O zenu mezi křesťany

Díky křesťanům jsem začal chápat, v jakém to vlastně žiju světě - co tu lidi trápí a co hledají a proč a proč ne. Kdybych byl "pouze" nějakým japonským nebo korejským zenovým učitelem, moc bych  nechápal, co Evropané řeší. A tak by mí evropští žáci nebo američtí žáci měli velkou radost, že tu je něco jiného, protože křesťanských kázání už mají plné zuby. Já jsem ale paradoxně ve svém životě také a především díky studiu a  praxi zenu dospěl k závěru, že tady na Západě potřebujeme nejen lidi, kteří bez znalosti křesťanství objevili Pravdu uprostřed čínských hor, ale že taky potřebujeme lidi, kteří nám upřímně a po pravdě vysvětlí, co je na tom křesťanství tak úžasného, že hýbe světem už dva tisíce let. 

Teď nemám na mysli, že já jsem ten, kdo to bude vysvětlovat. Chci tím říct, že si uvědomuju, že bez článků, přednášek a rozhovorů s moudrými a poučenými křesťany bych dodnes byl v tomto západním světě skutečně pouhým mimozemšťanem, byť zenového typu. Já jako naprostý sociální mimoň, který nikdy křesťanství nechápal - a všimněte si, že to spolu velmi nápadně souvisí - a nikdy nechápal problémy lidí na Západě, jsem jaksi zpětně objevil  křesťanství díky zen buddhismu, a to mi teprve pomohlo pochopit mé blízké, pochopit problémy lidí v tomto západním světě, a tak mám najednou pocit, že svou knížkou neoslovuju pouze zenové mimoně, jako jsem já, ale že se snad trošku domluvím i s lidmi, kteří jsou zvyklí chápat svůj život především jako křesťanskou otázku. A tím vůbec nemyslím přesvědčovat křesťany o tom, že zen je "lepší", ale mám na mysli čistě schopnost domluvit se s lidmi, kteří třeba mají zájem o zen buddhismus, ale potřebují, aby s nimi někdo mluvil jejich jazykem, ne jazykem čínských mistrů devátého století.   

Postupně tedy docházím k přesvědčení, že v našich končinách bude nejlepší mluvit o duchovních věcech, tedy i o zen buddhismu v souvislosti s křesťanskými hodnotami a otázkami - mluvit o zenu, ale počítat s křesťanské zkušeností, byť to může být negativní zkušenost nebo nepochopení hloubky něčeho, v čem jsme od malička vyrůstali a co nám nikdo nebyl schopen moudře a poučeně přiblížit. V zenu studujeme a praktikujeme záležitosti, jako je osvobození, pravda, probuzení, což jsou věci, které důsledně vzato trápí i hloubku hledajícího křesťana. Ačkoliv jsem sám začal studovat zen, aniž bych měl jakékoliv, opravdu jakékoliv ponětí o základních křesťanských otázkách, a byl jsem tudíž nepopsaný list papíru, zpětně vnímám velký nesoulad a nedorozumění v naší společnosti, co se týká chápání zenu, jako by to bylo něco na hony vzdáleného křesťanství, ačkoliv po celkem důsledném studiu křesťanství po dobu několika let jsem dospěl k závěru, že spolu obě tradice mnohem víc sdílejí než nesdílejí, ale především, ty nejdůležitější věci máme stejně - lásku, pravdu a utrpení i krásu života vnímáme - o tom jsem přesvědčen - naprosto identicky.  

A nyní cítím, že je doba, aby zen nechal Japonsko Japonskem, podobně jako Indie se nestěhovala do Číny, ale zůstala v Indii. Tao velice nápadně a výrazně ovlivnilo podobu zenu. Nevidím důvod, aby hodnoty a otázky křesťanství nezaujaly určité místo v nově se formujícím evropském nebo americkém zenu. Prostě bychom měli nechat mentalitu dálného Východu na dálném Východě a přizpůsobit jazyk a kulturu zenu naší křesťanské tradici, aniž bychom v zenu cokoliv zásadního překroutili nebo znehodnotili. Stejně jako Číňané zachovali základní pojmy z indického buddhismu, ale buddhismu dali svou vlastní typickou, čínsky konkrétní a hlasitou podobu, a jak už jsem řekl, přišli s určitými zajímavými nápady z tradice Tao, my zachovejme základní pojmy z Japonska, ale naše pojetí musí být nové a evropské. A nakonec do jisté míry i křesťanské.