Srdce, které není rozdělené

Jelikož se chci na mnoha místech knihy dotknout nějaké křesťanské otázky, měli bychom si trochu ujasnit, co pro mě osobně znamená věřit v Boha. Už se mi to stalo mnohokrát, co se týká křesťanství - mám takovou mlhavou potuchu, jak se věci mají, ale nikdo mi to neřekl, nikdo to nevysvětlil. No a pak narazím na nějakou teorii, jak ji vysvětluje Tomáš Halík nebo Richard Rohr a vyskočím radostí do vzduchu - jo, takhle jsem to nějak cítil, že to bude, ale nebyl jsem si jist. A typický příklad je otázka víry v Boha. 

Už mnoho let mi přijde otázka víry v Boha absurdní. Věříš v Boha? Pokud se mě zeptáte, připadá mi to naprosto absurdní. Především už dávno vím, díky inteligentním a vzdělaným teologům a kazatelům, že Bůh není pán sedící na obláčku, který řídí život na zemi nebo ho přinejmenším kriticky pozoruje. Vždycky jsem měl pocit, že pokud se bavíme o Bohu, měli bychom dokázat jít za slova, za představy, za běžný svět lidí. Tomáš Halík mi znovu a znovu ve svých knihách a přednáškách potvrzuje, že přesně tak musíme chápat Boha- jako tajemství, hlubinu, původní příčinu všeho. V takového Boha opravdu věřím, ale je to ještě zajímavější, a to jsem taky cítil už dávno - nejedná se ani tak o víru ve smyslu - mám za to, že takový Bůh existuje - jedná se o vztah, jak vysvětluje podstatu víry Tomáš Halík - jde o víru ve smyslu - mám vztah k tomu a onomu. Takže kdyby se mě někdo znovu ptal, zda věřím v Boha, řekl bych, ano, mám vztah k nejhlubší podstatě, k prapříčině všeho živého i mrtvého. Pokud křesťané skutečně Bohem mají na mysli tuto nejhlubší prapříčinu, světlo, které všemu dává jiný smysl a další rozměr, pak můžu říct, že mám živý vztah k Bohu. 

A pak někoho může napadnout - v zen buddhismu to jistě není takto chápáno, v zenu není žádná nejhlubší prapříčina a světlo prostupující vším. Ale tak to vůbec není. Zen, stejně jako křesťanství, chápe skutečnost jako dynamický vztah původní podstaty - které se někdy v zenu říká prázdnota nebo ku - a toho, co je viděno, slyšeno, tedy forem. Zen chápe prapříčinu všeho, prapůvod všech věcí, jako jednu dimenzi, a svět lidí, nebo to, co prostě vidíme a co si myslíme, jako druhou dimenzi. Ani zen tedy neříká - všechno je totéž, všichni jsme posvátní, ani netvrdí opak - vše je totéž, takže na ničem vlastně nezáleží. Zen nás nabádá, abychom pronikli do hloubky věcí a tam objevili, odkud vlastně jsme a pak z toho v životě vycházeli. Pokud budeme jen sedět, jen jíst, jen spát, jen povídat, nebude to mít valnou hodnotu. Teprve, když budeme zcela sedět, zcela jíst, zcela spát a zcela mluvit, bude to mít jiskru a autenticitu zenu. Ono "zcela" na vás asi nedělá moc dojem, ale když jste svědky toho, jak někdo něco zcela dělá - možná v tom tušíte spirituální kvalitu. Je rozdíl, když se někdo v kostele pokřižuje "zcela" formálně, nebo to udělá zcela a upřímně, nebo když se někdo pokloní Buddhovi, formálně, nebo když se někdo opravdu pokloní. To je naprosto jiná záležitost. Tuhle snahu o celé jednání, úplnost, ovšem praktikujeme v zenu každý den, až do smrti, tedy chci říct, nikdy se to nikomu nedaří dokonale, ale opět to je vztah mezi dokonalou podstatou a chybujícím člověkem. Jde prostě o to, abychom nebyli povrchní a nepřestali se snažit jednat cele a upřímně - nicméně si musíme uvědomit, že nejde o snahu vést jakýsi dokonalý život - nesnažme se dosáhnout neomylnosti a dokonalosti, ale do smrti neztrácejme kontakt s dokonalostí, která námi podstatně prostupuje a které křesťané říkají Bůh.  Zen buddhisté, ne pouze křesťané,  si také musí uvědomit, jak dokonalý je náš původ, ctít tento původ a nechat tento původ procházet každodenním činnostmi, děj se co děj... přesto, že budeme dělat jednu chybu za druhou. Jde tedy stejně jako v křesťanství o otázku vztahu původního a všedního, otázku hlubokého a zjevného, otázku dynamiky mezi tvůrcem a stvořeným. 

Dalo by se říct, že ona buddhistická prázdnota je prázdnota ve smyslu - je vyprázdněno od všeho pojmenovaného, od všeho pomíjivého, zůstává jen to, co trvá vždy a všude - to je prázdnota, jak ji chápe buddhismus. A forma je ono stvořené, ono měnící se, nespolehlivé, křehké, pomíjivé. Logicky se tedy i v zenu ono stvořené musí podřídit původnímu, a ne naopak. Takže já se osobně klaním, já si sedám do určité pozice, která má svoje pravidla, tím se přizpůsobuju tomu, co je hluboké, stálé, dokonalé. A pak mě toto dokonalé, stálé, hluboké může prostupovat. A jak mě prostupuje, najednou je tu jiný člověk - už to není někdo, kdo neustále podléhá svým myšlenkám nebo touhám, ani to není někdo, komu je všechno lhostejné. Obráceně tento vztah nefunguje. Když nerespektujeme formu a lehneme si nebo sedneme podle libosti, jen naplňujeme svá osobní přání, takže neotvíráme dveře Pravdě. Můžeme si lehnout, můžeme zaujmout nějakou netradiční pozici, můžeme tvrdit, že vše je zajímavé a krásné, ale takhle nevznikají probuzení lidé, ani hluboce věřící křesťané milující Boha. Utrpení na světě je skutečné -  je potřeba vystoupit z ega, překročit sebe a vstoupit do světa, kde se aktivně pracuje, pomáhá, hledá pravda, hledá spravedlnost a rozumné řešení problémů, řešení, které není postaveno na nenávisti a hlouposti. 

