Tři přístupy k buddhismu

Přemýšlel jsem v poslední době o tom, co lidi vede k tomu, aby praktikovali a studovali buddhismus. Myslím, že ještě před nějakými dvaceti léty lidé byli horlivě zapálení pro praxi buddhismu. Hledali učitele a kláštery nebo meditační centra, která nabízela atmosféru podobnou japonským nebo thajským klášterům. Mistr měl velkou autoritu a dokonce i evropští nebo američtí žáci buddhismu byli ochotni se tomuto mistrovi klanět až k zemi. Dnes - protože svět se během posledních asi dvacet let rapidně změnil - už skoro nikdo není ochoten "následovat mistra" a klanět se před ním až k zemi. Proč? Protože se nedávno ukázalo, že tihle velevážení mistrové, což byli většinou muži, ve skutečnosti zacházeli příliš daleko ve své lásce ke svým oddaným žákyním. S postmoderní vlnou, která zaplavila celý západní svět, přišla velká neochota kohokoliv nebo cokoliv věrně následovat. Teď neříkám, že to je dobře nebo špatně, jen říkám, že tu objektivně nastala změna. Velcí japonští, korejští a čínští mistři většinou umřeli, zanechali po sobě mnoho zmatených a zklamaných žen a mnoho napůl osvícených žáků, kteří evidentně nejsou schopni oslnit tolik lidí, jako jejich učitelé. 

Ale tohle vůbec není nějaký úpadek buddhismu. Je to jen velmi zřetelná a nevyhnutelná změna, která úzce souvisí s vývojem ve světě. Když přišel buddhismus do Činy, možná pár desítek let se Čína snažila napodobit Indy, ale takový buddhismus dnes prakticky neznáme. Místo toho je tu slavná éra čínských mistrů, kteří mávali klacky, křičeli a posílali žáky na trh pro víno. Evidentně tu došlo k přizpůsobení buddhistické praxe nové kultuře. Taková změna musí nutně přijít i v Americe a Evropě. Jiná cesta není. Evropané a Američané se musí přestat rigidně držet japonských zvyklostí, když cvičí buddhismus. Je to opravdu nejvyšší čas si uvědomit, že nemůžeme donekonečna opakovat čínské fráze  nebo japonské výkřiky. A nemůžeme opakovat styl japonských nebo čínských klášterů. Pokud to budeme dělat, nebude to probuzení buddhů, ale pohřeb pseudobuddhů. Tento pohřeb se už koná mnoho let, dokonce i v Japonsku. Kdokoliv si myslí, že primárním cílem náboženství je slepě, tupě, jako stádo ovcí opakovat navyklé rituály a ceremonie, nikdy nepozná probuzení Buddhy. Donekonečna odříkávat tytéž mantry a chvalozpěvy, aniž bychom měli upřímný zájem o dharmu, je naprostá ztráta času. Do smrti jen napodobovat mistry, bez toho, že by byla šance pochopit, o co vlastně v buddhismu jde, je ztráta času. Někteří učitelé trochu působí, jako by jim to tak vyhovovalo. 

Nikdo netvrdí, že musíte hledat pravdu pouze v dharmě, pouze v učení zenových mistrů. Ale pravda, která je nezávislá na buddhismu nebo jakémkoliv náboženství, touží být objevená. Je jí jedno, jestli ji objevíte uprostřed křesťanské modlitby, v mystice, nebo v čínském klášteře během klanění před soškou Buddhy. Hlavně ji objevte. A pak poznáte, že všechna pravá učení směřovala svými vlastními prostředky znovu a znovu, trpělivě, k pravdě. 

Nicméně v rámci buddhismu bych chtěl pojednat o třech hlavních proudech, jak chápat buddhismus. 

První přístup spočívá v chápání Buddhy jako idolu, nedostižném ideálu. Buddha je dokonalá bytost, dokonale osvícená, byl to Gautama Buddha. Nikdo se mu nevyrovná. Možná po mnoho životů se budete snažit dostat až na úroveň Buddhy Gautamy, ale nikdo se to nedozví, protože žijeme prostě teď a nevíme, co se komu podaří v dalších životech. V tomto přístupu je učitel jakýsi vzor, který je mnohem blíže tomuto ideálu než my - je to soucitný, moudrý, laskavý, trpělivý, tichý, pořádný, hluboký člověk... zkrátka téměř Buddha. Nechce být vynášen nad Buddhu, proto tihle učitelé nevytvářejí sekty, což je jim ke cti. Netvrdím, že nějaká konkrétní škola nebo učitel odpovídá tomuto přístupu, ale je to typické pro naladění žáků v théravádě.  

