Jaco Pastorius - když buddha ztratí rovnováhu

Co se stane, když buddhovi nefunguje nervová soustava, trpí vážnou duševní poruchou, bere léky na deprese, drogy...? Končí to hrozně smutně. Jaco Pastorius byl jeden z nejlepších jazzových muzikantů všech dob, skutečně génius, vymyslel bezpražcovou basovou kytaru, údajně to byl strašně milý člověk. Co je to ale platné, když tělo a mysl není schopné vracet se pravidelně do vyváženého stavu? Divil bych se, kdyby mu byl zazen nebo buddhismus pomohl. Už je pozdě. Ale já osobně jsem měl dost sklon dopadnout stejně špatně jako on - než jsem začal cvičit zazen, podléhal jsem pravidelně záchvatům nadšení a záchvatům totální zoufalosti. Možná mi hrozila bipolární porucha a závislost na těžkých drogách jako Jacovi. Ale objevil jsem zen. A to mě možná zachránilo. Být znovu a znovu ve vyváženém stavu je - jak to říct - není to něco, čím bychom se měli vytahovat, spíš za to děkovat Bohu, že jsme tam dospěli. A to neříkám, že je jisté, že se někam v budoucnu nezhroutím. Ale věřím, že dokud budu cvičit zazen každý den, bude mě to držet v relativní vyrovnanosti a nesklouznu do nějakého smutného extrému jako Jaco. On zemřel po zranění, které mu způsobila ochranka poté, co se jako divák choval hodně divoce na nějakém jazzovém koncertě. 

Važte si toho, pokud jste schopni se pravidelně vracet do vyváženého stavu, ocenit maličkosti, radovat se z každodenních věcí, které jsou ve skutečnosti naprostý zázrak. Nežijeme víckrát. Jak dlouhý je náš život? Mně posledních deset let uběhlo skoro jako týden. O to víc se snažím vážit si každého okamžiku, kdy jsem ve vyrovnaném stavu těla a mysli, jsem schopen pracovat, rozumně řešit problémy, pomáhat druhým. Každý na tohle máme jen omezený čas. Jaco byl buddha, který žil jednu část svého života nejlépe jak uměl, oslňoval a užíval si hudbu. Současně se nesmírně trápil se svými mentálními problémy. Neříkám, že mu život nevyšel. Zazářil a zhasl. Nemusíme být geniální, abychom taky zazářili. Ale nemuseli bychom zhasnout, ještě než zemřeme. On byl v jednotě se svou basovou kytarou, s hudbou, kterou hrál a miloval. My můžeme být v jednotě třeba s kladivem a hřebíkem. To je jedno. Ale byla by škoda, kdyby nám život proklouzl mezi prsty, jako by to byla nějaká bezvýznamná epizoda našeho života. Náš život není epizoda našeho života. Je to ta jediná epizoda života, kterou máme k dispozici.     

RIP Jaco Pastorius. 1951 - 1987 

https://youtu.be/fOqR84PtctA

      

  

Buddha otočil v prstech květinou

Někdy můžeme narazit na tvrzení, že buddhismus není nějaké specifické učení. Shunryu Suzuki řekl: "Buddhismus není nějaké specifické učení. Buddhismus je prostě pravda samotná." 

Shunryu Suzuki to myslí tak, že v podstatě, v nejzazším smyslu, je Buddhovo učení a praxe prostě pravda. To, co tu je. Někdy narazíme na slovo "dharma". Někdy používám slovo "dharma" místo "buddhismus". Jak v případě dharmy, tak v případě buddhismu můžeme mluvit o dvou úrovních chápání těchto slov. V relativním smyslu je buddhismus soubor nejrůznějších učení, je to buddhistická filozofie, která dává smysl a je logická, je to cvičení zazenu, je to historie a současnost buddhismu, jsou to živí učitelé a žáci, to všechno je buddhismus. A stejně tak můžeme o dharmě mluvit jako o souboru učení Buddhy Gautamy, nebo o nejrůznějších učeních buddhismu obecně. V relativním smyslu je dharma učení Buddhy. Ale co je buddhismus nebo dharma v podstatě? A proč je potřeba to rozlišit? 

