Friday, January 29, 2021

Krystalická čistota v srdci probuzení

Pokud se chceme stát tělem buddhy a myslí buddhy, pak v naší mysli nesmí zůstat ani náznak myšlenky, názoru nebo nějakého osobního dojmu. A s touto myslí, která se ničeho nedrží, pak hýbeme svým tělem. Někdo věří tomu, že stačí cvičit zazen a naše mysl se sama od sebe stane myslí buddhy, probuzenou myslí. Ale pokud vědomě nehledáme cesty, jak odstranit názory a myšlenky, na kterých lpíme, pak budeme cvičit zazen současně s nejrůznějšími názory - například budeme věřit, že existuje nějaké osvícení v budoucnu nebo že bychom se měli zbavit svých iluzí jednou provždy. Ale když se takových názorů držíme, pak necvičíme s tělem buddhy, ani s myslí buddhy, ale s tělem obyčejného člověka, který hledá klid, a s myslí obyčejného člověka, který hledá nějakou abstraktní pravdu života. 

Uskutečnit tělo a mysl buddhy znamená, že cvičíme s tělem, které je samo o sobě od začátku tělem Buddhy, a s myslí, která je sama od začátku, než ji začneme zakalovat vlastními hledisky, myslí Buddhy. Protože se naše iluze a myšlenky samozřejmě znovu a znovu objevují, my je v pozici zazenu a v každodenních činnostech znovu a znovu odhazujeme - jako nepotřebné, jako něco, co není naše vlastní podstata. V naší praxi tedy nesmí ulpívat žádné slovo, žádná myšlenka, když uskutečňujeme probuzení během zazenu nebo každodenních úkolů. Ani myšlenka jako dharma, buddha nebo náboženství. Mysl probuzení nemá žádné místo pro takové myšlenky. A tělo probuzení nemá žádné místo pro cokoliv, co by nebylo vlastní našemu tělu tak, jak je.   

Je rozdíl mluvit o dharmě, aby myšlenka "dharma" ustoupila tomu, čemu pouze říkáme "dharma", a je rozdíl uskutečnit dharmu, která není popsatelná slovy. Je rozdíl mezi definicí a zkušeností. Je rozdíl mezi náboženstvím, které obětuje vlastní hodnoty, aby bylo krystalicky čisté a pravdivé, a náboženstvím, které na první místo klade samo sebe. Jak křesťanství, tak  i buddhismus musí být pouze způsoby jak překročit konkrétní vymezení křesťanství nebo buddhismu, aby tu pak nastala ona univerzální skutečnost, ve které je místo pro jakékoliv vyznání, jakékoliv lidi nebo bytosti. 

Kristus je teprve Kristem, kdy se vzdává sebe sama ve jménu Cesty, Pravdy a Života. Kristus se objevuje vlastně teprve tam, kde už není ani Kristus. Tedy Kristus je tak univerzální, že překonává jakékoliv kategorie, včetně kategorie, pojmu, jména "Kristus". Volně řečeno s františkánským myslitelem Richardem Rohrem - abychom se mohli sejít s pravým Kristem, musíme se vzdát poslední představy o Kristu - a naprosto stejně to platí u Buddhy. Protože Buddha není živý, pokud je pouhou myšlenkou nebo konceptem nebo pokud v naší mysli zůstala jen sebemenší pochybnost o vlastním probuzení nebo naopak sebemenší jistota o vlastním probuzení. Buddha se objevuje jedině tady, v tomto okamžiku - kdy jakékoliv pomyšlení na buddhu nebo klam odpadlo a je tu pouze čistá skutečnost bez hodnocení. V tom okamžiku tu je Buddha sám, ovšem my na tohoto živého Buddhu nemůžeme poukázat, protože není objektivní. A nemůžeme ho ani subjektivně cítit uvnitř, protože není ani subjektivní. 