Druhý přístup je typický pro Rinzai Zen. Centrem úsilí žáka je dosažení satori, probuzení. Mistr dokazuje své probuzení svým přímočarým chováním, gesty, sebevědomím. Snaží se ke stejné zkušenosti a chování dovést své žáky. A naučit je způsob, jak toto učení, učení o probuzení, kde Buddha je prostě stav probuzení, předávat dalším generacím. Tady je problém v tom, že satori neznamená, že se někdo stane automaticky zralým, zodpovědným člověkem. Takového člověka může ovládnout ego jako kohokoliv jiného. Ten člověk už sice nahlédl na druhou stranu zdi, spatřil věci takové, jaké jsou, ale to vůbec neznamená, že si tento způsob chápání věcí bude dále uchovávat a cvičit. Satori musí být něco, co praktikujeme v každodenním životě, a ne způsob, jak se stát duchovní celebritou. Z učení mistrů linie Rinzai je jasné, že předpokládali, že jejich žáci, kteří dosáhli pravdy, budou tuto pravdu znovu a znovu cvičit, poznávat a učit se jí v každodenním životě. Případně - pokud uznají za vhodné - ji budou učit druhé.    

Třetí přístup je trochu odlišný od dvou prvních. Je to tradice v linii mistra Dógena. Někdy se říká Soto Zen, ale mistr Dógen takové kategorie neuznával a učil prostě buddhismus. Protože je ale Dógenův přístup zjevně jiný než přístup jiných škol, pro orientaci nazýváme tuto tradici tradici v linii mistra Dógena, nebo Dogen Zen nebo prostě naše tradice. Mistr Dógen neučil o Buddhovi jako o dokonalé bytosti, kterou je nemožné v duchovním smyslu dostihnout v tomto životě. Mistr Dógen, podobně jako učitelé v linii Rinzai, vysvětluje a učí, že Buddha je stav mysli. A tento stav je velmi obyčejný stav. Nicméně na rozdíl od učitelů školy Rinzai mistr Dógen neklade důraz na dosažení satori, ale na praxi zazenu jako samotném vyjádření probuzené mysli. Nejen zazen, ale všechny naše každodenní činnosti jsou pak šancí vyjádřit probuzenou mysl Buddhy. Pro mistra Dógena je nejdůležitější uskutečnit ideál Buddhy právě v tomto okamžiku. Pokud bychom cvičili s takovým přístupem, kdy každý okamžik je probuzení, pokud opravdu něco zcela děláme, pak by vůbec nevadilo, že se za den tisíckrát pokloníme nebo stokrát zapálíme tyčinku nebo stokrát zazpíváme tutéž mantru. Cokoliv budeme dělat, ať je to rovnání zboží v supermarketu, nebo řídit náklaďák, nebo podvojné účetnictví nebo pilotovat velké dopravní letadlo, podle mistra Dógena to můžeme dělat s myslí buddhy, probuzeně, cele, dokonale. Vůbec tu nejde o snahu dosáhnout osvícení v budoucnu, natož vytahovat se osvícením v minulosti. Jde tu prostě o to řídit vlak, roznášet poštu, vařit polévku, přebalovat dítě, restartovat počítač. Takže tohle je skutečný zen mistra Dógena, který zjevně nemá nic společného s tupým omíláním súter nebo lezením do zadku představenému kláštera, nebo dvaceti stupni postavení mnicha. Nemá to nic společného s příslušností k buddhismu nebo jinému náboženství. Má to hodně společného s příslušností k Pravdě, která je nad jakýmkoliv vyznáním. 

Mnoho lidí se pozastavuje nad tím, že takový zen praktikuje miliony lidí na celé planetě. Prostě něco celý den dělají. Je tu ale jedno velké ALE. Ti lidé povětšinou nemají nejmenší potuchy, že praktikují pravdu. To je jedna věc. A druhá, ještě závažnější, ti lidé nemají nejmenší potuchy, že když ze země zvedají pytel brambor, celý vesmír zvedá pytel brambor, celý vesmír je v tu chvíli pytel brambor a nikde není jediný problém, nic, co by na tomto světě bylo třeba měnit. Jinými slovy, celý svět je plný probuzených lidí, kteří jsou ovšem hned v příštím okamžiku naprosto zahlceni svými iluzemi a tyto iluze považují za skutečnost a tyto iluze řídí jejich život. To nemá nic společného s dharmou, kterou učil Buddha. Dělejme věci v každodenním životě jako dosud, tedy upřímně a poctivě, ale současně, pokud v nich, těchto každodenních úkonech nenajdeme Buddhovu mysl, probuzení k Pravdě, jsme teprve na samém začátku cesty k probuzení k pravdivému životu. Pokud zazen nechápeme jako samotné probuzení v tomto okamžiku, jako probuzení celého vesmíru do pravdy v tomto okamžiku, pak nás čeká ještě dlouhá cesta, než pochopíme, že nás žádná dlouhá cesta ohledně cvičení zazenu nečeká a že zazen vždycky budeme cvičit pouze v tomto okamžiku a nikdy ho nijak nevylepšíme, i kdybychom se rozkrájeli.