Sunday, October 18, 2020

Štěkání chcíplých psů

 Na foru česko-slovenské Dogen sanghy nedávno byla diskuze ohledně nového překladu knížky citátů Kodo Sawakiho

                                                  Zen ist die grösste Lüge aller Zeiten.

 

Měl jsem možnost český překlad knížky číst ve verzi před vydáním, byl jsem mezi lidmi, které  překladatel požádal o případné připomínky nebo opravy. Ale nejsem zodpovědný za konečnou verzi překladu. V každém případě si nemyslím, že v tom překladu je víc než pár drobností, které by mohly někoho mást, to jsou i v anglickém překladu knížky The Zen Teaching of Homeless Kodo z japonštiny. Takové nepřesnosti vzniknou, i když bude Japonec vysvětlovat, co mu řekl jiný Japonec - vždy může dojít k malému nebo i velkému zkreslení, když jeden říká, co řekl druhý. Naším úkolem je použít intuici, když si nejsme jisti, co chtěl učitel říct.  

Ale největší lež všech dob není Zen, ale tvrzení, že můžeme pochopit Zen cele, když se nebudeme učit od živého učitele, od učitele, který je z masa a kostí, je přímo před naším nosem a dívá se nám do očí a něco nám říká. Bez takového zážitku nemáme šanci nikdy Zen pochopit. A je spousta dalších věcí, které musíme udělat, aby Zen nebyl největší lží našeho života a abychom na smrtelné posteli nemuseli přiznat, že jsme si na Zen celý život pouze hráli, ale podstata nám unikla. 

Jak tedy cvičit autentický Zen a  ne si na Zen pouze hrát? Protože i když jste byli na padesáti ústraních, byli na padesáti přednáškách zenového mistra, i když cvičíte zazen každý den, i když jste dosáhli mnohých osvícení (narážka na Fukanzazengi mistra Dógena), pokud jste nebyli ochotni zlomit svoje ego tváří v tvář svému učiteli, který je živým příkladem probuzeného buddhy, pak se vaše studium a cvičení dharmy míjí účinkem a bude se vždycky míjet účinkem. Bez živého buddhy, který překonal svoje ego, ne jednou (jak si mnoho lidí v esoterických kruzích hloupě myslí - že totiž osvícený je ten, kdo jednou provždy překonal svoje ego, ačkoliv ego - klamy - bonnó je něco, co buddha překonává v každém okamžiku, kdy právě teď něco dělá), ale už milionkrát za život, když nahradil svoje názory vlastní zkušeností tady a teď, bez živého buddhy, který milionkrát překonal osvícení všech buddhů tak, že se prostě posadil do zazenu nebo se poklonil nebo se napil čaje, bez živého buddhy, který milionkrát odpustil všem bytostem a sobě, aby mohl ocenit a zažít jejich a svou - ano, i svou - dokonalost v přítomnosti, bez takového učitele nemáte šanci proniknout do dharmy, která nemá nic společného s názory a myšlenkami lidí. Všechny autentické knihy o Zenu mají smysl pouze jako povzbuzení pro cvičení, které koordinujete a konzultujete s učitelem. Vaše názory na Zen nemají žádnou hodnotu, protože každý autentický učitel ví, že ani jeho vlastní názory na Zen nemají žádnou hodnotu. Proto vám je nevnucuje. Proto říká, že co řekl minule, byl jen směr, nikoliv konečná pravda. Dnes proto může říkat něco jiného, protože dnes je potřeba zdůraznit něco jiného. Včera jste byli buddhové, ale dnes jste oklamaní a obráceně. Učitel tedy pomocí slov i činů znovu a znovu ukazuje na stav, který je mimo názory, mimo myšlenky a který je probuzením celého vesmíru. Někdy popírá, jindy potvrzuje. Někdy kritizuje, jindy chválí. Je jako sochař, který hněte, mačká, seká, leští, dokud socha nemá správnou podobu. Tak i učitel svého žáka musí tvarovat - jednou povzbudit, jindy pokárat, jednou odstrčit, jindy přitáhnout k sobě. Takové tvarování živého buddhy živým buddhou vám žádná kniha nenahradí. 

