Zen není pouze vidět věci tak jak jsou. Někdy zenoví mistři říkají: Co je pravda? Cypřiš v zahradě. Tak bych mohl logicky říkat: Na stole je sklenice portského. Takže jsem buddha, protože to jasně vidím. Ale Zen není takhle primitivní.
Když jsou děti malé, rodiče je provázejí po kraji a říkají: Tohle je vrabec. Tamto je osika. A tamhleto je stoh. Ale žádné dítě na světě nedosáhlo probuzení na základě toho, že se naučilo poznávat věci kolem sebe. "Cypřiš v zahradě" není poučka pro dítě. Cypřiš v zahradě je nejen to, co vidíme, ale taky hluboká pravda vesmíru, kterou už nevidíme. Představte si, že cypřiš v zahradě by byl jen jev, předmět našeho zraku nebo hmatu. Svět, vesmír ale není jen to, co vidíme nebo slyšíme. Pravda není jen to, co vnímáme smysly. A už vůbec ne to, co pouze chápeme rozumem. Proto Pravdu nelze poznat pouze čtením knih nebo návštěvami přednášek. A nelze ji poznat ani tak, že se na něco budeme dlouze dívat nebo něco dlouze poslouchat. Nelze ji poznat tak, že budeme v přírodě pouze pozorovat věci a říkat, ach, to je krása. Jeden čínský zenový mistr řekl, že když chceš poznat nejhlubší pravdu buddhismu, poslouchej zvuk potoka. Ale tím nemyslel to, že pouze onen zvuk je ta pravda, kterou poznal Buddha. A nestačilo by ani projít podél potoka až k jeho prameni, nebo se v tom potoce celé dny koupat. Nic takového nevede k objevení tajemství, které ten potok v sobě skrývá.
Když jsem byl malý, fascinovaly mě nejrůznější věci. Světem jsem procházel jako ve snách. Co je tohle? Co je tamhleto? Tuhle jsem viděl čarodějnici a tamhle čerta. Občas anděla. Ale byl jsem schopen vidět dharmu? Ne. Můj život byl jen sen. Takže mít oči nebo uši není totéž co probuzení. Buddha skutečně objevil tajemství, které nazval dharmou. Když na Supím vrchu v ruce otočil květinou, Mahákašjapa se usmál. Copak ostatní byli slepí? Z toho je jasně vyplývá, že nestačilo tu květinu vidět. Viděli ji všichni. Ale k její podstatě pronikl jen Mahákašjapa. Tak Buddha řekl - ty jediný jsi mě pochopil. Ačkoliv tu dharma je, například v podobě květiny otočené v prstech, nechápeme ji, protože ji rozumem nelze chápat. Nevidíme ji, protože oči samotné ji nevidí. Neslyšíme ji, protože uši samotné ji neslyší. Nelze se jí dotknout. A přesto tu je. Abychom poznali význam otočení květiny v ruce, tedy dharmu, musíme přestat věci vidět dvourozměrně, tedy na jedné straně já, na druhé straně nějaká kytka. Na jedné straně já, na druhé učitel. Ale ten učitel nám říká - odhoď tyhle dvourozměrné brýle. Pravda není jen to, co je vidět venku, objektivně. Pravda v sobě nutně obsahuje i tu vnitřní dimenzi, tedy "ducha". Pravda je současně zjevná. Je taková, jaká je, nelze ji zachytit slovy, pochopit rozumem, přesto tu je. Je zjevná, jasná, nicméně nikoliv poznatelná běžnými prostředky rozumu nebo samotnými smysly. Probudit k pravdě nás sice mohou slova nebo smysly, ale v onom samotném probuzení už " rozum zůstává stát" a smysly už nejsou jen subjektivní zkušenost. Musíme si uvědomit, že ono tajemství květiny, kterou Buddha otočil v prstech, není tajemství v tom smyslu, že ho zná jen Buddha. To tajemství je současně ta nejjasnější věc na světě.