Ukáznění ega - které je přímo spjato s ukázněním těla - a to máme opět společné s křesťany -  je základní podmínka - jako pes musí poslouchat a sednout a mlčet, člověk, který hledá Pravdu se musí nejdříve uklidnit, přestat mluvit, namítat, diskutovat, přijmout určitou formu, řád, praktikovat, trénovat ego... modlit se... pak je možné otevřít dveře Pravdě. Křesťané se podřizují Bohu a pak z tohoto podřízeného vztahu vycházejí v každodenním životě. Zen buddhista se musí podřídit  původnímu řádu univerza a z toho pak vycházet. Proto Kodo Sawaki říká, že zazen není úkol, ale návrat. Není snad Bůh pravým domovem křesťana? Nechce se snad křesťan vracet každý den k Bohu? A podobně zen buddhista, když cvičí zazen, nemá hledat někde mimo sebe něco zvláštního, ale vrátit se ze svých snů a představ domů, k podstatě, která prostupuje oním tady a teď.  Forma je důležitá. Sledujeme formu, která pak umožní původu, aby se ukázal v plné síle. I když tu původ je vždy, bez určité formy tento původ míjíme nebo po něm dokonce šlapeme. A další chybou je ulpět v hloubce a zapomenout na to, co tu je přímo před námi. Nesmíme ulpět v prázdnotě nebo tichosti nebo nemyšlení, ale musíme najít vztah mezi podstatou a tím, co se projevuje tady a teď. Tam se právě objevuje buddha. Buddha je setkání podstaty a toho, co je zjevné a co většinou považujeme za všední.    

Když máme vztah s tím, co nás překračuje, není třeba se o tom s někým přít, dokazovat to slovy... lepší je manifestovat to svým chováním. Proto mí křesťanští přátelé skoro nikdy nemluví o Bohu, ale hodně prožívají vztahy s lidmi. Znovu a znovu se setkáváme s teoretickým učením buddhismu - ale teorie, které nepřešly do praxe, nesplnily svůj účel. Srdce zen buddhisty tedy musí toužit po Pravdě, a musí chtít svůj život nechat prostupovat nejčistší Pravdou od rána do večera. I když se to nedaří, musíme k tomu mít upřímnou vůli. Nemáme to lehké, nemáme vzor. K Buddhovi nesmíme být připoutáni. Pro křesťana je přirozené milovat Krista. Ale milovat Buddhu je z hlediska zenu nesmysl. Kde tedy v sobě vzít autentický zájem, cit, vůli, když se nemáme k ničemu a nikomu upínat? V mém případě to byla vždycky touha po tom, co je pravdivé a autentické. Když nacházíme pravdivé a autentické, zjistíme, že toto pravdivé a autentické je v každém upřímném člověku a v každé trávě a každé květině a v každé větvičce a každém mráčku na nebi a v každém paprsku slunce. Tam je pak ona láska, která v zenu zdánlivě chybí. Nechybí! A když takovou lásku nacházíme, možná si všimneme, jak blízcí jsou našemu zenovému srdci křesťané. 

Svět je rozdělen, musí být rozdělen, organizován, ohraničován. Je rozdíl mezi křesťanem a buddhistou. Je rozdíl mezi katolíkem a protestantem. Ale naše srdce rozdělené být nesmí. Děkujme, že jsme obdařeni srdcem, které je schopno být jedním s celým vesmírem. Takové srdce překonává jakoukoli bolest, jakoukoli nenávist, jakoukoliv pomíjivost. A naše specifická cesta je pak vlastně cesta k druhému a k jinému a i k tomu, co nechceme a co nás bolí. Nezavíráme se tedy v našem náboženství, v naší víře, v našem způsobu praxe, ale používáme naše náboženství, naši víru a praxi, abychom otevřeli naše srdce, ať se setkáme s čímkoli na světě.    

Svobodný můžeš být jen v tomto okamžiku

Zenový mistr Seung Sahn řekl: 

"Pokud odetnete všechno myšlení, vaše mysl bude čistá. A právě to je vaše pravé já. Myšlení znamená touhu, touha znamená utrpení. Když mysl zůstává čistá, není žádný život, žádná smrt. Najdeš pravou svobodu, v které není žádná překážka."

Mistr Seung Sahn založil školu Kwan Um, v které jsem cvičil několik let. Dva měsíce jsem žil v Providence Zen Center v USA, kde mě vedli žáci mistra Seung Sahna. A pak jsem pár let pravidelně jezdil na různá ústraní, dvakrát jsem byl na třítýdenním ústraní, což pro mě byl docela očistec, spíš v tom temném slova smyslu ,ale samozřejmě i v tom pozitivním - očistit tělo a mysl, řeklo by se. No a v tom  americkém centru jsem o odetnutí myšlení slyšel denně, byl to náš denní chleba, takové učení. Dva měsíce jsem odtínal myšlení. Kdo o zenu jen čte, nemůže ale vědět, jak to vypadá v praxi. Myslíte si,  že  v  zenovém centru máte zakázáno myslet? Nebo že se vám někdo směje, když myslíte? Nebo snad zenoví učitelé nepoužívají svou inteligentní mysl? Nic z toho neplatí. Jediný rozdíl mezi zenovým mistrem Kwan Um a běžným člověkem je ten, že běžný člověk nezná smysl odetnutí myšlení, neboli význam akce samotné. Běžný intelektuál si neumí představit, jakou hodnotu má akce samotné, pro něho je to návrat k barbarství, návrat do džungle k divochům. Ale poučený intelektuál už dávno ví, že zapomenout myslet a prostě něco udělat tady a teď je velice příjemná záležitost. Současně si ale myslím, že poučený intelektuál běžně netouží po probuzení v zenovém smyslu. Běžně narážím na lidi, kteří mají rádi zen - zen, říkají, ano, to je super, uvařit zelený čaj, jen srkat a poslouchat vítr v borovicích. 

Víte, když jsem přijel do Providence Zen Center, první, na co jsem se ptal, bylo - kdy dosáhnu osvícení? Jak dlouho to může trvat? A místní residenti se mi  smáli. Nechápal jsem. Cožpak tu nejsme kvůli satori? Byl jsem tehdy velice ovlivněn knihou Úvod do zen buddhismu od profesora D. T. Suzukiho. Ten v knize na mnoha místech zdůrazňuje, že zen bez satori je v podstatě nesmysl. Člověk pozná zen až po prožití satori. Mně to dávalo smysl, tak jsem přirozeně toužil po satori. 

