Ego podruhé, aneb Zen není cesta nahoru

V minulém článku jsem psal o tom, jak v zen buddhismu ego není vůbec problém. Problém je, co s tím naším egem děláme. A řešení zen buddhismu je dosáhnout a žít pravé já, pravé ego. Ego tedy ano, ale pravé ego. 

Jenže spirituálně orientovaným lidem to může připadat jako usnadnění cesty. Obyčejný život, to umí každý, že? 

Přemýšlel jsem dnes o tom, jaké ego obdivují lidé, které zajímá spiritualita. Lidé, kteří se zajimají o spiritualitu, se často zajímají o tzv. úrovně vědomí. Myslím, že dobře tohle chápání spirituality vystihuje učení Davida R. Hawkinse, který se na lidské vědomí dívá jako na schodiště - od nejnižšího schodu po nejvyšší. Takhle chápe smysl života hodně lidí, kteří jsou ovlivněni učiteli nejrůznějších "východních nauk". Podle Hawkinse  na nejnižší úrovni vědomí je zoufalost, nebo nenávist. O něco výš je apatie, lhostejnost. A ještě výš je odhodlání, zodpovědnost. Zapomněl jsem na naštvání... to je někde mezi apatií a odhodláním. Další, vyšší úrovně vědomí jsou už tam, kde do života vstupuje spiritualita. Nejsme jen zodpovědní, pracovití, čestní, ale podle lidí, které zajímá spiritualita, můžeme své vědomí povznést, když dosáhneme univerzální, nepodmíněné lásky. To jsou lidé, kteří se v podstatě nezlobí,  nestěžují si, nikoho nepovažují za nepřítele...   Jsou vděční, pokorní... No dobře, a další úroveň je pak univerzální radost. Předposlední úroveň je totální vnitřní klid. Takových lidí je na světě údajně jen několik. A nejvyšší úroveň je samozřejmě - v jazyce spirituálně orientovaných hledačů - osvícení. To se ovšem týká jen takových historických osobností jako byl Buddha, Kristus...    

No a teď vám řeknu, že takové chápání probuzení zen neučí. V zenu je to celé tak trochu vzhůru nohama. Buddhovo poznání nemůžeme jednoduše považovat za nějaký nejvyšší stav mysli, protože tam nejde o žádné oddělené, osobní já. I kdybychom byli tisíckrát osvícení a dosáhli nejvyšších stavů, pořád to je "já", které toho stavu dosáhlo, někdo tu něčeho dosáhl. Zen tohle hází do koše - zapomeň na sebe, na stavy mysli, jen buď tady a teď. Ty nejsi důležitý, realita je důležitá, čili to, co tu je, je nejdůležitější. Někdo by mohl namítnout, že přece ti nejvýznamnější jogíni a guruové dosáhli stavu bez já, čili oni jsou ti, co odhodili já. Dobře - v tom případě proč o tom vůbec mluvit? Když jsme tedy už bez já, nemusíme zdůrazňovat, že tu je někdo bez já, je třeba zdůrazňovat to, že realita sama o sobě neosbahuje já. To je velký rozdíl. Chcete dosáhnout reality, nebo dosáhnout osobního stavu bez já? Proč neustále zdůrazňovat, že někdo dosáhl toho nebo onoho? ( A k tomu lze dodat pro naše křesťanské přátele - taky nejde o to, aby já dosáhlo Boha, ale aby Bůh vstoupil tam, kde já už není důležité a kde se nemluví o odsažení Boha, ale o otevření se Bohu, což je pravý opak. Dosáhla snad sv Terezie z Lisieux Boha, nebo se mu vzdala? To je ten rozdíl. Vzdát se není dosáhnout. Otevřít se není dobýt. Kristovo srdce není něco, čeho člověk musí dosáhnout, natáhnout se k němu. Kristovo srdce samo vstoupí do srdce člověka, když se tomu člověk přestane bránit. K tomu je potřeba odhodit ego, ale pokorně a důsledně, bez nějakých řečí o osobních dosaženích Krista a podobně.) Čili ten rozdíl mezi zenem a tzv. vznešenými učeními Východu. Zen je obyčejný život, "vznešená učení východu" jsou založená na vynikajících stavech mysli nějakých lidí. Nemám nic proti moudrým osvíceným lidem, pokud jsou ochotni veřejně prohlásit, že ničemu nerozumí a jsou hloupí. Ale nevážím si žádného duchovního učitele, který se považuje za "osvíceného". Takový člověk akorát plete lidem hlavu. Kodo Sawaki říkal - přestaňte být člověkem. Tím chtěl říct - uplně zapomeňte na učení a tvrzení lidí obecně. A taky říkal - my nejsme žádná zenová škola. Když jíme, jsme škola jezení, když kýcháme, jsme škola kýchání, atd. Proto zenový učitel by ani neměl vyzařovat nějakou auru, chovat se "osvíceně"... nikdo by neměl poznat, že to je zenový učitel. Leda v tom smyslu, že je to někdo, kdo není zcela zmatený sebou a druhými a světem, někdo, kdo ví, kam jde a proč. Někdo, kdo není otrokem okolností. Ale k tomu nepotřebujete dosáhnout nejvyšších stavů vědomí a držet se tam někde v oblacích. K tomu potřebujete stát pevně oběma nohama na zemi. David Hawkins v jednom rozhovoru řekl, že když dosáhl "osvícení", neměl potřebu jíst nebo pít, neměl potřebu nic dělat. Trvalo mu velice dlouho, než se nějak donutil vrátit do společnosti. Tak tohle opravdu není zen. To nemá se zenem nic společného. V zenu možná pět minut můžete sedět ve stavu naprostého klidu, ale pak už zvoní zvonek a musíte někam rychle běžet. Nikoho vaše stavy nezajímají, když je potřeba uvařit, uklidit, prostě něco dělat. Zen, z kterého kouká osvícení, je zkažený, prošlý, nepoživatelný zen. Takovému zenu se musíte zdaleka vyhnout a ne ho vyhledávat.      

