Před časem jsem vytvořil vlastní facebookovou skupinu, která se vztahuje k mým článkům tady na blogu a naší praxi v Centru Lotus, kde každý pátek vedu zazen a poskytuju provázení, povídání, přednášky, teisho, jakkoliv to nazvete. Loni jsem rozhodně prošel určitou duchovní očistou, přehodnotil jsem některé své názory a přístupy k buddhismu a to dovršila četba knížky Zen je největší lež všech dob, která je zachycením důležitých myšlenek Kodo Sawakiho ohledně Buddhovy Cesty. Od listopadu píšu trošku jinak než dřív. Rozhodl jsem se teda napsat sám se sebou rozhovor, v kterém se pokusím vysvětlit, co se v mém životě a mé praxi změnilo a proč. Protože nevím o nikom, kdo by mi kladl ty správné otázky, položím si je sám. Taky mi to pomáhá si věci v hlavě ujasnit, když se sám sebe ptám a sám si odpovídám.
Takže pojďme se podívat, jak se fiktivnímu novináři podařilo se mnou vést rozhovor o tom, co píšu a praktikuju v poslední době...
Loni ses hodně zabýval křesťanstvím, křesťanskou kontemplací, studoval jsi bibli, dokonce ses účastnil exercicií v kolínském klášteře, kde tě cvičením provázela karmelitánka sestra Denisa. Copak nestačí zen k tomu, aby člověk cvičil a kultivoval svou moudrost a dával svému životu smysl? Proč jsi do toho zamíchal křesťanství?
Narodil jsem se v rodině katolíků, moje babička mě nechala pokřtít. I když jsem nikdy nechodil do kostela a neřešil až do loňska svůj vztah k Bohu, nikdy jsem necítil odpor ke křesťanství, naopak. Postupně jsem narážel na osobnosti a teology, například mistra Eckhardta nebo Tomáše Halíka, kteří o životě mluvili nesmírně moudře a naznačovali, nebo někdy přímo tvrdili, že Bůh je něco mnohem, mnohem hlubšího a lidskému rozumu vzdálenějšího, než většina křesťanů připouští. To mě zaujalo. Začal jsem chápat Boha jako nejhlubší původ, zdroj, základ... ale o takovém zdroji, nejhlubším původu všeho, píše i mistr Dógen, akorát pro to má jiné názvy. Došlo mi, že tento fenomén - esence, podstata, původ, zdroj - jakkoliv to nazvete - je nedílnou součástí nejen křesťanství, ale rozhodně i zenu. A že je třeba s tímto Bohem - nebo esencí - pracovat a vycházet z toho zdroje, když pracujeme, cvičíme zazen nebo přemýšlíme o smyslu života. Všichni máme jedno společné - všichni jsme byli vytvořeni z té prapodstaty a ta prapodstata nezná dobro ani zlo, nahoře ani dole, nebe ani peklo. Všechny naše lidské šarvátky a soutěže, snaha vyniknout nad druhé, vlastnit to a ono na úkor zájmu druhých, to všechno je červivá aktivita hloupých lidí, kteří zapomněli, odkud jsme všichni přišli a kam se všichni navrátíme. Do jednoho. To je základ zenu, to je základ křesťanství. Samozřejmě tu máme velký problém - mnoho buddhistů zapomíná, že smyslem praxe je právě toto - návrat k prvopočátku, objevení tohoto prvopočátku a postavení našich aktivit na tomto prvopočátku. Křesťanským jazykem - návrat k Bohu, kontakt s Bohem, neustálý dialog s Bohem, konzultace našich aktivit a smyslu našeho života tváří v tvář Bohu. Buddhista musí neustále konzultovat dharmu - žiju v dharmě? To znamená vidím, kdo skutečně jsem? Chápu, odkud se vzaly moje problémy? Mám autentický zájem o druhé? Proč ne? Proč ano? Cvičíme zazen - to je návrat k naší podstatě a současně probuzení v této podstatě, probuzení ke svému pravému já. Protože sedím na zadku a nikam se necpu, nikoho nepoučuju, na nikoho se nezlobím, konečně si můžu uvědomit, kdo jsem, proč jsem, jak jsem, co jsem. Totéž v křesťanské kontemplaci - nikoliv modlitba typu - Bože, prosím tě, pomoz! Ale modlitba typu - Bože, ty vidíš, jaký jsme hlupák. Jsem rád, že jsi! V kontemplaci si nic nepřejeme, v kontemplaci zjišťujeme, kdo jsme v podstatě - vidíme rozdíl mezi hloubkou sebe a povrchností sebe, rozdíl mezi hlubokou otázkou a povrchní žádostí. Takže loni jsem zjistil, že základ křesťanství a zenu je totožný. Začal jsem si některých křesťanů opravdu velice vážit a našel jsem mezi nimi