Soucit v evropském kontextu chápeme většinou jako cit, který se vztahuje k nemocným, slabým, poníženým. V křesťanství je takový vztah k druhým považován za velmi důležitou věc. V buddhismu, konkrétně v učení zenu, ale nenajdeme mnoho zmínek o takovém soucitu. Přesto je soucit důležitý, ale v zenu je chápán trochu jinak.
Sou - znamená spolu s. Cit je nějaká emoce. Takže soucit je v podstatě něco, co cítíme ve vztahu k čemukoliv, co nás obklopuje. Důsledně vzato ale v zenu nejsme odděleni ani od nemocného člověka na ulici, ani od vlivného prezidenta v paláci, ani od ryb v řece, nejsme odděleni ani od dobrých, ani od zlých lidí, ani od kamení, listí, mraků nebo hvězd ve vesmíru. Když cvičíme zazen, dostáváme se do stavu buddha, což je probuzení do naprostého soucitu se všemi částečkami vesmíru a je jedno, jestli je to prach nebo stará žena nebo právě narozené plačící miminko. V zenu jde tedy o to vracet se do stavu neoddělenosti. Když cvičíme zazen správně, nejsme si vědomi toho, že my, jako jednotlivci, cvičíme, ani si nejsme vědomi, že bychom byli odlišní od sousedů nebo od brouků nebo od vesmírného prachu. Jsme všechno a současně nejsme nic. To je pak soucit v pravém slova smyslu - nejsou tu dva, je tu jen jedno. Pak zavřeme dveře, otevřeme okno, uvaříme čaj, není to jen pomoc slabým a potřebným, je to každodenní život v součinnosti s tím, co se děje kolem nás a co je potřeba udělat. Pak je jasné, co mistr Dógen měl na mysli, co to je soucit, když napsal, že jde o to narovnat si polštář, když se v noci probudíme.
Je dobré si uvědomit, jak slabé a nemohoucí je naše oddělené já. Je dobré si uvědomit, že nejsme tak důležití a že náš materiální nebo duchovní úspěch není tak důležitý. Tak se začneme víc zajímat o to, co potřebují druzí. To je vlastně soucit, ke kterému nás dovedlo ušlechtilé učení moudrých lidí. Ptáme se, co potřebují druzí. Možná nakonec zjistíme, že druzí potřebují, abychom o sebe dbali, starali se o své zdraví, mentální i fyzické. Naše tělo a mysl snadno ztratí svou původní, přirozenou sílu a pak nejsme schopni mít soucit s nikým a ničím... Jen o tom mluvit. A to je pak škoda a nevyužitá příležitost.
