Když studujeme a cvičíme Buddhovu cestu, mámě někdy tendenci sklouznout k nějakému pólu u věcí, které mají dvě stránky, aniž by tyto stránky mohly existovat samy o sobě. Chtěl bych nastínit seznam (určitě neúplný) takových aspektů Cesty, které jsou z vlastní podstaty lidmi nesprávně polarizované a proč je důležité, abychom neklouzali jen k jednomu pólu.
Tradice versus moderní věda
Buddha Gautama žil před zhruba dvěma a půl tisíci lety. Ještě než se narodil, v Indii žili různí filozofové a lidé, kteří se snažili pomocí cvičení dosáhnout nějakého ideálního stavu. Buddha navázal na filozofii, která v jeho době byla známá a překonal ji. Přišel s vlastní filozofií a vlastní praxí. Ale samozřejmě si musíme uvědomit, že díky jogínům poznal cvičení v lotosové pozici a díky tehdejší indické filozofii měl materiál, který mohl přetvořit, nicméně z toho materiálu vycházel. Snažil se vysvětlit i psychologii člověka. Dnešní věda ví o člověku mnohem víc, máme mnohem přesnější informace o tom, jak funguje tělo, nervová soustava, mozek... ale ani moderní věda zatím nedokáže vysvětlit vše. Nedokáže vysvětlit, jak funguje mozek ve všech jeho detailech, ne zcela chápe psychologii člověka, a ani nedokáže vysvětlit původ nebo smysl vesmíru. Na jednu stranu tedy máme tradiční filozofii a praxi - vycházíme ze základní filozofie, jak naši předkové pochopili Buddhovo učení a předávali ho pořád dál až dodnes. To je předávání tradice - filozofie a praxe. Na druhou stranu tato filozofie byla neustále podrobována novým zkouškám a podnětům ze strany těch kultur, kam se Buddhovo učení šířilo. Takže buddhistická filozofie je živý organismus, který má pořád stejný základ, ale neustále se proměňuje - aniž by zničila svůj podstatný základ. Věda nám může pomoct chápat, jak se chová člověk, jak funguje tělo a jak to souvisí s tradiční filozofií buddhismu a s naší praxí zazenu. Ale věda není všemocná - potřebujeme taky tradici. Na druhou stranu pokud nechápeme, že tradice není ztuhlá kost, ale živý organismus, bude nám tradice k ničemu. Někteří křesťané dodnes trvají na tom, že Bůh stvořil svět za šest dní. Co na to řekne věřící biolog, věřící matematik? Že je to krásná metafora, ale že to je z hlediska vědy hloupost. Někteří křesťané nenávidí papeže Františka, protože neodsuzuje homosexuály. Oni trvají na tom, že homosexualita je proti přirozenosti člověka. Ale papež František odmítá zesměšňovat svou víru - proto respektuje realitu současnosti a vědecké poznání. Moderní křesťan neodsuzuje homosexuály a netvrdí, že Bůh stvořil svět za sedm dní. V Asii existujou buddhisté, kteří věří podobným hloupostem a trvají na tom, že člověk nemůže být buddha... leda po smrti. To znamená, že tradice ztuhla na kost. To je smrt náboženství. Z živé víry a živé praxe se stane křeč a nedozírná hloupost. Neřku-li nenávist... Nicméně z něčeho vycházet musíme. Vycházíme z toho, že Buddha cvičil zazen a učil, jak dosáhnout pravdy, tj. jak se stát skutečným, pravdivým člověkem. To se nemění. Mění se prostředky - podoba místností, kde cvičíme, jaké máme oblečení, jakými jazyky se vyjadřujeme... to se mění podle toho, v jaké kultuře se Cesta objeví. Musíme tedy najít rovnováhu mezi tradicí, které je třeba si vážit, a moderním, současným přístupem - tedy musíme tradici podat tak, aby to bylo adekvátní pro současnou dobu. Co je podstatné? Zazen a základní učení dharmy. Z praxe zazenu a základního učení dharmy musí vycházet lidé, kteří chtějí dál předávat původní učení Buddhy. Protože to jsou dva základní pilíře Buddhovy cesty - jeho filozofie a jeho praxe.