Je ale naprosto možné tohoto Buddhu projevit, vyjádřit. (Něco udělejte. Hlavně nezapomeňte uklízet, větrat, oblékat se, převlékat se, zamknout, vypnout mobil a manifestovat mnohé další formy probuzení).  Nikoliv tedy slovy vyjadřujte Pravdu - stejně jako já nemůžu vyjádřit Pravdu tímto článkem, není šance - protože tu nejde o slova, nejde tu o náboženství, jde pouze a pouze o probuzení tady a teď, čisté a nezachytitelné - a přesto takové probuzení může ohlušit nebo bolet - zkuste ledovou sprchu nebo si vylijte na ruku vařící vodu - pokud nejste masochisti, zkuste jít na záchod a prostě spláchnout. Tak zakusíte dharmu beze slov, bez učení, dharmu všech buddhů, kteří byli před vámi a kteří přijdou po vás.  

Wednesday, January 20, 2021

Ve studánce už voda je

"Dosáhnout Cesty není něco, čeho dosahujeme my lidé. To, co vyrůstá z hlubokých kořenů, už nemusíš nijak kultivovat: oči jsou vodorovně, nos svisle." Kodo Sawaki


Na jednu stranu mysl začátečníka je myslí buddhy, je to mysl zcela otevřená, bez jakýchkoliv zbytečných přídavků. Ale jakmile se tento začátečník dozví o úžasných spirituálních zážitcích starých mistrů, je jeho čistá mysl začátečníka okamžitě otrávena a ztracena. Tento začátečník se na dlouhou dobu - nebo často do smrti - stává beznadějným snílkem. A tak se zuby nehty snaží "dosáhnout Cesty". Chce být osvícen stejně jako slavní zenoví mistři minulosti. Když ale studujeme a praktikujeme správně, pod vedením spolehlivého učitele, postupně přicházíme na to, že čím méně klademe překážky tomu, co je samo o sobě, bez našeho přičinění, pravdivé, čili co je samo o sobě dharmou, Cestou, tím blíže jsme úplnému harmonickému spojení s Cestou. Nakonec už neklademe Cestě žádné překážky - náš zazen je prostě sezením v rovnovážné pozici. Naše já, naše představy, naše bolesti, naše touhy už nejsou zdí, která nám brání v spočinutí v Cestě. A i když se objevují naše touhy a naše názory, my už víme, že není třeba vyvíjet úsilí, abychom se jednou v budoucnu stali ideálem Pravdy. Naše touhy a názory se samy vyčerpají, jak se vracíme k vlastním kořenům, uprostřed cvičení a každodenní praxe, jak se vracíme tam, odkud jsme přišli, tam, kde není třeba vyvíjet nějaké zvláštní osobní úsilí. Jelikož  dharma samotná je už hotová, není třeba, aby ji někdo vytvářel nebo hledal nebo vyvíjel zvláštní osobní úsilí. Když je polévka hotová, není třeba ji ještě vařit nebo vylepšovat. Když sedíme v zazenu, aniž bychom se snažili vylepšit původní stav v rovnovážné pozici těla a  mysli, podáváme si ruce s Cestou, která na nás čekala na zafu. Když se přestaneme hádat s druhým člověkem a na chvíli se ztišíme a vzdáme svoje hledisko, abychom se nadechli a vydechli, abychom přijali teplotu místnosti, intenzitu světla, přijali nepříjemnosti nebo hnutí citů, pak jsme se setkali s Cestou, která na nás už uprostřed hádky s druhým člověkem čekala. Když si uvědomíme, že přímo uprostřed našeho života se nachází studánka s čistou vodou, pak se náš život může vždycky vracet k této studánce - vždycky můžeme pít z této čisté studánky, aniž by po nás kdy někdo chtěl, abychom tu vodu vyrobili nebo studánku vyhloubili. Cesta je jednoduchá a čistá - ale není jednoduché se s ní setkat, pokud lpíme na tom, co my osobně chceme a nechceme a co my osobně cítíme a necítíme... Když se napijeme z té studánky, z níž pramení radost a osvěžení uprostřed nejrůznějších patálií života, můžeme na chvíli nelpět na tom, co zrovna my tak moc chceme a co zrovna my si tak moc myslíme. Na východě se lidi sobě pokloní, aniž by cokoliv řekli. Na Západě si podáváme ruce. Obojí je příležitost pustit do svého srdce Pravdu - klid, ticho, které nás všechny osvobozuje od zmatků a utrpení pramenící z mysli člověka, který zapomněl, odkud vlastně na tento svět přišel. Všechna náboženství by nám měla připomínat, co máme všichni společné - je to náš původ, nejhlubší a nejčistší zdroj. Teprve poté, co si ujasníme, odkud jsme všichni - zloduši i velcí kazatelé přišli - je možné něco říkat o smyslu života. Kodo Sawaki dobře věděl, kde jsou jeho kořeny a kde jsou kořeny všech lidí. Když cvičil zazen, vracel se k těmto kořenům a věděl, že každý, kdo cvičí zazen s ním, aniž by se přetvařoval nebo snažil stát osvíceným, se s ním vrací k těmto kořenům a navazuje intimní kontakt s Cestou.  