Ona nejvyšší úroveň vědomí, osvícení na úrovní Buddhy, chcete-li, tak tím se v zenu začíná, a ne že končí! Takže na začátku je ta nejvyšší meta. Hora už je horou, kočka už je kočkou, buddha už je buddhou a ty už jsi sám sebou, což není nic jiného než být probuzenou bytostí. Vypadá to, jako by si tu někdo pěkně usnadnil cestu, ale tohle je pouze naprostý začátek našeho úsilí. Začínáme tedy sice s tím, že buddhou už jsme, ale čeká nás spousta práce a cvičení a odříkání a zmatků, než si to  v naší mysli a našem těle hezky sedne - než se ten nový přístup k sobě a druhým, k celému světu, zakoření v našem životě, ve způsobu, jakým přistupujeme k věcem a lidem.  A to může trvat dvacet, třicet let. Takže i když už buddhové jsme od začátku, co to znamená, jak to pochopit, jak to uchopit, jak to žít? To je největší úkol v zenu, nikoliv dosáhnout nějakého nejvyššího stavu vědomí. 

Zen totiž neučí, že život člověka, který realizoval dharmu  (uskutečnil v praxi učení Buddhy), nemá negativní emoce. I když někdo zažije třeba satori, neznamená, že už nebude nikdy cítit zlost, žárlivost, bolest, smutek, zoufalost, vztek... Satori může být chápáno jako prolomení ztuhlého, fixního chápání sebe a světa. Ale je tu něco důležitějšího než satori. A to je praktikovat, aplikovat čerstvou, probuzenou, neotřelou mysl v každodenním životě - člověk tedy musí být plně angažován v tomto okamžiku, protože co jiného je život než jeden okamžik za druhým? I když jste se před chvíli zlobili nebo plakali, když tady a teď vstanete a něco uděláte se stoprocentní zaujatostí, překonali jste sebe, překonali jste satori, překonali jste buddhismus, překonali jste osvícení, překonali jste duchovní úrovně, překonali jste knihy, učení, stavy mysli, a vstoupili jste do místa, kde je všechno v celém vesmíru okamžitě vymazáno a nahrazeno dokonale takovým vesmírem, takovým stavem, jaký tu právě je bez toho, že bychom ho subjektivně narušovali. Není to tedy já nebo ty, který něco děláš, ale to, které se děje. To, že to dělá nějaké já nebo ty, je jen neúplný pohled na realitu, která je sama o sobě úplná a bez předělu mezi subjektem a objektem.  

