Jen zen nebezpečím pro věřící?

Karmelitán a známý kazatel Vojtěch Kodet upozorňuje věřící, aby si nenamlouvali, že zen je nějak slučitelný s křesťanskou vírou. Netvrdím, jestli je nebo není, ale podívejme se na pár s prominutím hloupostí, které Vojtěch Kodet tvrdí o zenu: 

Neosobní buddhismus zenu se příčí nejzákladnějším pravdám křesťanství. 

Tak za prvé, v jakém smyslu je zen neosobní? Je naprosto osobní, v životě jsem nezažil nic tak osobního, jako je zen. Takže to je hloupost. Ale pojďme dál. 

V křesťanství věříme v jednoho osobního Boha Stvořitele, který pro nás a pro naši spásu poslal svého Syna, Ježíše Krista. Vše v křesťanství se odvíjí ze vztahu s ním. Jen v Kristu máme vykoupení a odpuštění hříchů (srov. Kol 1,14), v nikom jiném není spásy (Sk 4,12). Zen buddhismus naopak hlásá, že člověk může být spasen vlastními silami, a odmítá Ježíše jako osobního Spasitele.

Zen v žádném případně nehlásá, že člověk může být spasen vlastními silami. Naopak se neustále v kázáních všech velkých mistrů opakuje, že člověk sám je nic tváří v tvář univerzální pravdě, která člověka přesahuje, a které se má a nakonec chce podřídit - nakonec z této pravdy čerpá. Vlastní síly samozřejmě potřebuje, ale zrovna tak to jsou vlastní síly křesťana, vlastní nohy a vlastní ruce a vlastní hlava křesťana, kterou musí sám použít, protože rozhodně není loutkou v rukách Boha, ale svobodnou, samostatnou bytostí, která ovšem potřebuje a miluje Boha.  Co se týká odmítání Ježíše jako osobního Spasitele. Zenový učitel, který nerozumí křesťanství, by měl o Ježíši mluvit jen s největší opatrností a uctivostí. Kdo nerozumí Ježíši,  nemůže ho odmítat, protože neví, koho odmítá. 

Východní meditace je ve službě jakéhosi osvobození, je bez předmětu a za cíl má plné vyprázdnění sebe sama, míří k zastavení, ukončení bytí a ke sjednocení se s absolutnem. V tom se také nachází kořen rozdílnosti v porovnání s křesťanským myšlením, kde naproti tomu je důraz kladen na setkání: živý Bůh se potkává s člověkem, který je ztracený ve svém světě. 

Ano, o osvobození v zenu jde, ale je to osvobození od malého, sobeckého já a přijetí pravého já, které je v souladu s pravdou. Dále je třeba nezapomínat, že toto osvobození je něco, k čemu dochází za den tisíckrát, sto tisíckrát... a člověk ho pořád ztrácí, podobně jako asi málokterý křesťan je v neustálém kontaktu s Bohem Nejde tedy o plné vyprázdnění sebe sama, ale o nastavení zrcadla tomu já, které je falešné, malé, sobecké, ubohé. K ukončení bytí rozhodně nemíříme. Naopak. Znovu a znovu ukazujeme na zázrak života a všeho, co je kolem nás. Z hlediska zenu sjednocení s absolutnem ještě není probuzením, není dosažením pravdy. Ale je to prostor k tomu, abychom se probudili. Kristus se potkává s člověkem, který je ztracený ve svém světě. V zenu se Buddha setkává s člověkem, aby se člověk stal Buddhou, probuzení potkává probuzení. Člověk se ve své praxi a ve svých skutcích stává totožným s Buddhou. Jde tu tedy též o důležité setkání.    

Ve východních náboženstvích vše závisí na vykročení ze světa a na anulování sebe sama, zatímco křesťanská víra je založena na skutečnosti, že Bůh se obrací k lidstvu skrze své vlastní vtělené Slovo. 

To je možná pravda v theravádovém buddhismu, ale ne v zenu. V zenu neopouštíme svět ani se neanulujeme, jak už jsem vysvětlil výše. Nicméně je třeba uznat, že křesťanská víra není stejná jako víra v zen buddhismu, o tom není pochyb. 

Smysl křesťanské meditace je společenství s Bohem, který se daruje v lásce. Stát se s ním jedno znamená nikoliv zastavit či ukončit své bytí, ale maximálně je rozvinout v osobním sdílení. Proto křesťanská meditace nemůže mít za svůj konečný cíl vyprázdnění sebe sama. Při zasvěcování křesťana do perspektiv zenu hrozí nebezpečí postupného rozkladu touhy být spojen s Kristem, která je pro křesťana podstatná.

Tohle je vážná věc. Doufám, že každý křesťan, který cvičí zazen, vyprazdňuje se ode všech model, falešných božstev, lží, doufám, že nastavuje zrcadlo svým klamům a touhám, aby viděl jasně a mohl se vrátit ke své lásce ke Kristu - ke Kristu, v kterém není ani špetka falše nebo lži - osvěžen, odlehčen, zbaven hloupostí a nástrah našeho moderního světa, a s čistým svědomím takový křesťan může v zendo nechat i všechny své představy o Buddhovi. Vlastně, musí! Odchází tedy ze zendo čistý a nevinný, připravený milovat Krista cele a pravdivě. Taková nevinnost je cílem naší skupiny, kterou jsem založil a nazval Sangha Innocentia. Ani já, ani nikdo jiný v naší skupině se nechceme držet žádných nesmyslů, které nám vnucuje moderní svět. Kristus je pro mě osobně ten, který přišel lidem říct, aby se probudili! Buddha by v žádném případě neměl být pro nikoho žádnou modlou, žádným bůžkem. Buddha je to, co tvoříme tímto tělem, tímto masem a těmito kostmi na tomto místě, když jednáme pravdivě. A takový člověk rozhodně může následovat Krista, pokud k tomu má vážné důvody. Nedoporučuju teda zen buddhistům, aby se z čista jasna začali zajímat o křesťanství, pokud necítí vnitřní potřebu, touhu, pokud tam není jiskra, a totéž se dá říct naopak. Nevidím důvod, aby se křesťan začal zajímat o zen, pokud necítí, že by mu to mohlo pomoct vidět pravdivě, s pomocí Ježíše Krista, který pro křesťana vždy musí být vzorem. Nakonec bychom mohli říct, že když už se křesťan rozhodne cvičit zen, Buddha v rohu místnosti je pouze jako uvaděč na koncertě -  diváka přivede na jeho místo v koncertním sále. Na podium pak za ohlušujícího potlesku publika vstupuje maestro - Kristus sám. Tím neponižuji důležitou roli uvaděče - Buddhy. Na druhou stranu já sám, když mi zen zhořkl v ústech, ztratil šťávu a mé srdce už nenacházelo sílu bít se pro zen, byli to křesťané, kdo mi otevřeli dveře a obnovili mou chuť k životu a pravdě… kdo jiný než Kristus v nich mi dal potřebnou energii k tomu, abych neklesal na duchu… proč by tedy buddhistická zkušenost otevření se pravdivému životu nemohla křesťanu pomoct najít zpátky cestu ke Kristovi? 

První přikázání

První přikázání zní: V jednoho Boha věřit budeš. Rozumím tomu tak, že pro křesťany musí být Bůh na prvním místě, pak dlouho nic a teprve pak všechno ostatní. 

Co to znamená Bůh na první místě? Tomáš Halík k prvnímu přikázání v jednom rozhovoru řekl: "To „V jednoho Boha věřiti budeš“ není především předpis, co si má člověk myslet o Bohu. Lidé, kteří nevěří v Boha, jsou často ochotni věřit čemukoli. Domnívám se, že v člověku je jakási přirozená touha po absolutnu. A pokud to absolutnu škrtne ze svého života, tak do uvolněného prostoru vniknou nějaké jiné, relativní hodnoty, které si absolutizuje. Kariéra, peníze, strana, národ… A tomu se v tradiční náboženské terminologii říká modloslužba." 

Chápu to tak, že Bůh překračuje běžný svět lidí, v kterém vládnou hodnoty jako kariéra, peníze, strana, národ... Pravda křesťanství je transcendentní pravda, ne pravda objektivní nebo vědecká nebo sociální. Transcendentní pravdu nelze zachytit, a přesto to tu je. Je to to, co je nejhlubší, a přesto se nás to týká, a to nejen našeho srdce, ale jde o každý záhyb kůže, každou vrásku, každý vláseček na předloktí. Tím chci říct, že ačkoliv je Pravda křesťanů - Bůh - nezachytitelná, je přítomná. A ačkoliv je nekonečně hluboká, je i na posledním lístečku nejvyššího stromu v lese, poletuje v prachu někde v oblacích, sedí nám na nose, šimrá nás za uchem. Bůh křesťana dosahuje všude, dožene ho všude, vidí všude, slyší vše, zachází do těch nejjemnějších detailů... Jedná se tedy o Boha, pravdu, která platí absolutně a bez jakýchkoliv výhrad. Ale proč o tom píšu? Jak to souvisí se zen buddhismem? 

Mnoho zen buddhistů si myslí, že když bude tu a tam něco číst o zenu, budou pravidelně cvičit zazen, občas si poslechnou přednášku nějakého zenového mistra, nebo tu a tam zajedou na nějaké meditační ústraní, jsou z nich autentičtí buddhisté, žáci dharmy, buddhové tělem a duší. Vůbec tomu tak ale není. V zenu není žádné první přikázání, ale cítím, jako by tam bylo. Toto přikázání cítím ve všech kázáních autentických mistrů. To přikázání zní - budeš cvičit dharmu a studovat dharmu. A tato dharma překračuje svět lidí. 

Kodo Sawaki řekl: "Přestaň být člověkem." Tím nás zen buddhisty nabádá, abychom překročili svět lidí a vstoupili do světa dharmy. Jinými slovy, realizovali Pravdu, která je víc než svět lidí. A svět lidí je přesně to, odkud Kristus vyvádí své následovníky, aby je povznesl k Bohu. S Bohem je pak svět lidí něco jiného, než jsme si dosud mysleli. Zdánlivě je to totéž, ale není to totéž. Věřící člověk je zdánlivě obyčejný člověk, ale v jeho srdci je dimenze, která ho svým způsobem od světa lidí osvobozuje, a současně mu dává za svět lidí novou zodpovědnost. Když mluvím o dharmě, jako základním principu, nebo jako o základní hodnotě v životě buddhisty, mám tím na mysli nepsané přikázání - své usilování v životě založ na pravdě, které říkáme dharma. Nenech se ošálit světem lidí. Mistr Dógen žáky buddhismu povzbuzuje, aby dosáhli Pravdy. Dosažení pravdy je současně pro buddhistu závazek, aby touto pravdou naplňoval svůj život až do smrti. A to je velmi nelehký úkol, podobně jako není jednoduché pro věřícího člověka od rána do večera neztrácet kontakt s Bohem.    

Jak studovat, cvičit, poznávat a žít Buddhovu pravdu? Není to možné, pokud nemáme žádný živý příklad. Netvrdím, že se musíme držet jednoho učitele celý život, ale měli bychom najít učitele, kterému důvěřujeme, který žije pravdu a učí pravdu. S takovým učitelem musíme trávit pokud možno dost času každý rok, několik let. Bude to přinejmenším deset i více let, než se živý příklad učitele otiskne do našeho srdce. I shin den shin, to je ze srdce do srdce - a přesně tak se  se předává dharma mezi učitelem a žákem. 

Kodo Sawaki byl určitě skvělý zenový mistr, vycházím hodně z jeho učení, ale s ním jsem nesdílel záchody, nechodil po horách, nejezdil na kole, neprostíral stoly, neštípal dříví... Můžete si vážit koho chcete, ale živý buddha je ten, kdo je přímo před vašima očima, ne někdo, kdo zanechal stopu na internetu nebo v knize. Můj učitel není někdo, o kom jsem četl nebo ho sledoval v TV. Je to někdo, koho osobně znám, dobře znám a on dobře zná mě. A současně je to někdo, kdo popadl své tělo a udělal z něho buddhu a byl jsem mnohokrát u toho, jak se díky němu lidé probudili ze snů a našli skutečnost takovou, jaká je.  

Já osobně jsem v určité době pocítil jakési duchovní prázdno, duchovní smutek, hlad a našel jsem obrovské - to nepřeháním - obrovské porozumění a souznění s tím, co mě trápilo, u mých křesťanských přátel. Mnohé mi došlo, mnohé mě naučili a chci se od nich učit dál. Tato kniha je i určitým vyjádřením mých velkých díků. Nedávno jsem četl Káju Maříka. Oni tam neříkají "děkuji", oni říkají "zaplať Pán Bůh". Takže milí křesťané, zaplať Pán Bůh. A my zen buddhisté, koukejme si vzít z křesťanů, kteří jsou  oddaní Bohu, příklad a milujme dharmu - pravdu nade vše, nad svět lidí, a teprve pak můžeme ten svět lidí pojmout jinak, probuzeně... 

Nacházet pravdu - světlo v nepříjemných situacích

Myslím, že není na škodu připustit, že Kristus je univerzální. Někteří křesťané snad díky Richardu Rohrovi chápou, že Kristus je to, co je univerzálně platné. A pravdivé. Probuzení - a to s Kristem přímo souvisí - je něco, co prostupuje veškerými učeními a tradicemi buddhismu. Ale co je probuzeni? 

Buddhista musí usilovat o aktualizaci probuzení v každodenním životě. V křesťanství má probuzeni velkou hodnotu. Zase je na každém křesťanovi, aby se popral s tím, jak se probudit k životu, pravdě, ke Kristu. Ale ten úkol, ta výzva je v obou tradicích živá, palčivá, naléhavá. Víme dobře, jak buddhisté často míjí Buddhu, jak míjí probuzení a místo toho se topí v konceptech, dojmech, pojmech, názorech na všechno možné. Pak setkaní s Buddhou možné není. A pokud se aspoň trochu zajímáme o křesťanství, vidíme, že ani křesťané to nemají jednoduché - intimní setkaní s Kristem není něco, co by křesťan dostal zadarmo. Naopak, vyžaduje to obrovskou vůli, chuť, zájem, odvahu jít do hloubky.  Je to těžký a důležitý úkol. 

