Když studujeme mistra Dógena, můžeme si všimnout, že v rámci filozofie dělí svět na objektivní a subjektivní, někdy to můžeme chápat tak, že objektivní je v jeho pojetí materiální, kdežto subjektivní je v jeho pojetí idealistické. Přinejmenším mistr Gudo Nishijima tak často učení mistra Dógena vysvětluje. S tím nemám problém. A mistr Dógen pak říká, že teprve, když překonáme protiklad subjektivního a objektivního, neboli ideálního a materiálního, jsme probuzeni v celé skutečnosti. Tahle filozofie mi pomáhala mnoho let překonat tendenci hledat nějaký abstraktní ideál na jedné straně, a toužit po nějakém materiálním pohodlí na druhé straně. I když jsem často sklouzl do pozice, v níž jsem si představoval nějaký buddhistický ideál, takže jsem zapadl do temnoty, nebo si představoval nějaké materiální blaho, třeba hodně peněz nebo dokonalou milenku, takže jsem taky zapadl do temnoty, kdykoliv jsem usedl do zazenu a pouze seděl, jasně jsem cítil, že obojí je jen jednostranné a nesmyslné chápání skutečnosti a že pravé uspokojení člověka a smysl života spočívá v probuzení do stavu, v kterém nejsme rozděleni na ideální a materiální.
V praxi to pak vypadá třeba tak, že když jste s ženou, kterou milujete, ale je tu nějaký zádrhel, máte vždycky možnost probudit se ze snu o tom, jak by se vaše žena mohla chovat, kdyby... nebo jak byste se mohli dobře najíst, kdyby... a místo toho ji prostě obejmete - bez očekávání teplé večeře nebo jejího potvrzení, že vás "miluje". Tohle je samozřejmě hrozně těžké praktikovat. Většinou se prostě naštveme, že večeře je studená nebo že žena prohlásí, že miluje někoho jiného. A netvrdím, že to je něco nelidského. Je to naprosto lidské a pochopitelné, že bychom se chtěli večer dobře najíst, když jsme přišli vyčerpaní z práce... a žena slíbila, že uvaří. A není nic nepochopitelného, že člověka zraní, když mu žena po letech řekne, že miluje někoho jiného. A když budete cvičit zazen každý den třeba sto let, můžete nakonec skončit v koutě - nemám co jíst a žena mě nemiluje. A můžete říkat, že to je život a že kdo tvrdí opak, je snílek. Ano - samozřejmě že tak to často v životě dopadá a je to realita, o tom není sporu. Mistr Dógen říká - i když nemáme rádi plevel, on roste. Je to tak, že i když bychom chtěli být stále mladí, stárneme. I když bychom chtěli být stále milováni, někdo nás přestane milovat. I když bychom chtěli mít stále dostatek peněz, přichází krize a musíme se uskromnit. O tom není sporu. Ale zazen - a učení Buddhy - není jen o tom vyrovnat se s tím, že život je těžký a že zestárneme a zemřeme.
Buddhovo učení je také o určitém osvobození od sebe a světa. V buddhismu - tedy v jeho asijských učeních - jsem nikdy nenarazil na termín "spirituální" nebo "duchovní". Spiritualita je čistě západní problém a protože "spirit" znamená "duch", jedná se o něco, co souvisí s "duchem". Tady se nabízí dvě vysvětlení toho, co je spiritualita. Jedno je správné a jedno je úplně špatné. Začnu tou špatnou variantou. Duchovní je v tomto chápání všechno, co se týká "duše". Víme, že v buddhismu není žádné učení o duši nezávislé na těle. Duše po smrti nikam neputuje, není tu reinkarnace. Tak to učí mistr Dógen a tak to dává smysl. Buddha učil, že není žádné "já", ani žádná "duše", která by byla nezávislá na těle. Z toho hlediska mluvit o duchovnosti v rámci buddhismu je vlastně holý nesmysl. Pak dává smysl, když někdo říká, že zen není spirituální. Není spirituální, pokud bychom za spirituální považovali něco, co se týká problémů duše. Ale spiritualita není o duši!!! Spiritualita v tom pravém smyslu znamená něco, co se týká ducha. Jde původně o Ducha svatého. A Duch svatý není žádná duše, žádné "já". Duch svatý je - když nebudeme zacházet do nekonečných teologických hloubek - v podstatě - při vší úctě ke křesťanům, které může takové přirovnání urazit - totéž, co bódhi čita, což je duch probuzení. Jen zkrátka jde o smysl, ducha, jiskru... mistr Gudo Nishijima to popisuje jako "vůli k pravdě". Existuje něco, co otupělého člověka vytrhne ze snění o penězích nebo ze snění o osvícení - když narazí na pravé učení a pravou praxi. To je duch probuzení. A právě o tento duch probuzení jde ve spiritualitě.
