Přemýšlel jsem o tom, proč lidi cvičí zazen a co čekají od zenu nebo buddhismu nebo nějakých duchovních aktivit. V srpnu jsem byl na ústraní v kolínském klášteře a viděl jsem, jak lidé upřímně usilují o autentický vztah s Bohem, jak se snaží žít smysluplný život. Taky jsem si tam uvědomil všelijaké svoje osobní slabosti a sklony. A pak jsem si říkal - v září zase začnu učit v centru Lotus, tak jsem samozřejmě přemýšlel, co tento školní rok v našem zenovém kruhu budu lidem říkat a proč. Je mi jasné, že většina lidí nemá zájem čistě o zen - na rozdíl od takových žáků mistra Dógena nebo studentů mistra Shunryu Suzukiho v Kalifornii. Tady v Česku přinejmenším je většina praktikujících nějak spojena s křesťanskou zkušeností a to taky respektuju. Nicméně občas je potřeba jasně říct, čím je zen jiný, v čem je jeho síla nebo autenticita a jak nám může pomoct.
Zen nám v žádném případně nepomůže, pokud ho budeme považovat za nějakou intelektuální záležitost nebo způsob, jak obohatit svůj život duchovně. Kdysi jsem v americké zenové škole Kwan Um slyšel tuto myšlenku: "Nezáleží na tom, jestli jste křesťané nebo nevěřící nebo muslimové. Zen může cvičit každý." Ale když cvičíme a studujeme zen poctivě, ovlivní to způsob, jak chápeme křesťanství nebo ateismus. A nebude to nějaké intelektuální chápání. Neřekl bych, že zen převyšuje náboženství nebo je hlubší než křesťanství nebo chytřejší než ateismus. Je to spíš metoda, která ukazuje věci v pravém světle. A k tomu, abychom mohli tuhle metodu použít, nesmíme k naší intelektuální zkušenosti přidávat další intelektuální zkušenost v podobě nějakého zenu. Schválně píšu "nějakého zenu", protože jakkoliv chápeme zen, není to zen. Zkusím to vysvětlit.
Představte si, že jdete na nějaké ústraní, je tam nějaký duchovní učitel a vy se snažíte dosáhnout hlubšího pochopení jeho nebo její nauky. Ten učitel vám říká, že byste se měli snažit dosáhnout osvícení nebo hloubky nebo moudrosti nebo žít víc eticky nebo soucitně. Ale zen je lepší než takový přistup. Můžete být trochu zmatení, unavení, zklamaní, zapomětliví... ale díky zenu s tím nejenže nemusíte nic dělat, vy s tím nesmíte nic dělat! Takže striktně vzato, nesmíte zen chápat tak, že je to cesta k nějakému lepšímu nebo hlubšímu já. Zen je cesta nikam. Teprve když nikam nedojdete, dospěli jste ke smyslu zenu. Když studujete křesťanství, můžete narazit na velice hluboké reflexe o životě, můžete hledat řešení těch nejtěžších problémů lidí a díky křesťanství najdete ušlechtilá řešení nejrůznějších problémů. Já takovou moudrost a ušlechtilý přístup k životu taky nutně potřebuju. Jsem ale přesvědčen, že v tom nejzazším bodě nám křesťanství ukazuje totéž, co zen. Nebudu tu ale psát o křesťanství, kterého si vážím a snažím se vycházet z toho, jak ovlivňuje - pozitivně i negativně - lidi na Západě. Nicméně já už 29 let cvičím zen asi jen díky tomu, že si znovu a znovu uvědomuju, že jen zen je tak drzý a přímý, že neváhá tvrdit, že není čeho dosáhnout. A že cokoliv se nám podařilo - hluboké pochopení, klid, moudrost, ušlechtilost, soucit a další ctnosti - není to v pravém smyslu zenové dosažení. Ne nadarmo mistr Dógen ve spisu Fukanzazengi píše zhruba toto - jakkoliv je naše osvícení mnohočetné a jakkoliv je naše chápání hluboké, pokud tu je sebemenší rozdíl mezi chápáním a zkušeností, nejsme schopni se osvobodit od svazujícího myšlení běžného člověka.
Proto je třeba cvičit jednotu chápání a zkušenosti, což je v podstatě zazen bez jakýchkoliv dekorací nebo interpretací, a každodenní život bez jakéhokoliv hodnocení, když právě teď cokoliv děláme. Není lehké překonat intelekt a probudit se zcela do tohoto okamžiku. Pokud si myslíte, že zen jako nedosahování čehokoliv je fráze - podívejte se, kolik zenových adeptů ze sta uskutečnilo pravé zenové nedosahování. I když máme pocit, že se nám spousta věcí nedaří, jediná přímá cesta k pravdě - ať jsme včera pokazili cokoliv - je vrátit se k tomu, co děláme právě teď. Každý okamžik žijeme znovu, každý okamžik je další potenciální naplnění nejhlubšího smyslu našeho života. Kde nerozhoduje to, kolik toho víme, chápeme nebo jaké máme morální kvality. Vězeň - gangster, který se právě napil čaje, aniž by si o tom cokoliv myslel, naplnil smysl zenu. Stejně tak jako kočka, která vyskočila na okno nebo káně, které teď přistálo na poli.
