Monday, January 27, 2020

Není co získat... a co pravda?

Je zajímavé zamyslet se nad tím, jak Kodo Sawaki  říká, že zazen je k ničemu, že v dharmě nemáme co získat, není co hledat, není co najít... o satori říká, že je to jako když se zloděj vloupe do prázdného domu. Sawaki říká, že pokud jsme v zazenu nebo dharmě něco našli, pak to není skutečně dharma. Zkusím se na tento problém podívat formou otázek a odpovědí, budu si klást otázky, které by mohly někoho napadnout. A budu na ně odpovídat.  

Na to by šlo namítnout, že přece nejrůznější buddhové minulosti dosáhli pravdy, píše se to o nich v knihách, učitelé nám je dávají za příklad. Copak se nelze v buddhismu nic učit a nic naučit?  
Kodo Sawaki sice říká, že v dharmě není co najít, ale neříká, že na světě není co najít. Všimněte si, že neříká, že neexistuje žádná dharma. On jen říká, že tam nic nenajdeme, tím myslí, že v dharmě nenajdeme nějaké osobní uspokojení. Neboli nenajdeme tam nic jiného než dharmu samotnou, dharma je skutečnost. Tedy v dharmě, ve skutečnosti, je pouze skutečnost.  
Dobře, ale najít skutečnost, probuzení do skutečnosti, jako to našel Buddha, je přece pro člověka úžasná zkušenost, ne? A jeho život se tím radikálně změní a jeho pochybnosti o pravdě zmiznou, ne? 
Najít skutečnost ve skutečnosti, dharmu v dharmě, tedy pokud k tomu opravdu dochází, v tom okamžiku člověk  ztrácí zájem o sebe v tom smyslu, že se nechápe jako něco, co je oddělené od skutečnosti. V okamžiku, neboli kdykoliv jsme probuzení, nevnímáme sebe jako "já". I když ten, kdo je ve skutečnosti, zvedne ruku, nebo řekne slovo, nemyslí v tu chvíli na sebe a neporovnává sebe a druhé, sebe a okolní svět, nemyslí si o sobě nic, nemá žádný názor... tak nemůže mít žádný pocit, že něco získal nebo našel. Jakmile si ale pomyslí - já jsem našel dharmu, já jsem úžasný - okamžitě je zpátky ve snu o sobě, vytváří příběh o sobě, který je pouze příběh, román, ale není to dharma. Jakmile řeknete - já znám pravdu - je to stejné, jako byste říkali - nic nevidím, protože jsem zavřel oči, ale přede mnou vidím květinu. Je to lež. Jak může někdo, kdo sní o sobě, tvrdit, že je probuzený? 
V tom případě - jak může někdo, kdo si o sobě nic nemyslí, sebevědomě druhým ukazovat, kde je pravda? Přece si musí myslet, kde je pravda, jinak by nemohl říkat, kde je pravda? Tedy musí mít nějaký názor na to, co je pravda a kde ji najít. 
Jde o to, že na jedné straně lidé nacházejí probuzení, dharmu, ale současně v ní nenacházejí nic než dharmu. Nenacházejí v ní tedy žádné jednotlivé probuzené nebo oklamané lidi. Takže ten, kdo nachází dharmu, skutečnost, pravdu, nachází pravdu, nikoliv sebe jako osvíceného člověka. Proto Buddha řekl, že v okamžiku jeho probuzení dosáhli probuzení všechny cítící bytosti. Kdyby si Buddha pomyslel, že pouze on dosáhl pravdy, nebylo by to probuzení Buddhy. Probuzení Buddhy nebo buddhy nebo kohokoliv, není probuzení v tom smyslu, že "já jsem dosáhl, ale ty ne". Je to probuzení v tom smyslu, že dharma našla dharmu, skutečnost našla skutečnost, vesmír se probudil do skutečnosti vesmíru a s ním se do skutečnosti probudily všichni.  Lidé, kteří dosáhli skutečnosti, takto "bez já" ukazují cestu ke skutečnosti druhým. A říkají jim: zde je pravda, zde je probuzení, není to něco, co nevidíš nebo můžeš získat odděleně od druhých. Takže ano, mají sebevědomí, potřebují sebevědomí, aby ukázali směr k pravdě, ale to neznamená, že se považují za probuzené, protože jedna probuzená bytost není probuzená bytost. Buď jsme probuzení všichni, nebo nikdo.  
Takže úkolem učitele je říkat nám, že jsme probuzení a že dharma je tady a teď a nemusíme jí hledat? V tom případě, proč cvičit zazen a studovat buddhistická učení? 
Tak stačí se podívat kolem sebe. O čem je svět, o čem jsou lidské životy typicky? Kolik je v nich světla a kolik temnoty? Dharma je tady, ale to neznamená, že lidé vidí dharmu. Lidé své sny považují za skutečnost a skutečnost je pro ně sen. Je hezké mít modly jako peníze, lásku, společenský úspěch, ale v tom se člověk nerealizuje zcela, nerealizuje své pravé já.  
Ale když člověk nachází uspokojení v dharmě, v zazenu, v probuzení sebe, přece nemůžeme říkat, že nenašel žádné osobní uspokojení? 
Pokud se bavíme o dharmě,  a ne o osobním rozvoji nebo osobní spiritualitě nebo osobním nalezení smyslu života, pak nemůžeme čekat, že tu někdo vezme vaše já, oddělené od druhých a bude říkat, že v zazenu najdete osobní spokojenost a že dharma z vás udělá moudrého člověka a že získáte respekt druhých. V dharmě nemůže být logicky žádné osobní uspokojení, když dharma není osobní záležitost. Je to jako říkat, že když do vody nalijete víno, bude to čistá voda. Když totiž k dharmě přidáte osobní uspokojení, osobní probuzení, osobní úspěch, osobní klid, osobní moudrost, už to není dharma, ale něco individuálního. Takže jste do vody nalili víno. Už tam je obsah alkoholu. Když Sawaki říká, že zazen je k ničemu, netvrdí, že zazen je k ničemu absolutně. Dharma a zazen jsou jedno. Buddha a zazen jsou jedno. Probuzení a zazen jsou jedno. Ale já - to vykonstruované nebo praktické já, čili to, co si o sobě myslím, co si o sobě pamatuju, představuju nebo jméno v občance -  a zazen jsou dvě různé věci. Moje osobní - tedy mou osobou omezená zkušenost - a zazen jsou dvě různé věci.  Takže říkat, že mám skvělý pocit ze svého zazenu, říkat, že můj zazen je hlubší než tvůj, nebo čekat že díky zazenu dosáhnu probuzení je nesmysl. Můžete si to myslet, ale nikdy k tomu nedojde. Pokud k něčemu dojde, tak jedině k tomu, že pochopíte, že zazen byl vždycky dokonalý od začátku. Probuzený od začátku. 
Zazen tedy nevede k naplněnému životu, k probuzení a moudrosti? Nevede nikam? 
Na jednu stranu zazen sám o sobě je probuzení. Skutečnost nebude nikdy skutečnější než je teď. Na druhou stranu když cvičíme zazen, můžeme se časem ocitnout v situaci, kdy nacházíme skutečnost právě v tom, že nehledáme skutečnost jinde, než kde je - tedy tady a teď. Pak život dostává jinou dimenzi, prostupuje ho dharma. Ale ta dharma právě není něco, čím ozdobíme náš osobní život, ale něco, v čem se náš osobní život rozpouští. Sawaki upozorňuje na chybu, kdy si myslíme, že díky dharmě jsme se stali lepšími lidmi. Díky dharmě jsme našli tu chybu, která spočívá v tom, že se pořád snažíme stát nějakým specifickým člověkem a vymezit se vůči druhým. Díky dharmě nemusíme být neustále v konfliktu se sebou a druhými, ale prostě být s druhými v jednom vesmíru. Pak můžeme jednat autenticky a svobodně.  A přitom neubližovat zbytečně.  
Autentičtí učitelé také říkají, že zazen je něco, co se učíme cvičit mnoho let. Že to není něco, co umíme hned od začátku. Jak tedy cvičit tak, aby to bylo pouze tady a teď a neustrnout v nějakém osobním, pokrouceném pojetí zazenu?  

