Z hlediska Kodo Sawakiho je zen nesmysl. Kodo Sawaki říká - parafrázuji: "Není žádná škola zenu. Když jíme, jsme škola jezení, když pijeme, jsme škola pití, když uklízíme, jsme škola uklízení, když zíváme, jsme škola zívání..."
Tím chce říct, že zen neučí nějaký zvláštní způsob jezení nebo chození nebo spaní. Máme všechno dělat pořádně, na sto procent. Ale kdyby zen byl jen o tom dělat všechno na sto procent, pak by vyznavači zenu byli všichni ti lidé, kteří všechno dělají pořádně.... a že takových lidí je a nemusí mít ani zájem o buddhismus, ani o náboženství, ani o filozofii.
Už starověcí Egypťané si uvědomovali, že do světa můžeme vnášet pořádek, nebo naopak chaos. A (samozřejmě) vyznávali řád, harmonii, pořádek, spravedlnost. Lidské hodnoty vznikly s prvními civilizacemi. Dokud jsme byli spíše zvířata než lidé, neměli jsme žádná etická pravidla, žádný smysl pro krásu. Zabít nebo nezabít nebylo morální dilema. Zvíře nezná dobro, zlo, spravedlnost, nespravedlnost, krásu nebo ošklivost. Ano, reaguje na agresivitu nebo útok, samička jde za krásným opeřencem, ne za ošklivým, ale ji nevede smysl pro krásu nebo morálku, čistě a pouze je vedena instinktem zvířete.
Před člověkem, který začal myslet, najednou vyvstává otázka - zabít nebo nezabít? Kterého muže si mám vybrat? Kterou ženu? Proč? Co je to láska? Co to je smrt? Proč žijeme? Jak máme žít? První filozofové a kněží cítí, že ve vesmíru, a tudíž i ve světě lidí, panuje jakýsi princip, něco neviditelného, ale nesmírně silného, co všemu dává řád. Civilizace není něco, co se tu objevilo z ničeho nic, lidé nevyskákali z lesa, aby zničehonic postavili města a v nich školy a úřady. Jsou tu různé mezistupně, nicméně mám na mysli to období vývoje člověka, kdy o věcech začíná uvažovat abstraktně. První takto myslící lidé cítí, že jakýsi základní, původní princip, prostupuje jejich životy. Vnímají, že protivit se tomuto principu znamená uvést věci do nepořádku, chaosu. Vnímají, že neposlouchat vnitřní hlas, který nám diktuje, co je dobré a co je špatné, vede ke zbytečným zmatkům, zlosti, bolesti a k temnotě. První filozofové a kněží poukazují na určité jasné principy, které vládnou vesmíru a přiřazují k nim různé bohy. Už starověcí Egypťané vnímají, že všem božstvům je nadřazen Bůh slunce, díky kterému vše existuje. A současně ctí bohyni Maat, která přestavuje harmonii, řád, spravedlnost. A tak už starověcí Egypťané se snaží podřídit síle, zákonu, který je jakoby dán Bohy Ra a jeho kolegyní Maat. V abrahamských vírách v sobě jediný Bůh slučuje Ra i Maat, stvořitele i tu, která věcem dává řád. Bůh stvořitel všeho, zdroj všeho, je současně tím, kdo nabízí klid, harmonii a spravedlnost. Čím blíže jsme Bohu, tím blíže jsme původnímu principu všeho a současně tím blíže jsme pokoji, lásce a pořádku. A obráceně - čím víc se vzdálíme Bohu, tím víc se vzdalujeme univerzalitě vlastní osobní existence a současně upadáme do zmatků a do temnoty. A je uplně jedno, jestli v Boha "věříme" nebo ne, Bůh tu je tak jako tak, ať se nám to líbí nebo ne. Který Bůh, čí Bůh, jaké náboženství mám na mysli, můžete si říct, ale ve všech svých textech pořád mluvím o Bohu ve smyslu - Ten, který je za vším a z kterého vše pochází. Bez takového Boha je tu člověk, který ničí, kazí, špiní, uvádí do zmatků, utrpení a bolesti. A nebo je to někdo, kdo žije především pro sebe, jako člověk, který necítí duchíovní vazbu s druhými, může to být někdo, kdo žije pro rodinu nebo pro malou skupinu lidí, nebo pro firmu nebo pro národ, ale nežije pro lidstvo, pro unverzální smysl věcí. Ve škole Kwan Um se říká - slibuju, že zachráním všechny bytosti před utrpením. Nikoliv tedy jen zen buddhisty nebo Korejce, ale také Portugalce, katolíky, komunisty a členy mafie. Prostitutky, podvodníky, soudce, manažery, uklízečky, řidiče tramvají. Ty všechny a také všechny ostatní. Málo duchovní člověk je tedy někdo, kdo se snaží uspokojovat vlastní potřeby nebo potřeby svého "kmenu", je třeba osobně šťastný a spokojený, ale současně zcela oddělený od utrpení světa a od univerzálních principů vesmíru, protože jakmile mu vezmeme jeho malý svět, je ztracen a upadá do zoufalství a opuštěné samoty. Vzpomeňme na všechny velké diktátory a vládce světa, kterým se zhroutila jejich říše.