V Kwan Um se o satori skoro nikdy nemluví. Taky proto, že je to korejská škola a místo japonských termínů se tam používají korejské. Ale žádné korejské slovo, které by znamenalo probuzení, jsem tam neslyšel. Mluví se o waking up, to ano, ale ne o satori. Když jsem měl svůj první rozhovor se zenovým mistrem, byl jsem přirozeně velice nervózní, ale současně jsem chtěl, aby mi rychle ukázal cestu k osvícení. Postupně jsem pochopil, že zenoví učitelé Kwan Um nevychovávají žáky k tomu, aby dosáhli osvícení a ti se tím pak všemožně a všude pyšnili. Kolikrát jsem uvažoval - když dosáhnu osvícení, co bude pak? Samozřejmě jsem si všiml, že okamžik, kdy se v Kwan Um někdo stane oficiálně zenovým učitelem nebo mistrem, zjevně moc nesouvisí s dobou, kdy dosáhl probuzení. Navíc je třeba si uvědomit, že představa, že někdo je probuzený, je pouze představa. Představa, že někdo není probuzený, je taky představa. Co je důležité - jsem schopen mnohokrát za den odetnout myšlení a nahradit ho akcí? Nebo se celý den potácím ve snách? Můžete si všimnout, že někteří lidé hodně povídají, i když něco dělají, jiní hodně povídají a málo toho udělají. A pak jsou lidí, kteří něco dělají a můžete si všimnout, že do toho dávají vše a na slova nemají moc času. To jsou nevědomí buddhové. Nejsou si vědomi toho, jak dokonale probuzení jsou. I když budou číst nějakou knihu o zenu, stejně nebudou vědět, že jsou buddhové. Od toho je právě učitel, aby nám jasně ukázal, v jakém okamžiku jsme probuzení a v jakém ne. (Nemůžu nezmínit, jak mě moje milá kolegyně a profesorka klavíru Jana Marcolová učila hrát Bacha. Přišel jsem na první hodinu s tím, že mám představu, jak to budu hrát. Předvedl jsem jí to, a ona mi řekla - takhle ne, takhle se to nehraje. Teprve později mi došlo, že jsem si v hlavě vytvořil nějakou fantasmagorii, jak tu skladbu hrát  a nechtěl jsem se přizpůsobit tomu, "jak se to správně hraje". Později jsem musel uznat, že právě živá učitelka mi pomohla najít smysl toho "hraje se to ve skutečnosti takhle", což nebylo vnucování nějakého pojetí geniálnímu interpretovi, který už je sám mistrem věci, ale trpělivé a současně rázné vedení naivního žáčka, který netuší, že je mimo. A takhle to funguje snad v každém oboru - učitel ukazuje, kudy ne, kudy ano.) Je na žákovi, aby se naučil ty okamžiky probuzení sám rozeznávat a aby - když už ví, kdy je probuzený, na tom stavěl svůj další život, svou víru. No a pak může třeba začít učit druhé rozeznat okamžik probuzení a poradí druhým, jak svěřit  probuzení v životě  první pult v orchestru, aby probuzení, a nikoli iluze, hráli v našem životě prim. 

Neodpustím si zase malou odbočku ke křesťanství - podle Richarda Rohra, františkánského kněze a autora bestsellerů o křesťanské víře, je probuzení velice významné téma křesťanství. Podle Rohra je Kristus ten, kdo je probuzený, nebo to, co je probuzené, zatímco Ježíš je osoba, která v sobě ono probuzení nese. Podle Richarda Rohra byl Ježíš člověk, který se narodil a zemřel, ale v sobě nesl Krista, který je věčný. Z hlediska zen buddhismu je ještě důležitější než věčnost Krista ono dokonalé světlo, které pokud nás zasáhne, začneme vidět věci jinak. Co jiného je konverze, než rozhodnutí radikálně změnit pohled na sebe a svět? A i v zen buddhismu je téma konverze důležité, jen se mu říká "probudit mysl pravdy". Nicméně jde o konverzi - rozhodnete se radikálně změnit život podle učení zenu. A k tomu samozřejmě nestačí číst nebo si doma v klidu meditovat, stejně jako konvertita není ten, kdo se rozhodl denně modlit a číst bibli. Konvertita je až ten, co celým tělem dojde do chrámu, aby požádal o zasvěcení a pak toto zasvěcení, křest nebo biřmování, skutečně absolvuje. Ani v zenu ani v křesťanství nemá valnou hodnotu nějaká vlastní cesta nezávislá na tradicích a vedení živým člověkem. Ale vraťme se k probuzení. Myslím, že naše skutky jsou výsledkem modlitby a naše modlitba je výsledkem skutků druhých lidí. Křesťan se modlí díky tomu, že mnozí svatí vykonali mnoho skutečného a příkladného. Modlitba a skutek jdou ruku v ruce, jedno bez druhého nemůže fungovat, tedy v křesťanství samozřejmě. Ale podobně v zenu - cvičíme zazen díky tomu, že druzí před námi cvičili a šli druhým příkladem. Tak se cvičení zazenu předávalo z generace na generaci. To, jak se pak chováme, je mimo jiné výsledkem cvičení zazenu. A díky skutkům cvičení jsme dnes ochotni cvičit zazen. A jakou roli v tomhle propojení hraje probuzení? Když jsem cvičil a studoval v Kwan Um, opravdu jsme byli dennodenně vedeni k probuzení - ne k satori - ale k aktuálnímu probuzení při každodenních činnostech a pak tu byla jakási laboratoř probuzení - zkoušky a rozhovory s mistrem, kde mistr posuzoval pomocí metody koanů, zda je naše mysl ovládána myšlením, nebo naopak my svobodně rozhodujeme, zda chceme raději konat nebo raději myslet. Brzo mi tedy došlo, že mě nikdo nepovzbuzuje v tom, abych "dosáhl osvícení" , spíš jsem byl a druzí povzbuzování v tom, abychom dosáhli pravého já. To je přesně to, co na začátku článku cituju. Když odetneš myšlení, tvoje mysl je čistá. A to je pravé já. Jenže jak dlouho tohle pravé já trvá? Všimněte si, že nikdy netrvá déle než nekonečně krátký okamžik.  V dalším okamžiku se vynoří myšlenka. A pak se zase můžete probudit. A tak celý den. Tak jsem pochopil, že jsem v Kwan Um vychováván k probuzenému životu tady a teď, a rozhodně ne k tomu, abych jednoho dne dosáhl "osvícení" , dostal medaili a pak o tom druhým zbytek života vyprávěl. Zen musí být živý, to znamená, že nic, co bylo, nemá tak velkou hodnotu, jako to, co tu je právě teď. A proto každý, kdo právě teď odtíná myšlení v zájmu pravdy, je buddha. Druhá věc je, jestli si to ten dotyčný uvědomí -samozřejmě později. Uvědomujeme si, jak dokonalý je každý okamžik života, kdy myšlení nerozhoduje, jakou má náš život cenu? Křesťan má žasnout tváří v tvář Bohu - v takovém okamžiku už není místo pro nějaké úvahy. Bůh stvořil jabloň, zorané pole, řeky, mraky, slunce klesající na západě. Jaký neznaboh by k takové nádheře něco přidával. Proto jsem přesvědčen, že schopnost pouze slyšet, pouze vidět, pouze cítit vůni, je v křesťanství stejně důležitá jako v zenu. Ono pouze je pro křesťana vším - protože za tím pouze se objevuje Bůh. (A podobně jako Richard Rohr vnímám Boha jako všudypřítomný původ, a ne jako panteisté, pro které je Bůh všudypřítomná existence. No a ono pouze může křesťanovi někdy připadat málo. Chce dovysvětlit, chce komentář, chce obejmout, chce aby tam taky byla láska... a podobně se trápí i zen buddhisté - nemůže to být tak prosté, musí být něco víc než jen "tohle". Všude je toho nepočítaně, ale jít duchovní cestou někdy znamená být ochoten dohodit vše, kromě toho, co je podstatné. A když nemůžeme přijít na to, co je podstatné, pak nezbývá než zkusit odhodit vše, a ono to podstatné se objeví jaksi samo. A to je i smysl autentického zazenu. Zůstává jen to, o co nakonec jde.  

