První přikázání

První přikázání zní: V jednoho Boha věřit budeš. Rozumím tomu tak, že pro křesťany musí být Bůh na prvním místě, pak dlouho nic a teprve pak všechno ostatní. 

Co to znamená Bůh na první místě? Tomáš Halík k prvnímu přikázání v jednom rozhovoru řekl: "To „V jednoho Boha věřiti budeš“ není především předpis, co si má člověk myslet o Bohu. Lidé, kteří nevěří v Boha, jsou často ochotni věřit čemukoli. Domnívám se, že v člověku je jakási přirozená touha po absolutnu. A pokud to absolutnu škrtne ze svého života, tak do uvolněného prostoru vniknou nějaké jiné, relativní hodnoty, které si absolutizuje. Kariéra, peníze, strana, národ… A tomu se v tradiční náboženské terminologii říká modloslužba." 

Chápu to tak, že Bůh překračuje běžný svět lidí, v kterém vládnou hodnoty jako kariéra, peníze, strana, národ... Pravda křesťanství je transcendentní pravda, ne pravda objektivní nebo vědecká nebo sociální. Transcendentní pravdu nelze zachytit, a přesto to tu je. Je to to, co je nejhlubší, a přesto se nás to týká, a to nejen našeho srdce, ale jde o každý záhyb kůže, každou vrásku, každý vláseček na předloktí. Tím chci říct, že ačkoliv je Pravda křesťanů - Bůh - nezachytitelná, je přítomná. A ačkoliv je nekonečně hluboká, je i na posledním lístečku nejvyššího stromu v lese, poletuje v prachu někde v oblacích, sedí nám na nose, šimrá nás za uchem. Bůh křesťana dosahuje všude, dožene ho všude, vidí všude, slyší vše, zachází do těch nejjemnějších detailů... Jedná se tedy o Boha, pravdu, která platí absolutně a bez jakýchkoliv výhrad. Ale proč o tom píšu? Jak to souvisí se zen buddhismem? 

Mnoho zen buddhistů si myslí, že když bude tu a tam něco číst o zenu, budou pravidelně cvičit zazen, občas si poslechnou přednášku nějakého zenového mistra, nebo tu a tam zajedou na nějaké meditační ústraní, jsou z nich autentičtí buddhisté, žáci dharmy, buddhové tělem a duší. Vůbec tomu tak ale není. V zenu není žádné první přikázání, ale cítím, jako by tam bylo. Toto přikázání cítím ve všech kázáních autentických mistrů. To přikázání zní - budeš cvičit dharmu a studovat dharmu. A tato dharma překračuje svět lidí. 

Kodo Sawaki řekl: "Přestaň být člověkem." Tím nás zen buddhisty nabádá, abychom překročili svět lidí a vstoupili do světa dharmy. Jinými slovy, realizovali Pravdu, která je víc než svět lidí. A svět lidí je přesně to, odkud Kristus vyvádí své následovníky, aby je povznesl k Bohu. S Bohem je pak svět lidí něco jiného, než jsme si dosud mysleli. Zdánlivě je to totéž, ale není to totéž. Věřící člověk je zdánlivě obyčejný člověk, ale v jeho srdci je dimenze, která ho svým způsobem od světa lidí osvobozuje, a současně mu dává za svět lidí novou zodpovědnost. Když mluvím o dharmě, jako základním principu, nebo jako o základní hodnotě v životě buddhisty, mám tím na mysli nepsané přikázání - své usilování v životě založ na pravdě, které říkáme dharma. Nenech se ošálit světem lidí. Mistr Dógen žáky buddhismu povzbuzuje, aby dosáhli Pravdy. Dosažení pravdy je současně pro buddhistu závazek, aby touto pravdou naplňoval svůj život až do smrti. A to je velmi nelehký úkol, podobně jako není jednoduché pro věřícího člověka od rána do večera neztrácet kontakt s Bohem.    

Jak studovat, cvičit, poznávat a žít Buddhovu pravdu? Není to možné, pokud nemáme žádný živý příklad. Netvrdím, že se musíme držet jednoho učitele celý život, ale měli bychom najít učitele, kterému důvěřujeme, který žije pravdu a učí pravdu. S takovým učitelem musíme trávit pokud možno dost času každý rok, několik let. Bude to přinejmenším deset i více let, než se živý příklad učitele otiskne do našeho srdce. I shin den shin, to je ze srdce do srdce - a přesně tak se  se předává dharma mezi učitelem a žákem. 