Ačkoliv je cíl buddhisty a křesťana velmi podobný, musíme se hluboce klanět a ctít toho konkrétního koně, který nás do cíle dovezl. Kdysi jsme jeli s přáteli na dovolenou do Chorvatska, byla to dlouhá a pro řidiče namáhavá cesta. Bylo nás asi osm, jeli jsme dvěma auty. Jedna žena vyzdvihla, jak úžasnou práci odvedl řidič v druhém autě, ačkoliv ji samotnou nevezl. Ačkoliv tuto osobu dovezl na místo jiný řidič a stejně dobře, ona osoba chválila práci řidiče druhého auta. Tím chci říct, že si musíme uvědomit, jak nás naše vlastní praxe a naše konkrétní víra dovádí k cíli, ačkoliv si můžeme všimnout že víra druhých lidí je hluboká, moudrá a úžasná. Protože jsem vůbec nechápal smysl křesťanství, když jsem dokončil studium na gymnáziu, hledal jsem jinde. Neměl jsem tedy prakticky žádnou křesťanskou zkušenost, které bych si mohl vážit. Dnes musím cítit vděčnost za to, jak správným směrem člověk jde, když praktikuje zen buddhismus, ale současně už nemohu zavírat oči před tím, jak úžasně vede křesťany jejich víra.   

Musíme si také uvědomit, že ten tzv.  cíl cesty není něco, co bychom mohli nějak zafixovat, prohlásit - došel jsem do cíle, teď budu do smrti odpočívat, protože tahle cesta, tohle úsilí  už vlastně skončilo, díky za vše a neshledanou. Mistr Dógen ve spisu Bendowa napsal: Nakonec jsem navštívil chrám na hoře Dai-byaku-ho a poznal jsem zenového mistra Tendo Nyojo, s kterým jsem  dokončil velký úkol celoživotního cvičení. Všimněte si paradoxu - dokončil úkol celoživotního cvičení. To znamená, že mistr Dógen si s konečnou platností uvědomil, že cesta Buddhy nemá žádný konec, že každý den, každý okamžik je nová výzva a možnost uskutečnit probuzení Buddhy. Tím spíše víra křesťanů je nikdy nekončící, každodenní úkol nebo výzva nebo možnost navázat kontakt s Bohem a tento kontakt aktualizovat v každodenních úkonech, ve způsobu, jak se chováme, mluvíme, jednáme s ostatními, ve způsobu, jak vidíme svět, ať už jeho krásy nebo jeho temné stránky. To znamená, ze tradice není pouze pomůcka, náboženství není pouze berlička nebo dopravní prostředek,  ale náš způsob života. 

Věřím, tedy mám vztah, osobní, angažovaný vztah. To dává směr mým každodenním činům. Tak je můj každodenní život vyjádřením mé víry, mého vztahu. Mého vztahu k Pravdě, k Bohu... Pak ten kůň, který mě veze, si moc neodpočine. Můj život je moje praxe, moje cesta, moje probuzeni. Každý zazen je cíl sám o sobě, protože každý okamžik zazenu je cílem sám o sobě, pak nemá smysl čekat na nějaký lepší zazen v budoucnu, nebo na pokroky na cestě. Svým způsobem uděláme velký pokrok, když pochopíme, že intimní vztah s každodenními okamžiky je opravdu náš hlavní úkol a že v budoucnu se můžou stát různé věci, ale zatím o tom můžeme jen snít, nic jiného. Můžeme promarnit velkou část života představami o budoucnosti, představami o budoucím osvícení nebo budoucím nalezení Boha, ačkoliv pokud posloucháme moudré učitele, jsme vedeni k tomu, abychom navázali důvěrný kontakt s přítomností, protože v ní nalezneme všechno, co hledáme v našem duchovním světě. 

Duchovní život znamená život, v kterém se probouzíme ze snu o životě do skutečně pulzujícího života tady a teď. Lidé mají možná odpor k organizované praxi, ale díky organizované praxi máme možnost podívat se tváři v tvář svému egu. Přátelé si vybíráme, vybíráme lidi, které pozveme na večírek. Ale spolu praktikující si nevybíráme. Oni taky chtějí pravdu a světlo. Nam jsou třeba nesympatičtí. A to je přesně příležitost probudit se a projevit moudrost a lásku. Místo odsudku nebo odporu je tu otevřené srdce, podaná ruka, podáme talíř nebo misku, myjeme nádobí. 

Nacházet Krista v tiché, majestátní katedrále, je jednodušší, než když potkáme nesympatického souseda na zastávce autobusu. Ale pokud nechceme být do smrti svátečně věřícími, nezbývá než naučit se projevit čisté srdce Krista nebo jasnou mysl Buddhy v těch nejprotivnějších situacích. Nejde o to ukazovat na druhé: koukejte jak je jejich víra povrchní. Takoví lidé milují Krista, ne sousedy. V tom případě ale - jakého vlastně Krista milují? 

Já sám jsem ten, který musí odhalovat a rozeznat vlastní slabost a povrchní tendence. Vira, vztah je především můj úkol, nemusíme řešit chyby a selhaní druhých. Čím hlubší a moudřejší budeme, o to větší bude naše pochopení slabosti druhých. Teprve pak člověk může vést druhé k moudrosti. Pro toho, kdo druhé vede k pravdě, nejsou chyby druhých zdroj frustrace nebo zlosti, chyby druhých jsou pracovní pomůcky, materiál k  pečlivému studiu. Protože milujeme pravdu, musíme seriózně zkoumat chyby a slabosti druhých a své vlastní. Tady nemá zlost žádné místo. Je tu jen živá zvídavost, chuť a odvaha k pravdě.

K čertu se stejností

Dnes večer jsem byl v kostele Panny Marie Vítězné na setkání tří osobností duchovního života v rámci mezináboženského dialogu - Pohled na meditaci v náboženském dialogu.  Diskuze se účastnila karmelitka sestra Denisa Červenková, učitel zenu Jiří Hazlbauer a husitský biskup Juraj Dovala. 

Zaujala mě tam, mimo jiné, myšlenka sestry Denisy, že je třeba dávat  si pozor na "stejnost", když mluvíme o společných rysech nebo vlastnostech nebo idejích různých náboženství. V jednom svém článku jsem napsal, že i když zen buddhisté a křesťané jedou obrazně řečeno jiným vlakem a jinou cestou, jedou do stejného cíle. Když se zamyslím nad tím, co řekla sestra Denisa, klidně vezmu to slovo "stejný" zpět. Jde o to, že i když zen buddhisté budou tvrdit, že došli k Pravdě a křesťané budou tvrdit, že Ježíš je Pravda a logicky by tedy obě tradice měly vést k téže Pravdě, s velkým P - nikoliv tedy k nějaké relativní pravdě s malým p, nechal bych otevřenou otázku, k jaké Pravdě docházejí křesťané - ne proto, že bych je podezíral, že docházejí k nějaké svým vlastním náboženstvím omezené pravdě, která není hodna velkého P, ale proto, že otázka Pravdy, jak ji chápou křesťané, je něco, co jim musí být nadmíru drahé a je to svým způsobem jejich důvěrná věc a i když znovu a znovu čtu v knihách františkána Richarda Rohra o probuzení v křesťanství a jsem přesvědčen, že křesťané nakonec nacházejí pravdu s velkým P, co kdybychom prostě pro tentokrát nechali na nich, aby rozhodli, jestli je jejich zkušenost pravdy "stejná", jako zkušenost zen buddhistů. 

Po tomto mírném a opatrném úvodu bych rád napsal něco důraznějšího a opravdu z lásky k bratrům a sestrám křesťanům.  K čertu se stejnosti! Copak nevidíme, že člověk je pravdivý díky velice konkrétní, možná složité, nesmírně hluboké a spletité cestě a často fyzicky i mentálně bolestivé praxi? Musíme si uvědomit, že naši konkrétní cestu praktikujeme díky nezměrnému úsilí a moudrosti našich předků. I kdybychom sami neměli sílu pokračovat v tom, co oni činili, měli bychom po špičkách chodit kolem jejich odkazu.  A tak by bylo  svým způsobem sprosté nebo přinejmenším neuctivé hodit všechna náboženství do jednoho pytle. 

To, co je stejné, je v případě opravdu ryzích lidí obrovská vůle k pravdě, která už pak přesahuje hranice náboženství - aniž by smysl toho kterého náboženství tito moudří lidé popírali. Ano, je tu určitá zkušenost, která přesahuje slova a kategorie. Je však paradoxní, ze ačkoliv např. Bůh přesahuje slova, musíme pečlivě vážit slova, když mluvíme o Bohu. Totéž se týká probuzeni. Je těžké o tom mluvit a jde snadno plácat spousty nesmyslů. Probuzení přesahuje slova, ale o to těžší je najít slova, která probuzeni přibližují. Pravé náboženství překračuje samo sebe, a o to větší úsilí musíme vyvinout, abychom toto pravé náboženství ochránili před zničujícím rozmělněním a falešnou univerzalitou. 

Richard Rohr napsal knihu Univerzální Kristus. I když jsem přesvědčen, že Kristus univerzální je, příklad všech moudrých a autentických křesťanů nám ukazuje, že cesta k takovému univerzálnímu Kristu je zatraceně specifická. A totéž platí pro pravdu, kterou objevil Buddha.  

Potkat své vlastní probuzení

Před chvílí jsem se koukal na video na youtube, kde moje bývalá zenová učitelka Jane Dobisz  vysvětluje, co to je osvícení. Vysvětluje to velice jednoduše, upřímně a zjevně vychází ze své zkušenosti. 

Protože říká, že osvícení není nic zvláštního a že toto osvícení nelze neustále držet, čili člověk o ten stav jasné mysli, čisté mysli, znovu a znovu přichází, u videa je několik nenávistných komentářů... např. "to není zenová mistryně, to jsou hamburgery..." Nebo "plácá nesmysly"... Je neuvěřitelné, jak jsou lidé imunní vůči pravdě. Vidíme to kolem sebe denně. Probuzení máme přímo před nosem. Jenže hlavní překážka dosažení probuzení není nedostatek talentu nebo zvláštních mystických schopností. Hlavní překážka je naše tvrdohlavá mysl, která si neumí ani ve snu představit, že už žijeme v pravdivém světě. (Křesťané tomu říkají milost a nemusí ani hnout prstem, aby dostali vše). 

"Řekne-li se milost, mám slyšet především: nečeká se od tebe nic, než že budeš chtít, že nastavíš kapsy, náruč, ústa, a já ti je naplním. Zdarma, a ne až uděláš, dosáhneš, až odstraníš." Karel Satoria. 

Takže v tom zenovém smyslu my nemusíme dělat nic proto, aby svět, v kterém žijeme, byl pravdivý. On už pravdivý je. A zrovna tak jsme pravdiví, skuteční, probuzení my sami. Ne v tom smyslu, že nikdo nelže a že všichni jsou poctiví a probuzení. Žijeme v pravdivém světě v tom smyslu, že kdybychom dokázali na chvíli vnitřně mlčet, okamžitě bychom viděli, slyšeli, cítili - vše takové, jaké to je, čili pravdivé. Protože ale dáváme přednost našim představám a názorům, místo pravdy vidíme zkreslenou, často úplně znetvořenou skutečnost. Místo zenové mistryně, která překračuje pohlaví, národnost a rasu, vidíme Američanku, která se cpe hamburgery. Samozřejmě že "zenová mistryně" je pouze koncept. Ale v tomto případě je to nápověda, co ta žena na tom videu předvádí, je to nápověda, že jde o pravdivou, upřímnou, zkušenou bytost, která ví, co dělá a co říká. 

Aby to bylo trošku ze života. Bylo to někdy v roce 1994, když jsem přijel do Bratislavy na víkendové ústraní, které vedla Jane. Byla velmi mladá a krásná. A nastydlá. Toho jsem využil, abych za ní mohl zajít a nabídnout jí kapky - bylinky. Kapky si vzala, poděkovala. Páni, dal jsem zenové mistryni medicínu!!! Když jsem s Jane - tehdy ještě za svobodna McLauglin, měl  rozhovor mezi čtyřma očima, snažil jsem se jí dost neohrabaně naznačit, že jsem "osvícený". Dobře mě poslouchala a pak řekla: Já ti nevěřím. I don't believe you. Jenže na rozdíl od těch nenávistných komentátorů pod videem ona to myslela opravdu poctivě, snažila se mě prokouknout. A dobře dělala. Tehdy jsem taky nechápal, jak je probuzení křehká věc a jak se musí pořád znovu a znovu aktivovat. Přesně tak, jak to Jane říká na tom videu - když něco děláte, prostě to dělejte, to je vše. Tím nesmysly, který plodí vaše mysl, včetně toho, kdo a jak dlouho je osvícený, se odhodí a probudíte se do skutečnosti přirozeně. Můj učitel Mike nezná školu Kwan Um, v rámci které Jane učí, ale vždycky nás učil totéž - není žádné zvláštní osvícení někde tamhle nahoře, je jen náš skutečný, někdy hořký, někdy sladký život tady a teď. Takže něco musíme dělat a problém osvícení je vyřešen. 

To ale neznamená, že nemá smysl číst dlouhé filozofické traktáty o různých aspektech víry. Právě proto, že jsme tak tvrdohlaví a nedůvěřiví, potřebujeme klenoty jako je bible, Shobogenzo, Tao Te Ting atd. Musíme tyhle spisy studovat - samozřejmě podle toho, k jaké víře se hlásíme, ne číst za každou cenu vše -  znovu a znovu, abychom nezvlčeli. V ideálním případě abychom se znovu a znovu probouzeli do pravdy, která není ani zenová, ani křesťanská, ale dokonale a cele nezávislá na představách lidí. (A pokud je Kristus pravda, o čemž nemám důvod pochybovat,  je to naprosto univerzální pravda, která platí jak uvnitř, tak mimo křesťanství).  Nevím, kde jsem minule narazil na tvrzení, že příběhy jsou ještě výmluvnější než výklad teorie. Bible jsou samé příběhy. Mistr Dógen ve své knize Shobogenzo cituje stovky příběhů. Často svou esej  zakončí nějakou ukázkou ze života. 