Když zůstaneme na relativní úrovni chápání buddhismu nebo dharmy, budeme před sebou mít prostě soubor nejrůznějších tvrzení a vysvětlování, nejrůznější hodnoty... tomu všemu někteří lidé říkají dharma - učení buddhismu. Protože někteří lidé spoléhají pouze na to, co údajně učil Buddha Gautama, tvrdí, že dharma je pouze to, co učil Buddha. Na této relativní úrovni se můžeme do nekonečna dohadovat, co učil a neučil Buddha, který druh buddhismu je pravý, jaká filozofie je hlubší, jaké učení je nesprávné. To je pořád hledisko myslících lidí. V podstatě je to pořád intelektuální chápání buddhismu. Samozřejmě bez filozofie a předávání dharmy v podobě přednášek anebo knih bychom dnes vůbec nevěděli, co Buddha cvičil a učil. Takže předávání takového učení, ať mu říkáme dharma nebo buddhistická filozofie, je důležité. 

Nicméně to se nedotýká samé podstaty věci - v nejzazším smyslu je Buddhovo učení, tedy dharma, v tom nejzazším smyslu je to pravda samotná. Nikoliv nějaká filozofická pravda, ale skutečnost samotná, když ji přestaneme hodnotit nebo posuzovat. Tato skutečnost samotná je vlastně dharma samotná. Když jednou kdysi jeden čínský mnich hledal pravdu a navštívil starého mistra, který žil u řeky, kde chytal ryby, tento mistr ho k pravdě dovedl tak, že ho několikrát na delší dobu potopil do vody. Mnich vždycky chtěl něco říct, ale mistr ho zase potopil. Teprve když mnich z vody na mistra rázně kývl,  mistr to uznal jako konečné porozumění ze strany žáka. Když žák od rybáře odcházel, mistr mu řekl: "Neztrať mou dharmu." Tedy rozhodně nemyslel "neztrať učení zaznamenané v sútrách". Myslel tím - neztrať poklad, který jsem ti předal. Co mu předal? Když o tom budeme přemýšlet, nikam nedojdeme. Ale když se pouze ponoříme do vody, zažijeme tutéž dharmu, kterou zažil mnich. V knihách o takových věcech čteme - ale pouze když toto čtení odložíme a jdeme něco dělat, máme šanci uskutečnit Buddhovo učení -  ne filozofie, slova, hodnoty, názory. Samotné učení, čili dharmu samotnou. 

Když Šákjamuní na Supím vrchu otočil v prstech květinou, bylo to jeho učení dharmy. Neřekl tedy jediné slovo. Jindy toho řekl hodně, ale tentokrát jen otočil v prstech květinou. To byla dharma, kterou učil. Co to znamená otočit v prstech květinou? Jaký to má význam? Otočit v prstech květinou znamená otočit v prstech květinou. Bílá je bílá. Pondělí je pondělí. Pivo je pivo. Dharma v tom podstatném, základním smyslu je to, co tu je, nikoliv to, co si myslíme, že tu je. A to je to podstatné, co učí buddhismus. Proto když cvičíme zazen, nejdůležitější na tom je prostě sedět a nic od toho nečekat. Sezení samo je probuzení do skutečnosti. 

