Issho Fujita: Dharma není z tohoto světa

V jednom článku zenového učitele Issho Fujity jsem četl jeho myšlenku, že dharma není z tohoto světa. To je důležitá věc. Pokud chápeme dharmu jako samotnou skutečnost, v které existujeme, jak může tento velmi realistický japonský učitel tvrdit, že dharma je něco mimo tento svět? On ale netvrdí, že dharma je někde mimo tento svět. Když říká, že dharma není z tohoto světa, má tím na mysli, že dharma se netýká světa lidí. 

Dharma a svět lidí jsou dvě zcela rozdílné dimenze. Poznávat dharmu znamená opouštět svět lidí. Světem lidí mám na mysli kulturu, politiku, společnost, vzdělání, hodnoty a jakékoliv fundamentalisticky chápané náboženství. Můžeme mluvit o sekulárním světě a duchovním světě. Duchovní svět tu je teprve tehdy, kdy lidská hlediska přestávají platit. Duchovní znamená to, co překračuje svět lidí. Spirituální je obyčejně chápáno jako to, co je protikladem materiálního, ale rozdělit svět na spirituální a materiální pořád znamená chápat věci jako obyčejný člověk. Obyčejný člověk vejde do kostela nebo do nějakého buddhistického chrámu nebo medituje a hned si myslí, že vstoupil do spirituálního světa. Ve skutečnosti vyměnil jedno hledisko za jiné hledisko. Skutečně duchovní je až to, kde lidská hlediska neplatí. Dokud dharmu chápeme jako něco, co do tohoto světa vnáší klid nebo hloubku nebo moudrost, dotud nechápeme, co dharma je. Dharma začíná až tam, kde naše chápání neplatí. Kde  jakékoliv myšlenky nebo závěry nemají žádnou, naprosto žádnou hodnotu. 

Svět lidí je pořád světem, kde se setkáváme s nějakými názory a hodnotami. Máme tu štěstí a neštěstí, spokojenost a nespokojenost, klid mysli a neklid mysli, osvícení a klam, nebe a peklo, nahoře a dole, úspěch a neúspěch, bohatství a chudobu, zdraví a nemoci. To je svět lidí. Proto Kodo Sawaki říkal: Přestaňte být člověkem! To je totéž, co říká Issho Fujita. Jde o ten samý princip: přestaňte být závislí na hodnotách lidí. Tedy když cvičíme zazen jako člověk, zajímá nás, jaký to má smysl, jaký můžeme očekávat výsledek. Lidský zazen je zazen, v kterém hledáme klid nebo satori. Zazen jako cvičení dharmy je ale něco jiného - je to aktivita, která nemá nic společného s lidskými hledisky. V této aktivitě je absurdní hledat osvícení nebo snažit se zahnat iluze. V aktivitě zazenu, který je cvičen uprostřed dharmy, neplatí nic z toho, co si myslíme. V této aktivitě neexistují žádní učitelé ani žáci, žádné osvícené nebo oklamané bytosti, žádný úspěch nebo neúspěch. Je tu jen cvičení dharmy, jen pravdivá aktivita celého univerza. To je aktivita, která nemá nic společného se světem lidí. 

Na druhou stranu - pokud vstupujeme do takové aktivity, kde už lidské názory nemají žádnou hodnotu, kde všechno je samo o sobě pravdivé, zničili bychom tuto čistotu, kdybychom sami sebe považovali za nadřazené nebo oproštěné od světa lidí, v kterém vládne zmatek, soutěž a honba za osobním úspěchem. Když se setkáváme s dharmou, na jedné straně opouštíme svět lidí, ale na druhé straně tento svět vnímáme nově. Ani Kodo Sawaki ani Issho Fujita se neobrátili k lidem zády. Naopak. Trpělivě ukazují lidem, kde lze najít dharmu a jak cvičit dharmu. A každý, kdo vstupuje do této dharmy, která je nezávislá na světě lidí, miluje na lidech všechno, co je autentické, povzbuzuje lidi, aby byli autentičtí, nezávislí na trendech a fundamentalistických náboženských postojích, aby se přestali povyšovat a aby se přestali podceňovat. Když se setkáváme s dharmou, naše snaha být lepší než druzí je absurdní. Naše tendence se podceňovat je také absurdní. Proto setkávat se s dharmou a cvičit dharmu, v zazenu a každodenních činnostech, znamená ani se nepodceňovat ani se nepřeceňovat. Být sám sebou, nezávislý a současně soucitný, oproštěný - to znamená neulpět na akademickém hnidopišském rozboru všeho - a současně vážit si učení lidí, kteří nás vedou do dimenze, v níž panuje naprostá svoboda - autentické osvobození člověka od světa lidí, v němž  je všechno černobílé. I když si myslíte, že nevidíte věci černobíle, jste si jisti, že jste překročili problém klam versus osvícení? Dokud věříte tomu, že zatím nejste osvíceni, nacházíte se v černobílém světě lidí. Proč Sawaki důrazně tvrdil, že nikdy neměl satori? Protože kdyby řekl opak, znamenalo by to, že jen potvrzuje, že nepřekročil černobílé chápání světa. Když tvrdil, že nikdy nezažil satori, vypadá to, že bílou pouze nahradil za černou, a tím vlastně nevystoupil z černobílého chápání světa. Ale on odmítnutím vlastního satori ve skutečnosti rázně odmítl černobílé vnímání světa - neodmítl probuzení z černobílého světa jako takové, ale odmítl probuzení jako výměnu černé - klamu - za bílou - osvícení. 

Když tedy cvičíme zazen v dharmě, neplatí nic z toho, co jsme si kdy mysleli, nebo co nám kdy kdo říkal. Cokoliv Kodo Sawaki učil druhé, mělo jeden jediný smysl - snažil se druhé povzbudit, aby se v sobě setkali s dharmou a zapomněli na všechno, co jim kdo kdy říkal. A zapomněli na svoje představy o osvícení a neosvícení. A tak navázali kontakt s dharmou celého vesmíru, v níž je všechno v naprostém pořádku. Není to ale ten pořádek, jak ho chápeme jako lidé. Je to pořádek, který tu byl odjakživa a který nikdy nikdo nemusel nastolit, nikdo nikdy ve vesmíru nemusel uklízet nebo zakládat nějaké náboženství. 

My lidé však musíme vidět rozdíl mezi černobílým, oblouzeným světem lidí, kde není pro dharmu místo, a dimenzí, kde je všechno naprosto dokonalé od samého počátku a kde jsme osvobozeni od světa lidí, ačkoliv fyzicky a prakticky dále zůstáváme velmi aktivní ve světě lidí. Je tu tedy možnost - jak nám to ukázal sám Gautama Buddha - překročit svět lidí a setkat se s autentickou dharmou, která je nezávislá na světě lidí, přičemž pro lidi objevuje osvobození od světa lidí.