Universum versus to, co je právě přede mnou
To jsou dva póly, kde různí lidé mají tendenci prosazovat jedno na úkor toho druhého. Universum znamená něco univerzálního, tedy je to něco, co máme všichni společné. (Latin universum (“all things, as a whole, the universe”), neuter of universus (“all together, whole, entire, collective, general, literally turned or combined into one”), from uni-, combining form of unus (“one”) + versus (“turned”). Všichni pocházíme, všichni jsme se objevili v pozadí něčeho univerzálního, něčeho, co nás všechny spojuje. Takže všichni se vracíme k tomu Jednomu. Uni - jedno, versum - obráceno. Universum je prostor, který platí pro každého, pro každou bytost a pro každou věc. Není na světě, v celém vesmíru neexistuje jediné zrníčko prachu, který by se dokázalo oprostit od univerza. My lidé jsme většinou zaměstnáni našimi individuálními problémy, chceme řešit vlastní život, vlastní starosti, vlastní bolesti, vlastní samadhi, vlastní osvícení... ale zapomínáme, že z hlediska univerza nejsme víc než nahodilá buňka, která se objevila v nějakém organismu, aby zase za okamžik zanikla. Buddhovo učení znamená, že jeden člověk neznamená mnoho, na druhou stranu to, co právě teď v tomto okamžiku děláme, je jediné hmatatelné vyjádření toho, co je univerzální! Tedy žádné universum neexistuje bez toho, aby se tady a teď něco skutečně projevilo, ukázalo. Tady a teď je něco konkrétního, živého, ale současně to je na pozadí něčeho, co je nehmatatelné, protože je to zcela univerzální. Když budeme tvrdit, že na ničem nezáleží, protože jsme v podstatě jen prach a pomíjivost, nesmíme taky zapomenout na druhý protipól - jsme také konkrétní formou, která se objevila ve vesmíru. Až na člověka jsou všechny bytosti a věci ve vesmíru vždy ve shodě s pravdou. Nikdy nejednají mimo skutečnost. Jedině člověk ztratil kvůli svému komplikovanému myšlení schopnost přirozeně zůstávat v souladu s vesmírem. Proto je naším úkolem, vrátit se k jádru věcí a vyjadřovat se a chovat se tak, aby to bylo v souladu s řádem vesmíru. Jedno bez druhého ale nemůže existovat. Když zapomenu na sebe, vzpomenu si, že musím něco udělat pro druhého člověka. Když ale budu druhým pomáhat s myšlenkou, že jsem výlučný, dobrý člověk, ztratit jsem kontakt se svým původem, zapomínám, že každý je v podstatě dobrý, a stane se ze mě velmi rychle mizera. Když spoléháme jen na sebe, dřív nebo později se vyčerpáme, protože nečerpáme energii a moudrost z vesmíru. Když ale pouze lpíme na tom, že je vše Jedno a snažíme se dosáhnout nějakých stavů samadhi, aniž bychom se taky starali o účty, vaření, úklid, sousedy a jejich blaho, pak jsme jen duchovní druh sobce. Tedy ani ulpívat na univerzu, ani zapomínat na náš původ. Ryba, která by chtěla popřít, že je součástí oceánu, by byla hlupák. Ale ryba, která by se snažila rozpustit v nekonečných vodách oceánu, aby neměla problémy, by byla největší hlupák v celém oceánu. Když cvičíme zazen, přirozeně dochází k rovnováze mezi tím, jak jsme původně prázdní a univerzální, bez zvláštních vlastností nebo názorů - a tím, že jsme konkrétními lidmi s konkrétním tělem a sedíme v nějaké konkrétní pozici - jsme tedy živými buddhy, manifestujeme probuzení tak, že toto konkrétní tělo vracíme k jeho původu, aniž bychom ho umrtvili - proto se můžeme občas lehce pohnout, můžeme se poškrábat na nose... Zazen je tedy rovnováha mezi tím, co je dokonalé a nedostižně hluboké, a tím, co je naše nedokonalé, křivé, ale zcela pravdivé tělo.