I když všichni musíme v životě překonávat překážky, prožili jsme různá utrpení a bolesti a i když si o sobě myslíme, že jsme stateční a pravdiví,  dharma je tak krutá, že nás učí, že ani tohle nestačí. A dává to smysl. Cožpak každý, kdo prožil těžký život, dosáhl probuzení v dharmě? Cožpak každý člověk, který nikdy nikomu neublížil a celý život něco dělal pro druhé, dosáhl probuzení v dharmě? Víme, že tomu tak není. Naproti tomu obyčejní lidé, na kterých není nic zvláštního, mohli dosáhnout pravdy a můžou žít pravdivý život, aniž by si toho někdo všiml. Možná si myslíte, že dharma v době Gautamy nebo mistra Dógena byla mnohem čistší a jen nejryzejší lidé jí dosáhli. Možná si myslíte, že dharma v 21. století už není tak čistá, jak byla v době Gautamy. Možná si myslíte, že dharmu, kterou poznal mistr Dógen, nelze poznat v 21. století. Možná si myslíte, že jen mniši, kteří cvičí v klášterech, mohou poznat stejnou dharmu, jakou poznal Buddha. Možná si myslíte, že v naší době je jednodušší poznat dharmu, protože máme internet, mobil, facebook a že tudíž není třeba vyvíjet takové úsilí, jaké vyvíjeli žáci v dobách minulých. Možná si myslíte, že dharmu poznal jen Buddha a nikdo se mu nemůže rovnat. Všechny takové názory jsou horší než štěkání chcíplých psů (narážka na ošklivé způsoby vyjadřování starých čínských mistrů, kteří si nebrali servítky, co se týkalo nepochopení dharmy). Dharma tu byla ještě mnohem dřív, než se objevil Buddha, a nikdo ji nikdy nemohl ani vylepšit, ani zkalit. Nikdo k ní nikdy nic nepřidal, nikdo ji nezkreslil, nikdo ji nevynesl do nebe, ani nezasypal do hrobu. Dharma je tu pořád, v každém okamžiku, a září úplně stejně jasně  jako slunce v poledne. My tento jas nevidíme, protože místo probuzení v tomto jasu hledáme zajímavé myšlenky v zajímavých knihách. Místo toho, abychom ochutnali čaj nebo snědli misku rýže dumáme o složitosti Shobogenzo... Buddha objevil právě tu dharmu, v které žijeme všichni dnes, která je alfou a omegou našich obyčejných životů.  Dógen objevil stejnou dharmu a stejnou dharmu objevil každý autentický učitel. Mnozí žáci se starají, jak vznešený je který učitel, ale ani ve snu je nenapadne, že dvanáctiletá dívka  může znát dharmu (narážka na učení mistra Dógena o tom, kdo zná pravdu), kdežto starý moudrý člověk ji neviděl ani z vlaku, protože jeho moudrost je mimo moudrost dharmy, která je nezávislá na moudrosti lidí.  Dharma nemá nic společného s okázalým chováním mistra, s formálním máváním klackem a pokřikováním japonských slov. Buď učitel dharmu poznal tělem a myslí, nebo je to loutka v loutkovém divadle pro děti, které se bojí skutečného Zenu.   

