Setkání s Buddhou, který nemá vlastní tělo a mysl

Tohle je takové malé zamyšlení nad otázkou věčnosti a otázkou omezeného těla a časově omezeného,  života lidí.  U mistra Dogena se setkáváme s shin jin datsu raku, odhození těla a mysli. Co se stane, pokud při cvičení zazenu odhodíme tělo a mysl? Kodo Sawaki říká, že nejsme pouze tímto omezeným tělem. Buddha nebyl pouze jedním omezeným tělem. Buddha je tu s námi, je přítomen. Kdyby byl Buddha jen vlastním tělem, které nelze překonat, překročit, jinými slovy odhodit, nebyl by tu teď s námi. Někoho možná zajímá objektivní Buddha, historický Buddha a tito lidé nepočítají s tím, že by Buddhu mohli někdy potkat. Podle nich zemřel, zanechal po sobě úžasné učení a praxi, ale už se s ním nikdy nesetkáme. Tihle lidé považují buddhistické učitele pouze za jakési posly dobrých zpráv, ale nemůžou se rovnat samotnému Buddhovi. To je velmi špatné chápání celého Buddhova odkazu. Buddhovi právě šlo o to, abychom poznali, že nejsme pouze tělem a myslí jednotlivce, ale že jsme současně tělem a myslí celého vesmíru. Pak mezi mnou, tebou nebo Buddhou není žádný podstatný rozdíl. Mezi těly rozdíl je, mezi mými myšlenkami a tvými myšlenkami je velký rozdíl. Data narození a úmrtí má každý jiné. Ale co nás všechny spojuje, to je prapodstata, z které jsme vzešli a do které se můžeme vrátit, když cvičíme zazen jako Buddha. Současně je ale nutné si tuto prapodstatu - odhození těla a mysli je vlastně návrat k této prapodstatě - neplést s nějakou drogou, kterou nutně musíme brát, aby nám bylo dobře. Spojení s prapodstatou právě ruší ono já, kterému musí být dobře. Odhození těla a mysli, neboli slovy Kodo Sawakiho - to, že nejsme pouze tímto tělem, které jednou zemře, ale že jsme současně Buddha, který nezemřel, protože nebyl pouze tělem, znamená, že už tu není žádné omezené já, omezené tělo, ale je tu já vesmíru, tělo vesmíru. Pak se setkáváme s Buddhou ne tak, že já jsem tady  a on je tam, ale Buddha a já je totéž. V tu chvíli dochází k probuzení - Buddha  a já je totéž, neboli probuzení a já je totéž, neboli já se probudilo a to už není běžné staré já. Je to já osvobozené od já. Jakmile toto osvobozené já ale vejde do místnosti a prohlásí : Já jsem Buddha, já jsem osvícený, už to není Buddha ale standup comedy. Každopádně setkání s Buddhou není uvedení těla  a mysli do transu, naopak - je to návrat k tomu, co je tak samozřejmé a obyčejné, že by nikdy běžného člověka nenapadlo, že "tam" je ten bod, kde dochází k probuzení člověka a kde Buddha vstupuje do člověka a člověk do Buddhy a je tu probuzení. Tomuhle bodu se říká shikantaza. Pouze sedět. To znamená, že nemusíme vůbec nic zvláštního dělat, abychom se probudili, kromě toho, že musíme zapomenout na tohle omezené tělo a tuto omezenou mysl. Je to začarovaný kruh, který musíme v rámci praxe vyřešit. Jak mám pouze sedět, když musím zapomenout na svou mysl a své tělo? To je těžký úkol. Jediný způsob, jak zapomenout na svoje tělo a svou mysl, je pouze sedět. Spousta lidí, kteří se zajímají o zen, čtou o zenu tuny knih. Povídají, která kniha ano, která ne, který mistr ano, který ne. Ale pouze sedět je pro ně víceméně nadlidský úkol. Pouze otevřít okno tihle lidé dokážou, ale pouze sedět nedokážou. Pouze sedět neznamená vzdát to, být lhostejný vůči učení Buddhy a sedět jako blbec s myšlenkou - se na to můžu vykašlat. Proto právě těžko najdeme někoho, kdo by seděl a cvičil zazen lhostejně. Není nikdo, kdo by vydržel hodiny sedět s myšlenkou, že to nemá žádný smysl. Tihle lidé končí po pěti minutách. Takže tu zbývají lidé, kteří sedí a čekají, až se něco radikálního stane. Ale nikdy se nic nestane. Ono se už totiž stalo, jsme součástí probuzeného světa. (O tom jsem psal v jiném článku). Takže nezbývá než přestat sebe považovat za oddělenou bytost, která naráží do ostatních a do zdí, a nechat tělo a mysl být a prostě upřímně sedět. Pak sedíme  shikantaza a setkáváme se s Buddhou. Pak já, Buddha a probuzení je totéž. Jenže co pak? Pak se můžeme buď vrátit k tomu starému zmatenému já, které se chápe jako něco odděleného od ostatního světa, protože prohlásíme že "já jsem ten postižený, to můj život je hrozný", nebo to vezmeme za správný konec - neřešíme sebe a své osvícení nebo neosvícení, ale jdeme něco dělat. To je Buddha v praxi, Buddha v akci. Nakonec, i když je pravda, že život je samá nesnáz, je otázka, jestli chceme do smrti vidět život pouze takto - jako něco, co je omezeno stavem těla a mysli a datem narození a úmrtí. A nebo se chceme denně znovu  a znovu setkávat s Buddhou, který nemá ani tělo, ani mysl a je věčný. Setkávat se s Buddhou, uprostřed toho těžkého života...