Přístup, nikoliv ideál

Kodo Sawaki říkal, že praktikovat zen znamená mít určitý přístup k životu, nikoliv mít nějaký duchovní ideál. Zdůrazňoval praxi, nikoliv ideály. To znamená, učil Sawaki, praxi jezení, uklízení, chození do práce, spaní, močení... Podle něho praxe zenu  není primárně něco chápat nebo mít nějaký duchovní pocit - naopak, stát pevně oběma nohama na zemi a chovat se jako buddha, probuzený člověk. Když se chováme probuzeně, jsme probuzení. Když se chováme jako šílenci, jsme šílenci. 

Na Západě mluvíme o svědomí - nesetkal jsem se s touto kategorií v textech japonských nebo čínských učitelů zenu. Svědomí nám může pomoct rozpoznat, jestli se chováme jako buddhové nebo jako kazisvěti. Sice máme na Západě desatero a na východě buddhistické předpisy, ale dobře víme, že je velmi obtížné zodpovědně rozhodovat, co je ještě v rámci desatera v pořádku a co už je za hranicí. Co je například smilstvo? Podobně v buddhistických předpisech se jedná o špatný sexuální život. Ale jen naše vlastní svědomí ví, jestli jsme udělali něco špatně v sexuální oblasti. Desatero nám v tom nepomůže a kněz často také ne - protože nemusí mít sám čisté svědomí a nemusí chápat smysl desatera.   

Pak tu je ovšem studium autentické dharmy. Pokud nestudujeme autentickou dharmu, můžeme dospět k nějaké životní filozofii a řídit se podle ní - svědomí pak máte čisté. Ale to vůbec nemusí znamenat, že žijete probuzený život. Naopak můžete žít v nějakém maličkém světě, který vám dává smysl, ale ten svět nemá nic společného s dharmou, je to jen nějaký váš osobní model světa. Takhle žije spousta lidí. Neříkám, že žijí špatně nebo někomu škodí. Opak je často pravdou. Ale není to život v dharmě. Je to život na základě nějakého hodnotového modelu. Dharma není hodnotový model. Ti lidé do toho svého modelu, do svého osobního modelu světa pak třeba přidají meditaci nebo knížky o zenu a jsou spokojení. Nehodlají zkoumat, co je dharma nebo probuzení. Mají na to jednoduchý názor a s tím si vystačí. Proto je tak důležité, pokud vás zajímá skutečná dharma, studovat učení mistrů, které bych nazval radikálními mistry. To znamená, že přišli s jasnou kritikou stavu, kdy pravé učení bylo zakaleno nějakým idealistickými teoriemi. Takovým mistrem byl např. Bodhidharma, mistr Dógen nebo Kodo Sawaki. Řekl bych, že každý autentický učitel buddhismu musí vycházet z učení nějakého radikálního předchůdce. Velká většina současných učitelů v linii Sótó vychází z učení mistra Dógena. Možná se v budoucnu stane takovým referenčním mistrem, z kterého budou vycházet další generace, právě Kodo Sawaki. Protože on jasně ukazuje na omyly spojené s osvícením, omyly spojené s různými ideály nebo naopak formalizací dharmy. Na rozdíl od mistra Dógena Kodo Sawaki mluví - tedy my máme k dispozici zápisy jeho některých přednášek - opravdu jazykem, který je nám, i Evropanům blízký, protože žil nedávno. Zajímá mě tedy, co Sawaki učil a jak to aplikovat v životě. 

Vím dobře, že v minulosti jsem měl často na jedné straně ideál -  takhle bych chtěl žít. A na druhé straně praxi - takhle žiju. A nebyl jsem spokojen. Pak jsem dospěl k jakémusi smíření: "Takhle prostě žiju". Zdá se, že jsem vyřešil rozpor ideálu a praxe. Dlouho jsem si myslel, že když prostě budu žít, aniž bych se snažil sám sebe dennodenně probouzet do dharmy, tedy odhazovat své iluze a představy o sobě a světě, bude to život v souladu s dharmou. Ale někde jsem udělal chybu. Dnes chápu, že určitá vědomá snaha něco dělat určitým způsobem,  snaha žít v souladu s dharmou, je nutná. Probuzení se musí iniciovat správným přístupem k životu - což je dělat konkrétní věci opravdu pořádně, jako by to byla část sesshinu. A v zazenu odhazovat tělo a mysl, osobní tělo a mysl, aniž bychom měli na mysli nějaký cíl v budoucnu. Nakonec nejsou žádné sesshiny, je tu náš každodenní život, náš každodenní život je nakonec sesshin. Ale když necvičíme na sesshinech, možná si nikdy neuvědomíme, že náš život se musí stát sesshinem, čili skutečnou praxí. Každý den je tedy důležitý, ten nejdůležitější. Důležitý je tento den, ne náš život jako koncept v čase. Musíme žít, jako bychom byli součástí velmi důležitého dne, velmi slavné události. 

Kodo Sawaki byl velmi konkrétní - praxe zenu je velmi konkrétní - záleží na tom, jak jsi umyl koupelnu, jak sis uvařil čaj a jak ses oblékl do práce. A pak na tom, v kolik hodin ti jede autobus. A jestli pustíš starší paní sednout. Když žijeme probuzeně, jsme prostě probuzení. Když žijeme ledabyle a v temnotách a pořád nám něco chybí ke štěstí, nežijeme prostě probuzeně. Když cvičíme zazen proto, abychom se měli dobře, byli v klidu, měli ze sebe dobrý pocit, není to zazen buddhů, je to meditace pro vlastní osobní potřebu, potřebu nějak uklidnit své záležitosti. Zazen ale znamená cvičit tak, že navazujeme kontakt se záležitostmi univerza a tyto záležitosti jsou v naprostém klidu. Jsme tak jako říčka, která se vzdává sebe sama, aby se vlila do velké řeky. Jsme jako řeka, která se vzdává sebe sama, aby se stala mořem. Jsme jako moře, které se vzdává sebe sama, aby se stalo oceánem. A jsme jako oceán, který se vzdává sebe sama, aby se stal celým univerzem. A přesto, že to je tak, každá jednotlivá věc vyjadřuje dokonalou pravdu a tato pravda vládne všude a bez rozdílu. Proto si musíme vážit probuzení každé věci, každé rostlinky, každé větvičky, každé mušky... to všechno jsou buddhové, kteří vyjadřují stav, do jakého se musíme vrátit, když cvičíme zazen. Není to ideální stav, je to přirozený, původní stav každé věci, která je skutečná. V tomto původním stavu není žádné místo pro lidské záležitosti.