Thursday, February 25, 2021

Matka Vesmír kojí své dítě

 Toto je překlad z anglického originálu - povídání, které vzniklo anglicky. Někdy přemýšlím anglicky, tak pak je pro mě přirozenější vyjadřovat se anglicky. Když delší dobu něco čtu česky, tak zase logicky je pro mě přirozenější komunikovat česky. Vhledem k tomu, že originál byl anglicky, bude tento text znít zřejmě dost nepřirozeně, ačkoliv jsem autorem a kontroluju překlad tak, aby odpovídal tomu, co jsem chtěl původně sdělit. 

Existuje něco, čemu říkáme vesmír. Někdy zapomínáme, že jsme vždy součástí tohoto vesmíru. Nemůžeme vyskočit z vesmíru. Nevíme přesně, co je vesmír, ale nikdo nemůže popřít, že je to něco a že jsme jeho součástí. Většina lidí obvykle zapomíná, že nejsou odděleni od tohoto vesmíru. Zapomínají, že nikdy nejsou odděleni od toho, co existuje nezávisle na naší individuální existenci.

 Když cvičíme zazen a necháme tělo a mysl "odpadnout", čili když se přestaneme držet „já“, toho odděleného „já“, pak ta záhadná věc zvaná vesmír, což je něco, co neumíme přesně definovat, tento takzvaný vesmír se vás ujme a vrátí vás k sobě samému, jako když matka sáhne po dítěti a přiloží si ho k prsům. Takže když se při cvičení zazenu pustíme toho individuálního "já", vesmír se chová jako matka, která si vezme své dítě na prsa a nakrmí ho. Takže místo „staňte se jedním s vesmírem“ bychom mohli říct „vraťte se ke své matce, matce Vesmíru“. Samozřejmě i když je dítě u prsou své matky, pořád to je dítě. Zároveň je ale v jednotě s matkou. Matka a dítě jsou jedna a tatáž věc. Takže na shin jin datsu raku není nic zvláštního - pustit tělo a mysl je jako vrátit se ke své matce a stát se jedním s matkou. Jestli tomu říkáte duchovní nebo ne, na tom nezáleží. Důležité je, že se opravdu pustíte, když cvičíte zazen - pustíte se té představy „jsem oddělený, jsem individuální, jsem někdo jiný“. Když dítě dostane mléko, když je nakrmeno, osvěží ho to a je opravdu šťastné a plné života. To je to, co můžeme zažít, když cvičíme zazen - vracíme se ke své univerzální matce a dostáváme výživu a pak se stáváme živými, šťastnými a vyrovnanými. 

Říkat „chci dosáhnout jednoty s vesmírem“ nebo „chci mít duchovní zkušenost“ nebo „chci dosáhnout osvícení“ je zbytečné. Místo toho musíme toto „já“ pustit a jen sedět. Jen sedět neznamená, že  "já pouze sedím". Znamená to jen sedět  - bez já. Shikantaza neznamená „jen sedím“, znamená to „jen sedět“. Shikantaza tedy není individuální. Když jen sedíme a pustíme se myšlenky "já sedím“, přirozeně necháme vesmír, aby nás popadl, nakrmil, pečoval o nás a nasytil nás. 

Kodo Sawaki řekl: „Vy necvičíte zazen, zazen cvičí vás.“ To znamená, že se o vás zazen stará, pečuje o vás. Zazen není něco, co teď cvičíte jen vy - ve skutečnosti je zazen základním principem onoho tajemného vesmíru. „Zazen vás cvičí“ znamená, že se k vám vesmír vrací a stará se o vás, takže vy se nemusíte příliš snažit, nemusíte dělat nic, jen sedět ve správné pozici a "nechat být". Tak zazen cvičí vás.  Takže místo dosažení osvícení vás osvícení popadne. Naplňuje vaše srdce, naplňuje vaše tělo a mysl a vy se stanete zcela sami sebou. Stáváte se zcela sami sebou, protože jste byli ochotni pustit se toho rigidního, fixního já, které je oddělené od vesmíru. Takže když cvičíme zazen a pustíme fixní já, vše se vrátí do původního stavu.

 


Saturday, February 20, 2021

Proč nesmíme zapomínat i na druhou stranu mince

Když studujeme a cvičíme Buddhovu cestu, mámě někdy tendenci sklouznout k nějakému pólu u věcí, které mají dvě stránky, aniž by tyto stránky mohly existovat samy o sobě. Chtěl bych nastínit seznam (určitě neúplný) takových aspektů Cesty, které jsou z vlastní podstaty lidmi nesprávně polarizované a proč je důležité, abychom neklouzali jen k jednomu pólu.  

Tradice versus moderní věda

Buddha Gautama žil před zhruba dvěma a půl tisíci lety. Ještě než se narodil, v Indii žili různí filozofové a lidé, kteří se snažili pomocí cvičení dosáhnout nějakého ideálního stavu. Buddha navázal na filozofii, která v jeho době byla známá a překonal ji. Přišel s vlastní filozofií a vlastní praxí. Ale samozřejmě si musíme uvědomit, že díky jogínům poznal cvičení v lotosové pozici a díky tehdejší indické filozofii měl materiál, který mohl přetvořit, nicméně z toho materiálu vycházel. Snažil se vysvětlit i psychologii člověka. Dnešní věda ví o člověku mnohem víc, máme mnohem přesnější informace o tom, jak funguje tělo, nervová soustava, mozek... ale ani moderní věda zatím nedokáže vysvětlit vše. Nedokáže vysvětlit, jak funguje mozek ve všech jeho detailech, ne zcela chápe psychologii člověka, a ani nedokáže vysvětlit původ nebo smysl vesmíru. Na jednu stranu tedy máme tradiční filozofii a praxi - vycházíme ze základní filozofie, jak naši předkové pochopili Buddhovo učení a předávali ho pořád dál až dodnes. To je předávání tradice - filozofie a praxe. Na druhou stranu tato filozofie byla neustále podrobována novým zkouškám a podnětům ze strany těch kultur, kam se Buddhovo učení šířilo. Takže buddhistická filozofie je živý organismus, který má pořád stejný základ, ale neustále se proměňuje - aniž by zničila svůj podstatný základ. Věda nám může pomoct chápat, jak se chová člověk, jak funguje tělo a jak to souvisí s tradiční filozofií buddhismu a s naší praxí zazenu. Ale věda není všemocná - potřebujeme taky tradici. Na druhou stranu pokud nechápeme, že tradice není ztuhlá kost, ale živý organismus, bude nám tradice k ničemu. Někteří křesťané dodnes trvají na tom, že Bůh stvořil svět za šest dní. Co na to řekne věřící biolog, věřící matematik? Že je to krásná metafora, ale že to je z hlediska vědy hloupost. Někteří křesťané nenávidí papeže Františka, protože neodsuzuje homosexuály. Oni trvají na tom, že homosexualita je proti přirozenosti člověka. Ale papež František odmítá zesměšňovat svou víru - proto respektuje realitu současnosti a vědecké poznání. Moderní křesťan neodsuzuje homosexuály a netvrdí, že Bůh stvořil svět za sedm dní. V Asii existujou buddhisté, kteří věří podobným hloupostem a trvají na tom, že člověk nemůže být buddha... leda po smrti. To znamená, že tradice ztuhla na kost. To je smrt náboženství. Z živé víry a živé praxe se stane křeč a nedozírná hloupost. Neřku-li nenávist... Nicméně z něčeho vycházet musíme. Vycházíme z toho, že Buddha cvičil zazen a učil, jak dosáhnout pravdy, tj. jak se stát skutečným, pravdivým člověkem. To se nemění. Mění se prostředky - podoba místností, kde cvičíme, jaké máme oblečení, jakými jazyky se vyjadřujeme... to se mění podle toho, v jaké kultuře se Cesta objeví.  Musíme tedy najít rovnováhu mezi tradicí, které je třeba si vážit, a moderním, současným přístupem -  tedy musíme tradici podat tak, aby to bylo adekvátní pro současnou dobu. Co je podstatné? Zazen a základní učení dharmy. Z praxe zazenu a základního učení dharmy musí vycházet lidé, kteří chtějí dál předávat původní učení Buddhy. Protože to jsou dva základní pilíře Buddhovy cesty - jeho filozofie a jeho praxe. 

