Spiritualita není půlka skutečnosti

Když studujeme mistra Dógena, můžeme si všimnout, že v rámci filozofie dělí svět na objektivní a subjektivní, někdy to můžeme chápat tak, že objektivní je v jeho pojetí materiální, kdežto subjektivní je v jeho pojetí idealistické. Přinejmenším mistr Gudo Nishijima tak často učení mistra Dógena vysvětluje. S tím nemám problém. A mistr Dógen pak říká, že teprve, když překonáme protiklad subjektivního a objektivního, neboli ideálního a materiálního, jsme probuzeni v celé skutečnosti. Tahle filozofie mi pomáhala mnoho let překonat tendenci hledat nějaký abstraktní ideál na jedné straně, a toužit po nějakém materiálním pohodlí na druhé straně. I když jsem často sklouzl do pozice, v níž jsem si představoval nějaký buddhistický ideál, takže jsem zapadl do temnoty, nebo si představoval nějaké materiální blaho, třeba  hodně peněz nebo dokonalou milenku, takže jsem taky zapadl do temnoty, kdykoliv jsem usedl do zazenu a pouze seděl, jasně jsem cítil, že obojí je jen jednostranné a nesmyslné chápání skutečnosti a že pravé uspokojení člověka a smysl života spočívá v probuzení do stavu, v kterém nejsme rozděleni na ideální a materiální.  

V praxi to pak vypadá třeba tak, že když jste s ženou, kterou milujete, ale je tu nějaký zádrhel, máte vždycky možnost probudit se ze snu o tom, jak by se vaše žena mohla chovat, kdyby... nebo jak byste se mohli dobře najíst, kdyby... a místo toho ji prostě obejmete - bez očekávání teplé večeře nebo jejího potvrzení, že vás "miluje". Tohle je samozřejmě hrozně těžké praktikovat. Většinou se prostě naštveme, že večeře je studená nebo že žena prohlásí, že miluje někoho jiného. A netvrdím, že to je něco nelidského. Je to naprosto lidské a pochopitelné, že bychom se chtěli večer dobře najíst, když jsme přišli vyčerpaní z práce... a žena slíbila, že uvaří. A není nic nepochopitelného, že člověka zraní, když mu žena po letech řekne, že miluje někoho jiného. A když budete cvičit zazen každý den třeba sto let, můžete nakonec skončit v koutě - nemám co jíst a žena mě nemiluje. A můžete říkat, že to je život a že kdo tvrdí opak, je snílek. Ano - samozřejmě že tak to často v životě dopadá a je to realita, o tom není sporu. Mistr Dógen říká - i když nemáme rádi plevel, on roste. Je to tak, že i když bychom chtěli být stále mladí, stárneme. I když bychom chtěli být stále milováni, někdo nás přestane milovat. I když bychom chtěli mít stále dostatek peněz, přichází krize a musíme se uskromnit.  O tom není sporu. Ale zazen - a učení Buddhy - není jen o tom vyrovnat se s tím, že život je těžký a že zestárneme a zemřeme. 

Buddhovo učení je také o určitém osvobození od sebe a světa. V buddhismu - tedy v jeho asijských učeních - jsem nikdy nenarazil na termín "spirituální" nebo "duchovní".   Spiritualita je čistě západní problém a protože "spirit" znamená "duch", jedná se o něco, co souvisí s "duchem". Tady se nabízí dvě vysvětlení toho, co je spiritualita. Jedno je správné a jedno je úplně špatné. Začnu tou špatnou variantou. Duchovní je v tomto chápání všechno, co se týká "duše". Víme, že v buddhismu není žádné učení o duši nezávislé na těle. Duše po smrti nikam neputuje, není tu reinkarnace. Tak to učí mistr Dógen a tak to dává smysl. Buddha učil, že není žádné "já", ani žádná "duše", která by byla nezávislá na těle. Z toho hlediska mluvit o duchovnosti v rámci buddhismu je vlastně holý nesmysl. Pak dává smysl, když někdo říká, že zen není spirituální. Není spirituální, pokud bychom za spirituální považovali něco, co se týká problémů duše.  Ale spiritualita není o duši!!! Spiritualita v tom pravém smyslu znamená něco, co se týká ducha. Jde původně o Ducha svatého. A Duch svatý není žádná duše, žádné "já". Duch svatý je - když nebudeme zacházet do nekonečných teologických hloubek - v podstatě - při vší úctě ke křesťanům, které může takové přirovnání urazit - totéž, co bódhi čita, což je duch probuzení. Jen zkrátka jde o smysl, ducha, jiskru... mistr Gudo Nishijima to popisuje jako "vůli k pravdě". Existuje něco, co otupělého člověka vytrhne ze snění o penězích nebo ze snění o osvícení - když narazí na pravé učení a pravou praxi. To je duch probuzení. A právě o tento duch probuzení jde ve spiritualitě. 

