Malá motorka, velká motorka

Nějakou dobu jsem nic nepsal a skoro nic spirituálního nečetl, protože jsem se potřeboval vypořádat s cílem, který jsem si vytyčil - udělat si řidičák na velkou motorku. Pro většinu lidí to asi zní jako pitomost a že to umí každý, ale pro mě to byla jedna z nejtěžších zkoušek v mém životě. 

Když se zamyslím nad tím, co bylo v mém životě těžké udělat, určitě jedna z nejtěžších věcí bylo třítýdenní zenové soustředění v korejském stylu školy Kwan Um. Jedno jsem absolvoval v americkém zenovém klášteře a jedno v polském. Kdo to nezažil, tak prostě nemá ponětí, co je tak těžkého tři týdny skoro pořád jen meditovat nebo zpívat sútry v korejštině. Kdo to zažil, tak ví, o čem mluvím. Těžko v životě najdu něco, co bylo těžší. Ale oproti kurzu na motorku na tom bylo něco podstatně lehčího - máte od začátku do konce naprosto daný program a pokud neutečete, což by udělal jen velký zbabělec, když už jste se teda rozhodli ty tři týdny absolvovat, tak prostě od rána do večera jen děláte, co máte dělat. Absolvovat kurz na motorce je svým způsobem těžší v tom, že nesedíte v bezpečí kláštera, ale sedíte na těžké, nemotorné motorce, což je zajímavé spojení - nemotorná motorka - a máte za úkol do ničeho nevrazit a nespadnout. A pokaždé, když tohle děláte, tak nemáte na vybranou, ale jste stoprocentní zenový mistr, protože nemáte naprosto čas myslet na jakékoliv nesmysly. A to musíte absolvovat asi 13 krát během dvou měsíců. Na tom pobytu v zenovém klášteře je těžké to, že chcete být jako zenový mistr, chcete sedět jako zenový mistr a chápat sebe a druhé stejně jasně jako zenový mistr, ale nejde vám to... to je těžké... a na té motorce, když se na ní učíte s instruktorem, tak zenový mistr jste, ať chcete nebo nechcete, a teď vidíte, že to zenoví mistři nemají v životě lehké, protože neřeší nic jiného než jak přežít - jak přežít v horách, v džungli, na silnici.... nemají čas myslet na abstraktní věci, protože zenovému mistrovi jde vždy o život. A jen hlupák by si mohl myslet, že zenový mistr to má lehčí... no takže paradoxně ten řidičák na motorku byl těžký v tom, že jsem byl nucen 13 krát během dvou měsíců jednat jako zenový mistr, ať se mi to líbilo nebo ne. Nikdy v životě jsem nezažil tak intenzivní hodiny... to nebylo mindfulness v tom smyslu, že si uvědomujete, že strop je bílý, že slunce je horké, že vaše džíny jsou modré... to byla všímavost v tom smyslu, že je červená, že jsem nezařadil jedničku, že vlevo se na mě řítí autobus a že na přechodu je matka s kočárkem a že mi padá motorka...  To není jako sedět v autě. Nebo v meditační místnosti. No a závěrečná zkouška, to už člověk musel prokázat, že ho nic nerozhází a že ho nerozhází ani to, že je úplně mimo.... 

Samozřejmě vás může napadnout, že kdejaký klučina takovou věc absolvuje s prstem v nose. Ano, ale ti klučinové netrávili mládí v zenových klášterech a nepřemýšleli o smyslu života. Oni přijdou, učí se jezdit na motorce a pak udělají zkoušku. Kdyby mi bylo 18, tak to budu mít taky tak. Ale jen já vím, co jsem musel překonat, abych to celé absolvoval. Vážím si každého člověka, který překonává svoje meze. Když o tom tak přemýšlím, autentický život znamená dělat věci, které jsou mimo rámec našich běžných schopností. Dělat vážně zen, věnovat se vážně zenovému buddhismu není nic jiného než být ochoten jít kousek dál, než by se nám osobně líbilo. Už asi rok jsem cítil, že se musím překonat, musím překonat své pohodlí, svou nešikovnost, svou nervozitu a udělat si ty papíry na velkou motorku. Vím, že když jsem dokončil ty tři týdny v klášteře, vím, že jsem se hodně překonal. A měl jsem radost, že jsem to udělal. A teď taky vím, že jsem se překonal. Ale nejde o to říkat - koukejte, co jsem dokázal. Protože většina z vás nevidí nic světoborného ani na třech týdnech v klášteře, ani na řidičáku na motorku. Ale vy dobře víte, že třeba nesnášíte pocit, když jste celí ponoření ve vodě. A když budete absolvovat kurz, kde vás naučí se potápět, budete celí bez sebe, co jste dokázali. Nikdo vás nebude chápat. Ale vy budete chápat, že jste se překonali. Pokud nás opravdu zajímá smysl našeho života, smysl duchovního snažení, nemůžeme nikdy zůstat v oblasti osobního pohodlí, v comfort zone. Musíme pravidelně vystupovat z comfort zone a překonávat výzvy. Ne proto, abychom ze sebe měli dobrý pocit, to je nedorozumění. Ale protože nejhlubší smysl jakéhokoliv duchovního úsilí je překonat svoje obvyklé, malé já, které má nějaký svůj malý svět... Kristus, Buddha, přidejte kohokoliv, kdo opravdu překonal sám sebe, ti všichni překročili oblast osobního pohodlí a osobní mysli. A o to nám musí jít, jinak nemá smysl se bavit o nějakém spirituálním světě. 

A jsou dva druhy překonávání sebe. Na nižší úrovni je to jako když Alenka překoná strach z hada nebo odpor k rajské omáčce. A pak je druhý level. A k tomu dochází, když už jsme se překonali tisíckrát, když už jsme byli stokrát na zenovém ústraní, milionkrát seděli zazen, milionkrát se omluvili, milionkrát jsme přehodnotili nějaký hloupý názor, a přesto jsme ještě ochotní udělat další krok. Přestože máme pocit, že už všechno chápeme, že už si zasloužíme úctu a klid, tehdy musíme udělat ještě jeden krok. Zapomenout úplně na všechno, co se nám podařilo a co se nám nepodařilo, a zkusit všechno znovu, znovu se narodit - to myslím obrazně - čili znovu se postavit na start života, který začíná každé ráno, a znovu se všechno učit. Ten první level děláme skoro všichni, jen největší slaboši snad ne, ale ten druhý level, tam začíná opravdu nějaká hluboká proměna člověka a to je to, kde je nám Buddha příkladem.  A tam už nás nezajímá, co jsme nebo nejsme, ale co je a co není... 

Závěrem bych řekl, že je důležité, abychom si v životě vytýčili cíle a překonávali překážky a abychom něčeho dosáhli. Bez toho nemůžeme udělat ten další krok, a to je zapomenout, čeho jsme dosáhli a co jsme pochopili a jak velkou cenu má náš život.... teprve potom jasně vidíme ne jak velkou cenu má náš život, ale jak velkou cenu má život sám.