Wednesday, March 2, 2022

Zen v době války

Následující článek bych chtěl pojmout jako rozhovor. Kdo zná můj blog, ví, že občas tuto formu článku používám, ačkoliv tu není žádný novinář, který by mi kladl otázky. Kladu si je sám. Když cvičíme a studujeme zen, důležitá část naší praxe je sebereflexe. To znamená, že si máme klást upřímné otázky typu - proč žiješ? Co ti dává pocit štěstí? Jak reaguješ na utrpení na světě? Proč se někdy chováš sobecky? Bez takové reflexe není žádá praxe a studium zenu možné. Můžeme tedy moje "fake" interview považovat za sebereflexi, spíš než hru na nějaký časopis.    




Je vůbec možné v době války nějak praktikovat zen? Není to spíš nějaká duchovní hra, kterou bychom měli v takové těžké době odložit? 

Především si musíme uvědomit, že "doba války" je na naší planetě neustále. Doba války tu je od chvíle, kdy vznikla první civilizace. Jeden z důvodů, proč cvičíme zen, je reakce na utrpení ve světě lidí. Tohle utrpení se objevilo s první civilizací. Z křesťanského pohledu můžeme považovat za první okamžik utrpení člověka, když byli Adam a Eva vyhnáni z ráje. Válka je jakýmsi vyvrcholením neštěstí, které nutně k civilizovanému životu lidí patří. Ano, civilizovaný život si většinou spojujeme s moudrostí a vzděláním, s kulturou, s ohleduplností, ale zapomínáme, že ve světě zvířat žádné utrpení, které by bylo výsledkem promyšlené snahy někomu ubližovat, neexistuje. Tohle utrpení přišlo na svět s civilizací. Takže když si uvědomíme, že tu války jsou v podstatě neustále, napadne nás, že jsou většinou daleko, někde mimo náš svět. Dnes je ale válka v Evropě. Za dveřmi. A je evidentní, že lidé v Česku jsou touto válkou přímo mentálně poznamenáni. Máme štěstí, že fyzicky se nás ta válka zatím netýká, a snad týká nebude, ale mentálně se nás týká. Dostáváme se tedy ke smyslu filozofie a cvičení, jakým je zen. Pokud má někdo zen jako koníček, na který dnes není čas, protože máme vážnější problémy, pak takový člověk vůbec zen nepochopil. Zen nás má naopak vracet k podstatě věcí - nejen v dobách příjemných, ale rozhodně i v dobách těžkých.  Když to řeknu blbě -  zen je odpovědí na základní otázky člověka - proč tu jsem, co mám dělat, proč je tu tolik utrpení a bolesti? Pokud chceme vážně praktikovat nějaké náboženství - a já za náboženství považuju snahu nějaké skupiny lidí dobrat se smyslu věcí a současně v rámci této skupiny cvičit něco, co nám pomáhá probudit se ke smyslu věcí -  nejenže můžeme, ale dokonce musíme od toho náboženství chtít, aby řešilo ty nejpalčivější otázky života a smrti. Co tedy dělat? Jak žít, jak přistupovat k problémům, jako je válka.  

Dobrá, pokud tedy máme nějakou víru a ta je pro nás základním ukazatelem, směrem života i v těch nejtěžších dobách, snad dostaneme na takové otázky odpověď. Jakou odpověď nabízí zen?  

Problém můžeme rozdělit na dvě části. Jedna část je podstata věcí a ta druhá část je každodenní život, jak ho vnímáme, jak ho na vlastní kůži zažíváme. Zen, stejně jako každé autentické náboženství, upozorňuje, že podstata světa je nesmírně hluboká, je tak hluboká, že je nedostižná, nedotknutelná, a protože je nedotknutelná, je svým způsobem dokonalá. Ale ona nemá žádnou formu sama o sobě, proto se vlastně nedá ani mluvit o dokonalosti. Někteří zenoví učitelé tuto podstatu nazývají prázdnota. Je všude a nikdo se jí nikdy nemůže dotknout, nikdo na ní nemůže ukázat. Nicméně právě v této prázdnotě jsou dveře k osvobození od utrpení. Pokud nikde nemám žádnou podstatu, žádné hmatatelné já, pak není nikde žádné místo, kde by se mohlo odehrávat nějaké hmatatelné utrpení. Když cvičíme zazen, odkládáme tělo a mysl, to znamená, já, tento malý človíček někde uprostřed města, nemá žádný význam, a současně je spojen s celým vesmírem, ztrácí se v něm jako bublinka se ztrácí v oceáně. Tady je naše osvobození ze světa často šílené civilizace. Na druhou stranu díky fyzické stránce naší existence zažíváme bolest, slast, radost, zklamání, hlad, zimu, horko, horečku... Zen to vůbec nepopírá. Kdybychom to popřeli a pouze tvrdili, že náš život je v podstatě prázdnota a nikde není žádné utrpení, proč by buddhové cvičili a proč by zenoví mistři napomínali žáky, kteří jsou lhostejní, líní nebo nedbalí? Protože zen si váží fyzické, objektivní stránky života, zenoví učitelé učí, jak správně žít, jakou zkušenost vyhledávat, jak řešit věci v každodenních situacích. Takže za války, i kdybychom řídili tank, na který padá bomba, z hlediska vesmíru to není velké drama. Z hlediska jednotlivce je to velká tragédie. Obojí je důležité vzít v úvahu. 

Máme si tedy v okamžicích utrpení říkat - je to jedno, z hlediska vesmíru se nic neděje, nebo se máme snažit soustředit na ten okamžik, kdy se snažíme vyhnout bombě nebo padající budově? 

