První přikázání

První přikázání zní: V jednoho Boha věřit budeš. Rozumím tomu tak, že pro křesťany musí být Bůh na prvním místě, pak dlouho nic a teprve pak všechno ostatní. 

Co to znamená Bůh na první místě? Tomáš Halík k prvnímu přikázání v jednom rozhovoru řekl: "To „V jednoho Boha věřiti budeš“ není především předpis, co si má člověk myslet o Bohu. Lidé, kteří nevěří v Boha, jsou často ochotni věřit čemukoli. Domnívám se, že v člověku je jakási přirozená touha po absolutnu. A pokud to absolutnu škrtne ze svého života, tak do uvolněného prostoru vniknou nějaké jiné, relativní hodnoty, které si absolutizuje. Kariéra, peníze, strana, národ… A tomu se v tradiční náboženské terminologii říká modloslužba." 

Chápu to tak, že Bůh překračuje běžný svět lidí, v kterém vládnou hodnoty jako kariéra, peníze, strana, národ... Pravda křesťanství je transcendentní pravda, ne pravda objektivní nebo vědecká nebo sociální. Transcendentní pravdu nelze zachytit, a přesto to tu je. Je to to, co je nejhlubší, a přesto se nás to týká, a to nejen našeho srdce, ale jde o každý záhyb kůže, každou vrásku, každý vláseček na předloktí. Tím chci říct, že ačkoliv je Pravda křesťanů - Bůh - nezachytitelná, je přítomná. A ačkoliv je nekonečně hluboká, je i na posledním lístečku nejvyššího stromu v lese, poletuje v prachu někde v oblacích, sedí nám na nose, šimrá nás za uchem. Bůh křesťana dosahuje všude, dožene ho všude, vidí všude, slyší vše, zachází do těch nejjemnějších detailů... Jedná se tedy o Boha, pravdu, která platí absolutně a bez jakýchkoliv výhrad. Ale proč o tom píšu? Jak to souvisí se zen buddhismem? 

Mnoho zen buddhistů si myslí, že když bude tu a tam něco číst o zenu, budou pravidelně cvičit zazen, občas si poslechnou přednášku nějakého zenového mistra, nebo tu a tam zajedou na nějaké meditační ústraní, jsou z nich autentičtí buddhisté, žáci dharmy, buddhové tělem a duší. Vůbec tomu tak ale není. V zenu není žádné první přikázání, ale cítím, jako by tam bylo. Toto přikázání cítím ve všech kázáních autentických mistrů. To přikázání zní - budeš cvičit dharmu a studovat dharmu. A tato dharma překračuje svět lidí. 

Kodo Sawaki řekl: "Přestaň být člověkem." Tím nás zen buddhisty nabádá, abychom překročili svět lidí a vstoupili do světa dharmy. Jinými slovy, realizovali Pravdu, která je víc než svět lidí. A svět lidí je přesně to, odkud Kristus vyvádí své následovníky, aby je povznesl k Bohu. S Bohem je pak svět lidí něco jiného, než jsme si dosud mysleli. Zdánlivě je to totéž, ale není to totéž. Věřící člověk je zdánlivě obyčejný člověk, ale v jeho srdci je dimenze, která ho svým způsobem od světa lidí osvobozuje, a současně mu dává za svět lidí novou zodpovědnost. Když mluvím o dharmě, jako základním principu, nebo jako o základní hodnotě v životě buddhisty, mám tím na mysli nepsané přikázání - své usilování v životě založ na pravdě, které říkáme dharma. Nenech se ošálit světem lidí. Mistr Dógen žáky buddhismu povzbuzuje, aby dosáhli Pravdy. Dosažení pravdy je současně pro buddhistu závazek, aby touto pravdou naplňoval svůj život až do smrti. A to je velmi nelehký úkol, podobně jako není jednoduché pro věřícího člověka od rána do večera neztrácet kontakt s Bohem.    

Jak studovat, cvičit, poznávat a žít Buddhovu pravdu? Není to možné, pokud nemáme žádný živý příklad. Netvrdím, že se musíme držet jednoho učitele celý život, ale měli bychom najít učitele, kterému důvěřujeme, který žije pravdu a učí pravdu. S takovým učitelem musíme trávit pokud možno dost času každý rok, několik let. Bude to přinejmenším deset i více let, než se živý příklad učitele otiskne do našeho srdce. I shin den shin, to je ze srdce do srdce - a přesně tak se  se předává dharma mezi učitelem a žákem. 

Kodo Sawaki byl určitě skvělý zenový mistr, vycházím hodně z jeho učení, ale s ním jsem nesdílel záchody, nechodil po horách, nejezdil na kole, neprostíral stoly, neštípal dříví... Můžete si vážit koho chcete, ale živý buddha je ten, kdo je přímo před vašima očima, ne někdo, kdo zanechal stopu na internetu nebo v knize. Můj učitel není někdo, o kom jsem četl nebo ho sledoval v TV. Je to někdo, koho osobně znám, dobře znám a on dobře zná mě. A současně je to někdo, kdo popadl své tělo a udělal z něho buddhu a byl jsem mnohokrát u toho, jak se díky němu lidé probudili ze snů a našli skutečnost takovou, jaká je.  

Já osobně jsem v určité době pocítil jakési duchovní prázdno, duchovní smutek, hlad a našel jsem obrovské - to nepřeháním - obrovské porozumění a souznění s tím, co mě trápilo, u mých křesťanských přátel. Mnohé mi došlo, mnohé mě naučili a chci se od nich učit dál. Tato kniha je i určitým vyjádřením mých velkých díků. Nedávno jsem četl Káju Maříka. Oni tam neříkají "děkuji", oni říkají "zaplať Pán Bůh". Takže milí křesťané, zaplať Pán Bůh. A my zen buddhisté, koukejme si vzít z křesťanů, kteří jsou  oddaní Bohu, příklad a milujme dharmu - pravdu nade vše, nad svět lidí, a teprve pak můžeme ten svět lidí pojmout jinak, probuzeně...