Nicméně návrat k takové jednoduchosti nutně vede k etickým otázkám a upřímné snaze porozumět lidem a žít s nimi v harmonii. Pokud někdo cvičí zazen jako koníček nebo přesvědčení o správnosti nějakého náboženství nebo nějaké duchovní cesty, nemůže zcela a přirozeně jednat eticky, protože dává přednost jednomu před druhým. Bude pohrdat těmi a bude vychvalovat jiné. Buddhova cesta je ale odlišná - nakonec nevíme nic a odmítáme odsuzovat nebo obdivovat. Pak si můžeme všimnout, co na tomto světě je opravdu tragédie a co je potřeba podporovat.
Takže základem je návrat k nevinnosti - k naší původní čistotě právě narozeného dítěte. To je ono nedosažení kompletního Buddhy, to je ono otočení květinou a úsměv Mahákášjapy. Proč je gangster znovu a znovu gangsterem nebo proč je podvodník znovu a znovu podvodníkem? Protože se nedokázali vymanit z koloběhu svého chování a svých názorů. Když cvičíme zazen znovu a znovu jako způsob, jak být lepším člověkem nebo jako nějaké duchovní přesvědčení, nedokázali jsme se osvobodit od špatného chápání buddhismu. A tak nemůžeme vycházet z vlastní nevinnosti. Dokud pořád vycházíme z toho, že jsme darebáci, budeme mít tendenci vidět v druhých darebáky. A dokud budeme mít tendenci v druhých vidět darebáky, nebudeme mít schopnost vidět v nich buddhy. A budeme pořád v koloběhu odsuzování a frustrace. Uvědomuju si, že jsem mizera, ale nejen to, uvědomuju si, díky praxi zenu, že kromě toho, že jsem mizera, jsem taky zcela nevinný člověk. Uvědomuju si to díky zazenu. V zazenu se vracím na začátek svého života. Můj život vždycky začíná se zazenem. A končí, když se zapletu do svých myšlenek a pocitů. Začátek života a konec života není nutně narození a smrt, ale spíš probuzení - východ slunce - a návrat do tmy. Zenový učitel, i když už ten termín nepoužívám ve spojení se svou osobou - si musí uvědomovat, že je jako nepopsaný list papíru, jako malé dítě, jako někdo, kdo zatím nic neudělal a nic nepoznal. A k takovému návratu k původní nevinnosti a nedosahování musí vést druhé. Ať jsme, kdo jsme, uvědomujeme si také, že jsme zcela nevinní a nepopsaní, tady a teď? Nebo čteme knížky o zenu a jezdíme na zenová ústraní, abychom se stali lepšími lidmi? Abychom něco pochopili?
Shunryu Suzuki mluvil o jakémsi kultivování naší moudrosti. To ale není v rozporu s tím, co píšu. Naopak. Musíme kultivovat, pečovat, udržovat, vracet se, cvičit naši původní nevinnost, naše původní, podstatné probuzení buddhy. To je třeba udržovat a cvičit a kultivovat. Ne abychom byli čím dál probuzenější - to už by byl zase návrat do temnot, ale abychom život chápali jako zázrak a otazník v tomto okamžiku. A teprve pak chápeme, proč nám nejsou druzí lidé lhostejní. Lépe řečeno, pak je náš soucit s druhými vyvolán nikoliv přesvědčením nebo pochopením, ale naší přirozeností. To je pak autentický, čistý soucit, který není naprosto nijak podmíněný tím, co víme. Nenabádám k tomu, abychom žili jako divoši, ale jako lidé, kteří hodně zažili, hodně četli, a přesto se všeho toho vzdali ve jménu nejhlubší moudrosti. Pokud nedokážeme každý den začít od nuly, pak o zenu moc nevíme. Zen je opravdu lepší než běžná moudrost nebo běžná sečtělost člověka. Je lepší než běžné morální hodnoty. Protože stromy ani tráva ani mraky nejsou svázány takovými věcmi. Nicméně jako lidé, na rozdíl od trávy, je naší přirozeností zkoumat, číst, diskutovat... toho se nevzdávejme, ale čtěme jako malé děti, zkoumejme jako kotě zkoumá myš, diskutujme jako někdo, kdo je na nějakém semináři poprvé v životě.
Díky zenu můžeme být čímkoliv, kýmkoliv, kým už jsme, ať jsme kdokoliv, pokud nelpíme tvrdohlavě na tom, kdo nebo co jsme. Můžete říct - jsem hlupák. Ale je to pravda zrovna teď? Můžete říct - jsem probuzený člověk. Ale je to pravda zrovna teď?
No comments:
Post a Comment