Proto kdo nechce riskovat, že umře bez toho, že by pronikl do toho tajemství, které odhalil Buddha, musí najít někoho, kdo pronikl do věcí dharmy tělem i myslí tak, že se od autentického učitele mnoho let sám učil překonávat sebe sama a své názory a pak toto překonávání sebe sama vnesl do svého vlastního života a toto překonávání sebe sama učí druhé. Když chceme proniknout do tajemství dharmy, nestačí tedy překonávat překážky vlastního života, což musíme všichni tak jako tak, ale navíc musíme také překonávat překážky, které přináší cvičení dharmy s druhými a s učitelem. To znamená být ochoten zařídit si svůj život tak, abychom mohli každý den cvičit zazen. Zařídit si svůj  život tak, abychom mohli aspoň jednou za rok jet na několikadenní ústraní vedené učitelem, kterého jsme přijali za svého. Zařídit si svůj život tak, abychom mohli praktikovat každý týden se skupinou, kterou vede náš učitel nebo praktikuje v souladu s učením našeho učitele. A neustále korigovat svou praxi a pochopení s učitelem. To znamená přiznat, že něčemu nerozumíme, něco nás trápí, něco chceme poznat, takže se na učitele obracíme s otázkami. Nestačí se jen na učitele dvacet let zbožně dívat nebo mu neustále přikyvovat. Musíme pokračovat v praxi tak dlouho, dokud nepochopíme každou buňkou svého těla, že dharma je v každém okamžiku nová výzva, nový úkol a nové probuzení celého vesmíru. A jakmile to pochopíme, nebudeme mít důvod nepokračovat v praxi, která je v každém dalším okamžiku novou výzvou k probuzení do skutečnosti.  

Tento článek je určen pouze lidem, kteří se rozhodli praktikovat pravou dharmu, což se neobejde bez mnohých osobních obětí,  a jsou ochotni si přiznat, že je mnoho věcí, které by se mohli naučit od svého učitele. A pokud toho učitele zatím nenašli, vědí, že je třeba ho najít. I kdyby to trvalo padesát let. Nezáleží na tom, kdy se to stane, ale že bytostně toužíte, aby se to stalo, protože bez toho vaše autentická praxe prostě nezačne. Nikdo vás nemůže nutit cokoliv dělat - jste svobodní a dospělí lidé. Na druhou stranu pokud stojíte už několik hodin na kraji bazénu a bojíte se skočit, nedivte se, že vás, svobodné a dospělé lidi, někdo strčil a vy jste chtě nechtě začali plavat. Jste svobodní a dospělí, ale když budete postávat na kraji bazénu, koledujete si o to osudné strčení. Ano, někdo vás okradl o vaši svobodu se sami rozhodnout do bazénu skočit. Ale v okamžiku, kdy se tak stane, možná budete vděční, že vás někdo k něčemu přinutil, protože sami byste se neodhodlali. 