Zlost, smutek, otázky, nadšení, to jsou všechno vášně, hnutí mysli... tyto pocity nejsou problém. Problém je, když to, co v nás vyvolalo hněv nebo smutek, považujeme za něco fixního a trvalého. Proto v zenu není problém chvilkový hněv nebo smutek, problém je nenávist nebo zoufalost -  tedy když se vášně v naší hlavě zaseknou. Z toho je ale pro zenového člověka snadná cesta ven - něco prostě udělej, a znovu něco udělej, a znovu něco udělej, vracej se do stavu, kde ty a já nejsou důležité faktory. To je pak to dokonalé probuzení v akci. Proto se v zenu snažíme pořád něco dělat odhodlaně. Každý, kdo tak žije, je vzorem pro adepta zenu, ale není třeba říkat takovým probuzeným lidem "zen buddhisté". Pokud se mě někdo zeptá - jsem prostý člověk, žiju plně, okamžik za okamžikem, mimo kategorie... je to zen? Pak řeknu - asi nežiješ mimo kategorie, když tomu chceš říkat zen nebo to zařadit to nějaké kategorie. Pokud zen učíme nebo se zen učíme, pak musíme pracovat s kategoriemi, to dá rozum, ale současně tyto kategorie neustále rozbíjíme v jednoduché akci tady a teď. Pokud žijete mimo kategorie, važte si toho. Pokud máte vážný zájem o zen, pak nezbude než začít studovat a cvičit zen a to má svoje formy a tradice a svou logiku a terminologii. 

Když jsme nedůslední, znovu a znovu upadáme do negativních stavů. Ale když důsledně aplikujeme moudrost zenu, pak jsou naše negativní stavy jako mráčky, které jak přišly, tak odešly... Musíme být čerství, každý den žít znovu, to je mnohonásobně víc než dosahovat nebeských úrovní vědomí, protože i když někdo dosáhne nebeského klidu, souseda to moc nezmění. Jedno jediné gesto je něčím, co nemá hranice, co nezná žádné kategorie. Není tu já nebo ty, malý nebo velký, tady nebo tamhle, je to situace bez situace - proto se tomu říká dokonalé osvobození. 

Ale jak dlouho takové dokonalé osvobození trvá? Nekonečně krátký okamžik. Je náš život nekonečně krátkým okamžikem? No, snad se shodneme, že je pomíjivý, ale život vnímáme jako docela dlouhý příběh. Jak chceme, aby tento příběh vlastně vypadal? Má to být složité psychologické drama, romantický příběh se špatným koncem, nebo radši něco čerstvého, jako když v únoru začnou kvést sněženky? Samozřejmě náš život vždycky bude do jisté míry složitý, náročný, dramatický. Ale pokud znovu a znovu dramata a tíhu života prosvětlíme dharmou - čili onou neosobní, nezávislou, ničím nezatíženou, nikde neukotvenou, nedefinovanou, dokonale jasnou skutečností, neboli pokud náš život bude znovu a znovu probuzen k pravosti a svěžesti, pak mu to dá zcela jiný smysl.  

        

 

     

Moje vysněné, úžasné Ego

Už se asi dva dny chystám napsat článek o egu, ale pořád se k tomu nemůžu dokopat. Nechce se mi něco vysvětlovat. Kázat. Taky jsem si vědom toho, že článek by mohl být součástí knihy, na které s kolegou češtinářem pracujeme, ale nechce se mi teď nést tu zodpovědnost a snažit se psát zaručeně užitečné a jasně vyjádřené věci. Pojďme si tedy jen popovídat, nezávazně.

Křesťané nejsou tak posedlí představou, že moudrý člověk nemá ego. Křesťané si váží lidí, kteří jsou moudří v tom smyslu, že jsou pokorní, učenliví, tolerantní, ochotní pomoct, vyslechnout druhé... To východní nauky lidi na západě pobláznily s konceptem člověka, který nemá ego. Ale něco tu je strašně špatně, je tu velké nedorozumění. 

Východní nauky a do jisté míry i knížky o zenu, v lidech na západě vyvolaly představu, že osvícený, tedy ve východním smyslu probuzený, moudrý člověk, nemá v podstatě žádné ego.   To je ale prostě nesmysl. Pojďme se na ten problém trošku blíže podívat.  

