Co se týká dharmy, nejde o to, abychom dharmě "rozuměli". Nejde o to, abychom znali rozdíl mezi duchem a myslí nebo abychom dokázali vše definovat a vysvětlit. Jde mnohem spíš o to, abychom byli znovu a znovu jako bílý list papíru - bez předchozích znalostí nebo schopnosti vše pojmenovat. Ono pravé já, o které v dharmě jde, není červené nebo modré, není to žena nebo muž. Být sám sebou neznamená získat nějaké osobní vlastnosti. Jde o to vůbec nevědět, kdo vlastně jsem, nevědět, co je co, abych se mohl projevit zcela nově a nezávisle na tom, co bylo včera nebo co jsem si kde přečetl o buddhismu. Takže i když se pořád pouštíme do čtení různých knížek o buddhismu, měli bychom to chápat jako způsob jak skoncovat s tím, čemu jsme dosud říkali "já" a znovu a znovu se rodit jako miminko, nečekat nic od ničeho, ale udělat něco, když mám hlad nebo když se mi chce na záchod - přesně jako miminko, které není netečné, když má hlad nebo když se pokakalo.
Když se podívám, co jsem o buddhismu psal třeba před dvaceti lety, tak jsem v šoku - psal jsem v podstatě totéž, co píšu dnes. Psal jsem o tom, jak musíme být prostí, oproštění od vědomostí a názorů, psal jsem o tom, že nemám co nabídnout, co se týká nějakých získaných vlastností v zenu. Jak je možné, že jsem za dvacet let nedošel k nějakému jinému názoru? Během těch dvaceti let jsem byl na desítkách sesshinů, vyslechl si desítky, stovky přednášek nejrůznějších zenových učitelů, měl jsem několik vážných vztahů, procházel různými krizemi... a dnes píšu o Cestě totéž, co jsem psal tehdy. Nedošlo k žádnému pokroku? V podstatě ne. Ale o to právě jde - zkoušel jsem se na dharmu dívat z nejrůznějších pozic, z nejrůznějších hledisek. Různí učitelé píšou o dharmě různé věci - zdánlivě - ale v podstatě jen popisují to nejdůležitější z nejrůznějších úhlů pohledu. Nejde tedy o to "ještě musím pochopit mistra Dógena", ještě musím přečíst tu a tu knihu, ještě musím vyslechnout tu a tu přednášku významného učitele, teprve pak něco pochopím. Tak to není. To by bylo pouhé akademické studium. Cvičili bychom zazen s vidinou nějakého výsledku v budoucnu. Studovali bychom slova mistrů s vidinou nějakého výsledku v budoucnu. Ale o co v dharmě jde, je pomocí zazenu a studia znovu a znovu vyladit své tělo a mysl na "frekvenci Buddhy", jak to krásně popisuje Kodo Sawaki. Frekvence Buddhy znamená, že jsme na startovní čáře, nikoliv v cíli. A na startovní čáře je celé universum. To znamená, že celé universum je připravené se v příštím okamžiku pohnout o nekonečně malý kousek dál. A s každým takovým kousíčkem pohybu se to universum vrací na startovní čáru. Jinými slovy, ať už někde v tomto okamžiku vznikne hvězda nebo zanikne, v dalším okamžiku je všechno zase v základním stavu. Frekvence Buddhy znamená držet krok s tímto neustálým navracením vesmírných věcí do základního stavu. V každém okamžiku se musíme vrátit na začátek. To znamená, že nikdy vlastně přesně nevíme, kdo jsme a kam jdeme. Být oklamaný znamená - vím, kdo jsem a kam jdu.
Dřív jsem si představoval, že když budu mít nějakou přednášku o dharmě, řeknu lidem, co dharma je, jak jsem se k takovému poznání dostal a co ti lidé mají udělat proto, aby se taky dostali do pozice, v jaké jsem já díky mnohaletému cvičení zazenu a studiu buddhistické filozofie. Ale dneska bych na takové přednášce spíš řekl toto: Bohužel jsem neudělal žádný pokrok. Jsem na tom stejně, jako když mi bylo pět let. Nikdo z nás, ani já, ani vy, nevíme, co to je dharma. Nevíme, co je to probuzení. Nevíme, kdo jsme. Nevíme, co nás čeká zítra. Takže jsme jako úplně malé děti, které zatím nic neví a nic nechápou. V tom případě jsme se dostali na počátek všeho. Já i vy jsme na stejné startovní čáře. A teď se každý můžeme konečně projevit zcela bez omezení. Já můžu zazvonit, vy můžete zavřít oči. Někdo může zvednout ruku, někdo se může poklonit. Pokud chceme začít s praxí a studiem Cesty, nejdříve se musíme vrátit do jakýchsi jesliček lidstva. Tedy na samý začátek. Někdo zazvoní, někdo se pokloní. Co uděláme s tímto základem, se svou intelektuální nenarušeností? Co uděláme s touto otevřeností? Použijeme ji, abychom vše dělali s čerstvou, připravenou myslí - ať už je to účetnictví nebo vymalování pokoje. Tím spíš tak musíme cvičit zazen - bez toho, že bychom na něčem pracovali nebo se někam snažili posunout. Takže praktikovat Cestu znamená praktikovat prvopočátek všeho, vracet se do bodu 0 a z toho vycházet. Všichni jsme se někam horlivě rozběhli. Běžíme za moudrostí, klidem, znalostmi nebo osvícením. Učitel zenu nás musí všechny vrátit na začátek. A pak teprve můžeme vystřelit dopředu.
Učitel zenu je ten první, který ten návrat na startovní čáru udělá: Já osobně nevím o buddhismu nic. Chcete se ke mně přidat, když s touto vynulovanou myslí budu cvičit zazen? Nebo otvírat dveře? Pak nepůjde o to něčeho osobně dosáhnout - půjde o to nechat věci, aby se samy projevily, jak mají. Pokud se zcela neotevřeme, pokud se důsledně nevrátíme na začátek všeho, dharma se nikdy neprojeví, nezazáří a my s ní nebudeme moct navázat intimní kontakt. Když s ní ale navážeme intimní kontakt, budeme automaticky vědět, co dělat v každé situaci, kdy nebudeme zatíženi minulostí nebo budoucností. Budeme tedy projevovat pravé já, které je v podstatě totožné s pravým já každé věci v celém vesmíru, protože žádná věc nikde ve vesmíru nikdy nebyla narušena myšlením člověka. A stejně tak pravé já - moje nebo vaše - nikdy nebylo znásilněno žádnou myšlenkou - byť sebevznešenější myšlenkou. Naše pravé já nesmí být narušeno nějakými definicemi dharmy nebo buddhů. Dharma nesmí být narušena slovem "dharma". Buddha nesmí sedět ve svěrací kazajce zvané "buddha".
No comments:
Post a Comment