Jak mistr Dogen šlápnul na lejno

...........

Mistr Dogen v jedné přednášce řekl: 

Minulou noc tento mnich z hor (Dogen) nechtěně šlápnul na suché lejno. To vyskočilo a pokrylo nebe a zemi. Tento mnich z hor na to lejno nechtěně šlápnul znovu a ono se představilo těmito slovy: "Jmenuju se Šákjamuní." Pak tento mnich z hor tomu lejnu šlápnul na hruď a on – Šákjamuní  - se ihned posadil na diamantové sídlo osvícení, uviděl Jitřenku, porazil nástrahy a pařáty podmíněného zrození a odhodil své staré hnízdo minulosti.  Aniž by čekal, až někdo zaklepe na jeho skořápku z vnějšku, obdržel třicet dva vlastností všech buddhů a společně s tímto mnichem z hor napsal následující čtyřverší:

Zakopl jsem a šlápl na jeho hruď a jeho páteř křupla.
Hory a řeky se točily kolem a vítr vál za úsvitu.
Pronikl sedmi a dosáhl osmi,
kosti pronikly nebesy,
jeho tvář dostala zlatý lesk.  

Rád bych vnesl do tohoto bizarního příběhu a básně trochu světla.

Předně je třeba připomenout, že otázka spojení nebo dokonce rovnítko mezi Buddhou a lejnem pochází z úst čínského zenového mistra Ummona, který na otázku, co je Buddha, odpověděl: „Suché lejno na klacku“. Tím klackem měl na mysli speciální nástroj, kterým se ve středověké Číně čistily intimní části těla po vykonání potřeby. Ještě než tedy začneme odsuzovat mistra Dogena a jeho sprosté nadávky a srovnávání Buddhy s lejnem, musíme si uvědomit, že tato asociace je dílem mistra Ummona, kterého Dogen velmi ctil. Abychom mohli pochopit bizarní příběh z pera či úst mistra Dogena, musíme nejdřív pochopit koan, příběh, v němž mistr Ummon říká, že Buddha je totéž co suché lejno na klacku. Není tak těžké to pochopit – mistr Ummon prostě říká, že Buddha je totéž co realita před naším nosem. Pokud je před naším nosem právě suché lejno na klacku, pak je realita prostě suché lejno na klacku. Tudíž Buddha je suché lejno na klacku. Pokud by to někomu pořád připadalo neuctivé, představme si, jak historický Buddha někde učil: „Jsem hory, řeky, nebe, lesy, mraky, jsem tráva, všechny živé i neživé bytosti, jsem žížaly, písek, vítr, kamení, ale jedno rozhodně nejsem. Nejsem lejno. A už vůbec ne nějaké lejno na klacku, kterým si někdo utírá zadek.“ Když Buddha dosáhl osvícení, řekl, že spolu s ním dosáhly osvícení všechny věci a všechny bytosti. Osvícení je probuzení do reality a realita nevylučuje nic, tedy i suchá lejna na klacku jsou nutně součástí osvícené, probuzené skutečnosti.

A teď k samotnému příběhu Dogena. Když mistr Dogen šlápnul nechtěně na to suché lejno, ono vyskočilo. To znamená, že když v přítomném okamžiku něco uděláme, skutečnost na nás vyskočí, ať chceme nebo ne. Druhá věc je, že spousta lidí to nezajímá, nevidí v tom nic zvláštního. Ale mistr Dogen ve skutečnosti, která na něho vyskočila, viděl samotného Buddhu. Lejno se představilo: „Dobrý den, já jsem totiž Buddha.“ Jde o to, že když buddhismus chápeme jako učení jednoho velikého ducha, osvíceného Buddhy, jehož mysl a tělo daleko vysoko přesahuje poznání a zkušenost obyčejného člověka, nemůžeme pochopit, že podstatou probuzení Buddhy Šákjamuního je proniknutí realitou, což je totéž co stát se totožným s realitou. To znamená, že Buddha je totéž co stát se skutečným. Když se lejno představilo jako Buddha, vlastně řeklo Dogenovi: “Hle, já jsem skutečnost samotná. Já jsem to, co poznal a čím skrz na skrz pronikl Buddha“.  A když na to lejno Dogen šlápnul podruhé, podruhé se skutečnost projevila a Buddha – ten, co se neliší od skutečnosti – si sedla na místo osvícení, jinými slovy ten, co se neliší od skutečnosti, se náhle otevřel skutečnosti – tím překonal podmíněné chápání světa, podmíněnou zkušenost sebe ve světě a dosáhl svobody v tomto okamžiku. Aniž by na něco čekal, čili aniž by musel něco zvláštního dělat nebo od někoho něco dostat, už byl zcela dokonalým buddhou a nebylo třeba k tomu stavu nic přidávat.

A proč se to stalo až ve 13. století? Nedosáhl Buddha osvícení dávno před tím? Proč Dogen říká, že lejno skočilo na diamantové sídlo a dosáhlo osvícení? Minulou noc? Teprve minulou noc, v době, když žil Dogen? Je to proto, že Buddhovo osvícení není závislé na čase a prostoru, protože to je něco, k čemu dochází znovu a znovu, když realita vyskakuje přímo před našima očima.  Tak historický Buddha dosahuje znovu a znovu osvícení v životě  minulých, současných i budoucích lidí. Je to podobné jako když Ježíš Kristus živě komunikuje a vstupuje do srdce minulých, současných i budoucích lidí. Kvalita a charakter osvícení Buddhy Gautamy přesahuje běžné chápání času a prostoru, naprosto překonává Newtonovo chápání vesmíru.  Einstein se už logice Buddhova probuzení trochu přibližuje, přinejmenším odhaluje omezenost, s jakou jsme dosud chápali časoprostor.      

Dogen společně s tímto náhle osvíceným Buddhou, který podle našeho omezeného chápání vesmíru, měl už dávno být po smrti a dosáhnout osvícení kdysi za svého života, napsal báseň. Proč ji nenapsal sám? Proč tvrdí, že ji napsal společně s Buddhou? Protože opět nemluví o historicky chápaném, omezeně newtonovsky pojímaném občanu Buddhovi Gautamovi, ale o kvalitě, o probuzení, které mají všichni buddhové, tedy i mistr Dogen společné.

Nakonec ve svém čtyřverší Dogen popisuje zkušenost proniknutí do skutečnosti v přítomném okamžiku, kde osoba a skutečnost, osoba a probuzení jsou totéž a probuzení osoby této bytosti dává vynikající kvality. Ty kvality ale nejsou to, co vidíme na povrchu, není to zlatý lesk – na ten Dogen upozorňuje proto, aby tuto osobu oslavil, upozornil na její význam, ale skutečnost, že ta osoba překonala omezené, dualistické chápání vesmíru a stala se totožnou s realitou a tím i se všemi buddhy všech dob, je důležitější než vzhled, jakkoliv nádherný v případě zlatého lesku tváře, nebo jakkoliv odpuzující v případě lejna.