Proč tedy musíme debatovat o prázdnotě, buddhovské přirozenosti, příčině a následku, subjektu a objektu, etice, smyslu, soucitu, utrpení, moudrosti? Proč nestačí prostě sedět, pak se napít čaje a říct "sbohem"? Protože naše mysl má spousty otázek a zmatků. Protože máme otázky, hledáme pravdu. Když hledáme pravdu, potřebujeme nějakého průvodce, který nás k té pravdě pomalu bude vést. Aby nás někdo mohl vést k pravdě, nemůže pořád mluvit jen o tom, že je pondělí a že v lednici je pivo. Někteří čínští zenoví mistři se k této podobě učení hodně blížili. Jsou zenoví mistři, kteří spálili všechny své poznámky o sútrách, jsou učitelé, kteří odmítají používat knihy. Většina zenových mistrů nepsala žádné knihy. Nicméně mezi námi je spousta lidí, kteří přemýšlejí - proč žiju, proč mám dělat to a to. Takové otázky jsem měl taky. Úplně mě zahlcovaly a nemohl jsem vůbec přijít na to, jaký má můj život smysl. Otevřel jsem tehdy svou první knížku o zenu a tam bylo o tom, jak v potoce teče voda a jak na nebi letí hejno kachen. Autor té knihy tvrdil, že právě tam, v našem úplném vztahu s přírodou, je smysl našeho života. Nechápal jsem vůbec. Vůbec! Ale věřil jsem, že tam pravda je. Od té doby cvičím zazen a studuju buddhistickou filozofii. A ta obsahuje otázky ohledně prázdnoty, subjektu, objektu, příčiny a následku, probuzení, klamy, utrpení, vysvobození... Co píšu, jsou jen poznámky. Nemyslím si, že píšu totální nesmysly. Ale to, co píšu, není pravda samotná. A není to školní předmět. Jsou to jen podněty k zamyšlení a pokus vysvětlit, o co v podstatě v buddhismu jde. 

Nakonec - jakou chuť má dobře vychlazená dvanáctka? Otázka je, jak intimní je náš vztah s tím, co tu je bez jakýchkoliv slov a vysvětlování. Když cvičíme zazen, můžeme nebo spíš musíme odložit všechno, co jsme kdy četli nebo si mysleli. V každém okamžiku, kdy tak cvičíme, opakujeme zkušenost buddhů, kteří byli před námi. Zkušenost buddhů znamená zkušenost probuzení. Probuzení nastává, když jsme ochotni odložit myšlenky a posudky, stejně jako je nakonec odložil ten potápěný mnich. Když si ale myslíme, že opakujeme zkušenost minulých buddhů, tato zkušenost je pryč. Když trváme na tom, že jsme buddhisté, míjíme skutečnost. Když trváme na tom, že nejsme buddhisté, také jsme netrefili cíl. Ale když jen sedíme tady a teď, všechno je takové, jaké to má být. To znamená v původním stavu - než jsme tomu živému a nepojmenovanému dali nějaké jméno.   

Proč na ničem nezáleží?

V minulém článku jsem psal o důležitosti odpuštění. Odpustit je vlastně totéž, co pustit. Když všechno pouštíme, teprve tehdy můžeme vidět jasně. Vidět jasně, co je přede mnou, je totéž co probuzení.  Buddha znamená ten, který vidí jasně. Aby mohl Buddha vidět jasně, musí všechno pustit. Musí se všeho vzdát. 

Tohle lidé často chápou špatně. Vzdát se všeho není jen materiální otázka, ale také mentální otázka. Otázka mysli. Lidé si jako buddhistu představují někoho, kdo chodí bos, kdo je chudý, kdo nic nemá. Kodo Sawaki se držel principu chudoby. Zenový mnich má být chudý. Takže Kodo Sawaki se celý život držel toho principu. To je ušlechtilé. Ale pokud nejsem zenový mnich, nemusím se držet principu chudoby. Já osobně nejsem zenový mnich. Jsem kněz, ale ne mnich. To neznamená, že hromadění peněz nebo majetku je moje životní priorita. Ale nemusím mít všechno. Co je  nejdůležitější - dokázat se nedržet žádných názorů nebo myšlenek. Nedržet se žádného chápání buddhismu. Přísně vzato buddhismus neučí nic konkrétního. Není to žádné konkrétní učení. Je to jen pravda samotná. Pravda samotná existuje sama o sobě a nepotřebuje k tomu žádnou filozofii, náboženství nebo cvičení. Nepotřebuje k tomu ani jakoukoliv definici pravdy  nebo schválení nějakých filozofů. Ona existuje sama o sobě a naše chápání pravdy je jí lhostejné. Abychom ale měli šanci se s touto pravdou, která je nezávislá na náboženství nebo filozofii, sejít, nesmíme se držet žádného učení. Držet se by znamenalo lpět na tom - tvrdit, že tak je to vždy správně. Z hlediska dharmy nic, co říkáme, neplatí definitivně. Neexistuje žádný výrok, který by byl z hlediska dharmy za všech okolností pravdivý. Mohli bychom říct třeba "Je důležité cvičit zazen". Ano, někdy to tak je. Ale stejně důležité je chápat výrok: "Není důležité cvičit zazen." Mohli bychom říct: "Je skvělé dosáhnout probuzení." A zrovna tak bychom mohli říct: "Je skvělé nedosáhnout probuzení." Z hlediska dharmy to jsou naprosto rovnocenné výroky. "Já jsem skutečný člověk". A současně "Já nejsem skutečný člověk". Ani jedno tvrzení není zcela pravdivé. Obojí je nějaké relativní hledisko. Nikdo nemůže definitivně říct, kdo jsem. I když se někdy říká, že máme poznat své pravé já, nemůžeme o tomto pravém já říct nic. A nemůžeme ani tvrdit, že jsme poznali své pravé já. "Poznal jsem své pravé já" - to je velká hloupost. "Nepoznal jsem své pravé já" - to je ještě větší hloupost.  