Satori versus iluze
Někteří lidé si myslí, že když dosáhnou satori, budou všemu rozumět a nic už je neoklame. Neznám v historii zenu žádného mistra, který by tvrdil, že překonal své iluze. Ale především v tradici mistra Dógena, v naší linii, se klade důraz na to, že nejde o odstranění iluzí, ale o to, abychom jasně viděli, že v naší mysli vyvstávají myšlenky, které nejsou skutečností, ale pouhými klamy. To musíme vidět. Na jednu stranu je tu tedy nezdravá touha po osvícení - na druhou stranu je tu nezdravá liknavost. Protože někdo někde četl, že iluze není třeba zničit, neznamená to, že se nebudeme snažit uprostřed iluzí probouzet do skutečnosti. Učení starých mistrů a cvičení zazenu nám znovu a znovu připomíná, kde jsme si spletli malovaný koláček se skutečným koláčkem. V každém okamžiku máme příležitost nahradit iluze skutečností - místo přemýšlení stačí jít a uvařit kafe, nebo se obléknout, nebo zamést podlahu. K tomu nepotřebujeme žádné satori, naopak, takové jednání je živé satori, to je satori, o které by nám mělo jít - neřešit svoje iluze a osvícení, ale jednat probuzeně - místo analýzy, z čeho se skládá prach tento prach utřít. Místo diskuzí o osvícení toto osvícení provést v konkrétní akci tady a teď. Takže probuzení důležité je - ale pouze pokud je to to, co děláme v tomto okamžiku. Probuzení, které se netýká tohoto okamžiku, je zbytečná iluze. Satori, které se netýká přímo nás v tomto okamžiku, kdy nemáme čas přemýšlet o satori, je živé satori. Když zapomeneme na svoje názory, můžeme si všimnout, že v každém okamžiku má příroda dokonalé satori. Když tedy budeme stejně opravdoví jako příroda, budeme žít probuzený život. Probuzený život znamená - protože si uvědomuju, že v podstatě nic nevím a že mě většinu času napadají nesmysly, raději půjdu a uvařím čaj. To je probuzený život.
Snaha a ležérnost
Nemůžeme se snažit o to zítra přistát na Marsu. Ale dnes, v tomto okamžiku můžeme udělat první malý krok na cestě na Mars. Kodo Sawaki o sobě řekl, že v mládí se nesmírně snažil cvičit usilovněji než jeho souputníci a že se ze všech sil snažil dosáhnout satori. Když časem zmoudřel, uvědomil si, že tudy cesta nevede. Ráno se probudíme a cvičíme zazen. To samo o sobě už je dost velká snaha. Další snaha je zbytečná, dokonce škodlivá. Dnes můžeme dělat jen to, co můžeme dělat dnes. A když to, co děláme dnes, děláme upřímně a poctivě, už jsme dosáhli největšího cíle - stali jsme se pravdivou součástí vesmíru. Na druhou stranu když všechno budeme odkládat nebo tvrdit, že stačí cvičit v leže nebo jednou za rok, nechápeme, jak je důležité každý den věnovat své srdce praxi, duchu dharmy. Každý den je svátek dharmy. Pokud jste křesťané, dharma vás nemusí zajímat, ale každý den můžete prožívat v dialogu s Bohem. To znamená, že se upřímně snažíte - nejde o výsledky, ale o to, jak je vaše srdce otevřené, což se projevuje ve vašem jednání s druhými lidmi a podobně. Nicméně zpátky k Buddhovi - který den chceme vyjádřit pravdivost Buddhova učení když ne dnes? Který zazen vyjadřuje probuzení Buddhy když ne ten, který právě cvičíme? Snažit se můžeme jen v tomto okamžiku. Zítra se snažit nemůžeme, včera jsme se snažit nemohli, už je pozdě. Jen v tomto okamžiku se dějí věci. Pokud máme víru v Buddhovu dharmu, musíme si uvědomit, že dharma je něco, co se cvičí právě teď. Někdy se scházíme na ústraní - abychom si připomněli, na co jsme možná zapomněli - učitel nám může připomenout, proč cvičíme a co cvičíme. Když cvičíme s ostatními, naše iluze - které nevidíme, když jsme sami - se můžou jasně ukázat. Pamatuju si, že na svých prvních zenových ústraních mi skoro všichni lezli na nervy. A lezly mi na nervy sútry a přesně předepsaný způsob jezení a zacházení s miskami. Lezly mi na nervy korejské názvy pro všechno. Za pár let mi tyhle věci už byly ukradené, ale lezl mi na nervy mistr. Později jsem našel lepšího učitele. Ten mi konečně nelezl na nervy, ale zase jsem se ho bál. Když s učitelem nepřicházíte do styku, nezjistíte, co vám straší v hlavě. Je dobré mít s učitelem nejrůznější problémy a spory - to je test vaší opravdovosti - jste ochotni přiznat si, že si něco namlouváte o sobě nebo o svém učiteli? Nakonec vidíte, že váš učitel je prostě člověk, který se snaží žít každý den znovu, ale to neznamená, že se mu vždy všechno skvěle daří. Každopádně každý okamžik je nový začátek a nová příležitost udělat něco dobře.