Tuesday, January 19, 2021

V každém okamžiku se rodíme znovu

"Děláš zazen už pět nebo deset let? A co je na tom? Každý den musíš hledat svoji cestu zcela znovu."  Kodo Sawaki



Studovat a cvičit buddhismus neznamená hromadit vědomosti nebo zkušenosti nebo moudrost.  Naopak to znamená každé ráno začít od nuly, všechno dělat tak, jako bychom to dělali poprvé v životě. To neznamená, že budu předstírat, že neumím jezdit na kole nebo že si neumím uvázat tkaničky. Dělat něco jako bychom to dělali poprvé v životě znamená mít o to takový zájem, jaký máte o něco, co jste ještě nikdy neviděli, neslyšeli, neochutnali. Jste tedy znovu a znovu jako nepopsaný list papíru. 

V okamžiku, kdy se na tento nepopsaný list papíru podepíše přítomnost, jste buddha, probuzená bytost. Takže primárně jste zcela otevření, neznáte nic... sekundárně se v tomto stavu probouzíte do toho, co tu právě je. Abyste mohli být znovu a znovu takhle otevření a takhle se znovu a znovu probouzet do přítomnosti, nesmíte si v hlavě nosit žádné fixní představy o dharmě nebo buddhistické filozofii. Neexistuje žádná dharma, kterou by šlo jednou provždy správně definovat, neexistuje žádná rigidní buddhistická filozofie, které byste se měli držet jako klíště. Neexistuje žádné učení vašeho učitele, kterého byste se měli pořád držet - nejde přece o to, abyste opakovali to samé, co říká vaše učitelka nebo učitel, ale o to, abyste se osvobodili od učení - slov - a měli vlastní zkušenost, kterou nejde vysvětlit, i když ji lze a je třeba ji vyjádřit. Vy tedy máte vlastní život a vlastní zkušenost. Pokud chceme učit druhé, musíme najít vlastní způsob, jak vyjádřit to, co přesahuje slova a učení. Protože v každém okamžiku se rodíme znovu a objevujeme dharmu znovu. Tam se setkáváme se skutečnou, původní nevinností naší a současně se skutečnou, původní nevinností celého vesmíru. 

Nejde tu tedy o etiku jako systém, ale nevinnost jako původní čistotu každé bytosti a každé věci. Nejde o nevinnost ve smyslu - já jsem nikdy nikomu neublížil. Určitě jsme v minulosti napáchali spoustu chyb a zkomplikovali mnoha lidem život. Ale v tomto okamžiku máme právo nevědět, co se stalo v minulosti a stát se naprosto novým člověkem - a je jedno, na jak dlouho se to podaří. Naším nejdůležitějším úkolem ve cvičení a studiu dharmy je vracet se k této "novosti", objevovat sebe sama znovu a znovu, bez předsudků a myšlenek o sobě a druhých. A to nejde, pokud máme v hlavě nějaké rigidní, fixní představy o buddhovi nebo probuzení nebo o dharmě nebo o morálce.  A přesně tak je potřeba cvičit zazen - jako něco, o čem nic nevíme a nic od toho neočekáváme. Pak se projeví to, co tu je, jako hlasitý hrom v bouřce. K tomu není co dodat.  

