Před chvílí jsem se koukal na video na youtube, kde moje bývalá zenová učitelka Jane Dobisz vysvětluje, co to je osvícení. Vysvětluje to velice jednoduše, upřímně a zjevně vychází ze své zkušenosti.
Protože říká, že osvícení není nic zvláštního a že toto osvícení nelze neustále držet, čili člověk o ten stav jasné mysli, čisté mysli, znovu a znovu přichází, u videa je několik nenávistných komentářů... např. "to není zenová mistryně, to jsou hamburgery..." Nebo "plácá nesmysly"... Je neuvěřitelné, jak jsou lidé imunní vůči pravdě. Vidíme to kolem sebe denně. Probuzení máme přímo před nosem. Jenže hlavní překážka dosažení probuzení není nedostatek talentu nebo zvláštních mystických schopností. Hlavní překážka je naše tvrdohlavá mysl, která si neumí ani ve snu představit, že už žijeme v pravdivém světě. (Křesťané tomu říkají milost a nemusí ani hnout prstem, aby dostali vše).
"Řekne-li se milost, mám slyšet především: nečeká se od tebe nic, než že budeš chtít, že nastavíš kapsy, náruč, ústa, a já ti je naplním. Zdarma, a ne až uděláš, dosáhneš, až odstraníš." Karel Satoria.
Takže v tom zenovém smyslu my nemusíme dělat nic proto, aby svět, v kterém žijeme, byl pravdivý. On už pravdivý je. A zrovna tak jsme pravdiví, skuteční, probuzení my sami. Ne v tom smyslu, že nikdo nelže a že všichni jsou poctiví a probuzení. Žijeme v pravdivém světě v tom smyslu, že kdybychom dokázali na chvíli vnitřně mlčet, okamžitě bychom viděli, slyšeli, cítili - vše takové, jaké to je, čili pravdivé. Protože ale dáváme přednost našim představám a názorům, místo pravdy vidíme zkreslenou, často úplně znetvořenou skutečnost. Místo zenové mistryně, která překračuje pohlaví, národnost a rasu, vidíme Američanku, která se cpe hamburgery. Samozřejmě že "zenová mistryně" je pouze koncept. Ale v tomto případě je to nápověda, co ta žena na tom videu předvádí, je to nápověda, že jde o pravdivou, upřímnou, zkušenou bytost, která ví, co dělá a co říká.
Aby to bylo trošku ze života. Bylo to někdy v roce 1994, když jsem přijel do Bratislavy na víkendové ústraní, které vedla Jane. Byla velmi mladá a krásná. A nastydlá. Toho jsem využil, abych za ní mohl zajít a nabídnout jí kapky - bylinky. Kapky si vzala, poděkovala. Páni, dal jsem zenové mistryni medicínu!!! Když jsem s Jane - tehdy ještě za svobodna McLauglin, měl rozhovor mezi čtyřma očima, snažil jsem se jí dost neohrabaně naznačit, že jsem "osvícený". Dobře mě poslouchala a pak řekla: Já ti nevěřím. I don't believe you. Jenže na rozdíl od těch nenávistných komentátorů pod videem ona to myslela opravdu poctivě, snažila se mě prokouknout. A dobře dělala. Tehdy jsem taky nechápal, jak je probuzení křehká věc a jak se musí pořád znovu a znovu aktivovat. Přesně tak, jak to Jane říká na tom videu - když něco děláte, prostě to dělejte, to je vše. Tím nesmysly, který plodí vaše mysl, včetně toho, kdo a jak dlouho je osvícený, se odhodí a probudíte se do skutečnosti přirozeně. Můj učitel Mike nezná školu Kwan Um, v rámci které Jane učí, ale vždycky nás učil totéž - není žádné zvláštní osvícení někde tamhle nahoře, je jen náš skutečný, někdy hořký, někdy sladký život tady a teď. Takže něco musíme dělat a problém osvícení je vyřešen.
