Vertikální učení Buddhy

V minulém článku jsem psal o tom, jak je nutné - pokud chceme dobře studovat a praktikovat buddhismus, a aplikovat jeho moudrost v životě - obnovovat a zachovávat jakousi rovnováhu a nezaujatost.  Dnes bych na to navázal a vysvětlil něco ohledně horizontální a vertikální komunikace ve filozofii a v buddhismu konkrétně.

Typická diskuze intelektuálů ohledně náboženství, buddhismu, moudrosti a probuzení k pravdě je vedena horizontálně. Jeden tvrdí to, druhý ono, a le je jakési nepsané pravidlo, že všichni mají kousek pravdy. Kdo v této diskuzi odmítá rovnocennost názorů, je často považován za nátlakového nebo omezeného. Před lety jsem se marně snažil na jistém fóru lidi přesvědčit, že učení mistra Dogena je to pravé ořechové. Samozřejmě že jsem nikoho nepřesvědčil, i když jsem určitě hrstku lidí zaujal, tuším dokonce, že Tomáš David na základě mých marných snah se začal o mistra Dogena více zajímat a nakonec se ukázal na sesshinech Dogen Sanghy. Takže to nebyla úplně marná snaha, ale byla to snaha v rámci horizontální diskuze, kde v podstatě nikdo nemá větší pravdu, čili je to nekonečná, marná diskuze ohledně probuzení a smyslu života a jestli se nepletu, tahle diskuze trvá dále na nejrůznějších fórech po celém webu. Ta diskuze - to vám garantuju - nikdy neskončí a nikdo z ní nevyjde jako vítěz. Jediná věc, která tuhle diskuzi ukončí bude konec světa. Je třeba si teda uvědomit , že takové diskuze, kdy je třeba uznat názor druhého, nejsou nikdy učením Buddhy. To jsem asi objevil Ameriku, ale když to řeknu přesněji - takové diskuze vás nikdy neprobudí. V tom smyslu nejsou učením Buddhy. Učení Buddhy je primárně snaha druhé probudit k pravdě. Samozřejmě občas máme jako lidé chuť si podiskutovat, při kávě, ale neměli bychom zapomínat, že takové diskuze jsou prostě na světelné roky vzdálené skutečnému učení Buddhy, které není horizontální, ale vertikální.

Připomenu ještě poslední sesshin, kde jsme si mohli všimnout, jak někteří lidé - a já jsem nebyl výjimkou - mají potřebu takto horizontálně diskutovat o buddhismu a pravdě. Nechceme si připustit, že tyhle diskuze nikam nevedou. Najednou se objeví náš učitel a vykřikne: Kavárna! Je to tu jako v kavárně! Ano, protože v kavárně lidé rádi diskutují na různá témata, ale všimněte si, že v kavárnách nedochází k probouzení lidí do skutečnosti. Jestli ano, tak ne díky super intelektuálnímu srovnáváni Ježíše Krista s Buddhou. Spíš protože jste cestou na WC zakopli o kočku.

Buddhismus nabízí zcela odlišný způsob komunikace pravdy. Je to vertikální způsob. Místo rovnocenných názorů, které jakoby klademe jeden vedle druhého, pěkně do řady, aniž by jeden vyčníval nad druhým, tu je rázný zásah shora. Je to jako rána sekerou, která přetíná ztuhlý špalek nikam nevedoucí diskuze vejpůl. Když Buddha nebo mistr Dogen nebo mistr Joshu něco prohlásí, jako třeba Lao C' se nevyrovná Buddhovi, nebo Já jediný na celém světě jsem hodný úcty, nebo Suché hovno na klacku, nebo Sedni si a sklapni!, tak to nejsou hezké, demokratické příspěvky do kavárenské diskuze na téma moudrost a probuzení, ale jsou to rány holí shora dolů, jsou to zahřmění samotného Gótamy, jsou to Velké Třesky vesmíru, jsou to Jediné Jasné Perly.