Veškerá slova o dharmě a probuzení jsou tu jen proto, aby nám pomohla nebát se pustit veškerého učení, veškerých znalostí a představ. Teprve když se pustíme všech pouček a veškeré filozofie včetně celých vynikajících traktátů z pera mistra Dógena nebo velkých učitelů jako byl Nágárdžuna, teprve pak máme šanci setkat se v tváří v tvář s dharmou, která nikdy nebyla poskvrněna jediným slovem, jedinou myšlenkou. Takže všechno, co píšu o dharmě a probuzení, by se dalo nahradit jednoduchou frází: "Nedrž se toho". Jenže kdybych psal jen "nedrž se toho", nikdo by nechápal, čeho se vlastně nemá držet. A nikdo by nechápal, co má v životě teda vlastně dělat. Já sobě připomínám a druhým navrhuju - nedržme se žádných slov, zapomeňme na zen, dharmu, buddhu, sanghu, probuzení, moudrost, kosmos,  lásku, smysl. Teprve když zapomeneme na všechna tato slova, objeví se pravý zen, pravá dharma, pravý buddha, pravá sangha, pravé probuzení, pravá moudrost, pravý kosmos, pravá láska a pravý smysl. Takže učení o dharmě je třeba neustále recyklovat. Ne si je schovávat ve skříni nebo je vystavovat v muzeu. Musíme je objevovat znovu jako sedmikrásku, která rozkvetla na zahradě přes noc. To učení je něco živého, nikdy ne zakonzervovaného ve slovech nebo poučkách. 

Je to velice paradoxní, ale musíme si uvědomit, že všechna slova o buddhismu jsou opravdu jen jakýmsi toaletním papírem. To není urážka - naopak! Život bez toaletního papíru je problém. Budeme vyrábět koule z bláta jako mistr Dógen? Takže toaletní papír je skvělý vynález. Ale nikdo si nenechá použitý toaletní papír zarámovat  a nepověsí si ho na zeď do obývacího pokoje. Stejně tak tohle nesmíme dělat s dharmou. Musíme dharmu žít, ne ji fixovat, zarámovat do knih nebo zkostnatělých ceremoniálů. Mistr Dógen moc dobře věděl, jak omezenou hodnotu má jeho učení, potažmo veškeré učení buddhismu. A znovu a znovu na to upozorňuje snad v každé své přednášce. Filozofie je tedy jen a jen sluha, který musí okamžitě odejít z místnosti, jakmile splní svůj úkol. Ale ten úkol je důležitý - je to kultivace naší mysli, našeho způsobu myšlení, našeho chápání světa. Nakonec jde o překročení všech slov v tomto okamžiku, kdy se jasně vyjadřujeme bez závislosti na slovech. 

Když jsme schopni zapomenout na slova, zapomenout na veškeré učení, aniž bychom autentická učení ignorovali, pak jsme vstoupili do stavu naprosté svobody.  To je skutečné naplnění našeho života, skutečná nevinnost a pravá etika lidské bytosti.      


Thursday, January 14, 2021

Přístup, nikoliv ideál

Kodo Sawaki říkal, že praktikovat zen znamená mít určitý přístup k životu, nikoliv mít nějaký duchovní ideál. Zdůrazňoval praxi, nikoliv ideály. To znamená, učil Sawaki, praxi jezení, uklízení, chození do práce, spaní, močení... Podle něho praxe zenu  není primárně něco chápat nebo mít nějaký duchovní pocit - naopak, stát pevně oběma nohama na zemi a chovat se jako buddha, probuzený člověk. Když se chováme probuzeně, jsme probuzení. Když se chováme jako šílenci, jsme šílenci. 

