Jen zen nebezpečím pro věřící?

Karmelitán a známý kazatel Vojtěch Kodet upozorňuje věřící, aby si nenamlouvali, že zen je nějak slučitelný s křesťanskou vírou. Netvrdím, jestli je nebo není, ale podívejme se na pár s prominutím hloupostí, které Vojtěch Kodet tvrdí o zenu: 

Neosobní buddhismus zenu se příčí nejzákladnějším pravdám křesťanství. 

Tak za prvé, v jakém smyslu je zen neosobní? Je naprosto osobní, v životě jsem nezažil nic tak osobního, jako je zen. Takže to je hloupost. Ale pojďme dál. 

V křesťanství věříme v jednoho osobního Boha Stvořitele, který pro nás a pro naši spásu poslal svého Syna, Ježíše Krista. Vše v křesťanství se odvíjí ze vztahu s ním. Jen v Kristu máme vykoupení a odpuštění hříchů (srov. Kol 1,14), v nikom jiném není spásy (Sk 4,12). Zen buddhismus naopak hlásá, že člověk může být spasen vlastními silami, a odmítá Ježíše jako osobního Spasitele.

Zen v žádném případně nehlásá, že člověk může být spasen vlastními silami. Naopak se neustále v kázáních všech velkých mistrů opakuje, že člověk sám je nic tváří v tvář univerzální pravdě, která člověka přesahuje, a které se má a nakonec chce podřídit - nakonec z této pravdy čerpá. Vlastní síly samozřejmě potřebuje, ale zrovna tak to jsou vlastní síly křesťana, vlastní nohy a vlastní ruce a vlastní hlava křesťana, kterou musí sám použít, protože rozhodně není loutkou v rukách Boha, ale svobodnou, samostatnou bytostí, která ovšem potřebuje a miluje Boha.  Co se týká odmítání Ježíše jako osobního Spasitele. Zenový učitel, který nerozumí křesťanství, by měl o Ježíši mluvit jen s největší opatrností a uctivostí. Kdo nerozumí Ježíši,  nemůže ho odmítat, protože neví, koho odmítá. 

Východní meditace je ve službě jakéhosi osvobození, je bez předmětu a za cíl má plné vyprázdnění sebe sama, míří k zastavení, ukončení bytí a ke sjednocení se s absolutnem. V tom se také nachází kořen rozdílnosti v porovnání s křesťanským myšlením, kde naproti tomu je důraz kladen na setkání: živý Bůh se potkává s člověkem, který je ztracený ve svém světě. 

Ano, o osvobození v zenu jde, ale je to osvobození od malého, sobeckého já a přijetí pravého já, které je v souladu s pravdou. Dále je třeba nezapomínat, že toto osvobození je něco, k čemu dochází za den tisíckrát, sto tisíckrát... a člověk ho pořád ztrácí, podobně jako asi málokterý křesťan je v neustálém kontaktu s Bohem Nejde tedy o plné vyprázdnění sebe sama, ale o nastavení zrcadla tomu já, které je falešné, malé, sobecké, ubohé. K ukončení bytí rozhodně nemíříme. Naopak. Znovu a znovu ukazujeme na zázrak života a všeho, co je kolem nás. Z hlediska zenu sjednocení s absolutnem ještě není probuzením, není dosažením pravdy. Ale je to prostor k tomu, abychom se probudili. Kristus se potkává s člověkem, který je ztracený ve svém světě. V zenu se Buddha setkává s člověkem, aby se člověk stal Buddhou, probuzení potkává probuzení. Člověk se ve své praxi a ve svých skutcích stává totožným s Buddhou. Jde tu tedy též o důležité setkání.    

Ve východních náboženstvích vše závisí na vykročení ze světa a na anulování sebe sama, zatímco křesťanská víra je založena na skutečnosti, že Bůh se obrací k lidstvu skrze své vlastní vtělené Slovo. 

To je možná pravda v theravádovém buddhismu, ale ne v zenu. V zenu neopouštíme svět ani se neanulujeme, jak už jsem vysvětlil výše. Nicméně je třeba uznat, že křesťanská víra není stejná jako víra v zen buddhismu, o tom není pochyb. 

Smysl křesťanské meditace je společenství s Bohem, který se daruje v lásce. Stát se s ním jedno znamená nikoliv zastavit či ukončit své bytí, ale maximálně je rozvinout v osobním sdílení. Proto křesťanská meditace nemůže mít za svůj konečný cíl vyprázdnění sebe sama. Při zasvěcování křesťana do perspektiv zenu hrozí nebezpečí postupného rozkladu touhy být spojen s Kristem, která je pro křesťana podstatná.

Tohle je vážná věc. Doufám, že každý křesťan, který cvičí zazen, vyprazdňuje se ode všech model, falešných božstev, lží, doufám, že nastavuje zrcadlo svým klamům a touhám, aby viděl jasně a mohl se vrátit ke své lásce ke Kristu - ke Kristu, v kterém není ani špetka falše nebo lži - osvěžen, odlehčen, zbaven hloupostí a nástrah našeho moderního světa, a s čistým svědomím takový křesťan může v zendo nechat i všechny své představy o Buddhovi. Vlastně, musí! Odchází tedy ze zendo čistý a nevinný, připravený milovat Krista cele a pravdivě. Taková nevinnost je cílem naší skupiny, kterou jsem založil a nazval Sangha Innocentia. Ani já, ani nikdo jiný v naší skupině se nechceme držet žádných nesmyslů, které nám vnucuje moderní svět. Kristus je pro mě osobně ten, který přišel lidem říct, aby se probudili! Buddha by v žádném případě neměl být pro nikoho žádnou modlou, žádným bůžkem. Buddha je to, co tvoříme tímto tělem, tímto masem a těmito kostmi na tomto místě, když jednáme pravdivě. A takový člověk rozhodně může následovat Krista, pokud k tomu má vážné důvody. Nedoporučuju teda zen buddhistům, aby se z čista jasna začali zajímat o křesťanství, pokud necítí vnitřní potřebu, touhu, pokud tam není jiskra, a totéž se dá říct naopak. Nevidím důvod, aby se křesťan začal zajímat o zen, pokud necítí, že by mu to mohlo pomoct vidět pravdivě, s pomocí Ježíše Krista, který pro křesťana vždy musí být vzorem. Nakonec bychom mohli říct, že když už se křesťan rozhodne cvičit zen, Buddha v rohu místnosti je pouze jako uvaděč na koncertě -  diváka přivede na jeho místo v koncertním sále. Na podium pak za ohlušujícího potlesku publika vstupuje maestro - Kristus sám. Tím neponižuji důležitou roli uvaděče - Buddhy. Na druhou stranu já sám, když mi zen zhořkl v ústech, ztratil šťávu a mé srdce už nenacházelo sílu bít se pro zen, byli to křesťané, kdo mi otevřeli dveře a obnovili mou chuť k životu a pravdě… kdo jiný než Kristus v nich mi dal potřebnou energii k tomu, abych neklesal na duchu… proč by tedy buddhistická zkušenost otevření se pravdivému životu nemohla křesťanu pomoct najít zpátky cestu ke Kristovi?