Minule jsem psal o tom, jak podle Sawakiho máme cvičit zazen tajně. On to ale nemyslel tak docela vážně. Musíme si uvědomit, že když Sawaki prohlásil něco radikálního, byla to jakási reakce na opačnou tendenci nějakých lidí.
Když si všiml, že někdo chce šířit zazen mezi lidi, jako by to byl nějaký produkt, tak zpozorněl. Když viděl, že si lidé od zazenu slibují nějaké zlepšení svého osobního života, musel je opravit. Zazen přece není - stejně jako jakékoliv náboženství - snaha vylepšit svůj osobní život. Jakékoliv náboženství - a zazen je konkrétní praxí určitého náboženství - musí být způsobem, jak překročit sebe sama a spojit se s tím, co je univerzálně pravdivé, vrátit se k tomu, co je podstatné. To přece nemá nic společného s vylepšením vlastního života v tom sekulárním smyslu, ani s šířením nějakého produktu nebo dosažení osobního úspěchu, nesmí to být ani tak, že náboženství se snaží dosáhnout úspěchu ve světě lidí, jako by šlo o to mít světský úspěch. Náboženství je úspěšné tehdy, když došlo k překonání omezeného člověka. K překonání omezeného člověka a spojení s univerzální pravdou je něco, co lidé v tom vnějším - sekulárním - světě nechápou. Proto tomu říkáme sekulární svět. Je to svět, kde platí pouze materiální hodnoty. Pokud ale někdo pochopí, že materiální hodnoty nejsou všechno a že lidský život není omezený našim tělem a myslí, pak mu je okamžitě jasné, že nejde o to "šířit pravdu", jako by pravda byla něco, co má těm, co ji šíří, přinést osobní úspěch. Na druhou stranu pokud nikdo nikdy nikomu nesdělí zprávu o univerzální pravdě, čili pokud buddhisté nebudou šířit dharmu vůbec a pokud křesťané nebudou pravdivě referovat o Bohu, spousta lidí nebude mít šanci dozvědět se o dharmě nebo o Bohu. To přece nejde.
Takže Sawakiho výrok "cvičte zazen tajně" můžeme chápat jako "nedělejte ze zazenu způsob, jak sobě a druhým vylepšit osobní život". Když už šířit zazen, tak v jeho přísně nepopulární podobě - zazen jako způsob "skoncování s člověkem". Když jsem se před časem svému učiteli svěřil, že mám tendenci lidi napomínat, když nechodí pravidelně na zazen, tak kroutil hlavou - proč někoho nutíš? On sám nikdy nikomu zazen nevnucoval. Já jsem tuhle tendenci měl, protože jsem si naivně myslel, že zazen je pro každého super záležitost a že jsou ti lidé proti sobě, když necvičí zazen, a navíc jsem si myslel, že každý, kdo jednou přijde cvičit zazen, je automaticky buddhista a hledá "mistra". Dneska, po letech vedení skupiny v Lotus centru, konečně chápu, že když někdo přijde cvičit zazen, je velmi malá pravděpodobnost, že ho zajímá zazen v tom smyslu, jak zazen chápu a cvičím já. Takže je to jeho nebo její soukromá záležitost, ti lidé si prostě přišli "zaplavat". Když to někdo myslí vážně, musí se sám ozvat a ne že já někomu budu říkat: Hele, ty určitě chceš cvičit dharmu, že jo? Oni ti lidé se sami nakonec rozhodnou. Dokud to někdo neudělá z vlastní vůle, nesmím ani omylem naznačit nějakou závaznost. Když se ovšem někdo závazně přihlásí na třítýdenní ústraní, kde je přísný režim, je naprosto logické, že učitel hned na začátku všechny drsně upozorní, že nepřijeli na dovolenou, zameditovat si s přáteli u čaje, ale hledat Cestu a že pokud to nehodlají dělat vážně, můžou rovnou odjet domů. To je naprosto jiná situace než dobrovolné chození na zazen jednou za týden. Kdo to chce dělat smrtelně vážně, musí se ozvat jako první.