Universum versus to, co je právě přede mnou

To jsou dva póly, kde různí lidé mají tendenci prosazovat jedno na úkor toho druhého. Universum znamená něco univerzálního, tedy je to něco, co máme všichni společné. (Latin universum (“all things, as a whole, the universe”), neuter of universus (“all together, whole, entire, collective, general, literally turned or combined into one”), from uni-, combining form of unus (“one”) + versus (“turned”). Všichni pocházíme, všichni jsme se objevili v pozadí něčeho univerzálního, něčeho, co nás všechny spojuje. Takže všichni se vracíme k tomu Jednomu. Uni - jedno, versum - obráceno.  Universum je prostor, který platí pro každého, pro každou bytost a pro každou věc. Není na světě, v celém vesmíru neexistuje jediné zrníčko prachu, který by se dokázalo oprostit od univerza. My lidé jsme většinou zaměstnáni našimi individuálními problémy, chceme řešit vlastní život, vlastní starosti, vlastní bolesti, vlastní samadhi, vlastní osvícení... ale zapomínáme, že z hlediska univerza nejsme víc než nahodilá buňka, která se objevila v nějakém organismu, aby zase za okamžik zanikla. Buddhovo učení znamená, že jeden člověk neznamená mnoho, na druhou stranu to, co právě teď v tomto okamžiku děláme, je jediné hmatatelné vyjádření toho, co je univerzální! Tedy žádné universum neexistuje bez toho, aby se tady a teď něco skutečně projevilo, ukázalo.  Tady a teď je něco konkrétního, živého, ale současně to je na pozadí něčeho, co je nehmatatelné, protože je to zcela univerzální. Když budeme tvrdit, že na ničem nezáleží, protože jsme v podstatě jen prach a pomíjivost, nesmíme taky zapomenout na druhý protipól - jsme také konkrétní formou, která se objevila ve vesmíru. Až na člověka jsou všechny bytosti a věci ve vesmíru vždy ve shodě s pravdou. Nikdy nejednají mimo skutečnost. Jedině člověk ztratil kvůli svému komplikovanému myšlení schopnost přirozeně zůstávat v souladu s vesmírem. Proto je naším úkolem, vrátit se k jádru věcí a vyjadřovat se a chovat se tak, aby to bylo v souladu s řádem vesmíru. Jedno bez druhého ale nemůže existovat. Když zapomenu na sebe, vzpomenu si, že musím něco udělat pro druhého člověka. Když ale budu druhým pomáhat s myšlenkou, že jsem výlučný, dobrý člověk, ztratit jsem kontakt se svým původem, zapomínám, že každý je v podstatě dobrý,  a stane se ze mě velmi rychle mizera. Když spoléháme jen na sebe, dřív nebo později se vyčerpáme, protože nečerpáme energii a moudrost z vesmíru. Když ale pouze lpíme na tom, že je vše Jedno a snažíme se dosáhnout nějakých stavů samadhi, aniž bychom se taky starali o účty, vaření, úklid, sousedy a jejich blaho, pak jsme jen duchovní druh sobce. Tedy ani ulpívat na univerzu, ani zapomínat na náš původ. Ryba, která by chtěla popřít, že je součástí oceánu, by byla hlupák. Ale ryba, která by se snažila rozpustit v nekonečných vodách oceánu, aby neměla problémy, by byla největší hlupák v celém oceánu. Když cvičíme zazen, přirozeně dochází k rovnováze mezi tím, jak jsme původně prázdní a univerzální, bez zvláštních vlastností nebo názorů - a tím, že jsme konkrétními lidmi s konkrétním tělem a sedíme v nějaké konkrétní pozici - jsme tedy živými buddhy, manifestujeme probuzení tak, že toto konkrétní tělo vracíme k jeho původu, aniž bychom ho umrtvili - proto se můžeme občas lehce pohnout, můžeme se poškrábat na nose... Zazen je tedy rovnováha mezi tím, co je dokonalé a nedostižně  hluboké, a tím, co je naše nedokonalé, křivé, ale zcela pravdivé tělo. 

Satori versus iluze

Někteří lidé si myslí, že když dosáhnou satori, budou všemu rozumět a nic už je neoklame. Neznám v historii zenu žádného mistra, který by tvrdil, že překonal své iluze. Ale především v tradici mistra Dógena, v naší linii, se klade důraz na to, že nejde o odstranění iluzí, ale o to, abychom jasně viděli, že v naší mysli vyvstávají myšlenky, které nejsou skutečností, ale pouhými klamy. To musíme vidět. Na jednu stranu je tu tedy nezdravá touha po osvícení - na druhou stranu je tu nezdravá liknavost. Protože někdo někde četl, že iluze není třeba zničit, neznamená to, že se nebudeme snažit uprostřed iluzí probouzet do skutečnosti. Učení starých mistrů a cvičení zazenu nám znovu  a znovu připomíná, kde jsme si spletli malovaný koláček se skutečným koláčkem. V každém okamžiku máme příležitost nahradit iluze skutečností - místo přemýšlení stačí jít a uvařit kafe, nebo se obléknout, nebo zamést podlahu. K tomu nepotřebujeme žádné satori, naopak, takové jednání je živé satori, to je satori, o které by nám mělo jít - neřešit svoje iluze a osvícení, ale jednat probuzeně - místo analýzy, z čeho se skládá prach tento prach utřít. Místo diskuzí o osvícení toto osvícení provést v konkrétní akci tady a teď. Takže probuzení důležité je - ale pouze pokud je to to, co děláme v tomto okamžiku. Probuzení, které se netýká tohoto okamžiku, je zbytečná iluze. Satori, které se netýká přímo nás v tomto okamžiku, kdy nemáme čas přemýšlet o satori, je živé satori. Když zapomeneme na svoje názory, můžeme si všimnout, že v každém okamžiku má příroda dokonalé satori. Když tedy budeme stejně opravdoví jako příroda, budeme žít probuzený život. Probuzený život znamená  - protože si uvědomuju, že v podstatě nic nevím a že mě většinu času napadají nesmysly, raději půjdu a uvařím čaj. To je probuzený život. 

Snaha a ležérnost

Nemůžeme se snažit o to zítra přistát na Marsu. Ale dnes, v tomto okamžiku můžeme udělat první malý krok na cestě na Mars. Kodo Sawaki o sobě řekl, že v mládí se nesmírně snažil cvičit usilovněji než jeho souputníci a že se ze všech sil snažil dosáhnout satori. Když časem zmoudřel, uvědomil si, že tudy cesta nevede. Ráno se probudíme a cvičíme zazen. To samo o sobě už je dost velká snaha. Další snaha je zbytečná, dokonce škodlivá. Dnes můžeme dělat jen to, co můžeme dělat dnes. A když to, co děláme dnes, děláme upřímně a poctivě, už jsme dosáhli největšího cíle - stali jsme se pravdivou součástí vesmíru. Na druhou stranu když všechno budeme odkládat nebo tvrdit, že stačí cvičit v leže nebo jednou za rok, nechápeme, jak je důležité každý den věnovat své srdce praxi, duchu dharmy. Každý den je svátek dharmy. Pokud jste křesťané, dharma vás nemusí zajímat, ale každý den můžete prožívat v dialogu s Bohem. To znamená, že se upřímně snažíte - nejde o výsledky, ale o to, jak je vaše srdce otevřené, což se projevuje ve vašem jednání s druhými lidmi a podobně. Nicméně zpátky k Buddhovi -  který den chceme vyjádřit pravdivost Buddhova učení když ne dnes? Který zazen vyjadřuje probuzení Buddhy když ne ten, který právě cvičíme? Snažit se můžeme jen v tomto okamžiku. Zítra se snažit nemůžeme, včera jsme se snažit nemohli, už je pozdě. Jen v tomto okamžiku se dějí věci. Pokud máme víru v Buddhovu dharmu, musíme si uvědomit, že dharma je něco, co se cvičí právě teď. Někdy se scházíme na ústraní - abychom si připomněli, na co jsme možná zapomněli - učitel nám může připomenout, proč cvičíme a co cvičíme. Když cvičíme s ostatními, naše iluze - které nevidíme, když jsme sami - se můžou jasně ukázat. Pamatuju si, že na svých prvních zenových ústraních mi skoro všichni lezli na nervy. A lezly mi na nervy sútry a přesně předepsaný způsob jezení a zacházení s miskami. Lezly mi na nervy korejské názvy pro všechno.  Za pár let mi tyhle věci už byly ukradené, ale lezl mi na nervy mistr. Později jsem našel lepšího učitele. Ten mi konečně nelezl na nervy, ale zase jsem se ho bál. Když s učitelem nepřicházíte do styku, nezjistíte, co vám straší v hlavě. Je dobré mít s učitelem nejrůznější problémy a spory -  to je test vaší opravdovosti - jste ochotni přiznat si, že si něco namlouváte o sobě nebo o svém učiteli? Nakonec vidíte, že váš učitel je prostě člověk, který se snaží žít každý den znovu, ale to neznamená, že se mu vždy všechno skvěle daří. Každopádně každý okamžik je nový začátek a nová příležitost udělat něco dobře. 

Vědomosti versus moudrost dítěte 

Jsou lidé, kteří si myslí, že nemohou praktikovat Cestu, pokud nebudou znát všechny sútry, chápat význam všech indických a japonských buddhistických termínů, umět kaligrafii,  být zběhlí v čajovém obřadu, atd. To je velká hloupost. Potřebujeme mít jakýs takýs přehled o základním učení, ale pokud si Buddhovo učení spleteme s akademickým titulem, jsme úplně vedle. Všechna slova, která Buddha vyslovil, vyslovil s přáním, aby se jeho žáci dokázali stát sami sebou - aby byli čistí jako nepopsaný list papíru, aby byli spontánní a pravdiví jako tříletá holčička. Mistr Dógen nás nabádá, abychom si vážili každé bytosti, která vyjadřuje pravdu, protože taková bytost je skutečným zenovým mistrem, ať už je to sedmiletá dívka, nebo liška nebo kamenná zídka. Ano, i zdi a cesty a hory jsou bytosti, jsou to živé bytosti, protože jsou živým systémem, který se dynamicky mění stejně jako všechno, co se objevilo v kosmu. Měli bychom tedy studovat slova starých mistrů, abychom se dokázali oprostit od slov starých mistrů, a tak sami vyjádřili, co je pravdivé a živé. Studujme  tedy s otevřenou myslí, nedělejme žádné intelektuální závěry, ale spíše si dejme pozor, abychom včas přišli do práce. A abychom se sami sobě a své hlouposti dokázali vždy zasmát.  