Protože žijeme na Západě, nemůžeme se vyhnout problému spirituality. Lidé cítí, že tu je něco duchovního. I když se nehlásí ke křesťanství, kde smysl pro spiritualitu je vlastně smyslem pro věci Ducha svatého, lidé na Západě cítí potřebu něčeho duchovního. Proto v řadách lidí, kteří cvičí zazen, pořád narážím na lidi, kteří mají silný vztah ke křesťanství. Když pak tihle lidé čtou knihy Tomáše Halíka, cítí, že tu jde o něco autenticky spirituálního. Pokud spiritualita je náš kontakt s probuzením, pak nemůžeme čekat, že v buddhismu západní člověk nebude hledat tuto spirituální dimenzi. Dlouhá léta jsem si myslel, že prostě žádná spirituální dimenze v buddhismu není a že je to totální blud. Prostě sedím, prostě jdu na záchod, prostě jdu spát. Když ale pozorně studujeme učení mistra Dógena, mistra Kodo Sawakiho nebo mistra Shunryu Suzukiho, jasně v jejich výkladech buddhismu cítíme apel na probuzení člověka, na osvobození člověka od toho, co je pouze materiální a toho, co je pouze ideální, tedy osvobození od myšlenek i od materiálních tužeb. 

Samozřejmě nikdo po nás nechce, abychom se vysvlékli z vlastního těla a z vlastní mysli. Být spirituální ale znamená vracet se znovu a znovu do stavu, kdy sice máme tělo a mysl, ale toto tělo a mysl - díky smyslu pro probuzení, tedy díky vůli nebo duchu probuzení, bodhi čita, překonáváme. A tomu překonání mistr Dógen říká "zapomenout na sebe" a "být jedno s vesmírem". Křesťané mají stejný ideál nebo apel na člověka - být jedno s Bohem. V praxi to může být třeba tohle - dobře, neprotivím se vůli Boha, není večeře, ona mě nemiluje, ale je tu Bůh, je tu něco důležitějšího než to, jak bych si představoval svůj život. A takhle je to taky probuzení v budhismu a současně osvobození od sebe. A tomu na Západě říkáme autentická spiritualita. Smysl pro překonání sebe a probuzení do věcí, které nás přesahují, aniž bychom si takové věci jen zbožně představovali. 

Kodo Sawaki kritizuje ty, kteří by si mysleli, že má nějakou cenu dosahovat zbožného vytržení. Být jedno s univerzem podle Sawakiho není žádné vytržení, žádný extatický stav, ale naprosto ten nejpřirozenější stav těla a mysli. Je to naprosté spočinutí tady a teď, kde nejsme otroky vlastního těla  a vlastní mysli. K tomuto stavu, k tichosti "ducha", se můžeme vracet mnohokrát za den. Ale především nesmíme zapomínat, že cvičení meditace není snahou získat něco pro sebe. Ano, taková meditace existuje, ale to je komerční meditace. V zenu stejně jako v křesťanství má cenu jen taková meditace, která vede k osvobození od ztuhlého, temného, umanutého já. 

A bylo by to ztuhlé, temné a umanuté já, kdybych se zlobil, že se mnou někdo nesouhlasí. Nebo doufal, že se mnou někdo bude souhlasit. To je právě cenné na spiritualitě, že nebojujete, nezápasíte s druhými - zkoušíte s nimi prostě nějak komunikovat.  