Takovost Zenu - suchness - není prostě něco vidět nebo dělat. Probudit se znamená vytáhnout to, co je zjevné, z hlubin vesmíru. Cypřiš v zahradě se objevuje na pozadí své podstaty. Pokud ne, pak to je jen předmět zkoumání botaniky. Co je nám platné, když vidíme růži, když spolu s ní nevidíme z jakých nedozírných hlubin vesmíru přišla? Shunryu Suzuki říkal, že je velmi důležité věřit v nicotnost všech věcí. Nothingness. Z toho "nic" vše pochází. Když říkám "vesmír", je to velmi zavádějící, protože většina lidí si představí to, co studují astronomové. Ale v buddhismu se pod pojmem vesmír chápe původní prázdnota všech věcí. Z prázdného, neposkvrněného, čistého, nedotknutelného pochází vše.
Když tedy zenový člověk nechápe původ věcí, pak nezachází s věcmi jako s něčím, co je svou podstatou stejně cenné jako nejcennější drahokamy a perly. Ani se sebou nezachází jako s nejcennějšími drahokamy a perlami. Ani s druhými nezachází jako s nejcennějšími drahokamy a perlami. Samozřejmě je na světě špína a zlo a nespravedlnost. A je spousta věcí, které bychom chtěli zabít nebo odstranit. Od komára až po islámského teroristu. Samozřejmě je na světě utrpení a bída. Ale odkud se tyhle věci vzaly? Vesmír je původně dokonalý. Bída a utrpení přišla s rozlomenou myslí člověka. Ten začal rozlišovat a začal si vybírat, co chce a co nechce. A tak začal krást, zabíjet, násilnit, stavět zdi, vést dobyvačné války, shromažďovat poklady. Začal se vyvyšovat nad ostatní nebo se ponižovat. Nic takového tu dosud nebylo. A tento nalomený člověk už nedokázal vidět jas a čistotu všech věcí. Nedokázal chápat, že vůně trávy je stejně vzácná jako diamant. Že stará, vypelichaná kočka je cenná jako nejvyšší věž světa... Když říkám, že bychom s věcmi měli zacházet jako s drahokamy, neříkám, že se máme klanět zloduchům nebo vysypat na stůl hnůj. Ale měli bychom zacházet se zločincem v tom smyslu, že jeho zločin si zaslouží stejně pečlivé a upřímné zkoumání, jako si zaslouží západ slunce tichý obdiv. Čili nikoliv prohlásit, že všechny věci jsou si rovny na tomto světě - muži, ženy, děti, zločinci, světci... Na tomto světě, který vůbec nechápeme v jeho hloubce a složitosti, si nikdo není roven s nikým. Ale na tomto světě, který je prostoupen čistotou dharmy, si zaslouží stejnou pozornost poslední zloduch jako moudrý kazatel. Stejnou pozornost si zaslouží nejmenší muška jako nejvyšší budova světa. Lidé dokáží obrovské věci. Létat na Měsíc. Studovat bakterie. Zajímá je všechno. A často velmi, velmi upřímně. Ale skoro nikoho nezajímá podstata věcí - odkud jsme přišli. Křesťané věří v Krista. Kristus je dokonalý, na rozdíl od lidí. Kristus je přesně ten, který nečiní rozdílu mezi poslední muškou a králem, mezi mrzákem a císařem. Protože jasně, celou svou bytostí chápe původ věcí. A tak lidem říká - jděte k Bohu. To znamená, vracejte se tam, odkud jste přišli, k tomu, kdo vás stvořil. Ale to místo, kde dochází k setkání s Bohem, není nutně nějaká nádherná zahrada nebo oblázková pláž oceánu nebo tisíc let starý chrám. To místo je v našem srdci stejně jako na hvězdami poseté noční obloze. Tedy my, které zajímá Zen, musíme překračovat meze rozumu, meze slov a meze sebe sama, abychom pronikli k jádru věcí. Teprve tam je čistá dharma. Než tam dojdeme, budeme dharmu chápat, ale nebude v našem srdci. A současně, už teď, když nezavíráme brány srdce, když vnímáme čistotu vesmíru, když máme tento transcendentní zážitek, kdy zcela zapomínáme na sebe, kdy své běžné já nahradíme probuzeným já, protože jsme na sebe zcela zapomněli, už teď jsme plní dharmy, pravdy. Z dharmy není možné uniknout, ale je možné si před ní zakrývat oči a zacpávat uši egostickým běsněním. To, čemu křesťané říkají těžký hřích, je slovy zenové filozofie běsnění já, které ztratilo kontakt se svou čistou podstatou.