Skutečně probuzený člověk je ten nejobyčejnější člověk. Je transparentní, nenosí na čele nálepku "Buddha". Nenechte se oklamat vyholenou hlavou, buddhistickým hábitem, vonnými tyčinkami, japonským přízvukem, zvláštními obraty. Za tím se může skrývat jen náfuka. Když už chcete mermomocí poznat probuzeného učitele, zkuste si z něho udělat legraci, nebo počkejte, jestli si během dne sám ze sebe udělá legraci. Autentický učitel přizná své slabosti a směje se sám sobě. Probuzení a nafoukanost se mají rádi jako voda a olej. Jsou ale lidé, kteří si myslí, že probuzení je prostě "přestat cokoliv řešit nebo studovat nebo cvičit". To jsou ti nevědomí buddhové, o tom jsme si řekli. Ale kdyby mezi námi po staletí pobíhali nevědomí buddhové a kdyby Kristus si neuvědomil, jaký má význam pro lidstvo a jen by tu a tam utrousil nějakou moudrost před kolemjdoucí matkou nebo něco povídal mravencům, asi by nám moc nepomohl. Někdo si musí "sakra" uvědomit, o co tu kráčí. Tedy co je to, co převyšuje život běžného člověka, co převyšuje náš banální život? Co je to sakrální? Někdo nakonec musí říct - mám cennou zkušenost a povedu vás, jestli chcete. A ten někdo nesmí být dokonalá, zafixované socha. I ve zmučeném, nedokonalém, slabém těle se skrývá jádro pravdy a tepe autentický život. U krásných atletů a dokonalých modelek o tom trochu pochybuju. 

A tak uprostřed jakéhokoliv života, dnes, tady a teď, jedině tady a teď, je příležitost překonat sebe tak, že odetneme sebe odetnutím myšlení, což zase uděláme jednoduše tak, že vykonáme zcela nějakou akci, zcela a ne ledabyle, intelektuálsky, bohémsky, vždyť na tom tak nezáleží. Kdo chce svobodu, musí v tomto okamžiku něco vykonat, je tam ono "muset". Svoboda je pak vykoupena smyslem pro nutnost. Nikdo nás nenutí, abychom se probudili, ale pokud nás to zajímá, je zajímavé se probudit a pak zkoumat, jak toto probuzení ustanovit jako základní, primární hnací sílu vlastního života. 

A ze života na závěr. Nikdy nezapomenu, jak jsme s řádovou sestrou Denisou, karmelitánkou a profesorkou teologie, vysvobozovali mládě andulky, které uvízlo za velkou lednicí v klášteře. Místo toho, aby se sestra Denisa modlila, nebo vysvětlovala důležitost víry v Boha, anebo prosila andulku za odpouštění a podobně, přinesla vrtačku, s ostatními nadzvedávala lednici, atd. Nikoliv pomocí modliteb a citování bible, ale pomocí skutků jsme společně dosáhli osvobození andulky. A to pro mě byl jen další a vlastně konečný důkaz, že probuzení v křesťanství, je neméně důležité  než probuzení v zenu. Ani stovka satori nevysvobodí andulku - ale několik rázných skutků ano. A podobně - mnoho slov a knih nás může utěšit, ale skutečnou svobodu zažijeme, až když jsme ochotni něco udělat tady a teď. Když se mnich zeptal mistra - jaká je nejhlubší podstata zenu, mistr mu řekl : už sis umyl misky? Šel jsem za sestrou Denisou, abychom si povídali o smyslu života, a ona hned ve dveřích - pomohl bys nám s andulkou, která uvízla za lednicí? A já - jako zen buddhista - jsem samozřejmě rázně souhlasil. Budeme konat!!! Ale moje slaboučké, oklamané, choré já, mi našeptalo - a přijdeš o hodinku krásného povídání o životě... Nakonec sestra Denisa laskavě změnila program večera, aby se mi mohla věnovat i po vysvobození nebohého opeřence. A tak se nebojme - jako lidé potřebujeme útěchu, povzbuzení, vedení, smysl.... a toho se nám dostává požehnaně, když chceme - ale jako probuzené bytosti si vystačíme sami. Obojí je nakonec stejně důležité.   

Nemedituji - jsem jako dřevo, jako kus hlíny...