V poslední době mě často napadají chmurné myšlenky. Ale naštěstí díky autentickým učitelům jako je Jane nebo můj poslední učitel vím, že je možné takové myšlení překonat. A tak mnohokrát za den zapomínám na svůj život jako situaci, a místo toho něco dělám. Tehdy v mé mysli není žádná překážka, žádné ale, kdyby, nahoře, dole, dobře, špatně... Prostě tady a teď se člověk probudí, když něco naprosto cele vykonává. V minulosti jsem o tom psal znovu a znovu. A lámal jsem si hlavu, proč to na nikoho nepůsobí. Dneska chápu, že lidi nepřesvědčí pár myšlenek, byť jim věří nebo je považují za zajímavé. Lidi potřebují kontext, příběh. Kdo je ten člověk, který nám tu povídá o probuzení? Jaká je jeho zkušenost? Jak to vlastně myslí a dá se mu věřit? Na druhou stranu příklad úžasných, pravdivých lidí, jako je Tomáš Halík nebo Marek Vácha, ukazuje, že i kdybyste se rozkrájeli a byli pravdiví tak, že by z vás pravda tekla čůrkem, lidi stejně budou ukazovat prstem na vaše nedostatky. Místo toho, aby poslouchali, co říkáte, nebo lépe řečeno proč to říkáte, mají k tomu spousty připomínek nebo akademických komentářů. Nejde přeci o to, aby naši učitelé neměli lidské nedostatky a nebo aby byli akademicky dokonalí. Jde  o to, jestli mluví pravdu nebo nemluví pravdu. Jestli mají cennou zkušenost nebo nemají cennou zkušenost. Jestli to, co říkají, prošlo srdcem, nebo je to jen racionální výpočet hlavy. Je potřeba pořád chodit ke zdroji. Co říkají tihle učitelé? Jak se mě to týká? Není důležité, jestli někdo chodí bos nebo v kravatě, jestli má vyholenou hlavu nebo copánek, má PhD, jestli je to štíhlá slečna, nebo obtloustlý stařec - co ale říká? Proč mi to říká? Co se za tím skrývá? Pravda nebo lež? A jak na to mám reagovat? Jak to aplikovat, pokud to je pravda? 

Marek Vácha říká, že nechodíme na mši proto, abychom si poslechli zajímavé kázání nebo se setkali se sousedy. Chodíme tam proto, abychom se setkali s Kristem. Takže kázání, jestli není moc zajímavé, to je podružné. A naprosto stejně to je v zenu. Zenový mistr tu není od toho, abychom na něho zírali s otevřenou pusou a křičeli - ó Buddho! Nebo obdivovali jeho akademické schopnosti. Je tu od toho, aby nám pomohl setkat se s pravým Buddhou, který je v nás samotných. Teisho, zenové kázání, není způsob, jak se utvrdit v tom, že někdo je nebo není osvícený, mistr nebo já, nebo sousedka. Teisho je způsob, jak se setkat s probuzením a jak toto probuzení aktivovat. Když se to nedaří dnes, podaří se to příště. Mistr může vypadat jako úplně obyčejný člověk, nebo naopak může být trochu střelený, může nosit divné oblečení, poslouchat divnou hudbu (narážka na Brada Warnera), jde ale o to, jestli ví, co říká, a jestli to, co říká, žije. Pokud ano, pak ho můžeme chápat jako pomocnou ruku -  nabízí ruku a může nám pomoct pochopit, co je probuzení a jak aktivovat probuzení v každodenním životě. 

odkaz na video https://youtu.be/9jgb6uGwcrI

Srdce, které není rozdělené

Jelikož se chci na mnoha místech knihy dotknout nějaké křesťanské otázky, měli bychom si trochu ujasnit, co pro mě osobně znamená věřit v Boha. Už se mi to stalo mnohokrát, co se týká křesťanství - mám takovou mlhavou potuchu, jak se věci mají, ale nikdo mi to neřekl, nikdo to nevysvětlil. No a pak narazím na nějakou teorii, jak ji vysvětluje Tomáš Halík nebo Richard Rohr a vyskočím radostí do vzduchu - jo, takhle jsem to nějak cítil, že to bude, ale nebyl jsem si jist. A typický příklad je otázka víry v Boha. 

Už mnoho let mi přijde otázka víry v Boha absurdní. Věříš v Boha? Pokud se mě zeptáte, připadá mi to naprosto absurdní. Především už dávno vím, díky inteligentním a vzdělaným teologům a kazatelům, že Bůh není pán sedící na obláčku, který řídí život na zemi nebo ho přinejmenším kriticky pozoruje. Vždycky jsem měl pocit, že pokud se bavíme o Bohu, měli bychom dokázat jít za slova, za představy, za běžný svět lidí. Tomáš Halík mi znovu a znovu ve svých knihách a přednáškách potvrzuje, že přesně tak musíme chápat Boha- jako tajemství, hlubinu, původní příčinu všeho. V takového Boha opravdu věřím, ale je to ještě zajímavější, a to jsem taky cítil už dávno - nejedná se ani tak o víru ve smyslu - mám za to, že takový Bůh existuje - jedná se o vztah, jak vysvětluje podstatu víry Tomáš Halík - jde o víru ve smyslu - mám vztah k tomu a onomu. Takže kdyby se mě někdo znovu ptal, zda věřím v Boha, řekl bych, ano, mám vztah k nejhlubší podstatě, k prapříčině všeho živého i mrtvého. Pokud křesťané skutečně Bohem mají na mysli tuto nejhlubší prapříčinu, světlo, které všemu dává jiný smysl a další rozměr, pak můžu říct, že mám živý vztah k Bohu. 

A pak někoho může napadnout - v zen buddhismu to jistě není takto chápáno, v zenu není žádná nejhlubší prapříčina a světlo prostupující vším. Ale tak to vůbec není. Zen, stejně jako křesťanství, chápe skutečnost jako dynamický vztah původní podstaty - které se někdy v zenu říká prázdnota nebo ku - a toho, co je viděno, slyšeno, tedy forem. Zen chápe prapříčinu všeho, prapůvod všech věcí, jako jednu dimenzi, a svět lidí, nebo to, co prostě vidíme a co si myslíme, jako druhou dimenzi. Ani zen tedy neříká - všechno je totéž, všichni jsme posvátní, ani netvrdí opak - vše je totéž, takže na ničem vlastně nezáleží. Zen nás nabádá, abychom pronikli do hloubky věcí a tam objevili, odkud vlastně jsme a pak z toho v životě vycházeli. Pokud budeme jen sedět, jen jíst, jen spát, jen povídat, nebude to mít valnou hodnotu. Teprve, když budeme zcela sedět, zcela jíst, zcela spát a zcela mluvit, bude to mít jiskru a autenticitu zenu. Ono "zcela" na vás asi nedělá moc dojem, ale když jste svědky toho, jak někdo něco zcela dělá - možná v tom tušíte spirituální kvalitu. Je rozdíl, když se někdo v kostele pokřižuje "zcela" formálně, nebo to udělá zcela a upřímně, nebo když se někdo pokloní Buddhovi, formálně, nebo když se někdo opravdu pokloní. To je naprosto jiná záležitost. Tuhle snahu o celé jednání, úplnost, ovšem praktikujeme v zenu každý den, až do smrti, tedy chci říct, nikdy se to nikomu nedaří dokonale, ale opět to je vztah mezi dokonalou podstatou a chybujícím člověkem. Jde prostě o to, abychom nebyli povrchní a nepřestali se snažit jednat cele a upřímně - nicméně si musíme uvědomit, že nejde o snahu vést jakýsi dokonalý život - nesnažme se dosáhnout neomylnosti a dokonalosti, ale do smrti neztrácejme kontakt s dokonalostí, která námi podstatně prostupuje a které křesťané říkají Bůh.  Zen buddhisté, ne pouze křesťané,  si také musí uvědomit, jak dokonalý je náš původ, ctít tento původ a nechat tento původ procházet každodenním činnostmi, děj se co děj... přesto, že budeme dělat jednu chybu za druhou. Jde tedy stejně jako v křesťanství o otázku vztahu původního a všedního, otázku hlubokého a zjevného, otázku dynamiky mezi tvůrcem a stvořeným. 

Dalo by se říct, že ona buddhistická prázdnota je prázdnota ve smyslu - je vyprázdněno od všeho pojmenovaného, od všeho pomíjivého, zůstává jen to, co trvá vždy a všude - to je prázdnota, jak ji chápe buddhismus. A forma je ono stvořené, ono měnící se, nespolehlivé, křehké, pomíjivé. Logicky se tedy i v zenu ono stvořené musí podřídit původnímu, a ne naopak. Takže já se osobně klaním, já si sedám do určité pozice, která má svoje pravidla, tím se přizpůsobuju tomu, co je hluboké, stálé, dokonalé. A pak mě toto dokonalé, stálé, hluboké může prostupovat. A jak mě prostupuje, najednou je tu jiný člověk - už to není někdo, kdo neustále podléhá svým myšlenkám nebo touhám, ani to není někdo, komu je všechno lhostejné. Obráceně tento vztah nefunguje. Když nerespektujeme formu a lehneme si nebo sedneme podle libosti, jen naplňujeme svá osobní přání, takže neotvíráme dveře Pravdě. Můžeme si lehnout, můžeme zaujmout nějakou netradiční pozici, můžeme tvrdit, že vše je zajímavé a krásné, ale takhle nevznikají probuzení lidé, ani hluboce věřící křesťané milující Boha. Utrpení na světě je skutečné -  je potřeba vystoupit z ega, překročit sebe a vstoupit do světa, kde se aktivně pracuje, pomáhá, hledá pravda, hledá spravedlnost a rozumné řešení problémů, řešení, které není postaveno na nenávisti a hlouposti. 

Ukáznění ega - které je přímo spjato s ukázněním těla - a to máme opět společné s křesťany -  je základní podmínka - jako pes musí poslouchat a sednout a mlčet, člověk, který hledá Pravdu se musí nejdříve uklidnit, přestat mluvit, namítat, diskutovat, přijmout určitou formu, řád, praktikovat, trénovat ego... modlit se... pak je možné otevřít dveře Pravdě. Křesťané se podřizují Bohu a pak z tohoto podřízeného vztahu vycházejí v každodenním životě. Zen buddhista se musí podřídit  původnímu řádu univerza a z toho pak vycházet. Proto Kodo Sawaki říká, že zazen není úkol, ale návrat. Není snad Bůh pravým domovem křesťana? Nechce se snad křesťan vracet každý den k Bohu? A podobně zen buddhista, když cvičí zazen, nemá hledat někde mimo sebe něco zvláštního, ale vrátit se ze svých snů a představ domů, k podstatě, která prostupuje oním tady a teď.  Forma je důležitá. Sledujeme formu, která pak umožní původu, aby se ukázal v plné síle. I když tu původ je vždy, bez určité formy tento původ míjíme nebo po něm dokonce šlapeme. A další chybou je ulpět v hloubce a zapomenout na to, co tu je přímo před námi. Nesmíme ulpět v prázdnotě nebo tichosti nebo nemyšlení, ale musíme najít vztah mezi podstatou a tím, co se projevuje tady a teď. Tam se právě objevuje buddha. Buddha je setkání podstaty a toho, co je zjevné a co většinou považujeme za všední.    

Když máme vztah s tím, co nás překračuje, není třeba se o tom s někým přít, dokazovat to slovy... lepší je manifestovat to svým chováním. Proto mí křesťanští přátelé skoro nikdy nemluví o Bohu, ale hodně prožívají vztahy s lidmi. Znovu a znovu se setkáváme s teoretickým učením buddhismu - ale teorie, které nepřešly do praxe, nesplnily svůj účel. Srdce zen buddhisty tedy musí toužit po Pravdě, a musí chtít svůj život nechat prostupovat nejčistší Pravdou od rána do večera. I když se to nedaří, musíme k tomu mít upřímnou vůli. Nemáme to lehké, nemáme vzor. K Buddhovi nesmíme být připoutáni. Pro křesťana je přirozené milovat Krista. Ale milovat Buddhu je z hlediska zenu nesmysl. Kde tedy v sobě vzít autentický zájem, cit, vůli, když se nemáme k ničemu a nikomu upínat? V mém případě to byla vždycky touha po tom, co je pravdivé a autentické. Když nacházíme pravdivé a autentické, zjistíme, že toto pravdivé a autentické je v každém upřímném člověku a v každé trávě a každé květině a v každé větvičce a každém mráčku na nebi a v každém paprsku slunce. Tam je pak ona láska, která v zenu zdánlivě chybí. Nechybí! A když takovou lásku nacházíme, možná si všimneme, jak blízcí jsou našemu zenovému srdci křesťané. 

Svět je rozdělen, musí být rozdělen, organizován, ohraničován. Je rozdíl mezi křesťanem a buddhistou. Je rozdíl mezi katolíkem a protestantem. Ale naše srdce rozdělené být nesmí. Děkujme, že jsme obdařeni srdcem, které je schopno být jedním s celým vesmírem. Takové srdce překonává jakoukoli bolest, jakoukoli nenávist, jakoukoliv pomíjivost. A naše specifická cesta je pak vlastně cesta k druhému a k jinému a i k tomu, co nechceme a co nás bolí. Nezavíráme se tedy v našem náboženství, v naší víře, v našem způsobu praxe, ale používáme naše náboženství, naši víru a praxi, abychom otevřeli naše srdce, ať se setkáme s čímkoli na světě.    

Svobodný můžeš být jen v tomto okamžiku

Zenový mistr Seung Sahn řekl: 

"Pokud odetnete všechno myšlení, vaše mysl bude čistá. A právě to je vaše pravé já. Myšlení znamená touhu, touha znamená utrpení. Když mysl zůstává čistá, není žádný život, žádná smrt. Najdeš pravou svobodu, v které není žádná překážka."