Zenový člověk tedy musí překonat meze sebe, meze věcí a proniknout až k podstatě. Stejně tak zbožný člověk není zas tak zbožný, pokud věci nechápe jako stvořené Bohem. A to nesmí být jen poučka. Původ věcí musíme vnímat srdcem a potvrzovat skutky. Nestačí si jen lehnout na nejkrásnější přírodní pláž světa a slastně vydechnout. Tuhle pláž si s sebou musíme vzít do banky a na hřbitov a vlastně i do vlastního hrobu. Pak mělo smysl na ní ležet. Když se podíváte na ruku své manželky, bude vám připadat obyčejná. Ale víte, kde se tu ta ruka vzala? Když chápeme celou bytostí, jak čistý je její původ, budeme tu ruku líbat hodiny a hodiny. A pak nám dojde, že to není jen její ruka, že je to celé její tělo, ale pak nám dojde, že je to také stůl a zahrada a les na kopci. A hejno hus na obzoru. Ocenit zjevné umí každý. Když jsme v divadle, ze tmy jako zázrakem vystoupají domy a stromy. Užasneme. Ale přesně tak se věci objevují ve vesmíru. Pocházejí z dokonalosti a člověk po nich šlape. A nebo vymyslí modly. Budeme se klanět těmto kamenům a přinášet oběti. Křesťané odmítají modly. A učí, že vše pochází od Boha. Zen říká - vše je původně čisté. Nemusíme se tomu klanět, ale těžko doceníme krásu horské bystřiny, když neprožijeme její původ současně s tím, co vyzařuje. Pamatuju si, jak jsem před pár lety, mnoho let poté, co jsem začal cvičit zazen, chodil po přírodě a vrtalo mi hlavou, proč mě neuspokojuje zjevná krása řeky, stromů, mraků... Neuspokojovala mě právě proto, že jsem vnímal jen to, co bylo zjevné. Lidé chtějí jezdit do dalekých krajin, lehnout si na rozpálenou oblázkovou pláž, nechat vlnky lechtat bosá chodidla, sahat na kraby a mušle... protože se vrací k nevinnosti, kterou kdysi člověk ztratil. Ale tento návrat nemá velký smysl, když ho nejsme schopni ve vlastní pracovně... když nejsme schopni najít ten klid nekonečného oceánu a hluboké modři nebe nad ním ve vlastní pracovně, u malé lampičky...
Je tedy potřeba zaznamenat jak tu transcendentní, tajemnou tvář věcí stejně jako jejich zjevnou podobu. Když odhazujeme vše, vzdáváme vše, na pláži v Indickém oceáně nebo v tiché místnosti uprostřed rušného města, měli bychom si ty chvíle opravdu vychutnávat. Opravdový křesťan si je nemůže vychutnávat bez toho, že by si aspoň na chvíli nevzpomněl na Krista. Ale pokud jsme "jen" zenoví lidé, tyhle chvíle bychom měli cvičit každý den.... a neusnout v nějakých omamných dálkách - zen nastává až tehdy, kdy do nás někdo klepne, abychom se z té transcendentní závratě probudili. Nikoliv z ticha do toho protivného já, ale z ticha do pravého, svobodného, neomezeného já. Když cvičíme zazen, nikdo do nás klepat nemusí, bolí nás kolena nebo kručí v břiše. To je probuzení. Pak si ale musíme uvědomit, jak je nepopsatelně dobře, že nás bolí kolena nebo kručí v břiše. Jsme zřejmě opravdu naživu a tohle není sen, to je dharma. Vyvstalá ze sna, z ticha, probuzená žaludkem, zimou, potem stékajícím po tváři... Tato dharma, který přišla z ničeho a byla probuzená zvonkem mnicha, je nesrovnatelně zářivější než běžné záležitosti lidí. Cink!
No comments:
Post a Comment