dítěte 

Jsou lidé, kteří si myslí, že nemohou praktikovat Cestu, pokud nebudou znát všechny sútry, chápat význam všech indických a japonských buddhistických termínů, umět kaligrafii,  být zběhlí v čajovém obřadu, atd. To je velká hloupost. Potřebujeme mít jakýs takýs přehled o základním učení, ale pokud si Buddhovo učení spleteme s akademickým titulem, jsme úplně vedle. Všechna slova, která Buddha vyslovil, vyslovil s přáním, aby se jeho žáci dokázali stát sami sebou - aby byli čistí jako nepopsaný list papíru, aby byli spontánní a pravdiví jako tříletá holčička. Mistr Dógen nás nabádá, abychom si vážili každé bytosti, která vyjadřuje pravdu, protože taková bytost je skutečným zenovým mistrem, ať už je to sedmiletá dívka, nebo liška nebo kamenná zídka. Ano, i zdi a cesty a hory jsou bytosti, jsou to živé bytosti, protože jsou živým systémem, který se dynamicky mění stejně jako všechno, co se objevilo v kosmu. Měli bychom tedy studovat slova starých mistrů, abychom se dokázali oprostit od slov starých mistrů, a tak sami vyjádřili, co je pravdivé a živé. Studujme  tedy s otevřenou myslí, nedělejme žádné intelektuální závěry, ale spíše si dejme pozor, abychom včas přišli do práce. A abychom se sami sobě a své hlouposti dokázali vždy zasmát.  

Tajemství versus poznání 

Buddhovo učení neupřednostňuje ani tajemství, tedy nepoznatelnost pravdy, ani nepotvrzuje, že pravdu lze poznat rozumem - i když ji nelze poznat rozumem, lze mít zkušenost pravdy, lze být pravdivým člověkem. Nicméně pravda, jak ji učí buddhové, bude vždy pro náš rozum něčím, na co tento nás nástroj prostě nedosáhne. Nad tím zůstává rozum stát, říká se. Když Buddha otočil v prstech květinou, aby tak jasně ukázal, v čem spočívá jeho učení, nikdo to nechápal, jen Mahákášjapa se usmál. Nad tím nám zůstává rozum stát, bychom mohli říct. Co znamená otočení květiny v prstech? Jaké tajemství před námi Buddha skrýval? A co nám zatajil Mahákášjapa, když se usmál? Ti dva si určitě něco šuškali před tím, než k tomuto slavnému setkání došlo. Ale Gautama nikomu nic nezatajil! On prostě v prstech otočil květinou! Kde je tu cokoliv skryto? A Mahákášjapa taky nic neskrýval - prostě protože ho otočení květiny v prstech Buddhy pobavilo, usmál se. Když polechtáte miminko na noze, začne se smát. Když mu dlouho nedáte najíst, začne plakat. Kde tu je nějaké tajemství? Nicméně rozum by to rád nějak definoval, rád by našel nějaký hmatatelný, měřitelný důkaz "pravdy". Někteří lidé říkají, že nevěří v Boha, protože prostě Boha nelze dokázat. A současně lidé, kteří jsou třeba matematici nebo fyzici, říkají, že nevěří v Boha, kterého by bylo třeba dokázat - oni věří v Boha, který je tajemný, vzdálený rozumu...  Současně s tímto Bohem prožívají jakýsi důvěrný vztah. Tak i my, pokud nás zajímá dharma, můžeme prožívat důvěrný vztah s květinami, s dětmi, se zimou, jarem, létem, podzimem, s větrem, mrazem, sluncem, vodou... Můžeme věřit, že v každé jednotlivé živé jednotce kosmu je skryto tajemství, pravda. Toto tajemství můžeme nechat tajemstvím a užívat si, jak se nám krásně projevuje, jak se nám ukazuje v jednotlivých okamžicích dne. Věřící člověk vnímá Boha, jak se mu ukazuje v nejrůznějších projevech přírody nebo každodenního života, v druhých lidech... Pokud nás zajímá učení Buddhy, musíme chápat, že dharma, kterou Buddha učil, není něco, co lze vědecky popsat. Ale je to něco, co lze cvičit, tušit, kultivovat, vnímat, ctít, chránit, probouzet v sobě. Nemusíme přece rozumět všemu. Stačí, že to tu je. A ono to tu je. 