Za prvé, ego. To je latinsky Já. Není na světě člověk, leda že by to byl velmi duševně nemocný jedinec, který by o sobě nebyl schopen nic říct. Představte si takový rozhovor s člověkem, který nemá ego, tedy žádné já. 

Pane Osvícený, jak se dnes cítíte? 

Dobře. 

Nemáte hlad? 

Ani ne, jedl jsem ráno kaši. 

Myslíte někdy na sex? 

Někdy ano. 

Chcete mít úspěch? 

To je mi jedno. 

Všimněte si, že v češtině nemusíme používat zájmeno já. Ale v angličtině v celých větách, musíme, pokud nemluvíme naprosto hovorově, tedy I ate, I think, I don't care... ono české Jedl jsem, myslím si, neřeším to, je anglické I ate, I think, I don' care. 

Takže co myslíte, má náš guru ego? Já bych řekl, že ego má, protože používá první osobu. Ale v historii lidstva existovala osoba, která ego neměla, byl to Vinnetou. Ten neříkal Já si myslím, Já jsem jedl. Vinnetou o sobě mluvil ve třetí osobě. Hmm, asi byl osvícený, že. 

Mohli bychom o sobě mluvit ve třetí osobě, ale stejně bychom mluvili o někom, kdo má subjekt, tedy já. Kdokoliv existuje, má subjekt a kdokoliv má subjekt, má já. Řekněme, že neživé věci nemají subjekt, protože se nedívají na svět ze své pozice, subjektivně, například hora... hora si neříká, hele, to je dneska hezky, ale včera na mě pršelo, byla mi zima... každá živá bytost má ale subjekt. Můžeme to vidět u psa nebo kočky. Dávají najevo, že se jim, tedy egu, něco líbí a něco nelíbí.  Evidentně mají ego. Ale to neznamená, že s nimi je něco v nepořádku. 

To, co duchovně orientované lidi na Západě láká na východních naukách, je představa, že i když guru o sobě evidentně mluví, má tedy nějaké ego, to ego je neškodné, skromné, maličké, zanedbatelné. To je představa mnoha lidí. Guru má ego, ale na rozdíl od ega běžného západního člověka, je ego gurua maličké, zanedbatelné. Proto jezdí v rolls royce, má tisíc oddaných žáků, kterým nařizuje co mají a co nemají dělat... Zajímavá představa o tom, jak vypadá člověk, který nemá ego...  Na základě čeho jsou čtenáři nebo návštěvníci přednášek východních učitelů schopni s jistotou prohlásit, že někdo má nebo nebo nemá ego? I někdo, kdo sedí dvacet let v jeskyni a jí tam trávu, může mít větší ego než nějaký CEO nadnárodní společnosti. Zatímco určitý CEO nadnárodní společnosti brzo ráno vstane a od toho okamžiku nemá čas na sebe, ale všechno dělá pro svou rodinu a pro firmu, takže večer se skácí zcela vyčerpán do postele, aby celý koloběh znovu začal ráno, náš poustevník je přesvědčen, že je osvícený a  mnohem lepší než ti blázni dole ve městě. Ego můžete obléknout do jakéhokoliv hábitu, a naopak, jak je kdo oblečen, jaké má zaměstnání, neříká vůbec nic o duchovních kvalitách toho člověka. Do srdce mu nevidíte, to s ním musíte opravdu nějakou dobu žít... 

Tedy velikost ega nemá nic společného s životním stylem, protože můžete být milionář a od rána do večera se obětovat pro druhé, nebo naopak můžete být chuďas a nic nemít a všechny kromě sebe nenávidět. Velikost ega nemá taky nic společného s dobou, kterou trávíte v meditaci, protože z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že meditace akorát vaše ego může nafukovat do nevídaných rozměrů a naopak, někdo, kdo nikdy nemeditoval a nemá zájem meditovat, může být ten nejskromnější člověk pod sluncem. Takže ani peníze, ani meditace, ani život v jeskyni, nic z toho nemá na ego vliv... 

Pokud chcete zmenšit své ego, a to říkám i sobě - první věc, kterou musíte udělat, je přestat řešit, jak velké je vaše ego a ega druhých lidí. Maximálně si můžete krátce říct, to jsem ale egoista, ale už nesmíte dodat - a chci být menší egoista. Protože jen Egoista chce být menší Egoista. Já chci menší ego, ale jak velké je tvoje ego je mi šumák. Tak to ne, ne-egoista chce, aby ne-egoisti byli všichni lidi na světě. Co pro to může udělat? 

