Uprostřed chaosu a špíny, kdo nalezl Boha?

 Na jednu stranu říkáš, že Bůh je nejhlubší podstata všeho, ale současně, že od Boha pochází smysl pro spravedlnost, řád. Jak spolu souvisí podstata a nějaký řád? 

To je jednoduché. Představme si místnost, v které je strašný nepořádek. Chaos. Všude špína, po zemi rozházené věci, nebylo vymalováno třicet let, v koutech jsou pavučiny... je tu smrad, protože tu hnije ovoce v nějakých plastových taškách, je tu spousta mušek... otevřeným oknem sem proniká nepříjemný lomoz velkoměsta... a spousta prachu a smogu. To všechno je protiklad pořádku, řádu, jistotě, klidu... Bůh představuje původní klid, jas, světlo... chaos je protikladem Boha. Takže pokud bychom chtěli vstoupit do místnosti, v které je jasně přítomen Bůh, museli bychom vstoupit do místnosti, kde je čisto, světlo, pořádek, vůně např. kadidla, oknem sem vchází čestvý vzduch ze zahrady... Ale Bůh není místnost, v které je malý oltář, čisto, útulno.. oltář tu je jako připomenutí Boha, ale není to Bůh sám. Jsou tu symboly, krucifix, kadidlo, ale Bůh je za tím vším. Bůh je i v té chaotické, špinavé místnosti, ale je těžké s ním v takové místnosti komunikovat, slyšet ho. Na druhou stranu ve zcela prázdné místnosti, kde nebude nic, jen čisto, bílé zdi a kamenná podlaha, jinak vůbec nic, tady mystik Boha snadno najde, ale běžný člověk se tu bude cítit ztracený. Bude potřebovat nějaké povzbuzení, oporu, aby se nebál, a to je ten oltář nebo křížek, jednoduchá poduška pro modlitbu, karafa s vodou na malém stolku. Jedna květina v jednoduché vázičce. Tam zbožný člověk snadno najde klid a naladění pro modlitbu. 

Dobře, ale v místnostech, kde je čisto, klid a jen jednoduchý nábytek, se můžou scházet vrazi, antikristi, kdežto v nějaké chaotické, bohémské chalupě, kde je nepořádek, může žít velice zbožný člověk.  

Určitě to tak je. Mám ale za to, že ten zbožný bohém musel v životě projít nějakou velmi tvrdou očistou, aby byl schopen nacházet klid a čistotu a smysl a Boha uprostřed nepořádku. A obráceně, ďábel někdy dává přednost střídmosti, aby se mohl soustředit na vykonání něčeho strašného, jako je nespravedlivá poprava a podobně. Nacisté dávali přednost jednoduchosti a pořádku. Jednoduchost, pořádek, kázeň, odstranění ega ve prospěch ideologie národa - to je určité nábořenství. Pokud chceme mít pod kontrolou národ, nařídíme pořádek, čisto, klid, ticho. Tanec, svoboda, dynamika, alternativní cesty, individuální volba - to je všechno proti duchu nacistické ideologie. Takže bychom mohli říct, že nacisté si od Boha půjčili řád a čistotu, aby ji zcela zneužili, aby zneužili formu, která je sama o sobě skvělá, k znásilnění svobodného ducha. A podobně, některé odnože křes´tanství mohou jít stejnou cestou - násilím vnucovat řád a kázeň, ale tam nejde o to pomoct druhým najít Boha, ale o to znásilnit člověka, který v Bohu hledá radost, lásku, smysl, ne otroctví. 

Shunryu Suzuki říká, že i když nikde v podstatě není nečistota, uklízíme, myjeme se, protože to je náš způsob života. Proč je v zenu tak důležitý pořádek a čisto? Bohémové mají rádi zen, ale asi nemají rádi takovou disciplínu, kde si musíme dát boty úhledně do řady k ostatním, nebo podctivě zamést nebo pořádně umýt nádobí a uklidit ho na místo. 

To je přesně důvod, proč bohémové nejezdí na zenová ústraní. Ten řád a disciplína je děsí. Proč musíme dávat misky takhle a ne tak? Proč bych nemohl meditovat v leže? Proč nesmíme mluvit? Bohém nechápe, že spiritualita je založena na nule, na čistém, prázdném základu. Na tomto čistém základu úhledně stavíme každodenní život. A ne obráceně. Není to tak, že uprostřed chaosu hledáme lásku, klid, Boha... ani v křesťanství, ani v zenu. Naopak uprostřed čistoty, klidu, pořádku, ohleduplném chování k druhým, které má svoje pravidla, nacházíme svobodu, radost, smysl. 

Jak můžeme nacházet svobodu uprostřed jasných pravidel a kázně?    

Svoboda, kterou nacházíme v mystickém křesťanství nebo v zenu, není běžná svoboda člověka, který si může dělat , co chce. je to vnitřní svoboda, je to osvobození, které plyne od Boha, od Krista, v tom smyslu, že On mě zbavil tíhy mého osudu, protože v křesťanství můj osud je spojen s osudem Krista. To není nic dramatického nebo nepředstavitelného. Je to osud člověka, který našel osvobození díky Kristu, protože Kristus je v podstatě osvobození od omezeného, těžkého já a vstup do světa čistého, průzračného, nekonečného a tím pádem zcela svobodného. V zenu je to samozřejmě osvobození díky Buddhovi, ale podobně - díky Buddhovi se osvobozuju od beznadějného nebo hloupého nebo těžkého já. A vstupuju do říše čisté mysli a to je naprostá svoboda mysli a ducha a tím pádem i těla. To nemá nic společného s tím, jestli vstávám ve čtyři a musím s ostatními do meditační místnosti a musím být zticha a nesmím tančit. Pokud se ráno spojím s Buddhou, pak už nezáleží, jestli jsem v klášteře nebo na WC nějaké noční diskotéky. Pokud ale budeme víkendy pořád trávit v nočních klubech a kostely budeme míjet jako turisté, těžko někdy pochopíme osvobození v Kristu - osvobození uprostřed modlitby nebo v pozici zazenu. 

Kodo Sawaki vyrůstal v chaosu, ve špíně, na dně společnosti. Vyupěstoval si hluboký odpor k takovému světu a vstoupil do kláštera a stal se zenovým mnichem. To vypadá, že špína a chaos nás někdy mohou inspirovat k obrácení. 

Filmy o gansterech a nespravedlnosti považuju za mnohem víc povzbuzující než dokumenty o buddhistických klášterech. Právě příběh o temnotě, zlu a nespravedlnosti, mě s obrovskou energií vystřeluje zpátky k víře, spravedlnosti a lásce. Pro mě je to varování a současně potvrzení, že já jdu správnou cestou. Filmy o buddhismu – u toho usínám. Kodo Sawaki to měl podobně – jeho obklopovali gangsteři a nespravedlnost, takže o to jasněji vnímal světlo Buddhova probuzení a on za ním šel jako za jasnou hvězdou na nebi. Důležité je, proč žijeme uprostřed chaosu. Dítě si nemůže vybrat řád a čistotu a spravedlnost. Dospívající člověk si už může uvědomovat, že na světě jsou v podstatě dvě cesty - cesta špíny a temna a cesta čistoty a světla. I když náš život se skoro vždycky skládá z jasných a temných okamžiků a situací, jde o to, kterým směrem my sami chceme kráčet. Uprostřed tmy a zmatků můžeme trpělivě jít za světlem, jít správným směrem, a obráceně, radostná, světlá období se snadno promění v temnotu, a zase je na nás, abychom nezapomínali, že cesta ven za světlem vždycky existuje. I když bych měl zítra umřít, neznamená to, že jsem byl uvržen do temna, do pekla, že není naděje. Křesťané věří, že po smrti se scházíme s Kristem, jinak, na jiné úrovni než za života. V zenu se říká - nikdo neví, co bude po smrti. Jedno je ale jisté - i když zítra zemřu, světlo, láska, radost, Bůh, pravda, Buddha, nic takového nikdy nezanikne, a i když moje tělo bude z fyziologického hlediska mrtvé, moje podstata zůstane stejná - čistá a svobodná a pravdivá a nerozlučně spojená s Bohem. Takže smrt je z pozemského hlediska smutná záležitost, ale z duchovního hlediska je to jen změna formy. Bůh zůstává Bohem a to je nejdůležitější.      