Jak víme, křesťané tvrdí, že Bůh není někdo, kdo plně ovládá člověka - člověk má vlastní vůli a musí se rozhodnout, nebo každý den rozhodovat, jak se bude chovat - dám přednost pořádku a spravedlnosti, nebo chaosu a násilí? A tak už starověcí Egypťané se snaží žít v pořádku, spravedlivě, v harmonii s druhými - a současně vidí, že ne každý to dokáže. A z toho vyplývají všechny zbytečné spory a násilí a dobyvačné války.
Mohli bychom tedy říct, že autentické náboženství, včetně zenu, nám připomíná, jak řádně žít, jak jednat, jak být moudrý, autentický, spravedlivý. Samozřejmě, k tomu nemusíme věřit v Boha nebo Buddhu, nemusíme být zbožní. Jsou ateisté - humanisté, lidé s obrovským smyslem pro pořádek, spravedlnost, a pokud tihle lidé nejsou pokrytci, není důvod, aby nežili řádně a eticky a ohleduplně. K čemu tedy náboženství, když evidentně autentický humanismus stačí k tomu, abychom žili morálně, a ohleduplně k druhým? Ovšem pokud půjdeme do důsledku, musíme se ptát jak hluboká je spirituální zkušenost člověka, který se spiritualitou vůbec nezabývá. Neboli humanista může žít spravedlivě, řádně, ohleduplně. Může ale takový člověk prožívat smysluplnost věcí, když narazí na zkázu, bídu a nespravedlnost? Nebo zažije obrovské zklamání a ztratí víru v člověka? Na člověku, který nevěří, není nic špatného, není to něco, co bychom měli jaksi napravovat nebo takového člověka kárat a poučovat. Jen je dobré uvědomit si, že bez duchovní zkušenosti ztratíme naději, pokud se nám vše zhroutí. Loni jsem se dostal do situace, kdy jsem měl pocit, že můj život už nemůže dál pokračovat, všechno - zdálo se - se rozpadlo, kvůli mým zdravotním problémům. Ale to neznamená, že jsem byl zklamán nebo ztratil naději v člověka, nebo přestal věriž v Boha. Jen já osobně, v tom stavu, v jakém jsem byl, jsem neviděl nebo necítil sílu a důvod pokračovat. Jestli tohle neskončí, nemůžu pokračovat, říkal jsem si, ale ostatní ať se dál radují a hledají smysl a Boha, protože to je nejlepší co můžeme udělat, pokud nejsme nějak zcela paralyzováni. Spojení s Bohem nám právě nabízí řešení, když se zhroutí uplně všechno. A moje řešení bralo rozhodně Boha v úvahu.
Příklad Kodo Sawakiho a dalších zenových učitelů nám ukazuje, že to není nutně osobní víra v Boha stvořitele, co nás spojuje s principem a zákonem, kterému křesťané s láskou říkají Bůh. Jinými slovy -, aniž by se v rámci zenu příliš mluvilo o Bohu, neznamená to vůbec, že tu není autentická spirituální zkušenost, kde čím jsme blíže univerzální platnosti, tím blížší si je křesťan s buddhistou nebo kýmkoliv jiným, kdo prožívá univerzální zákony vesmíru.