Tajemství versus poznání 

Buddhovo učení neupřednostňuje ani tajemství, tedy nepoznatelnost pravdy, ani nepotvrzuje, že pravdu lze poznat rozumem - i když ji nelze poznat rozumem, lze mít zkušenost pravdy, lze být pravdivým člověkem. Nicméně pravda, jak ji učí buddhové, bude vždy pro náš rozum něčím, na co tento nás nástroj prostě nedosáhne. Nad tím zůstává rozum stát, říká se. Když Buddha otočil v prstech květinou, aby tak jasně ukázal, v čem spočívá jeho učení, nikdo to nechápal, jen Mahákášjapa se usmál. Nad tím nám zůstává rozum stát, bychom mohli říct. Co znamená otočení květiny v prstech? Jaké tajemství před námi Buddha skrýval? A co nám zatajil Mahákášjapa, když se usmál? Ti dva si určitě něco šuškali před tím, než k tomuto slavnému setkání došlo. Ale Gautama nikomu nic nezatajil! On prostě v prstech otočil květinou! Kde je tu cokoliv skryto? A Mahákášjapa taky nic neskrýval - prostě protože ho otočení květiny v prstech Buddhy pobavilo, usmál se. Když polechtáte miminko na noze, začne se smát. Když mu dlouho nedáte najíst, začne plakat. Kde tu je nějaké tajemství? Nicméně rozum by to rád nějak definoval, rád by našel nějaký hmatatelný, měřitelný důkaz "pravdy". Někteří lidé říkají, že nevěří v Boha, protože prostě Boha nelze dokázat. A současně lidé, kteří jsou třeba matematici nebo fyzici, říkají, že nevěří v Boha, kterého by bylo třeba dokázat - oni věří v Boha, který je tajemný, vzdálený rozumu...  Současně s tímto Bohem prožívají jakýsi důvěrný vztah. Tak i my, pokud nás zajímá dharma, můžeme prožívat důvěrný vztah s květinami, s dětmi, se zimou, jarem, létem, podzimem, s větrem, mrazem, sluncem, vodou... Můžeme věřit, že v každé jednotlivé živé jednotce kosmu je skryto tajemství, pravda. Toto tajemství můžeme nechat tajemstvím a užívat si, jak se nám krásně projevuje, jak se nám ukazuje v jednotlivých okamžicích dne. Věřící člověk vnímá Boha, jak se mu ukazuje v nejrůznějších projevech přírody nebo každodenního života, v druhých lidech... Pokud nás zajímá učení Buddhy, musíme chápat, že dharma, kterou Buddha učil, není něco, co lze vědecky popsat. Ale je to něco, co lze cvičit, tušit, kultivovat, vnímat, ctít, chránit, probouzet v sobě. Nemusíme přece rozumět všemu. Stačí, že to tu je. A ono to tu je


  






      


 

Tuesday, February 16, 2021

Všechno, co jsem dříve jen nakousl, je dovysvětleno v tomto článku

Minule jsem psal o tom, jak podle Sawakiho máme cvičit zazen tajně. On to ale nemyslel tak docela vážně. Musíme si uvědomit, že když Sawaki prohlásil něco radikálního, byla to jakási reakce na opačnou tendenci nějakých lidí. 

Když si všiml, že někdo chce šířit zazen mezi lidi, jako by to byl nějaký produkt, tak zpozorněl. Když viděl, že si lidé od zazenu slibují nějaké zlepšení svého osobního života, musel je opravit. Zazen přece není - stejně jako jakékoliv náboženství - snaha vylepšit svůj osobní život. Jakékoliv náboženství - a zazen je konkrétní praxí určitého náboženství - musí být způsobem, jak překročit sebe sama a spojit se s tím, co je univerzálně pravdivé, vrátit se k tomu, co je podstatné. To přece nemá nic společného s vylepšením vlastního života v tom sekulárním smyslu, ani s šířením nějakého produktu nebo dosažení osobního úspěchu, nesmí to být ani tak, že náboženství se snaží dosáhnout úspěchu ve světě lidí, jako by šlo o to mít světský úspěch. Náboženství je úspěšné tehdy, když došlo k překonání omezeného člověka. K překonání omezeného člověka a spojení s univerzální pravdou je něco, co lidé v tom vnějším - sekulárním - světě nechápou. Proto tomu říkáme sekulární svět. Je to svět, kde platí pouze materiální hodnoty. Pokud ale někdo pochopí, že materiální hodnoty nejsou všechno a že lidský život není omezený našim tělem a myslí, pak mu je okamžitě jasné, že nejde o to "šířit pravdu", jako by pravda byla něco, co má těm, co ji šíří, přinést osobní úspěch. Na druhou stranu pokud nikdo nikdy nikomu nesdělí zprávu o univerzální pravdě, čili pokud buddhisté nebudou šířit dharmu vůbec a pokud křesťané nebudou pravdivě referovat o Bohu, spousta lidí nebude mít šanci dozvědět se o dharmě nebo o Bohu. To přece nejde.  

Takže Sawakiho výrok "cvičte zazen tajně" můžeme chápat jako "nedělejte ze zazenu způsob, jak sobě a druhým vylepšit osobní život". Když už šířit zazen, tak v jeho přísně nepopulární podobě - zazen jako způsob "skoncování s člověkem". Když jsem se před časem svému učiteli svěřil, že mám tendenci lidi napomínat, když nechodí pravidelně na zazen, tak kroutil hlavou - proč někoho nutíš? On sám nikdy nikomu zazen nevnucoval. Já jsem tuhle tendenci měl, protože jsem si naivně myslel, že zazen je pro každého super záležitost a že jsou ti lidé proti sobě, když necvičí zazen, a navíc jsem si myslel, že každý, kdo jednou přijde cvičit zazen, je automaticky buddhista a hledá "mistra". Dneska, po letech vedení skupiny v Lotus centru, konečně chápu, že když někdo přijde cvičit zazen, je velmi malá pravděpodobnost, že ho zajímá zazen v tom smyslu, jak zazen chápu a cvičím já. Takže je to jeho nebo její soukromá záležitost, ti lidé si prostě přišli "zaplavat". Když to někdo myslí vážně, musí se sám ozvat a ne že já někomu budu říkat: Hele, ty určitě chceš cvičit dharmu, že jo? Oni ti lidé se sami nakonec rozhodnou. Dokud to někdo neudělá z vlastní vůle, nesmím ani omylem naznačit nějakou závaznost. Když se ovšem  někdo závazně přihlásí na třítýdenní ústraní, kde je přísný režim, je naprosto logické, že učitel hned na začátku všechny drsně upozorní, že nepřijeli na dovolenou, zameditovat si s přáteli u čaje, ale hledat Cestu a že pokud to nehodlají dělat vážně, můžou rovnou odjet domů. To je naprosto jiná situace než dobrovolné chození na zazen jednou za týden. Kdo to chce dělat smrtelně vážně, musí se ozvat jako první. 

A opět, když Sawaki říká - přestaňte být člověkem, nemá tím na mysli, že se z nás stanou roboti nebo fanatici, co jen sedí a mlčí a nejedí a dosahují nadlidských duchovních stavů. Místo "člověk" bychom mohli říct "hlupák, který dělá jen to, co dělají druzí". Takže Sawaki měl na mysli prostě to, že bychom neměli podléhat ničemu, co vymysleli druzí lidé - měli bychom si sami ověřit, jestli to je pravda nebo ne. Takže když byste chtěli třeba začít cvičit zazen, tak já vám řeknu - když budete cvičit zazen poctivě, uvidíte, že jste dosud byli velmi hloupí. No a vy mi nemáte hned poslušně přikývnout - máte si to zkusit. Je možné díky zazenu vidět svou vlastní hloupost? Musíte si to vyzkoušet sami. Když budete cvičit jógu, váš instruktor vás spíš bude povzbuzovat, abyste si věřili, abyste objevili krásu vašeho těla, abyste ve vaší mysli nastolili pocit harmonie. Ale zenový učitel může být strašně protivný. Proč? Protože vás chce povzbudit, abyste se nebáli přiznat si svou slabost a omezenost. A když učitel vidí, že jste ochotní si přiznat svou slabost a omezenost, hned vás povzbudí - můžete se oprostit od sebe a vplout do toho, co tu je, tedy můžete opravdu navázat intimní kontakt s dharmou. A v tom kontaktu je skutečné osvobození od "sebe". Když ale budete říkat, ach, ach, jak úžasné, dnes ráno jsem při zazenu cítil osvobození od "sebe", nebo dokonce "dosáhl jsem osvícení", pak jste jako malé děti, co říkají - hele jakou jsem postavil bábovičku! Pokud jste dospělí, určitě nebude čekat, že vás učitel pochválí, protože jste měli nějaký duchovní zážitek. Musíte přestat stavět bábovičky - tohle si musím říkat pořád - sám sobě - chceš být jako malé děcko? Potřebuješ, aby tě někdo pochválil? Ne, probuzení je až tam, kde nelpíme na vlastních zkušenostech. Nemůžeme jedním dechem mluvit o probuzení a vlastním probuzení. To se vylučuje. Neexistuje žádné já + probuzení. Své nevěstě taky při svatebním obřadu nedáte místo polibku facku. Mluvit o vlastním odhození těla a mysli nebo o vlastním probuzení je logicky facka Buddhovi. Buddha taky neříkal, že dosáhl osvícení, on říkal, že všichni spolu s ním dosáhli osvícení. To je sakra rozdíl. 