To ale neznamená, že nemá smysl číst dlouhé filozofické traktáty o různých aspektech víry. Právě proto, že jsme tak tvrdohlaví a nedůvěřiví, potřebujeme klenoty jako je bible, Shobogenzo, Tao Te Ting atd. Musíme tyhle spisy studovat - samozřejmě podle toho, k jaké víře se hlásíme, ne číst za každou cenu vše - znovu a znovu, abychom nezvlčeli. V ideálním případě abychom se znovu a znovu probouzeli do pravdy, která není ani zenová, ani křesťanská, ale dokonale a cele nezávislá na představách lidí. (A pokud je Kristus pravda, o čemž nemám důvod pochybovat, je to naprosto univerzální pravda, která platí jak uvnitř, tak mimo křesťanství). Nevím, kde jsem minule narazil na tvrzení, že příběhy jsou ještě výmluvnější než výklad teorie. Bible jsou samé příběhy. Mistr Dógen ve své knize Shobogenzo cituje stovky příběhů. Často svou esej zakončí nějakou ukázkou ze života.
V poslední době mě často napadají chmurné myšlenky. Ale naštěstí díky autentickým učitelům jako je Jane nebo můj poslední učitel vím, že je možné takové myšlení překonat. A tak mnohokrát za den zapomínám na svůj život jako situaci, a místo toho něco dělám. Tehdy v mé mysli není žádná překážka, žádné ale, kdyby, nahoře, dole, dobře, špatně... Prostě tady a teď se člověk probudí, když něco naprosto cele vykonává. V minulosti jsem o tom psal znovu a znovu. A lámal jsem si hlavu, proč to na nikoho nepůsobí. Dneska chápu, že lidi nepřesvědčí pár myšlenek, byť jim věří nebo je považují za zajímavé. Lidi potřebují kontext, příběh. Kdo je ten člověk, který nám tu povídá o probuzení? Jaká je jeho zkušenost? Jak to vlastně myslí a dá se mu věřit? Na druhou stranu příklad úžasných, pravdivých lidí, jako je Tomáš Halík nebo Marek Vácha, ukazuje, že i kdybyste se rozkrájeli a byli pravdiví tak, že by z vás pravda tekla čůrkem, lidi stejně budou ukazovat prstem na vaše nedostatky. Místo toho, aby poslouchali, co říkáte, nebo lépe řečeno proč to říkáte, mají k tomu spousty připomínek nebo akademických komentářů. Nejde přeci o to, aby naši učitelé neměli lidské nedostatky a nebo aby byli akademicky dokonalí. Jde o to, jestli mluví pravdu nebo nemluví pravdu. Jestli mají cennou zkušenost nebo nemají cennou zkušenost. Jestli to, co říkají, prošlo srdcem, nebo je to jen racionální výpočet hlavy. Je potřeba pořád chodit ke zdroji. Co říkají tihle učitelé? Jak se mě to týká? Není důležité, jestli někdo chodí bos nebo v kravatě, jestli má vyholenou hlavu nebo copánek, má PhD, jestli je to štíhlá slečna, nebo obtloustlý stařec - co ale říká? Proč mi to říká? Co se za tím skrývá? Pravda nebo lež? A jak na to mám reagovat? Jak to aplikovat, pokud to je pravda?
Marek Vácha říká, že nechodíme na mši proto, abychom si poslechli zajímavé kázání nebo se setkali se sousedy. Chodíme tam proto, abychom se setkali s Kristem. Takže kázání, jestli není moc zajímavé, to je podružné. A naprosto stejně to je v zenu. Zenový mistr tu není od toho, abychom na něho zírali s otevřenou pusou a křičeli - ó Buddho! Nebo obdivovali jeho akademické schopnosti. Je tu od toho, aby nám pomohl setkat se s pravým Buddhou, který je v nás samotných. Teisho, zenové kázání, není způsob, jak se utvrdit v tom, že někdo je nebo není osvícený, mistr nebo já, nebo sousedka. Teisho je způsob, jak se setkat s probuzením a jak toto probuzení aktivovat. Když se to nedaří dnes, podaří se to příště. Mistr může vypadat jako úplně obyčejný člověk, nebo naopak může být trochu střelený, může nosit divné oblečení, poslouchat divnou hudbu (narážka na Brada Warnera), jde ale o to, jestli ví, co říká, a jestli to, co říká, žije. Pokud ano, pak ho můžeme chápat jako pomocnou ruku - nabízí ruku a může nám pomoct pochopit, co je probuzení a jak aktivovat probuzení v každodenním životě.
odkaz na video https://youtu.be/9jgb6uGwcrI
No comments:
Post a Comment