Někdy můžeme narazit na tvrzení, že buddhismus není nějaké specifické učení. Shunryu Suzuki řekl: "Buddhismus není nějaké specifické učení. Buddhismus je prostě pravda samotná."
Shunryu Suzuki to myslí tak, že v podstatě, v nejzazším smyslu, je Buddhovo učení a praxe prostě pravda. To, co tu je. Někdy narazíme na slovo "dharma". Někdy používám slovo "dharma" místo "buddhismus". Jak v případě dharmy, tak v případě buddhismu můžeme mluvit o dvou úrovních chápání těchto slov. V relativním smyslu je buddhismus soubor nejrůznějších učení, je to buddhistická filozofie, která dává smysl a je logická, je to cvičení zazenu, je to historie a současnost buddhismu, jsou to živí učitelé a žáci, to všechno je buddhismus. A stejně tak můžeme o dharmě mluvit jako o souboru učení Buddhy Gautamy, nebo o nejrůznějších učeních buddhismu obecně. V relativním smyslu je dharma učení Buddhy. Ale co je buddhismus nebo dharma v podstatě? A proč je potřeba to rozlišit?
Když zůstaneme na relativní úrovni chápání buddhismu nebo dharmy, budeme před sebou mít prostě soubor nejrůznějších tvrzení a vysvětlování, nejrůznější hodnoty... tomu všemu někteří lidé říkají dharma - učení buddhismu. Protože někteří lidé spoléhají pouze na to, co údajně učil Buddha Gautama, tvrdí, že dharma je pouze to, co učil Buddha. Na této relativní úrovni se můžeme do nekonečna dohadovat, co učil a neučil Buddha, který druh buddhismu je pravý, jaká filozofie je hlubší, jaké učení je nesprávné. To je pořád hledisko myslících lidí. V podstatě je to pořád intelektuální chápání buddhismu. Samozřejmě bez filozofie a předávání dharmy v podobě přednášek anebo knih bychom dnes vůbec nevěděli, co Buddha cvičil a učil. Takže předávání takového učení, ať mu říkáme dharma nebo buddhistická filozofie, je důležité.
Nicméně to se nedotýká samé podstaty věci - v nejzazším smyslu je Buddhovo učení, tedy dharma, v tom nejzazším smyslu je to pravda samotná. Nikoliv nějaká filozofická pravda, ale skutečnost samotná, když ji přestaneme hodnotit nebo posuzovat. Tato skutečnost samotná je vlastně dharma samotná. Když jednou kdysi jeden čínský mnich hledal pravdu a navštívil starého mistra, který žil u řeky, kde chytal ryby, tento mistr ho k pravdě dovedl tak, že ho několikrát na delší dobu potopil do vody. Mnich vždycky chtěl něco říct, ale mistr ho zase potopil. Teprve když mnich z vody na mistra rázně kývl, mistr to uznal jako konečné porozumění ze strany žáka. Když žák od rybáře odcházel, mistr mu řekl: "Neztrať mou dharmu." Tedy rozhodně nemyslel "neztrať učení zaznamenané v sútrách". Myslel tím - neztrať poklad, který jsem ti předal. Co mu předal? Když o tom budeme přemýšlet, nikam nedojdeme. Ale když se pouze ponoříme do vody, zažijeme tutéž dharmu, kterou zažil mnich. V knihách o takových věcech čteme - ale pouze když toto čtení odložíme a jdeme něco dělat, máme šanci uskutečnit Buddhovo učení - ne filozofie, slova, hodnoty, názory. Samotné učení, čili dharmu samotnou.
Když Šákjamuní na Supím vrchu otočil v prstech květinou, bylo to jeho učení dharmy. Neřekl tedy jediné slovo. Jindy toho řekl hodně, ale tentokrát jen otočil v prstech květinou. To byla dharma, kterou učil. Co to znamená otočit v prstech květinou? Jaký to má význam? Otočit v prstech květinou znamená otočit v prstech květinou. Bílá je bílá. Pondělí je pondělí. Pivo je pivo. Dharma v tom podstatném, základním smyslu je to, co tu je, nikoliv to, co si myslíme, že tu je. A to je to podstatné, co učí buddhismus. Proto když cvičíme zazen, nejdůležitější na tom je prostě sedět a nic od toho nečekat. Sezení samo je probuzení do skutečnosti.
Proč tedy musíme debatovat o prázdnotě, buddhovské přirozenosti, příčině a následku, subjektu a objektu, etice, smyslu, soucitu, utrpení, moudrosti? Proč nestačí prostě sedět, pak se napít čaje a říct "sbohem"? Protože naše mysl má spousty otázek a zmatků. Protože máme otázky, hledáme pravdu. Když hledáme pravdu, potřebujeme nějakého průvodce, který nás k té pravdě pomalu bude vést. Aby nás někdo mohl vést k pravdě, nemůže pořád mluvit jen o tom, že je pondělí a že v lednici je pivo. Někteří čínští zenoví mistři se k této podobě učení hodně blížili. Jsou zenoví mistři, kteří spálili všechny své poznámky o sútrách, jsou učitelé, kteří odmítají používat knihy. Většina zenových mistrů nepsala žádné knihy. Nicméně mezi námi je spousta lidí, kteří přemýšlejí - proč žiju, proč mám dělat to a to. Takové otázky jsem měl taky. Úplně mě zahlcovaly a nemohl jsem vůbec přijít na to, jaký má můj život smysl. Otevřel jsem tehdy svou první knížku o zenu a tam bylo o tom, jak v potoce teče voda a jak na nebi letí hejno kachen. Autor té knihy tvrdil, že právě tam, v našem úplném vztahu s přírodou, je smysl našeho života. Nechápal jsem vůbec. Vůbec! Ale věřil jsem, že tam pravda je. Od té doby cvičím zazen a studuju buddhistickou filozofii. A ta obsahuje otázky ohledně prázdnoty, subjektu, objektu, příčiny a následku, probuzení, klamy, utrpení, vysvobození... Co píšu, jsou jen poznámky. Nemyslím si, že píšu totální nesmysly. Ale to, co píšu, není pravda samotná. A není to školní předmět. Jsou to jen podněty k zamyšlení a pokus vysvětlit, o co v podstatě v buddhismu jde.
Nakonec - jakou chuť má dobře vychlazená dvanáctka? Otázka je, jak intimní je náš vztah s tím, co tu je bez jakýchkoliv slov a vysvětlování. Když cvičíme zazen, můžeme nebo spíš musíme odložit všechno, co jsme kdy četli nebo si mysleli. V každém okamžiku, kdy tak cvičíme, opakujeme zkušenost buddhů, kteří byli před námi. Zkušenost buddhů znamená zkušenost probuzení. Probuzení nastává, když jsme ochotni odložit myšlenky a posudky, stejně jako je nakonec odložil ten potápěný mnich. Když si ale myslíme, že opakujeme zkušenost minulých buddhů, tato zkušenost je pryč. Když trváme na tom, že jsme buddhisté, míjíme skutečnost. Když trváme na tom, že nejsme buddhisté, také jsme netrefili cíl. Ale když jen sedíme tady a teď, všechno je takové, jaké to má být. To znamená v původním stavu - než jsme tomu živému a nepojmenovanému dali nějaké jméno.
No comments:
Post a Comment