Mistr Seung Sahn založil školu Kwan Um, v které jsem cvičil několik let. Dva měsíce jsem žil v Providence Zen Center v USA, kde mě vedli žáci mistra Seung Sahna. A pak jsem pár let pravidelně jezdil na různá ústraní, dvakrát jsem byl na třítýdenním ústraní, což pro mě byl docela očistec, spíš v tom temném slova smyslu ,ale samozřejmě i v tom pozitivním - očistit tělo a mysl, řeklo by se. No a v tom  americkém centru jsem o odetnutí myšlení slyšel denně, byl to náš denní chleba, takové učení. Dva měsíce jsem odtínal myšlení. Kdo o zenu jen čte, nemůže ale vědět, jak to vypadá v praxi. Myslíte si,  že  v  zenovém centru máte zakázáno myslet? Nebo že se vám někdo směje, když myslíte? Nebo snad zenoví učitelé nepoužívají svou inteligentní mysl? Nic z toho neplatí. Jediný rozdíl mezi zenovým mistrem Kwan Um a běžným člověkem je ten, že běžný člověk nezná smysl odetnutí myšlení, neboli význam akce samotné. Běžný intelektuál si neumí představit, jakou hodnotu má akce samotné, pro něho je to návrat k barbarství, návrat do džungle k divochům. Ale poučený intelektuál už dávno ví, že zapomenout myslet a prostě něco udělat tady a teď je velice příjemná záležitost. Současně si ale myslím, že poučený intelektuál běžně netouží po probuzení v zenovém smyslu. Běžně narážím na lidi, kteří mají rádi zen - zen, říkají, ano, to je super, uvařit zelený čaj, jen srkat a poslouchat vítr v borovicích. 

Víte, když jsem přijel do Providence Zen Center, první, na co jsem se ptal, bylo - kdy dosáhnu osvícení? Jak dlouho to může trvat? A místní residenti se mi  smáli. Nechápal jsem. Cožpak tu nejsme kvůli satori? Byl jsem tehdy velice ovlivněn knihou Úvod do zen buddhismu od profesora D. T. Suzukiho. Ten v knize na mnoha místech zdůrazňuje, že zen bez satori je v podstatě nesmysl. Člověk pozná zen až po prožití satori. Mně to dávalo smysl, tak jsem přirozeně toužil po satori. 

V Kwan Um se o satori skoro nikdy nemluví. Taky proto, že je to korejská škola a místo japonských termínů se tam používají korejské. Ale žádné korejské slovo, které by znamenalo probuzení, jsem tam neslyšel. Mluví se o waking up, to ano, ale ne o satori. Když jsem měl svůj první rozhovor se zenovým mistrem, byl jsem přirozeně velice nervózní, ale současně jsem chtěl, aby mi rychle ukázal cestu k osvícení. Postupně jsem pochopil, že zenoví učitelé Kwan Um nevychovávají žáky k tomu, aby dosáhli osvícení a ti se tím pak všemožně a všude pyšnili. Kolikrát jsem uvažoval - když dosáhnu osvícení, co bude pak? Samozřejmě jsem si všiml, že okamžik, kdy se v Kwan Um někdo stane oficiálně zenovým učitelem nebo mistrem, zjevně moc nesouvisí s dobou, kdy dosáhl probuzení. Navíc je třeba si uvědomit, že představa, že někdo je probuzený, je pouze představa. Představa, že někdo není probuzený, je taky představa. Co je důležité - jsem schopen mnohokrát za den odetnout myšlení a nahradit ho akcí? Nebo se celý den potácím ve snách? Můžete si všimnout, že někteří lidé hodně povídají, i když něco dělají, jiní hodně povídají a málo toho udělají. A pak jsou lidí, kteří něco dělají a můžete si všimnout, že do toho dávají vše a na slova nemají moc času. To jsou nevědomí buddhové. Nejsou si vědomi toho, jak dokonale probuzení jsou. I když budou číst nějakou knihu o zenu, stejně nebudou vědět, že jsou buddhové. Od toho je právě učitel, aby nám jasně ukázal, v jakém okamžiku jsme probuzení a v jakém ne. (Nemůžu nezmínit, jak mě moje milá kolegyně a profesorka klavíru Jana Marcolová učila hrát Bacha. Přišel jsem na první hodinu s tím, že mám představu, jak to budu hrát. Předvedl jsem jí to, a ona mi řekla - takhle ne, takhle se to nehraje. Teprve později mi došlo, že jsem si v hlavě vytvořil nějakou fantasmagorii, jak tu skladbu hrát  a nechtěl jsem se přizpůsobit tomu, "jak se to správně hraje". Později jsem musel uznat, že právě živá učitelka mi pomohla najít smysl toho "hraje se to ve skutečnosti takhle", což nebylo vnucování nějakého pojetí geniálnímu interpretovi, který už je sám mistrem věci, ale trpělivé a současně rázné vedení naivního žáčka, který netuší, že je mimo. A takhle to funguje snad v každém oboru - učitel ukazuje, kudy ne, kudy ano.) Je na žákovi, aby se naučil ty okamžiky probuzení sám rozeznávat a aby - když už ví, kdy je probuzený, na tom stavěl svůj další život, svou víru. No a pak může třeba začít učit druhé rozeznat okamžik probuzení a poradí druhým, jak svěřit  probuzení v životě  první pult v orchestru, aby probuzení, a nikoli iluze, hráli v našem životě prim. 

Neodpustím si zase malou odbočku ke křesťanství - podle Richarda Rohra, františkánského kněze a autora bestsellerů o křesťanské víře, je probuzení velice významné téma křesťanství. Podle Rohra je Kristus ten, kdo je probuzený, nebo to, co je probuzené, zatímco Ježíš je osoba, která v sobě ono probuzení nese. Podle Richarda Rohra byl Ježíš člověk, který se narodil a zemřel, ale v sobě nesl Krista, který je věčný. Z hlediska zen buddhismu je ještě důležitější než věčnost Krista ono dokonalé světlo, které pokud nás zasáhne, začneme vidět věci jinak. Co jiného je konverze, než rozhodnutí radikálně změnit pohled na sebe a svět? A i v zen buddhismu je téma konverze důležité, jen se mu říká "probudit mysl pravdy". Nicméně jde o konverzi - rozhodnete se radikálně změnit život podle učení zenu. A k tomu samozřejmě nestačí číst nebo si doma v klidu meditovat, stejně jako konvertita není ten, kdo se rozhodl denně modlit a číst bibli. Konvertita je až ten, co celým tělem dojde do chrámu, aby požádal o zasvěcení a pak toto zasvěcení, křest nebo biřmování, skutečně absolvuje. Ani v zenu ani v křesťanství nemá valnou hodnotu nějaká vlastní cesta nezávislá na tradicích a vedení živým člověkem. Ale vraťme se k probuzení. Myslím, že naše skutky jsou výsledkem modlitby a naše modlitba je výsledkem skutků druhých lidí. Křesťan se modlí díky tomu, že mnozí svatí vykonali mnoho skutečného a příkladného. Modlitba a skutek jdou ruku v ruce, jedno bez druhého nemůže fungovat, tedy v křesťanství samozřejmě. Ale podobně v zenu - cvičíme zazen díky tomu, že druzí před námi cvičili a šli druhým příkladem. Tak se cvičení zazenu předávalo z generace na generaci. To, jak se pak chováme, je mimo jiné výsledkem cvičení zazenu. A díky skutkům cvičení jsme dnes ochotni cvičit zazen. A jakou roli v tomhle propojení hraje probuzení? Když jsem cvičil a studoval v Kwan Um, opravdu jsme byli dennodenně vedeni k probuzení - ne k satori - ale k aktuálnímu probuzení při každodenních činnostech a pak tu byla jakási laboratoř probuzení - zkoušky a rozhovory s mistrem, kde mistr posuzoval pomocí metody koanů, zda je naše mysl ovládána myšlením, nebo naopak my svobodně rozhodujeme, zda chceme raději konat nebo raději myslet. Brzo mi tedy došlo, že mě nikdo nepovzbuzuje v tom, abych "dosáhl osvícení" , spíš jsem byl a druzí povzbuzování v tom, abychom dosáhli pravého já. To je přesně to, co na začátku článku cituju. Když odetneš myšlení, tvoje mysl je čistá. A to je pravé já. Jenže jak dlouho tohle pravé já trvá? Všimněte si, že nikdy netrvá déle než nekonečně krátký okamžik.  V dalším okamžiku se vynoří myšlenka. A pak se zase můžete probudit. A tak celý den. Tak jsem pochopil, že jsem v Kwan Um vychováván k probuzenému životu tady a teď, a rozhodně ne k tomu, abych jednoho dne dosáhl "osvícení" , dostal medaili a pak o tom druhým zbytek života vyprávěl. Zen musí být živý, to znamená, že nic, co bylo, nemá tak velkou hodnotu, jako to, co tu je právě teď. A proto každý, kdo právě teď odtíná myšlení v zájmu pravdy, je buddha. Druhá věc je, jestli si to ten dotyčný uvědomí -samozřejmě později. Uvědomujeme si, jak dokonalý je každý okamžik života, kdy myšlení nerozhoduje, jakou má náš život cenu? Křesťan má žasnout tváří v tvář Bohu - v takovém okamžiku už není místo pro nějaké úvahy. Bůh stvořil jabloň, zorané pole, řeky, mraky, slunce klesající na západě. Jaký neznaboh by k takové nádheře něco přidával. Proto jsem přesvědčen, že schopnost pouze slyšet, pouze vidět, pouze cítit vůni, je v křesťanství stejně důležitá jako v zenu. Ono pouze je pro křesťana vším - protože za tím pouze se objevuje Bůh. (A podobně jako Richard Rohr vnímám Boha jako všudypřítomný původ, a ne jako panteisté, pro které je Bůh všudypřítomná existence. No a ono pouze může křesťanovi někdy připadat málo. Chce dovysvětlit, chce komentář, chce obejmout, chce aby tam taky byla láska... a podobně se trápí i zen buddhisté - nemůže to být tak prosté, musí být něco víc než jen "tohle". Všude je toho nepočítaně, ale jít duchovní cestou někdy znamená být ochoten dohodit vše, kromě toho, co je podstatné. A když nemůžeme přijít na to, co je podstatné, pak nezbývá než zkusit odhodit vše, a ono to podstatné se objeví jaksi samo. A to je i smysl autentického zazenu. Zůstává jen to, o co nakonec jde.  

Skutečně probuzený člověk je ten nejobyčejnější člověk. Je transparentní, nenosí na čele nálepku "Buddha". Nenechte se oklamat vyholenou hlavou, buddhistickým hábitem, vonnými tyčinkami, japonským přízvukem, zvláštními obraty. Za tím se může skrývat jen náfuka. Když už chcete mermomocí poznat probuzeného učitele, zkuste si z něho udělat legraci, nebo počkejte, jestli si během dne sám ze sebe udělá legraci. Autentický učitel přizná své slabosti a směje se sám sobě. Probuzení a nafoukanost se mají rádi jako voda a olej. Jsou ale lidé, kteří si myslí, že probuzení je prostě "přestat cokoliv řešit nebo studovat nebo cvičit". To jsou ti nevědomí buddhové, o tom jsme si řekli. Ale kdyby mezi námi po staletí pobíhali nevědomí buddhové a kdyby Kristus si neuvědomil, jaký má význam pro lidstvo a jen by tu a tam utrousil nějakou moudrost před kolemjdoucí matkou nebo něco povídal mravencům, asi by nám moc nepomohl. Někdo si musí "sakra" uvědomit, o co tu kráčí. Tedy co je to, co převyšuje život běžného člověka, co převyšuje náš banální život? Co je to sakrální? Někdo nakonec musí říct - mám cennou zkušenost a povedu vás, jestli chcete. A ten někdo nesmí být dokonalá, zafixované socha. I ve zmučeném, nedokonalém, slabém těle se skrývá jádro pravdy a tepe autentický život. U krásných atletů a dokonalých modelek o tom trochu pochybuju. 

A tak uprostřed jakéhokoliv života, dnes, tady a teď, jedině tady a teď, je příležitost překonat sebe tak, že odetneme sebe odetnutím myšlení, což zase uděláme jednoduše tak, že vykonáme zcela nějakou akci, zcela a ne ledabyle, intelektuálsky, bohémsky, vždyť na tom tak nezáleží. Kdo chce svobodu, musí v tomto okamžiku něco vykonat, je tam ono "muset". Svoboda je pak vykoupena smyslem pro nutnost. Nikdo nás nenutí, abychom se probudili, ale pokud nás to zajímá, je zajímavé se probudit a pak zkoumat, jak toto probuzení ustanovit jako základní, primární hnací sílu vlastního života. 

A ze života na závěr. Nikdy nezapomenu, jak jsme s řádovou sestrou Denisou, karmelitánkou a profesorkou teologie, vysvobozovali mládě andulky, které uvízlo za velkou lednicí v klášteře. Místo toho, aby se sestra Denisa modlila, nebo vysvětlovala důležitost víry v Boha, anebo prosila andulku za odpouštění a podobně, přinesla vrtačku, s ostatními nadzvedávala lednici, atd. Nikoliv pomocí modliteb a citování bible, ale pomocí skutků jsme společně dosáhli osvobození andulky. A to pro mě byl jen další a vlastně konečný důkaz, že probuzení v křesťanství, je neméně důležité  než probuzení v zenu. Ani stovka satori nevysvobodí andulku - ale několik rázných skutků ano. A podobně - mnoho slov a knih nás může utěšit, ale skutečnou svobodu zažijeme, až když jsme ochotni něco udělat tady a teď. Když se mnich zeptal mistra - jaká je nejhlubší podstata zenu, mistr mu řekl : už sis umyl misky? Šel jsem za sestrou Denisou, abychom si povídali o smyslu života, a ona hned ve dveřích - pomohl bys nám s andulkou, která uvízla za lednicí? A já - jako zen buddhista - jsem samozřejmě rázně souhlasil. Budeme konat!!! Ale moje slaboučké, oklamané, choré já, mi našeptalo - a přijdeš o hodinku krásného povídání o životě... Nakonec sestra Denisa laskavě změnila program večera, aby se mi mohla věnovat i po vysvobození nebohého opeřence. A tak se nebojme - jako lidé potřebujeme útěchu, povzbuzení, vedení, smysl.... a toho se nám dostává požehnaně, když chceme - ale jako probuzené bytosti si vystačíme sami. Obojí je nakonec stejně důležité.   

Nemedituji - jsem jako dřevo, jako kus hlíny...

