Zenový mistr Seung Sahn řekl:
"Pokud odetnete všechno myšlení, vaše mysl bude čistá. A právě to je vaše pravé já. Myšlení znamená touhu, touha znamená utrpení. Když mysl zůstává čistá, není žádný život, žádná smrt. Najdeš pravou svobodu, v které není žádná překážka."
Mistr Seung Sahn založil školu Kwan Um, v které jsem cvičil několik let. Dva měsíce jsem žil v Providence Zen Center v USA, kde mě vedli žáci mistra Seung Sahna. A pak jsem pár let pravidelně jezdil na různá ústraní, dvakrát jsem byl na třítýdenním ústraní, což pro mě byl docela očistec, spíš v tom temném slova smyslu ,ale samozřejmě i v tom pozitivním - očistit tělo a mysl, řeklo by se. No a v tom americkém centru jsem o odetnutí myšlení slyšel denně, byl to náš denní chleba, takové učení. Dva měsíce jsem odtínal myšlení. Kdo o zenu jen čte, nemůže ale vědět, jak to vypadá v praxi. Myslíte si, že v zenovém centru máte zakázáno myslet? Nebo že se vám někdo směje, když myslíte? Nebo snad zenoví učitelé nepoužívají svou inteligentní mysl? Nic z toho neplatí. Jediný rozdíl mezi zenovým mistrem Kwan Um a běžným člověkem je ten, že běžný člověk nezná smysl odetnutí myšlení, neboli význam akce samotné. Běžný intelektuál si neumí představit, jakou hodnotu má akce samotné, pro něho je to návrat k barbarství, návrat do džungle k divochům. Ale poučený intelektuál už dávno ví, že zapomenout myslet a prostě něco udělat tady a teď je velice příjemná záležitost. Současně si ale myslím, že poučený intelektuál běžně netouží po probuzení v zenovém smyslu. Běžně narážím na lidi, kteří mají rádi zen - zen, říkají, ano, to je super, uvařit zelený čaj, jen srkat a poslouchat vítr v borovicích.
Víte, když jsem přijel do Providence Zen Center, první, na co jsem se ptal, bylo - kdy dosáhnu osvícení? Jak dlouho to může trvat? A místní residenti se mi smáli. Nechápal jsem. Cožpak tu nejsme kvůli satori? Byl jsem tehdy velice ovlivněn knihou Úvod do zen buddhismu od profesora D. T. Suzukiho. Ten v knize na mnoha místech zdůrazňuje, že zen bez satori je v podstatě nesmysl. Člověk pozná zen až po prožití satori. Mně to dávalo smysl, tak jsem přirozeně toužil po satori.
V Kwan Um se o satori skoro nikdy nemluví. Taky proto, že je to korejská škola a místo japonských termínů se tam používají korejské. Ale žádné korejské slovo, které by znamenalo probuzení, jsem tam neslyšel. Mluví se o waking up, to ano, ale ne o satori. Když jsem měl svůj první rozhovor se zenovým mistrem, byl jsem přirozeně velice nervózní, ale současně jsem chtěl, aby mi rychle ukázal cestu k osvícení. Postupně jsem pochopil, že zenoví učitelé Kwan Um nevychovávají žáky k tomu, aby dosáhli osvícení a ti se tím pak všemožně a všude pyšnili. Kolikrát jsem uvažoval - když dosáhnu osvícení, co bude pak? Samozřejmě jsem si všiml, že okamžik, kdy se v Kwan Um někdo stane oficiálně zenovým učitelem nebo mistrem, zjevně moc nesouvisí s dobou, kdy dosáhl probuzení. Navíc je třeba si uvědomit, že představa, že někdo je probuzený, je pouze představa. Představa, že někdo není probuzený, je taky představa. Co je důležité - jsem schopen mnohokrát za den odetnout myšlení a nahradit ho akcí? Nebo se celý den potácím ve snách? Můžete si všimnout, že někteří lidé hodně povídají, i když něco dělají, jiní hodně povídají a málo toho udělají. A pak jsou lidí, kteří něco dělají a můžete si všimnout, že do toho dávají vše a na slova nemají moc času. To jsou nevědomí buddhové. Nejsou si vědomi toho, jak dokonale probuzení jsou. I když budou číst nějakou knihu o zenu, stejně nebudou vědět, že jsou buddhové. Od toho je právě učitel, aby nám jasně ukázal, v jakém okamžiku jsme probuzení a v jakém ne. (Nemůžu nezmínit, jak mě moje milá kolegyně a profesorka klavíru Jana Marcolová učila hrát Bacha. Přišel jsem na první hodinu s tím, že mám představu, jak to budu hrát. Předvedl jsem jí to, a ona mi řekla - takhle ne, takhle se to nehraje. Teprve později mi došlo, že jsem si v hlavě vytvořil nějakou fantasmagorii, jak tu skladbu hrát a nechtěl jsem se přizpůsobit tomu, "jak se to správně hraje". Později jsem musel uznat, že právě živá učitelka mi pomohla najít smysl toho "hraje se to ve skutečnosti takhle", což nebylo vnucování nějakého pojetí geniálnímu interpretovi, který už je sám mistrem věci, ale trpělivé a současně rázné vedení naivního žáčka, který netuší, že je mimo. A takhle to funguje snad v každém oboru - učitel ukazuje, kudy ne, kudy ano.) Je na žákovi, aby se naučil ty okamžiky probuzení sám rozeznávat a aby - když už ví, kdy je probuzený, na tom stavěl svůj další život, svou víru. No a pak může třeba začít učit druhé rozeznat okamžik probuzení a poradí druhým, jak svěřit probuzení v životě první pult v orchestru, aby probuzení, a nikoli iluze, hráli v našem životě prim.