  

      

 

Všechno, co jsem dříve jen nakousl, je dovysvětleno v tomto článku

Minule jsem psal o tom, jak podle Sawakiho máme cvičit zazen tajně. On to ale nemyslel tak docela vážně. Musíme si uvědomit, že když Sawaki prohlásil něco radikálního, byla to jakási reakce na opačnou tendenci nějakých lidí. 

Když si všiml, že někdo chce šířit zazen mezi lidi, jako by to byl nějaký produkt, tak zpozorněl. Když viděl, že si lidé od zazenu slibují nějaké zlepšení svého osobního života, musel je opravit. Zazen přece není - stejně jako jakékoliv náboženství - snaha vylepšit svůj osobní život. Jakékoliv náboženství - a zazen je konkrétní praxí určitého náboženství - musí být způsobem, jak překročit sebe sama a spojit se s tím, co je univerzálně pravdivé, vrátit se k tomu, co je podstatné. To přece nemá nic společného s vylepšením vlastního života v tom sekulárním smyslu, ani s šířením nějakého produktu nebo dosažení osobního úspěchu, nesmí to být ani tak, že náboženství se snaží dosáhnout úspěchu ve světě lidí, jako by šlo o to mít světský úspěch. Náboženství je úspěšné tehdy, když došlo k překonání omezeného člověka. K překonání omezeného člověka a spojení s univerzální pravdou je něco, co lidé v tom vnějším - sekulárním - světě nechápou. Proto tomu říkáme sekulární svět. Je to svět, kde platí pouze materiální hodnoty. Pokud ale někdo pochopí, že materiální hodnoty nejsou všechno a že lidský život není omezený našim tělem a myslí, pak mu je okamžitě jasné, že nejde o to "šířit pravdu", jako by pravda byla něco, co má těm, co ji šíří, přinést osobní úspěch. Na druhou stranu pokud nikdo nikdy nikomu nesdělí zprávu o univerzální pravdě, čili pokud buddhisté nebudou šířit dharmu vůbec a pokud křesťané nebudou pravdivě referovat o Bohu, spousta lidí nebude mít šanci dozvědět se o dharmě nebo o Bohu. To přece nejde.  

Takže Sawakiho výrok "cvičte zazen tajně" můžeme chápat jako "nedělejte ze zazenu způsob, jak sobě a druhým vylepšit osobní život". Když už šířit zazen, tak v jeho přísně nepopulární podobě - zazen jako způsob "skoncování s člověkem". Když jsem se před časem svému učiteli svěřil, že mám tendenci lidi napomínat, když nechodí pravidelně na zazen, tak kroutil hlavou - proč někoho nutíš? On sám nikdy nikomu zazen nevnucoval. Já jsem tuhle tendenci měl, protože jsem si naivně myslel, že zazen je pro každého super záležitost a že jsou ti lidé proti sobě, když necvičí zazen, a navíc jsem si myslel, že každý, kdo jednou přijde cvičit zazen, je automaticky buddhista a hledá "mistra". Dneska, po letech vedení skupiny v Lotus centru, konečně chápu, že když někdo přijde cvičit zazen, je velmi malá pravděpodobnost, že ho zajímá zazen v tom smyslu, jak zazen chápu a cvičím já. Takže je to jeho nebo její soukromá záležitost, ti lidé si prostě přišli "zaplavat". Když to někdo myslí vážně, musí se sám ozvat a ne že já někomu budu říkat: Hele, ty určitě chceš cvičit dharmu, že jo? Oni ti lidé se sami nakonec rozhodnou. Dokud to někdo neudělá z vlastní vůle, nesmím ani omylem naznačit nějakou závaznost. Když se ovšem  někdo závazně přihlásí na třítýdenní ústraní, kde je přísný režim, je naprosto logické, že učitel hned na začátku všechny drsně upozorní, že nepřijeli na dovolenou, zameditovat si s přáteli u čaje, ale hledat Cestu a že pokud to nehodlají dělat vážně, můžou rovnou odjet domů. To je naprosto jiná situace než dobrovolné chození na zazen jednou za týden. Kdo to chce dělat smrtelně vážně, musí se ozvat jako první. 