Na Západě mluvíme o svědomí - nesetkal jsem se s touto kategorií v textech japonských nebo čínských učitelů zenu. Svědomí nám může pomoct rozpoznat, jestli se chováme jako buddhové nebo jako kazisvěti. Sice máme na Západě desatero a na východě buddhistické předpisy, ale dobře víme, že je velmi obtížné zodpovědně rozhodovat, co je ještě v rámci desatera v pořádku a co už je za hranicí. Co je například smilstvo? Podobně v buddhistických předpisech se jedná o špatný sexuální život. Ale jen naše vlastní svědomí ví, jestli jsme udělali něco špatně v sexuální oblasti. Desatero nám v tom nepomůže a kněz často také ne - protože nemusí mít sám čisté svědomí a nemusí chápat smysl desatera.   

Pak tu je ovšem studium autentické dharmy. Pokud nestudujeme autentickou dharmu, můžeme dospět k nějaké životní filozofii a řídit se podle ní - svědomí pak máte čisté. Ale to vůbec nemusí znamenat, že žijete probuzený život. Naopak můžete žít v nějakém maličkém světě, který vám dává smysl, ale ten svět nemá nic společného s dharmou, je to jen nějaký váš osobní model světa. Takhle žije spousta lidí. Neříkám, že žijí špatně nebo někomu škodí. Opak je často pravdou. Ale není to život v dharmě. Je to život na základě nějakého hodnotového modelu. Dharma není hodnotový model. Ti lidé do toho svého modelu, do svého osobního modelu světa pak třeba přidají meditaci nebo knížky o zenu a jsou spokojení. Nehodlají zkoumat, co je dharma nebo probuzení. Mají na to jednoduchý názor a s tím si vystačí. Proto je tak důležité, pokud vás zajímá skutečná dharma, studovat učení mistrů, které bych nazval radikálními mistry. To znamená, že přišli s jasnou kritikou stavu, kdy pravé učení bylo zakaleno nějakým idealistickými teoriemi. Takovým mistrem byl např. Bodhidharma, mistr Dógen nebo Kodo Sawaki. Řekl bych, že každý autentický učitel buddhismu musí vycházet z učení nějakého radikálního předchůdce. Velká většina současných učitelů v linii Sótó vychází z učení mistra Dógena. Možná se v budoucnu stane takovým referenčním mistrem, z kterého budou vycházet další generace, právě Kodo Sawaki. Protože on jasně ukazuje na omyly spojené s osvícením, omyly spojené s různými ideály nebo naopak formalizací dharmy. Na rozdíl od mistra Dógena Kodo Sawaki mluví - tedy my máme k dispozici zápisy jeho některých přednášek - opravdu jazykem, který je nám, i Evropanům blízký, protože žil nedávno. Zajímá mě tedy, co Sawaki učil a jak to aplikovat v životě. 

Vím dobře, že v minulosti jsem měl často na jedné straně ideál -  takhle bych chtěl žít. A na druhé straně praxi - takhle žiju. A nebyl jsem spokojen. Pak jsem dospěl k jakémusi smíření: "Takhle prostě žiju". Zdá se, že jsem vyřešil rozpor ideálu a praxe. Dlouho jsem si myslel, že když prostě budu žít, aniž bych se snažil sám sebe dennodenně probouzet do dharmy, tedy odhazovat své iluze a představy o sobě a světě, bude to život v souladu s dharmou. Ale někde jsem udělal chybu. Dnes chápu, že určitá vědomá snaha něco dělat určitým způsobem,  snaha žít v souladu s dharmou, je nutná. Probuzení se musí iniciovat správným přístupem k životu - což je dělat konkrétní věci opravdu pořádně, jako by to byla část sesshinu. A v zazenu odhazovat tělo a mysl, osobní tělo a mysl, aniž bychom měli na mysli nějaký cíl v budoucnu. Nakonec nejsou žádné sesshiny, je tu náš každodenní život, náš každodenní život je nakonec sesshin. Ale když necvičíme na sesshinech, možná si nikdy neuvědomíme, že náš život se musí stát sesshinem, čili skutečnou praxí. Každý den je tedy důležitý, ten nejdůležitější. Důležitý je tento den, ne náš život jako koncept v čase. Musíme žít, jako bychom byli součástí velmi důležitého dne, velmi slavné události. 