    

Pravá a falešná spiritualita

Co je spiritualita? Co je duchovní? Napadá mě, že duchovní je to, co odvádí pozornost od toho, co je povrchní, hloupé, kýč, nízké, ubohé a upozorňuje na to, co je hluboké, autentické, čisté, jasné, pravdivé. Zdánlivě to vypadá, že spiritualita je půlka reality - jako jedna strana mince. Na jedné straně ubohost, na druhé straně vznešenost. Určité chápání spirituality říká, že je to idealismus - je to odpověď na materiální stránku života. Na jedné straně máme účty, mobily, dluhy, karty, klíče od garáže... na druhé straně máme krucifix, sošku buddhy, bibli, svíčku, vonné tyčinky. Ale tohle chápání spirituality mi nepřijde fair. Dobře, takže nejdřív jdete do Kauflandu koupit rajčata ve slevě a pak jdete koupit do čajovny vonné tyčinky. Nejdřív jste materialisti a pak jste idealisti. Zdá se, že zen tvrdí, že pravda není ani zcela spirituální, ale ani zcela materiální, nýbrž že zahrnuje obojí. Někdo možná učí, že spiritualita je pouze aspekt reality, stejně jako to, co je materiální. Ale já chápu spiritualitu jinak.

Nejdříve bych řekl, jak poznat falešnou spiritualitu. Falešná spiritualita je pouze hra na spiritualitu. Zapálím vonné tyčinky, svíčky, obléknu si volné oblečení z plátna, vezmu si korálky, jsem bos...jak jsem spirituální! Já nic neřeším. Já jsem spirituální. Já medituju. Jsem osvícený, nebo chci být osvícený. Je jednoduché odhalit, co je falešná spiritualita - obsahuje "Já". Falešně spirituální člověk nepřipouští, že je ničema, oklamaný, zbytečný, k smíchu. Protože jeho "já" chce být krásné a vznešené. Nechce se trápit, nechce být oklamané, nechce žárlit... chce být moudré a vševědoucí.

Pravá spiritualita není takové vytržení ega. Místo já medituju tu je pouze meditace. Místo já se cítím dobře je tu jen klid. Místo já chci být osvícený je tu jen osvícení. Místo já jsem duchovní je tu jen něco duchovního.

Pravá spiritualita neznamená, že nemůžeme zapálit vonnou tyčinku a meditovat. Ale musíme u toho pořád zapomínat na sebe. Neděláme to kvůli sobě. Děláme to kvůli pravdě, dharmě samotné.

Dá se pravá spiritualita pěstovat na poště, v bance, v továrně, v Kauflandu? Ne jen že dá, ale musí! Autenticky spirituální člověk nedělí svůj život na duchovní a materiální. Každý okamžik je pro něho výzva - buď duchovní, probuď se! A pak každý okamžik není výzva pro ego, aby to ego bylo lepší, ale aby nebylo vůbec. Jak opustit ego? Nelze to tak, že křičíme Já nechci ego! Já nechci ego! Já chci osvícení! Je jednoduchá metoda, jak ego transformovat v probuzení, v dharmu, pravou spiritualitu - neřešit ego a něco dělat. To je tichá modlitba bez očekávání zisku pro sebe. To je zazen bez očekávání osvícení. To je mytí nádobí bez očekávání umytého nádobí, to je nákup bez očekávání nákupu, jídlo bez očekávání plného žaludku, chození do práce bez očekávání výplaty. To je pak duchovní život, který mě zajímá.

Přece ale nemůžeme čekat, že naše ego se jen tak samo dobrovolně vzdá sebe sama. Když mu dáme dudlík v podobě meditace, bude to meditativní ego. Když mu dáme dudlík v podobě víry v Boha, bude to věřící ego, když mu dáme dudlík v podobě čistého vědomí, bude to ego čistého vědomí, atd. Takže ego , jak víme, je schopno se naparazitovat na cokoliv, cokoliv na světě - a naopak - pravé já, osvobozené já je schopno vykonávat jakoukoliv činnost, byť by to bylo celodenní počítání peněz nebo celodenní práce v dole. Musíme tedy pouze a důsledně pouze něco dělat. Tam není totiž místo na ego.