V poslední době přemýšlím o tom, proč zazen není meditace. Je mi naprosto jasné, že v dnešní době je meditace velice populární aktivita. Jenže není meditace jako meditace. Představte si, že nevíte nic o meditaci. Dobře, řekněme, že jsem nějaký vážený učitel meditace a budu vás provázet na cestě k naprostému klidu a radosti z přítomnosti. Musím znovu opakovat, že zazen je něco jiného. A proto zazen nikdy populární mezi lidmi nebyl ani nikdy nebude. I když mnoho lidí touží po osvícení, rozhodně se osvícení chtějí dostat cestou, která krůček po krůčku k osvícení vede. Zazen je cesta zpátky, ne dopředu. Za chvíli vysvětlím, proč je to cesta zpátky. A proč je těžké takovou situaci přijmout. Proč to ani mnoha zen buddhistům nedává smysl. 

Zazen sám o sobě, upřímně cvičený, je už sám o sobě probuzením. o tom píšu často, ale na lidech, kteří do dojo přicházejí cvičit zazen, vidím, že jsou rozpolcení - tady jsem já, tamhle buddha. Nebo ještě častěji - tady jsem já, tamhle mistr. Křesťané v poslední době objevují mystiku a cvičení zazenu je může zaujmout, některé už zaujalo. Věřím, že někteří křesťané objevují smysl kontemplace, což je vlastně nejvyšší forma modlitby. Podobně jako v zazenu, v kontemplaci se už nic nečeká, o nic nežádá, člověk si na nic nestěžuje, nic nehodnotí. Jen prostě JE - aniž by ale bylo odděleně. Tohle není žádný návod pro křesťany, jak se mají modlit, to bych si nedovolil. Ale je zajímavé, jak kontemplace podobně jako zazen není prostředek, ale cíl samotný. Problém nespočívá v tom, že by zazen nebyl samotným probuzením Buddhy. Nebo že by kontemplace nebyla dost blízko Bohu. Problém spočívá v tom, že intelektuální naladění křesťana nebo buddhisty narušuje zazen nebo kontemplaci v tom smyslu, že jaksi odmítá to, co tu už je takové, jaké to je, jako by to bylo něco málo spirituálního, málo zbožného, málo moudrého. Jako by to, co stvořil Bůh, nebylo dost dobré. Nebo jako by svět, v kterém existujeme, nebyl skutečný. A skutečnost je pro buddhistu samotné, živé, přítomné učení Gautamy Buddhy. Protože je tak pro většinu obtížné ocenit to, co je, ačkoliv je to pravdivé a pravdivější už to být nemůže, lidé často říkají - chci meditovat, chci cvičit kontemplaci, protože doufám, že se tak trochu přiblížím svému ideálnímu, vysněnému stavu nebo pocitu. A když pak meditují nebo kontemplují, ruší je hodnocení toho, jak daleko nebo blízko jsou, Bohu, pravdě, Buddhovi - podle toho, co je jim drahé.  

Typický student zenu, který přišel cvičit zazen, přijde do dojo s nějakou představou o tom, kdo je a kdo není. Možná si myslí, že je osvícený, nebo si myslí, že není osvícený. Může ho napadnout, že je dost pokročilý, nebo se naopak považuje za začátečníka. Pak si sedne na zafu a s touhle hlavou plnou hodnocení začne cvičit. Když zazen skončí, on zase odchází s tím, že není osvícený, že jen tak nebude, nebo si jen potvrdil, že osvícený je, nebo se považuje za začátečníka nebo pokročilého atd. Mistr Dógen tento přístup velice jasně kritizuje. Mistr Dógen nás nabádá, abychom takto zazen necvičili. Podle mistra Dógena v zazenu není žádné místo pro začátečníky, pokročilé, osvícené, neosvícené, buddhy nebo oklamané lidi. Současně mistr Dógen jasně kritizuje názor, že zazen je způsob jak dosáhnout nádherného klidu. Co se týká hodnocení, jak daleko jsme na cestě, zjevně jde o výplody naší hlavy a i když nás při zazenu napadají různé hlouposti, nesmíme se snažit tyto hlouposti z hlavy vypudit, protože je to zase hlava, která si něco vzala do hlavy a tudy cesta nevede. Místo toho prostě nechte myšlenky být a soustřeďte se na pozici. Co se týká klidu, pokud Honza nebo Eva zažívají nádherný stav klidu a oproštění, zajímalo by mě, jestli takový krásný stav zažívá i Věra nebo Petr, kteří sedí vedle. Pokud ne, Honza a Eva prožívají klid, který nemá nic společného s cvičením zazenu. Netvrdím, ani mistr Dógen netvrdí, že nemáte právo prožívat při zazenu klid. Ale zazen to je teprve tehdy, když tento klid prožívá i váš soused, který se vrtí a něco ho zjevně obtěžuje. Jinými slovy, individuální samadhi neplatí. Jeden člověk jednou mému učiteli řekl - měl jsem pocit, jako bych při zazen úplně zmizel. Můj učitel mu řekl - nevšiml jsem si, že bys zmizel. Já bych řekl - tak dobře, ale zmizeli jsme všichni, nebo jen ty? Pokud jen ty, tak příště radši zůstaň s námi. Můj učitel zenu říká - nedělejte a neříkejte hlouposti, prostě seďte s tímto tělem a touto myslí. Já říkám, ano, a pokud chcete samadhi, tak musí být všude, i  v nedalekém casinu nebo na frontě na Ukrajině. Takže nejlepší je, když člověk během zazenu vůbec neřeší, jestli jeho klid prožívá i soused vedle, ale prostě sedí. Objektivně vzato, v místnosti možná sedí lidé, kteří mají různá trápení a bolesti, můžou je bolet kolena, může jim být smutno, někomu tečou slzy, jiný se pochichtává. Tak vypadá místnost, v které cvičí hodně lidí zazen. Co člověk, to jiný stav mysli a těla. To není problém. Problém je, když je člověku jedno, jak se cítí ti ostatní a zajímá ho jen vlastní klid a vlastní probuzení. Tohle právě kritizuje mistr Sawaki, kritizuje to mistr Dógen a každý autentický učitel zenu to bude kritizovat. V tomhle bodě zen přestává být populární volnočasovou aktivitou pro vystresované manažery a manažerky, přestává to být klub, kam se člověk jde odreagovat. Pokud Buddha dosáhl osvícení se všemi cítícími bytostmi, jak prohlásil, pak to, co prožíváme v zazenu, ač jsme jistě zvláštní a individuální případy, musí být univerzální. A tohle je začátek seriózní duchovní snahy. Nejsme tu sami a druzí lidé chtějí být také šťastní. Křesťané mi snad budou rozumět - modlitba, která by se netýkala Boha, by byla nesmyslná. Bůh nemůže být jen někde, jen u někoho, jen v nějaké situaci nebo na nějakém místě. Bůh prostupuje vše, všechny, jen ne každý to cítí nebo si to přeje nebo to touží na vlastní kůži zažít. Pokud se ale křesťan setkává s Bohem, je to Bůh, který patří všem a který zasahuje do všeho. Musí být nutně přítomen i na schůzi komunistů nebo v místnosti, kde se cvičí zazen. Tím chci říct, že spirituální praxe křesťana nebo buddhisty musí být nutně něco univerzálního, jinými slovy, nesmí se to týkat pouze mne. U zen buddhistů mi chybí smysl pro společenství, pro společnou akci. Všude jen samá individualita, každý to vidí jinak, každý má svou hlavu a své názory. Podívejte se na křesťany - jak si cení rodiny, jak se spolu modlí, jak si pomáhají, jak nesobecky vidí svět. Zatímco typický zen buddhista přichází do dojo kvůli vlastnímu osvícení, křesťan vchází do kostela kvůli Bohu. Poslouchá kázání, aby se vrátil k Bohu, ne aby kritizoval slova faráře. ( Díky knížkám Marka Orka Váchy už vím, že to tak ideální vždy není, ale to je jedno, chci tu napomenout sebestředné buddhisty, a poukázat na pravdivost a čisté srdce mnohého křesťana - a to jsem si nevycucal z prstu, to zažívám v práci dennodenně). Zazen  tedy není volnočasová meditace, v které jde o to, abych já, tento jedinec, dosáhl klidu nebo snad probuzení.  Zazen, buddhistická praxe zen buddhisty, začíná až tam, kde jsme ochotni vzdát se svých názorů a cvičit jako kus dřeva, jako hrouda hlíny nebo jako hora, když parafrázuju mistra Dógena. A takové cvičení naprosto jednoduchého jedince, který nic neví o sobě a o světě, tedy aspoň na chvíli se vzdává svého intelektu a všeho, co se kdy naučil, kromě snad pozice zazenu, není snaha dosáhnout klidu nebo zdraví nebo osvícení. Taková aktivita je samotná činnost probuzeného Gautamy. Tohle tvrdí mistr Dógen, tohle tvrdí učitelé jako Kodo Sawaki, v podstatě každý zenový učitel. 

Slyšel jsem kritiku, že píšu často příliš abstraktně, vysvětluju různé teorie a měl bych se více zaměřit na zajímavé příběhy ze života. Nejzajímavější příběh ze života, kde přestávají platit teorie a začíná samotná zkušenost, je sednout si na zadek a cvičit zazen jako kus dřeva. Dělám to každý den už celých třicet let a za těch třicet let jsem sice pochytil pár buddhistických teorií, ale v podstatě jsem pořád tentýž nezajímavý člověk, někdo, kdo na druhé nedělá velký dojem. Nikoho nezajímá, a to je pochopitelné,  co jsem jako jedinec zažil nebo udělal - kolik let cvičím zazen, na kolika sesshinech jsem byl a kolikrát jsem se nechal poučit mistrem, ale zda jsem své zkušenosti a studium schopen aplikovat v životě. Teprve v poslední době trochu trpím, donedávna jsem životem procházel jako rozmazlené dítě. Moje současné trápení mě konečně donutilo zamyslet se nad smyslem života hlouběji a vidím, že tu na tom světě prostě nejsem sám a začínám mít ponětí, co to je utrpení člověka a současně i chápu, že co jsem dodnes s takovým nadšením studoval a cvičil, je právě v této mé současné situaci potřeba transformovat v samotný život, napumpovat tu svou láhev utrpení moudrostí a láskou, kterou nám poskytují pravdivá učení křesťanů a buddhistů. A tak utrpení neutrpení - nezbývá mi než sedět v zazenu, překonat sebe a svůj malý svět, prostě cvičit jako to dřevo v lese, které, jak jste si jistě všimli, není ani hýčkané, ani uplakané. Ale nejde tu o klid, vyrovnanost a moudrost na základě meditace. Jde o překonání všeho osobního, a proto tu není žádný prostor pro osobní klid, osobní vyrovnanost nebo osobní moudrost. Je tu prostě cvičení, prostě sezení, prostě zazen. A je to nesmírně hloupé cvičení.  

Možná to zní přehnaně drsně, mluvit o hlouposti buddhů, ale dnes už vím, že prakticky totéž hlásají křesťané. Oni nemluví o hlupácích a dřevu, ale o pokoře. Oni padají na zem před Bohem, oni omývají druhým nohy. Kristus byl první, kdo ustoupil zcela Bohu z cesty, ač sám Bohem. On vyjadřuje dokonalou pokoru a tuto dokonalou pokoru hlásá. Lidem nevadí, když to dělá Kristus, ale už jim vadí, když to hlásá farář ve vedlejší vesnici. Jde tu ale o to, že my lidé nedokonalí, pokud tuto nedokonalost připustíme, potřebujeme být upřímným člověkem napomenuti, potřebujeme, aby nám někdo láskyplný pravidelně připomínal, kudy vede cesta a že autentická cesta je cesta pokory. Zazen je jakýmsi vyvrcholením pokorného života, je to aktivita člověka, který se vzdal veškeré nadutosti a přijal různé bolesti života a klaní se v duchu i těm nejhorším lidem na celém světě. Ne aby podpořil to špatné, co dělají, ale aby vyjádřil moudrost, která učí, že jsme všichni vzešli ze stejného bodu. Mrzí mě, že zen buddhisté tento bod málo milují a málo opatrují a měli by si opět vzít příklad z křesťanů, kteří tomuto bodu říkají velice vznešeně - nejde o to slovo, které křesťan často používá, ale o to, jak miluje to, co to slovo představuje. A jak se pokorně k tomuto nejdůležitějšímu principu vrací. Zen buddhista, který ve cvičení zazenu neodhodí sebe sama, se vším, co se mu v hlavě objeví, se nevrací k buddhům a patriarchům a nesdílí s nimi království pravdy.  Ale zen buddhista, který se nepovažuje za víc než za kus dřeva, se opravdu setkává s Buddhou - kusem dřeva. V tomto setkání jsou účty vyrovnány a není k tomu už co dodat. 

Smysl mé knížky

Rád bych si udělal pár poznámek k tomu, proč chci vlastně vydat knížku článků o zenu, co od toho čekám a co by od toho měli čekat čtenáři. 

Především bych chtěl říct, že existují zhruba dva pozitivní přístupy k náboženství. Živý zájem - kde zatím nedošlo k nastoupení do praxe - a autentická praxe a studium, což je samozřejmě podmíněnou tím počátečním živým zájmem. To, co bych nazval živým zájmem, to je třeba můj vztah ke křesťanství. Mám osobně velký respekt, velkou úctu ke křesťanství, ale nejsem praktikující křesťan. Přesto mi velmi pomáhá číst o smyslu víry od mých oblíbených křesťanských autorů. Někdy mi stačí jen se takové knížky dotknout, pohladit ji a je to podobné, jako bych se pomodlil. (Modlitbou tady mám na mysli chvíli, kdy zapomenu na své malé, omezené já, na své malé starosti a radosti, abych se spojil s tím, co je nekonečně větší než já a z čeho jsem vzešel a v čem žiju. V takové chvíli dochází k určité konverzi, přeměně.) 