Kodo Sawaki se k buddhismu dostal na základě velmi extrémní zkušenosti v mládí. Poznal jen chaos, špínu, bídu, fyzickou i morální. Svět lidí - jak ho osobně znal - pro něho byl světem hnusu a nízkých pudů. Není divu, že celý život, až do smrti, poukazoval na ubohost takového člověka, který není schopen povznést se nad své nejslabší potřeby. Nejde o to odmítnout sex nebo touhu, jde o to nenechat sex nebo touhy, aby byly tím, co určuje směr našeho života. Peníze, sex, drogy... dobrý sluha, špatný pán... Sawaki učil, že ne každý člověk je ochoten se ze světa bídy a posedlosti vymanit - mnoho lidí v takovém světě najde " uplatnění" a stane se z takového člověka gangster, zločinec... Sawaki necítí k takovým lidem nenávist, jen nazývá věci pravým jménem. A našim úkolem je pak zamyslet se, jestli v nás taky není zrnko zločince, kousek nenávisti nebo zbytečné hlouposti. Kde se to v nás bere a co s tím? A na to odpovídají staří Egypťané- a dávají nám za vzor bohyni Maat... řečtí filozofové mluví o vznešených ideálech člověka, křesťané nám dávají za vzor Krista, buddhisté Buddhu a tak dále. Sawaki jako mladý neviděl smysl života uprostřed chaosu a bídy - prostitutek a hazardních hráčů. Když naráží na buddhistické mnichy v klášteře, má jasno - chce se také stát mnichem. V buddhistické praxi a životě vidí jasný protiklad ubohému světu na dně společnosti a zcela jasnou odpověď na smysl života - a tuto odpověď později nabízí všem svým žákům. Nebuďte jako ostatní - hlupáci, kteří se honí za penězi a sexem - sedněte si do pozice zazenu a navažte kontakt s Buddhou. Egypťané by zřejmě řekli - nepodléhejte mamonu peněz a sexu, ztište se a přineste oběť bohům Ra a Maat. Načerpejte od nich smysl pro řád a harmonii v životě. A co jiného nás učí křesťanství - řekněte jasné NE světu démonů a model, nenechte se ovládat nízkými pudy a vášněmi - ztište se a najděte Boha a dovolte mu, aby vás vedl životem.
Ačkoliv někdo tvrdí, že v Boha nevěří, je to tak trochu jako bychom tvrdili, že nevěříme v den a noc - nemusíme v den a noc věřit, a přesto je náš život neustále propojen se střídáním dne a noci. Chci říct, že inteligentní člověk cítí řád a smysl za vším, co je. A sekundárně - ať chce nebo nechce, se podřizuje obrovské síle hodnot, které historicky, na počátku civilizací vznikly na základě bázně nebo strachu nebo obdivu k bohům, později v abrahámských náboženstvích k jedinému Bohu - stvořiteli. Logicky bychom tedy mohli říct, že "nevěřící člověk" pouze podlehl jakémusi nedorozumění. Nepřijímá duchovní formu, což ale vůbec neznamená, že vnitřně odmítá duchovní obsah. Neřekl bych tedy, že někdo nevěří v Boha. Opravil bych to - někdo nevěří ve formu, jakou oslavujeme a popisujeme Boha. Pokud bychom Boha definovali jako nejhlubší tajemství, jako podstatu všeho, co tu je, pak bychom těžko hledali přísné ateisty mezi těmi, kdo se vážně zamýšlejí nad smyslem věcí. O tom ostatně často píše a mluví Tomáš Halík...