Neměli bychom mluvit o věcech, s kterými nemáme zkušenost. Nikdy jsem nebyl ve válce, tak chci upozornit, že můžeme mluvit o utrpení v rámci života v míru, kdy může dojít k tragické události třeba na silnici - můžeme být obětí agresivního chování jiného řidiče. Ale platí tu stejný princip jako ve válce. To, že jsme v podstatě prázdní, jakási pomíjivá bublinka v moři, je jedna věc. A že cítíme bolest, náraz, zlomenou kost - zažil jsem osobně - tak to je taky pravda. Když jsem měl nehodu na kole a zlomil jsem si klíční kost, cítil jsem, že nejsem pouze tělo, kosti, svaly... nejsem pouze bolest... velmi dobře jsem cítil, že se ztrácím někde ve vesmíru. Když jsem ztrácel vědomí, měl jsem pocit, že vesmír si mě bere k sobě. Nechal jsem to být. Když jsem se jako tříletý kluk ocitl na operačním sále a čekala mě náročná operace, necítil jsem strach, spíš mě fascinovalo, kam se to řítím. Měl jsem pocit, že opouštím obyčejný svět lidí a budu vyprovozen někam do úplně jiné dimenze. Radost jsem neměl, asi strach, ale taky fascinaci. A pak jsem ztratil vědomí... Kdykoliv jsem pak byl znovu odvezen na operační sál, považoval jsem to za další zvláštní cestu někam do hlubin kosmu. Ale musíme si uvědomit, že tu je bezmocné, nahé, hubené tělo malého chlapce, a kolem team chirurgů a sester. Je to velmi fyzické, ale současně i duchovní.  Zen nás učí, abychom v okamžicích bolesti nezapomínali na tu nejhlubší podstatu, tu duchovní stránku věcí, protože když zůstaneme na úrovni fyzického těla, budeme zoufalí, bezmocní... Lidé, kteří nedokážou propojit svou fyzickou existenci s duchovní dimenzí - tedy oprostit se od toho malého já, v době velké osobní krize z toho pak nevidí žádné východisko. Drogy nebo alkohol jim pak mají pomoct. Víme, že to nefunguje. 

To skoro vypadá, že zen tu je především proto, aby řešil ty nejtěžší chvíle našeho života. Ale co když se vše daří, je hezky, nikde žádný konflikt, my sedíme na zahradě, pozorujeme růže a posloucháme zpěv kosa?   

Bude to znít šíleně, ale z hlediska zenu tu není žádný podstatný rozdíl - jsme obětí ošklivé autonehody a trpíme, nebo jsme na oslavě a pojídáme zákusky? Pořád jde o to, že pokud redukujeme svůj život pouze na fyzickou zkušenost, jsme neustále závislí na tom, jestli se věci daří nebo ne. Záleží na tom, jestli máme peníze nebo ne, jestli nás někdo miluje nebo ne, jestli si nás někdo váží, nebo ne. Nemáme žádnou moc nad svým životem, protože fyzická stránka života rozhoduje o tom, jestli jsou věci dobré nebo zlé. Když je válka, náš život je utrpení. Když jsme zdraví, mladí a zamilovaní, náš život je pohádka. Probuzený člověk prochází v obou případech světem ve stavu určitého oproštění, klidu.  Musíme si uvědomit, že tu je něco mnohem, mnohem hlubšího než dočasný stav bolesti nebo radosti. A když si takovou věc jasně uvědomujeme, prostupuje naším životem, ať už se daří nebo ne, duchovní dimenze, což je dimenze probuzení ze světa lidí, kteří vidí jen jednu stránku věci - duchovní dimenze, to je návrat k podstatě, aniž bychom odmítali vidět krásu růže nebo cítit bolest. Nejde tedy o to odmítat to, co je příjemné, krásné, libozvučné, ale musíme si pořád uvědomovat, odkud se všechno krásné i ošklivé bere a že obojí vychází ze stejného místa. Když hledáme pravé já a zapomeneme na naši podstatu, nikdy naše pravé já nenajdeme, probuzení se nekoná. I když se právě probuzený čínský zenový mnich vrátil ke svým miskám nebo šel koupit víno na trh, neznamená to, že zredukoval svůj život na každodenní záležitosti. V každodenní záležitosti našel podstatu a v podstatě našel každodenní záležitost. Tedy naším cílem je propojit to, co je nejhlubší, s tím, co je viditelné a hmatatelné, ať už je to krása nebo bolest. Všechny věci na světě mají stejný původ. A přece růže jsou nádherné a válka je hnusná. Proto musíme jako lidé dělat všechno proto, aby války nebyly.    

Jak můžeme zabránit válce? 

Možná máme pocit, že jsme bezmocní. Mnoho mých přátel dnes říká, že cítí bezmoc. Ale možná si neuvědomujeme, kolika válkám jsme už za svůj život zabránili tím, že jsme prosazovali moudrost a odmítali sobectví. Dávali jsme přednost hloubce před povrchním chápáním věcí. Poslouchali jsme moudré lidi a vyhýbali se šmejdům. Takže vůbec není pravda, že jsme bezmocní. Každý člověk, který ráno vstane a celý den žije v souladu s moudrostí, který odmítá sobectví a chová se k druhým ohleduplně a zodpovědně, přináší na tento svět mír. Mír tu je, i když někde zuří válka. I když zuří za rohem. Mír tu je, když je v našem srdci.