Dva druhy Kodo Sawakiho

V poslední době vnímám mezi českými a slovenskými studenty zenu velký zájem o knížky Kodo Sawakiho. Je to taky tím, že nedávno vyšel zajímavý titul Zen je ta největší lež všech dob. O Sawakim se tedy taky díky této knize mluví. A říká se, jak to byl výjimečný zenový mistr a jak se těžko někdo může přiblížit jeho velikosti.  

Ale když si pročítáme ukázky z učení Kodo Sawakiho, je z toho jasné, že Sawaki neučil ani probuzení jako něco, co člověk dosahuje až po mnoha letech cvičení, ani neučil nutnost napodobovat velké mistry. Jde tedy o to, že podle Sawakiho je náš nijak nezískaný, nepoučený, původní stav těla a mysli, který všichni dobře známe, přesně to, co z nás dělá buddhy. V tom smyslu není problém vyrovnat se velikosti Kodo Sawakiho. Ale kdo by u probuzení mluvil o tom, že tu lze srovnávat jednoho člověka s druhým?  Tedy ať už Sawakiho obdivujeme nebo na nás nedělá žádný velký dojem, on sám učil, že probuzení člověka je náš přirozený stav a není třeba kvůli takové zkušenosti cokoliv zvláštního dělat.    

Druhá zásadní věc, kterou Sawaki často zmiňuje, je "přestat napodobovat druhé, přestat se srovnávat s druhými lidmi". Kdyby nám mohl dnes Sawaki něco říct, nám, kteří ho vynášíme do nebes, bylo by to nejspíš toto: Nesrovnávejte se se mnou, ani s nikým, buďte sami sebou, žijte svůj vlastní život, ne život nějakého zenového mistra, kterého obdivujete. Teprve když přestanete kohokoliv imitovat, a budete žít svůj vlastní život, nezávisle na tom, co si o vás kdo myslí, budete přesně sami sebou a to znamená, že vyjadřujete Buddhovu dharmu.

Z těchto dvou zásadních instrukcí Kodo Sawakiho vyplývá, že ačkoliv to první je nesmírně jednoduché, to druhé - být sám sebou, opravdu poznat sebe sama a přestat někoho napodobovat nebo se snažit stát někým lepším nebo zajímavým, to je opravdu dlouhý a často nepříjemný proces, který ne každý je ochoten dotáhnout do konce. Spíše lidé, kteří nikdy se zenem ani nezačali koketovat, budou sami sebou, než lidé, kteří se zapletli do bludišť zenu a teď z toho bludiště nemůžou najít cestu ven. Jedním ze způsobů, jak se zadrhnout na cestě k osvobození od falešných představ o dharmě, je rigidně obdivovat lidi, jako byl Kodo Sawaki nebo mistr Dógen.  

Sawaki sám o této nemoci zenových buddhistů říká: 

"Ať už byl mistr Dógen jakkoliv skvělý a ať byly jeho promluvy jakkoliv erudované, nejsi to ty. Takové vnější věci jsou diskriminací, klamem, mluvením ze spaní. Tady a teď, právě tam, kde zrovna jsi, odpoutaný od diskriminující mysli, tam se nachází to, čemu říkám fukeron - vzdát se nesmyslných diskuzí." 

Jde tedy o to, abychom následovali příklad mistra Dógena a mistra Sawakiho nikoliv tak, že o nich budeme pořád obdivně mluvit, ale že popadneme vidličku a začneme jíst. Že si sedneme na zafu a nebudeme hledat žádné osvícení, protože tady a teď, když nepřemýšlíme o osvícení velkých mistrů, ale pouze prostě sedíme, jsme to právě my, kdo je jediným zenovým mistrem v celém vesmíru.