Na jednu stranu říkáš, že Bůh je nejhlubší podstata všeho, ale současně, že od Boha pochází smysl pro spravedlnost, řád. Jak spolu souvisí podstata a nějaký řád?
To je jednoduché. Představme si místnost, v které je strašný nepořádek. Chaos. Všude špína, po zemi rozházené věci, nebylo vymalováno třicet let, v koutech jsou pavučiny... je tu smrad, protože tu hnije ovoce v nějakých plastových taškách, je tu spousta mušek... otevřeným oknem sem proniká nepříjemný lomoz velkoměsta... a spousta prachu a smogu. To všechno je protiklad pořádku, řádu, jistotě, klidu... Bůh představuje původní klid, jas, světlo... chaos je protikladem Boha. Takže pokud bychom chtěli vstoupit do místnosti, v které je jasně přítomen Bůh, museli bychom vstoupit do místnosti, kde je čisto, světlo, pořádek, vůně např. kadidla, oknem sem vchází čestvý vzduch ze zahrady... Ale Bůh není místnost, v které je malý oltář, čisto, útulno.. oltář tu je jako připomenutí Boha, ale není to Bůh sám. Jsou tu symboly, krucifix, kadidlo, ale Bůh je za tím vším. Bůh je i v té chaotické, špinavé místnosti, ale je těžké s ním v takové místnosti komunikovat, slyšet ho. Na druhou stranu ve zcela prázdné místnosti, kde nebude nic, jen čisto, bílé zdi a kamenná podlaha, jinak vůbec nic, tady mystik Boha snadno najde, ale běžný člověk se tu bude cítit ztracený. Bude potřebovat nějaké povzbuzení, oporu, aby se nebál, a to je ten oltář nebo křížek, jednoduchá poduška pro modlitbu, karafa s vodou na malém stolku. Jedna květina v jednoduché vázičce. Tam zbožný člověk snadno najde klid a naladění pro modlitbu.
Dobře, ale v místnostech, kde je čisto, klid a jen jednoduchý nábytek, se můžou scházet vrazi, antikristi, kdežto v nějaké chaotické, bohémské chalupě, kde je nepořádek, může žít velice zbožný člověk.
Určitě to tak je. Mám ale za to, že ten zbožný bohém musel v životě projít nějakou velmi tvrdou očistou, aby byl schopen nacházet klid a čistotu a smysl a Boha uprostřed nepořádku. A obráceně, ďábel někdy dává přednost střídmosti, aby se mohl soustředit na vykonání něčeho strašného, jako je nespravedlivá poprava a podobně. Nacisté dávali přednost jednoduchosti a pořádku. Jednoduchost, pořádek, kázeň, odstranění ega ve prospěch ideologie národa - to je určité nábořenství. Pokud chceme mít pod kontrolou národ, nařídíme pořádek, čisto, klid, ticho. Tanec, svoboda, dynamika, alternativní cesty, individuální volba - to je všechno proti duchu nacistické ideologie. Takže bychom mohli říct, že nacisté si od Boha půjčili řád a čistotu, aby ji zcela zneužili, aby zneužili formu, která je sama o sobě skvělá, k znásilnění svobodného ducha. A podobně, některé odnože křes´tanství mohou jít stejnou cestou - násilím vnucovat řád a kázeň, ale tam nejde o to pomoct druhým najít Boha, ale o to znásilnit člověka, který v Bohu hledá radost, lásku, smysl, ne otroctví.
Shunryu Suzuki říká, že i když nikde v podstatě není nečistota, uklízíme, myjeme se, protože to je náš způsob života. Proč je v zenu tak důležitý pořádek a čisto? Bohémové mají rádi zen, ale asi nemají rádi takovou disciplínu, kde si musíme dát boty úhledně do řady k ostatním, nebo podctivě zamést nebo pořádně umýt nádobí a uklidit ho na místo.