Učíme se nepřimíchávat do zazenu naše osobní názory a pocity. To může trvat třicet let. Než nám dojde, že zazen nikdy nijak nemůžeme vylepšit. To spoustě lidem nedojde nikdy. Že zazen je buddha samotný. Takže se učíme nic si o zazenu nemyslet a jen sedět. Prostě sedět, jednoduše sedět, nepřidávat k tomu já, ani ostatní... nepřidávat k tomu "je to k ničemu", ani "je to k něčemu"... prostě jen sedět. Kdokoliv kdo cvičí zazen právě teď, je dokonale probuzený. Což neznamená, že se neučíme cvičit zazen. Neučíme se ho cvičit v tom smyslu, že děláme postupně pokroky, ale že se učíme nedělat pokroky. Protože dharma žádné pokroky od nás nechce. Chce, abychom jí dali pokoj. Sama o sobě si vystačí. A stejně je to v životě buddhisty. Postupně se učí nedělat pokroky. Nakonec vzdá snahu dělat pokroky, a místo toho prostě nechá pravdu, aby se ukazovala sama o sobě  a on mezi sebe a pravdu nestaví zdi ze slov anebo snů. Pak ji může i jasně vyjádřit činem.  
No dobrá, ale sám často tvrdíš, že po zazenu se cítíš vyrovnaný a klidný. Takže ty sám, nikoliv tamhle paní Vodičková, se cítíš po zazenu klidný. 
Ano, po zazenu se cítíme často klidní a vyrovnaní, protože biologicky vzato má zazen takový účinek.  U někoho. Ale to, co  je důležité, není jak se cítíme po zazenu, ale že během zazenu nehledáme dobré pocity. A že se projeví probuzení buddhy, tedy že pouze cvičíme. 
Co když ale někdo po zazenu necítí žádný efekt, cítí se třeba dál osaměle nebo naštvaně, zmateně, hledá osvícení a nemůže ho najít? 
To je přesně ten případ, kdy ten člověk cvičí zazen z nějakého osobního důvodu a o zazenu si něco myslí a pravděpodobně si myslí, že pravda je jinde než tady a teď. Ale od toho je učitel, aby mu pomohl se z toho snu dostat. Ze snu o sobě, ze snu o probuzení. Cvičit zazen bez jakéhokoliv důvodu nejde. Jsme lidé. Ale musíme se naučit cvičit zazen kvůli dharmě, a ne kvůli sobě. A když nás napadne, že zazen vylepšil náš život, musíme si uvědomit, že je to jen myšlenka. Co to znamená "vylepšit život"? Když nebyl vylepšen život všech? Když někdo chválí nějakého mistra, jak svou moudrostí pomohl druhým, neznamená to, že ten člověk vylepšil svůj život. Naopak se vzdal vylepšování svého života.