Kodo Sawaki byl určitě skvělý zenový mistr, vycházím hodně z jeho učení, ale s ním jsem nesdílel záchody, nechodil po horách, nejezdil na kole, neprostíral stoly, neštípal dříví... Můžete si vážit koho chcete, ale živý buddha je ten, kdo je přímo před vašima očima, ne někdo, kdo zanechal stopu na internetu nebo v knize. Můj učitel není někdo, o kom jsem četl nebo ho sledoval v TV. Je to někdo, koho osobně znám, dobře znám a on dobře zná mě. A současně je to někdo, kdo popadl své tělo a udělal z něho buddhu a byl jsem mnohokrát u toho, jak se díky němu lidé probudili ze snů a našli skutečnost takovou, jaká je.  

Já osobně jsem v určité době pocítil jakési duchovní prázdno, duchovní smutek, hlad a našel jsem obrovské - to nepřeháním - obrovské porozumění a souznění s tím, co mě trápilo, u mých křesťanských přátel. Mnohé mi došlo, mnohé mě naučili a chci se od nich učit dál. Tato kniha je i určitým vyjádřením mých velkých díků. Nedávno jsem četl Káju Maříka. Oni tam neříkají "děkuji", oni říkají "zaplať Pán Bůh". Takže milí křesťané, zaplať Pán Bůh. A my zen buddhisté, koukejme si vzít z křesťanů, kteří jsou  oddaní Bohu, příklad a milujme dharmu - pravdu nade vše, nad svět lidí, a teprve pak můžeme ten svět lidí pojmout jinak, probuzeně... 

Nacházet pravdu - světlo v nepříjemných situacích

Myslím, že není na škodu připustit, že Kristus je univerzální. Někteří křesťané snad díky Richardu Rohrovi chápou, že Kristus je to, co je univerzálně platné. A pravdivé. Probuzení - a to s Kristem přímo souvisí - je něco, co prostupuje veškerými učeními a tradicemi buddhismu. Ale co je probuzeni? 

Buddhista musí usilovat o aktualizaci probuzení v každodenním životě. V křesťanství má probuzeni velkou hodnotu. Zase je na každém křesťanovi, aby se popral s tím, jak se probudit k životu, pravdě, ke Kristu. Ale ten úkol, ta výzva je v obou tradicích živá, palčivá, naléhavá. Víme dobře, jak buddhisté často míjí Buddhu, jak míjí probuzení a místo toho se topí v konceptech, dojmech, pojmech, názorech na všechno možné. Pak setkaní s Buddhou možné není. A pokud se aspoň trochu zajímáme o křesťanství, vidíme, že ani křesťané to nemají jednoduché - intimní setkaní s Kristem není něco, co by křesťan dostal zadarmo. Naopak, vyžaduje to obrovskou vůli, chuť, zájem, odvahu jít do hloubky.  Je to těžký a důležitý úkol. 

Ačkoliv je cíl buddhisty a křesťana velmi podobný, musíme se hluboce klanět a ctít toho konkrétního koně, který nás do cíle dovezl. Kdysi jsme jeli s přáteli na dovolenou do Chorvatska, byla to dlouhá a pro řidiče namáhavá cesta. Bylo nás asi osm, jeli jsme dvěma auty. Jedna žena vyzdvihla, jak úžasnou práci odvedl řidič v druhém autě, ačkoliv ji samotnou nevezl. Ačkoliv tuto osobu dovezl na místo jiný řidič a stejně dobře, ona osoba chválila práci řidiče druhého auta. Tím chci říct, že si musíme uvědomit, jak nás naše vlastní praxe a naše konkrétní víra dovádí k cíli, ačkoliv si můžeme všimnout že víra druhých lidí je hluboká, moudrá a úžasná. Protože jsem vůbec nechápal smysl křesťanství, když jsem dokončil studium na gymnáziu, hledal jsem jinde. Neměl jsem tedy prakticky žádnou křesťanskou zkušenost, které bych si mohl vážit. Dnes musím cítit vděčnost za to, jak správným směrem člověk jde, když praktikuje zen buddhismus, ale současně už nemohu zavírat oči před tím, jak úžasně vede křesťany jejich víra.   