Někteří východní učitelé mluví o různých stupních samadhi. Ale Buddha nezápasil se stupni samadhi, on se prostě probudil. V tom probuzení žádné stupně samadhi nejsou. Je to jako otevřít dveře poté, co jste na ně tlačili. Různé stupně samadhi jsou jako různé síly, které působí na dveře. Ale když je otevřete, už tlačit nemusíte. Probuzení nepotřebuje žádné samadhi. Když cvičíme zazen, můžeme prožívat velmi příjemné stavy osvobození, těmto stavům se může říkat stavy samadhi. Ale jakmile začnete usilovat o různé hloubky samadhi, je s probuzením konec. Místo otevření dveří, odhození těla a mysli totálně, řešíte, jakého stupně samadhi jste dosáhli. Pouze sedět, shikan taza, znamená nezabývat se samadhi. Nicméně to neznamená, že nás samadhi nemůže postihnout. Zrovna tak nás může postihnout nervozita, brnění, bolest, nuda, nedočkavost, nadšení... samadhi je jen jeden z tisíce stavů, když cvičíme zazen. Na druhou stranu mistr Dógen chválil zazen jako královské samadhi. Ano, když upřímně odhazujeme tělo a mysl, aniž bychom si mysleli, že jsem odhodil, pak jsme ve stavu královského samadhi. Jak ale dlouho tento stav trvá? Jakmile začneme uvažovat o jeho délce, tento stav skončil. Tak je to se vším, co se týká zazenu - snažte se tělem, nikoliv myslí. Nesrovnávejte, nepočítejte, nečekejte, nesněte. Když se soustředíte na svou pozici, mysl nemá čas řešit nesmysly. Když se ale přistihnete, že přemýšlíte o hloupostech, probuďte se. A pak znovu a znovu a znovu. Každý den, každý týden, každý rok... 

Cvičit zazen tajně - řekl bych to takhle - nedělejte ze zazenu levnou cetku - není to pouťová atrakce, je to vážná věc. Protože je to něco vážného a intimního, musíme to šířit jako tajnou zbraň. Musíme si pečlivě hlídat, jestli to nenabízíme lidem, kteří o zazen nemají vážný zájem. Musíme zazen šířit - ale jen mezi lidi, kteří opravdu, opravdu jeví velký zájem zazen cvičit. Podívejte se, křesťané se také nemodlí proto, aby si vylepšili život. Pro ně je modlitba naprosto vážná věc, v ní překonávají sebe a vrací se k Bohu. Je to něco, co nemůžou nabízet v eshopu nebo na ulici. Podobně se na mě nikdo nemůže zlobit, když o zazenu píšu jako o nejvážnější věci na světě. Pokud je modlitba návrat k Bohu, zazen je návrat k podstatě všech věcí. To není můj názor, to učil i mistr Dógen. A mistr Dógen také učil, že zazen sám o sobě je probuzení, tedy logicky zazen sám o sobě je Buddha. Je to tedy pro někoho, kdo se hlásí k buddhismu, nesmírně vážná věc. A proto si musíme dávat pozor, abychom to nenabízeli jako hračku nebo rychlý způsob uklidnění. Pokud se někdo zeptá na zazen jednou, asi nemá zájem, tak ho nebudeme nutit. Pokud se zeptá dvakrát, je to málo. Ale pokud se zeptá ještě potřetí, možná bychom mu o zazenu mohli říct, že mu v životě nepomůže. A pokud někdo přijde cvičit zazen i přesto, že jsme mu řekli, že mu zazen nepomůže, asi má vážný zájem. Já jsem v minulosti dělal tu chybu, že jsem si naivně představoval, že všichni, kdo jednou okusí zazen, budou mít tentýž pocit co já - pocit klidu, osvobození a naplnění. Jak si tohle můžu vážně myslet? Protože jsem tak egocentrický a neempatický, nemám ponětí, co všechno může zažít náhodný člověk , když zkusí cvičit zazen. Ti lidé můžou mít miliony důvodů, proč zkusit zazen. Pravděpodobnost, že jim jde o to překonat sebe a proniknout k podstatě věcí, je opravdu velmi, velmi malá. Spíš budou cvičit zazen jako populární meditaci - tedy způsob, jak se uklidnit. 

Autentické náboženství je spojení s nejhlubšími kořeny, které máme. Spousta lidí je takovou myšlenkou nadšená. Ale cvičit spojení s podstatou není legrace. U křesťanů vidíme velmi dobře, kolik z nich je ochotno překonávat své názory, předsudky, strachy a opravdu jít do hloubky a k jádru křesťanství. Kolik křesťanů skutečně vidí v Bohu Otce nás všech bez rozdílu? A kolik buddhistů je ochotno překonat sebe, své názory, myšlenky a pocity, aby se dotkli dharmy, skutečného Buddhova učení? 

Jedno je jisté - uvědomuju si, že dharma není legrace, není to něco, co lze prodávat nebo nabízet na kurzech osobního rozvoje. Nejde o osobní rozvoj. Jde o návrat k původu věcí. Ten návrat může být velmi bolestivý. Ale trvám na tom - stojí za to! Kdykoliv jsem zanedbával v životě dharmu, možná jsem chvíli klouzal na vlně nějakého dočasného úspěchu, měl krásnou přítelkyni, nové auto, super dovolenou u moře... ale kdykoliv tenhle krátký úspěch pominul, byl jsem nelítostně vymrštěn zpátky na holou dlažbu života.  A rychle jsem si uvědomil, co mám dělat. Konec dětských her, konec dětského pláče, zpátky ke cvičení, zpátky k probuzení. A je mi jasné, že tohle budu dělat do smrti.  Nikdy jsem to nevzdal, i když jsem měl období flákání. I když jsem cvičil zazen každý den, byla mnohá období, když jsem cvičil jen kvůli sobě, pro vlastní potěšení nebo pro pocit vlastní důležitosti. Často jsem necvičil jen kvůli dharmě samotné, to bez mučení přiznávám. Učím se tedy vracet se znovu a znovu k dharmě, kde moje názory, tyhle články, nehrají velkou roli. Kdokoli, kdo je ochoten podívat se pravdě do očí, je můj přítel. Úkolem kazatele není být dokonalý jako Bůh. Úkolem kazatele je ukázat lidem, jak k tomu dokonalému Bohu dojít. Podobně mým úkolem není být dokonalý, bez iluzí, bez slabostí - mým úkolem je sebe sama napomínat, stokrát denně, abych se vracel k Pravdě a pokud mě o to někdo požádá, pomáhal druhým, aby se vraceli k Pravdě. 


Friday, February 12, 2021

Zazen cvičte tajně!


"Zazen se mezi lidi nerozšíří. Měli byste zazen cvičit tajně." Kodo Sawaki

Od rána do večera po nás někdo něco chce nebo nám něco nabízí. Když si koupíte tenhle krém, omládnete. Když budete nosit tohle tričko, podpoříte tuhle kapelu. Když si koupíte tenhle kamínek, budete pozitivní. Když budete cvičit tuhle jógu, získáte lepší přístup k sobě a k druhým. Když si přečtete tuhle knihu, skončíte s destruktivním vztahem. Když se namažete touhle mastí, už nebudete mít nikdy vrásky. Když se navoníte touhle voňavkou, všichni se s vámi budou chtít vyspat.  Kdybych měl udělat reklamu na zazen, mělo by to vypadat asi takto: 


                                          Nechoďte do našeho dojo cvičit zazen! 

                       Je tam zima, budou vás bolet kolena a nebudete chápat, co máte dělat.   

           Ztratíte hodinu svého zajímavého života a ještě budete muset něco přispět na topení.

                                    Radši si kupte čokoládu a zapněte si televizi.  


Protože žijeme v tomto světě plném nabídek a zisku zdraví, moudrosti a nekonečného mládí a energie, čekáme od buddhismu něco podobného - skvělý, pozitivní a stále vtipný mistr nám ukáže, jak jsme úžasní lidé, jak si musíme věřit a pak všechno v životě zvládneme. I osvícení. A pak zachráníme celý svět a všichni budou díky nám šťastní a budou tančit a pískat radostí. 

Opravdu si myslíte, že tohle je smyslem Buddhovy cesty? Opravdu si myslíte, že učitelé zenu by měli být úspěšní, mít inzeráty na svoje kurzy a sesshiny v časopisech? Proč Sawaki varoval každého, kdo by chtěl obchodovat se svými duchovními zkušenostmi? 

Já jsem ten poslední člověk, který by si nevychutnával skleničku koňaku po jarní projížďce na krásném americkém kole. Jsem požitkář jako byli chlapi z Rozmarného léta. Ale když jsem byl mladý, neuměl jsem si nic pořádně vychutnat, protože jsem nechápal, kdo jsem a co mám se svým životem dělat. V buddhismu jsem viděl naději, že pochopím, kdo jsem a co mám se svým životem dělat. Dneska hledám cesty, jak jasně aplikovat moudrost Buddhy v životě a jak předávat dharmu, která jde proti proudu lidské společnosti - ne v tom smyslu, že by společnosti škodila, ale že ignoruje onu snahu všech a všude něco si pro sebe urvat. Takže dharmě je úplně jedno, jestli někdo bude cvičit zazen nebo ne. Ona si tu bude bublat tak jako tak. Ale Gautama ji načapal. Hledal dharmu, tedy to, co tu je, nezávislé na lidském snažení a utrpení, a čemu se někdy říká "pravda". 