Wednesday, October 14, 2020

Komu je určen článek Dharma není relativní

Včera jsem napsal článek Dharma není relativní, který má za úkol připomenout, že dharma není intelektuální záležitost a buddhismus není koníček nebo kurz osobního rozvoje. Tento článek ale není určen lidem, kteří nemají smrtelně vážný vztah k dharmě. Nejde vůbec o to přemlouvat lidi, kteří mají do jisté míry zájem o zazen nebo knihy o buddhismu, aby začali brát dharmu vážně. O to mi vůbec nejde. Na ústraních v České republice je naprostá většina lidí, kteří praxi vážně neberou, i když si to možná nechtějí přiznat. Jsou zvědaví, zkoušejí, experimentují, jdou si poslechnout toho nebo onoho učitele, chtějí se něco dozvědět, chtějí nějak obohatit svůj život. Ale o dharmu jim nejde. Probuzení je zajímá jen povrchně. Tihle lidé mají právo cvičit zazen, číst knihy a jezdit na ústraní. Ale musí si taky uvědomit, že je rozdíl mezi tím, když chodíme kolem horké kaše a když tu kaši začneme jíst. Cvičit a studovat dharmu je pro ego nesmírně hořká, nepříjemná záležitost, a ne naopak. Samozřejmě tu jsou i světlé chvilky, radost, nadšení, ale neobejde se to bez občasného zklamání a tvrdého nárazu do tlusté zdi. Neobejde se to bez důvěrného vztahu s učitelem, který nás musí kritizovat, jinak se nikam neposuneme. Pokud ve vašem vztahu s učitelem něco neskřípe, pochybuju, že je to autentický vztah učitele a žáka. To, že tam něco skřípe, znamená, že se něco učíte. Takže váš vztah k dharmě se neobejde  bez obětí, bez úpravy životního stylu. Lidé, kteří mají rodinu, a přesto chtějí cvičit a studovat dharmu naprosto vážně, musí hledat způsoby, jak se účastnit ústraní s učitelem, s kterým musí mít, jak už jsem psal výše, dynamický, ne zcela bezproblémový vztah... Bez takového svým způsobem nepříjemného učitele není žádná praxe dharmy a není šance poznat svoje klamy a omyly, co se týká chápání a uskutečnění dharmy. Všiml jsem si, že někteří lidé v naší sanze berou učitele jako prostě dalšího člověka, který má nějaké názory a zkušenosti, které by se vám mohly hodit, nebo které nepotřebujete. Vůbec je nenapadne, že je to buddha, který ukazuje druhým cestu ke skutečnosti. Učitel je sice na jednu stranu jen člověk, který se občas mýlí a který má nějaké osobní slabosti, ale to není vůbec v rozporu s tím, že je to také buddha, který v pravou chvíli udeří do skutečnosti a probouzí snílky do dharmy. Pokud nechápete, že nějaký učitel je buddha, který vás může probudit ze sna, pak to není váš učitel. Musíte najít takového učitele, v kterém vidíte buddhu, i když tento buddha je ve schránce obyčejného, obluzeného člověka. Tento obyčejný, obluzený člověk, jak říká Sawaki, který o sobě tvrdil, že je ten nejoklamanější člověk pod sluncem, ale jak si můžete všimnout u poznámek Kodo Sawakiho o dharmě a zazenu - on je schopen naprosto jasně vidět svůj klam a slabost a zná způsob, jak najít skutečnost a jak ji ukázat druhým. Já sám jsem si o sobě v minulosti myslel nejrůznější věci, ale můj učitel mi vždy jasně ukázal, že realita je jiná. V tom okamžiku buddha se setkává s buddhou. Probuzení se setkává s probuzením. Tohle všechno nemá smysl číst, pokud je pro vás buddhismus prostě něco zajímavého, co je součástí světa lidí. Dharma není součástí světa lidí a vaše pravé já nemá nic společného s tím, co si o sobě myslíte. Pokud nemáte ochotu se zcela obrátit, zcela probudit ze sna o svém životě, pokud nemáte ochotu podvolit se učení někoho, kdo se zcela obrátil v dharmě, pak pro vás bude dharma jen další zajímavá myšlenka nebo představa, ale nikdy ji neuchopíte, nikdy ji neuskutečníte ve svém životě. Žádný člověk, který realizoval dharmu, nebyl prostě intelektuál, který cvičí pro vlastní potěšení a čte si pro vlastní potěšení. Každý, kdo realizoval dharmu, musel překonat sebe - svou nechuť zcela a radikálně se obrátit a najít skutečnost v dharmě a dharmu ve skutečnosti.  

Dharma není relativní

Poslední dobou přemýšlím, kam se podělo odhodlání cvičit dharmu a uskutečnit dharmu, odhodlání, s kterým jsem se setkal v zenových centrech Kwan Um v devadesátých letech, odhodlání cvičit, s kterým jsem se setkal u polské sanghy čínsko-amerického učitele Kwonga a odhodlání cvičit, s kterým jsem se setkal na anglických a skotských retreatech učitele Mika Luetchforda, mého vlastního učitele. V České republice jsem nikdy nenarazil na silnou sanghu, skupinu lidí, kteří by odhodlaně cvičili a účastnili se ústraní pod vedením učitele. Myslím, že problém české nátury je jakási relativizace všeho, co má původně nějakou jasnou hodnotu. Teď nemluvím o světlých výjimkách, ale o celkové náladě v českých zemích.  

Tento národ musí milovat postmoderní dobu, kde je přesně všechno relativní a nic nemá takovou hodnotu, aby to náš život převrátilo zcela naruby. Vše je tak trochu směšné, stačí se na věc podívat trošku jinak... vše je složité, příliš komplikované, než bychom mohli něco jasně tvrdit. Tenhle relativizující a zpochybňující přístup je přesně to, co zabíjí živou, autentickou dharmu. V autentické dharmě není žádný prostor pro "ale na druhou stranu bychom taky mohli říct..." nebo "tohle je o něco zajímavější než tamto"... Není tu žádný prosto pro "zajímá mě buddhismus, hodně čtu, občas cvičím, ale nemám moc čas, musím se věnovat tomu a tomu..." "Tenhle učitel není tak dobrý, tamten je lepší, ale ten zase je příliš daleko... každopádně se těším, až si přečtu novou knihu od toho a toho mistra...".    