     

Obejdeme se bez Boha?

Z hlediska Kodo Sawakiho je zen nesmysl. Kodo Sawaki říká - parafrázuji: "Není žádná škola zenu. Když jíme, jsme škola jezení, když pijeme, jsme škola pití, když uklízíme, jsme škola uklízení, když zíváme, jsme škola zívání..." 

Tím chce říct, že zen neučí nějaký zvláštní způsob jezení nebo chození nebo spaní. Máme všechno dělat pořádně, na sto procent. Ale kdyby zen byl jen o tom dělat všechno na sto procent, pak by vyznavači zenu byli všichni ti lidé, kteří všechno dělají pořádně.... a že takových lidí je a nemusí mít ani zájem o buddhismus, ani o náboženství, ani o filozofii. 

Už starověcí Egypťané si uvědomovali, že do světa můžeme vnášet pořádek, nebo naopak chaos.  A (samozřejmě)  vyznávali řád, harmonii, pořádek, spravedlnost. Lidské hodnoty vznikly s prvními civilizacemi. Dokud jsme byli spíše zvířata než lidé, neměli jsme žádná etická pravidla, žádný smysl pro krásu. Zabít nebo nezabít nebylo morální dilema. Zvíře nezná dobro, zlo, spravedlnost, nespravedlnost, krásu nebo ošklivost. Ano, reaguje na agresivitu nebo útok, samička jde za krásným opeřencem, ne za ošklivým, ale ji nevede smysl pro krásu nebo morálku, čistě a pouze je vedena instinktem zvířete. 

Před člověkem, který začal myslet, najednou vyvstává otázka - zabít nebo nezabít? Kterého muže si mám vybrat? Kterou ženu? Proč? Co je to láska? Co to je smrt? Proč žijeme? Jak máme žít? První filozofové a kněží cítí,  že ve vesmíru, a tudíž i ve světě lidí, panuje jakýsi princip, něco neviditelného, ale nesmírně silného, co všemu dává řád. Civilizace není něco, co se tu objevilo z ničeho nic, lidé nevyskákali z lesa, aby zničehonic postavili města a v nich školy a úřady. Jsou tu různé mezistupně, nicméně mám na mysli to období vývoje člověka, kdy o věcech začíná uvažovat abstraktně.   První takto myslící lidé cítí, že jakýsi základní, původní princip, prostupuje jejich životy. Vnímají, že protivit se tomuto principu znamená uvést věci do nepořádku, chaosu. Vnímají, že neposlouchat vnitřní hlas, který nám diktuje, co je dobré a co je špatné, vede ke zbytečným zmatkům, zlosti, bolesti a k temnotě. První filozofové a kněží poukazují na určité jasné principy, které vládnou vesmíru a přiřazují k nim různé bohy. Už starověcí Egypťané vnímají, že všem božstvům je nadřazen Bůh slunce, díky kterému vše existuje. A současně ctí bohyni Maat, která přestavuje harmonii, řád, spravedlnost. A tak už starověcí Egypťané se snaží podřídit síle, zákonu, který je jakoby dán Bohy Ra a jeho kolegyní Maat. V abrahamských vírách v sobě jediný Bůh slučuje Ra i Maat, stvořitele i tu, která věcem dává řád. Bůh stvořitel všeho, zdroj všeho, je současně tím, kdo nabízí klid, harmonii a spravedlnost. Čím blíže jsme Bohu, tím blíže jsme původnímu principu všeho a současně tím blíže jsme pokoji, lásce a pořádku. A obráceně - čím víc se vzdálíme Bohu, tím víc se vzdalujeme univerzalitě vlastní osobní existence a současně upadáme do zmatků a do temnoty. A je uplně jedno, jestli  v Boha "věříme" nebo ne, Bůh tu je tak jako tak, ať  se nám to líbí nebo ne. Který Bůh, čí Bůh, jaké náboženství mám na mysli, můžete si říct, ale ve všech svých textech pořád mluvím o Bohu ve smyslu -  Ten, který je za vším a z kterého vše pochází. Bez takového Boha  je tu člověk, který ničí, kazí, špiní, uvádí do zmatků, utrpení a bolesti. A  nebo je to někdo, kdo žije především pro sebe, jako člověk, který necítí duchíovní vazbu s druhými,  může to být někdo, kdo žije pro rodinu nebo pro malou skupinu lidí, nebo pro firmu nebo pro národ, ale nežije pro lidstvo, pro unverzální smysl věcí. Ve škole Kwan Um se říká - slibuju, že zachráním všechny bytosti před utrpením. Nikoliv tedy jen zen buddhisty nebo Korejce, ale také Portugalce, katolíky, komunisty a členy mafie. Prostitutky, podvodníky, soudce, manažery, uklízečky, řidiče tramvají. Ty všechny a také všechny ostatní. Málo duchovní člověk je tedy někdo, kdo se snaží uspokojovat vlastní potřeby nebo potřeby svého "kmenu", je třeba osobně šťastný a spokojený, ale současně zcela oddělený od utrpení světa a od univerzálních principů vesmíru, protože jakmile mu vezmeme jeho malý svět, je ztracen a upadá do zoufalství a opuštěné samoty. Vzpomeňme na všechny velké diktátory a vládce světa, kterým se zhroutila jejich říše. 

Jak víme, křesťané tvrdí, že Bůh není někdo, kdo plně ovládá člověka - člověk má vlastní vůli a musí se rozhodnout, nebo každý den rozhodovat, jak se bude chovat - dám přednost pořádku a spravedlnosti, nebo chaosu a násilí? A tak už starověcí Egypťané se snaží žít v pořádku, spravedlivě, v harmonii s druhými - a současně vidí, že ne každý to dokáže. A z toho vyplývají všechny zbytečné spory a násilí a dobyvačné války.  

Mohli bychom tedy říct, že autentické náboženství, včetně zenu, nám připomíná, jak řádně žít, jak jednat, jak být moudrý, autentický, spravedlivý. Samozřejmě, k tomu nemusíme věřit v Boha nebo Buddhu, nemusíme být zbožní. Jsou ateisté - humanisté, lidé s obrovským smyslem pro pořádek, spravedlnost, a pokud tihle lidé nejsou pokrytci, není důvod, aby nežili řádně a eticky a ohleduplně. K čemu tedy náboženství, když evidentně autentický humanismus stačí k tomu, abychom žili morálně, a ohleduplně k druhým? Ovšem pokud půjdeme do důsledku, musíme se ptát jak hluboká je spirituální zkušenost člověka, který se spiritualitou vůbec nezabývá. Neboli humanista může žít spravedlivě, řádně, ohleduplně. Může ale takový člověk prožívat smysluplnost věcí, když narazí na zkázu, bídu a nespravedlnost? Nebo zažije obrovské zklamání a ztratí víru v člověka? Na člověku, který nevěří, není nic špatného, není to něco, co bychom měli jaksi napravovat nebo takového člověka kárat a poučovat. Jen je dobré uvědomit si, že bez duchovní zkušenosti ztratíme naději, pokud se nám vše zhroutí. Loni jsem se dostal do situace, kdy jsem měl pocit, že můj život už nemůže dál pokračovat, všechno - zdálo se - se rozpadlo, kvůli mým zdravotním problémům. Ale to neznamená, že jsem byl zklamán nebo ztratil naději v člověka, nebo přestal věriž v Boha. Jen já osobně, v tom stavu, v jakém jsem byl, jsem neviděl nebo necítil sílu a důvod pokračovat. Jestli tohle neskončí, nemůžu pokračovat, říkal jsem si, ale ostatní ať se dál radují a hledají smysl a Boha, protože to je nejlepší co můžeme udělat, pokud nejsme nějak zcela paralyzováni.  Spojení s Bohem nám právě nabízí řešení, když se zhroutí uplně všechno. A moje řešení bralo rozhodně Boha v úvahu. 

Příklad Kodo Sawakiho a dalších zenových učitelů nám ukazuje, že to není nutně osobní víra v Boha stvořitele, co nás spojuje s principem a zákonem, kterému křesťané s láskou říkají Bůh. Jinými slovy -, aniž by se v rámci zenu příliš mluvilo o Bohu, neznamená to vůbec, že tu není autentická spirituální zkušenost, kde čím jsme blíže univerzální platnosti, tím blížší si je křesťan s buddhistou nebo kýmkoliv jiným, kdo prožívá univerzální zákony vesmíru.         