V poslední době přemýšlím o tom, proč zazen není meditace. Je mi naprosto jasné, že v dnešní době je meditace velice populární aktivita. Jenže není meditace jako meditace. Představte si, že nevíte nic o meditaci. Dobře, řekněme, že jsem nějaký vážený učitel meditace a budu vás provázet na cestě k naprostému klidu a radosti z přítomnosti. Musím znovu opakovat, že zazen je něco jiného. A proto zazen nikdy populární mezi lidmi nebyl ani nikdy nebude. I když mnoho lidí touží po osvícení, rozhodně se osvícení chtějí dostat cestou, která krůček po krůčku k osvícení vede. Zazen je cesta zpátky, ne dopředu. Za chvíli vysvětlím, proč je to cesta zpátky. A proč je těžké takovou situaci přijmout. Proč to ani mnoha zen buddhistům nedává smysl. 

Zazen sám o sobě, upřímně cvičený, je už sám o sobě probuzením. o tom píšu často, ale na lidech, kteří do dojo přicházejí cvičit zazen, vidím, že jsou rozpolcení - tady jsem já, tamhle buddha. Nebo ještě častěji - tady jsem já, tamhle mistr. Křesťané v poslední době objevují mystiku a cvičení zazenu je může zaujmout, některé už zaujalo. Věřím, že někteří křesťané objevují smysl kontemplace, což je vlastně nejvyšší forma modlitby. Podobně jako v zazenu, v kontemplaci se už nic nečeká, o nic nežádá, člověk si na nic nestěžuje, nic nehodnotí. Jen prostě JE - aniž by ale bylo odděleně. Tohle není žádný návod pro křesťany, jak se mají modlit, to bych si nedovolil. Ale je zajímavé, jak kontemplace podobně jako zazen není prostředek, ale cíl samotný. Problém nespočívá v tom, že by zazen nebyl samotným probuzením Buddhy. Nebo že by kontemplace nebyla dost blízko Bohu. Problém spočívá v tom, že intelektuální naladění křesťana nebo buddhisty narušuje zazen nebo kontemplaci v tom smyslu, že jaksi odmítá to, co tu už je takové, jaké to je, jako by to bylo něco málo spirituálního, málo zbožného, málo moudrého. Jako by to, co stvořil Bůh, nebylo dost dobré. Nebo jako by svět, v kterém existujeme, nebyl skutečný. A skutečnost je pro buddhistu samotné, živé, přítomné učení Gautamy Buddhy. Protože je tak pro většinu obtížné ocenit to, co je, ačkoliv je to pravdivé a pravdivější už to být nemůže, lidé často říkají - chci meditovat, chci cvičit kontemplaci, protože doufám, že se tak trochu přiblížím svému ideálnímu, vysněnému stavu nebo pocitu. A když pak meditují nebo kontemplují, ruší je hodnocení toho, jak daleko nebo blízko jsou, Bohu, pravdě, Buddhovi - podle toho, co je jim drahé.  

Typický student zenu, který přišel cvičit zazen, přijde do dojo s nějakou představou o tom, kdo je a kdo není. Možná si myslí, že je osvícený, nebo si myslí, že není osvícený. Může ho napadnout, že je dost pokročilý, nebo se naopak považuje za začátečníka. Pak si sedne na zafu a s touhle hlavou plnou hodnocení začne cvičit. Když zazen skončí, on zase odchází s tím, že není osvícený, že jen tak nebude, nebo si jen potvrdil, že osvícený je, nebo se považuje za začátečníka nebo pokročilého atd. Mistr Dógen tento přístup velice jasně kritizuje. Mistr Dógen nás nabádá, abychom takto zazen necvičili. Podle mistra Dógena v zazenu není žádné místo pro začátečníky, pokročilé, osvícené, neosvícené, buddhy nebo oklamané lidi. Současně mistr Dógen jasně kritizuje názor, že zazen je způsob jak dosáhnout nádherného klidu. Co se týká hodnocení, jak daleko jsme na cestě, zjevně jde o výplody naší hlavy a i když nás při zazenu napadají různé hlouposti, nesmíme se snažit tyto hlouposti z hlavy vypudit, protože je to zase hlava, která si něco vzala do hlavy a tudy cesta nevede. Místo toho prostě nechte myšlenky být a soustřeďte se na pozici. Co se týká klidu, pokud Honza nebo Eva zažívají nádherný stav klidu a oproštění, zajímalo by mě, jestli takový krásný stav zažívá i Věra nebo Petr, kteří sedí vedle. Pokud ne, Honza a Eva prožívají klid, který nemá nic společného s cvičením zazenu. Netvrdím, ani mistr Dógen netvrdí, že nemáte právo prožívat při zazenu klid. Ale zazen to je teprve tehdy, když tento klid prožívá i váš soused, který se vrtí a něco ho zjevně obtěžuje. Jinými slovy, individuální samadhi neplatí. Jeden člověk jednou mému učiteli řekl - měl jsem pocit, jako bych při zazen úplně zmizel. Můj učitel mu řekl - nevšiml jsem si, že bys zmizel. Já bych řekl - tak dobře, ale zmizeli jsme všichni, nebo jen ty? Pokud jen ty, tak příště radši zůstaň s námi. Můj učitel zenu říká - nedělejte a neříkejte hlouposti, prostě seďte s tímto tělem a touto myslí. Já říkám, ano, a pokud chcete samadhi, tak musí být všude, i  v nedalekém casinu nebo na frontě na Ukrajině. Takže nejlepší je, když člověk během zazenu vůbec neřeší, jestli jeho klid prožívá i soused vedle, ale prostě sedí. Objektivně vzato, v místnosti možná sedí lidé, kteří mají různá trápení a bolesti, můžou je bolet kolena, může jim být smutno, někomu tečou slzy, jiný se pochichtává. Tak vypadá místnost, v které cvičí hodně lidí zazen. Co člověk, to jiný stav mysli a těla. To není problém. Problém je, když je člověku jedno, jak se cítí ti ostatní a zajímá ho jen vlastní klid a vlastní probuzení. Tohle právě kritizuje mistr Sawaki, kritizuje to mistr Dógen a každý autentický učitel zenu to bude kritizovat. V tomhle bodě zen přestává být populární volnočasovou aktivitou pro vystresované manažery a manažerky, přestává to být klub, kam se člověk jde odreagovat. Pokud Buddha dosáhl osvícení se všemi cítícími bytostmi, jak prohlásil, pak to, co prožíváme v zazenu, ač jsme jistě zvláštní a individuální případy, musí být univerzální. A tohle je začátek seriózní duchovní snahy. Nejsme tu sami a druzí lidé chtějí být také šťastní. Křesťané mi snad budou rozumět - modlitba, která by se netýkala Boha, by byla nesmyslná. Bůh nemůže být jen někde, jen u někoho, jen v nějaké situaci nebo na nějakém místě. Bůh prostupuje vše, všechny, jen ne každý to cítí nebo si to přeje nebo to touží na vlastní kůži zažít. Pokud se ale křesťan setkává s Bohem, je to Bůh, který patří všem a který zasahuje do všeho. Musí být nutně přítomen i na schůzi komunistů nebo v místnosti, kde se cvičí zazen. Tím chci říct, že spirituální praxe křesťana nebo buddhisty musí být nutně něco univerzálního, jinými slovy, nesmí se to týkat pouze mne. U zen buddhistů mi chybí smysl pro společenství, pro společnou akci. Všude jen samá individualita, každý to vidí jinak, každý má svou hlavu a své názory. Podívejte se na křesťany - jak si cení rodiny, jak se spolu modlí, jak si pomáhají, jak nesobecky vidí svět. Zatímco typický zen buddhista přichází do dojo kvůli vlastnímu osvícení, křesťan vchází do kostela kvůli Bohu. Poslouchá kázání, aby se vrátil k Bohu, ne aby kritizoval slova faráře. ( Díky knížkám Marka Orka Váchy už vím, že to tak ideální vždy není, ale to je jedno, chci tu napomenout sebestředné buddhisty, a poukázat na pravdivost a čisté srdce mnohého křesťana - a to jsem si nevycucal z prstu, to zažívám v práci dennodenně). Zazen  tedy není volnočasová meditace, v které jde o to, abych já, tento jedinec, dosáhl klidu nebo snad probuzení.  Zazen, buddhistická praxe zen buddhisty, začíná až tam, kde jsme ochotni vzdát se svých názorů a cvičit jako kus dřeva, jako hrouda hlíny nebo jako hora, když parafrázuju mistra Dógena. A takové cvičení naprosto jednoduchého jedince, který nic neví o sobě a o světě, tedy aspoň na chvíli se vzdává svého intelektu a všeho, co se kdy naučil, kromě snad pozice zazenu, není snaha dosáhnout klidu nebo zdraví nebo osvícení. Taková aktivita je samotná činnost probuzeného Gautamy. Tohle tvrdí mistr Dógen, tohle tvrdí učitelé jako Kodo Sawaki, v podstatě každý zenový učitel. 