Nejlepší způsob jak řešit ego je neřešit ego. Je potřeba si znovu a znovu uvědomovat, že jsme hloupí, oblouzení, že nejsme nikdy lepší nebo moudřejší než ostatní. To je třeba si opakovat, ale běda snažit se umenšit svoje ego, to je akorát nafukování ega, kterého si vůbec nejsme vědomi. Takže zatímco jedno ego umenšíme, jiné, o mnoho horší a obludnější ego nám vyroste z hlavy jako balón. 

Zen nás nabádá, abychom brali v úvahu potřeby druhých lidí a nemysleli pořád jen na sebe. Ale nejlepší způsob, jak nemyslet pořád jen na sebe, je všechno dělat co nejlépe. Zapomenout na sebe, zapomenout na ego znamená něco dělat tady a teď, cele... tam ego splyne s celým vesmírem a objeví se pravé já, pravé EGO.

Někdo mi nedávno říkal - ty máš velké ego. Ano, když mluvím s lidmi o zenu, mluvím někdy s nadšením, jsem odhodlaný, gestikuluju, zvyšuju hlas... ale pokud tohle nikomu neubližuje, co je na takovém egu špatného? Ego to jistě je, ale proč ne? Důležité je znát svoje slabosti a svoje iluze. Slabostí a iluzí mám tolik, že bych je mohl rozdávat. Jde o to nebýt toho otrokem - mít to v kleci na dvoře. Chodit se na to koukat. Nenechat si ten zvěřinec skákat po hlavě.    

Takže v zenu je důležité ne odstranit EGO, ale nastolit pravé EGO. 

Jak poznáte, že někdo má pravé EGO? Tak, že ten člověk nelže, nepředstírá, nefňuká, nevyvyšuje se, necítí se důležitý, atd. Je přirozený, spontánní, skromný. Může se angažovat v politice, může vášnivě diskutovat, nebo to může být tichý zahradník nebo zadumaný šachista. Takový člověk může pracovat v továrně nebo na poli, může to být prezidentka nebo uklízečka, může věřit v Boha a nemusí, může meditovat nebo chodit běhat. 

Zen je určitá metoda, jak dosáhnout a žít pravé EGO. A je to paradoxní, ale od obyčejného, přes mystické, vede ta cesta k obyčejnému. Na začátku jsem měl hlad, pak všechno bylo nic, zmizel jsem, ale teď mám zase hlad. No a ten prostředek, kdy člověk zmizí, to je lákavé, ale to není cíl, to je brána. Ticho, pocit klidu, samadhi, to není cílem, když cvičíme zazen. Zazen samotný je cíl a to ticho v rámci zazenu, klid, pokoj, nám pomáhá, abychom vytrvali v cvičení. Podobně modlitba v křesťanství je brána, kterou člověk vstupuje, aby viděl Boha. Ale nakonec je tu obyčejný život. Od rána do večera, obyčejný život, ego ne ego. Jen pokud tento obyčejný život protkáváme modlitbami, to obyčejné se stává posvátným. Když svůj obyčejný život protkávám zazenem  a spirituální reflexí, pak obyčejné věci jsou mým světlem, mým cílem, mou radostí, mou náplní, mým probuzením, mým pravým já. 

Takže závěrem, EGO ano, ale jaké EGO? Jaké ego byste chtěli mít? A nebo si radši dáte čaj? 

Já bych Ego chtěl mít. Tohle: https://www.energicamotor.com/us/models/electric-motorcycle-energica-ego/

PS.  Buddha učil, že člověk nemá žádné pevné Já. Fixní Já. Tedy Buddha učil, že nemáme ego. Z toho hlediska je to naše ego jakýsi blud, iluze. I když nemáme žádné fixní ego, takže ho nemusíme odstraňovat, přesto máme ego, kterým fungujeme v moderním světě. To ego nutně potřebujeme. Fixní ego neexistuje, ale subjektivní zkušenost potřebujeme, abychom přežili, abychom druhým pomohli. A nejdůležitější je žít pravé já. Buddha učil, že nemáme fixní já, ale neučil, že nemáme pravé já. V probuzení se objevuje pravé já. Buddha je probuzený, ale také bychom mohli říct, že Buddha znamená probuzené, pravé Já.