My lidé máme tendenci hledat, na čem opravdu záleží. Když dojdeme k závěru, že na něčem opravdu záleží, zuby nehty se toho držíme. Když někdo dojde k závěru, že je nejlepší kouřit každý den trávu, pěkně ho naštve, když mu tu trávu někdo schová. Když dojdete k závěru, že musíte každý den cvičit zazen, ale někdo se rozhodne v době, kdy cvičíte zazen, konat vojenské manévry před vaším domem, budete naštvaní, že nemůžete cvičit. Vyznavatel marihuany si dá travku a vesele se dívá na lomoz tanků a děl před jeho domem. Buddhista je frustrovaný. Když je pro vás důležité mít erekci, uděláte všechno proto, abyste měli erekci, takže nakonec erekci nemáte.  Když je pro vás důležitá romantická láska, zamilujete se, ale po rozchodu budete zničení. Prostě každý se něčeho zuby nehty drží. A lidé, kteří se ničeho nedrží a udělají si z toho životní filozofii, "laissez-faire", jsou nepříčetní, když je někdo nutí, aby něco dělali přesně podle předpisů a tradice. Laissez-faire lidé nesnáší zazen, protože musí sedět rovně - skoro hodinu! Naproti tomu lidé, kteří se zuby nehty drží pravidel, mě nemají moc rádi, protože v našem dojo je atmosféra jako u někoho v pokojíčku. Nejsme posedlí detailními pravidly klášterů. Nikdo nikoho neokřikuje.  Když se chcete podrbat, podrbete se. Ale snažíme se sedět rovně. 

Takže je důležité ničeho se nedržet. To ale neznamená dělat pokaždé něco jiného a jinak. Ničeho se nedržet neznamená chodit půl roku na mejdany, pak měsíc na zazen a pak týden na jógu. Ničeho se nedržet znamená kupříkladu cvičit pravidelně zazen a současně ve své mysli udržovat postoj - nezáleží na tom. Snažte se sedět rovně, ale když to nebude dokonalé, nezáleží na tom. Snažte se uklidnit, ale když to nejde, nezáleží na tom. Když někomu dáte mnoho věcí a on vám nepoděkuje, a naopak vám vynadá, je to jedno. Nevím, kdy umřu. To je jedno. O co se vlastně snažím? Měl bych si uvědomit, že důležité je opravdu jen to, co dělám teď. Ostatní neovlivním, tak proč se tím zabývat? Kodo Sawaki říkal: "Dělejte si starosti. Snažte se". On ale nemyslel to, že si máme dělat starosti, jaké jsme měli těžké dětství nebo abychom se snažili žít co nejdéle. On tím myslel - tady a teď se starejte. Tady a teď se neflákejte. Tady a teď na tom záleží. Právě na tomhle jediném okamžiku opravdu záleží. Nic jiného ovlivnit nemůžeme. Takže na těch dalších věcech nezáleží. Když cvičíme zazen, na našich duchovních zkušenostech nezáleží vůbec. Ani na naší budoucnosti nezáleží. Zazen bychom měli cvičit vždy jen a pouze kvůli tomu, na čem opravdu záleží, a to je tady a teď. Dharma totiž existuje jen tady a teď. Všechno ostatní je jen stín dharmy.   