přátele, kterým naprosto důvěřuju a miluju je - jako lidi i jako osobnosti. Jsem jim vděčný, že mi tito lidé pomohli objevit hloubku a čistotu křesťanství. A to mi dává ještě větší chuť a sílu věnovat se autentické buddhistické praxi. Nejsme tu sami - my buddhisté - tu jsme se všemi, kteří věří, že všichni, bez rozdílu, pocházíme ze stejného základu a že tento základ je třeba střežit jako oko v hlavě a udělat z něho hlavní smysl života, hlavní zdroj a směr života. Ano, my tomu říkáme dharma. Ale o slova tu nejde, jde o to, co se děje v srdci. Takže imperativem pro všechna náboženství je - v rámci vlastní formy pěstujte a kultivujte nejhlubší úctu k tomu, co nás všechny spojuje - a pokud nevíte, že ten váš Bůh je univerzální a stvořil všechny lidi bez rozdílu, pak své náboženství urážíte. Jen náboženství, které lidi spojuje, ačkoliv má své vlastní rituály a cvičení a formy, je smysluplné. Náboženství, které rozděluje, není žádné náboženství. Před pár dny jsem se sestrami Karmelitánkami v Jinonicích zachraňoval jejich andulku. Je to vlastně splněný sen - konečně jsem mohl vlastní činností být součástí těch aktivit řádových sester, které jsem celý život tiše obdivoval. Nechápal jsem, co vlastně dělají, ale cítil jsem, že dělají něco důležitého. A před pár dny jsem se toho mohl účastnit. Nezáleželo, jaké náboženství vyznáváme, spíše, že máme tentýž cíl, tentýž smysl života - nechovat se sobecky a pomáhat druhým, protože jsme všichni stejného rodu.
V poslední době píšeš často o "dharmě" nebo takové věci jako "tělo a mysl buddhy". Nebojíš se, že takovým jazykem se odcizuješ od obyčejného člověka, který takovým pojmům nerozumí?
Cvičit zazen se mnou chodí na jedné straně lidé, kteří už četli spousty knih o dharmě a Buddhovi a pokud jsou intelektuálové, jsou na takový jazyk zvyklí a sami ho používají. Ale na druhou stranu ne každý chce řešit filozofické problémy buddhismu - lidé prostě chtějí cvičit a zjistit, jestli se mohou stát sami sebou. Takové pojmy jim moc neříkají. Jsem si vědom, že ne každý se zajímá o filozofii buddhismu. Na druhou stranu když půjdete na kontemplaci s křesťany, narazíte na pojmy jako "svátost smíření", "svaté přijímání", nebo "Duch svatý". Lidé musí počítat s tím, že pokud cvičí v rámci nějaké mnoho staletí staré tradice, ať už je to Buddhova Cesta nebo křesťanství, budou se muset smířit s tím, že narazí na specifický jazyk a pojmy. Slovo "dharma" bylo jedno z prvních slov, na které jsem sám narazil, když jsem poprvé zavítal do zenového centra. Dharma, Buddha, sangha. To jsou tzv. tři poklady. Bez nich není Buddhova Cesta. Zkusím tedy dovysvětlit pro ty, kteří těm pojmům nerozumí: Dharma je Buddhovo učení obecně, ale Buddhovo učení je vlastně pravdivá skutečnost, v které žijeme, takže dharma je to, na co narážíme, kamkoliv jdeme. Pokud ignorujeme dharmu, znamená to, že jsou pro nás důležité především názory lidí, nejrůznější společenské trendy, náboženství jako něco, co, rozděluje... Pokud akceptujeme dharmu, naše ego ustupuje do pozadí, rozdíly mezi náboženstvími ustupují do pozadí a objevuje se to, co samo o sobě čistě září na všechny strany jako pravda, která platí pro všechny a pro všechno. Buddha je na jedné straně člověk, který přišel s tímhle učením, co se tu snažím vysvětlit, na druhou stranu je to především stav našeho vlastního těla a mysli, když se otvíráme dharmě. Buddha je stav probuzení, když zcela zakoušíme věci tak, jak jsou, aniž bychom je hodnotili. Sangha je jakákoliv skupina lidí, kteří se sejdou, aby spolu cvičili. I když se sejdou tři lidé, aby spolu cvičili Buddhovu dharmu, je to sangha. Nemám rád slovo buddhismus, protože to implikuje opak toho, o co v dharmě jde - o spojení všech věcí v pravdě, o nastolení univerzální pravdy, nikoliv o nějaké specifické náboženství určitých lidí. Proto navrhuju Buddhova dharma nebo Buddhova cesta nebo prostě zen jako náhradu ošklivého slova "buddhismus".
