Zen, jak mnohokrát píšu, není dosažení nějakého vnitřního klidu, který nás už nikdy nebo skoro nikdy neopustí, ani to není stav těla a mysli, kterému se v psychologii říká flow, kdy člověk dělá něco tak dobře, že necítí nervozitu, překážky, ztuhlost, a místo toho je ve stavu jednoty těla, mysli, svého hudebního nebo třeba sportovního nástroje a prostředí.
I když jsem už mnohokrát na různých místech vysvětloval, že zen není dosažení ani vnějšího ani vnitřního klidu těla a mysli, než se pustím do vysvětlení, proč zen není flow, dovolím si zopakovat, že například stav nervozity nebo nejistoty nebo nízkého sebevědomí člověku nebrání, aby v dalším okamžiku udělal něco dokonale v rámci svých daných možností. To je probuzení. Když použiju skvělý postřeh Kodo Sawakiho, slavného zenového mistra, tak on říká, že jde o to z nejhorších podmínek vytřískat maximum. To znamená, že zen je například skončit poslední v závodě, ve kterém jste třikrát upadli, ale vy jste udělali maximum z toho mála, co jste měli k dispozici. Pokud například spím jen čtyři hodiny, ať už k té situaci došlo jakkoliv, pak v práci dělám maximum v rámci svých možností. To je málo podobné obecnému povědomí lidí o tom, co je zen.
Málokdo by zřejmě viděl něco zenového v situaci, kdy jedete nakupovat, parkujete v nákupním centru, na zadním sedadle pláče dítě, a vy jste právě zjistili, že vaše kreditka zůstala na stole v kuchyni, ale vy musíte nutně nakoupit jídlo pro celou rodinu na víkend. Pokud z takové situace tady a teď dostanete maximum, jste lepší než Buddha, který jen seděl pod stromem a nemusel nic řešit. Jste prostě tady a teď a děláte maximum. Do your best. Nic víc! Nic lepšího zen nenabízí. Za normálních okolností prostě ráno vstanete a dáte si snídani. V práci řešíte práci. V rodině řešíte rodinu. Na kole jste na kole a na motorce jste na motorce. Je to šokující, ale v zenu po vás nikdy nikdo nebude chtít víc, než jen abyste dělali to, co právě děláte. Je snadné si o tom číst zenové příběhy, ale nesmírně těžké to převést do praxe zenového výcviku. Jsou lidé, kteří cvičí zen třeba třicet let, ale pořád od toho čekají něco "víc". Takže v praxi zenových škol a center vidíme, že není lehké prostě jen něco dělat. Prostě jen sedět a cvičit zazen. Naše mysl tomu nechce uvěřit, protože je zvyklá, že čím větší cíle si klademe, tím dále jsme od nich, pokud nic zvláštního neděláme proto, abychom těch cílů dosáhli. Pokud chcete vyhrát mezinárodní houslovou soutěž, nebude stačit prostě jen zenově hrát každý den na housle. Budete potřebovat naprosto výjimečný talent, fantastického učitele, budete muset cvičit minimálně šest hodin denně, budete muset sehnat slušný, čili velice drahý nástroj, a budete muset překonat všechny možné pocity a strachy.... to je úplně jiný typ úsilí, než se vyžaduje od někoho, kdo cvičí zen třeba na letním ústraní. Tam nemusíte umět nic, ale musíte dělat všechno proto, abyste ze sebe dostali maximum.
Když si do ruky poprvé vezmete golfovou hůl a na trávník umístíte golfový míček, je velmi malá pravděpodobnost, že váš švih bude elegantní, uvolněný a přesný a vy trefíte míček přesně v tom bodě, kdy se z tvrdého plastu stane měkká, poddajná guma, takže to jen mlaskne a míček odletí rovně nahoru a krásným obloukem spadne jen pár metrů od jamky za jezírkem v dálce. Ve skutečnosti zřejmě narazíte holí nešikovně do země, míček sotva zasáhnete a ten se odkutálí pár metrů od vás.... A přitom v prvním případě může jít o situaci, kdy nejde o zen, a v druhém případě jde o zen. Pokud golfový šampion při hraní golfu myslí především na výhru, na svou kariéru, na to, že bude muset na operaci zad a podobně, není to zenový golfový hráč. Pokud pouze hraje a neřeší výsledek, ačkoliv mu fandí tisíce lidí a může vyhrát miliony dolarů, je to zenový golfový hráč. Pokud začátečník dá do svého prvního golfového pokusu vše, je to zenový golfový hráč. Probuzený člověk, buddha. Pokud to odflákne, není to zenový golfový hráč.
