Lidé náboženství chápou většinou exkluzivně. To znamená, že oni to které náboženství nepovažují za univerzální, neplatí tedy pro každého, nevěří mu každý, atd. Velká část křesťanů považuje Krista za exkluzivní fenomén. To znamená, že tihle lidé chápou Krista jako něco exkluzivního, nebo někoho exkluzivního, ke komu nevěřící nemají přístup. Takže tihle lidé odmítají připustit, že Kristus je univerzální. Ale v poslední době jsem poznal mnoho křesťanů, kteří křesťanství chápou inkluzivně. Tito lidé vidí totiž Krista všude, v každém člověku, v každé věci. Takové křesťanství nikoho nevylučuje - tihle křesťané se na na nikoho nevyvyšují. To je inkluzivní chápání křesťanství. Pokud křesťanství, nebo jakékoliv náboženství chápeme inkluzivně, pak chápeme podstatné učení, základní učení toho náboženství jako universální, všude platnou pravdu. Když zen buddhistům říkám, jak je křesťanství univerzální a pravdivé, občas má někdo námitky - ale oni věří tomu, že... nebo ale k tomu, abys byl spasen, musíš... Samozřejmě, to jsou důležité věci, ale není to podstata křesťanství, není to podstata té víry. Bohužel - pokud máme jen kusé znalosti křesťanství, a takové kusé znalosti má dokonce i hodně křesťanů, pak nemůžeme připustit, že by pravda, kterou křesťanství v sobě nese, byla univerzálně platná. Pokud ale Boha chápeme jako nejhlubší podstatu všeho, nejhlubší tajemství celého vesmíru, pak evidentně taková podstata platí všude. Takový Bůh se projevuje v životě každého člověka a je jedno, jestli ten člověk věří nebo nevěří v Boha.
Proč považuju za důležité ukazovat na univerzální podstatu křesťanství, když jsem zenovým učitelem? Protože pokud nechápeme univerzální podstatu autentického náboženství, budeme mít problém chápat univerzální podstatu, vlastně naprostou nezaujatost zenu. A pak nemůžeme chápat univerzální podstatu ničeho. Všude vidíme jen jevy, ale nikde žádná podstata. Starý ošklivý člověk je starý ošklivý člověk, ale už nevidíme, že je to také buddha. Krásná mladá dívka je dobrá leda tak ke koukání, ale zase v ní nejsme schopni vidět probuzenou bytost, která vzešla z dokonalosti podstatného univerza. Bez takového chápání univerzální povahy všeho nemůžeme mít žádné autentické, pravdivé náboženství.
Jakékoliv selhání ve schopnosti chápat univerzální podstatu "svého" náboženství znamená vidět prostor pro konflikt. Nevidět podstatu znamená - nemůžu si vážit křesťanství, protože oni upálili kacíře. Nemůžu si vážit zenu, protože oni bijí holí mnichy... Zajímá nás, co je na povrchu, ale už nevidíme, co je v nejhlubší hloubce. Pozor, já tu neříkám, že je lhostejno, jestli se někdo chová dobře nebo špatně. Já jen říkám, že chování určitého člověka v rámci nějakého náboženství neznamená, že to náboženství je špatné. To by bylo stejné tvrdit, že oceán je špatný, protože v něm žralok sežral potápěče. Oceán je prostor, v kterém se dějí nejrůznější věci. Ale bez oceánu nemůže žít žralok ani potápěč. Podobně zen je prostor, zákon, ale v rámci toho prostoru se můžou dít nejrůznější chyby. Je na mistrovi, aby druhým říkal, co je správné. Ale to neznamená, že neexistují špatní, nepoctiví mistři, kteří mají špatný charakter. To není vina zenu. Nikdy není nic špatně s autentickým náboženstvím, vždycky je něco špatně s člověkem a jeho hlavou. Náboženství je čistý pramen, z kterého čerpáme moudrost a starostlivost o druhé. To je hlavní funkce náboženství, včetně zenu. Ano, z toho univerzálního pramene čerpáme taky svobodu, osvobození od své hlouposti.