To je přesně důvod, proč bohémové nejezdí na zenová ústraní. Ten řád a disciplína je děsí. Proč musíme dávat misky takhle a ne tak? Proč bych nemohl meditovat v leže? Proč nesmíme mluvit? Bohém nechápe, že spiritualita je založena na nule, na čistém, prázdném základu. Na tomto čistém základu úhledně stavíme každodenní život. A ne obráceně. Není to tak, že uprostřed chaosu hledáme lásku, klid, Boha... ani v křesťanství, ani v zenu. Naopak uprostřed čistoty, klidu, pořádku, ohleduplném chování k druhým, které má svoje pravidla, nacházíme svobodu, radost, smysl.
Jak můžeme nacházet svobodu uprostřed jasných pravidel a kázně?
Svoboda, kterou nacházíme v mystickém křesťanství nebo v zenu, není běžná svoboda člověka, který si může dělat , co chce. je to vnitřní svoboda, je to osvobození, které plyne od Boha, od Krista, v tom smyslu, že On mě zbavil tíhy mého osudu, protože v křesťanství můj osud je spojen s osudem Krista. To není nic dramatického nebo nepředstavitelného. Je to osud člověka, který našel osvobození díky Kristu, protože Kristus je v podstatě osvobození od omezeného, těžkého já a vstup do světa čistého, průzračného, nekonečného a tím pádem zcela svobodného. V zenu je to samozřejmě osvobození díky Buddhovi, ale podobně - díky Buddhovi se osvobozuju od beznadějného nebo hloupého nebo těžkého já. A vstupuju do říše čisté mysli a to je naprostá svoboda mysli a ducha a tím pádem i těla. To nemá nic společného s tím, jestli vstávám ve čtyři a musím s ostatními do meditační místnosti a musím být zticha a nesmím tančit. Pokud se ráno spojím s Buddhou, pak už nezáleží, jestli jsem v klášteře nebo na WC nějaké noční diskotéky. Pokud ale budeme víkendy pořád trávit v nočních klubech a kostely budeme míjet jako turisté, těžko někdy pochopíme osvobození v Kristu - osvobození uprostřed modlitby nebo v pozici zazenu.
Kodo Sawaki vyrůstal v chaosu, ve špíně, na dně společnosti. Vyupěstoval si hluboký odpor k takovému světu a vstoupil do kláštera a stal se zenovým mnichem. To vypadá, že špína a chaos nás někdy mohou inspirovat k obrácení.
Filmy o gansterech a nespravedlnosti považuju za mnohem víc povzbuzující než dokumenty o buddhistických klášterech. Právě příběh o temnotě, zlu a nespravedlnosti, mě s obrovskou energií vystřeluje zpátky k víře, spravedlnosti a lásce. Pro mě je to varování a současně potvrzení, že já jdu správnou cestou. Filmy o buddhismu – u toho usínám. Kodo Sawaki to měl podobně – jeho obklopovali gangsteři a nespravedlnost, takže o to jasněji vnímal světlo Buddhova probuzení a on za ním šel jako za jasnou hvězdou na nebi. Důležité je, proč žijeme uprostřed chaosu. Dítě si nemůže vybrat řád a čistotu a spravedlnost. Dospívající člověk si už může uvědomovat, že na světě jsou v podstatě dvě cesty - cesta špíny a temna a cesta čistoty a světla. I když náš život se skoro vždycky skládá z jasných a temných okamžiků a situací, jde o to, kterým směrem my sami chceme kráčet. Uprostřed tmy a zmatků můžeme trpělivě jít za světlem, jít správným směrem, a obráceně, radostná, světlá období se snadno promění v temnotu, a zase je na nás, abychom nezapomínali, že cesta ven za světlem vždycky existuje. I když bych měl zítra umřít, neznamená to, že jsem byl uvržen do temna, do pekla, že není naděje. Křesťané věří, že po smrti se scházíme s Kristem, jinak, na jiné úrovni než za života. V zenu se říká - nikdo neví, co bude po smrti. Jedno je ale jisté - i když zítra zemřu, světlo, láska, radost, Bůh, pravda, Buddha, nic takového nikdy nezanikne, a i když moje tělo bude z fyziologického hlediska mrtvé, moje podstata zůstane stejná - čistá a svobodná a pravdivá a nerozlučně spojená s Bohem. Takže smrt je z pozemského hlediska smutná záležitost, ale z duchovního hlediska je to jen změna formy. Bůh zůstává Bohem a to je nejdůležitější.