Mou knížku možná bude číst pár lidí, kteří mají živý vztah k zenu - něčím je zaujal, jsou zvědaví, možná jsou to praktikující křesťané, kteří se denně modlí, ale občas nachází nějakou útěchu nebo jiskru v myšlenkách zenových učitelů. Možná jsou to lidé, kteří meditují, o zenu čtou, ale váhají praktikovat a studovat se vším, co k tomu patří, což je pravidelná praxe v rámci sanghy, vedení učitele, pravidelná účast na sešinech, atd. Zkrátka moje knížka je samozřejmě určená přesně i lidem, kteří hledají nebo nacházejí útěchu v četbě nebo občasné meditaci. Knížka - a takové jsou i knížky mých drahých křesťanských kolegů - není Cesta samotná, ale je to pozvání k tomu, abychom se zamysleli nad svým životem a případně se rozhodli s naší vírou, praxí a zvyky něco udělat.  Katolický farář, profesor etiky na lékařské fakultě UK a autor mnoha laskavých a moudrých děl o víře Marek Orko Vácha říká, že knížka má smysl, i kdyby v ní byla jen jedna věta, která vás obrátí nebo pohladí nebo probudí do života. 

Jakým tónem?  

Přiznám se, že mě opět inspiruje Marek Orko Vácha, jakým tónem mluví a píše o tom, co tak miluje a čemu bytostně věří. Nemaže lidem med kolem huby, ale mluví s nimi laskavě. Někdy čtenáři říká nepříjemnou pravdu, ale to je jeho úkol a smysl jeho knížky taky -  zrovna tak jako to, že čtenáře pohladí po duši, ať už mezi řádky, jak vyjadřuje lásku z nitra svého srdce, nebo jak nám připomíná, v jaké lásce a pravdě se můžeme ocitnout, když... však víte. Chci tedy psát slušně, zbytečně nekárat, nepoučovat, ale nezastírat pro naše ega nepříjemné věci. A nemyslete si, že já sám sebe nepotřebuju pokárat nebo poučit. 

Kde beru drzost psát v Česku nevídanou věc - knihu o zenu.  Tak zazen praktikuju dennodenně asi 30 let. To není žádná sláva, nic, kvůli čemu bych se měl cítit nadřazeně. Ale píšu to, protože to je důležitý fakt.  Začal jsem v roce 1992 a dnes máme 2022. Celou dobu jsem byl pod přímým, osobním vlivem zenových učitelů, kteří mě opravdu nešetřili, ale nejdůležitější a nejintenzivnější vztah jsem měl se svým posledním učitelem, s kterým studuju a praktikuju už asi 15 let. Od něho jsem dostal neformální i formální oprávnění učit zen druhé lidi. Za tu dobu, co praktikuju, píšu. Píšu o zenu od roku 1992. V zenu je sice nejdůležitější to, co děláme tady a teď, ale abychom opravdu plně  ocenili, co děláme tady a teď, často nestačí ani 30 let každodenního cvičení zazenu. 

S tím souvisí velmi aktuální téma utrpení. Toto téma je aktuální samozřejmě jak pro buddhistu, tak pro křesťana. Není to tak, že ten, kdo se probouzí v rámci praxe zenu, se probouzí ze sna života, kde trpěl a radoval se, a teď je imunní a nic ho nerozhází. Tak to nefunguje. A křesťané ví, že to tak nefunguje ani u Boha. Setkání s Bohem přece neznamená dát sbohem bolesti a utrpení života - ale je to nový a jiný pohled na bolesti a utrpení života. No a tady je další důvod, proč se s křesťany opravdu držet za ruce a fandit si - jsme na tom v tomto ohledu stejně. Utrpení se nevyhneme, ale máme možnost překročit banalitu, povrch a nápady hlupců a vystoupit na světlo. Pravdivý člověk, člověk věřící, který si ovšem nic nenalhává, stojí v blátě, ozářen sluncem.  

Vztah ke křesťanství

V knížce bude velice často zmiňovaná víra křesťanů a vždy a zásadně pouze naprosto pozitivně. Jsem si naprosto vědom všeho zlého, co se v rámci víry dělo a děje, ale to musí řešit lidé, kteří na to mají patřičné pověření a vzdělání. Mě na křesťanství zajímá jen to hluboké, čisté, autentické, optimistické, ale taky mě zajímá, jak se křesťané perou s bídou, nemocí, smutkem, nespravedlností, falší, nenávistí, jak touží, jak mají nadějí, jak nacházejí smysl... jsou to totiž otázky, které pokud zen řešit nebude, ztratí na Západě dech... bude to jen chcípající imitace japonského zenu, která prostě nebude schopna na Západě přežít. Na jednu stranu se hluboce klaním všem japonským zenovým učitelům, kteří měli odvahu a chuť a vůli učit Zen na západě. Na druhou stranu tihle učitelé často dali svolení pokračovat v učení svým žákům, aniž by je nutili, aniž by jim přesně diktovali, jak mají dál pokračovat. A tito žáci často ztuhle napodobují své učitele, jako by neměli vlastní život a vlastní zkušenost v rámci naší západní tradice a našeho myšlení a chápání. Zen je pro lidi, ne naopak. Pokud je má oslovit, musí s nimi mluvit jazykem, který je srozumitelný. V rámci naší zenové tradice jsme udělali všechno proto, abychom pochopili naše japonské, čínské nebo korejské učitele, jejich podivný jazyk a zvláštní logiku. Teď je třeba udělat další krok. A křesťané nám zen buddhistům můžou pomoct postavit most mezi Západem a Východem, mezi asijskými tradicemi a tradicemi tady v Evropě a na Západě. A ještě malá poznámka na závěr - někdo může namítnout, že je Evropan, ale křesťané jsou pro něho lidé, kteří věří báchorkám a upalují čarodějnice. V tom případě i buddhisté věří báchorkám. A všelijakých skandálů by bylo... Jenže já jsem naprosto přesvědčen, že obě tradice ukazují - když se nenecháme odradit tím, co je na povrchu a co nám vnucují pitomci - do nejhlubší hloubky a do nejpodstatnějšího smyslu naší existence.  Já z toho vlaku zenu už nevystoupím, protože jsem si jist, že jede správným směrem. Na vedlejší koleji ale vidím vlak plný křesťanů a, i když jsem si tím dřív nebyl jist, koukám, že vlastně jedou podobným směrem, jen trochu jinudy. Nedivte se tedy, kolik chvály a podpory bude moje knížka obsahovat, co se týká víry mých bratrů a sester. Pokud má mít ta knížka nějaký misionářský charakter, pak v tom smyslu, aby čtenáře povzbudila k zamyšlení nad životem a nebo dokonce k obrácení (nebo k znovuobrácení ) k Pravdě. V jaké víře čtenář bude Pravdu hledat, to už záleží na něm. 

O zenu mezi křesťany

Díky křesťanům jsem začal chápat, v jakém to vlastně žiju světě - co tu lidi trápí a co hledají a proč a proč ne. Kdybych byl "pouze" nějakým japonským nebo korejským zenovým učitelem, moc bych  nechápal, co Evropané řeší. A tak by mí evropští žáci nebo američtí žáci měli velkou radost, že tu je něco jiného, protože křesťanských kázání už mají plné zuby. Já jsem ale paradoxně ve svém životě také a především díky studiu a  praxi zenu dospěl k závěru, že tady na Západě potřebujeme nejen lidi, kteří bez znalosti křesťanství objevili Pravdu uprostřed čínských hor, ale že taky potřebujeme lidi, kteří nám upřímně a po pravdě vysvětlí, co je na tom křesťanství tak úžasného, že hýbe světem už dva tisíce let. 

Teď nemám na mysli, že já jsem ten, kdo to bude vysvětlovat. Chci tím říct, že si uvědomuju, že bez článků, přednášek a rozhovorů s moudrými a poučenými křesťany bych dodnes byl v tomto západním světě skutečně pouhým mimozemšťanem, byť zenového typu. Já jako naprostý sociální mimoň, který nikdy křesťanství nechápal - a všimněte si, že to spolu velmi nápadně souvisí - a nikdy nechápal problémy lidí na Západě, jsem jaksi zpětně objevil  křesťanství díky zen buddhismu, a to mi teprve pomohlo pochopit mé blízké, pochopit problémy lidí v tomto západním světě, a tak mám najednou pocit, že svou knížkou neoslovuju pouze zenové mimoně, jako jsem já, ale že se snad trošku domluvím i s lidmi, kteří jsou zvyklí chápat svůj život především jako křesťanskou otázku. A tím vůbec nemyslím přesvědčovat křesťany o tom, že zen je "lepší", ale mám na mysli čistě schopnost domluvit se s lidmi, kteří třeba mají zájem o zen buddhismus, ale potřebují, aby s nimi někdo mluvil jejich jazykem, ne jazykem čínských mistrů devátého století.   

Postupně tedy docházím k přesvědčení, že v našich končinách bude nejlepší mluvit o duchovních věcech, tedy i o zen buddhismu v souvislosti s křesťanskými hodnotami a otázkami - mluvit o zenu, ale počítat s křesťanské zkušeností, byť to může být negativní zkušenost nebo nepochopení hloubky něčeho, v čem jsme od malička vyrůstali a co nám nikdo nebyl schopen moudře a poučeně přiblížit. V zenu studujeme a praktikujeme záležitosti, jako je osvobození, pravda, probuzení, což jsou věci, které důsledně vzato trápí i hloubku hledajícího křesťana. Ačkoliv jsem sám začal studovat zen, aniž bych měl jakékoliv, opravdu jakékoliv ponětí o základních křesťanských otázkách, a byl jsem tudíž nepopsaný list papíru, zpětně vnímám velký nesoulad a nedorozumění v naší společnosti, co se týká chápání zenu, jako by to bylo něco na hony vzdáleného křesťanství, ačkoliv po celkem důsledném studiu křesťanství po dobu několika let jsem dospěl k závěru, že spolu obě tradice mnohem víc sdílejí než nesdílejí, ale především, ty nejdůležitější věci máme stejně - lásku, pravdu a utrpení i krásu života vnímáme - o tom jsem přesvědčen - naprosto identicky.  

A nyní cítím, že je doba, aby zen nechal Japonsko Japonskem, podobně jako Indie se nestěhovala do Číny, ale zůstala v Indii. Tao velice nápadně a výrazně ovlivnilo podobu zenu. Nevidím důvod, aby hodnoty a otázky křesťanství nezaujaly určité místo v nově se formujícím evropském nebo americkém zenu. Prostě bychom měli nechat mentalitu dálného Východu na dálném Východě a přizpůsobit jazyk a kulturu zenu naší křesťanské tradici, aniž bychom v zenu cokoliv zásadního překroutili nebo znehodnotili. Stejně jako Číňané zachovali základní pojmy z indického buddhismu, ale buddhismu dali svou vlastní typickou, čínsky konkrétní a hlasitou podobu, a jak už jsem řekl, přišli s určitými zajímavými nápady z tradice Tao, my zachovejme základní pojmy z Japonska, ale naše pojetí musí být nové a evropské. A nakonec do jisté míry i křesťanské. 

Setkání s Buddhou, který nemá vlastní tělo a mysl

Tohle je takové malé zamyšlení nad otázkou věčnosti a otázkou omezeného těla a časově omezeného,  života lidí.  U mistra Dogena se setkáváme s shin jin datsu raku, odhození těla a mysli. Co se stane, pokud při cvičení zazenu odhodíme tělo a mysl? Kodo Sawaki říká, že nejsme pouze tímto omezeným tělem. Buddha nebyl pouze jedním omezeným tělem. Buddha je tu s námi, je přítomen. Kdyby byl Buddha jen vlastním tělem, které nelze překonat, překročit, jinými slovy odhodit, nebyl by tu teď s námi. Někoho možná zajímá objektivní Buddha, historický Buddha a tito lidé nepočítají s tím, že by Buddhu mohli někdy potkat. Podle nich zemřel, zanechal po sobě úžasné učení a praxi, ale už se s ním nikdy nesetkáme. Tihle lidé považují buddhistické učitele pouze za jakési posly dobrých zpráv, ale nemůžou se rovnat samotnému Buddhovi. To je velmi špatné chápání celého Buddhova odkazu. Buddhovi právě šlo o to, abychom poznali, že nejsme pouze tělem a myslí jednotlivce, ale že jsme současně tělem a myslí celého vesmíru. Pak mezi mnou, tebou nebo Buddhou není žádný podstatný rozdíl. Mezi těly rozdíl je, mezi mými myšlenkami a tvými myšlenkami je velký rozdíl. Data narození a úmrtí má každý jiné. Ale co nás všechny spojuje, to je prapodstata, z které jsme vzešli a do které se můžeme vrátit, když cvičíme zazen jako Buddha. Současně je ale nutné si tuto prapodstatu - odhození těla a mysli je vlastně návrat k této prapodstatě - neplést s nějakou drogou, kterou nutně musíme brát, aby nám bylo dobře. Spojení s prapodstatou právě ruší ono já, kterému musí být dobře. Odhození těla a mysli, neboli slovy Kodo Sawakiho - to, že nejsme pouze tímto tělem, které jednou zemře, ale že jsme současně Buddha, který nezemřel, protože nebyl pouze tělem, znamená, že už tu není žádné omezené já, omezené tělo, ale je tu já vesmíru, tělo vesmíru. Pak se setkáváme s Buddhou ne tak, že já jsem tady  a on je tam, ale Buddha a já je totéž. V tu chvíli dochází k probuzení - Buddha  a já je totéž, neboli probuzení a já je totéž, neboli já se probudilo a to už není běžné staré já. Je to já osvobozené od já. Jakmile toto osvobozené já ale vejde do místnosti a prohlásí : Já jsem Buddha, já jsem osvícený, už to není Buddha ale standup comedy. Každopádně setkání s Buddhou není uvedení těla  a mysli do transu, naopak - je to návrat k tomu, co je tak samozřejmé a obyčejné, že by nikdy běžného člověka nenapadlo, že "tam" je ten bod, kde dochází k probuzení člověka a kde Buddha vstupuje do člověka a člověk do Buddhy a je tu probuzení. Tomuhle bodu se říká shikantaza. Pouze sedět. To znamená, že nemusíme vůbec nic zvláštního dělat, abychom se probudili, kromě toho, že musíme zapomenout na tohle omezené tělo a tuto omezenou mysl. Je to začarovaný kruh, který musíme v rámci praxe vyřešit. Jak mám pouze sedět, když musím zapomenout na svou mysl a své tělo? To je těžký úkol. Jediný způsob, jak zapomenout na svoje tělo a svou mysl, je pouze sedět. Spousta lidí, kteří se zajímají o zen, čtou o zenu tuny knih. Povídají, která kniha ano, která ne, který mistr ano, který ne. Ale pouze sedět je pro ně víceméně nadlidský úkol. Pouze otevřít okno tihle lidé dokážou, ale pouze sedět nedokážou. Pouze sedět neznamená vzdát to, být lhostejný vůči učení Buddhy a sedět jako blbec s myšlenkou - se na to můžu vykašlat. Proto právě těžko najdeme někoho, kdo by seděl a cvičil zazen lhostejně. Není nikdo, kdo by vydržel hodiny sedět s myšlenkou, že to nemá žádný smysl. Tihle lidé končí po pěti minutách. Takže tu zbývají lidé, kteří sedí a čekají, až se něco radikálního stane. Ale nikdy se nic nestane. Ono se už totiž stalo, jsme součástí probuzeného světa. (O tom jsem psal v jiném článku). Takže nezbývá než přestat sebe považovat za oddělenou bytost, která naráží do ostatních a do zdí, a nechat tělo a mysl být a prostě upřímně sedět. Pak sedíme  shikantaza a setkáváme se s Buddhou. Pak já, Buddha a probuzení je totéž. Jenže co pak? Pak se můžeme buď vrátit k tomu starému zmatenému já, které se chápe jako něco odděleného od ostatního světa, protože prohlásíme že "já jsem ten postižený, to můj život je hrozný", nebo to vezmeme za správný konec - neřešíme sebe a své osvícení nebo neosvícení, ale jdeme něco dělat. To je Buddha v praxi, Buddha v akci. Nakonec, i když je pravda, že život je samá nesnáz, je otázka, jestli chceme do smrti vidět život pouze takto - jako něco, co je omezeno stavem těla a mysli a datem narození a úmrtí. A nebo se chceme denně znovu  a znovu setkávat s Buddhou, který nemá ani tělo, ani mysl a je věčný. Setkávat se s Buddhou, uprostřed toho těžkého života...     