Ponechme stranou, když někdo imituje tyto třesky - samozřejmě takový člověk není učitel ale opice - a zamysleme se nad významem těchto vertikálních instrukcí. Bez nich není učení Buddhy a bez nich není probuzení. Když Buddha otočil v prstech květinou, bylo to vertikální učení Buddhy, nebyl to další názor intelektuála. Když Kodo Sawaki prohlásil, že zazen je k ničemu, byl to hrom a blesk Buddhy, ne pouze názor kavárenského intelektuála. Když kavárenský intelektuál řekne, že zazen je k ničemu, je to stejně hodnotná informace, jako když vám řeknu, že je právě šest večer. Není šest večer. Tvrdit, že zazen je k ničemu a nemít k tomu vertikální důvod Buddhy je opravdu liché tvrzení. Ovšem pokud chápeme, že zazen sám, v tomto okamžiku, je zásah shora dolů, že to je úder palicí do země, pak je nadmíru jasné, že z hlediska kavárenského intelektuála je zazen k ničemu. Hromy a blesky jsou nám taky k ničemu, a přesto jsou alfou a omegou vesmírného dění. Přesto že zazen je relativně k ničemu, je zazen alfou a omegou vesmírného dění.

Jde teda o to, abychom si uvědomili, že učení buddhismu nelze chápat jako další příspěvek k diskuzi o významu světa a smyslu života. Učení Buddhy je vertikální - je to náraz, ne diskuze. Je to rána, ne názor. Je to třesk, ne myšlenka. Je to jiskra, která zapálila váš život. Je to spermie, která prorazila vajíčko. Je to tygr, který majestátně vyšel z jeskyně.  

Obtížnost jednoduchosti

Na minulém sesshinu jsem si uvědomil, jak je buddhismus jednoduchý. Ale tahle jednoduchost je velmi obtížná, když ji chceme realizovat. Proto to trvá deset, nebo dvacet let a potřebujeme být v kontaktu s učitelem, který obtíže s jednoduchostí Cesty překonal.

V jednom nedávném článku jsem psal o tom, že neexistuje zkratka k životu v pravdě. Že nestačí udělat ve vzduchu kruh a říct- to je vše. Když to udělá zenový mistr, tak to stačí, ale když to udělá někdo, kdo už nějakou dobu studuje a cvičí buddhismus, je to velmi málo. Říká se, že začátečník má mysl otevřenou - on ještě jednoduchost nezkazil uzly a slepými cestičkami myšlenek. Ale kde jsou ti začátečníci, co jsou ještě takhle neposkvrnění? Jakmile někdo otevře knihu o buddhismu, jeho jednoduchost je většinou ta tam. A pak takovému člověku trvá mnoho let, než ji znovu objeví. Navíc málokdo má o dosažení téhle jednoduchosti zájem.

Můj učitel na sesshinu mluvil o tom, že je důležité učit se cestu buddhismu jako se lidé učí řemeslo. Postupně se od mistra učit, jak přistupovat k životu a jak se chovat. Jinak to nejde. Nikdy jsem neměl moc velký problém přijmout svého učitele a snažit se od něho učit, ale realizovat jeho jednoduchost, přímočarost, s jakou přistupuje k problémům a k životu obecně, je pro mě velmi obtížené. Ale je to přirozené, že to je obtížné! Takže už když se začínáme učit Cestu, můžeme k tomu zkusit přistupovat jednoduše - bude to obtížné, ale to mi nevadí, prostě se budu snažit - den za dnem. Pak to vlastně není obtížné. Každopádně, když něco prostě děláme v tomto okamžiku, nikdy to není obtížné. Ale naučit se takhle žít je velmi, velmi těžké.