Když Gautama dosáhl osvícení, jak se tomu populárně nadává, ve skutečnosti načapal dharmu na švestkách. "Tak to jsi ty!!! To jsi byla celou dobu ty, co mi tu bublala pod nohama a já o tom nevěděl!" Když Gautama načapal dharmu pod svýma nohama, ona mu řekla: "Vidíš, tak už chápeš, že není třeba za něčím se honit, nebo před něčím utíkat. Nemusíš mít úspěch, ale nemusíš se ani bránit úspěchu. Když lidi začneš učit o tom, jaká jsem, budou nevěřícně kroutit hlavou. Když jim to ale budeš říkat ve verších a poetických obrazech, budou tě vynášet do nebe. Když zemřeš, postaví zlaté sochy a založí náboženství. Miliony lidí se ti bude chodit klanět do chrámů. Půlka celé planety budou lidé, kteří si budou říkat "buddhisté". A spousta lidí bude s buddhismem obchodovat. Budou nabízet kurzy osvícení, budou se předhánět, kdo je méně egoistický a kdo je více laskavý." Buddha nevěřícně kroutil hlavou: "To nemůže být pravda, takhle hloupý člověk být nemůže!" A dharma ukázala kolem dokola a řekla: "Tak se podívej, co dělají lidé, čemu všemu věří. Ale že jim bublám pod nohama, to je nenapadne." "Dobře, co mám teda dělat?" otázal se Buddha. "Nedá se nic dělat, z tisíce nebo ze sta tisíc lidí jeden člověk pochopí, o co jde. Začni lidem vysvětlovat, co je dharma. A když už nebude jiná možnost, nemluv a jen v prstech otoč květinou. Uvidíš, někdo to pochopí!" "A jak se mám bránit osobnímu úspěchu? Vždyť nechci zastínit svým úspěchem tvou jasnou záři!" "V tvém případě se nedá nic dělat. Lidé tě budou obdivovat. Ale ti, co přijdou po tobě, už zdaleka takový úspěch mít nebudou. Všichni je budou srovnávat s tebou. Nebude je zajímat dharma, bude je zajímat hbitý jazyk učitele, jeho schopnost mluvit ve verších a malovat krásné obrazy. Skoro nikoho nebudu zajímat já. Tak to prostě bude. A mnoho učitelů mě jen zneužije, zneužije mého jména, aby získali slávu. Budou nosit honosné, brokátové šaty a na hlavu si dávat všelijaké zdobené klobouky. Ale úkolem těch, kteří chtějí šířit pravdu o mě, dharmě, je neohlížet se na úspěch nebo neúspěch, zájem nebo nezájem - jejich úkolem je cvičit v pozici, v jaké jsi mě objevil, a  vysvětlovat, kdo jsem, sobě, druhým, to je jedno. Vždycky na světě bude někdo, kdo bude vědět, kde mě najít. A o to jde. I když bude na světě jen jeden člověk cvičit dharmu, to znamená cvičit to, co spojuje člověka s pravdou, celý svět bude cvičit dharmu. Dharma nezná dva, tři nebo sto. Buď mě někdo objeví nebo ne. A kdo mě objeví, pochopí, že tím nic nezískal pro sebe, ale objevil to, co patří všem a co platí všude." 

Autentický zazen se mezi lidi nerozšíří, protože z hlediska lidské společnosti nedává smysl - jakmile chcete zazen prodávat, už to není zazen. Zazen není pohodová, nezávazná meditace, je to ďábelská smlouva s dharmou.  Občas se zazen celkem úspěšně šíří - je to v případě, kdy převáží charisma učitele nad upřímnou snahou jeho žáků cvičit dharmu. Ti lidé jsou tak fascinováni osobností učitele, že udělají cokoliv, co jim řekne. A pak se strašně, strašně diví, že jejich guru byl jenom člověk a udělal v životě nějakou chybu nebo dokonce hodně chyb. Není vina Gautamy nebo Shunryu Suzukiho nebo Kodo Sawakiho, že byli slavní. Ale všichni tři často upozorňovali, že jim nejde o to mít osobní úspěch. Všichni tři se snažili upřímně cvičit dharmu, cvičit zazen s ostatními. Kdyby měli cvičit jen se třemi lidmi, cvičili by bez reptání se třemi. Shunryu Suzukiho objevila hrstka beatniků v San Franciscu, když tam měl na starost malý chrám pro místní Japonce. Nevěřím, že Suzuki přijel do Ameriky za slávou. Kodo Sawaki šířil dharmu a současně upozorňoval, že bychom neměli šířit dharmu - šířil ji mimoděk, nebyl to jeho cíl. 

Musíme si uvědomit, že dharma není něco, co lidem přinese osobní zisk - pokud to bude "vaše osvícení", není to žádná Buddhova cesta. Buddhova cesta to je teprve tehdy, když zjistíte, že když sedíte na zadku a cvičíte zazen, celý vesmír s vámi slaví dharmu. Takže zazen je buď ztráta času, nebo je to probuzení celého vesmíru - okamžitě, bez námahy a zadarmo.        


            



Wednesday, February 10, 2021

Ne že bych toho moc věděl o Cestě

Co se týká dharmy, nejde o to, abychom dharmě "rozuměli". Nejde o to, abychom znali rozdíl mezi duchem a myslí nebo abychom dokázali vše definovat a vysvětlit. Jde mnohem spíš o to, abychom byli znovu a znovu jako bílý list papíru - bez předchozích znalostí nebo schopnosti vše pojmenovat. Ono pravé já, o které v dharmě jde, není červené nebo modré, není to žena nebo muž. Být sám sebou neznamená získat nějaké osobní vlastnosti. Jde o to vůbec nevědět, kdo vlastně jsem, nevědět, co je co, abych se mohl projevit zcela nově a nezávisle na tom, co bylo včera nebo co jsem si kde přečetl o buddhismu. Takže i když se pořád pouštíme do čtení různých knížek o buddhismu, měli bychom to chápat jako způsob jak skoncovat s tím, čemu jsme dosud říkali "já" a znovu a znovu se rodit jako miminko, nečekat nic od ničeho, ale udělat něco, když mám hlad nebo když se mi chce na záchod - přesně jako miminko, které není netečné, když má hlad nebo když se pokakalo. 

Když se podívám, co jsem o buddhismu psal třeba před dvaceti lety, tak jsem v šoku - psal jsem v podstatě totéž, co píšu dnes. Psal jsem o tom, jak musíme být prostí, oproštění od vědomostí a názorů, psal jsem o tom, že nemám co nabídnout, co se týká nějakých získaných vlastností v zenu. Jak je možné, že jsem za dvacet let nedošel k nějakému jinému názoru? Během těch dvaceti let jsem byl na desítkách sesshinů, vyslechl si desítky, stovky přednášek nejrůznějších zenových učitelů, měl jsem několik vážných vztahů, procházel různými krizemi... a dnes píšu o Cestě totéž, co jsem psal tehdy. Nedošlo k žádnému pokroku? V podstatě ne. Ale o to právě jde - zkoušel jsem se na dharmu dívat z nejrůznějších pozic, z nejrůznějších hledisek. Různí učitelé píšou o dharmě různé věci - zdánlivě - ale v podstatě jen popisují to nejdůležitější z nejrůznějších úhlů pohledu. Nejde tedy o to "ještě musím pochopit mistra Dógena", ještě musím přečíst tu a tu knihu, ještě musím vyslechnout tu a tu přednášku významného učitele, teprve pak něco pochopím. Tak to není. To by bylo pouhé akademické studium. Cvičili bychom zazen s vidinou nějakého výsledku v budoucnu. Studovali bychom slova mistrů s vidinou nějakého výsledku v budoucnu. Ale o co v dharmě jde, je pomocí zazenu a studia znovu a znovu vyladit své tělo a mysl na "frekvenci Buddhy", jak to krásně popisuje Kodo Sawaki. Frekvence Buddhy znamená, že jsme na startovní čáře, nikoliv v cíli. A na startovní čáře je celé universum. To znamená, že celé universum je připravené se v příštím okamžiku pohnout o nekonečně malý kousek dál. A s každým takovým kousíčkem pohybu se to universum vrací na startovní čáru. Jinými slovy, ať už někde v tomto okamžiku vznikne hvězda nebo zanikne, v dalším okamžiku je všechno zase v základním stavu. Frekvence Buddhy znamená držet krok s tímto neustálým navracením vesmírných věcí do základního stavu. V každém okamžiku se musíme vrátit na začátek. To znamená, že nikdy vlastně přesně nevíme, kdo jsme a kam jdeme. Být oklamaný znamená - vím, kdo jsem a kam jdu. 