    

    

Odpustit nebo pustit?

V seriálu The Crown o britské královské rodině má v jednom dílu královna Alžběta dilema: odpustit nebo neodpustit svému strýci, že spolupracoval s nacisty? Krátce před tím, než se královna dozví, jak se její strýc setkal s Hitlerem a domlouval s ním další možné uspořádání Evropy, si královna vyslechne řeč křesťanského kazatele. Rozhodne se více do hloubky pochopit křesťanskou víru. Naráží na význam odpuštění. To jí oslovuje. Ale  tváří v tvář svému strýci mu nedokáže odpustit. Pak se na tento problém ptá kazatele, ale jeho odpověď jí neuspokojí. Svému strýci pravděpodobně dodnes neodpustila.

Pokusím se tento problém vysvětlit z hlediska dharmy. Odpuštění je samozřejmě klíčový pojem v křesťanství. Zdá se, že v buddhismu, konkrétně v zenu nikdo odpuštění neřeší. Ale řeší - jen se tento problém pojí s jinými idejemi, koncepty. V zenu není řeč o odpuštění, ale velice často o tzv. puštění, anglicky "letting go". Odpustit - pustit. V angličtině to nefunguje: forgive - let go. Mám za to, že předpona "for" u slova "forgive" znamená něco jako - před - dát. Nedávat za vinu. V zenu se nemluví o vině a odpuštění, o hříchu a trestu. V zenu se místo toho mluví skoro o téže věci - o nenávisti a puštění, o vybočení z něčeho, co je přirozené, a účinku, který to má. Takže když někoho nesnášíte, zenový učitel vám neřekne - odpusťte mu, on neb ona řekne - nedrž se toho, nemysli na to, nech to být. Takže vy se zlobíte - máte to nechat být. Let go. Co se týká hříchu a trestu. V zenu máme deset předpisů, skoro totéž co desatero. Nezabij. Když zabiješ, nepůjdeš do pekla, ale bude to mít pekelné následky, takže vlastně do pekla půjdeš, do pekla na zemi. Takže v zenu jsou paralely křesťanským hodnotám. Slovník je jiný, ale problémy jsou  stejné. 

Co tedy s královnou a tím, že nemohla svému strýci odpustit? Naprosto chápu, proč to nemohla udělat. Ale kdyby se zamyslela nad tím, co to je v podstatě odpuštění, mohla být klidnější. Odpustit neznamená schválit. Kdyby mu odpustila, neznamenalo by to, že by jeho činy schvalovala. Mohla říct, odpouštím ti, ale neschvaluju, cos udělal. A protože neschvaluju, cos udělal, nemůžu ani schválit to, abys pracoval v britských diplomatických službách. Odpustila by mu v tom smyslu, že by k němu necítila nenávist, opovržení... neměla by pocit morální převahy. Jsme jen lidé, všichni děláme chyby. Ale pokud někdo udělá chybu, která má dalekosáhlé společenské důsledky, musí počítat s dalekosáhlými společenskými důsledky. Odpustit můžete i vrahovi malých dětí, ale to neznamená, že ho nepošlete na doživotí do vězení. Poslat do vězení neznamená nenávidět nebo trestat. To znamená udělat to, co je v souladu s naším přirozeným etickým cítěním. Vyjadřuje to naši zodpovědnost, naši účast na věcech na tomto světě. Musíme si odpouštět a současně musíme přijímat zodpovědnost za vlastní činy a adekvátně reagovat na činy druhých. O to větší je zodpovědnost anglické královny, která reprezentuje jednu velkou a významnou kulturu na tomto světě, jednu velikou a významnou politickou jednotku. 