Kodo Sawaki byl velmi konkrétní - praxe zenu je velmi konkrétní - záleží na tom, jak jsi umyl koupelnu, jak sis uvařil čaj a jak ses oblékl do práce. A pak na tom, v kolik hodin ti jede autobus. A jestli pustíš starší paní sednout. Když žijeme probuzeně, jsme prostě probuzení. Když žijeme ledabyle a v temnotách a pořád nám něco chybí ke štěstí, nežijeme prostě probuzeně. Když cvičíme zazen proto, abychom se měli dobře, byli v klidu, měli ze sebe dobrý pocit, není to zazen buddhů, je to meditace pro vlastní osobní potřebu, potřebu nějak uklidnit své záležitosti. Zazen ale znamená cvičit tak, že navazujeme kontakt se záležitostmi univerza a tyto záležitosti jsou v naprostém klidu. Jsme tak jako říčka, která se vzdává sebe sama, aby se vlila do velké řeky. Jsme jako řeka, která se vzdává sebe sama, aby se stala mořem. Jsme jako moře, které se vzdává sebe sama, aby se stalo oceánem. A jsme jako oceán, který se vzdává sebe sama, aby se stal celým univerzem. A přesto, že to je tak, každá jednotlivá věc vyjadřuje dokonalou pravdu a tato pravda vládne všude a bez rozdílu. Proto si musíme vážit probuzení každé věci, každé rostlinky, každé větvičky, každé mušky... to všechno jsou buddhové, kteří vyjadřují stav, do jakého se musíme vrátit, když cvičíme zazen. Není to ideální stav, je to přirozený, původní stav každé věci, která je skutečná. V tomto původním stavu není žádné místo pro lidské záležitosti.     


Friday, January 8, 2021

Tvoje ani moje osvícení nikoho nezajímá

Ve světě autentického zenu nikoho nezajímá "moje osvícení", "tvoje osvícení" nebo "její osvícení". Všimněte si, že autentičtí učitelé zenu nikomu nedoporučují, aby se zabývali osvícením svým nebo osvícením někoho jiného. Ale vyzdvihují probuzení jako takové. Jenže pokud je už celý vesmír probuzený v pravdě a my sami jsme součástí tohoto probuzeného vesmíru, pak nemusíme ani hnout prstem, abychom byli probuzení v pravdě. Pokud ale nechápeme, co to znamená, pak hrozí, že sklouzneme k špatnému  názoru, podle kterého nemusíme nic dělat, abychom žili probuzený život. 