Dřív jsem si představoval, že když budu mít nějakou přednášku o dharmě, řeknu lidem, co dharma je, jak jsem se k takovému poznání dostal a co ti lidé mají udělat proto, aby se taky dostali do pozice, v jaké jsem já díky mnohaletému cvičení zazenu a studiu buddhistické filozofie. Ale dneska bych na takové přednášce spíš řekl toto: Bohužel jsem neudělal žádný pokrok. Jsem na tom stejně, jako když mi bylo pět let. Nikdo z nás, ani já, ani vy, nevíme, co to je dharma. Nevíme, co je to probuzení. Nevíme, kdo jsme. Nevíme, co nás čeká zítra. Takže jsme jako úplně malé děti, které zatím nic neví a nic nechápou. V tom případě jsme se dostali na počátek všeho. Já i vy jsme na stejné startovní čáře. A teď se každý můžeme konečně projevit zcela bez omezení. Já můžu zazvonit, vy můžete zavřít oči. Někdo může zvednout ruku, někdo se může poklonit. Pokud chceme začít s praxí a studiem Cesty, nejdříve se musíme vrátit do jakýchsi jesliček lidstva. Tedy na samý začátek. Někdo zazvoní, někdo se pokloní. Co uděláme s tímto základem, se svou intelektuální nenarušeností? Co uděláme s touto otevřeností? Použijeme ji, abychom vše dělali s čerstvou, připravenou myslí - ať už je to účetnictví nebo vymalování pokoje. Tím spíš tak musíme cvičit zazen - bez toho, že bychom na něčem pracovali nebo se někam snažili posunout. Takže praktikovat Cestu znamená praktikovat prvopočátek všeho, vracet se do bodu 0 a z toho vycházet. Všichni jsme se někam horlivě rozběhli. Běžíme za moudrostí, klidem, znalostmi nebo osvícením. Učitel zenu nás musí všechny vrátit na začátek. A pak teprve můžeme vystřelit dopředu.  

Učitel zenu je ten první, který ten návrat na startovní čáru udělá: Já osobně nevím o buddhismu nic. Chcete se ke mně přidat, když s touto vynulovanou myslí budu cvičit zazen? Nebo otvírat dveře? Pak nepůjde o to něčeho osobně dosáhnout - půjde o to nechat věci, aby se samy projevily, jak mají. Pokud se zcela neotevřeme, pokud se důsledně nevrátíme na začátek všeho, dharma se nikdy neprojeví, nezazáří a my s ní nebudeme moct navázat intimní kontakt. Když s ní ale navážeme intimní kontakt, budeme automaticky vědět, co dělat v každé situaci, kdy nebudeme zatíženi minulostí nebo budoucností. Budeme tedy projevovat pravé já, které je v podstatě totožné s pravým já každé věci v celém vesmíru, protože žádná věc nikde ve vesmíru nikdy nebyla narušena myšlením člověka. A stejně tak pravé já  - moje nebo vaše - nikdy nebylo znásilněno žádnou myšlenkou - byť sebevznešenější myšlenkou.  Naše pravé já nesmí být narušeno nějakými definicemi dharmy nebo buddhů. Dharma nesmí být narušena slovem "dharma". Buddha nesmí sedět ve svěrací kazajce zvané "buddha". 

Sunday, February 7, 2021

Issho Fujita: Dharma není z tohoto světa

V jednom článku zenového učitele Issho Fujity jsem četl jeho myšlenku, že dharma není z tohoto světa. To je důležitá věc. Pokud chápeme dharmu jako samotnou skutečnost, v které existujeme, jak může tento velmi realistický japonský učitel tvrdit, že dharma je něco mimo tento svět? On ale netvrdí, že dharma je někde mimo tento svět. Když říká, že dharma není z tohoto světa, má tím na mysli, že dharma se netýká světa lidí. 

Dharma a svět lidí jsou dvě zcela rozdílné dimenze. Poznávat dharmu znamená opouštět svět lidí. Světem lidí mám na mysli kulturu, politiku, společnost, vzdělání, hodnoty a jakékoliv fundamentalisticky chápané náboženství. Můžeme mluvit o sekulárním světě a duchovním světě. Duchovní svět tu je teprve tehdy, kdy lidská hlediska přestávají platit. Duchovní znamená to, co překračuje svět lidí. Spirituální je obyčejně chápáno jako to, co je protikladem materiálního, ale rozdělit svět na spirituální a materiální pořád znamená chápat věci jako obyčejný člověk. Obyčejný člověk vejde do kostela nebo do nějakého buddhistického chrámu nebo medituje a hned si myslí, že vstoupil do spirituálního světa. Ve skutečnosti vyměnil jedno hledisko za jiné hledisko. Skutečně duchovní je až to, kde lidská hlediska neplatí. Dokud dharmu chápeme jako něco, co do tohoto světa vnáší klid nebo hloubku nebo moudrost, dotud nechápeme, co dharma je. Dharma začíná až tam, kde naše chápání neplatí. Kde  jakékoliv myšlenky nebo závěry nemají žádnou, naprosto žádnou hodnotu. 

Svět lidí je pořád světem, kde se setkáváme s nějakými názory a hodnotami. Máme tu štěstí a neštěstí, spokojenost a nespokojenost, klid mysli a neklid mysli, osvícení a klam, nebe a peklo, nahoře a dole, úspěch a neúspěch, bohatství a chudobu, zdraví a nemoci. To je svět lidí. Proto Kodo Sawaki říkal: Přestaňte být člověkem! To je totéž, co říká Issho Fujita. Jde o ten samý princip: přestaňte být závislí na hodnotách lidí. Tedy když cvičíme zazen jako člověk, zajímá nás, jaký to má smysl, jaký můžeme očekávat výsledek. Lidský zazen je zazen, v kterém hledáme klid nebo satori. Zazen jako cvičení dharmy je ale něco jiného - je to aktivita, která nemá nic společného s lidskými hledisky. V této aktivitě je absurdní hledat osvícení nebo snažit se zahnat iluze. V aktivitě zazenu, který je cvičen uprostřed dharmy, neplatí nic z toho, co si myslíme. V této aktivitě neexistují žádní učitelé ani žáci, žádné osvícené nebo oklamané bytosti, žádný úspěch nebo neúspěch. Je tu jen cvičení dharmy, jen pravdivá aktivita celého univerza. To je aktivita, která nemá nic společného se světem lidí. 

Na druhou stranu - pokud vstupujeme do takové aktivity, kde už lidské názory nemají žádnou hodnotu, kde všechno je samo o sobě pravdivé, zničili bychom tuto čistotu, kdybychom sami sebe považovali za nadřazené nebo oproštěné od světa lidí, v kterém vládne zmatek, soutěž a honba za osobním úspěchem. Když se setkáváme s dharmou, na jedné straně opouštíme svět lidí, ale na druhé straně tento svět vnímáme nově. Ani Kodo Sawaki ani Issho Fujita se neobrátili k lidem zády. Naopak. Trpělivě ukazují lidem, kde lze najít dharmu a jak cvičit dharmu. A každý, kdo vstupuje do této dharmy, která je nezávislá na světě lidí, miluje na lidech všechno, co je autentické, povzbuzuje lidi, aby byli autentičtí, nezávislí na trendech a fundamentalistických náboženských postojích, aby se přestali povyšovat a aby se přestali podceňovat. Když se setkáváme s dharmou, naše snaha být lepší než druzí je absurdní. Naše tendence se podceňovat je také absurdní. Proto setkávat se s dharmou a cvičit dharmu, v zazenu a každodenních činnostech, znamená ani se nepodceňovat ani se nepřeceňovat. Být sám sebou, nezávislý a současně soucitný, oproštěný - to znamená neulpět na akademickém hnidopišském rozboru všeho - a současně vážit si učení lidí, kteří nás vedou do dimenze, v níž panuje naprostá svoboda - autentické osvobození člověka od světa lidí, v němž  je všechno černobílé. I když si myslíte, že nevidíte věci černobíle, jste si jisti, že jste překročili problém klam versus osvícení? Dokud věříte tomu, že zatím nejste osvíceni, nacházíte se v černobílém světě lidí. Proč Sawaki důrazně tvrdil, že nikdy neměl satori? Protože kdyby řekl opak, znamenalo by to, že jen potvrzuje, že nepřekročil černobílé chápání světa. Když tvrdil, že nikdy nezažil satori, vypadá to, že bílou pouze nahradil za černou, a tím vlastně nevystoupil z černobílého chápání světa. Ale on odmítnutím vlastního satori ve skutečnosti rázně odmítl černobílé vnímání světa - neodmítl probuzení z černobílého světa jako takové, ale odmítl probuzení jako výměnu černé - klamu - za bílou - osvícení. 

Když tedy cvičíme zazen v dharmě, neplatí nic z toho, co jsme si kdy mysleli, nebo co nám kdy kdo říkal. Cokoliv Kodo Sawaki učil druhé, mělo jeden jediný smysl - snažil se druhé povzbudit, aby se v sobě setkali s dharmou a zapomněli na všechno, co jim kdo kdy říkal. A zapomněli na svoje představy o osvícení a neosvícení. A tak navázali kontakt s dharmou celého vesmíru, v níž je všechno v naprostém pořádku. Není to ale ten pořádek, jak ho chápeme jako lidé. Je to pořádek, který tu byl odjakživa a který nikdy nikdo nemusel nastolit, nikdo nikdy ve vesmíru nemusel uklízet nebo zakládat nějaké náboženství. 

My lidé však musíme vidět rozdíl mezi černobílým, oblouzeným světem lidí, kde není pro dharmu místo, a dimenzí, kde je všechno naprosto dokonalé od samého počátku a kde jsme osvobozeni od světa lidí, ačkoliv fyzicky a prakticky dále zůstáváme velmi aktivní ve světě lidí. Je tu tedy možnost - jak nám to ukázal sám Gautama Buddha - překročit svět lidí a setkat se s autentickou dharmou, která je nezávislá na světě lidí, přičemž pro lidi objevuje osvobození od světa lidí.       