A opět, když Sawaki říká - přestaňte být člověkem, nemá tím na mysli, že se z nás stanou roboti nebo fanatici, co jen sedí a mlčí a nejedí a dosahují nadlidských duchovních stavů. Místo "člověk" bychom mohli říct "hlupák, který dělá jen to, co dělají druzí". Takže Sawaki měl na mysli prostě to, že bychom neměli podléhat ničemu, co vymysleli druzí lidé - měli bychom si sami ověřit, jestli to je pravda nebo ne. Takže když byste chtěli třeba začít cvičit zazen, tak já vám řeknu - když budete cvičit zazen poctivě, uvidíte, že jste dosud byli velmi hloupí. No a vy mi nemáte hned poslušně přikývnout - máte si to zkusit. Je možné díky zazenu vidět svou vlastní hloupost? Musíte si to vyzkoušet sami. Když budete cvičit jógu, váš instruktor vás spíš bude povzbuzovat, abyste si věřili, abyste objevili krásu vašeho těla, abyste ve vaší mysli nastolili pocit harmonie. Ale zenový učitel může být strašně protivný. Proč? Protože vás chce povzbudit, abyste se nebáli přiznat si svou slabost a omezenost. A když učitel vidí, že jste ochotní si přiznat svou slabost a omezenost, hned vás povzbudí - můžete se oprostit od sebe a vplout do toho, co tu je, tedy můžete opravdu navázat intimní kontakt s dharmou. A v tom kontaktu je skutečné osvobození od "sebe". Když ale budete říkat, ach, ach, jak úžasné, dnes ráno jsem při zazenu cítil osvobození od "sebe", nebo dokonce "dosáhl jsem osvícení", pak jste jako malé děti, co říkají - hele jakou jsem postavil bábovičku! Pokud jste dospělí, určitě nebude čekat, že vás učitel pochválí, protože jste měli nějaký duchovní zážitek. Musíte přestat stavět bábovičky - tohle si musím říkat pořád - sám sobě - chceš být jako malé děcko? Potřebuješ, aby tě někdo pochválil? Ne, probuzení je až tam, kde nelpíme na vlastních zkušenostech. Nemůžeme jedním dechem mluvit o probuzení a vlastním probuzení. To se vylučuje. Neexistuje žádné já + probuzení. Své nevěstě taky při svatebním obřadu nedáte místo polibku facku. Mluvit o vlastním odhození těla a mysli nebo o vlastním probuzení je logicky facka Buddhovi. Buddha taky neříkal, že dosáhl osvícení, on říkal, že všichni spolu s ním dosáhli osvícení. To je sakra rozdíl.
Někteří východní učitelé mluví o různých stupních samadhi. Ale Buddha nezápasil se stupni samadhi, on se prostě probudil. V tom probuzení žádné stupně samadhi nejsou. Je to jako otevřít dveře poté, co jste na ně tlačili. Různé stupně samadhi jsou jako různé síly, které působí na dveře. Ale když je otevřete, už tlačit nemusíte. Probuzení nepotřebuje žádné samadhi. Když cvičíme zazen, můžeme prožívat velmi příjemné stavy osvobození, těmto stavům se může říkat stavy samadhi. Ale jakmile začnete usilovat o různé hloubky samadhi, je s probuzením konec. Místo otevření dveří, odhození těla a mysli totálně, řešíte, jakého stupně samadhi jste dosáhli. Pouze sedět, shikan taza, znamená nezabývat se samadhi. Nicméně to neznamená, že nás samadhi nemůže postihnout. Zrovna tak nás může postihnout nervozita, brnění, bolest, nuda, nedočkavost, nadšení... samadhi je jen jeden z tisíce stavů, když cvičíme zazen. Na druhou stranu mistr Dógen chválil zazen jako královské samadhi. Ano, když upřímně odhazujeme tělo a mysl, aniž bychom si mysleli, že já jsem odhodil, pak jsme ve stavu královského samadhi. Jak ale dlouho tento stav trvá? Jakmile začneme uvažovat o jeho délce, tento stav skončil. Tak je to se vším, co se týká zazenu - snažte se tělem, nikoliv myslí. Nesrovnávejte, nepočítejte, nečekejte, nesněte. Když se soustředíte na svou pozici, mysl nemá čas řešit nesmysly. Když se ale přistihnete, že přemýšlíte o hloupostech, probuďte se. A pak znovu a znovu a znovu. Každý den, každý týden, každý rok...