Je tu spousta intelektu a pocitů, ale žádná dharma, žádné probuzení široko daleko. Jeden intelektuál mluví o buddhismu s jiným intelektuálem. Co ti dává zazen? Co mi dává zazen? Jak dlouho cvičíš zazen? Znáš tamtoho učitele? Jak ses cítil v tamté sanze? Ušiješ si kesa? 

Víte, jak poznáte, že jste ochotni poslouchat a cvičit autentickou dharmu? Když jste ochotni udělat něco, co vám nedává smysl. Když šijete kesa kvůli dharmě. Když se klaníte učiteli, i když vám není sympatický, nebo vás kritizoval. Když jste ochotni sníst rýži, která nemá žádnou chuť, a vy přemýšlíte o tom, jestli má chuť probuzení... Když jste ochotni vstávat v půl páté ráno, být během zazenu netrpěliví, když vám všichni říkají, že je to k ničemu a váš učitel vám pořád říká, že jste nezralý člověk... a vy přesto vstanete v půl páté ráno, celí prokřehlí, dáte si čaj a jdete cvičit s lidma, kteří vám lezou na nervy a s učitelem, který nedává smysl. A cvičíte zazen, i když vás to neuklidní a vaše kolena jsou jen zdrojem bolesti. Cvičíte dharmu, když vám řeknou, že máte udělat čaj pro padesát lidí, ačkoliv jste sotva schopní udělat čaj sami sobě. Cvičíte dharmu, když už jste po padesáté udělali tutéž chybu, když jste si skládali misky. Cvičíte dharmu, když retreat stojí 400 dolarů, které nemáte, ale máte opravdové odhodlání se retreatu účastnit. Cvičíte dharmu, když vám hrozí, že vás vyhodí z práce, když pojedete na další retreat, ale vy přesto jedete. Cvičíte dharmu, když se s váma rozejde přítelkyně, protože zazen je pro vás to nejdůležitější na světě. Cvičíte dharmu, když si tisíckrát za den přestanete o sobě a druhých cokoliv myslet, a místo toho tisíckrát za den uděláte něco fyzického ve jménu dharmy. Cvičíte dharmu, když dáte přednost deseti minutám zazenu před deseti hodinami strávenými čtením o zenu. Cvičíte dharmu, když jste přestali čekat, že se váš život zlepší díky zazenu, ale zazen je pro vás vždy návrat do skutečnosti mimo vaše myšlenky a názory.  

V dharmě není žádné lepší nebo horší, dharmu buď máte nebo nemáte. Já sám bych nikdy nemohl mít drzost tvrdit o sobě, že jsem zenový učitel, kdybych nevěděl, že zen je ta nejobyčejnější zkušenost na světě, kterou můžu ukázat druhým, když nejsem líný. Kdyby zen byl o moudrosti, statečnosti, zralosti, byl bych břídil, a ne zenový učitel. Ale protože jsem překonal svůj intelekt a jednoduchý úkon v tomto okamžiku je pro mě tou nejcennější věcí na světě, mám tu drzost tvrdit, že jsem zenový učitel... protože kolem sebe vidím jen lidi, kteří dávají přednost myšlenkám před jednoduchou skutečností tady a teď. Vidím, že lidé hledají nějaké probuzení, ale hledají ho v knihách a u zajímavých osobností, ne v každodenním životě a každodenní praxi zenu. 