Tuesday, February 2, 2021

Rekapitulace - proč vlastně píšu takové divné věci

Před časem jsem vytvořil vlastní facebookovou skupinu, která se vztahuje k mým článkům tady na blogu a naší praxi v Centru Lotus, kde každý pátek vedu zazen a poskytuju provázení, povídání, přednášky, teisho, jakkoliv to nazvete. Loni jsem rozhodně prošel určitou duchovní očistou, přehodnotil jsem některé své názory a přístupy k buddhismu a to dovršila četba knížky Zen je největší lež všech dob, která je zachycením důležitých myšlenek Kodo Sawakiho ohledně Buddhovy Cesty. Od listopadu píšu trošku jinak než dřív. Rozhodl jsem se teda napsat sám se sebou rozhovor, v kterém se pokusím vysvětlit, co se v mém životě a mé praxi změnilo a proč. Protože nevím o nikom, kdo by mi kladl ty správné otázky, položím si je sám. Taky mi to pomáhá si věci v hlavě ujasnit, když se sám sebe ptám a sám si odpovídám.

Takže pojďme se podívat, jak se fiktivnímu novináři podařilo se mnou vést rozhovor o tom, co píšu a praktikuju v poslední době...

Loni ses hodně zabýval křesťanstvím, křesťanskou kontemplací, studoval jsi bibli, dokonce ses účastnil exercicií v kolínském klášteře, kde tě cvičením provázela karmelitánka sestra Denisa. Copak nestačí zen k tomu, aby člověk cvičil a kultivoval svou moudrost a dával svému životu smysl? Proč jsi do toho zamíchal křesťanství?

Narodil jsem se v rodině katolíků, moje babička mě nechala pokřtít. I když jsem nikdy nechodil do kostela a neřešil až do loňska svůj vztah k Bohu, nikdy jsem necítil odpor ke křesťanství, naopak. Postupně jsem narážel na osobnosti a teology, například mistra Eckhardta nebo Tomáše Halíka, kteří o životě mluvili nesmírně moudře a naznačovali, nebo někdy přímo tvrdili, že Bůh je něco mnohem, mnohem hlubšího a lidskému rozumu vzdálenějšího, než většina křesťanů připouští. To mě zaujalo. Začal jsem chápat Boha jako nejhlubší původ, zdroj, základ... ale o takovém zdroji, nejhlubším původu všeho, píše i mistr Dógen, akorát pro to má jiné názvy.  Došlo mi, že tento fenomén - esence, podstata, původ, zdroj - jakkoliv to nazvete - je nedílnou součástí nejen křesťanství, ale rozhodně i zenu. A že je třeba s tímto Bohem - nebo esencí - pracovat a vycházet z toho zdroje, když pracujeme, cvičíme zazen nebo přemýšlíme o smyslu života. Všichni máme jedno společné - všichni jsme byli vytvořeni z té prapodstaty a ta prapodstata nezná dobro ani zlo, nahoře ani dole, nebe ani peklo. Všechny naše lidské šarvátky a soutěže, snaha vyniknout nad druhé, vlastnit to a ono na úkor zájmu druhých, to všechno je červivá aktivita hloupých lidí, kteří zapomněli, odkud jsme všichni přišli a kam se všichni navrátíme. Do jednoho. To je základ zenu, to je základ křesťanství. Samozřejmě tu máme velký problém - mnoho buddhistů zapomíná, že smyslem praxe je právě toto - návrat k prvopočátku, objevení tohoto prvopočátku a postavení našich aktivit na tomto prvopočátku. Křesťanským jazykem - návrat k Bohu, kontakt s Bohem, neustálý dialog s Bohem, konzultace našich aktivit a smyslu našeho života tváří v tvář Bohu. Buddhista musí neustále konzultovat dharmu - žiju v dharmě? To znamená vidím, kdo skutečně jsem? Chápu, odkud se vzaly moje problémy? Mám autentický zájem o druhé? Proč ne? Proč ano? Cvičíme zazen - to je návrat k naší podstatě a současně probuzení v této podstatě, probuzení ke svému pravému já. Protože sedím na zadku a nikam se necpu, nikoho nepoučuju, na nikoho se nezlobím, konečně si můžu uvědomit, kdo jsem, proč jsem, jak jsem, co jsem. Totéž v křesťanské kontemplaci - nikoliv modlitba typu - Bože, prosím tě, pomoz! Ale modlitba typu - Bože, ty vidíš, jaký jsme hlupák. Jsem rád, že jsi! V kontemplaci si nic nepřejeme, v kontemplaci zjišťujeme, kdo jsme v podstatě  - vidíme rozdíl mezi hloubkou sebe a povrchností sebe, rozdíl mezi hlubokou otázkou a povrchní žádostí. Takže loni jsem zjistil, že základ křesťanství a zenu je totožný. Začal jsem si některých křesťanů opravdu velice vážit a našel jsem mezi nimi přátele, kterým naprosto důvěřuju a miluju je - jako lidi i jako osobnosti. Jsem jim vděčný, že mi tito lidé pomohli objevit hloubku a čistotu křesťanství. A to mi dává ještě větší chuť a sílu věnovat se autentické buddhistické praxi. Nejsme tu sami - my buddhisté - tu jsme se všemi, kteří věří, že všichni, bez rozdílu, pocházíme ze stejného základu a že tento základ je třeba střežit jako oko v hlavě a udělat z něho hlavní smysl života, hlavní zdroj a směr života. Ano, my tomu říkáme dharma. Ale o slova tu nejde, jde o to, co se děje v srdci. Takže imperativem pro všechna náboženství je - v rámci vlastní formy pěstujte a kultivujte nejhlubší úctu k tomu, co nás všechny spojuje -  a pokud nevíte, že ten váš Bůh je univerzální a stvořil všechny lidi bez rozdílu, pak své náboženství urážíte. Jen náboženství, které lidi spojuje, ačkoliv má své vlastní rituály a cvičení a formy, je smysluplné. Náboženství, které rozděluje, není žádné náboženství. Před pár dny jsem se sestrami Karmelitánkami v Jinonicích zachraňoval jejich andulku. Je to vlastně splněný sen - konečně jsem mohl vlastní činností být součástí těch aktivit řádových sester, které jsem celý život tiše obdivoval. Nechápal jsem, co vlastně dělají, ale cítil jsem, že dělají něco důležitého. A před pár dny jsem se toho mohl účastnit. Nezáleželo, jaké náboženství vyznáváme, spíše, že  máme tentýž cíl, tentýž smysl života - nechovat se sobecky a pomáhat druhým, protože jsme všichni stejného rodu. 

V poslední době píšeš často o "dharmě" nebo takové věci jako "tělo a mysl buddhy". Nebojíš se, že takovým jazykem se odcizuješ od obyčejného člověka, který takovým pojmům nerozumí?  

Cvičit zazen se mnou chodí na jedné straně lidé, kteří už četli spousty knih o dharmě a Buddhovi a pokud jsou intelektuálové, jsou na takový jazyk zvyklí a sami ho používají. Ale na druhou stranu ne každý chce řešit filozofické problémy buddhismu - lidé prostě chtějí cvičit a zjistit, jestli se mohou stát sami sebou. Takové pojmy jim moc neříkají. Jsem si vědom, že ne každý se zajímá o filozofii buddhismu. Na druhou stranu když půjdete na kontemplaci s křesťany,  narazíte na pojmy jako "svátost smíření", "svaté přijímání", nebo "Duch svatý". Lidé musí počítat s tím, že pokud cvičí v rámci nějaké mnoho staletí staré tradice, ať už je to Buddhova Cesta nebo křesťanství, budou se muset smířit s tím, že narazí na specifický jazyk a pojmy. Slovo "dharma" bylo jedno z prvních slov, na které jsem sám narazil, když jsem poprvé zavítal do zenového centra. Dharma, Buddha, sangha. To jsou tzv. tři poklady. Bez nich není Buddhova Cesta. Zkusím tedy dovysvětlit pro ty, kteří těm pojmům nerozumí: Dharma je Buddhovo učení obecně, ale Buddhovo učení je vlastně pravdivá skutečnost, v které žijeme, takže dharma je to, na co narážíme, kamkoliv jdeme. Pokud ignorujeme dharmu, znamená to, že jsou pro nás důležité především názory lidí, nejrůznější společenské trendy, náboženství jako něco, co, rozděluje... Pokud akceptujeme dharmu, naše ego ustupuje do pozadí, rozdíly mezi náboženstvími ustupují do pozadí a objevuje se to, co samo o sobě čistě září na všechny strany jako pravda, která platí pro všechny a pro všechno. Buddha je na jedné straně člověk, který přišel s tímhle učením, co se tu snažím vysvětlit, na druhou stranu je to především stav našeho vlastního těla a mysli, když se otvíráme dharmě. Buddha je stav probuzení, když zcela zakoušíme věci tak, jak jsou, aniž bychom je hodnotili. Sangha je jakákoliv skupina lidí, kteří se sejdou, aby spolu cvičili. I když se sejdou tři lidé, aby spolu cvičili Buddhovu dharmu, je to sangha. Nemám rád slovo buddhismus, protože to implikuje opak toho, o co  v dharmě jde - o spojení všech věcí v pravdě, o nastolení univerzální pravdy, nikoliv o nějaké specifické náboženství určitých lidí. Proto navrhuju Buddhova dharma nebo Buddhova cesta nebo prostě zen jako náhradu ošklivého slova "buddhismus". 