Mistr Shohaku Okumura ale říká, že když zcela pochopil, že není třeba stát se lepším člověkem, jeho život začal dávat smysl. 

Jeho život začal dávat smysl, když ho právě přestal vylepšovat, sebe vylepšovat. Místo toho se začal zajímat o autentický život samotný. To, co je cenné na autentických lidech, není nějaký lepší život, ale autentický, pravdivý život. Schopnost každý den zapomenout, kam jdou, odkud přišli, kdo jsou...  Neberou si všude svůj příběh.

Takže když jen cvičíme a nic si o tom nemyslíme, jsme buddhové. A proč tedy zenoví učitelé říkají, že nemáme bojovat s myšlenkami a iluzemi, když cvičíme zazen? Jak cvičit bez myšlenek? 
Správně, nemáme bojovat s myšlenkami, ty se budou pořád objevovat, nejrůznější myšlenky a představy. Jde o to je neživit. Jde o to všechno pustit znovu a znovu a znovu a znovu... pět minut nebo padesát minut nebo pět hodin...  A nemyslet si, už cvičím hodinu nebo tři, to jsem dobrej. Prostě nehodnotit, cvičit. A když odhazujeme tělo a mysl, tedy ztrácíme se v nekonečném, neomezeném prostoru, nedochází k tomu, že tu nikdo není. My tu jsme, ale nezachytitelní, praví, prostě takoví, bez názoru. Sny jsou jako mraky, probuzení jako slunce. Slunce potvrzuje, že tu jsou mraky. Nevadí mu, ale nenechá se jimi zničit. Co dělá většina lidí, když hledají pravdu, je to, že nechají své sny a myšlenky zcela zabít skutečnost. Oni třeba cvičí zazen jako nějaký sen. A může jím být i dobře.  Ale dharma tam není.  Zazen musí být něco, co vidí sen jako sen. A neplete si ho se skutečností. Díky zazenu vidíme svoje pošetilosti. Pokud je nevidíme, něco je s tím zazenem špatně.  Když odhalí zazen naši pošetilost, neznamená to, že jsme se probudili, ale že se probudil celý vesmír. Všichni lidé. Všechny stromy. Všechno je takové, jaké to je. Někdo je mladý, někdo jiný starý. Někdo smutný, někdo veselý. Není tu žádná nadutost nebo sebepodceňování. Když má někdo pocit, že cvičit zazen bez názorů nevede k lepšímu světu, je to proto, že podléhá idealismu. Když nejsme idealisté, tedy nehledáme skutečnost mimo skutečnost, vyzařuje z nás optimismus a radost.