V autentickém zenu nestačí přijmout myšlenku, že celý vesmír je už pravdivý a my sami, jako součást tohoto vesmíru, jsme tedy logicky také pravdiví. V autentickém zenu musíme překonat takový zjednodušený pohled. Jak říká Kodo Sawaki, jde o to naladit se na frekvenci tohoto univerzálně pravdivého vesmíru.  Musíme tedy změnit způsob, jakým naše mysl vnímá sebe a druhé a celý svět. Musíme ji vytrhnout z navyklých způsobů chápání a skutečně ji probudit k dharmě. Pro to musíme něco dělat, ne jen přijmout nějakou filozofii nebo náboženství. Cvičit zazen je způsob, jak v buddhismu naladit naše tělo a mysl na frekvenci, na které vysílá dharma. Abychom mohli přeladit mysl na frekvenci dharmy, musíme být ochotni pustit svou osobní mysl a své osobní těla při cvičení zazenu. Jakmile se to stane, jsme v jednotě s původní osvícenou povahou celého univerza. Pak nedává smysl mluvit o vlastním osvícení. Je to stejné, jako bychom mluvili o nějaké kapce vody, která spadla do oceánu. Koho ta kapka vody zajímá? Důležitý je oceán. Pokud jsme se tedy přeladili na frekvenci dharmy, buďme rádi, že nijak nevyčníváme z tohoto univerza pravdy. Pak není vůbec potřeba vyzdvihovat nějakou vlastní zkušenost. A jak často píšu - není třeba obdivovat osvícení nějakého mistra - protože jeho osvícení není nic jiného než osvícení nějakého stromu nebo staré zdi. Leda tak můžeme ocenit, že ten starý mistr o svém osvícení nemluví. A tak místo toho, abychom mluvili o svém osvícení, o jeho osvícení, o osvícení jiných lidí, měli bychom praktikovat toto osvícení v každodenních činnostech. Když nebudete dělat nic zvláštního, čím byste vyskočili z přirozeného řádu věcí, pak jste zřejmě součástí přirozeného řádu věcí - tedy opravdu praktikujete dharmu, vyjadřujete univerzální pravdu. Takže váš zazen je na první pohled úplně obyčejný. Vaše slova jsou obyčejná. Nikoho nepřekvapujete. Ale pokud narazíte na lidi, kteří mají hodně scestné chápání buddhismu nebo světa, budete jím trnem v oku, pokud s nimi nebudete souhlasit. Tak se může stát, že nakonec vy, ačkoliv přirozený a pravdivý člověk, budete u lidí vyvolávat zmatek nebo odpor. To se nedá nic dělat. Pokud jde jeden člověk správným směrem, může se stát, že dav, který jde na opačnou stranu, ho bude považovat za šílence. 

Spousta lidí hledá osvícení, které by mohli dosáhnout a pak ho ukazovat na odiv. V zenu je ale naším úkolem něco docela jiného. Pochopit, že jsme už všichni zcela pravdiví a v pořádku, když se na chvíli ztišíme a neprosazujeme svoje omezené názory na svět. A pak díky tomuto ztišení - v praxi zazenu - můžeme něco přirozeně dělat - a tak můžeme vyjadřovat pravdivost všech věcí a všech bytostí.   

     

Thursday, January 7, 2021

Osobnost Kodo Sawakiho

Spousta lidí mluvila nebo mluví o tom, jak byl Kodo Sawaki úžasný člověk. To je nesmírně závažný problém v zenu. Kdokoliv chce rozumět a praktikovat autentický zen, musí se nad tímto problémem vážně zamyslet. Je možné, že tu dochází k obrovskému nepochopení, o co v zenu jde. 

Uchiyama roshi, původně žák Kodo Sawakiho, se svého učitele ptal: "Jak se můžu stát stejně silný jako vy?" A Sawaki mu řekl: "To nejde. Já jsem takový od narození." Zen není v žádném případě snaha stát se Kodo Sawakim. Není to snaha stát se zenovým mistrem ve smyslu napodobování osobnosti nějakého slavného mistra. Vidím to na lidech, kteří hledají zenového učitele - pokud jejich potenciální učitel nepřipomíná nějakého slavného zenového mistra, nemají o takového učitele zájem. To samozřejmě neznamená, že každý člověk může být hned zenovým učitelem. Ale každý člověk, který se stal sám sebou beze zbytku, může být zenovým učitelem. Takže i nějaký nemotorný, koktavý, plachý člověk může být skvělým učitelem, pokud je opravdu sám sebou - pokud svou koktavost a plachost nepředstírá. Co tedy bylo nejdůležitější na osobnosti Kodo Sawakiho? Nebyla to jeho síla, jeho odhodlání, jeho asketický život (asketický aspoň v porovnání s typickým praktikantem zenu na Západě), byla to jeho schopnost odložit sebe sama a octnout se na tom místě, kde ty a Kodo Sawaki jste tentýž buddha. Pokud nechápeme tento bod, nezačali jsme ještě opravdu cvičit zen. Zatím cvičíme jen nějaký druh sebezdokonalování nebo idealismu. 