Kodo Sawaki se k buddhismu dostal na základě velmi extrémní zkušenosti v mládí. Poznal jen  chaos, špínu, bídu, fyzickou i morální. Svět lidí - jak ho osobně znal - pro něho byl světem hnusu a nízkých pudů. Není divu, že celý život, až do smrti, poukazoval na ubohost takového člověka, který není schopen povznést se nad své nejslabší potřeby. Nejde o to odmítnout sex nebo touhu, jde o to nenechat sex nebo touhy, aby byly tím, co určuje směr našeho života. Peníze, sex, drogy... dobrý sluha, špatný pán... Sawaki učil, že ne každý člověk je ochoten se ze světa bídy a posedlosti vymanit -  mnoho lidí v takovém světě najde " uplatnění" a stane se z takového člověka gangster,  zločinec... Sawaki necítí k takovým lidem nenávist, jen nazývá věci pravým jménem. A našim úkolem je pak zamyslet se, jestli v nás taky není zrnko zločince, kousek nenávisti nebo zbytečné hlouposti. Kde se to v nás bere a co s tím? A na to  odpovídají staří Egypťané- a dávají nám za vzor bohyni Maat... řečtí filozofové mluví o vznešených ideálech člověka, křesťané nám dávají za vzor Krista, buddhisté Buddhu a tak dále.   Sawaki jako mladý neviděl smysl života uprostřed chaosu a bídy - prostitutek a hazardních hráčů. Když naráží na buddhistické mnichy v klášteře, má jasno - chce se také stát mnichem. V buddhistické praxi a životě vidí jasný protiklad ubohému světu na dně společnosti a zcela jasnou odpověď na smysl života - a tuto odpověď později nabízí všem svým žákům. Nebuďte jako ostatní - hlupáci, kteří se honí za penězi a sexem - sedněte si do pozice zazenu a navažte kontakt s Buddhou. Egypťané by zřejmě řekli - nepodléhejte mamonu peněz a sexu, ztište se a přineste oběť bohům Ra a Maat. Načerpejte od nich smysl pro řád a harmonii v životě. A co jiného nás učí křesťanství  - řekněte jasné NE světu démonů a model, nenechte se ovládat nízkými pudy a vášněmi  - ztište se a najděte Boha a dovolte mu, aby vás vedl životem.           

Ačkoliv někdo tvrdí, že v Boha nevěří, je to tak trochu jako bychom tvrdili, že nevěříme v den a noc - nemusíme v den a noc věřit, a přesto je náš život neustále propojen se střídáním dne a noci. Chci říct, že inteligentní člověk cítí řád a smysl za vším, co je. A sekundárně - ať chce nebo nechce, se podřizuje obrovské síle hodnot, které historicky, na počátku civilizací vznikly na základě bázně nebo strachu nebo obdivu k bohům, později v abrahámských náboženstvích k jedinému Bohu - stvořiteli. Logicky bychom tedy mohli říct, že "nevěřící člověk" pouze podlehl jakémusi nedorozumění. Nepřijímá duchovní formu, což ale vůbec neznamená, že vnitřně odmítá duchovní obsah. Neřekl bych tedy, že někdo nevěří v Boha. Opravil bych to - někdo nevěří ve formu, jakou oslavujeme a popisujeme Boha. Pokud bychom Boha definovali jako nejhlubší tajemství, jako podstatu všeho, co tu je, pak bychom těžko hledali přísné ateisty mezi těmi, kdo se vážně zamýšlejí nad smyslem věcí. O tom ostatně často píše a mluví Tomáš Halík...   

V okamžiku, kdy Mojžíš potkává Boha, jde tu o to, že na rozdíl od starých Egypťanů tu je poprvé  jediný, univerzální Bůh. A Mojžíš je první mezi prvními, který s tímto Bohem mluví. Člověk v tomto konkrétním případě a později v rámci křes´tanské víry obecně,  potřebuje osobního, komunikujícího Otce toho všeho, co tu je - člověk chce mluvit a domlouvat se s někým, kdo je pánem celého univerza... ona komunikace s Bohem pro křesťana znamená slyšet hlas toho, koho považujeme za staršího a moudrého, je to hlas  nejvyšší autority. V  zenu nás Sawaki vybízí, abychom se při zazenu naladili na frekvenci Buddhy - to je totéž jako křesťanská komunikace s Bohem. V zenu jde o to naladit se na frekvenci Buddhy - nechce se po nás, neočekává se od nás dialog s Buddhou, ale komunikace tu je, komunikace je spojení, interakce, já se napojuju na Buddhu a tím do mě vchází Buddha podobně do křesťana vchází hlas, který pochází ze  srdce Krista, protože jaký by to byl křesťan, kdyby neměl takovou zkušenost s Kristem.  V komunikaci, ve spojení s tím druhým může dojít k souznění a nakonec k jednotě - mezi mnou a tebou není podstatný rozdíl - mezi křesťanem a Kristem nakonec není podstatný rozdíl, mezi mnou a Bohem není podstatný rozdíl, jinými slovy  - já, jako všichni, jsem z Boha, tudíž jsem odnoží, neboli formou, výhonkem, projevem Boha, protože jsem z Něho a neprotivím se Mu. A k tomu dochází při zazenu a různých činnostech, kdy se neprotivíme podstatě sebe, tedy Buddhovi, neprotivíme se probuzení, a tudíž se probouzíme. Tak, jako se křesťan schází s Bohem prostřžednictvím Krista, protože mu - Kristovi už nijak neodporuje, buddhista se schází s Buddhou a dochází k probuzení, protože už před Buddhou nezavírá dveře, nehádá se s ním, nebojuje s ním. Zcela se otevřel tomu, co je, aniž by mezi sebe a to, co je, kladl překážku.  

V zenu se klade důraz na pravé já, kdežto v křesťanství se klade důraz na Boha, který má být hlavním vodítkem všeho, co děláme. Pokud vnímám, že ve vesmíru je jakýsi primární řád, jakýsi Primary Point, nebo Original Mind, něco, od čeho se všechno odvíjí a odráží, pak možná potřebuju oporu v Tom, kdo je za tím vším, protože On je vždycky spravedlivý, pravdivý, neoblomný, soucitný, nejhlubší a nejmoudřejší rádce. Mezi námi jsou tedy lidé, kteří našli nerozlučné spojení s Bohem, s původním řádem kosmu, jakkoliv to nazvete. A tihle lidé se většinou snaží tento řád vnášet do svého života. Buddhista, který se stává v tomto okamžiku zcela sám sebou, se ovšem stal zcela sám sebou, probudil se, protože už nikterak neodporoval Buddhovi, nebránil se otevření, probuzení. Buddha se sice nepovažuje za Stvořitele, Otce, ale je tím, kdo se Stvořením přestal zápasit, a tak se ním zcela splynul. Protože Buddha splynul se vším, co bylo stvořeno, může zastupovat toho, kdo dává věcem řád, smysl a směr. A tak každý buddhistický učitel, který si uvědomuje a cítí spojení s původním principem vesmíru, se naladil na frekvenci Buddhy, čili frekvenci Stvoření. Podobně jako Kristus vstupuje do duchovně obrozeného křesťana, Buddha vstupuje do každého, kdo se naladil na jeho frekvenci.   

Nehleďme na omyly a poklesky zbožných lidí - nesmíme je chápat jako překážku vlastního duchovního obrození nebo probuzení - soustřeďme se na pravdu a vznešenost, která je v pozadí kosmických záležitostí - každý má právo do svého života vnést řád a pravdu. A každý má právo dát svému duchovnímu citu formu a nazvat Boha Bohem a vyzvat druhé, aby spolu s ním sdíleli nejintimnější duchovní zkušenosti. Toto vyznání a toto sdílení se nazývá náboženství. Nebo angažovaná spiritualita. 

Tak možná míjíte kláštery, kostely, domy, kde se sdílí a navazuje kontakt s tím, co je nejhlubší, jako něco, co nepotřebujete, protože sami máte duchovní zkušenost a sdílíte ji s druhými třeba při šálku čaje nebo na louce. Pokud v tiché, jemně radostné  aktivitě s druhými jasně ucítíte Boha, pak je to stejné, jako byste byli s druhými v kostele. Ne každý ale dokáže prožívat autentické spojení s Bohem a s druhými v každodenních činnostech. I když Bůh je tu s námi vždy a všude, jsou místa, kde je snazší ho najít a prožívat s ostatními. Kéž by to byly kostely a kláštery, když už to stálo tolik úsilí je postavit. Ale někdy to jsou prostě spíše louky a pole nebo útulné hospůdky, kde spolu s ostatními narážíme na nejhlubší principy tohoto matoucího světa. 