Ale to neznamená, že bilancujeme - kolikrát se mi dnes podařilo odhodit ego? Co je podle mě naprosto důležité - nastavovat si zrcadlo - koukej jak jsi oklamanej - ale jasně v tom zrcadle vidět, jaká je to hloupost. Vidím, že žárlím na tuhle ženu. No je to potřeba? Vidím, že to není potřeba. A jdu od toho. Tohle nemáme čas dělat, když vaříme nebo myjeme nádobí nebo se sprchujeme. Od toho je právě modlitba, abychom si nastavili zrcadlo - odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům - to je totéž, co říkat si - to jsem ale vůl... prostě nastavit si zrcadlo. Koukám, že jsem úplně mimo! Hahaha, zasmát se tomu. V tom okamžiku zasmání sobě je ego jako balónek, který praskl. Ale pokud lamentuju nad tím, jak jsem velký egoista, pokud to dramatizuju, balónek je nafouknutý. Myslím, že to úplně stejně platí v křesťanství jako v zenu - nastavit si zrcadlo - zasmát se sobě - dokonalá pokora křesťana před Bohem. Já, Bože, jsem vůl, promiň mi to. V tu chvíli jsem v jednotě s Kristem, protože on je taky nevinný. A kdo vidí svou slabost, je už nevinný. A kdo si myslí, že je nevinný, je oklamán sám sebou a v konfliktu s Kristem. Já jsem nikomu neublížil, to oni!

V těch nejméně vznešených věcech můžeme realizovat ne-já, když je prostě pouze vykonáváme, a v těch nejvznešenějších věcech se může skrývat obrovská nafoukanost. Proto nevidím nic vznešeného a duchovního na lidech, kteří celý život cvičí zazen, říkají si buddhisté, holí si hlavy, čtou mistra Dógena - a můžou klidně žít celý život v celibátu, nedělá to na mě žádný dojem - protože jejich ego jim celou dobu skáče po hlavě. Poznáte to tak, že když s nimi mluvíte, cítíte zvláštní pocit, že jste jim naprosto ukradení. Ale že oni nejsou ukradení sami sobě. Na rozdíl od toho moje katolická stařenka měla jednu krávu, jednu kozu, pár slepic, malé políčko za vsí, nikdy nikomu neublížila, nemyslela si o sobě vůbec nic, jen druhým celý život pomáhala, jen pracovala. Nemusela být osvícená, ona osvíceně, nesobecky žila. A to je pro mě vzor pravé spirituality. A proto si vážím Sawakiho, protože si o sobě nemyslel, že je osvícený. To není pouhá skromnost, to je obrovská moudrost - pochopit totiž omezení ega a neomezení Pravdy, do které jsme se narodili a které se zodpovídáme.

Akceptovat sebe znamená akceptovat Zákon

“Because one believes in oneself, one doesn't try to convince others. Because one is content with oneself, one doesn't need others' approval. Because one accepts oneself, the whole world accepts him or her.

Protože člověk si věří, nesnaží se přesvědčit druhé. Protože je spokojený sám se sebou, nepotřebuje souhlas druhých lidí. Protože akceptuje sebe sama, celý svět akceptuje jeho."  

Tohle neřekl Kodo Sawaki, ale je to, jako kdyby někdo chtěl shrnout učení Kodo Sawakiho do několika vět. Autor toho učení je Lao C', někdo, kdo možná žil a možná napsal knihu Tao Te Ťing. Učení Tao nesmírně ovlivnilo Zen. Můžeme si všimnout, že mnoho učitelů zenu používá - ať už vědomě nebo nevědomě, upřímně nebo neupřímně - myšlenky z knihy Tao Te Ťing. Kdybych nevěřil, že Kodo Sawaki byl nesmírně autentický zenový mnich, který nikoho nikdy nekopíroval, podezíral bych ho, že své nejslavnější myšlenky ukradl Lao C'. Jenže tady nejde o to, co kdo komu ukradl, ale jestli jsme schopni jádro této moudrosti sami strávit a pak v životě pěstovat jako drahou rostlinku. 