A opět, když Sawaki říká - přestaňte být člověkem, nemá tím na mysli, že se z nás stanou roboti nebo fanatici, co jen sedí a mlčí a nejedí a dosahují nadlidských duchovních stavů. Místo "člověk" bychom mohli říct "hlupák, který dělá jen to, co dělají druzí". Takže Sawaki měl na mysli prostě to, že bychom neměli podléhat ničemu, co vymysleli druzí lidé - měli bychom si sami ověřit, jestli to je pravda nebo ne. Takže když byste chtěli třeba začít cvičit zazen, tak já vám řeknu - když budete cvičit zazen poctivě, uvidíte, že jste dosud byli velmi hloupí. No a vy mi nemáte hned poslušně přikývnout - máte si to zkusit. Je možné díky zazenu vidět svou vlastní hloupost? Musíte si to vyzkoušet sami. Když budete cvičit jógu, váš instruktor vás spíš bude povzbuzovat, abyste si věřili, abyste objevili krásu vašeho těla, abyste ve vaší mysli nastolili pocit harmonie. Ale zenový učitel může být strašně protivný. Proč? Protože vás chce povzbudit, abyste se nebáli přiznat si svou slabost a omezenost. A když učitel vidí, že jste ochotní si přiznat svou slabost a omezenost, hned vás povzbudí - můžete se oprostit od sebe a vplout do toho, co tu je, tedy můžete opravdu navázat intimní kontakt s dharmou. A v tom kontaktu je skutečné osvobození od "sebe". Když ale budete říkat, ach, ach, jak úžasné, dnes ráno jsem při zazenu cítil osvobození od "sebe", nebo dokonce "dosáhl jsem osvícení", pak jste jako malé děti, co říkají - hele jakou jsem postavil bábovičku! Pokud jste dospělí, určitě nebude čekat, že vás učitel pochválí, protože jste měli nějaký duchovní zážitek. Musíte přestat stavět bábovičky - tohle si musím říkat pořád - sám sobě - chceš být jako malé děcko? Potřebuješ, aby tě někdo pochválil? Ne, probuzení je až tam, kde nelpíme na vlastních zkušenostech. Nemůžeme jedním dechem mluvit o probuzení a vlastním probuzení. To se vylučuje. Neexistuje žádné já + probuzení. Své nevěstě taky při svatebním obřadu nedáte místo polibku facku. Mluvit o vlastním odhození těla a mysli nebo o vlastním probuzení je logicky facka Buddhovi. Buddha taky neříkal, že dosáhl osvícení, on říkal, že všichni spolu s ním dosáhli osvícení. To je sakra rozdíl. 

Někteří východní učitelé mluví o různých stupních samadhi. Ale Buddha nezápasil se stupni samadhi, on se prostě probudil. V tom probuzení žádné stupně samadhi nejsou. Je to jako otevřít dveře poté, co jste na ně tlačili. Různé stupně samadhi jsou jako různé síly, které působí na dveře. Ale když je otevřete, už tlačit nemusíte. Probuzení nepotřebuje žádné samadhi. Když cvičíme zazen, můžeme prožívat velmi příjemné stavy osvobození, těmto stavům se může říkat stavy samadhi. Ale jakmile začnete usilovat o různé hloubky samadhi, je s probuzením konec. Místo otevření dveří, odhození těla a mysli totálně, řešíte, jakého stupně samadhi jste dosáhli. Pouze sedět, shikan taza, znamená nezabývat se samadhi. Nicméně to neznamená, že nás samadhi nemůže postihnout. Zrovna tak nás může postihnout nervozita, brnění, bolest, nuda, nedočkavost, nadšení... samadhi je jen jeden z tisíce stavů, když cvičíme zazen. Na druhou stranu mistr Dógen chválil zazen jako královské samadhi. Ano, když upřímně odhazujeme tělo a mysl, aniž bychom si mysleli, že já jsem odhodil, pak jsme ve stavu královského samadhi. Jak ale dlouho tento stav trvá? Jakmile začneme uvažovat o jeho délce, tento stav skončil. Tak je to se vším, co se týká zazenu - snažte se tělem, nikoliv myslí. Nesrovnávejte, nepočítejte, nečekejte, nesněte. Když se soustředíte na svou pozici, mysl nemá čas řešit nesmysly. Když se ale přistihnete, že přemýšlíte o hloupostech, probuďte se. A pak znovu a znovu a znovu. Každý den, každý týden, každý rok... 