Ego podruhé, aneb Zen není cesta nahoru

V minulém článku jsem psal o tom, jak v zen buddhismu ego není vůbec problém. Problém je, co s tím naším egem děláme. A řešení zen buddhismu je dosáhnout a žít pravé já, pravé ego. Ego tedy ano, ale pravé ego. 

Jenže spirituálně orientovaným lidem to může připadat jako usnadnění cesty. Obyčejný život, to umí každý, že? 

Přemýšlel jsem dnes o tom, jaké ego obdivují lidé, které zajímá spiritualita. Lidé, kteří se zajimají o spiritualitu, se často zajímají o tzv. úrovně vědomí. Myslím, že dobře tohle chápání spirituality vystihuje učení Davida R. Hawkinse, který se na lidské vědomí dívá jako na schodiště - od nejnižšího schodu po nejvyšší. Takhle chápe smysl života hodně lidí, kteří jsou ovlivněni učiteli nejrůznějších "východních nauk". Podle Hawkinse  na nejnižší úrovni vědomí je zoufalost, nebo nenávist. O něco výš je apatie, lhostejnost. A ještě výš je odhodlání, zodpovědnost. Zapomněl jsem na naštvání... to je někde mezi apatií a odhodláním. Další, vyšší úrovně vědomí jsou už tam, kde do života vstupuje spiritualita. Nejsme jen zodpovědní, pracovití, čestní, ale podle lidí, které zajímá spiritualita, můžeme své vědomí povznést, když dosáhneme univerzální, nepodmíněné lásky. To jsou lidé, kteří se v podstatě nezlobí,  nestěžují si, nikoho nepovažují za nepřítele...   Jsou vděční, pokorní... No dobře, a další úroveň je pak univerzální radost. Předposlední úroveň je totální vnitřní klid. Takových lidí je na světě údajně jen několik. A nejvyšší úroveň je samozřejmě - v jazyce spirituálně orientovaných hledačů - osvícení. To se ovšem týká jen takových historických osobností jako byl Buddha, Kristus...    

No a teď vám řeknu, že takové chápání probuzení zen neučí. V zenu je to celé tak trochu vzhůru nohama. Buddhovo poznání nemůžeme jednoduše považovat za nějaký nejvyšší stav mysli, protože tam nejde o žádné oddělené, osobní já. I kdybychom byli tisíckrát osvícení a dosáhli nejvyšších stavů, pořád to je "já", které toho stavu dosáhlo, někdo tu něčeho dosáhl. Zen tohle hází do koše - zapomeň na sebe, na stavy mysli, jen buď tady a teď. Ty nejsi důležitý, realita je důležitá, čili to, co tu je, je nejdůležitější. Někdo by mohl namítnout, že přece ti nejvýznamnější jogíni a guruové dosáhli stavu bez já, čili oni jsou ti, co odhodili já. Dobře - v tom případě proč o tom vůbec mluvit? Když jsme tedy už bez já, nemusíme zdůrazňovat, že tu je někdo bez já, je třeba zdůrazňovat to, že realita sama o sobě neosbahuje já. To je velký rozdíl. Chcete dosáhnout reality, nebo dosáhnout osobního stavu bez já? Proč neustále zdůrazňovat, že někdo dosáhl toho nebo onoho? ( A k tomu lze dodat pro naše křesťanské přátele - taky nejde o to, aby já dosáhlo Boha, ale aby Bůh vstoupil tam, kde já už není důležité a kde se nemluví o odsažení Boha, ale o otevření se Bohu, což je pravý opak. Dosáhla snad sv Terezie z Lisieux Boha, nebo se mu vzdala? To je ten rozdíl. Vzdát se není dosáhnout. Otevřít se není dobýt. Kristovo srdce není něco, čeho člověk musí dosáhnout, natáhnout se k němu. Kristovo srdce samo vstoupí do srdce člověka, když se tomu člověk přestane bránit. K tomu je potřeba odhodit ego, ale pokorně a důsledně, bez nějakých řečí o osobních dosaženích Krista a podobně.) Čili ten rozdíl mezi zenem a tzv. vznešenými učeními Východu. Zen je obyčejný život, "vznešená učení východu" jsou založená na vynikajících stavech mysli nějakých lidí. Nemám nic proti moudrým osvíceným lidem, pokud jsou ochotni veřejně prohlásit, že ničemu nerozumí a jsou hloupí. Ale nevážím si žádného duchovního učitele, který se považuje za "osvíceného". Takový člověk akorát plete lidem hlavu. Kodo Sawaki říkal - přestaňte být člověkem. Tím chtěl říct - uplně zapomeňte na učení a tvrzení lidí obecně. A taky říkal - my nejsme žádná zenová škola. Když jíme, jsme škola jezení, když kýcháme, jsme škola kýchání, atd. Proto zenový učitel by ani neměl vyzařovat nějakou auru, chovat se "osvíceně"... nikdo by neměl poznat, že to je zenový učitel. Leda v tom smyslu, že je to někdo, kdo není zcela zmatený sebou a druhými a světem, někdo, kdo ví, kam jde a proč. Někdo, kdo není otrokem okolností. Ale k tomu nepotřebujete dosáhnout nejvyšších stavů vědomí a držet se tam někde v oblacích. K tomu potřebujete stát pevně oběma nohama na zemi. David Hawkins v jednom rozhovoru řekl, že když dosáhl "osvícení", neměl potřebu jíst nebo pít, neměl potřebu nic dělat. Trvalo mu velice dlouho, než se nějak donutil vrátit do společnosti. Tak tohle opravdu není zen. To nemá se zenem nic společného. V zenu možná pět minut můžete sedět ve stavu naprostého klidu, ale pak už zvoní zvonek a musíte někam rychle běžet. Nikoho vaše stavy nezajímají, když je potřeba uvařit, uklidit, prostě něco dělat. Zen, z kterého kouká osvícení, je zkažený, prošlý, nepoživatelný zen. Takovému zenu se musíte zdaleka vyhnout a ne ho vyhledávat.      

Ona nejvyšší úroveň vědomí, osvícení na úrovní Buddhy, chcete-li, tak tím se v zenu začíná, a ne že končí! Takže na začátku je ta nejvyšší meta. Hora už je horou, kočka už je kočkou, buddha už je buddhou a ty už jsi sám sebou, což není nic jiného než být probuzenou bytostí. Vypadá to, jako by si tu někdo pěkně usnadnil cestu, ale tohle je pouze naprostý začátek našeho úsilí. Začínáme tedy sice s tím, že buddhou už jsme, ale čeká nás spousta práce a cvičení a odříkání a zmatků, než si to  v naší mysli a našem těle hezky sedne - než se ten nový přístup k sobě a druhým, k celému světu, zakoření v našem životě, ve způsobu, jakým přistupujeme k věcem a lidem.  A to může trvat dvacet, třicet let. Takže i když už buddhové jsme od začátku, co to znamená, jak to pochopit, jak to uchopit, jak to žít? To je největší úkol v zenu, nikoliv dosáhnout nějakého nejvyššího stavu vědomí. 

Zen totiž neučí, že život člověka, který realizoval dharmu  (uskutečnil v praxi učení Buddhy), nemá negativní emoce. I když někdo zažije třeba satori, neznamená, že už nebude nikdy cítit zlost, žárlivost, bolest, smutek, zoufalost, vztek... Satori může být chápáno jako prolomení ztuhlého, fixního chápání sebe a světa. Ale je tu něco důležitějšího než satori. A to je praktikovat, aplikovat čerstvou, probuzenou, neotřelou mysl v každodenním životě - člověk tedy musí být plně angažován v tomto okamžiku, protože co jiného je život než jeden okamžik za druhým? I když jste se před chvíli zlobili nebo plakali, když tady a teď vstanete a něco uděláte se stoprocentní zaujatostí, překonali jste sebe, překonali jste satori, překonali jste buddhismus, překonali jste osvícení, překonali jste duchovní úrovně, překonali jste knihy, učení, stavy mysli, a vstoupili jste do místa, kde je všechno v celém vesmíru okamžitě vymazáno a nahrazeno dokonale takovým vesmírem, takovým stavem, jaký tu právě je bez toho, že bychom ho subjektivně narušovali. Není to tedy já nebo ty, který něco děláš, ale to, které se děje. To, že to dělá nějaké já nebo ty, je jen neúplný pohled na realitu, která je sama o sobě úplná a bez předělu mezi subjektem a objektem.  

