Léto se slepicemi

Když cvičím zazen a opouštím tělo a mysl, napadá mě, že nevím, jak těžké je opustit tělo a mysl pro běžného člověka. Pamatuju si ten zážitek opuštění těla a mysli v dětství nesčetněkrát. Byl jsem zvláštní dítě nebo to tak děti mají přirozeně? 

Mám za to, že děti přirozeně opouští tělo a mysl mnohokrát za den. Například když jsem byl u babičky na venkově a seděl jsem na dvorku, neměl nic na práci a poslouchal kokodání slepic. Nebyl jsem nic, nikdo, byly jen slepice - kokodák. V té chvíli je dítě zenovým patriarchou. Nemá žádný názor, nevnímá sebe jako bytost oddělenou od zbytku vesmíru - jsou tu jen slepice - kokodák. Ale pak dítě napadne - to je nuda. Nechci poslouchat slepice na dvorku, chci být u moře v Chorvatsku. Moře! Ne dvorek se slepicemi. V tom okamžiku se dítě vrátilo ke svým iluzím a ztratilo přirozenost Buddhy. My víme, že přesně tohle dělá každý dospělý tisíckrát za den. Ale i dospělí tisíckrát za den zapomenou - opustí tělo a mysl - a stávají se zenovými patriarchy. Bohužel to jednak nevědí a i kdybychom jim to řekli, neměli by ponětí, co tím zenovým patriarchou máme na mysli a k čemu je to dobré.  

Ale zpátky k tomu dítěti, co touží po moři. Konečně se to podařilo - s rodiči jsme vyrazili k Jadranu. Konečně moře - to je léto! Ne na dvorku se slepicemi a poslouchat hanácká děcka, jak řeší, jaký má táta traktor.  Ale napadlo mě - tati, jaké to je u moře ve Španělsku? Táta na to - lepší, neboj, jednou vás vezmu do Španělska. A tak jsem seděl znuděně na kamenech u moře, které nebylo španělské a snil o tom, že jednou pojedu k moři do Španělska. O mnoho let později jsem se svou krásnou slečnou ležel na pláži nedaleko Valencie. Vyběhli jsme z auta celí nadržení na to modromodré moře a vrhli se do písku na pláži. Leželi jsme tak asi hodinu, když Věra prohlásila - to je nuda, pojeďme do vesniček v horách! Souhlasil jsem - ležet celý den na pláži je nuda. Tak jsme vyrazili do kopců Andalusie. Tady koza, tamhle osel. Osvěžili jsme se u potůčku a koukáme se tak po těch venkovanech, jak někam jdou s oslem, když Věra povídá - to je nuda, pojeďme do Granady, musíme pořádně zapařit v nějakém klubu, užít si života!  V Granadě bylo živo a hlučno. Rozhodně jsme se tam nenudili. Ale mě něco vrtalo hlavou - dosáhl jsem vrcholu života - jsem ve vytoužené Granadě s nejkrásnější ženou na světě, ona mě miluje, já miluju ji, je tu zábava, máme tu všechno. Ale já chci žít na venkově v buddhistickém klášteře. Chci cvičit zazen, nosit vodu, štípat dříví a dívat se do údolí, tichého údolí, kde teče potůček, ke kterému chodí stařík s oslem. Rozhodně nestrávím zbytek života v bláznivé Granadě. Byť s nejkrásnější ženou na světě - protože ona je trochu potrhlá a nemá smysl pro tiché sezení bez cíle. Moje žena nemusí být buddhistka, ale měla by být schopna aspoň pět minut sedět v klidu, třeba na židli, bez cigarety, bez mobilu, bez kávy a bezvýznamné konverzace. A pustit tělo a mysl a prostě jen existovat. Moje žena musí být zenový patriarcha. 

Nakonec jsem tedy dospěl k tomu, že nejdůležitější v mém životě je být schopen tam, kde zrovna jsem, i když je to třeba ve vepříně, pustit tělo a mysl, a zcela nechat to, co je, aby bylo tím, čím to je.  Nechat sebe být, a místo toho tu nechat být to, co tu je bez našeho přičinění. Přirozené dítě v nás se vrací domů a zažívá slovy nepopsatelné naplnění života. Nikoliv života jako časové úsečky, ale života jako zkušenosti, která přesahuje nás jako bytosti omezené myšlením a prostorem. Pak kokodání slepic na dvorku hanácké vesnice je nesrovnatelně silnější zážitek než bezcílné bloumání po ulicích Granady.