Zenový učitel vás má zbavit vašeho posledního názoru a vaší poslední myšlenky, abyste konečně sjednotili svůj život s dharmou, abyste se osvobodili od všeho, co nejste, a stali se vším, čím jste. Pak vaše myšlenky budou pouhými kamarádkami, které najdete na jednom rohu a opustíte na druhém rohu, ale nebudete se s nimi ztotožňovat. Nikdo, kdo je ještě intelektuál ve své podstatě, nepochopil dharmu. Teprve tehdy, když intelektuál pochopí, že všechny knihy o buddhismu nemají větší cenu než studená sprcha nebo šálek čaje, protože studená sprcha nebo šálek čaje je dharma samotná, teprve tehdy se intelektuál rozloučí s intelektuálem a setká se s buddhou, probuzeným člověkem. A pak bude zenové knihy považovat za léky, a ne za neustálou dekoraci svého intelektuálního života, který se neustále míjí s dharmou. 

Dharma je jediná věc na světě, která je stálá a pevná a nikdy její hodnota neslábne. Je naprosto nezávislá na moudrosti a hloubce slov jakéhokoliv učitele nebo na ušlechtilosti nebo sprostotě lidí. Dharma je mimo takový svět relativních věcí, kterými se neustále zabývá člověk. Dokud se bude člověk zabývat relativními věcmi, jako by to byla skutečnost samotná, dotud nenajde dharmu. 


Tuesday, October 6, 2020

Dharma bez probuzení je k ničemu

V poslední dobou narážím na velmi vlažný přístup nejrůznějších lidí, kteří cvičí zazen, k probuzení. Protože ve dvacátém století učitelé v linii mistra Dógena svým způsobem odrazovali žáky od snahy dosáhnout "satori", ve dvacátém prvním století tu máme první plody. Mnoho lidí se mylně domnívá, že probuzení v buddhismu není potřeba, protože učitelé jako Sawaki kritizovali ty, kteří mluvili o satori. Shunryu Suzuki říkal, že satori není to nejdůležitější na buddhismu. Ale ani Sawaki ani Suzuki nepopírali probuzení jako takové. A nepopírali jeho význam. Jen své žáky vedli k probuzení svým pro ně zvláštním způsobem. 

Když ale kolem sebe vidím, že mí souputníci v sanze víceméně rezignují na probuzení, jako by to vůbec nebylo něco aktuálního, tak si říkám, že se někde stala chyba. Tak za prvé. Buddha znamená probuzený. Za druhé, Gautama hledal pravdu, neboli probuzení k pravdě. Nic jiného ho víceméně nezajímalo. Když dosáhl probuzení - a to není pohádka - pak opět se snažil především žáky vést k probuzení. Jakými způsoby k probuzení své žáky vedl, to je druhá věc, ale rozhodně vedl a mnohé dovedl. Za třetí v zlaté éře zenu v Číně devátého století se neustále mluví o hledání a nacházení pravdy. V podstatě o ničem jiném ti žáci a mistři nemluví. Ano, nacházejí pravdu uprostřed každodenního života. Ano, probuzení je návrat ke každodenním životu. Ale probuzení není myšlenka, že probuzení je každodenní život. 

Ano, lidé, kteří dosáhli probuzení a udělali si z toho frčku, medaili, myšlenku, pocit, bonus, tihle lidé to svoje probuzení zase zadupali do země, takže jim je k ničemu. Lidé, kteří učí satori a pak desítkám žákům dávají potvrzení o satori, to jsou šarlatáni a nemají s učením Buddhy nic společného. Pokud žák dosáhne probuzení a mistr na to přijde, v moderní době mistr žákovi naznačí, že dosáhl určitého bodu, od kterého se musí odrazit a vrátit do každodenního života, kde na něho čekají desítky, stovky těžkostí, každý den... v nejtěžších podmínkách Číny devátého století bylo zřejmě nutné rychle potvrdit, že žák dosáhl pravdy, předat transmisy, načež žák zmizel někde v horách, kde ho do roka sežral tygr. Určitě se ten žák nechodil chlubit se svým probuzením někam do města mezi lepší lidi, natož jim nabízet své učení a slibovat certifikáty satori... 