Někdy můžeme narazit na tvrzení, že "zen je obyčejný život". Proč o něco usilovat? Nestačí ráno vstát, umýt se, snídat a jít do práce? Existuje spousta příběhů, které naznačují, že mnich dosáhl probuzení, načež se vrátil mezi obyčejné lidi a o žádné snaze nemluvil. Probuzený člověk už všechno ví a nemusí se o nic snažit! Proč by měl cvičit zazen, když už dosáhl osvícení?
To je nesmírně důležitý problém a velká mystifikace. V rámci Buddhovy Cesty neexistuje nic jako "dokončení cesty" nebo "konečné osvícení". I když někdo zažije satori, uvědomí si, že každý den musí vstát a něco dělat a že každý den se jeho iluze a touhy budou vracet. Pokud někdo dosáhne nějakého takového poznání, tím spíš chápe hodnotu cvičení zazenu, kdy se vrátíme ke zdroji všech věcí a nastavíme zrcadlo vlastním klamům. Co se týká každodenního života, je rozdíl, jestli chodím do práce, abych vydělal peníze, nebo proto, abych znovu a znovu zkoušel být sám sebou v přítomném okamžiku. Myjeme nádobí proto, že je špinavé, nebo protože jsme buddhové? Takže každodenní život zenového mnicha nebo zenového laika by měl být každodenním úsilím vracet se do stavu probuzení - uprostřed každodenních činností. Takže pracovat a konat bez vidiny zisku, ale kvůli dharmě. To znamená kvůli tomu, že máme v tomto životě úkol nahradit sobecký život životem, který je spojen s univerzální pravdou a univerzální starostlivostí. V přírodě neexistuje dělat něco s vidinou zisku pro sebe. Všechno spolu navzájem spolupracuje. Kromě virů, které zajímá jen to, aby se hezky množili - takže nebuďme jako pandemie! Tohle - nemyslet pořád jen na sebe - se musíme učit každý den znovu a je jedno kolik duchovních zážitků jsme měli. Kodo Sawaki sám říkal, že neustále musí napomínat sám sebe. Neustále si musel připomínat něco jako - probuď se, ty bláznivý Sawaki!
Jak vypadá úklid probuzeného člověka v porovnání s úklidem neprobuzeného člověka?
V zenu nejde o to, že bychom rozdělili lidi na dva tábory - ty probuzené a ty neprobuzené. Je to jinak. Náš stav dělíme na probuzený a neprobuzený. Během dne je každý stokrát, tisíckrát plně probuzeným člověkem, a milionkrát za den podléhá klamům mysli. Když studujeme dharmu, učíme se cvičit, praktikovat probuzený stav uprostřed každodenních činností a zpětně na tento stav ukázat jako na ideální stav. To znamená - před chvílí jsem řekněme vařil oběd - a neměl jsem přitom vůbec čas řešit politiku nebo romantickou lásku. Takže jsem pouze vařil - to je probuzení. Nevěděl jsem, jestli mám přítelkyni, kolik mám na účtu a že mám špinavé auto. Pokud ale během vaření nebo uklízení myslíme na to, že nemáme rodinu nebo peníze nebo že máme blbou náladu, je to stav klamů. Z toho se lze probudit vlastní vůlí - když si řekneme - probuď se. Když to nepomáhá, pomůže studená sprcha. Pokud nás před měsícem opustila přítelkyně a je nám smutno, jsem si jist, že ledová sprcha nám připomene, kdo vlastně jsme! Buddha.
Ale lidé mohou mít velmi komplikovaný život a sprcha pomůže na pět minut. Jak můžeme žít probuzeně a moudře, když v životě čelíme nejrůznějším patáliím?
Ale o to právě jde - když ničemu nebudeme čelit, když nebudeme mít osobní problémy, jak pak budeme moct zjišťovat, co je dharma? Potřebujeme mít problémy, abychom se učili s těmito problémy pracovat. Musíme je každý den mnohokrát za den - uprostřed každodenních aktivit - transformovat v probuzení. Ano, určitě potřebujeme problémy, bez toho nemůžeme cvičit žádnou moudrost. Moudří lidé jsou moudří, protože znají dobře závažnost utrpení. Ale současně s utrpením umí pracovat. To neznamená, že už netrpí, ale nejsou obětí utrpení. Ať už věří v Boha nebo v dharmu. Ať už se modlí nebo cvičí zazen. Pokud známe kořeny utrpení, není to totéž utrpení, které vzniká jako neznámý, nebezpečný živel, který nás požírá zaživa.
Je zazen lék na všechno?