Dva druhy Kodo Sawakiho

V poslední době vnímám mezi českými a slovenskými studenty zenu velký zájem o knížky Kodo Sawakiho. Je to taky tím, že nedávno vyšel zajímavý titul Zen je ta největší lež všech dob. O Sawakim se tedy taky díky této knize mluví. A říká se, jak to byl výjimečný zenový mistr a jak se těžko někdo může přiblížit jeho velikosti.  

Ale když si pročítáme ukázky z učení Kodo Sawakiho, je z toho jasné, že Sawaki neučil ani probuzení jako něco, co člověk dosahuje až po mnoha letech cvičení, ani neučil nutnost napodobovat velké mistry. Jde tedy o to, že podle Sawakiho je náš nijak nezískaný, nepoučený, původní stav těla a mysli, který všichni dobře známe, přesně to, co z nás dělá buddhy. V tom smyslu není problém vyrovnat se velikosti Kodo Sawakiho. Ale kdo by u probuzení mluvil o tom, že tu lze srovnávat jednoho člověka s druhým?  Tedy ať už Sawakiho obdivujeme nebo na nás nedělá žádný velký dojem, on sám učil, že probuzení člověka je náš přirozený stav a není třeba kvůli takové zkušenosti cokoliv zvláštního dělat.    

Druhá zásadní věc, kterou Sawaki často zmiňuje, je "přestat napodobovat druhé, přestat se srovnávat s druhými lidmi". Kdyby nám mohl dnes Sawaki něco říct, nám, kteří ho vynášíme do nebes, bylo by to nejspíš toto: Nesrovnávejte se se mnou, ani s nikým, buďte sami sebou, žijte svůj vlastní život, ne život nějakého zenového mistra, kterého obdivujete. Teprve když přestanete kohokoliv imitovat, a budete žít svůj vlastní život, nezávisle na tom, co si o vás kdo myslí, budete přesně sami sebou a to znamená, že vyjadřujete Buddhovu dharmu.

Z těchto dvou zásadních instrukcí Kodo Sawakiho vyplývá, že ačkoliv to první je nesmírně jednoduché, to druhé - být sám sebou, opravdu poznat sebe sama a přestat někoho napodobovat nebo se snažit stát někým lepším nebo zajímavým, to je opravdu dlouhý a často nepříjemný proces, který ne každý je ochoten dotáhnout do konce. Spíše lidé, kteří nikdy se zenem ani nezačali koketovat, budou sami sebou, než lidé, kteří se zapletli do bludišť zenu a teď z toho bludiště nemůžou najít cestu ven. Jedním ze způsobů, jak se zadrhnout na cestě k osvobození od falešných představ o dharmě, je rigidně obdivovat lidi, jako byl Kodo Sawaki nebo mistr Dógen.  

Sawaki sám o této nemoci zenových buddhistů říká: 

"Ať už byl mistr Dógen jakkoliv skvělý a ať byly jeho promluvy jakkoliv erudované, nejsi to ty. Takové vnější věci jsou diskriminací, klamem, mluvením ze spaní. Tady a teď, právě tam, kde zrovna jsi, odpoutaný od diskriminující mysli, tam se nachází to, čemu říkám fukeron - vzdát se nesmyslných diskuzí." 

Jde tedy o to, abychom následovali příklad mistra Dógena a mistra Sawakiho nikoliv tak, že o nich budeme pořád obdivně mluvit, ale že popadneme vidličku a začneme jíst. Že si sedneme na zafu a nebudeme hledat žádné osvícení, protože tady a teď, když nepřemýšlíme o osvícení velkých mistrů, ale pouze prostě sedíme, jsme to právě my, kdo je jediným zenovým mistrem v celém vesmíru. 

Zen v době války

Následující článek bych chtěl pojmout jako rozhovor. Kdo zná můj blog, ví, že občas tuto formu článku používám, ačkoliv tu není žádný novinář, který by mi kladl otázky. Kladu si je sám. Když cvičíme a studujeme zen, důležitá část naší praxe je sebereflexe. To znamená, že si máme klást upřímné otázky typu - proč žiješ? Co ti dává pocit štěstí? Jak reaguješ na utrpení na světě? Proč se někdy chováš sobecky? Bez takové reflexe není žádá praxe a studium zenu možné. Můžeme tedy moje "fake" interview považovat za sebereflexi, spíš než hru na nějaký časopis.    

Je vůbec možné v době války nějak praktikovat zen? Není to spíš nějaká duchovní hra, kterou bychom měli v takové těžké době odložit? 

Především si musíme uvědomit, že "doba války" je na naší planetě neustále. Doba války tu je od chvíle, kdy vznikla první civilizace. Jeden z důvodů, proč cvičíme zen, je reakce na utrpení ve světě lidí. Tohle utrpení se objevilo s první civilizací. Z křesťanského pohledu můžeme považovat za první okamžik utrpení člověka, když byli Adam a Eva vyhnáni z ráje. Válka je jakýmsi vyvrcholením neštěstí, které nutně k civilizovanému životu lidí patří. Ano, civilizovaný život si většinou spojujeme s moudrostí a vzděláním, s kulturou, s ohleduplností, ale zapomínáme, že ve světě zvířat žádné utrpení, které by bylo výsledkem promyšlené snahy někomu ubližovat, neexistuje. Tohle utrpení přišlo na svět s civilizací. Takže když si uvědomíme, že tu války jsou v podstatě neustále, napadne nás, že jsou většinou daleko, někde mimo náš svět. Dnes je ale válka v Evropě. Za dveřmi. A je evidentní, že lidé v Česku jsou touto válkou přímo mentálně poznamenáni. Máme štěstí, že fyzicky se nás ta válka zatím netýká, a snad týká nebude, ale mentálně se nás týká. Dostáváme se tedy ke smyslu filozofie a cvičení, jakým je zen. Pokud má někdo zen jako koníček, na který dnes není čas, protože máme vážnější problémy, pak takový člověk vůbec zen nepochopil. Zen nás má naopak vracet k podstatě věcí - nejen v dobách příjemných, ale rozhodně i v dobách těžkých.  Když to řeknu blbě -  zen je odpovědí na základní otázky člověka - proč tu jsem, co mám dělat, proč je tu tolik utrpení a bolesti? Pokud chceme vážně praktikovat nějaké náboženství - a já za náboženství považuju snahu nějaké skupiny lidí dobrat se smyslu věcí a současně v rámci této skupiny cvičit něco, co nám pomáhá probudit se ke smyslu věcí -  nejenže můžeme, ale dokonce musíme od toho náboženství chtít, aby řešilo ty nejpalčivější otázky života a smrti. Co tedy dělat? Jak žít, jak přistupovat k problémům, jako je válka.  

Dobrá, pokud tedy máme nějakou víru a ta je pro nás základním ukazatelem, směrem života i v těch nejtěžších dobách, snad dostaneme na takové otázky odpověď. Jakou odpověď nabízí zen?  

Problém můžeme rozdělit na dvě části. Jedna část je podstata věcí a ta druhá část je každodenní život, jak ho vnímáme, jak ho na vlastní kůži zažíváme. Zen, stejně jako každé autentické náboženství, upozorňuje, že podstata světa je nesmírně hluboká, je tak hluboká, že je nedostižná, nedotknutelná, a protože je nedotknutelná, je svým způsobem dokonalá. Ale ona nemá žádnou formu sama o sobě, proto se vlastně nedá ani mluvit o dokonalosti. Někteří zenoví učitelé tuto podstatu nazývají prázdnota. Je všude a nikdo se jí nikdy nemůže dotknout, nikdo na ní nemůže ukázat. Nicméně právě v této prázdnotě jsou dveře k osvobození od utrpení. Pokud nikde nemám žádnou podstatu, žádné hmatatelné já, pak není nikde žádné místo, kde by se mohlo odehrávat nějaké hmatatelné utrpení. Když cvičíme zazen, odkládáme tělo a mysl, to znamená, já, tento malý človíček někde uprostřed města, nemá žádný význam, a současně je spojen s celým vesmírem, ztrácí se v něm jako bublinka se ztrácí v oceáně. Tady je naše osvobození ze světa často šílené civilizace. Na druhou stranu díky fyzické stránce naší existence zažíváme bolest, slast, radost, zklamání, hlad, zimu, horko, horečku... Zen to vůbec nepopírá. Kdybychom to popřeli a pouze tvrdili, že náš život je v podstatě prázdnota a nikde není žádné utrpení, proč by buddhové cvičili a proč by zenoví mistři napomínali žáky, kteří jsou lhostejní, líní nebo nedbalí? Protože zen si váží fyzické, objektivní stránky života, zenoví učitelé učí, jak správně žít, jakou zkušenost vyhledávat, jak řešit věci v každodenních situacích. Takže za války, i kdybychom řídili tank, na který padá bomba, z hlediska vesmíru to není velké drama. Z hlediska jednotlivce je to velká tragédie. Obojí je důležité vzít v úvahu. 

Máme si tedy v okamžicích utrpení říkat - je to jedno, z hlediska vesmíru se nic neděje, nebo se máme snažit soustředit na ten okamžik, kdy se snažíme vyhnout bombě nebo padající budově? 

Neměli bychom mluvit o věcech, s kterými nemáme zkušenost. Nikdy jsem nebyl ve válce, tak chci upozornit, že můžeme mluvit o utrpení v rámci života v míru, kdy může dojít k tragické události třeba na silnici - můžeme být obětí agresivního chování jiného řidiče. Ale platí tu stejný princip jako ve válce. To, že jsme v podstatě prázdní, jakási pomíjivá bublinka v moři, je jedna věc. A že cítíme bolest, náraz, zlomenou kost - zažil jsem osobně - tak to je taky pravda. Když jsem měl nehodu na kole a zlomil jsem si klíční kost, cítil jsem, že nejsem pouze tělo, kosti, svaly... nejsem pouze bolest... velmi dobře jsem cítil, že se ztrácím někde ve vesmíru. Když jsem ztrácel vědomí, měl jsem pocit, že vesmír si mě bere k sobě. Nechal jsem to být. Když jsem se jako tříletý kluk ocitl na operačním sále a čekala mě náročná operace, necítil jsem strach, spíš mě fascinovalo, kam se to řítím. Měl jsem pocit, že opouštím obyčejný svět lidí a budu vyprovozen někam do úplně jiné dimenze. Radost jsem neměl, asi strach, ale taky fascinaci. A pak jsem ztratil vědomí... Kdykoliv jsem pak byl znovu odvezen na operační sál, považoval jsem to za další zvláštní cestu někam do hlubin kosmu. Ale musíme si uvědomit, že tu je bezmocné, nahé, hubené tělo malého chlapce, a kolem team chirurgů a sester. Je to velmi fyzické, ale současně i duchovní.  Zen nás učí, abychom v okamžicích bolesti nezapomínali na tu nejhlubší podstatu, tu duchovní stránku věcí, protože když zůstaneme na úrovni fyzického těla, budeme zoufalí, bezmocní... Lidé, kteří nedokážou propojit svou fyzickou existenci s duchovní dimenzí - tedy oprostit se od toho malého já, v době velké osobní krize z toho pak nevidí žádné východisko. Drogy nebo alkohol jim pak mají pomoct. Víme, že to nefunguje. 

To skoro vypadá, že zen tu je především proto, aby řešil ty nejtěžší chvíle našeho života. Ale co když se vše daří, je hezky, nikde žádný konflikt, my sedíme na zahradě, pozorujeme růže a posloucháme zpěv kosa?   