Jde tedy o to, ať už tomu říkáte Tao nebo Zen, pochopit sebe sama a přestat se snažit stát někým jiným, než původně jsme. Nemáme si věřit v tom smyslu, že se budeme chvástat nebo budeme popírat nutnost se mnohému učit. Máme si věřit, asi jako si věří straka, když si sedá na větev, nebo kocour, který si věří, že nespadne z plotu. Už jste někdy viděli, jak straka říká druhé strace - to ty jsi chytrá a drzá, já jsem málo chytrá a málo drzá. Nebo jste snad viděli kocoura, jak říká druhému kocourovi - to já jsem měl v životě nejvíc koček, ty jsi pouhý břídil, nemáš na mě. Zvíře se nesnaží přesvědčit druhé zvíře o své kvalitě. Když spolu jeleni zápasí, nejde o sebevědomí - každý jelen použije své parohy nejlépe, jak dovede. Poražený jelen uteče, ale pořád zůstává sám sebou. Vítězný jelen nečeká, že dostane medaili. Kdysi jsem se svého učitele ptal - je v pořádku, co píšu o buddhismu? Dneska je mou povinností být sám sebou. Musím psát upřímně a pravdivě. Každý se mnou může nesouhlasit. Ale já mám svůj život a nikdo ho nezná, znám ho jen já. Svou zkušenost znám jen já. Být nafoukaný znamená říkat - moje zkušenost je lepší než tvoje, moje zkušenost je hlubší. To vůbec neříkám. Nemám ponětí, jakou zkušenost mají druzí lidé. Zenový učitel nikoho nemá přesvědčovat o svém probuzení. V jeho činech se buď probuzení projeví, nebo neprojeví. 

Pokud se smířím s tím, že jsem prostě nějaký člověk bez valného významu, který má svůj vlastní život a vlastní směr, možná si druzí řeknou - není to naprostý hlupák. Ale pokud budu naznačovat, že jsem něco extra, nezasloužím si, aby mě někdo poslouchal. To, co je na našem životě "extra", to je to, čím se nikdo, naprosto nikdo nemůže chlubit individuálně. To je Cesta, princip - to je něco, co je všech a nikdo si to nemůže přivlastňovat nebo se tím pyšnit. Neříkám, že člověk nemá sám o sobě žádnou hodnotu. Snažím se jen vysvětlit, že to, co je v našem životě opravdu cenné, není ten pobuda, kterému říkáme "já". Ale je to ten princip života, kterému Lao C'  říkal Tao a kterému křesťané říkají Kristus a buddhisté Dharma nebo Zákon. Akceptovat sebe sama, jak to píše Lao C', znamená akceptovat Zákon v sobě. To nemá nic společného s chlubením nebo podceňováním sebe. V praxi to znamená prostě sedět, prostě si ukrojit chléb nebo prostě zavřít dveře. Dokud budeme věřit tomu, že na našem životě je něco zajímavějšího, než je ten nejobyčejnější úkon tady a teď, dotud budeme něco zvláštního hledat. A dokud budou lidé něco zvláštního hledat, dotud se budou objevovat lidé, kteří nic zvláštního nehledají. Protože objevili hodnotu toho, co je mimo zvláštní a obyčejné, mimo nahoře a dole, mimo já a ostatní.  

Nemám přítelkyni, nevydělávám moc peněz, nejsem oblíbený... můžu to akceptovat? Když o sobě přemýšlím jako o člověku odděleně žijícím na tomto světě, není to moc příjemná představa. Ale když místo o sobě přemýšlím o principu Života, který mi byl darován, tak jak byl darován všem bytostem a věcem v celém vesmíru, jsem velmi šťastný člověk. Lao C' možná neměl na mysli to, že nás akceptuje celý svět, ale že nás akceptuje celý vesmír. Když akceptujeme sami sebe, celý vesmír nás bere pod svou ochranu. Takže se pak můžu napít vody, když mám žízeň.      

  

Léto se slepicemi

Když cvičím zazen a opouštím tělo a mysl, napadá mě, že nevím, jak těžké je opustit tělo a mysl pro běžného člověka. Pamatuju si ten zážitek opuštění těla a mysli v dětství nesčetněkrát. Byl jsem zvláštní dítě nebo to tak děti mají přirozeně? 