Co se týká flow - to je v zenu něco jako přidaná hodnota, která není ani dobrá, ani špatná. Pokud se vám konečně podařilo se na sjezdovce uvolnit a vy jste konečně zjistili, že carving není v rozporu s fyzikálními zákony, ba právě naopak, a vy si nerozbijete pusu, když se zcela uvolníte a necháte se těmi fyzikálními zákony unášet, pak jste ve flow, ale pokud se přitom před někým předvádíte, pak jste sice ve flow, ale neuspěli byste jako zenový mistr. Zenový mistr se nepředvádí, ten pouze něco dělá, flow neflow. Každopádně umět se uvolnit není důležité jen na lyžích, při hraní golfu, při hraní na housle, ale je to naprosto nutné, pokud chcete zpívat a nedusit se u toho, jak jsem nedávno zjistil na své první hodině zpěvu. Když jsem si pořídil motorku, trvalo mi minimálně rok, než jsem začal jezdit trochu uvolněně. Asi rok jsem z jízdy neměl skoro žádný požitek a vlastně jsem nechápal, proč jsem si motorku koupil. Problém spočíval v tom, že tu byla motorka, a pak jsem byl já. Já jsem zápasil s motorkou a motorka - podobně jako kůň, který vás nerespektuje - si dělala svoje, zatímco já jsem doufal, že nespadnu. Jezdil jsem opakovaně na prázdná parkoviště a učil se uvolnit.
V zenu nejde o to být pořád uvolněný, ale uvolnit se, když vám učitelka zpěvu řekne, uvolněte se a ztuhnout, když v lese narazíte na zmiji. Prostě děláte, co můžete. Nervózní člověk může být zenový učitel, pokud se svou nervozitou nenechá porazit, a uvolněný, charismatický člověk, nemůže být zenovým učitelem, pokud místo zenu učí pořád jen uvolněnost.
Kamarád se mě nedávno zeptal, jak dýchám, když cvičím zazen. Ta otázka mě trochu zaskočila. Vždycky jsem se snažil správně sedět. Při zazenu uvolníte ramena, břicho, ale držíte rovně páteř, krční páteř - mnoho lidí se soustředí na rovnou páteř, ale krční páteř neřeší a sedí s hlavou předkloněnou dopředu. Pozice zazenu, pozice Buddhy, vychází z tradice jógy. Buddha se pozici naučil od jogínů. Ta pozice musela existovat už stovky, možná tisíce let před narozením Gautamy. A vše nasvědčuje tomu, že v té pozici vždy šlo o to narovnat páteř, narovnat i krční páteř, sedět rovně, ale nikoliv ztuhle. Když sedíte přesně v takové pozici, kdy nejste ztuhlí, ale na správném místě jste uvolnění, pak jste udělali všechno proto, aby se vám dýchalo dobře a přirozeně. V pozici zazenu se dech automaticky prohloubí, uklidní, zpomalí. Všechny funkce těla se dostávají zpátky do přirozeného chodu a tempa. Mozek otevře dávno zavřená centra. Zablokované části těla se odblokují. Když pak řídím auto, mám pocit, že se mazlím s milovanou partnerkou. Je to jako umýt okna a konečně vidět ven nebo koupit si nové kolo - všechno je najednou znovu objevené, zářící a naplňuje vás to až po okraj. Taková je mysl člověka, který cvičil hodinu zazen. Realita je samozřejmě často komplikovanější, protože lidé jsou komplikovaní, což nemyslím kriticky.
V zenu tedy jde o to pokaždé udělat maximum, ať už jsou vaše podmínky sebehorší. A současně nezapomínat, že toto maximum nelze dělat ani včera, ani zítra. Mnoho lidí vám řekne - třicet let, třicet let cvičím zazen a nic! Kde je osvícení? A vy jim řeknete: "Co uděláte, když je vám zima?" Oni odpoví: "Obleču se." A vy jim řeknete: "To je ono." Každý den je nový den. Jedna moje dobrá kamarádka mi řekla, že když slyšela frázi Každý den je nový den, utekla z kurzu. Namítl jsem, že tato "fráze" mě už mnohokrát dostala z nejhoršího... Každý chceme slyšet něco jiného, každý slyšíme na něco jiného. Každý chceme něco jiného. V zenu jde jen o to dělat, co můžeme - v tomto okamžiku.
Je tu ještě jeden nevyřešený problém. Na jednu stranu říkám, že stačí prostě sedět, snažit se sedět správně... Na druhou stranu říkám, že díky hodině zazenu se dostávám do stavu splynutí, do stavu flow, i když si třeba budu zavazovat tkaničky u bot. To láká k představě, že cvičíme zazen proto, abychom se do stavu splynutí dostali. Pokud se ale budete snažit na lyžích dostat do stavu splynutí, aniž byste se maximálně soustředili na správnou techniku, nedostanete se do stavu splynutí. Každý se tedy musí primárně snažit, ať je to začátečník nebo veterán.
V zenu je důležitější upřímná snaha než sladký výsledek. Když na rande uděláte všechno proto, aby si to rande vaše milovaná žena užila, dostanete sladkou pusu. Když budete přemýšlet, proč už vás dávno nepolíbila, nevšimnete si za celou dobu ani jednou, jak je krásná. Obojí jsem zažil, můžu potvrdit. Podobně - když budete celý život cvičit zazen s nadějí, že jednoho dne dosáhnete osvícení, nevšimnete si, kolikrát jste ho už za život dosáhli.