Pravá a falešná spiritualita

Co je spiritualita? Co je duchovní? Napadá mě, že duchovní je to, co odvádí pozornost od toho, co je povrchní, hloupé, kýč, nízké, ubohé a upozorňuje na to, co je hluboké, autentické, čisté, jasné, pravdivé. Zdánlivě to vypadá, že spiritualita je půlka reality - jako jedna strana mince. Na jedné straně ubohost, na druhé straně vznešenost. Určité chápání spirituality říká, že je to idealismus - je to odpověď na materiální stránku života. Na jedné straně máme účty, mobily, dluhy, karty, klíče od garáže... na druhé straně máme krucifix, sošku buddhy, bibli, svíčku, vonné tyčinky. Ale tohle chápání spirituality mi nepřijde fair. Dobře, takže nejdřív jdete do Kauflandu koupit rajčata ve slevě a pak jdete koupit do čajovny vonné tyčinky. Nejdřív jste materialisti a pak jste idealisti. Zdá se, že zen tvrdí, že pravda není ani zcela spirituální, ale ani zcela materiální, nýbrž že zahrnuje obojí. Někdo možná učí, že spiritualita je pouze aspekt reality, stejně jako to, co je materiální. Ale já chápu spiritualitu jinak.

Nejdříve bych řekl, jak poznat falešnou spiritualitu. Falešná spiritualita je pouze hra na spiritualitu. Zapálím vonné tyčinky, svíčky, obléknu si volné oblečení z plátna, vezmu si korálky, jsem bos...jak jsem spirituální! Já nic neřeším. Já jsem spirituální. Já medituju. Jsem osvícený, nebo chci být osvícený. Je jednoduché odhalit, co je falešná spiritualita - obsahuje "Já". Falešně spirituální člověk nepřipouští, že je ničema, oklamaný, zbytečný, k smíchu. Protože jeho "já" chce být krásné a vznešené. Nechce se trápit, nechce být oklamané, nechce žárlit... chce být moudré a vševědoucí.

Pravá spiritualita není takové vytržení ega. Místo já medituju tu je pouze meditace. Místo já se cítím dobře je tu jen klid. Místo já chci být osvícený je tu jen osvícení. Místo já jsem duchovní je tu jen něco duchovního.

Pravá spiritualita neznamená, že nemůžeme zapálit vonnou tyčinku a meditovat. Ale musíme u toho pořád zapomínat na sebe. Neděláme to kvůli sobě. Děláme to kvůli pravdě, dharmě samotné.

Dá se pravá spiritualita pěstovat na poště, v bance, v továrně, v Kauflandu? Ne jen že dá, ale musí! Autenticky spirituální člověk nedělí svůj život na duchovní a materiální. Každý okamžik je pro něho výzva - buď duchovní, probuď se! A pak každý okamžik není výzva pro ego, aby to ego bylo lepší, ale aby nebylo vůbec. Jak opustit ego? Nelze to tak, že křičíme Já nechci ego! Já nechci ego! Já chci osvícení! Je jednoduchá metoda, jak ego transformovat v probuzení, v dharmu, pravou spiritualitu - neřešit ego a něco dělat. To je tichá modlitba bez očekávání zisku pro sebe. To je zazen bez očekávání osvícení. To je mytí nádobí bez očekávání umytého nádobí, to je nákup bez očekávání nákupu, jídlo bez očekávání plného žaludku, chození do práce bez očekávání výplaty. To je pak duchovní život, který mě zajímá.

Přece ale nemůžeme čekat, že naše ego se jen tak samo dobrovolně vzdá sebe sama. Když mu dáme dudlík v podobě meditace, bude to meditativní ego. Když mu dáme dudlík v podobě víry v Boha, bude to věřící ego, když mu dáme dudlík v podobě čistého vědomí, bude to ego čistého vědomí, atd. Takže ego , jak víme, je schopno se naparazitovat na cokoliv, cokoliv na světě - a naopak - pravé já, osvobozené já je schopno vykonávat jakoukoliv činnost, byť by to bylo celodenní počítání peněz nebo celodenní práce v dole. Musíme tedy pouze a důsledně pouze něco dělat. Tam není totiž místo na ego.

Ale to neznamená, že bilancujeme - kolikrát se mi dnes podařilo odhodit ego? Co je podle mě naprosto důležité - nastavovat si zrcadlo - koukej jak jsi oklamanej - ale jasně v tom zrcadle vidět, jaká je to hloupost. Vidím, že žárlím na tuhle ženu. No je to potřeba? Vidím, že to není potřeba. A jdu od toho. Tohle nemáme čas dělat, když vaříme nebo myjeme nádobí nebo se sprchujeme. Od toho je právě modlitba, abychom si nastavili zrcadlo - odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům - to je totéž, co říkat si - to jsem ale vůl... prostě nastavit si zrcadlo. Koukám, že jsem úplně mimo! Hahaha, zasmát se tomu. V tom okamžiku zasmání sobě je ego jako balónek, který praskl. Ale pokud lamentuju nad tím, jak jsem velký egoista, pokud to dramatizuju, balónek je nafouknutý. Myslím, že to úplně stejně platí v křesťanství jako v zenu - nastavit si zrcadlo - zasmát se sobě - dokonalá pokora křesťana před Bohem. Já, Bože, jsem vůl, promiň mi to. V tu chvíli jsem v jednotě s Kristem, protože on je taky nevinný. A kdo vidí svou slabost, je už nevinný. A kdo si myslí, že je nevinný, je oklamán sám sebou a v konfliktu s Kristem. Já jsem nikomu neublížil, to oni!

V těch nejméně vznešených věcech můžeme realizovat ne-já, když je prostě pouze vykonáváme, a v těch nejvznešenějších věcech se může skrývat obrovská nafoukanost. Proto nevidím nic vznešeného a duchovního na lidech, kteří celý život cvičí zazen, říkají si buddhisté, holí si hlavy, čtou mistra Dógena - a můžou klidně žít celý život v celibátu, nedělá to na mě žádný dojem - protože jejich ego jim celou dobu skáče po hlavě. Poznáte to tak, že když s nimi mluvíte, cítíte zvláštní pocit, že jste jim naprosto ukradení. Ale že oni nejsou ukradení sami sobě. Na rozdíl od toho moje katolická stařenka měla jednu krávu, jednu kozu, pár slepic, malé políčko za vsí, nikdy nikomu neublížila, nemyslela si o sobě vůbec nic, jen druhým celý život pomáhala, jen pracovala. Nemusela být osvícená, ona osvíceně, nesobecky žila. A to je pro mě vzor pravé spirituality. A proto si vážím Sawakiho, protože si o sobě nemyslel, že je osvícený. To není pouhá skromnost, to je obrovská moudrost - pochopit totiž omezení ega a neomezení Pravdy, do které jsme se narodili a které se zodpovídáme.