Musíme si také uvědomit, že ten tzv.  cíl cesty není něco, co bychom mohli nějak zafixovat, prohlásit - došel jsem do cíle, teď budu do smrti odpočívat, protože tahle cesta, tohle úsilí  už vlastně skončilo, díky za vše a neshledanou. Mistr Dógen ve spisu Bendowa napsal: Nakonec jsem navštívil chrám na hoře Dai-byaku-ho a poznal jsem zenového mistra Tendo Nyojo, s kterým jsem  dokončil velký úkol celoživotního cvičení. Všimněte si paradoxu - dokončil úkol celoživotního cvičení. To znamená, že mistr Dógen si s konečnou platností uvědomil, že cesta Buddhy nemá žádný konec, že každý den, každý okamžik je nová výzva a možnost uskutečnit probuzení Buddhy. Tím spíše víra křesťanů je nikdy nekončící, každodenní úkol nebo výzva nebo možnost navázat kontakt s Bohem a tento kontakt aktualizovat v každodenních úkonech, ve způsobu, jak se chováme, mluvíme, jednáme s ostatními, ve způsobu, jak vidíme svět, ať už jeho krásy nebo jeho temné stránky. To znamená, ze tradice není pouze pomůcka, náboženství není pouze berlička nebo dopravní prostředek,  ale náš způsob života. 

Věřím, tedy mám vztah, osobní, angažovaný vztah. To dává směr mým každodenním činům. Tak je můj každodenní život vyjádřením mé víry, mého vztahu. Mého vztahu k Pravdě, k Bohu... Pak ten kůň, který mě veze, si moc neodpočine. Můj život je moje praxe, moje cesta, moje probuzeni. Každý zazen je cíl sám o sobě, protože každý okamžik zazenu je cílem sám o sobě, pak nemá smysl čekat na nějaký lepší zazen v budoucnu, nebo na pokroky na cestě. Svým způsobem uděláme velký pokrok, když pochopíme, že intimní vztah s každodenními okamžiky je opravdu náš hlavní úkol a že v budoucnu se můžou stát různé věci, ale zatím o tom můžeme jen snít, nic jiného. Můžeme promarnit velkou část života představami o budoucnosti, představami o budoucím osvícení nebo budoucím nalezení Boha, ačkoliv pokud posloucháme moudré učitele, jsme vedeni k tomu, abychom navázali důvěrný kontakt s přítomností, protože v ní nalezneme všechno, co hledáme v našem duchovním světě. 

Duchovní život znamená život, v kterém se probouzíme ze snu o životě do skutečně pulzujícího života tady a teď. Lidé mají možná odpor k organizované praxi, ale díky organizované praxi máme možnost podívat se tváři v tvář svému egu. Přátelé si vybíráme, vybíráme lidi, které pozveme na večírek. Ale spolu praktikující si nevybíráme. Oni taky chtějí pravdu a světlo. Nam jsou třeba nesympatičtí. A to je přesně příležitost probudit se a projevit moudrost a lásku. Místo odsudku nebo odporu je tu otevřené srdce, podaná ruka, podáme talíř nebo misku, myjeme nádobí. 

Nacházet Krista v tiché, majestátní katedrále, je jednodušší, než když potkáme nesympatického souseda na zastávce autobusu. Ale pokud nechceme být do smrti svátečně věřícími, nezbývá než naučit se projevit čisté srdce Krista nebo jasnou mysl Buddhy v těch nejprotivnějších situacích. Nejde o to ukazovat na druhé: koukejte jak je jejich víra povrchní. Takoví lidé milují Krista, ne sousedy. V tom případě ale - jakého vlastně Krista milují? 

Já sám jsem ten, který musí odhalovat a rozeznat vlastní slabost a povrchní tendence. Vira, vztah je především můj úkol, nemusíme řešit chyby a selhaní druhých. Čím hlubší a moudřejší budeme, o to větší bude naše pochopení slabosti druhých. Teprve pak člověk může vést druhé k moudrosti. Pro toho, kdo druhé vede k pravdě, nejsou chyby druhých zdroj frustrace nebo zlosti, chyby druhých jsou pracovní pomůcky, materiál k  pečlivému studiu. Protože milujeme pravdu, musíme seriózně zkoumat chyby a slabosti druhých a své vlastní. Tady nemá zlost žádné místo. Je tu jen živá zvídavost, chuť a odvaha k pravdě.