Cvičit zazen tajně - řekl bych to takhle - nedělejte ze zazenu levnou cetku - není to pouťová atrakce, je to vážná věc. Protože je to něco vážného a intimního, musíme to šířit jako tajnou zbraň. Musíme si pečlivě hlídat, jestli to nenabízíme lidem, kteří o zazen nemají vážný zájem. Musíme zazen šířit - ale jen mezi lidi, kteří opravdu, opravdu jeví velký zájem zazen cvičit. Podívejte se, křesťané se také nemodlí proto, aby si vylepšili život. Pro ně je modlitba naprosto vážná věc, v ní překonávají sebe a vrací se k Bohu. Je to něco, co nemůžou nabízet v eshopu nebo na ulici. Podobně se na mě nikdo nemůže zlobit, když o zazenu píšu jako o nejvážnější věci na světě. Pokud je modlitba návrat k Bohu, zazen je návrat k podstatě všech věcí. To není můj názor, to učil i mistr Dógen. A mistr Dógen také učil, že zazen sám o sobě je probuzení, tedy logicky zazen sám o sobě je Buddha. Je to tedy pro někoho, kdo se hlásí k buddhismu, nesmírně vážná věc. A proto si musíme dávat pozor, abychom to nenabízeli jako hračku nebo rychlý způsob uklidnění. Pokud se někdo zeptá na zazen jednou, asi nemá zájem, tak ho nebudeme nutit. Pokud se zeptá dvakrát, je to málo. Ale pokud se zeptá ještě potřetí, možná bychom mu o zazenu mohli říct, že mu v životě nepomůže. A pokud někdo přijde cvičit zazen i přesto, že jsme mu řekli, že mu zazen nepomůže, asi má vážný zájem. Já jsem v minulosti dělal tu chybu, že jsem si naivně představoval, že všichni, kdo jednou okusí zazen, budou mít tentýž pocit co já - pocit klidu, osvobození a naplnění. Jak si tohle můžu vážně myslet? Protože jsem tak egocentrický a neempatický, nemám ponětí, co všechno může zažít náhodný člověk , když zkusí cvičit zazen. Ti lidé můžou mít miliony důvodů, proč zkusit zazen. Pravděpodobnost, že jim jde o to překonat sebe a proniknout k podstatě věcí, je opravdu velmi, velmi malá. Spíš budou cvičit zazen jako populární meditaci - tedy způsob, jak se uklidnit. 

Autentické náboženství je spojení s nejhlubšími kořeny, které máme. Spousta lidí je takovou myšlenkou nadšená. Ale cvičit spojení s podstatou není legrace. U křesťanů vidíme velmi dobře, kolik z nich je ochotno překonávat své názory, předsudky, strachy a opravdu jít do hloubky a k jádru křesťanství. Kolik křesťanů skutečně vidí v Bohu Otce nás všech bez rozdílu? A kolik buddhistů je ochotno překonat sebe, své názory, myšlenky a pocity, aby se dotkli dharmy, skutečného Buddhova učení? 

Jedno je jisté - uvědomuju si, že dharma není legrace, není to něco, co lze prodávat nebo nabízet na kurzech osobního rozvoje. Nejde o osobní rozvoj. Jde o návrat k původu věcí. Ten návrat může být velmi bolestivý. Ale trvám na tom - stojí za to! Kdykoliv jsem zanedbával v životě dharmu, možná jsem chvíli klouzal na vlně nějakého dočasného úspěchu, měl krásnou přítelkyni, nové auto, super dovolenou u moře... ale kdykoliv tenhle krátký úspěch pominul, byl jsem nelítostně vymrštěn zpátky na holou dlažbu života.  A rychle jsem si uvědomil, co mám dělat. Konec dětských her, konec dětského pláče, zpátky ke cvičení, zpátky k probuzení. A je mi jasné, že tohle budu dělat do smrti.  Nikdy jsem to nevzdal, i když jsem měl období flákání. I když jsem cvičil zazen každý den, byla mnohá období, když jsem cvičil jen kvůli sobě, pro vlastní potěšení nebo pro pocit vlastní důležitosti. Často jsem necvičil jen kvůli dharmě samotné, to bez mučení přiznávám. Učím se tedy vracet se znovu a znovu k dharmě, kde moje názory, tyhle články, nehrají velkou roli. Kdokoli, kdo je ochoten podívat se pravdě do očí, je můj přítel. Úkolem kazatele není být dokonalý jako Bůh. Úkolem kazatele je ukázat lidem, jak k tomu dokonalému Bohu dojít. Podobně mým úkolem není být dokonalý, bez iluzí, bez slabostí - mým úkolem je sebe sama napomínat, stokrát denně, abych se vracel k Pravdě a pokud mě o to někdo požádá, pomáhal druhým, aby se vraceli k Pravdě.