Zlost, smutek, otázky, nadšení, to jsou všechno vášně, hnutí mysli... tyto pocity nejsou problém. Problém je, když to, co v nás vyvolalo hněv nebo smutek, považujeme za něco fixního a trvalého. Proto v zenu není problém chvilkový hněv nebo smutek, problém je nenávist nebo zoufalost -  tedy když se vášně v naší hlavě zaseknou. Z toho je ale pro zenového člověka snadná cesta ven - něco prostě udělej, a znovu něco udělej, a znovu něco udělej, vracej se do stavu, kde ty a já nejsou důležité faktory. To je pak to dokonalé probuzení v akci. Proto se v zenu snažíme pořád něco dělat odhodlaně. Každý, kdo tak žije, je vzorem pro adepta zenu, ale není třeba říkat takovým probuzeným lidem "zen buddhisté". Pokud se mě někdo zeptá - jsem prostý člověk, žiju plně, okamžik za okamžikem, mimo kategorie... je to zen? Pak řeknu - asi nežiješ mimo kategorie, když tomu chceš říkat zen nebo to zařadit to nějaké kategorie. Pokud zen učíme nebo se zen učíme, pak musíme pracovat s kategoriemi, to dá rozum, ale současně tyto kategorie neustále rozbíjíme v jednoduché akci tady a teď. Pokud žijete mimo kategorie, važte si toho. Pokud máte vážný zájem o zen, pak nezbude než začít studovat a cvičit zen a to má svoje formy a tradice a svou logiku a terminologii. 

Když jsme nedůslední, znovu a znovu upadáme do negativních stavů. Ale když důsledně aplikujeme moudrost zenu, pak jsou naše negativní stavy jako mráčky, které jak přišly, tak odešly... Musíme být čerství, každý den žít znovu, to je mnohonásobně víc než dosahovat nebeských úrovní vědomí, protože i když někdo dosáhne nebeského klidu, souseda to moc nezmění. Jedno jediné gesto je něčím, co nemá hranice, co nezná žádné kategorie. Není tu já nebo ty, malý nebo velký, tady nebo tamhle, je to situace bez situace - proto se tomu říká dokonalé osvobození. 

Ale jak dlouho takové dokonalé osvobození trvá? Nekonečně krátký okamžik. Je náš život nekonečně krátkým okamžikem? No, snad se shodneme, že je pomíjivý, ale život vnímáme jako docela dlouhý příběh. Jak chceme, aby tento příběh vlastně vypadal? Má to být složité psychologické drama, romantický příběh se špatným koncem, nebo radši něco čerstvého, jako když v únoru začnou kvést sněženky? Samozřejmě náš život vždycky bude do jisté míry složitý, náročný, dramatický. Ale pokud znovu a znovu dramata a tíhu života prosvětlíme dharmou - čili onou neosobní, nezávislou, ničím nezatíženou, nikde neukotvenou, nedefinovanou, dokonale jasnou skutečností, neboli pokud náš život bude znovu a znovu probuzen k pravosti a svěžesti, pak mu to dá zcela jiný smysl.  

        

 

     

Moje vysněné, úžasné Ego

Už se asi dva dny chystám napsat článek o egu, ale pořád se k tomu nemůžu dokopat. Nechce se mi něco vysvětlovat. Kázat. Taky jsem si vědom toho, že článek by mohl být součástí knihy, na které s kolegou češtinářem pracujeme, ale nechce se mi teď nést tu zodpovědnost a snažit se psát zaručeně užitečné a jasně vyjádřené věci. Pojďme si tedy jen popovídat, nezávazně.

Křesťané nejsou tak posedlí představou, že moudrý člověk nemá ego. Křesťané si váží lidí, kteří jsou moudří v tom smyslu, že jsou pokorní, učenliví, tolerantní, ochotní pomoct, vyslechnout druhé... To východní nauky lidi na západě pobláznily s konceptem člověka, který nemá ego. Ale něco tu je strašně špatně, je tu velké nedorozumění. 

Východní nauky a do jisté míry i knížky o zenu, v lidech na západě vyvolaly představu, že osvícený, tedy ve východním smyslu probuzený, moudrý člověk, nemá v podstatě žádné ego.   To je ale prostě nesmysl. Pojďme se na ten problém trošku blíže podívat.  

Za prvé, ego. To je latinsky Já. Není na světě člověk, leda že by to byl velmi duševně nemocný jedinec, který by o sobě nebyl schopen nic říct. Představte si takový rozhovor s člověkem, který nemá ego, tedy žádné já. 

Pane Osvícený, jak se dnes cítíte? 

Dobře. 

Nemáte hlad? 

Ani ne, jedl jsem ráno kaši. 

Myslíte někdy na sex? 

Někdy ano. 

Chcete mít úspěch? 

To je mi jedno. 

Všimněte si, že v češtině nemusíme používat zájmeno já. Ale v angličtině v celých větách, musíme, pokud nemluvíme naprosto hovorově, tedy I ate, I think, I don't care... ono české Jedl jsem, myslím si, neřeším to, je anglické I ate, I think, I don' care. 

Takže co myslíte, má náš guru ego? Já bych řekl, že ego má, protože používá první osobu. Ale v historii lidstva existovala osoba, která ego neměla, byl to Vinnetou. Ten neříkal Já si myslím, Já jsem jedl. Vinnetou o sobě mluvil ve třetí osobě. Hmm, asi byl osvícený, že. 

Mohli bychom o sobě mluvit ve třetí osobě, ale stejně bychom mluvili o někom, kdo má subjekt, tedy já. Kdokoliv existuje, má subjekt a kdokoliv má subjekt, má já. Řekněme, že neživé věci nemají subjekt, protože se nedívají na svět ze své pozice, subjektivně, například hora... hora si neříká, hele, to je dneska hezky, ale včera na mě pršelo, byla mi zima... každá živá bytost má ale subjekt. Můžeme to vidět u psa nebo kočky. Dávají najevo, že se jim, tedy egu, něco líbí a něco nelíbí.  Evidentně mají ego. Ale to neznamená, že s nimi je něco v nepořádku. 

To, co duchovně orientované lidi na Západě láká na východních naukách, je představa, že i když guru o sobě evidentně mluví, má tedy nějaké ego, to ego je neškodné, skromné, maličké, zanedbatelné. To je představa mnoha lidí. Guru má ego, ale na rozdíl od ega běžného západního člověka, je ego gurua maličké, zanedbatelné. Proto jezdí v rolls royce, má tisíc oddaných žáků, kterým nařizuje co mají a co nemají dělat... Zajímavá představa o tom, jak vypadá člověk, který nemá ego...  Na základě čeho jsou čtenáři nebo návštěvníci přednášek východních učitelů schopni s jistotou prohlásit, že někdo má nebo nebo nemá ego? I někdo, kdo sedí dvacet let v jeskyni a jí tam trávu, může mít větší ego než nějaký CEO nadnárodní společnosti. Zatímco určitý CEO nadnárodní společnosti brzo ráno vstane a od toho okamžiku nemá čas na sebe, ale všechno dělá pro svou rodinu a pro firmu, takže večer se skácí zcela vyčerpán do postele, aby celý koloběh znovu začal ráno, náš poustevník je přesvědčen, že je osvícený a  mnohem lepší než ti blázni dole ve městě. Ego můžete obléknout do jakéhokoliv hábitu, a naopak, jak je kdo oblečen, jaké má zaměstnání, neříká vůbec nic o duchovních kvalitách toho člověka. Do srdce mu nevidíte, to s ním musíte opravdu nějakou dobu žít... 