Cvičit zazen tajně - řekl bych to takhle - nedělejte ze zazenu levnou cetku - není to pouťová atrakce, je to vážná věc. Protože je to něco vážného a intimního, musíme to šířit jako tajnou zbraň. Musíme si pečlivě hlídat, jestli to nenabízíme lidem, kteří o zazen nemají vážný zájem. Musíme zazen šířit - ale jen mezi lidi, kteří opravdu, opravdu jeví velký zájem zazen cvičit. Podívejte se, křesťané se také nemodlí proto, aby si vylepšili život. Pro ně je modlitba naprosto vážná věc, v ní překonávají sebe a vrací se k Bohu. Je to něco, co nemůžou nabízet v eshopu nebo na ulici. Podobně se na mě nikdo nemůže zlobit, když o zazenu píšu jako o nejvážnější věci na světě. Pokud je modlitba návrat k Bohu, zazen je návrat k podstatě všech věcí. To není můj názor, to učil i mistr Dógen. A mistr Dógen také učil, že zazen sám o sobě je probuzení, tedy logicky zazen sám o sobě je Buddha. Je to tedy pro někoho, kdo se hlásí k buddhismu, nesmírně vážná věc. A proto si musíme dávat pozor, abychom to nenabízeli jako hračku nebo rychlý způsob uklidnění. Pokud se někdo zeptá na zazen jednou, asi nemá zájem, tak ho nebudeme nutit. Pokud se zeptá dvakrát, je to málo. Ale pokud se zeptá ještě potřetí, možná bychom mu o zazenu mohli říct, že mu v životě nepomůže. A pokud někdo přijde cvičit zazen i přesto, že jsme mu řekli, že mu zazen nepomůže, asi má vážný zájem. Já jsem v minulosti dělal tu chybu, že jsem si naivně představoval, že všichni, kdo jednou okusí zazen, budou mít tentýž pocit co já - pocit klidu, osvobození a naplnění. Jak si tohle můžu vážně myslet? Protože jsem tak egocentrický a neempatický, nemám ponětí, co všechno může zažít náhodný člověk , když zkusí cvičit zazen. Ti lidé můžou mít miliony důvodů, proč zkusit zazen. Pravděpodobnost, že jim jde o to překonat sebe a proniknout k podstatě věcí, je opravdu velmi, velmi malá. Spíš budou cvičit zazen jako populární meditaci - tedy způsob, jak se uklidnit.
Autentické náboženství je spojení s nejhlubšími kořeny, které máme. Spousta lidí je takovou myšlenkou nadšená. Ale cvičit spojení s podstatou není legrace. U křesťanů vidíme velmi dobře, kolik z nich je ochotno překonávat své názory, předsudky, strachy a opravdu jít do hloubky a k jádru křesťanství. Kolik křesťanů skutečně vidí v Bohu Otce nás všech bez rozdílu? A kolik buddhistů je ochotno překonat sebe, své názory, myšlenky a pocity, aby se dotkli dharmy, skutečného Buddhova učení?
Jedno je jisté - uvědomuju si, že dharma není legrace, není to něco, co lze prodávat nebo nabízet na kurzech osobního rozvoje. Nejde o osobní rozvoj. Jde o návrat k původu věcí. Ten návrat může být velmi bolestivý. Ale trvám na tom - stojí za to! Kdykoliv jsem zanedbával v životě dharmu, možná jsem chvíli klouzal na vlně nějakého dočasného úspěchu, měl krásnou přítelkyni, nové auto, super dovolenou u moře... ale kdykoliv tenhle krátký úspěch pominul, byl jsem nelítostně vymrštěn zpátky na holou dlažbu života. A rychle jsem si uvědomil, co mám dělat. Konec dětských her, konec dětského pláče, zpátky ke cvičení, zpátky k probuzení. A je mi jasné, že tohle budu dělat do smrti. Nikdy jsem to nevzdal, i když jsem měl období flákání. I když jsem cvičil zazen každý den, byla mnohá období, když jsem cvičil jen kvůli sobě, pro vlastní potěšení nebo pro pocit vlastní důležitosti. Často jsem necvičil jen kvůli dharmě samotné, to bez mučení přiznávám. Učím se tedy vracet se znovu a znovu k dharmě, kde moje názory, tyhle články, nehrají velkou roli. Kdokoli, kdo je ochoten podívat se pravdě do očí, je můj přítel. Úkolem kazatele není být dokonalý jako Bůh. Úkolem kazatele je ukázat lidem, jak k tomu dokonalému Bohu dojít. Podobně mým úkolem není být dokonalý, bez iluzí, bez slabostí - mým úkolem je sebe sama napomínat, stokrát denně, abych se vracel k Pravdě a pokud mě o to někdo požádá, pomáhal druhým, aby se vraceli k Pravdě.
No comments:
Post a Comment