Jak špatně cvičit zen

Kodo Sawaki v knize Komentář k Písni probuzení popisuje šest způsobů, jak nemáme chápat a cvičit zen. Zkusím to svými slovy převyprávět.

Pekelný zen

Pekelný zen praktikujeme tehdy, když si myslíme, že cvičení zazenu je utrpení, které musíme překonat. Zazen je pro nás jakási zkouška naší statečnosti, je to kříž, na kterém umírá Ježíš a říká, Bože, proč jsi mě opustil? Cvičíme zazen, protože máme za to, že jedině tak porazíme své ego. Je to velká bolest, psychická i fyzická, chceme utéct, ale snažíme se svou frustraci překonat. Takhle opravdu necvičíme zazen buddhů. I když máme někdy trochu bolesti, neměli bychom z toho dělat drama. Pokud je bolest příliš velká, opět bychom z toho neměli dělat velké drama - prostě trochu upravte svou pozici. Vyměňte si nohy. Cílem zazenu není překonávat utrpení.

Nenasytný zen

Cvičíme proto, abychom měli osobní zážitky, osobní spirituální zkušenost, vlastní satori, osvícení. Nemůžeme se dočkat, až dosáhneme osvícení, ale jestli ho dosáhne ten divný chlap vedle, je nám úplně jedno. To my musíme být osvícení, na ostatních nezáleží. Když ale Buddha dosáhl osvícení, tak ho dosáhl celý vesmír včetně všech bytostí, tedy i my sami. Probuzení patří všem. Místo nenasytnosti osoby bychom měli cvičit v duchu probuzení - probuzení, které projevují všechny věci a všechny bytosti na celém světě. Trávy, zdi, cesty, mraky, hmyz, ptáci, i obyčejní lidé. Pak tu není žádný prostor pro duchovní nenasytnost.

Živočišný zen

Živočišný zen praktikujeme tehdy, pokud nás nezajímá nic jiného než jídlo a sex. Zazen snad brzo skončí a už se nemůžeme dočkat, až si dáme večeři. Nemůžeme se dočkat, až skončí sesshin a my půjdeme do baru a budeme flirtovat. Nemůžeme se dočkat, až své tělo proměníme v nástroj totálního sexu... Cvičíme z nějakého důvodu, ale ten teď není důležitý, hlavně aby už byl konec a my konečně mohli zažívat radosti těla. Určitě nikdo necvičí celý život jen živočišný zen, tento zen je nejspíš často střídán s nenasytným, případně pekelným zenem.

Soutěživý zen.

Zazen cvičíme jako sportovní disciplínu. Cílem je mít lepší pozici než ostatní, lépe se soustředit, je to prostě gymnastika a vyhrává ten, kdo sedí skoro dokonale a ani se nehne. Nehne brvou, je to gymnasta. Takový přístup jsem k zazenu nikdy neměl, ale na takové lidi narazil. Nemám ponětí, proč hledají v buddhismu gymnastiku. Správná pozice je důležitá, pozice je klíčová, ale nejsme na soutěži, kde cílem je mít dokonalou pozici a neudělat jedinou chybičku. Nepředvádíme zazen porotě, mistrovi, ostatním... Máme cvičit co nejlépe, ale co nejlépe může být dost nedokonalá, křivá pozice. Pokud je to nejlepší pozice, jaké jsme schopni, a my cvičíme upřímně, pak je to autentický zazen.

Lidský zen

O lidský zen jde tehdy, když nám jde především o image. Máme snahu vypadat jako opravdový mnich, nebo buddhista, snažíme se druhé přesvědčit tím, jak přesvědčivě vypadáme. Někdo má zajímavý new age účes, jiný korálky, někdo s sebou všude nosí sútry... tihle lidé se často přetvařují, aby působili osvíceně...   Kodo Sawaki takový zen nazývá lidským, v tom negativním smyslu, protože dharma nemá nic společného s lidskými představami o duchovním světě.

Nebeský zen

Nebeský zen cvičíte tehdy, když díky zazenu dosahujete nebeského klidu, dosahujete dalších a dalších stupňů samadhi... vaše vědomí stoupá výš a výš, až splyne s vědomím vesmíru... Samozřejmě že tihle lidé své duchovní zážitky dávají druhým najevo neustále pozitivním, nadšeným projevem a když zmíníte jakýkoliv problém, řeknou, že to je pouze ve vaší mysli. Jejich heslem je Láska. Jakékoliv utrpení, které zmíníte, odmítnou mávnutím ruky - není tu žádné utrpení, jen láska, na to musíme přijít... Když jeden čínský zenový mnich zakopl o kámen, z prstů na nohou  mu tekla krev. Dosáhl probuzení do reality každodenního života. Skutečně milovat znamená vidět skutečnost takovou, jaká je, a z toho vycházet ve svém chování. Zazen je někdy nepříjemný, někdy příjemný, fyzicky i mentálně. Záleží na tom, jak jsme se vyspali, jaké máme právě starosti, v jakém stavu je naše tělo, naše klouby. Cílem není zažívat nebeský klid, ale najít klid toho typu, kdy v okamžiku pouhého sezení nehledáme klid.  Prostě sedíme. Tady, nikoliv v nebi.


Takže jak to tedy máme pojmout? Zazen Gautamy Buddhy.

Kodo Sawaki ještě zmiňuje buddhistický přístup k zenu - přístup théravády, který má určité dobře známé ideály - především odstranit touhy a zlost -  a přístup mahájány, který má zase jiné ideály - především studovat a cvičit pro blaho druhých - ale podle Sawakiho musíme i takové buddhistické ideály překonat, abychom cvičili jako samotný Buddha. Musíme tedy prostě sedět s vědomím, že jsme buddha. To je správný přístup k zazenu. Protože jsem probuzený, cvičím zazen. Protože jsem kos, sedím na vysokém místě a večer zpívám. Už jste někdy viděli kosa, který zpíval, protože se snažil stát kosem? Nebo protože se snažil uklidnit? Nebo protože už se nemohl dočkat, až si dá žížalu? Ne, kos, protože je stoprocentně kosem, večer zpívá. Protože jsem buddha, sedím na zemi a cvičím to, co je přirozené pro probuzeného člověka, Buddhu. Tedy cvičíme zazen, protože jsme buddhové, nikoliv proto, že chceme být buddhové nebo jít do kina nebo se uklidnit. Cvičíme zazen, protože jsme buddhové. To je vše. To je shikantaza. Takový zen musí předávat mistr žákovi, buddha buddhovi, generace generaci...  vše ostatní je podružné.

Pokud cvičíme zazen s přístupem buddhy, budeme i jíst s přístupem buddhy, chodit do práce s přístupem buddhy, i pít pivo s přístupem buddhy. I když v životě budeme znova a znova klopýtat, v podstatě budeme pouze žít, bez toho, že by nás lákaly vidiny daleké budoucnosti, nebo jsme se utápěli v temných vzpomínkách na hrozné dětství. Najdeme svobodu v tom, že se nemusíme stát nikým jiným, než kým už jsme. Pokud máme pocit, že jsme nehorázní sobci, znamená to, že jsme zatím nepochopili, že v podstatě vůbec sobci nejsme.  Pokud máme pocit, že jsme hloupí a neschopní, jde jen o to, že jsme zatím nepochopili moudrost, kterou nosíme v srdci. Která z nás vyzařuje s každým opravdovým krokem, s každým opravdovým pohybem ruky.