Sytě modré nebe na východě

Kodo Sawaki řekl: "Co je náboženství? Přeladění tvé vlnové délky na vlnovou délku Buddhy a patriarchů. Vlnovou délku naladit na satori, to znamená cvičit zazen. "

Jde o to, že když něco děláme cele, upřímně, nevytváříme přitom žádné zbytečné iluze o sobě a světě. Když nevytváříme žádné zbytečné iluze o sobě a světě, jsme buddha. To je vidět i na pozici zazenu - když hodně přemýšlíme, naše pozice a náš výraz v tváři to ukazuje. Když pouze něco děláš, v tvých očích nejsou žádné iluze, tvé tělo neukazuje žádné iluze. Podívejme se na výraz v tváři tenisty, který se připravuje na return. Jediné, co ho zajímá, je míček soupeře. Jeho ego odpadlo, teď ho zajímá jen míček soupeře. Nebo se podívej na výraz v tváři lyžařky, když čeká na start své jízdy. Podívej se, jak přesná je pozice jejího těla. To je lyžující buddha. Podívej se na výraz v tváři kováře, který pracuje na podkově. Není v jeho očích odražena vlnová délka patriarchy? Takový kovář se naprosto neliší od největšího patriarchy všech dob, jeho mysl a tělo se neliší od mysli a těla mistra Džošú nebo Basó, nebo Nansena. Ani tvoje mysl a tělo se neliší od Buddhy, když zapomeneš na sebe a svět, aby ses něčemu v tomto okamžiku opravdu věnoval.  

Nakazit se dharmou znamená poznat, že právě v takovém obyčejném okamžiku jsme se spojili s vysíláním Buddhy, to znamená, že v takovém okamžiku, kdy jsme nakaženi, už nejsme jiní než Šákjamuni a úkol je splněn, smysl cvičení a života v dharmě je naplněn. Ovšem jakmile si řekneme, že to stačí, jsme zpátky v pekle samsáry, v pekle iluzí o sobě a druhých a o buddhismu. Takže naším úkolem je odhazovat toto iluzorní já od rána do večera a od rána do večera se vracet na vlnovou délku buddhů a patriarchů. Jako kováři, lyžaři a tenisti, když se soustředí na to, co dělají. 

Jeden člověk se mě zeptal - jak dlouho dokážeš sedě v zazenu bez ega? To je přesně to, co nás vůbec nemusí zajímat, to je přesně otázka, který vyplývá z ega. Jak dlouho? Jak dlouho já, jak dlouho ty, kdo je lepší, kdo je blíž osvícení? To je špatně. Naším úkolem není ptát se jak dlouho bez ega, ale toto ego odhodit v tomto okamžiku a v dalším okamžiku. Pokud to uděláš ty v tomto okamžiku a já v tomto okamžiku, sešli se dva buddhové. A ti opravdu neřeší, co jak dlouho trvá a kdo je více egoista. Proto když se setkají dva probuzení lidé, smějí se spolu, jedí spolu, pijou spolu, jdou na procházku. Když se setkají dva, které ovládají iluze, debatují o tom, jak dlouho trvá, než člověk dosáhne osvícení, nebo kdo je více osvícen nebo kolik ega má který mistr a jak velké bylo osvícení toho a toho mistra v minulosti. Vůbec je nezajímá, jak vysoko na nebi je slunce, nebo kam letí bílá holubice. Kdyby je to zajímalo, znamenalo by to, že se přeladili na frekvenci probuzení. 

Takže co je pro nás důležitější? Porovnávat sebe a druhé, porovnávat sebe a buddhy, nebo se nakazit dharmou a zjistit, že mezi námi a probuzením není rozdíl? Protože nás zaujala barva oblohy před západem slunce? Včera jsem byl v Modřanech u Vltavy a žasl jsem, jak sytě modrou barvu mělo nebe na východě a jak zlatě zářila okna budov naproti zapadajícímu slunci.