Mám za to, že děti přirozeně opouští tělo a mysl mnohokrát za den. Například když jsem byl u babičky na venkově a seděl jsem na dvorku, neměl nic na práci a poslouchal kokodání slepic. Nebyl jsem nic, nikdo, byly jen slepice - kokodák. V té chvíli je dítě zenovým patriarchou. Nemá žádný názor, nevnímá sebe jako bytost oddělenou od zbytku vesmíru - jsou tu jen slepice - kokodák. Ale pak dítě napadne - to je nuda. Nechci poslouchat slepice na dvorku, chci být u moře v Chorvatsku. Moře! Ne dvorek se slepicemi. V tom okamžiku se dítě vrátilo ke svým iluzím a ztratilo přirozenost Buddhy. My víme, že přesně tohle dělá každý dospělý tisíckrát za den. Ale i dospělí tisíckrát za den zapomenou - opustí tělo a mysl - a stávají se zenovými patriarchy. Bohužel to jednak nevědí a i kdybychom jim to řekli, neměli by ponětí, co tím zenovým patriarchou máme na mysli a k čemu je to dobré.  

Ale zpátky k tomu dítěti, co touží po moři. Konečně se to podařilo - s rodiči jsme vyrazili k Jadranu. Konečně moře - to je léto! Ne na dvorku se slepicemi a poslouchat hanácká děcka, jak řeší, jaký má táta traktor.  Ale napadlo mě - tati, jaké to je u moře ve Španělsku? Táta na to - lepší, neboj, jednou vás vezmu do Španělska. A tak jsem seděl znuděně na kamenech u moře, které nebylo španělské a snil o tom, že jednou pojedu k moři do Španělska. O mnoho let později jsem se svou krásnou slečnou ležel na pláži nedaleko Valencie. Vyběhli jsme z auta celí nadržení na to modromodré moře a vrhli se do písku na pláži. Leželi jsme tak asi hodinu, když Věra prohlásila - to je nuda, pojeďme do vesniček v horách! Souhlasil jsem - ležet celý den na pláži je nuda. Tak jsme vyrazili do kopců Andalusie. Tady koza, tamhle osel. Osvěžili jsme se u potůčku a koukáme se tak po těch venkovanech, jak někam jdou s oslem, když Věra povídá - to je nuda, pojeďme do Granady, musíme pořádně zapařit v nějakém klubu, užít si života!  V Granadě bylo živo a hlučno. Rozhodně jsme se tam nenudili. Ale mě něco vrtalo hlavou - dosáhl jsem vrcholu života - jsem ve vytoužené Granadě s nejkrásnější ženou na světě, ona mě miluje, já miluju ji, je tu zábava, máme tu všechno. Ale já chci žít na venkově v buddhistickém klášteře. Chci cvičit zazen, nosit vodu, štípat dříví a dívat se do údolí, tichého údolí, kde teče potůček, ke kterému chodí stařík s oslem. Rozhodně nestrávím zbytek života v bláznivé Granadě. Byť s nejkrásnější ženou na světě - protože ona je trochu potrhlá a nemá smysl pro tiché sezení bez cíle. Moje žena nemusí být buddhistka, ale měla by být schopna aspoň pět minut sedět v klidu, třeba na židli, bez cigarety, bez mobilu, bez kávy a bezvýznamné konverzace. A pustit tělo a mysl a prostě jen existovat. Moje žena musí být zenový patriarcha. 

Nakonec jsem tedy dospěl k tomu, že nejdůležitější v mém životě je být schopen tam, kde zrovna jsem, i když je to třeba ve vepříně, pustit tělo a mysl, a zcela nechat to, co je, aby bylo tím, čím to je.  Nechat sebe být, a místo toho tu nechat být to, co tu je bez našeho přičinění. Přirozené dítě v nás se vrací domů a zažívá slovy nepopsatelné naplnění života. Nikoliv života jako časové úsečky, ale života jako zkušenosti, která přesahuje nás jako bytosti omezené myšlením a prostorem. Pak kokodání slepic na dvorku hanácké vesnice je nesrovnatelně silnější zážitek než bezcílné bloumání po ulicích Granady.