Někdy můžeme narazit na tvrzení, že "zen je obyčejný život". Proč o něco usilovat? Nestačí ráno vstát, umýt se, snídat a jít do práce?  Existuje spousta příběhů, které naznačují, že mnich dosáhl probuzení, načež se vrátil mezi obyčejné lidi a o žádné snaze nemluvil. Probuzený člověk už všechno ví a nemusí se o nic snažit! Proč by měl cvičit zazen, když už dosáhl osvícení? 

To je nesmírně důležitý problém a velká mystifikace. V rámci Buddhovy Cesty neexistuje nic jako "dokončení cesty" nebo "konečné osvícení". I když někdo zažije satori, uvědomí si, že každý den musí vstát a něco dělat a že každý den se jeho iluze a touhy budou vracet. Pokud někdo dosáhne nějakého takového poznání, tím spíš chápe hodnotu cvičení zazenu, kdy se vrátíme ke zdroji všech věcí a nastavíme zrcadlo vlastním klamům. Co se týká každodenního života, je rozdíl, jestli chodím do práce, abych vydělal peníze, nebo proto, abych znovu a znovu zkoušel být sám sebou v přítomném okamžiku. Myjeme nádobí proto, že je špinavé, nebo protože jsme buddhové? Takže každodenní život zenového mnicha nebo zenového laika by měl být každodenním úsilím vracet se do stavu probuzení - uprostřed každodenních činností. Takže pracovat a konat bez vidiny zisku, ale kvůli dharmě. To znamená kvůli tomu, že máme v tomto životě úkol nahradit sobecký život životem, který je spojen s univerzální pravdou a univerzální starostlivostí. V přírodě neexistuje dělat něco s vidinou zisku pro sebe. Všechno spolu navzájem spolupracuje. Kromě virů, které zajímá jen to, aby se hezky množili - takže nebuďme jako pandemie! Tohle - nemyslet pořád jen na sebe - se musíme učit každý den znovu a je jedno kolik duchovních zážitků jsme měli. Kodo Sawaki sám říkal, že neustále musí napomínat sám sebe. Neustále si musel připomínat něco jako - probuď se, ty bláznivý Sawaki!  

Jak vypadá úklid probuzeného člověka v porovnání s úklidem neprobuzeného člověka?  

V zenu nejde o to, že bychom rozdělili lidi na dva tábory - ty probuzené a ty neprobuzené. Je to jinak. Náš stav dělíme na probuzený a neprobuzený. Během dne je každý stokrát, tisíckrát plně probuzeným člověkem, a milionkrát za den podléhá klamům mysli. Když studujeme dharmu, učíme se cvičit, praktikovat probuzený stav uprostřed každodenních činností a zpětně na tento stav ukázat jako na ideální stav. To znamená - před chvílí jsem řekněme vařil oběd - a neměl jsem přitom vůbec čas řešit politiku nebo romantickou lásku. Takže jsem pouze vařil - to je probuzení. Nevěděl jsem, jestli mám přítelkyni, kolik mám na účtu a že mám špinavé auto. Pokud ale během vaření nebo uklízení myslíme na to, že nemáme rodinu nebo peníze nebo že máme blbou náladu, je to stav klamů. Z toho se lze probudit vlastní vůlí - když si řekneme - probuď se. Když to nepomáhá, pomůže studená sprcha. Pokud nás před měsícem opustila přítelkyně a je nám smutno, jsem si jist, že ledová sprcha nám připomene, kdo vlastně jsme! Buddha. 

Ale lidé mohou mít velmi komplikovaný život a sprcha pomůže na pět minut. Jak můžeme žít probuzeně a moudře, když v životě čelíme nejrůznějším patáliím? 

Ale o to právě jde - když ničemu nebudeme čelit, když nebudeme mít osobní problémy, jak pak budeme moct zjišťovat, co je dharma? Potřebujeme mít problémy, abychom se učili s těmito problémy pracovat. Musíme je každý den mnohokrát za den - uprostřed každodenních aktivit - transformovat v probuzení. Ano, určitě potřebujeme problémy, bez toho nemůžeme cvičit žádnou moudrost. Moudří lidé jsou moudří, protože znají dobře závažnost utrpení. Ale současně s utrpením umí pracovat. To neznamená, že už netrpí, ale nejsou obětí utrpení. Ať už věří v Boha nebo v dharmu. Ať už se modlí nebo cvičí zazen. Pokud známe kořeny utrpení, není to totéž utrpení, které vzniká jako neznámý, nebezpečný živel, který nás požírá zaživa.  

Je zazen lék na všechno? 

Zazen je spíš jako zrcadlo, v němž vidíme, že máme červený nos. Zazen nastavuje zrcadlo. Víme, kdo jsme. Když si nikdy nenastavíme zrcadlo, budeme si o sobě do smrti myslet nejrůznější věci, které prostě nejsou pravda. Ale jsou lidé, kteří cvičí zazen, aby si jen potvrdili svoje iluze. Proto je nutné mít někoho, kdo nám pomáhá cvičit zazen správně. Nejde jen o správnou pozici těla, ale také správný přístup. Necvičíme zazen proto, abychom se stali někým jiným, nebo abychom měli nějaké spirituální zážitky, ani proto, abychom nevyčnívali z davu mnichů. Není to ani vojenská disciplína, ani spirituální běsnění. Je to návrat k vlastní, původní přirozenosti, z které jedině může vycházet autentická moudrost.

Kolik toho musíme vědět, abychom byli moudří? 

Ideální by bylo, kdybychom nevěděli nic. Zhola nic. V tom stavu se automaticky dostavuje probuzení. Ale ve společnosti lidí musíme pracovat s informacemi, musíme komunikovat, používat jazyk, logiku... Zen je paradoxní cesta - je to cesta, kde pomocí jazyka překonáváme limity jazyka a přicházíme do stavu, kde jazyk nefunguje. Proto v dávných dobách zenoví učitelé používali gesta, výkřiky nebo různé pohyby, aby vyjádřili univerzální pravdu. Ale než to udělali, většinou docházelo ke kratším nebo delším diskuzím nebo přednáškám. Takže potřebujeme se něco dozvědět, mít nějaký filozofický základ a pak se naučit tento základ zničit. Není to tak nelogické. Je to jako vyhazovací kapesník, toaletní papír nebo sirka. Prostě zapálíme sirku a jakmile její role skončila, vyhodíme ji do koše. Když se jeden mnich zeptal čínského zenového mistra, jaký je smysl Buddhova učení, mistr mu odpověděl, že právě spěchá na záchod. To neznamená, že tím chtěl říct, že smysl Buddhova učení není žádný. Místo slov o učení sám manifestoval toto učení vlastním skutkem - šel na záchod. Jsem si ale jist, že do té doby z jeho úst mniši slyšeli nejrůznější přednášky o dharmě. Podobně v autoškole můžeme nejdříve studovat, jak funguje brzda, spojka, zpátečka, ale na cvičišti už někdo prostě musí šlápnout na plyn a pustit spojku. Vědomosti jsou jedna věc, motor, který zhasl uprostřed křižovatky, je jiná věc. Samotné studium filozofie je k ničemu, když tu filozofii neaplikujeme v životě. Aplikovat zen v životě znamená být od rána do večera aktivní a činorodý a vyhnout se zbytečným intelektuálním debatám. Proto zenoví učitelé usměrňují, jakoby regulují žáky, kteří mají sklon ze všeho dělat intelektuální problém, místo aby se prostě probudili, když nalévají čaj nebo jdou do sprchy.  

Co může dát učitel žákovi nebo prostě někomu, kdo se zajímá o cvičení Cesty? 

Ještě než si všichni sedneme na zafu, abychom cvičili zazen, už všechno víme - už jsme hotoví buddhové. Začátečník je skutečně mistrem, mistr je skutečně opět začátečníkem. Problém je, že naprostá většina lidí tohle vůbec nechápe. Takže od učitele čekají zázraky. Nechápou, že jsou na tom s tím člověkem v podstatě úplně stejně. Někoho bolí záda, někdo má žaludeční problémy a někomu umřela kočka. Učitel by měl vědět, jak praktikovat, jak aplikovat dharmu v obyčejném životě.  To ale neznamená, že v hlavě nosí nějaký poklad. Buddhové jsme na začátku, ve svém holém základu, všichni. Jde o to naučit se znovu a znovu vracet k tomuto holému základu. Učitel tedy může někoho naučit, jak se takto vracet k vlastní podstatě. 

Kam směřuješ? 

Do Braníka vyměnit auto za skútr... 

To je typická odpověď rádoby zenového mistra. Já se ptám, kam v životě míříš, jaké máš ambice? 

Chtěl bych každý den žít tak, jako by to byl jediný den mého života. Někdy prostě nemyslím na to, co bude nebo co bylo a prostě si užívám ten den, takový, jaký je. Teď jsem šťastný, protože opravdu za chvíli sednu do auta a jedu něco zařídit. To je můj hlavní cíl tento den. Od rána jsem něco dělal, učil angličtinu, ale to už je jedno. Teď musím něco zařídit a vím, že když nebudu řešit zítřek nebo příští rok, budu šťastný, moje ego odpadne. Člověk nemůže být nešťastný, když jeho ego odpadlo. A ego odpadne jedině tehdy, když něco děláme s plným nasazením. Takže ano - chci žít s plným nasazením, to je moje ambice pro zbytek života. A nechci si něco o sobě namlouvat. Když píšu divné věci, je to takový zakódovaný jazyk, kterým si připomínám, že pravda není v mé hlavě.