K čertu se stejností

Dnes večer jsem byl v kostele Panny Marie Vítězné na setkání tří osobností duchovního života v rámci mezináboženského dialogu - Pohled na meditaci v náboženském dialogu.  Diskuze se účastnila karmelitka sestra Denisa Červenková, učitel zenu Jiří Hazlbauer a husitský biskup Juraj Dovala. 

Zaujala mě tam, mimo jiné, myšlenka sestry Denisy, že je třeba dávat  si pozor na "stejnost", když mluvíme o společných rysech nebo vlastnostech nebo idejích různých náboženství. V jednom svém článku jsem napsal, že i když zen buddhisté a křesťané jedou obrazně řečeno jiným vlakem a jinou cestou, jedou do stejného cíle. Když se zamyslím nad tím, co řekla sestra Denisa, klidně vezmu to slovo "stejný" zpět. Jde o to, že i když zen buddhisté budou tvrdit, že došli k Pravdě a křesťané budou tvrdit, že Ježíš je Pravda a logicky by tedy obě tradice měly vést k téže Pravdě, s velkým P - nikoliv tedy k nějaké relativní pravdě s malým p, nechal bych otevřenou otázku, k jaké Pravdě docházejí křesťané - ne proto, že bych je podezíral, že docházejí k nějaké svým vlastním náboženstvím omezené pravdě, která není hodna velkého P, ale proto, že otázka Pravdy, jak ji chápou křesťané, je něco, co jim musí být nadmíru drahé a je to svým způsobem jejich důvěrná věc a i když znovu a znovu čtu v knihách františkána Richarda Rohra o probuzení v křesťanství a jsem přesvědčen, že křesťané nakonec nacházejí pravdu s velkým P, co kdybychom prostě pro tentokrát nechali na nich, aby rozhodli, jestli je jejich zkušenost pravdy "stejná", jako zkušenost zen buddhistů. 

Po tomto mírném a opatrném úvodu bych rád napsal něco důraznějšího a opravdu z lásky k bratrům a sestrám křesťanům.  K čertu se stejnosti! Copak nevidíme, že člověk je pravdivý díky velice konkrétní, možná složité, nesmírně hluboké a spletité cestě a často fyzicky i mentálně bolestivé praxi? Musíme si uvědomit, že naši konkrétní cestu praktikujeme díky nezměrnému úsilí a moudrosti našich předků. I kdybychom sami neměli sílu pokračovat v tom, co oni činili, měli bychom po špičkách chodit kolem jejich odkazu.  A tak by bylo  svým způsobem sprosté nebo přinejmenším neuctivé hodit všechna náboženství do jednoho pytle. 

To, co je stejné, je v případě opravdu ryzích lidí obrovská vůle k pravdě, která už pak přesahuje hranice náboženství - aniž by smysl toho kterého náboženství tito moudří lidé popírali. Ano, je tu určitá zkušenost, která přesahuje slova a kategorie. Je však paradoxní, ze ačkoliv např. Bůh přesahuje slova, musíme pečlivě vážit slova, když mluvíme o Bohu. Totéž se týká probuzeni. Je těžké o tom mluvit a jde snadno plácat spousty nesmyslů. Probuzení přesahuje slova, ale o to těžší je najít slova, která probuzeni přibližují. Pravé náboženství překračuje samo sebe, a o to větší úsilí musíme vyvinout, abychom toto pravé náboženství ochránili před zničujícím rozmělněním a falešnou univerzalitou. 

Richard Rohr napsal knihu Univerzální Kristus. I když jsem přesvědčen, že Kristus univerzální je, příklad všech moudrých a autentických křesťanů nám ukazuje, že cesta k takovému univerzálnímu Kristu je zatraceně specifická. A totéž platí pro pravdu, kterou objevil Buddha.