Slyšel jsem kritiku, že píšu často příliš abstraktně, vysvětluju různé teorie a měl bych se více zaměřit na zajímavé příběhy ze života. Nejzajímavější příběh ze života, kde přestávají platit teorie a začíná samotná zkušenost, je sednout si na zadek a cvičit zazen jako kus dřeva. Dělám to každý den už celých třicet let a za těch třicet let jsem sice pochytil pár buddhistických teorií, ale v podstatě jsem pořád tentýž nezajímavý člověk, někdo, kdo na druhé nedělá velký dojem. Nikoho nezajímá, a to je pochopitelné,  co jsem jako jedinec zažil nebo udělal - kolik let cvičím zazen, na kolika sesshinech jsem byl a kolikrát jsem se nechal poučit mistrem, ale zda jsem své zkušenosti a studium schopen aplikovat v životě. Teprve v poslední době trochu trpím, donedávna jsem životem procházel jako rozmazlené dítě. Moje současné trápení mě konečně donutilo zamyslet se nad smyslem života hlouběji a vidím, že tu na tom světě prostě nejsem sám a začínám mít ponětí, co to je utrpení člověka a současně i chápu, že co jsem dodnes s takovým nadšením studoval a cvičil, je právě v této mé současné situaci potřeba transformovat v samotný život, napumpovat tu svou láhev utrpení moudrostí a láskou, kterou nám poskytují pravdivá učení křesťanů a buddhistů. A tak utrpení neutrpení - nezbývá mi než sedět v zazenu, překonat sebe a svůj malý svět, prostě cvičit jako to dřevo v lese, které, jak jste si jistě všimli, není ani hýčkané, ani uplakané. Ale nejde tu o klid, vyrovnanost a moudrost na základě meditace. Jde o překonání všeho osobního, a proto tu není žádný prostor pro osobní klid, osobní vyrovnanost nebo osobní moudrost. Je tu prostě cvičení, prostě sezení, prostě zazen. A je to nesmírně hloupé cvičení.  

Možná to zní přehnaně drsně, mluvit o hlouposti buddhů, ale dnes už vím, že prakticky totéž hlásají křesťané. Oni nemluví o hlupácích a dřevu, ale o pokoře. Oni padají na zem před Bohem, oni omývají druhým nohy. Kristus byl první, kdo ustoupil zcela Bohu z cesty, ač sám Bohem. On vyjadřuje dokonalou pokoru a tuto dokonalou pokoru hlásá. Lidem nevadí, když to dělá Kristus, ale už jim vadí, když to hlásá farář ve vedlejší vesnici. Jde tu ale o to, že my lidé nedokonalí, pokud tuto nedokonalost připustíme, potřebujeme být upřímným člověkem napomenuti, potřebujeme, aby nám někdo láskyplný pravidelně připomínal, kudy vede cesta a že autentická cesta je cesta pokory. Zazen je jakýmsi vyvrcholením pokorného života, je to aktivita člověka, který se vzdal veškeré nadutosti a přijal různé bolesti života a klaní se v duchu i těm nejhorším lidem na celém světě. Ne aby podpořil to špatné, co dělají, ale aby vyjádřil moudrost, která učí, že jsme všichni vzešli ze stejného bodu. Mrzí mě, že zen buddhisté tento bod málo milují a málo opatrují a měli by si opět vzít příklad z křesťanů, kteří tomuto bodu říkají velice vznešeně - nejde o to slovo, které křesťan často používá, ale o to, jak miluje to, co to slovo představuje. A jak se pokorně k tomuto nejdůležitějšímu principu vrací. Zen buddhista, který ve cvičení zazenu neodhodí sebe sama, se vším, co se mu v hlavě objeví, se nevrací k buddhům a patriarchům a nesdílí s nimi království pravdy.  Ale zen buddhista, který se nepovažuje za víc než za kus dřeva, se opravdu setkává s Buddhou - kusem dřeva. V tomto setkání jsou účty vyrovnány a není k tomu už co dodat. 

