Tah králem

Když píšu o tom, jak máme být transparentní a jak naše ego mizí, když něco upřímně děláme, nemám tím na mysli, že bychom se měli snažit zbavit ega. Nemám tím na mysli, že cílem cvičení zazenu je odstranit ego. To je velmi důležité. 

Spousta tzv. duchovních lidí dělá tu chybu, že doufají, že jednou nějak dokážou odstranit své ego ze svého života a pak už budou jen tak nějak plout životem jako mráček na nebi, nic je nenaštve, po ničem nebudou toužit. V buddhismu jde ale o něco jiného. Jde o to, abychom my s tím naším dosud velkým egem zacházeli jako s velkým, nemotorným slonem. Jde o to o tom egu dobře vědět, dobře vědět, co dokáže napáchat za škody a vodit toto velké ego na vodítku. I když toto velké ego nikdy nezměníme, nikdy se ho nezbavíme, jde o to, abychom mu nedali příliš mnoho svobody. Musíme neustále dávat pozor, aby toto ego nebylo diktátorem našich dní a našich životů. Musíme ho dobře vychovat, dobře vycvičit, dávat mu vodítko, náhubek, aby bylo v koutě a pořád neštěkalo. Važme si toho velkého a nemotorného ega, protože bez něho by nás ani nikdy nenapadlo hledat smysl života. Ale když už víme, že smyslem našeho života je žít svobodně, to znamená nebýt sluhou toho velkého psa Ega, aniž bychom ho vyhodili na ulici, pak se toho psa nemusíme bát. 

Představte si takovou velkou, těžkou lokomotivu, jak uhání krajinou, houká a vypouští páru a kouř. Když takovou lokomotivu vidíme, může se nás zmocnit trochu strach, nebo úcta. Rozhodně si s takovou mašinou nebudeme zahrávat. Nic by z nás nezbylo. A teď si představte takovou lokomotivu, jak pomaličku couvá po kolejích do posledního koutku nádraží. A přesně takhle se musí chovat naše ego. Musí se naučit couvat. Nikoliv být odstraněno. Od rána do večera musíme s tou lokomotivou ega couvat, uvolnit místo pro radost a svobodu prosté existence. Lokomotiva by se nejradši rozjela plnou parou vpřed a všechno rozdupala. Ale my s ní místo toho zacouváme dozadu.   

Jaký by to byl svět, kdybychom s našimi egy couvali místo toho obvyklého prosazování sebe na úkor druhých. Uvědomme si, že nejsvětější osobnosti v dějinách křesťanství nakonec vzdali tu úpornou snahu dosáhnout vlastními silami Boha, a místo toho nechali Boha, aby si je sám našel. Ustoupili Bohu a on si je sám našel. Ustupte Pravdě a ona si vás sama vezme. Nesnažme se proto stát svatým, dokonalým, osvíceným člověkem. Snažme se pouze ustupovat Pravdě, ustupovat tomu, co je důležité, udělejme malý ústupek bílým králem před útokem černého střelce. Možná dostaneme mat. Ale dokud budeme ustupovat, bude vítězit čistá a férová hra, bude vítězit spravedlnost a láska. Nebojme se ustupovat. 

Kdo mě zná osobně, ví moc dobře, jak se někdy chovám sobecky. Ale když píšu tenhle článek, uvědomuju si, že jediné, co se svým egem můžu dělat, a já už se o to pár let snažím, je považovat ho za sílu, kterou lze dobře využít, když s ní nakonec zacouváme do garáže. Sednout si do zazenu a sedět bez snahy něco získat je jako zacouvat s velkým nemotorným strojem do garáže. A pak se teprve můžeme projevit svobodně a bez diktátu ega.