Neodpustím si zase malou odbočku ke křesťanství - podle Richarda Rohra, františkánského kněze a autora bestsellerů o křesťanské víře, je probuzení velice významné téma křesťanství. Podle Rohra je Kristus ten, kdo je probuzený, nebo to, co je probuzené, zatímco Ježíš je osoba, která v sobě ono probuzení nese. Podle Richarda Rohra byl Ježíš člověk, který se narodil a zemřel, ale v sobě nesl Krista, který je věčný. Z hlediska zen buddhismu je ještě důležitější než věčnost Krista ono dokonalé světlo, které pokud nás zasáhne, začneme vidět věci jinak. Co jiného je konverze, než rozhodnutí radikálně změnit pohled na sebe a svět? A i v zen buddhismu je téma konverze důležité, jen se mu říká "probudit mysl pravdy". Nicméně jde o konverzi - rozhodnete se radikálně změnit život podle učení zenu. A k tomu samozřejmě nestačí číst nebo si doma v klidu meditovat, stejně jako konvertita není ten, kdo se rozhodl denně modlit a číst bibli. Konvertita je až ten, co celým tělem dojde do chrámu, aby požádal o zasvěcení a pak toto zasvěcení, křest nebo biřmování, skutečně absolvuje. Ani v zenu ani v křesťanství nemá valnou hodnotu nějaká vlastní cesta nezávislá na tradicích a vedení živým člověkem. Ale vraťme se k probuzení. Myslím, že naše skutky jsou výsledkem modlitby a naše modlitba je výsledkem skutků druhých lidí. Křesťan se modlí díky tomu, že mnozí svatí vykonali mnoho skutečného a příkladného. Modlitba a skutek jdou ruku v ruce, jedno bez druhého nemůže fungovat, tedy v křesťanství samozřejmě. Ale podobně v zenu - cvičíme zazen díky tomu, že druzí před námi cvičili a šli druhým příkladem. Tak se cvičení zazenu předávalo z generace na generaci. To, jak se pak chováme, je mimo jiné výsledkem cvičení zazenu. A díky skutkům cvičení jsme dnes ochotni cvičit zazen. A jakou roli v tomhle propojení hraje probuzení? Když jsem cvičil a studoval v Kwan Um, opravdu jsme byli dennodenně vedeni k probuzení - ne k satori - ale k aktuálnímu probuzení při každodenních činnostech a pak tu byla jakási laboratoř probuzení - zkoušky a rozhovory s mistrem, kde mistr posuzoval pomocí metody koanů, zda je naše mysl ovládána myšlením, nebo naopak my svobodně rozhodujeme, zda chceme raději konat nebo raději myslet. Brzo mi tedy došlo, že mě nikdo nepovzbuzuje v tom, abych "dosáhl osvícení" , spíš jsem byl a druzí povzbuzování v tom, abychom dosáhli pravého já. To je přesně to, co na začátku článku cituju. Když odetneš myšlení, tvoje mysl je čistá. A to je pravé já. Jenže jak dlouho tohle pravé já trvá? Všimněte si, že nikdy netrvá déle než nekonečně krátký okamžik. V dalším okamžiku se vynoří myšlenka. A pak se zase můžete probudit. A tak celý den. Tak jsem pochopil, že jsem v Kwan Um vychováván k probuzenému životu tady a teď, a rozhodně ne k tomu, abych jednoho dne dosáhl "osvícení" , dostal medaili a pak o tom druhým zbytek života vyprávěl. Zen musí být živý, to znamená, že nic, co bylo, nemá tak velkou hodnotu, jako to, co tu je právě teď. A proto každý, kdo právě teď odtíná myšlení v zájmu pravdy, je buddha. Druhá věc je, jestli si to ten dotyčný uvědomí -samozřejmě později. Uvědomujeme si, jak dokonalý je každý okamžik života, kdy myšlení nerozhoduje, jakou má náš život cenu? Křesťan má žasnout tváří v tvář Bohu - v takovém okamžiku už není místo pro nějaké úvahy. Bůh stvořil jabloň, zorané pole, řeky, mraky, slunce klesající na západě. Jaký neznaboh by k takové nádheře něco přidával. Proto jsem přesvědčen, že schopnost pouze slyšet, pouze vidět, pouze cítit vůni, je v křesťanství stejně důležitá jako v zenu. Ono pouze je pro křesťana vším - protože za tím pouze se objevuje Bůh. (A podobně jako Richard Rohr vnímám Boha jako všudypřítomný původ, a ne jako panteisté, pro které je Bůh všudypřítomná existence. No a ono pouze může křesťanovi někdy připadat málo. Chce dovysvětlit, chce komentář, chce obejmout, chce aby tam taky byla láska... a podobně se trápí i zen buddhisté - nemůže to být tak prosté, musí být něco víc než jen "tohle". Všude je toho nepočítaně, ale jít duchovní cestou někdy znamená být ochoten dohodit vše, kromě toho, co je podstatné. A když nemůžeme přijít na to, co je podstatné, pak nezbývá než zkusit odhodit vše, a ono to podstatné se objeví jaksi samo. A to je i smysl autentického zazenu. Zůstává jen to, o co nakonec jde.