Smysl mé knížky

Rád bych si udělal pár poznámek k tomu, proč chci vlastně vydat knížku článků o zenu, co od toho čekám a co by od toho měli čekat čtenáři. 

Především bych chtěl říct, že existují zhruba dva pozitivní přístupy k náboženství. Živý zájem - kde zatím nedošlo k nastoupení do praxe - a autentická praxe a studium, což je samozřejmě podmíněnou tím počátečním živým zájmem. To, co bych nazval živým zájmem, to je třeba můj vztah ke křesťanství. Mám osobně velký respekt, velkou úctu ke křesťanství, ale nejsem praktikující křesťan. Přesto mi velmi pomáhá číst o smyslu víry od mých oblíbených křesťanských autorů. Někdy mi stačí jen se takové knížky dotknout, pohladit ji a je to podobné, jako bych se pomodlil. (Modlitbou tady mám na mysli chvíli, kdy zapomenu na své malé, omezené já, na své malé starosti a radosti, abych se spojil s tím, co je nekonečně větší než já a z čeho jsem vzešel a v čem žiju. V takové chvíli dochází k určité konverzi, přeměně.) 

Mou knížku možná bude číst pár lidí, kteří mají živý vztah k zenu - něčím je zaujal, jsou zvědaví, možná jsou to praktikující křesťané, kteří se denně modlí, ale občas nachází nějakou útěchu nebo jiskru v myšlenkách zenových učitelů. Možná jsou to lidé, kteří meditují, o zenu čtou, ale váhají praktikovat a studovat se vším, co k tomu patří, což je pravidelná praxe v rámci sanghy, vedení učitele, pravidelná účast na sešinech, atd. Zkrátka moje knížka je samozřejmě určená přesně i lidem, kteří hledají nebo nacházejí útěchu v četbě nebo občasné meditaci. Knížka - a takové jsou i knížky mých drahých křesťanských kolegů - není Cesta samotná, ale je to pozvání k tomu, abychom se zamysleli nad svým životem a případně se rozhodli s naší vírou, praxí a zvyky něco udělat.  Katolický farář, profesor etiky na lékařské fakultě UK a autor mnoha laskavých a moudrých děl o víře Marek Orko Vácha říká, že knížka má smysl, i kdyby v ní byla jen jedna věta, která vás obrátí nebo pohladí nebo probudí do života. 

Jakým tónem?  

Přiznám se, že mě opět inspiruje Marek Orko Vácha, jakým tónem mluví a píše o tom, co tak miluje a čemu bytostně věří. Nemaže lidem med kolem huby, ale mluví s nimi laskavě. Někdy čtenáři říká nepříjemnou pravdu, ale to je jeho úkol a smysl jeho knížky taky -  zrovna tak jako to, že čtenáře pohladí po duši, ať už mezi řádky, jak vyjadřuje lásku z nitra svého srdce, nebo jak nám připomíná, v jaké lásce a pravdě se můžeme ocitnout, když... však víte. Chci tedy psát slušně, zbytečně nekárat, nepoučovat, ale nezastírat pro naše ega nepříjemné věci. A nemyslete si, že já sám sebe nepotřebuju pokárat nebo poučit. 

Kde beru drzost psát v Česku nevídanou věc - knihu o zenu.  Tak zazen praktikuju dennodenně asi 30 let. To není žádná sláva, nic, kvůli čemu bych se měl cítit nadřazeně. Ale píšu to, protože to je důležitý fakt.  Začal jsem v roce 1992 a dnes máme 2022. Celou dobu jsem byl pod přímým, osobním vlivem zenových učitelů, kteří mě opravdu nešetřili, ale nejdůležitější a nejintenzivnější vztah jsem měl se svým posledním učitelem, s kterým studuju a praktikuju už asi 15 let. Od něho jsem dostal neformální i formální oprávnění učit zen druhé lidi. Za tu dobu, co praktikuju, píšu. Píšu o zenu od roku 1992. V zenu je sice nejdůležitější to, co děláme tady a teď, ale abychom opravdu plně  ocenili, co děláme tady a teď, často nestačí ani 30 let každodenního cvičení zazenu. 

S tím souvisí velmi aktuální téma utrpení. Toto téma je aktuální samozřejmě jak pro buddhistu, tak pro křesťana. Není to tak, že ten, kdo se probouzí v rámci praxe zenu, se probouzí ze sna života, kde trpěl a radoval se, a teď je imunní a nic ho nerozhází. Tak to nefunguje. A křesťané ví, že to tak nefunguje ani u Boha. Setkání s Bohem přece neznamená dát sbohem bolesti a utrpení života - ale je to nový a jiný pohled na bolesti a utrpení života. No a tady je další důvod, proč se s křesťany opravdu držet za ruce a fandit si - jsme na tom v tomto ohledu stejně. Utrpení se nevyhneme, ale máme možnost překročit banalitu, povrch a nápady hlupců a vystoupit na světlo. Pravdivý člověk, člověk věřící, který si ovšem nic nenalhává, stojí v blátě, ozářen sluncem.  