Vědomosti versus moudrost dítěte
Jsou lidé, kteří si myslí, že nemohou praktikovat Cestu, pokud nebudou znát všechny sútry, chápat význam všech indických a japonských buddhistických termínů, umět kaligrafii, být zběhlí v čajovém obřadu, atd. To je velká hloupost. Potřebujeme mít jakýs takýs přehled o základním učení, ale pokud si Buddhovo učení spleteme s akademickým titulem, jsme úplně vedle. Všechna slova, která Buddha vyslovil, vyslovil s přáním, aby se jeho žáci dokázali stát sami sebou - aby byli čistí jako nepopsaný list papíru, aby byli spontánní a pravdiví jako tříletá holčička. Mistr Dógen nás nabádá, abychom si vážili každé bytosti, která vyjadřuje pravdu, protože taková bytost je skutečným zenovým mistrem, ať už je to sedmiletá dívka, nebo liška nebo kamenná zídka. Ano, i zdi a cesty a hory jsou bytosti, jsou to živé bytosti, protože jsou živým systémem, který se dynamicky mění stejně jako všechno, co se objevilo v kosmu. Měli bychom tedy studovat slova starých mistrů, abychom se dokázali oprostit od slov starých mistrů, a tak sami vyjádřili, co je pravdivé a živé. Studujme tedy s otevřenou myslí, nedělejme žádné intelektuální závěry, ale spíše si dejme pozor, abychom včas přišli do práce. A abychom se sami sobě a své hlouposti dokázali vždy zasmát.
Tajemství versus poznání
Buddhovo učení neupřednostňuje ani tajemství, tedy nepoznatelnost pravdy, ani nepotvrzuje, že pravdu lze poznat rozumem - i když ji nelze poznat rozumem, lze mít zkušenost pravdy, lze být pravdivým člověkem. Nicméně pravda, jak ji učí buddhové, bude vždy pro náš rozum něčím, na co tento nás nástroj prostě nedosáhne. Nad tím zůstává rozum stát, říká se. Když Buddha otočil v prstech květinou, aby tak jasně ukázal, v čem spočívá jeho učení, nikdo to nechápal, jen Mahákášjapa se usmál. Nad tím nám zůstává rozum stát, bychom mohli říct. Co znamená otočení květiny v prstech? Jaké tajemství před námi Buddha skrýval? A co nám zatajil Mahákášjapa, když se usmál? Ti dva si určitě něco šuškali před tím, než k tomuto slavnému setkání došlo. Ale Gautama nikomu nic nezatajil! On prostě v prstech otočil květinou! Kde je tu cokoliv skryto? A Mahákášjapa taky nic neskrýval - prostě protože ho otočení květiny v prstech Buddhy pobavilo, usmál se. Když polechtáte miminko na noze, začne se smát. Když mu dlouho nedáte najíst, začne plakat. Kde tu je nějaké tajemství? Nicméně rozum by to rád nějak definoval, rád by našel nějaký hmatatelný, měřitelný důkaz "pravdy". Někteří lidé říkají, že nevěří v Boha, protože prostě Boha nelze dokázat. A současně lidé, kteří jsou třeba matematici nebo fyzici, říkají, že nevěří v Boha, kterého by bylo třeba dokázat - oni věří v Boha, který je tajemný, vzdálený rozumu... Současně s tímto Bohem prožívají jakýsi důvěrný vztah. Tak i my, pokud nás zajímá dharma, můžeme prožívat důvěrný vztah s květinami, s dětmi, se zimou, jarem, létem, podzimem, s větrem, mrazem, sluncem, vodou... Můžeme věřit, že v každé jednotlivé živé jednotce kosmu je skryto tajemství, pravda. Toto tajemství můžeme nechat tajemstvím a užívat si, jak se nám krásně projevuje, jak se nám ukazuje v jednotlivých okamžicích dne. Věřící člověk vnímá Boha, jak se mu ukazuje v nejrůznějších projevech přírody nebo každodenního života, v druhých lidech... Pokud nás zajímá učení Buddhy, musíme chápat, že dharma, kterou Buddha učil, není něco, co lze vědecky popsat. Ale je to něco, co lze cvičit, tušit, kultivovat, vnímat, ctít, chránit, probouzet v sobě. Nemusíme přece rozumět všemu. Stačí, že to tu je. A ono to tu je.
No comments:
Post a Comment