Pokud odmítáme odpouštět - a už jsem psal, že královnu naprosto chápu, proč nemohla - nepouštíme jakési tvrdé bloky v našem srdci. Tyto  tvrdé bloky v srdci nám brání vidět věci jasně a s láskou. Opět křesťanský pojem - láska. Jazykem dharmy - soucit. Mít soucit se všemi bytostmi neznamená snažit se postarat o každou mušku, každé opuštěné dítě, každou rybku v moři. Mít soucit znamená nevytvářet bloky ve svém srdci, bloky, přes které není vidět skutečný stav věcí. Vidět skutečný stav věcí znamená opravdu milovat. Když vidíme skutečný stav věcí, víme, co máme dělat. A pak děláme to, co je v souladu s naším svědomím a co vyplývá z naší přirozené, nám vrozené  lásky a starostlivosti o všechny bytosti, o celý svět. 

Pokud chceme milovat a já vím, že skoro každý by chtěl být schopen milovat, nezbývá nám než odpustit, čili pustit, čili nechat, nechat spadnout ty bloky v srdci na zem, nechat je, aby se rozbily, překročit jejich zbytky, vykročit s čistým srdcem, dívat se jasně, vidět, co se děje. A když se děje něco nekalého, nereagovat nenávistí, ale starostlivě. Starostlivě, ale aktivně, pokud je to třeba. Starostlivě a aktivně může znamenat říct jasné "ne". "Ne" může znamenat "Miluju tě". My ale nemůžeme zařídit, aby byl každý moudrý a laskavý. Náš job, naše starost je především snažit se o to, aby v našem srdci vzniklo centrum odpuštění, lásky a starostlivosti. Nemusíme chodit do Centra lásky a soucitu, naše srdce se musí stát Centrem lásky a soucitu. A takové centrum musí produkovat reálné činy, opravdu smysluplné chování a aktivity. Když máme čisté srdce, pak i naše tělo má sílu, aby naše ruce a nohy dokázaly jít tam, kam je potřeba jít, i když to bolí nás nebo někoho jiného. Když cvičíme zazen, zdá se, že jen sedíme, nikomu tím nepomůžeme. Pokud ale cvičit zazen znamená pustit všechno zbytečné, zdrclé, zablokované, pak cvičit zazen znamená vytvářet odpuštění, vytvářet lásku a světlo. A nejlepším testem, jestli opravdu vytváříme odpuštění, lásku a světlo jsou naše vlastní činy. Není to jednoduché. Ale první krok je pustit - odpustit. Sobě, všem, všechno, tady a teď. Druhý krok je jít a vyjádřit čistotu srdce tím, co uděláme a jak to uděláme.     

 

 

Narodili jsme se do probuzeného světa

"Satori nemá žádný počátek. Praxe nemá žádný konec." Kodo Sawaki

Satori nemá žádný počátek. Satori, probuzení, je vlastně základní stav světa. Takový stav tu byl odjakživa. Narodili jsme se do probuzeného světa. Lidi sami o sobě, člověk, než začne přemýšlet, je v probuzeném stavu. Před tím, než začne přemýšlet - to je prádžňá - moudrost před tím, než začneme přemýšlet. Když svět intelektuálně nehodnotíme, je všechno probuzené. Ale člověka napadne - já osobně nejsem probuzený, chci mít satori! Když jsem jako mladý muž hledal smysl života, jednoho dne jsem začal doufat, že smysl života poznám, pokud se probudím - chtěl jsem tedy satori. Myslel jsem, že zenoví mistři znají něco, co já sám neznám. Že mi něco tají, nebo se mi něco snaží naznačit. Oni jsou tam, já jsem tady. Tam je satori, já jsem ale tady. Takže já a satori jsou dvě různé věci. Ve skutečnosti jsme se narodili do satori. Nemůžeme z něho jen tak vyskočit. Satori je podstata věcí. Ale naše mysl říká - ne! Dejte mi probuzení, dejte to sem, lakomci! Co mi tajíte? 