Bude to znít šíleně, ale z hlediska zenu tu není žádný podstatný rozdíl - jsme obětí ošklivé autonehody a trpíme, nebo jsme na oslavě a pojídáme zákusky? Pořád jde o to, že pokud redukujeme svůj život pouze na fyzickou zkušenost, jsme neustále závislí na tom, jestli se věci daří nebo ne. Záleží na tom, jestli máme peníze nebo ne, jestli nás někdo miluje nebo ne, jestli si nás někdo váží, nebo ne. Nemáme žádnou moc nad svým životem, protože fyzická stránka života rozhoduje o tom, jestli jsou věci dobré nebo zlé. Když je válka, náš život je utrpení. Když jsme zdraví, mladí a zamilovaní, náš život je pohádka. Probuzený člověk prochází v obou případech světem ve stavu určitého oproštění, klidu.  Musíme si uvědomit, že tu je něco mnohem, mnohem hlubšího než dočasný stav bolesti nebo radosti. A když si takovou věc jasně uvědomujeme, prostupuje naším životem, ať už se daří nebo ne, duchovní dimenze, což je dimenze probuzení ze světa lidí, kteří vidí jen jednu stránku věci - duchovní dimenze, to je návrat k podstatě, aniž bychom odmítali vidět krásu růže nebo cítit bolest. Nejde tedy o to odmítat to, co je příjemné, krásné, libozvučné, ale musíme si pořád uvědomovat, odkud se všechno krásné i ošklivé bere a že obojí vychází ze stejného místa. Když hledáme pravé já a zapomeneme na naši podstatu, nikdy naše pravé já nenajdeme, probuzení se nekoná. I když se právě probuzený čínský zenový mnich vrátil ke svým miskám nebo šel koupit víno na trh, neznamená to, že zredukoval svůj život na každodenní záležitosti. V každodenní záležitosti našel podstatu a v podstatě našel každodenní záležitost. Tedy naším cílem je propojit to, co je nejhlubší, s tím, co je viditelné a hmatatelné, ať už je to krása nebo bolest. Všechny věci na světě mají stejný původ. A přece růže jsou nádherné a válka je hnusná. Proto musíme jako lidé dělat všechno proto, aby války nebyly.    

Jak můžeme zabránit válce? 

Možná máme pocit, že jsme bezmocní. Mnoho mých přátel dnes říká, že cítí bezmoc. Ale možná si neuvědomujeme, kolika válkám jsme už za svůj život zabránili tím, že jsme prosazovali moudrost a odmítali sobectví. Dávali jsme přednost hloubce před povrchním chápáním věcí. Poslouchali jsme moudré lidi a vyhýbali se šmejdům. Takže vůbec není pravda, že jsme bezmocní. Každý člověk, který ráno vstane a celý den žije v souladu s moudrostí, který odmítá sobectví a chová se k druhým ohleduplně a zodpovědně, přináší na tento svět mír. Mír tu je, i když někde zuří válka. I když zuří za rohem. Mír tu je, když je v našem srdci.   

 

   

Exkluzivní a inkluzivní náboženství

Lidé náboženství chápou většinou exkluzivně. To znamená, že oni to které náboženství nepovažují za univerzální, neplatí tedy pro každého, nevěří mu každý, atd. Velká část křesťanů považuje Krista za exkluzivní fenomén. To znamená, že tihle lidé chápou Krista jako něco exkluzivního, nebo někoho exkluzivního, ke komu nevěřící nemají přístup. Takže tihle lidé odmítají připustit, že Kristus je univerzální. Ale v poslední době jsem poznal mnoho křesťanů, kteří křesťanství chápou inkluzivně. Tito lidé vidí totiž Krista všude, v každém člověku, v každé věci. Takové křesťanství nikoho nevylučuje - tihle křesťané se na na nikoho nevyvyšují.  To je inkluzivní chápání křesťanství. Pokud křesťanství, nebo jakékoliv náboženství chápeme inkluzivně, pak chápeme podstatné učení, základní učení toho náboženství jako universální, všude platnou pravdu. Když zen buddhistům říkám, jak je křesťanství univerzální a pravdivé, občas má někdo námitky - ale oni věří tomu, že... nebo ale k tomu, abys byl spasen, musíš... Samozřejmě, to jsou důležité věci, ale není to podstata křesťanství, není to podstata té víry. Bohužel - pokud máme jen kusé znalosti křesťanství, a takové kusé znalosti má dokonce i hodně křesťanů, pak nemůžeme připustit, že by pravda, kterou křesťanství v sobě nese, byla univerzálně platná. Pokud ale Boha chápeme jako nejhlubší podstatu všeho, nejhlubší tajemství celého vesmíru, pak evidentně taková podstata platí všude. Takový Bůh se projevuje v životě každého člověka a je jedno, jestli ten člověk věří nebo nevěří v Boha.  

Proč považuju za důležité ukazovat na univerzální podstatu křesťanství, když jsem zenovým učitelem? Protože pokud nechápeme univerzální podstatu autentického náboženství, budeme mít problém chápat univerzální podstatu, vlastně naprostou nezaujatost zenu. A pak nemůžeme chápat univerzální podstatu ničeho. Všude vidíme jen jevy, ale nikde žádná podstata. Starý ošklivý člověk je starý ošklivý člověk, ale už nevidíme, že je to také buddha. Krásná mladá dívka je dobrá leda tak ke koukání, ale zase v ní nejsme schopni vidět probuzenou bytost, která vzešla z dokonalosti podstatného univerza. Bez takového chápání univerzální povahy všeho nemůžeme mít žádné autentické, pravdivé náboženství. 

Jakékoliv selhání ve schopnosti chápat univerzální podstatu "svého" náboženství znamená vidět prostor pro konflikt. Nevidět podstatu znamená - nemůžu si vážit křesťanství, protože oni upálili kacíře. Nemůžu si vážit zenu, protože oni bijí holí mnichy... Zajímá nás, co je na povrchu, ale už nevidíme, co je v nejhlubší hloubce. Pozor, já tu neříkám, že je lhostejno, jestli se někdo chová dobře nebo špatně. Já jen říkám, že chování určitého člověka v rámci nějakého náboženství neznamená, že to náboženství je špatné. To by bylo stejné tvrdit, že oceán je špatný, protože v něm žralok sežral potápěče. Oceán je prostor, v kterém se dějí nejrůznější věci.  Ale bez oceánu nemůže žít žralok ani potápěč. Podobně zen je prostor, zákon, ale v rámci toho prostoru se můžou dít nejrůznější chyby. Je na mistrovi, aby druhým říkal, co je správné. Ale to neznamená, že neexistují špatní, nepoctiví mistři, kteří mají špatný charakter. To není vina zenu. Nikdy není nic špatně s autentickým náboženstvím, vždycky je něco špatně s člověkem a jeho hlavou. Náboženství je čistý pramen, z kterého čerpáme moudrost a starostlivost o druhé. To je hlavní funkce náboženství, včetně zenu. Ano, z toho univerzálního pramene čerpáme taky svobodu, osvobození od své hlouposti. 

Odmítám argument, že pokud jsou náboženství v podstatě čistá a univerzální, pojďme vytvořit jedno univerzální náboženství, smažme rozdíly. Ano, to je tak hloupý argument, jako bychom se podívali na ulici na nejrůznější auta a řekli si - jedno auto je malé, druhé velké, jedno je praktické, jiné sportovní, jedno auto je staré, jiné nové.... proč je to tak různorodé, všechny jsou to auta, takže pojďme vyrábět pouze jedno univerzální auto. Proč? Každý potřebuje jiné auto. Každému vyhovuje jiné náboženství, lidé mají velmi osobní důvody, proč dali přednost tomu náboženství před jiným. To ale nemá znamenat, že jen jedno náboženství je pravé. V jejich různorodosti se zrcadlí různorodost historické zkušenosti člověka, jiná kultura, jiné tradice, jiná mentalita. Z toho samého důvodu vznikl zen. Z Indie přišel buddhismus mimo jiné do Číny, ale Číňan není Ind, proto si buddhismus přizpůsobil své zkušenosti, aniž by pošlapal to, co je na buddhismu podstatné. Použil jiná slova, jiný styl, jiná gesta, ale ukázal na tutéž podstatu, jakou ukázal Buddha Gautama. Proto v Evropě nemůže pokračovat japonská forma zenu. Zen se v Evropě dříve nebo později musí osvobodit od japonského vlivu. Proto jsem založil Sanghu Innocentia. Jako místo, kde se cvičí prvotní nevinnost, to znamená - než začneme hodnotit a něco tvrdit. Stejně jako Adam a Eva nehodnotili a nic netvrdili, dokud nebyli vyhnáni z Ráje, tedy z prostoru čisté mysli.  

Takže zen je dokonale inkluzivní náboženství. V žádném případě nejde o nějaké určité chápání skutečnosti. V zenu, pokud jsme ho správně pochopili, jsme opustili všechna hlediska a díváme se přímo do Skutečnosti. Zen je skutečnost sama. Tak logicky zen musí být přítomen v každé věci, v každé akci. Zen je zcela univerzální a podstatně přítomný v každé věci v celém vesmíru. Proč je tak obtížné pro lidi cvičit zazen? Neříkám, že lidé nedokážou sedět hodinu v lotosové pozici. Ale cvičit zazen jako Buddha? To znamená vzdát se svého osobního hlediska, svých názorů, to znamená tady a teď překonávám rozdíly, sebe, náboženství, historii... Zazen znamená zapomenout na všechny rozdíly a prostě sedět. A můžu s jistotou říct, že to je pro lidi extrémně těžké, stejně tak jako je těžké pro běžného křesťana vidět Krista všude kolem sebe a v sobě. Zazen tedy cvičím teprve tehdy, když už nevím, jestli jsem buddhista nebo křesťan, věřící nebo nevěřící, dobrý nebo špatný člověk. To je pak pouze sedět. A právě v tomto nepojmenovaném sezení se uskutečňuje univerzální pravda zenu. Kdokoliv tady a teď pouze cvičí zazen, je buddha. Je probuzený. Probuzení jsme až tehdy, když nevíme, co jsem já, co jsi ty, co je zen, co je Bůh, co je křesťanství. Teprve když dosáhneme tohoto bodu, můžeme se začít vážně zabývat smyslem zenu nebo křesťanství. Dokud ale nedosáhneme toho bodu nula, všechno, co o zenu nebo křesťanství říkáme, může být jen výsledek zmatené hlavy. Než dosáhneme bodu nula, musíme opravdu dávat pozor, abychom se neukvapili ve svých závěrech. Proto potřebujeme učitele, který hlídá, abychom směřovali k podstatě a neulpěli na jevech mimo podstatu. Proto Shunryu Suzuki říká, že učitel nesmí mít nějaké specifické chápání zenu. To znamená, že zenový učitel se odráží od univerzálního k tomu, co je vidět. Obojí je stejně důležité. Dáváme pozor, jak naléváme čaj, ale to není to jediné, o co jde. Musíme taky chápat, že rozdíl mezi vylitým a dobře nalitým čajem je v podstatě nulový. A přesto že tomu tak je, ze soucitu děláme všechno co nejlépe. To je naše přirozenost. Vidíme to na zahradě - i když bude včela jen tak poletovat po zahradě a nebude pracovat, podstata zůstane stejná. Ale protože včela je probuzená bytost, pracuje jak nejlépe umí. 

Je naprosto nutné, abychom v našem náboženství, ať už je to křesťanství nebo buddhismus, viděli konečné řešení, konečnou, dokonalou pravdu. Proto křesťané říkají - Kristus je dokonalý, Kristus je nejvyšší kritérium. Směřujte k tomu nejvyššímu, ke Kristovi. Samozřejmě. Bylo by to nejen smutné, ale dokonce pro lidstvo tragické, kdyby Kristus nebyl nejvyšší metou. Mám strašnou radost, když vidím křesťana, který nepochybuje a směřuje k dokonalosti Krista. To je jediný možný směr. Pochybnosti jsou lidské, ale když už se věnujeme nějakému náboženství, které je ze své podstaty pravdivé a čisté, měli bychom chápat Zakladatele jako ideál. V zen buddhismu si můžeme dělat legraci z Buddhy, protože náš ideál není dokonalý člověk, někdo, kdo nedělá žádné chyby. A nechceme, aby si lidé mysleli, že Buddha je nedostižný ideál. Buddha je probuzení v nás, je to ideál, ale velice dostižný ideál. A když věříme, že jsme v podstatě buddhové, probuzené bytosti a naše cviční zazenu není odlišné od cvičení buddhy, pak - jak říkal mistr Dógen - není možné, abychom nedosáhli Pravdy. Jde tedy o to, aby naše cvičení vycházelo z univerzální, čisté podstaty, v které nejsou žádná hlediska. Jinak to nebude pravý zen, ale "náš zen", akademický, někým pochopený zen, nějaký kulturní fenomén, nějaké náboženství, ale nebude to autentický zen dávných mistrů. 

Nechápat podstatu zenu je stejné jako nechápat podstatu auta. Vidíte, že je to velké auto, krásné auto, zajímavé auto, drahé auto, ale nedokážete s ním popojet ani metr. Protože místo toho, abyste nastartovali, zařadili jedničku, přidali plyn a točili volantem, pořád jen mluvíte o detailech toho auta a proč je skvělé nebo proč není dobré. Ale řídit ho nedokážete. Vůbec vás nenapadlo, že o to právě jde. Ovládat zen znamená opustit podružné rozlišování a rozeznat zen v každém zrnku písku, v každém stéblu trávy, v každém gestu člověka. V praxi to znamená, že když nebudeme pořád tvrdit, jak jsme jiní a jak je naše cesta jiná a jak je křesťanství špatné a specifické, budeme se držet základního učení Buddhy, které vysvobozuje každého z omylu a každému ukazuje pravý směr života. A to se týká i křesťana, který zabloudí do zenového centra, pokloní se, sedne si na zafu a chvíli sedí tiše a bez osobního zaujetí, jako Buddha. A tak když si buddhista tiše sedne a křesťan si tiše sedne a oba se společně skloní před univerzální pravdou, ať už ji nazývají jakkoliv, pak se oba setkávají v téže Pravdě, o kterou jde. A pokud by nějaký křesťan tvrdil, že to tak není, pak uráží svého Boha, který je všech a pokud by nějaký buddhista tvrdil, že to tak není, uráží Buddhu. Buddha byl na jednu stranu konkrétní člověk, z masa a kostí, ale jeho probuzení bylo probuzení do univerzální pravdy. V té opustil osobní hledisko. A jakýkoliv křesťan, který hledal Boha, ho našel teprve tehdy, když byl ochoten ustoupit Bohu zcela a zcela být naplněn Jím, aniž by měl jakékoliv námitky nebo připomínky. A tak ani my zen buddhisté, nemáme mít žádné námitky, co se týká dokonalého probuzení buddhů. Můžeme sami zkusit na sobě, že když tu je probuzení, není tu ani náznak chyby nebo pochybnosti. Proto se buddhové tak smějí a na komplikované otázky odpovídají jednoduchou akcí tady a teď. Proč? Protože neulpívají na intelektuálním chápání. Oni jsou v přítomnosti zcela živí a mimo intelektuální sítě a pasti.