Skutečně probuzený člověk je ten nejobyčejnější člověk. Je transparentní, nenosí na čele nálepku "Buddha". Nenechte se oklamat vyholenou hlavou, buddhistickým hábitem, vonnými tyčinkami, japonským přízvukem, zvláštními obraty. Za tím se může skrývat jen náfuka. Když už chcete mermomocí poznat probuzeného učitele, zkuste si z něho udělat legraci, nebo počkejte, jestli si během dne sám ze sebe udělá legraci. Autentický učitel přizná své slabosti a směje se sám sobě. Probuzení a nafoukanost se mají rádi jako voda a olej. Jsou ale lidé, kteří si myslí, že probuzení je prostě "přestat cokoliv řešit nebo studovat nebo cvičit". To jsou ti nevědomí buddhové, o tom jsme si řekli. Ale kdyby mezi námi po staletí pobíhali nevědomí buddhové a kdyby Kristus si neuvědomil, jaký má význam pro lidstvo a jen by tu a tam utrousil nějakou moudrost před kolemjdoucí matkou nebo něco povídal mravencům, asi by nám moc nepomohl. Někdo si musí "sakra" uvědomit, o co tu kráčí. Tedy co je to, co převyšuje život běžného člověka, co převyšuje náš banální život? Co je to sakrální? Někdo nakonec musí říct - mám cennou zkušenost a povedu vás, jestli chcete. A ten někdo nesmí být dokonalá, zafixované socha. I ve zmučeném, nedokonalém, slabém těle se skrývá jádro pravdy a tepe autentický život. U krásných atletů a dokonalých modelek o tom trochu pochybuju.
A tak uprostřed jakéhokoliv života, dnes, tady a teď, jedině tady a teď, je příležitost překonat sebe tak, že odetneme sebe odetnutím myšlení, což zase uděláme jednoduše tak, že vykonáme zcela nějakou akci, zcela a ne ledabyle, intelektuálsky, bohémsky, vždyť na tom tak nezáleží. Kdo chce svobodu, musí v tomto okamžiku něco vykonat, je tam ono "muset". Svoboda je pak vykoupena smyslem pro nutnost. Nikdo nás nenutí, abychom se probudili, ale pokud nás to zajímá, je zajímavé se probudit a pak zkoumat, jak toto probuzení ustanovit jako základní, primární hnací sílu vlastního života.
A ze života na závěr. Nikdy nezapomenu, jak jsme s řádovou sestrou Denisou, karmelitánkou a profesorkou teologie, vysvobozovali mládě andulky, které uvízlo za velkou lednicí v klášteře. Místo toho, aby se sestra Denisa modlila, nebo vysvětlovala důležitost víry v Boha, anebo prosila andulku za odpouštění a podobně, přinesla vrtačku, s ostatními nadzvedávala lednici, atd. Nikoliv pomocí modliteb a citování bible, ale pomocí skutků jsme společně dosáhli osvobození andulky. A to pro mě byl jen další a vlastně konečný důkaz, že probuzení v křesťanství, je neméně důležité než probuzení v zenu. Ani stovka satori nevysvobodí andulku - ale několik rázných skutků ano. A podobně - mnoho slov a knih nás může utěšit, ale skutečnou svobodu zažijeme, až když jsme ochotni něco udělat tady a teď. Když se mnich zeptal mistra - jaká je nejhlubší podstata zenu, mistr mu řekl : už sis umyl misky? Šel jsem za sestrou Denisou, abychom si povídali o smyslu života, a ona hned ve dveřích - pomohl bys nám s andulkou, která uvízla za lednicí? A já - jako zen buddhista - jsem samozřejmě rázně souhlasil. Budeme konat!!! Ale moje slaboučké, oklamané, choré já, mi našeptalo - a přijdeš o hodinku krásného povídání o životě... Nakonec sestra Denisa laskavě změnila program večera, aby se mi mohla věnovat i po vysvobození nebohého opeřence. A tak se nebojme - jako lidé potřebujeme útěchu, povzbuzení, vedení, smysl.... a toho se nám dostává požehnaně, když chceme - ale jako probuzené bytosti si vystačíme sami. Obojí je nakonec stejně důležité.
No comments:
Post a Comment