Když se dozvídáme, že praxe je satori, doufáme, že nějak díky praxi pochopíme, co to znamená, že praxe je satori. Ale to nemusíme chápat - bramborový salát nemusíte chápat - když je dobrý, tak je dobrý. Co byste měli chápat na bramborovém salátu?  Takže praxi nemusíme chápat. Stačí když cvičíme. Kodo Sawaki říká - praxe nemá žádný konec. To znamená, že praxe nemá cíl. Když už jsme v osvíceném světě, nemusíme nic zvláštního dělat. Proč ale cvičíme zazen, když už jsme osvícení i tak?  Protože "už jsme osvícení i tak" je pouze idea. Cvičit zazen je jako jíst bramborový salát. Pokud je lahodný, nejíme ho proto, abychom ho snědli. Nejíme proto, abychom se nasytili. Pokud nám salát chutná, chceme ho prostě jíst. Když je zazen pravda samotná, cvičíme ho kvůli pravdě samotné. Kvůli pravdě, kterou nemusíme chápat, ale kterou chceme praktikovat, mít zkušenost pravdy, neboli nebýt odděleni od pravdy světa. 

Když já  a pravda je totéž, už to není já versus pravda, ale prostě pravda. Nikdo nemá svou pravdu, současně všichni cvičíme v pravdě. A takové cvičení nemá smysl někdy ukončit, protože pravdy není nikdy dost. Dharmy není nikdy dost. Ne idejí o pravdě, ne buddhistická filozofie, té je dost. Ale čeho není nikdy dost, je naše setkání s pravdou, naše probuzení do pravdy, toho není nikdy dost. Nikoliv jedno velké satori za život - ale tisíce skutečných probuzení každý den, když nás neovládá myšlení. Kodo Sawaki říkal - musím se pořád napomínat, abych nezahálel. Musíme si připomínat, že pokud začneme snít, pravda se nám bude hned vzdalovat. V tom případě je třeba odstranit myšlenky a vrátit se do světa, který je pravdivý. V tomto světě jsou všechny ideje kousek mimo, těsně vedle levé tyče... Satori nepotřebuje naše ideje. Nepotřebuje naše chápání. Nepotřebuje naše osobní osvícení. Satori stačí, když přestaneme cokoliv vymýšlet. Když se jen napijeme nebo si jen sedneme. To stačí. Do konce života máme možnosti místo myšlenky dosadit zkušenost. Když něco děláme bez hodnocení, je to praxe dharmy. Když něco děláme a hodnotíme to - tohle má smysl, tohle nemá smysl, není to praxe dharmy.  Když něco děláme v dharmě, je to probuzení. Vždycky, od počátku tu pro nás bylo. A vždycky tu bude pro všechny v hojnosti. 

Vždycky se můžeme vrátit "domů", k podstatě věcí,  kde je všechno v pořádku. Z toho domova pak můžeme vycházet do světa lidí, kde je všechno v nepořádku. A trochu tam uklidit. Je tu tedy základna - tam je všechno v pořádku. Tam se nehodnotí, nemyslí. To je pozice buddhy. I když my osobně si něco myslíme, buddha si nic nemyslí, jen sedí. Když se posadíme do pozice buddhy, možná si něco myslíme, ale buddha si nic nemyslí - to je naše pozice. A nakonec se přestaneme bránit tomu, abychom my a buddha byli odděleni. Nakonec je tu jen buddha. A ten si nic nemyslí. Takže necvičí proto, aby něčeho dosáhl. Prostě cvičí. To je satori v praxi. Kdežto když někdo řekne - já jsem zažil satori, já už cvičit nemusím - to je satori v hlavě, vymyšlené satori. Kodo Sawaki říkal: "Já jsem nikdy neměl satori! To prohlašuju naprosto sebejistě, bez váhání!" Kde vzal takovou jistotu? Ve skutečnosti říkal - moje iluzorní já nemá nic společného s pravdou. Satori není něco, co člověk může mít. Je to původní stav vesmíru. Ten tu je tak jako tak. 

Je těžké pochopit tento článek? Není cílem to chápat. Každopádně pokud chcete přesně vědět, co se snažím říct, zkuste se napít vody. Přesně to mám na mysli. Zkušenost, ne slova. Nejde mi o šíření myšlenek, učení, ale o povzbuzení sebe a druhých, abychom si vzali to, co tu je v nepřeberném množství - svět v původním stavu - svět, který člověk nikdy nepochopí, dokud o tomto původním stavu bude přemýšlet. Pozná ale tento původní stav, když se napije nebo ochutná ovesnou kaši.