Tedy velikost ega nemá nic společného s životním stylem, protože můžete být milionář a od rána do večera se obětovat pro druhé, nebo naopak můžete být chuďas a nic nemít a všechny kromě sebe nenávidět. Velikost ega nemá taky nic společného s dobou, kterou trávíte v meditaci, protože z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že meditace akorát vaše ego může nafukovat do nevídaných rozměrů a naopak, někdo, kdo nikdy nemeditoval a nemá zájem meditovat, může být ten nejskromnější člověk pod sluncem. Takže ani peníze, ani meditace, ani život v jeskyni, nic z toho nemá na ego vliv... 

Pokud chcete zmenšit své ego, a to říkám i sobě - první věc, kterou musíte udělat, je přestat řešit, jak velké je vaše ego a ega druhých lidí. Maximálně si můžete krátce říct, to jsem ale egoista, ale už nesmíte dodat - a chci být menší egoista. Protože jen Egoista chce být menší Egoista. Já chci menší ego, ale jak velké je tvoje ego je mi šumák. Tak to ne, ne-egoista chce, aby ne-egoisti byli všichni lidi na světě. Co pro to může udělat? 

Nejlepší způsob jak řešit ego je neřešit ego. Je potřeba si znovu a znovu uvědomovat, že jsme hloupí, oblouzení, že nejsme nikdy lepší nebo moudřejší než ostatní. To je třeba si opakovat, ale běda snažit se umenšit svoje ego, to je akorát nafukování ega, kterého si vůbec nejsme vědomi. Takže zatímco jedno ego umenšíme, jiné, o mnoho horší a obludnější ego nám vyroste z hlavy jako balón. 

Zen nás nabádá, abychom brali v úvahu potřeby druhých lidí a nemysleli pořád jen na sebe. Ale nejlepší způsob, jak nemyslet pořád jen na sebe, je všechno dělat co nejlépe. Zapomenout na sebe, zapomenout na ego znamená něco dělat tady a teď, cele... tam ego splyne s celým vesmírem a objeví se pravé já, pravé EGO.

Někdo mi nedávno říkal - ty máš velké ego. Ano, když mluvím s lidmi o zenu, mluvím někdy s nadšením, jsem odhodlaný, gestikuluju, zvyšuju hlas... ale pokud tohle nikomu neubližuje, co je na takovém egu špatného? Ego to jistě je, ale proč ne? Důležité je znát svoje slabosti a svoje iluze. Slabostí a iluzí mám tolik, že bych je mohl rozdávat. Jde o to nebýt toho otrokem - mít to v kleci na dvoře. Chodit se na to koukat. Nenechat si ten zvěřinec skákat po hlavě.    

Takže v zenu je důležité ne odstranit EGO, ale nastolit pravé EGO. 

Jak poznáte, že někdo má pravé EGO? Tak, že ten člověk nelže, nepředstírá, nefňuká, nevyvyšuje se, necítí se důležitý, atd. Je přirozený, spontánní, skromný. Může se angažovat v politice, může vášnivě diskutovat, nebo to může být tichý zahradník nebo zadumaný šachista. Takový člověk může pracovat v továrně nebo na poli, může to být prezidentka nebo uklízečka, může věřit v Boha a nemusí, může meditovat nebo chodit běhat. 

Zen je určitá metoda, jak dosáhnout a žít pravé EGO. A je to paradoxní, ale od obyčejného, přes mystické, vede ta cesta k obyčejnému. Na začátku jsem měl hlad, pak všechno bylo nic, zmizel jsem, ale teď mám zase hlad. No a ten prostředek, kdy člověk zmizí, to je lákavé, ale to není cíl, to je brána. Ticho, pocit klidu, samadhi, to není cílem, když cvičíme zazen. Zazen samotný je cíl a to ticho v rámci zazenu, klid, pokoj, nám pomáhá, abychom vytrvali v cvičení. Podobně modlitba v křesťanství je brána, kterou člověk vstupuje, aby viděl Boha. Ale nakonec je tu obyčejný život. Od rána do večera, obyčejný život, ego ne ego. Jen pokud tento obyčejný život protkáváme modlitbami, to obyčejné se stává posvátným. Když svůj obyčejný život protkávám zazenem  a spirituální reflexí, pak obyčejné věci jsou mým světlem, mým cílem, mou radostí, mou náplní, mým probuzením, mým pravým já. 

Takže závěrem, EGO ano, ale jaké EGO? Jaké ego byste chtěli mít? A nebo si radši dáte čaj? 

Já bych Ego chtěl mít. Tohle: https://www.energicamotor.com/us/models/electric-motorcycle-energica-ego/

PS.  Buddha učil, že člověk nemá žádné pevné Já. Fixní Já. Tedy Buddha učil, že nemáme ego. Z toho hlediska je to naše ego jakýsi blud, iluze. I když nemáme žádné fixní ego, takže ho nemusíme odstraňovat, přesto máme ego, kterým fungujeme v moderním světě. To ego nutně potřebujeme. Fixní ego neexistuje, ale subjektivní zkušenost potřebujeme, abychom přežili, abychom druhým pomohli. A nejdůležitější je žít pravé já. Buddha učil, že nemáme fixní já, ale neučil, že nemáme pravé já. V probuzení se objevuje pravé já. Buddha je probuzený, ale také bychom mohli říct, že Buddha znamená probuzené, pravé Já.  

Jen zen nebezpečím pro věřící?

Karmelitán a známý kazatel Vojtěch Kodet upozorňuje věřící, aby si nenamlouvali, že zen je nějak slučitelný s křesťanskou vírou. Netvrdím, jestli je nebo není, ale podívejme se na pár s prominutím hloupostí, které Vojtěch Kodet tvrdí o zenu: 

Neosobní buddhismus zenu se příčí nejzákladnějším pravdám křesťanství. 

Tak za prvé, v jakém smyslu je zen neosobní? Je naprosto osobní, v životě jsem nezažil nic tak osobního, jako je zen. Takže to je hloupost. Ale pojďme dál. 

V křesťanství věříme v jednoho osobního Boha Stvořitele, který pro nás a pro naši spásu poslal svého Syna, Ježíše Krista. Vše v křesťanství se odvíjí ze vztahu s ním. Jen v Kristu máme vykoupení a odpuštění hříchů (srov. Kol 1,14), v nikom jiném není spásy (Sk 4,12). Zen buddhismus naopak hlásá, že člověk může být spasen vlastními silami, a odmítá Ježíše jako osobního Spasitele.

Zen v žádném případně nehlásá, že člověk může být spasen vlastními silami. Naopak se neustále v kázáních všech velkých mistrů opakuje, že člověk sám je nic tváří v tvář univerzální pravdě, která člověka přesahuje, a které se má a nakonec chce podřídit - nakonec z této pravdy čerpá. Vlastní síly samozřejmě potřebuje, ale zrovna tak to jsou vlastní síly křesťana, vlastní nohy a vlastní ruce a vlastní hlava křesťana, kterou musí sám použít, protože rozhodně není loutkou v rukách Boha, ale svobodnou, samostatnou bytostí, která ovšem potřebuje a miluje Boha.  Co se týká odmítání Ježíše jako osobního Spasitele. Zenový učitel, který nerozumí křesťanství, by měl o Ježíši mluvit jen s největší opatrností a uctivostí. Kdo nerozumí Ježíši,  nemůže ho odmítat, protože neví, koho odmítá. 

Východní meditace je ve službě jakéhosi osvobození, je bez předmětu a za cíl má plné vyprázdnění sebe sama, míří k zastavení, ukončení bytí a ke sjednocení se s absolutnem. V tom se také nachází kořen rozdílnosti v porovnání s křesťanským myšlením, kde naproti tomu je důraz kladen na setkání: živý Bůh se potkává s člověkem, který je ztracený ve svém světě. 

Ano, o osvobození v zenu jde, ale je to osvobození od malého, sobeckého já a přijetí pravého já, které je v souladu s pravdou. Dále je třeba nezapomínat, že toto osvobození je něco, k čemu dochází za den tisíckrát, sto tisíckrát... a člověk ho pořád ztrácí, podobně jako asi málokterý křesťan je v neustálém kontaktu s Bohem Nejde tedy o plné vyprázdnění sebe sama, ale o nastavení zrcadla tomu já, které je falešné, malé, sobecké, ubohé. K ukončení bytí rozhodně nemíříme. Naopak. Znovu a znovu ukazujeme na zázrak života a všeho, co je kolem nás. Z hlediska zenu sjednocení s absolutnem ještě není probuzením, není dosažením pravdy. Ale je to prostor k tomu, abychom se probudili. Kristus se potkává s člověkem, který je ztracený ve svém světě. V zenu se Buddha setkává s člověkem, aby se člověk stal Buddhou, probuzení potkává probuzení. Člověk se ve své praxi a ve svých skutcích stává totožným s Buddhou. Jde tu tedy též o důležité setkání.    