Zazen je spíš jako zrcadlo, v němž vidíme, že máme červený nos. Zazen nastavuje zrcadlo. Víme, kdo jsme. Když si nikdy nenastavíme zrcadlo, budeme si o sobě do smrti myslet nejrůznější věci, které prostě nejsou pravda. Ale jsou lidé, kteří cvičí zazen, aby si jen potvrdili svoje iluze. Proto je nutné mít někoho, kdo nám pomáhá cvičit zazen správně. Nejde jen o správnou pozici těla, ale také správný přístup. Necvičíme zazen proto, abychom se stali někým jiným, nebo abychom měli nějaké spirituální zážitky, ani proto, abychom nevyčnívali z davu mnichů. Není to ani vojenská disciplína, ani spirituální běsnění. Je to návrat k vlastní, původní přirozenosti, z které jedině může vycházet autentická moudrost.
Kolik toho musíme vědět, abychom byli moudří?
Ideální by bylo, kdybychom nevěděli nic. Zhola nic. V tom stavu se automaticky dostavuje probuzení. Ale ve společnosti lidí musíme pracovat s informacemi, musíme komunikovat, používat jazyk, logiku... Zen je paradoxní cesta - je to cesta, kde pomocí jazyka překonáváme limity jazyka a přicházíme do stavu, kde jazyk nefunguje. Proto v dávných dobách zenoví učitelé používali gesta, výkřiky nebo různé pohyby, aby vyjádřili univerzální pravdu. Ale než to udělali, většinou docházelo ke kratším nebo delším diskuzím nebo přednáškám. Takže potřebujeme se něco dozvědět, mít nějaký filozofický základ a pak se naučit tento základ zničit. Není to tak nelogické. Je to jako vyhazovací kapesník, toaletní papír nebo sirka. Prostě zapálíme sirku a jakmile její role skončila, vyhodíme ji do koše. Když se jeden mnich zeptal čínského zenového mistra, jaký je smysl Buddhova učení, mistr mu odpověděl, že právě spěchá na záchod. To neznamená, že tím chtěl říct, že smysl Buddhova učení není žádný. Místo slov o učení sám manifestoval toto učení vlastním skutkem - šel na záchod. Jsem si ale jist, že do té doby z jeho úst mniši slyšeli nejrůznější přednášky o dharmě. Podobně v autoškole můžeme nejdříve studovat, jak funguje brzda, spojka, zpátečka, ale na cvičišti už někdo prostě musí šlápnout na plyn a pustit spojku. Vědomosti jsou jedna věc, motor, který zhasl uprostřed křižovatky, je jiná věc. Samotné studium filozofie je k ničemu, když tu filozofii neaplikujeme v životě. Aplikovat zen v životě znamená být od rána do večera aktivní a činorodý a vyhnout se zbytečným intelektuálním debatám. Proto zenoví učitelé usměrňují, jakoby regulují žáky, kteří mají sklon ze všeho dělat intelektuální problém, místo aby se prostě probudili, když nalévají čaj nebo jdou do sprchy.
Co může dát učitel žákovi nebo prostě někomu, kdo se zajímá o cvičení Cesty?
Ještě než si všichni sedneme na zafu, abychom cvičili zazen, už všechno víme - už jsme hotoví buddhové. Začátečník je skutečně mistrem, mistr je skutečně opět začátečníkem. Problém je, že naprostá většina lidí tohle vůbec nechápe. Takže od učitele čekají zázraky. Nechápou, že jsou na tom s tím člověkem v podstatě úplně stejně. Někoho bolí záda, někdo má žaludeční problémy a někomu umřela kočka. Učitel by měl vědět, jak praktikovat, jak aplikovat dharmu v obyčejném životě. To ale neznamená, že v hlavě nosí nějaký poklad. Buddhové jsme na začátku, ve svém holém základu, všichni. Jde o to naučit se znovu a znovu vracet k tomuto holému základu. Učitel tedy může někoho naučit, jak se takto vracet k vlastní podstatě.
Kam směřuješ?
Do Braníka vyměnit auto za skútr...
To je typická odpověď rádoby zenového mistra. Já se ptám, kam v životě míříš, jaké máš ambice?
Chtěl bych každý den žít tak, jako by to byl jediný den mého života. Někdy prostě nemyslím na to, co bude nebo co bylo a prostě si užívám ten den, takový, jaký je. Teď jsem šťastný, protože opravdu za chvíli sednu do auta a jedu něco zařídit. To je můj hlavní cíl tento den. Od rána jsem něco dělal, učil angličtinu, ale to už je jedno. Teď musím něco zařídit a vím, že když nebudu řešit zítřek nebo příští rok, budu šťastný, moje ego odpadne. Člověk nemůže být nešťastný, když jeho ego odpadlo. A ego odpadne jedině tehdy, když něco děláme s plným nasazením. Takže ano - chci žít s plným nasazením, to je moje ambice pro zbytek života. A nechci si něco o sobě namlouvat. Když píšu divné věci, je to takový zakódovaný jazyk, kterým si připomínám, že pravda není v mé hlavě.
No comments:
Post a Comment