Protože žijeme na Západě, nemůžeme se vyhnout problému spirituality. Lidé cítí, že tu je něco duchovního. I když se nehlásí ke křesťanství, kde smysl pro spiritualitu je vlastně smyslem pro věci Ducha svatého, lidé na Západě cítí potřebu něčeho duchovního. Proto v řadách lidí, kteří cvičí zazen, pořád narážím na lidi, kteří mají silný vztah ke křesťanství. Když pak tihle lidé čtou knihy Tomáše Halíka, cítí, že tu jde o něco autenticky spirituálního. Pokud spiritualita je náš kontakt s probuzením, pak nemůžeme čekat, že v buddhismu západní člověk nebude hledat tuto spirituální dimenzi. Dlouhá léta jsem si myslel, že prostě žádná spirituální dimenze v buddhismu není a že je to totální blud. Prostě sedím, prostě jdu na záchod, prostě jdu spát. Když ale pozorně studujeme učení mistra Dógena, mistra Kodo Sawakiho nebo mistra Shunryu Suzukiho, jasně v jejich výkladech buddhismu cítíme apel na probuzení člověka, na osvobození člověka od toho, co je pouze materiální a toho, co je pouze ideální, tedy osvobození od myšlenek i od materiálních tužeb.
Samozřejmě nikdo po nás nechce, abychom se vysvlékli z vlastního těla a z vlastní mysli. Být spirituální ale znamená vracet se znovu a znovu do stavu, kdy sice máme tělo a mysl, ale toto tělo a mysl - díky smyslu pro probuzení, tedy díky vůli nebo duchu probuzení, bodhi čita, překonáváme. A tomu překonání mistr Dógen říká "zapomenout na sebe" a "být jedno s vesmírem". Křesťané mají stejný ideál nebo apel na člověka - být jedno s Bohem. V praxi to může být třeba tohle - dobře, neprotivím se vůli Boha, není večeře, ona mě nemiluje, ale je tu Bůh, je tu něco důležitějšího než to, jak bych si představoval svůj život. A takhle je to taky probuzení v budhismu a současně osvobození od sebe. A tomu na Západě říkáme autentická spiritualita. Smysl pro překonání sebe a probuzení do věcí, které nás přesahují, aniž bychom si takové věci jen zbožně představovali.
Kodo Sawaki kritizuje ty, kteří by si mysleli, že má nějakou cenu dosahovat zbožného vytržení. Být jedno s univerzem podle Sawakiho není žádné vytržení, žádný extatický stav, ale naprosto ten nejpřirozenější stav těla a mysli. Je to naprosté spočinutí tady a teď, kde nejsme otroky vlastního těla a vlastní mysli. K tomuto stavu, k tichosti "ducha", se můžeme vracet mnohokrát za den. Ale především nesmíme zapomínat, že cvičení meditace není snahou získat něco pro sebe. Ano, taková meditace existuje, ale to je komerční meditace. V zenu stejně jako v křesťanství má cenu jen taková meditace, která vede k osvobození od ztuhlého, temného, umanutého já.
A bylo by to ztuhlé, temné a umanuté já, kdybych se zlobil, že se mnou někdo nesouhlasí. Nebo doufal, že se mnou někdo bude souhlasit. To je právě cenné na spiritualitě, že nebojujete, nezápasíte s druhými - zkoušíte s nimi prostě nějak komunikovat.
No comments:
Post a Comment