Odmítám argument, že pokud jsou náboženství v podstatě čistá a univerzální, pojďme vytvořit jedno univerzální náboženství, smažme rozdíly. Ano, to je tak hloupý argument, jako bychom se podívali na ulici na nejrůznější auta a řekli si - jedno auto je malé, druhé velké, jedno je praktické, jiné sportovní, jedno auto je staré, jiné nové.... proč je to tak různorodé, všechny jsou to auta, takže pojďme vyrábět pouze jedno univerzální auto. Proč? Každý potřebuje jiné auto. Každému vyhovuje jiné náboženství, lidé mají velmi osobní důvody, proč dali přednost tomu náboženství před jiným. To ale nemá znamenat, že jen jedno náboženství je pravé. V jejich různorodosti se zrcadlí různorodost historické zkušenosti člověka, jiná kultura, jiné tradice, jiná mentalita. Z toho samého důvodu vznikl zen. Z Indie přišel buddhismus mimo jiné do Číny, ale Číňan není Ind, proto si buddhismus přizpůsobil své zkušenosti, aniž by pošlapal to, co je na buddhismu podstatné. Použil jiná slova, jiný styl, jiná gesta, ale ukázal na tutéž podstatu, jakou ukázal Buddha Gautama. Proto v Evropě nemůže pokračovat japonská forma zenu. Zen se v Evropě dříve nebo později musí osvobodit od japonského vlivu. Proto jsem založil Sanghu Innocentia. Jako místo, kde se cvičí prvotní nevinnost, to znamená - než začneme hodnotit a něco tvrdit. Stejně jako Adam a Eva nehodnotili a nic netvrdili, dokud nebyli vyhnáni z Ráje, tedy z prostoru čisté mysli.
Takže zen je dokonale inkluzivní náboženství. V žádném případě nejde o nějaké určité chápání skutečnosti. V zenu, pokud jsme ho správně pochopili, jsme opustili všechna hlediska a díváme se přímo do Skutečnosti. Zen je skutečnost sama. Tak logicky zen musí být přítomen v každé věci, v každé akci. Zen je zcela univerzální a podstatně přítomný v každé věci v celém vesmíru. Proč je tak obtížné pro lidi cvičit zazen? Neříkám, že lidé nedokážou sedět hodinu v lotosové pozici. Ale cvičit zazen jako Buddha? To znamená vzdát se svého osobního hlediska, svých názorů, to znamená tady a teď překonávám rozdíly, sebe, náboženství, historii... Zazen znamená zapomenout na všechny rozdíly a prostě sedět. A můžu s jistotou říct, že to je pro lidi extrémně těžké, stejně tak jako je těžké pro běžného křesťana vidět Krista všude kolem sebe a v sobě. Zazen tedy cvičím teprve tehdy, když už nevím, jestli jsem buddhista nebo křesťan, věřící nebo nevěřící, dobrý nebo špatný člověk. To je pak pouze sedět. A právě v tomto nepojmenovaném sezení se uskutečňuje univerzální pravda zenu. Kdokoliv tady a teď pouze cvičí zazen, je buddha. Je probuzený. Probuzení jsme až tehdy, když nevíme, co jsem já, co jsi ty, co je zen, co je Bůh, co je křesťanství. Teprve když dosáhneme tohoto bodu, můžeme se začít vážně zabývat smyslem zenu nebo křesťanství. Dokud ale nedosáhneme toho bodu nula, všechno, co o zenu nebo křesťanství říkáme, může být jen výsledek zmatené hlavy. Než dosáhneme bodu nula, musíme opravdu dávat pozor, abychom se neukvapili ve svých závěrech. Proto potřebujeme učitele, který hlídá, abychom směřovali k podstatě a neulpěli na jevech mimo podstatu. Proto Shunryu Suzuki říká, že učitel nesmí mít nějaké specifické chápání zenu. To znamená, že zenový učitel se odráží od univerzálního k tomu, co je vidět. Obojí je stejně důležité. Dáváme pozor, jak naléváme čaj, ale to není to jediné, o co jde. Musíme taky chápat, že rozdíl mezi vylitým a dobře nalitým čajem je v podstatě nulový. A přesto že tomu tak je, ze soucitu děláme všechno co nejlépe. To je naše přirozenost. Vidíme to na zahradě - i když bude včela jen tak poletovat po zahradě a nebude pracovat, podstata zůstane stejná. Ale protože včela je probuzená bytost, pracuje jak nejlépe umí.