Ve východních náboženstvích vše závisí na vykročení ze světa a na anulování sebe sama, zatímco křesťanská víra je založena na skutečnosti, že Bůh se obrací k lidstvu skrze své vlastní vtělené Slovo. 

To je možná pravda v theravádovém buddhismu, ale ne v zenu. V zenu neopouštíme svět ani se neanulujeme, jak už jsem vysvětlil výše. Nicméně je třeba uznat, že křesťanská víra není stejná jako víra v zen buddhismu, o tom není pochyb. 

Smysl křesťanské meditace je společenství s Bohem, který se daruje v lásce. Stát se s ním jedno znamená nikoliv zastavit či ukončit své bytí, ale maximálně je rozvinout v osobním sdílení. Proto křesťanská meditace nemůže mít za svůj konečný cíl vyprázdnění sebe sama. Při zasvěcování křesťana do perspektiv zenu hrozí nebezpečí postupného rozkladu touhy být spojen s Kristem, která je pro křesťana podstatná.

Tohle je vážná věc. Doufám, že každý křesťan, který cvičí zazen, vyprazdňuje se ode všech model, falešných božstev, lží, doufám, že nastavuje zrcadlo svým klamům a touhám, aby viděl jasně a mohl se vrátit ke své lásce ke Kristu - ke Kristu, v kterém není ani špetka falše nebo lži - osvěžen, odlehčen, zbaven hloupostí a nástrah našeho moderního světa, a s čistým svědomím takový křesťan může v zendo nechat i všechny své představy o Buddhovi. Vlastně, musí! Odchází tedy ze zendo čistý a nevinný, připravený milovat Krista cele a pravdivě. Taková nevinnost je cílem naší skupiny, kterou jsem založil a nazval Sangha Innocentia. Ani já, ani nikdo jiný v naší skupině se nechceme držet žádných nesmyslů, které nám vnucuje moderní svět. Kristus je pro mě osobně ten, který přišel lidem říct, aby se probudili! Buddha by v žádném případě neměl být pro nikoho žádnou modlou, žádným bůžkem. Buddha je to, co tvoříme tímto tělem, tímto masem a těmito kostmi na tomto místě, když jednáme pravdivě. A takový člověk rozhodně může následovat Krista, pokud k tomu má vážné důvody. Nedoporučuju teda zen buddhistům, aby se z čista jasna začali zajímat o křesťanství, pokud necítí vnitřní potřebu, touhu, pokud tam není jiskra, a totéž se dá říct naopak. Nevidím důvod, aby se křesťan začal zajímat o zen, pokud necítí, že by mu to mohlo pomoct vidět pravdivě, s pomocí Ježíše Krista, který pro křesťana vždy musí být vzorem. Nakonec bychom mohli říct, že když už se křesťan rozhodne cvičit zen, Buddha v rohu místnosti je pouze jako uvaděč na koncertě -  diváka přivede na jeho místo v koncertním sále. Na podium pak za ohlušujícího potlesku publika vstupuje maestro - Kristus sám. Tím neponižuji důležitou roli uvaděče - Buddhy. Na druhou stranu já sám, když mi zen zhořkl v ústech, ztratil šťávu a mé srdce už nenacházelo sílu bít se pro zen, byli to křesťané, kdo mi otevřeli dveře a obnovili mou chuť k životu a pravdě… kdo jiný než Kristus v nich mi dal potřebnou energii k tomu, abych neklesal na duchu… proč by tedy buddhistická zkušenost otevření se pravdivému životu nemohla křesťanu pomoct najít zpátky cestu ke Kristovi? 

První přikázání

První přikázání zní: V jednoho Boha věřit budeš. Rozumím tomu tak, že pro křesťany musí být Bůh na prvním místě, pak dlouho nic a teprve pak všechno ostatní. 

Co to znamená Bůh na první místě? Tomáš Halík k prvnímu přikázání v jednom rozhovoru řekl: "To „V jednoho Boha věřiti budeš“ není především předpis, co si má člověk myslet o Bohu. Lidé, kteří nevěří v Boha, jsou často ochotni věřit čemukoli. Domnívám se, že v člověku je jakási přirozená touha po absolutnu. A pokud to absolutnu škrtne ze svého života, tak do uvolněného prostoru vniknou nějaké jiné, relativní hodnoty, které si absolutizuje. Kariéra, peníze, strana, národ… A tomu se v tradiční náboženské terminologii říká modloslužba." 

Chápu to tak, že Bůh překračuje běžný svět lidí, v kterém vládnou hodnoty jako kariéra, peníze, strana, národ... Pravda křesťanství je transcendentní pravda, ne pravda objektivní nebo vědecká nebo sociální. Transcendentní pravdu nelze zachytit, a přesto to tu je. Je to to, co je nejhlubší, a přesto se nás to týká, a to nejen našeho srdce, ale jde o každý záhyb kůže, každou vrásku, každý vláseček na předloktí. Tím chci říct, že ačkoliv je Pravda křesťanů - Bůh - nezachytitelná, je přítomná. A ačkoliv je nekonečně hluboká, je i na posledním lístečku nejvyššího stromu v lese, poletuje v prachu někde v oblacích, sedí nám na nose, šimrá nás za uchem. Bůh křesťana dosahuje všude, dožene ho všude, vidí všude, slyší vše, zachází do těch nejjemnějších detailů... Jedná se tedy o Boha, pravdu, která platí absolutně a bez jakýchkoliv výhrad. Ale proč o tom píšu? Jak to souvisí se zen buddhismem? 

Mnoho zen buddhistů si myslí, že když bude tu a tam něco číst o zenu, budou pravidelně cvičit zazen, občas si poslechnou přednášku nějakého zenového mistra, nebo tu a tam zajedou na nějaké meditační ústraní, jsou z nich autentičtí buddhisté, žáci dharmy, buddhové tělem a duší. Vůbec tomu tak ale není. V zenu není žádné první přikázání, ale cítím, jako by tam bylo. Toto přikázání cítím ve všech kázáních autentických mistrů. To přikázání zní - budeš cvičit dharmu a studovat dharmu. A tato dharma překračuje svět lidí. 

Kodo Sawaki řekl: "Přestaň být člověkem." Tím nás zen buddhisty nabádá, abychom překročili svět lidí a vstoupili do světa dharmy. Jinými slovy, realizovali Pravdu, která je víc než svět lidí. A svět lidí je přesně to, odkud Kristus vyvádí své následovníky, aby je povznesl k Bohu. S Bohem je pak svět lidí něco jiného, než jsme si dosud mysleli. Zdánlivě je to totéž, ale není to totéž. Věřící člověk je zdánlivě obyčejný člověk, ale v jeho srdci je dimenze, která ho svým způsobem od světa lidí osvobozuje, a současně mu dává za svět lidí novou zodpovědnost. Když mluvím o dharmě, jako základním principu, nebo jako o základní hodnotě v životě buddhisty, mám tím na mysli nepsané přikázání - své usilování v životě založ na pravdě, které říkáme dharma. Nenech se ošálit světem lidí. Mistr Dógen žáky buddhismu povzbuzuje, aby dosáhli Pravdy. Dosažení pravdy je současně pro buddhistu závazek, aby touto pravdou naplňoval svůj život až do smrti. A to je velmi nelehký úkol, podobně jako není jednoduché pro věřícího člověka od rána do večera neztrácet kontakt s Bohem.    

Jak studovat, cvičit, poznávat a žít Buddhovu pravdu? Není to možné, pokud nemáme žádný živý příklad. Netvrdím, že se musíme držet jednoho učitele celý život, ale měli bychom najít učitele, kterému důvěřujeme, který žije pravdu a učí pravdu. S takovým učitelem musíme trávit pokud možno dost času každý rok, několik let. Bude to přinejmenším deset i více let, než se živý příklad učitele otiskne do našeho srdce. I shin den shin, to je ze srdce do srdce - a přesně tak se  se předává dharma mezi učitelem a žákem. 