Nejde tedy o to obdivovat osobnost Kodo Sawakiho a snažit se být jako on. Jde o to najít to místo, kde ty, já, Sawaki a Buddha jsme jedna a tatáž bytost. Jak to udělat, aby tohle nebyla jen hezká zenová fráze? Není tak těžké toho dosáhnout. Stačí tady a teď odložit svoje názory, svoje vědomosti, vědomí sebe, vědomí rozdílů a vstoupit do místa, kde já, ty, Sawaki, Buddha a všechny částečky prachu v celém vesmíru jsou jedna a tatáž věc. Pokud o tom pouze uvažujeme, pak je to opravdu jen nějaká hezká fráze, nebo impulz pro intelektuální debatu. Ale pokud to praktikujeme, vidíme, že to je velice jednoduché a funguje to. Protože to opravdu není úkol pro nějaké já. To je odhození já. A to se musí dít znovu  a znovu, každý den, den co den... Buď máte odhodlání takhle cvičit zazen a takhle žít, nebo to odhodlání nemáte. Pokud si nejste jisti, rozhodněte se pro tu správnou variantu a začněte takhle cvičit. Nemusíte, je to vaše věc,  ale tady je velká příležitost vyřešit otázku uskutečnění probuzeného života v tomto životě, probudit sebe, a ne jen pořád mluvit o zenu nebo číst o probuzení druhých. Takže nezáleží na tom, jestli jsi prudký člověk nebo tichý člověk, impulzivní nebo rozvážný. V takové praxi jde jen o to být znovu a znovu buddhou, to znamená být tou věcí, která nemá nic společného s tvými myšlenkami. V takovém stavu se pak tvoje osobnost projeví přirozeně. Tichý člověk bude přirozeně tichý a hlasitý člověk bude přirozeně hlasitý. Kodo Sawaki byl zřejmě prostě sám sebou. Pokud jeho žák Uchiyama odhodil ono omezené "já" Uchiyamy, pak byl určitě také Uchiyama prostě sám sebou. Musíme být tedy sami sebou, ale až poté, co popřeme sebe sama. Například se vám nechce důkladně se poklonit při vstupu do zendo. Všiml jsem si, jak se někteří lidé nějak brání tomu poklonit se druhým nebo před oltářem. Protože si něco myslí o tom či onom. Takže se pokloní jen ledabyle. Když se upřímně pokloníte jednomu člověku, klaníte se celému vesmíru. Ale když se klaníte jen nějaké konkrétní věci nebo konkrétnímu člověku, pak i máte pocit, že mezi vámi a Kodo Sawakim je velký rozdíl. Tomu se klaním, ale tamtomu ne. Přitom v okamžiku, kdy dáte přednost čisté pravdě před vlastními názory a prostě něco upřímně uděláte, není mezi vámi a žádným zenovým mistrem vůbec žádný rozdíl. Tohle místo je pak potřeba cvičit a uchovávat jako oko v hlavě. Opatrujte svého mistra (tj. svou původní moudrost) ve svém srdci a ignorujte ten vnitřní hlas, co vám říká, kdo je kdo. Takže dělejte věci bez toho, že byste si o tom pořád něco mysleli a hodnotili to, pak budete znovu a znovu na tomtéž místě, kde je pravý Sawaki, pravý Buddha, pravý smysl celého univerza. A v tom okamžiku se projeví vaše skutečná osobnost. 

Takže obdivovat nějaké mistry je stejné jako obdivovat jídlo na talíři, když máme hlad. Můžeme krátce říct - hm, to jídlo vypadá skvěle. Ale pak už musíme rychle jíst. Můžeme si říct, že mistr ten a ten byl skvělý, ale proč? Když slyšíte takovou chválu, okamžitě si řekněte - a v čem spočívala velikost toho učitele? V tom, že neměl názor na sebe a druhé, když pracoval na poli nebo když naléval čaj. Je to opravdu tak těžké být skutečným zenovým člověkem? Ne. Těžké je vzdát se svým osobních názorů. To je nesmírně těžké. Ale bez toho se nepohneme z místa.