Osobnost Kodo Sawakiho

Spousta lidí mluvila nebo mluví o tom, jak byl Kodo Sawaki úžasný člověk. To je nesmírně závažný problém v zenu. Kdokoliv chce rozumět a praktikovat autentický zen, musí se nad tímto problémem vážně zamyslet. Je možné, že tu dochází k obrovskému nepochopení, o co v zenu jde. 

Uchiyama roshi, původně žák Kodo Sawakiho, se svého učitele ptal: "Jak se můžu stát stejně silný jako vy?" A Sawaki mu řekl: "To nejde. Já jsem takový od narození." Zen není v žádném případě snaha stát se Kodo Sawakim. Není to snaha stát se zenovým mistrem ve smyslu napodobování osobnosti nějakého slavného mistra. Vidím to na lidech, kteří hledají zenového učitele - pokud jejich potenciální učitel nepřipomíná nějakého slavného zenového mistra, nemají o takového učitele zájem. To samozřejmě neznamená, že každý člověk může být hned zenovým učitelem. Ale každý člověk, který se stal sám sebou beze zbytku, může být zenovým učitelem. Takže i nějaký nemotorný, koktavý, plachý člověk může být skvělým učitelem, pokud je opravdu sám sebou - pokud svou koktavost a plachost nepředstírá. Co tedy bylo nejdůležitější na osobnosti Kodo Sawakiho? Nebyla to jeho síla, jeho odhodlání, jeho asketický život (asketický aspoň v porovnání s typickým praktikantem zenu na Západě), byla to jeho schopnost odložit sebe sama a octnout se na tom místě, kde ty a Kodo Sawaki jste tentýž buddha. Pokud nechápeme tento bod, nezačali jsme ještě opravdu cvičit zen. Zatím cvičíme jen nějaký druh sebezdokonalování nebo idealismu. 

Nejde tedy o to obdivovat osobnost Kodo Sawakiho a snažit se být jako on. Jde o to najít to místo, kde ty, já, Sawaki a Buddha jsme jedna a tatáž bytost. Jak to udělat, aby tohle nebyla jen hezká zenová fráze? Není tak těžké toho dosáhnout. Stačí tady a teď odložit svoje názory, svoje vědomosti, vědomí sebe, vědomí rozdílů a vstoupit do místa, kde já, ty, Sawaki, Buddha a všechny částečky prachu v celém vesmíru jsou jedna a tatáž věc. Pokud o tom pouze uvažujeme, pak je to opravdu jen nějaká hezká fráze, nebo impulz pro intelektuální debatu. Ale pokud to praktikujeme, vidíme, že to je velice jednoduché a funguje to. Protože to opravdu není úkol pro nějaké já. To je odhození já. A to se musí dít znovu  a znovu, každý den, den co den... Buď máte odhodlání takhle cvičit zazen a takhle žít, nebo to odhodlání nemáte. Pokud si nejste jisti, rozhodněte se pro tu správnou variantu a začněte takhle cvičit. Nemusíte, je to vaše věc,  ale tady je velká příležitost vyřešit otázku uskutečnění probuzeného života v tomto životě, probudit sebe, a ne jen pořád mluvit o zenu nebo číst o probuzení druhých. Takže nezáleží na tom, jestli jsi prudký člověk nebo tichý člověk, impulzivní nebo rozvážný. V takové praxi jde jen o to být znovu a znovu buddhou, to znamená být tou věcí, která nemá nic společného s tvými myšlenkami. V takovém stavu se pak tvoje osobnost projeví přirozeně. Tichý člověk bude přirozeně tichý a hlasitý člověk bude přirozeně hlasitý. Kodo Sawaki byl zřejmě prostě sám sebou. Pokud jeho žák Uchiyama odhodil ono omezené "já" Uchiyamy, pak byl určitě také Uchiyama prostě sám sebou. Musíme být tedy sami sebou, ale až poté, co popřeme sebe sama. Například se vám nechce důkladně se poklonit při vstupu do zendo. Všiml jsem si, jak se někteří lidé nějak brání tomu poklonit se druhým nebo před oltářem. Protože si něco myslí o tom či onom. Takže se pokloní jen ledabyle. Když se upřímně pokloníte jednomu člověku, klaníte se celému vesmíru. Ale když se klaníte jen nějaké konkrétní věci nebo konkrétnímu člověku, pak i máte pocit, že mezi vámi a Kodo Sawakim je velký rozdíl. Tomu se klaním, ale tamtomu ne. Přitom v okamžiku, kdy dáte přednost čisté pravdě před vlastními názory a prostě něco upřímně uděláte, není mezi vámi a žádným zenovým mistrem vůbec žádný rozdíl. Tohle místo je pak potřeba cvičit a uchovávat jako oko v hlavě. Opatrujte svého mistra (tj. svou původní moudrost) ve svém srdci a ignorujte ten vnitřní hlas, co vám říká, kdo je kdo. Takže dělejte věci bez toho, že byste si o tom pořád něco mysleli a hodnotili to, pak budete znovu a znovu na tomtéž místě, kde je pravý Sawaki, pravý Buddha, pravý smysl celého univerza. A v tom okamžiku se projeví vaše skutečná osobnost. 

Takže obdivovat nějaké mistry je stejné jako obdivovat jídlo na talíři, když máme hlad. Můžeme krátce říct - hm, to jídlo vypadá skvěle. Ale pak už musíme rychle jíst. Můžeme si říct, že mistr ten a ten byl skvělý, ale proč? Když slyšíte takovou chválu, okamžitě si řekněte - a v čem spočívala velikost toho učitele? V tom, že neměl názor na sebe a druhé, když pracoval na poli nebo když naléval čaj. Je to opravdu tak těžké být skutečným zenovým člověkem? Ne. Těžké je vzdát se svým osobních názorů. To je nesmírně těžké. Ale bez toho se nepohneme z místa.