Kodo Sawaki byl určitě skvělý zenový mistr, vycházím hodně z jeho učení, ale s ním jsem nesdílel záchody, nechodil po horách, nejezdil na kole, neprostíral stoly, neštípal dříví... Můžete si vážit koho chcete, ale živý buddha je ten, kdo je přímo před vašima očima, ne někdo, kdo zanechal stopu na internetu nebo v knize. Můj učitel není někdo, o kom jsem četl nebo ho sledoval v TV. Je to někdo, koho osobně znám, dobře znám a on dobře zná mě. A současně je to někdo, kdo popadl své tělo a udělal z něho buddhu a byl jsem mnohokrát u toho, jak se díky němu lidé probudili ze snů a našli skutečnost takovou, jaká je.  

Já osobně jsem v určité době pocítil jakési duchovní prázdno, duchovní smutek, hlad a našel jsem obrovské - to nepřeháním - obrovské porozumění a souznění s tím, co mě trápilo, u mých křesťanských přátel. Mnohé mi došlo, mnohé mě naučili a chci se od nich učit dál. Tato kniha je i určitým vyjádřením mých velkých díků. Nedávno jsem četl Káju Maříka. Oni tam neříkají "děkuji", oni říkají "zaplať Pán Bůh". Takže milí křesťané, zaplať Pán Bůh. A my zen buddhisté, koukejme si vzít z křesťanů, kteří jsou  oddaní Bohu, příklad a milujme dharmu - pravdu nade vše, nad svět lidí, a teprve pak můžeme ten svět lidí pojmout jinak, probuzeně... 

Nacházet pravdu - světlo v nepříjemných situacích

Myslím, že není na škodu připustit, že Kristus je univerzální. Někteří křesťané snad díky Richardu Rohrovi chápou, že Kristus je to, co je univerzálně platné. A pravdivé. Probuzení - a to s Kristem přímo souvisí - je něco, co prostupuje veškerými učeními a tradicemi buddhismu. Ale co je probuzeni? 

Buddhista musí usilovat o aktualizaci probuzení v každodenním životě. V křesťanství má probuzeni velkou hodnotu. Zase je na každém křesťanovi, aby se popral s tím, jak se probudit k životu, pravdě, ke Kristu. Ale ten úkol, ta výzva je v obou tradicích živá, palčivá, naléhavá. Víme dobře, jak buddhisté často míjí Buddhu, jak míjí probuzení a místo toho se topí v konceptech, dojmech, pojmech, názorech na všechno možné. Pak setkaní s Buddhou možné není. A pokud se aspoň trochu zajímáme o křesťanství, vidíme, že ani křesťané to nemají jednoduché - intimní setkaní s Kristem není něco, co by křesťan dostal zadarmo. Naopak, vyžaduje to obrovskou vůli, chuť, zájem, odvahu jít do hloubky.  Je to těžký a důležitý úkol. 

Ačkoliv je cíl buddhisty a křesťana velmi podobný, musíme se hluboce klanět a ctít toho konkrétního koně, který nás do cíle dovezl. Kdysi jsme jeli s přáteli na dovolenou do Chorvatska, byla to dlouhá a pro řidiče namáhavá cesta. Bylo nás asi osm, jeli jsme dvěma auty. Jedna žena vyzdvihla, jak úžasnou práci odvedl řidič v druhém autě, ačkoliv ji samotnou nevezl. Ačkoliv tuto osobu dovezl na místo jiný řidič a stejně dobře, ona osoba chválila práci řidiče druhého auta. Tím chci říct, že si musíme uvědomit, jak nás naše vlastní praxe a naše konkrétní víra dovádí k cíli, ačkoliv si můžeme všimnout že víra druhých lidí je hluboká, moudrá a úžasná. Protože jsem vůbec nechápal smysl křesťanství, když jsem dokončil studium na gymnáziu, hledal jsem jinde. Neměl jsem tedy prakticky žádnou křesťanskou zkušenost, které bych si mohl vážit. Dnes musím cítit vděčnost za to, jak správným směrem člověk jde, když praktikuje zen buddhismus, ale současně už nemohu zavírat oči před tím, jak úžasně vede křesťany jejich víra.   

Musíme si také uvědomit, že ten tzv.  cíl cesty není něco, co bychom mohli nějak zafixovat, prohlásit - došel jsem do cíle, teď budu do smrti odpočívat, protože tahle cesta, tohle úsilí  už vlastně skončilo, díky za vše a neshledanou. Mistr Dógen ve spisu Bendowa napsal: Nakonec jsem navštívil chrám na hoře Dai-byaku-ho a poznal jsem zenového mistra Tendo Nyojo, s kterým jsem  dokončil velký úkol celoživotního cvičení. Všimněte si paradoxu - dokončil úkol celoživotního cvičení. To znamená, že mistr Dógen si s konečnou platností uvědomil, že cesta Buddhy nemá žádný konec, že každý den, každý okamžik je nová výzva a možnost uskutečnit probuzení Buddhy. Tím spíše víra křesťanů je nikdy nekončící, každodenní úkol nebo výzva nebo možnost navázat kontakt s Bohem a tento kontakt aktualizovat v každodenních úkonech, ve způsobu, jak se chováme, mluvíme, jednáme s ostatními, ve způsobu, jak vidíme svět, ať už jeho krásy nebo jeho temné stránky. To znamená, ze tradice není pouze pomůcka, náboženství není pouze berlička nebo dopravní prostředek,  ale náš způsob života. 

Věřím, tedy mám vztah, osobní, angažovaný vztah. To dává směr mým každodenním činům. Tak je můj každodenní život vyjádřením mé víry, mého vztahu. Mého vztahu k Pravdě, k Bohu... Pak ten kůň, který mě veze, si moc neodpočine. Můj život je moje praxe, moje cesta, moje probuzeni. Každý zazen je cíl sám o sobě, protože každý okamžik zazenu je cílem sám o sobě, pak nemá smysl čekat na nějaký lepší zazen v budoucnu, nebo na pokroky na cestě. Svým způsobem uděláme velký pokrok, když pochopíme, že intimní vztah s každodenními okamžiky je opravdu náš hlavní úkol a že v budoucnu se můžou stát různé věci, ale zatím o tom můžeme jen snít, nic jiného. Můžeme promarnit velkou část života představami o budoucnosti, představami o budoucím osvícení nebo budoucím nalezení Boha, ačkoliv pokud posloucháme moudré učitele, jsme vedeni k tomu, abychom navázali důvěrný kontakt s přítomností, protože v ní nalezneme všechno, co hledáme v našem duchovním světě. 

Duchovní život znamená život, v kterém se probouzíme ze snu o životě do skutečně pulzujícího života tady a teď. Lidé mají možná odpor k organizované praxi, ale díky organizované praxi máme možnost podívat se tváři v tvář svému egu. Přátelé si vybíráme, vybíráme lidi, které pozveme na večírek. Ale spolu praktikující si nevybíráme. Oni taky chtějí pravdu a světlo. Nam jsou třeba nesympatičtí. A to je přesně příležitost probudit se a projevit moudrost a lásku. Místo odsudku nebo odporu je tu otevřené srdce, podaná ruka, podáme talíř nebo misku, myjeme nádobí. 

Nacházet Krista v tiché, majestátní katedrále, je jednodušší, než když potkáme nesympatického souseda na zastávce autobusu. Ale pokud nechceme být do smrti svátečně věřícími, nezbývá než naučit se projevit čisté srdce Krista nebo jasnou mysl Buddhy v těch nejprotivnějších situacích. Nejde o to ukazovat na druhé: koukejte jak je jejich víra povrchní. Takoví lidé milují Krista, ne sousedy. V tom případě ale - jakého vlastně Krista milují? 

Já sám jsem ten, který musí odhalovat a rozeznat vlastní slabost a povrchní tendence. Vira, vztah je především můj úkol, nemusíme řešit chyby a selhaní druhých. Čím hlubší a moudřejší budeme, o to větší bude naše pochopení slabosti druhých. Teprve pak člověk může vést druhé k moudrosti. Pro toho, kdo druhé vede k pravdě, nejsou chyby druhých zdroj frustrace nebo zlosti, chyby druhých jsou pracovní pomůcky, materiál k  pečlivému studiu. Protože milujeme pravdu, musíme seriózně zkoumat chyby a slabosti druhých a své vlastní. Tady nemá zlost žádné místo. Je tu jen živá zvídavost, chuť a odvaha k pravdě.