Je naprosto nutné, abychom v našem náboženství, ať už je to křesťanství nebo buddhismus, viděli konečné řešení, konečnou, dokonalou pravdu. Proto křesťané říkají - Kristus je dokonalý, Kristus je nejvyšší kritérium. Směřujte k tomu nejvyššímu, ke Kristovi. Samozřejmě. Bylo by to nejen smutné, ale dokonce pro lidstvo tragické, kdyby Kristus nebyl nejvyšší metou. Mám strašnou radost, když vidím křesťana, který nepochybuje a směřuje k dokonalosti Krista. To je jediný možný směr. Pochybnosti jsou lidské, ale když už se věnujeme nějakému náboženství, které je ze své podstaty pravdivé a čisté, měli bychom chápat Zakladatele jako ideál. V zen buddhismu si můžeme dělat legraci z Buddhy, protože náš ideál není dokonalý člověk, někdo, kdo nedělá žádné chyby. A nechceme, aby si lidé mysleli, že Buddha je nedostižný ideál. Buddha je probuzení v nás, je to ideál, ale velice dostižný ideál. A když věříme, že jsme v podstatě buddhové, probuzené bytosti a naše cviční zazenu není odlišné od cvičení buddhy, pak - jak říkal mistr Dógen - není možné, abychom nedosáhli Pravdy. Jde tedy o to, aby naše cvičení vycházelo z univerzální, čisté podstaty, v které nejsou žádná hlediska. Jinak to nebude pravý zen, ale "náš zen", akademický, někým pochopený zen, nějaký kulturní fenomén, nějaké náboženství, ale nebude to autentický zen dávných mistrů.
Nechápat podstatu zenu je stejné jako nechápat podstatu auta. Vidíte, že je to velké auto, krásné auto, zajímavé auto, drahé auto, ale nedokážete s ním popojet ani metr. Protože místo toho, abyste nastartovali, zařadili jedničku, přidali plyn a točili volantem, pořád jen mluvíte o detailech toho auta a proč je skvělé nebo proč není dobré. Ale řídit ho nedokážete. Vůbec vás nenapadlo, že o to právě jde. Ovládat zen znamená opustit podružné rozlišování a rozeznat zen v každém zrnku písku, v každém stéblu trávy, v každém gestu člověka. V praxi to znamená, že když nebudeme pořád tvrdit, jak jsme jiní a jak je naše cesta jiná a jak je křesťanství špatné a specifické, budeme se držet základního učení Buddhy, které vysvobozuje každého z omylu a každému ukazuje pravý směr života. A to se týká i křesťana, který zabloudí do zenového centra, pokloní se, sedne si na zafu a chvíli sedí tiše a bez osobního zaujetí, jako Buddha. A tak když si buddhista tiše sedne a křesťan si tiše sedne a oba se společně skloní před univerzální pravdou, ať už ji nazývají jakkoliv, pak se oba setkávají v téže Pravdě, o kterou jde. A pokud by nějaký křesťan tvrdil, že to tak není, pak uráží svého Boha, který je všech a pokud by nějaký buddhista tvrdil, že to tak není, uráží Buddhu. Buddha byl na jednu stranu konkrétní člověk, z masa a kostí, ale jeho probuzení bylo probuzení do univerzální pravdy. V té opustil osobní hledisko. A jakýkoliv křesťan, který hledal Boha, ho našel teprve tehdy, když byl ochoten ustoupit Bohu zcela a zcela být naplněn Jím, aniž by měl jakékoliv námitky nebo připomínky. A tak ani my zen buddhisté, nemáme mít žádné námitky, co se týká dokonalého probuzení buddhů. Můžeme sami zkusit na sobě, že když tu je probuzení, není tu ani náznak chyby nebo pochybnosti. Proto se buddhové tak smějí a na komplikované otázky odpovídají jednoduchou akcí tady a teď. Proč? Protože neulpívají na intelektuálním chápání. Oni jsou v přítomnosti zcela živí a mimo intelektuální sítě a pasti.
No comments:
Post a Comment