Vztah ke křesťanství

V knížce bude velice často zmiňovaná víra křesťanů a vždy a zásadně pouze naprosto pozitivně. Jsem si naprosto vědom všeho zlého, co se v rámci víry dělo a děje, ale to musí řešit lidé, kteří na to mají patřičné pověření a vzdělání. Mě na křesťanství zajímá jen to hluboké, čisté, autentické, optimistické, ale taky mě zajímá, jak se křesťané perou s bídou, nemocí, smutkem, nespravedlností, falší, nenávistí, jak touží, jak mají nadějí, jak nacházejí smysl... jsou to totiž otázky, které pokud zen řešit nebude, ztratí na Západě dech... bude to jen chcípající imitace japonského zenu, která prostě nebude schopna na Západě přežít. Na jednu stranu se hluboce klaním všem japonským zenovým učitelům, kteří měli odvahu a chuť a vůli učit Zen na západě. Na druhou stranu tihle učitelé často dali svolení pokračovat v učení svým žákům, aniž by je nutili, aniž by jim přesně diktovali, jak mají dál pokračovat. A tito žáci často ztuhle napodobují své učitele, jako by neměli vlastní život a vlastní zkušenost v rámci naší západní tradice a našeho myšlení a chápání. Zen je pro lidi, ne naopak. Pokud je má oslovit, musí s nimi mluvit jazykem, který je srozumitelný. V rámci naší zenové tradice jsme udělali všechno proto, abychom pochopili naše japonské, čínské nebo korejské učitele, jejich podivný jazyk a zvláštní logiku. Teď je třeba udělat další krok. A křesťané nám zen buddhistům můžou pomoct postavit most mezi Západem a Východem, mezi asijskými tradicemi a tradicemi tady v Evropě a na Západě. A ještě malá poznámka na závěr - někdo může namítnout, že je Evropan, ale křesťané jsou pro něho lidé, kteří věří báchorkám a upalují čarodějnice. V tom případě i buddhisté věří báchorkám. A všelijakých skandálů by bylo... Jenže já jsem naprosto přesvědčen, že obě tradice ukazují - když se nenecháme odradit tím, co je na povrchu a co nám vnucují pitomci - do nejhlubší hloubky a do nejpodstatnějšího smyslu naší existence.  Já z toho vlaku zenu už nevystoupím, protože jsem si jist, že jede správným směrem. Na vedlejší koleji ale vidím vlak plný křesťanů a, i když jsem si tím dřív nebyl jist, koukám, že vlastně jedou podobným směrem, jen trochu jinudy. Nedivte se tedy, kolik chvály a podpory bude moje knížka obsahovat, co se týká víry mých bratrů a sester. Pokud má mít ta knížka nějaký misionářský charakter, pak v tom smyslu, aby čtenáře povzbudila k zamyšlení nad životem a nebo dokonce k obrácení (nebo k znovuobrácení ) k Pravdě. V jaké víře čtenář bude Pravdu hledat, to už záleží na něm. 

O zenu mezi křesťany

Díky křesťanům jsem začal chápat, v jakém to vlastně žiju světě - co tu lidi trápí a co hledají a proč a proč ne. Kdybych byl "pouze" nějakým japonským nebo korejským zenovým učitelem, moc bych  nechápal, co Evropané řeší. A tak by mí evropští žáci nebo američtí žáci měli velkou radost, že tu je něco jiného, protože křesťanských kázání už mají plné zuby. Já jsem ale paradoxně ve svém životě také a především díky studiu a  praxi zenu dospěl k závěru, že tady na Západě potřebujeme nejen lidi, kteří bez znalosti křesťanství objevili Pravdu uprostřed čínských hor, ale že taky potřebujeme lidi, kteří nám upřímně a po pravdě vysvětlí, co je na tom křesťanství tak úžasného, že hýbe světem už dva tisíce let. 

Teď nemám na mysli, že já jsem ten, kdo to bude vysvětlovat. Chci tím říct, že si uvědomuju, že bez článků, přednášek a rozhovorů s moudrými a poučenými křesťany bych dodnes byl v tomto západním světě skutečně pouhým mimozemšťanem, byť zenového typu. Já jako naprostý sociální mimoň, který nikdy křesťanství nechápal - a všimněte si, že to spolu velmi nápadně souvisí - a nikdy nechápal problémy lidí na Západě, jsem jaksi zpětně objevil  křesťanství díky zen buddhismu, a to mi teprve pomohlo pochopit mé blízké, pochopit problémy lidí v tomto západním světě, a tak mám najednou pocit, že svou knížkou neoslovuju pouze zenové mimoně, jako jsem já, ale že se snad trošku domluvím i s lidmi, kteří jsou zvyklí chápat svůj život především jako křesťanskou otázku. A tím vůbec nemyslím přesvědčovat křesťany o tom, že zen je "lepší", ale mám na mysli čistě schopnost domluvit se s lidmi, kteří třeba mají zájem o zen buddhismus, ale potřebují, aby s nimi někdo mluvil jejich jazykem, ne jazykem čínských mistrů devátého století.   

Postupně tedy docházím k přesvědčení, že v našich končinách bude nejlepší mluvit o duchovních věcech, tedy i o zen buddhismu v souvislosti s křesťanskými hodnotami a otázkami - mluvit o zenu, ale počítat s křesťanské zkušeností, byť to může být negativní zkušenost nebo nepochopení hloubky něčeho, v čem jsme od malička vyrůstali a co nám nikdo nebyl schopen moudře a poučeně přiblížit. V zenu studujeme a praktikujeme záležitosti, jako je osvobození, pravda, probuzení, což jsou věci, které důsledně vzato trápí i hloubku hledajícího křesťana. Ačkoliv jsem sám začal studovat zen, aniž bych měl jakékoliv, opravdu jakékoliv ponětí o základních křesťanských otázkách, a byl jsem tudíž nepopsaný list papíru, zpětně vnímám velký nesoulad a nedorozumění v naší společnosti, co se týká chápání zenu, jako by to bylo něco na hony vzdáleného křesťanství, ačkoliv po celkem důsledném studiu křesťanství po dobu několika let jsem dospěl k závěru, že spolu obě tradice mnohem víc sdílejí než nesdílejí, ale především, ty nejdůležitější věci máme stejně - lásku, pravdu a utrpení i krásu života vnímáme - o tom jsem přesvědčen - naprosto identicky.  

A nyní cítím, že je doba, aby zen nechal Japonsko Japonskem, podobně jako Indie se nestěhovala do Číny, ale zůstala v Indii. Tao velice nápadně a výrazně ovlivnilo podobu zenu. Nevidím důvod, aby hodnoty a otázky křesťanství nezaujaly určité místo v nově se formujícím evropském nebo americkém zenu. Prostě bychom měli nechat mentalitu dálného Východu na dálném Východě a přizpůsobit jazyk a kulturu zenu naší křesťanské tradici, aniž bychom v zenu cokoliv zásadního překroutili nebo znehodnotili. Stejně jako Číňané zachovali základní pojmy z indického buddhismu, ale buddhismu dali svou vlastní typickou, čínsky konkrétní a hlasitou podobu, a jak už jsem řekl, přišli s určitými zajímavými nápady z tradice Tao, my zachovejme základní pojmy z Japonska, ale naše pojetí musí být nové a evropské. A nakonec do jisté míry i křesťanské.