Na sesshinu společně s mým učitelem byla ještě jedna osoba, která také dozrála k plnému životu Cesty, Gabriele Linnebach, která v Japonsku studovala a cvičila buddhismus společně s mým učitelem u stejného mistra, roshi Nishijimy. Když pozorujete mého učitele, Mika, jak se chová, někdy si nejste jisti, co je jeho osobní povaha a co jsou plody jeho buddhistického studia. Ale když jsem viděl ty dva, Mika a Gabriele pohromadě, bylo mi celkem jasné, co jsou plody jejich buddhistického studia a praxe - je to právě ta jednoduchost, s jakou přistupují k problémům a různým každodenním situacím. Oni prostě nekličkují v myšlenkách a činech, jako většina lidí - když vidí, že je potřeba něco udělat, udělají to. Když vidí, že je potřeba něco říct, řeknou to. Je to takhle jednoduché, ale člověk obvykle myslí mnohem složitěji než zenový mistr a někdy neudělá prostě to, co by se mělo udělat, protože ho něco brzdí, strach, pochybnost, posedlost tím, že je uprostřed nějakého zdánlivě zajímavého rozhovoru, atd.  Takže náš život je často zbytečně složitý nebo křečovitý. Chceme něco říct, ale raději mlčíme. Jindy tušíme, že bychom měli mlčet, ale radši začneme mluvit. Někdy máme chuť něco udělat, ale jsme příliš líní, a tak dál sedíme... Učit se buddhistický život je učit se být přirozený, jednoduchý v tom smyslu, že není překážka mezi námi a naším prostředím. Je to jako ryba, která prostě plave v moři.

Ale to neznamená, že když se nám podaří buddhisticky dozrát, stanou se z nás primitivové, kteří ničemu nerozumí, nebo utečou, když se před nimi objeví nějaká složitá situace. Takže nemám na mysli - ha, tohle je příliš složité, já jsem buddhista, takže tohle neřeším, vyřešte si to sami. I ke studiu nukleární fyziky lze přistupovat s jednoduchostí zenového mistra. A to se dělá tak, že si prostě uvědomíte, že nemůžete studovat nukleární fyziku celou v jednom okamžiku, to by nezvládl ani Albert Einstein, ale že to musíte dělat krok za krokem. A stejně můžeme studovat například i Shobogenzo mistra Dogena. Není třeba se do toho pustit s velkou vervou a snažit se zvládnout celý díl za týden. Mnohem lepší je studovat kousíček po kousíčku, jak plyne čas, a kdy je k tomu příležitost. Za deset nebo dvacet let možná zjistíte, že jste pochopili podstatu toho díla, protože ta podstata nespočívá ve složitosti nebo velmi hlubokých, filozofických úvahách, ale v každodenní skutečnosti před naším nosem.

Být jednoduchý (ovšem nikoliv dementní)  člověk, oproštěný od uzlů a slepých uliček jednání a myšlení je velmi příjemné. Může to zažít každý, kdo se něčemu prostě soustředěně věnuje, třeba když opravujete svoje kolo. Ale je velmi těžké nechat tento přístup - tuto jednoduchost - prosáknout skrz naskrz naší osobností. Živý příklad našich učitelů nicméně ukazuje, že to možné je. Nakonec stačí udělat velký kruh prstem ve vzduchu. Ale pro nás bude lepší, když místo toho půjdeme do kuchyně a uděláme čaj. Jednoduše a soustředěně. Nikdo nám nebrání mít zkušenost buddhy. Nikdo nám nebrání projevit svou moudrost. Jen my sami jsme sobě překážkou. Když ale něco prostě uděláme v tomhle okamžiku, překážka zmizela. A pak to můžeme zkoušet každý den. A neměli bychom zapomenout, že zenový mistr není někdo, kdo to přestal zkoušet. Naopak. Právě proto, že už se nesnaží dosáhnout dokonalosti, a místo toho ke každé nové situaci přistupuje s čerstvou, otevřenou myslí - právě to z něho dělá mistra. A právě to charakterizuje rybu, mrak, horu nebo déšť.