V okamžiku, kdy Mojžíš potkává Boha, jde tu o to, že na rozdíl od starých Egypťanů tu je poprvé jediný, univerzální Bůh. A Mojžíš je první mezi prvními, který s tímto Bohem mluví. Člověk v tomto konkrétním případě a později v rámci křes´tanské víry obecně, potřebuje osobního, komunikujícího Otce toho všeho, co tu je - člověk chce mluvit a domlouvat se s někým, kdo je pánem celého univerza... ona komunikace s Bohem pro křesťana znamená slyšet hlas toho, koho považujeme za staršího a moudrého, je to hlas nejvyšší autority. V zenu nás Sawaki vybízí, abychom se při zazenu naladili na frekvenci Buddhy - to je totéž jako křesťanská komunikace s Bohem. V zenu jde o to naladit se na frekvenci Buddhy - nechce se po nás, neočekává se od nás dialog s Buddhou, ale komunikace tu je, komunikace je spojení, interakce, já se napojuju na Buddhu a tím do mě vchází Buddha podobně do křesťana vchází hlas, který pochází ze srdce Krista, protože jaký by to byl křesťan, kdyby neměl takovou zkušenost s Kristem. V komunikaci, ve spojení s tím druhým může dojít k souznění a nakonec k jednotě - mezi mnou a tebou není podstatný rozdíl - mezi křesťanem a Kristem nakonec není podstatný rozdíl, mezi mnou a Bohem není podstatný rozdíl, jinými slovy - já, jako všichni, jsem z Boha, tudíž jsem odnoží, neboli formou, výhonkem, projevem Boha, protože jsem z Něho a neprotivím se Mu. A k tomu dochází při zazenu a různých činnostech, kdy se neprotivíme podstatě sebe, tedy Buddhovi, neprotivíme se probuzení, a tudíž se probouzíme. Tak, jako se křesťan schází s Bohem prostřžednictvím Krista, protože mu - Kristovi už nijak neodporuje, buddhista se schází s Buddhou a dochází k probuzení, protože už před Buddhou nezavírá dveře, nehádá se s ním, nebojuje s ním. Zcela se otevřel tomu, co je, aniž by mezi sebe a to, co je, kladl překážku.
V zenu se klade důraz na pravé já, kdežto v křesťanství se klade důraz na Boha, který má být hlavním vodítkem všeho, co děláme. Pokud vnímám, že ve vesmíru je jakýsi primární řád, jakýsi Primary Point, nebo Original Mind, něco, od čeho se všechno odvíjí a odráží, pak možná potřebuju oporu v Tom, kdo je za tím vším, protože On je vždycky spravedlivý, pravdivý, neoblomný, soucitný, nejhlubší a nejmoudřejší rádce. Mezi námi jsou tedy lidé, kteří našli nerozlučné spojení s Bohem, s původním řádem kosmu, jakkoliv to nazvete. A tihle lidé se většinou snaží tento řád vnášet do svého života. Buddhista, který se stává v tomto okamžiku zcela sám sebou, se ovšem stal zcela sám sebou, probudil se, protože už nikterak neodporoval Buddhovi, nebránil se otevření, probuzení. Buddha se sice nepovažuje za Stvořitele, Otce, ale je tím, kdo se Stvořením přestal zápasit, a tak se ním zcela splynul. Protože Buddha splynul se vším, co bylo stvořeno, může zastupovat toho, kdo dává věcem řád, smysl a směr. A tak každý buddhistický učitel, který si uvědomuje a cítí spojení s původním principem vesmíru, se naladil na frekvenci Buddhy, čili frekvenci Stvoření. Podobně jako Kristus vstupuje do duchovně obrozeného křesťana, Buddha vstupuje do každého, kdo se naladil na jeho frekvenci.
Nehleďme na omyly a poklesky zbožných lidí - nesmíme je chápat jako překážku vlastního duchovního obrození nebo probuzení - soustřeďme se na pravdu a vznešenost, která je v pozadí kosmických záležitostí - každý má právo do svého života vnést řád a pravdu. A každý má právo dát svému duchovnímu citu formu a nazvat Boha Bohem a vyzvat druhé, aby spolu s ním sdíleli nejintimnější duchovní zkušenosti. Toto vyznání a toto sdílení se nazývá náboženství. Nebo angažovaná spiritualita.
Tak možná míjíte kláštery, kostely, domy, kde se sdílí a navazuje kontakt s tím, co je nejhlubší, jako něco, co nepotřebujete, protože sami máte duchovní zkušenost a sdílíte ji s druhými třeba při šálku čaje nebo na louce. Pokud v tiché, jemně radostné aktivitě s druhými jasně ucítíte Boha, pak je to stejné, jako byste byli s druhými v kostele. Ne každý ale dokáže prožívat autentické spojení s Bohem a s druhými v každodenních činnostech. I když Bůh je tu s námi vždy a všude, jsou místa, kde je snazší ho najít a prožívat s ostatními. Kéž by to byly kostely a kláštery, když už to stálo tolik úsilí je postavit. Ale někdy to jsou prostě spíše louky a pole nebo útulné hospůdky, kde spolu s ostatními narážíme na nejhlubší principy tohoto matoucího světa.