V dvacátém prvním století je probuzení stejně aktuální, jako bylo v devátém. Ve dvacátém prvním století máme lidi, kteří upřímně hledají pravdu a někteří tuto pravdu nacházejí. Jsme obklopeni konzumní společností, zážitkovou společností, celebritami, výzvami, lidé hledají něco, co obohatí jejich život... dharma je opak toho všeho. Dharma je návrat ke skutečnosti samotné. Bez probuzení tento návrat možný není. A probuzení není možné bez zřeknutí se světa lidí, toho světa, který nabízí, dává, bere, platí, dluží, vymáhá, oceňuje, chválí, dekoruje, celebruje... Dharma nemá nic společného s tím vším. Není to zdraví, rovnováha, klid, soucit, není to láska, jednota, moudrost, není to učení, není to duchovní, esoterické, hluboké, dharma není nic z toho, protože všechno, co jsem vyjmenoval, je produkt lidí. Dharma nemá nic společného s tím, co stvořil člověk ve své mysli.     

A tak pokud nás zajímá, opravdu zajímá probuzení, návrat k pravdě samotné, realizace Buddhy, musíme se svým způsobem zřeknout světa lidí, včetně toho, co člověk vytvořil, a to zahrnuje, ano i buddhismus, zazen, spiritualitu, moudrost. Všechno to musí být odstraněno. Ptáte se, jestli máte přestat cvičit zazen? přestaňte cvičit zazen, který jste si vymysleli nebo o něm četli. Přestaňte cvičit zazen, jako by to bylo nějaké osobní cvičení, které má nějaký účel. Zazen není a nikdy nebude, do důsledku vzato, nějaká činnost lidí. Není to něco jako posilování nebo metoda, jak se uklidnit. Zazen je cvičení, kde jsme ochotni přestat mít cokoliv společného se vším tím, co vytvořil a vymyslel člověk. Čajový obřad nebo klanění není nic jiného než způsob, jak se rozloučit se světem lidí a vstoupit do světa dharmy.  

Proto, pokud to myslíte s učením Buddhy vážně, musíte být ochotni se probudit, to znamená ochotni zapomenout na všechno, co jste se kdy učili, pro tento okamžik, zítra to klidně můžete použít, ale teď ne. Když cvičíte zazen, nemějte žádný názor, nemyslete si, že cvičíte buddhismus, nebo že něčemu věříte, nebo že má smysl cvičit zazen. Buďte jako kus dřeva. A když jíte, buďte jako oslové. Když jdete spát, buďte jako kočky. Když vstáváte, buďte jako opice. Když se vás někdo na něco zeptá, buďte jako malé děti. 

Ve světě dospělých lidí, když přednášíte matematiku na univerzitě, nebo když nakupujete v supermarketu, můžete použít stejný princip. Dělejte jenom to, co právě děláte. Neřešte nic navíc. I přednášet na univerzitě můžete bez toho balastu, co na vás od malička věší společnost lidí. Nikdy k ničemu nic nepřidávejte a budete uskutečňovat život buddhy den za dnem. A když něco přidáte, večer to odhodíte v zazenu a vrátíte se k stavu buddhy, kde nic lidského neplatí. Kde platí jen to, co tu je samo o sobě.   


Monday, September 14, 2020

Tři přístupy k buddhismu

Přemýšlel jsem v poslední době o tom, co lidi vede k tomu, aby praktikovali a studovali buddhismus. Myslím, že ještě před nějakými dvaceti léty lidé byli horlivě zapálení pro praxi buddhismu. Hledali učitele a kláštery nebo meditační centra, která nabízela atmosféru podobnou japonským nebo thajským klášterům. Mistr měl velkou autoritu a dokonce i evropští nebo američtí žáci buddhismu byli ochotni se tomuto mistrovi klanět až k zemi. Dnes - protože svět se během posledních asi dvacet let rapidně změnil - už skoro nikdo není ochoten "následovat mistra" a klanět se před ním až k zemi. Proč? Protože se nedávno ukázalo, že tihle velevážení mistrové, což byli většinou muži, ve skutečnosti zacházeli příliš daleko ve své lásce ke svým oddaným žákyním. S postmoderní vlnou, která zaplavila celý západní svět, přišla velká neochota kohokoliv nebo cokoliv věrně následovat. Teď neříkám, že to je dobře nebo špatně, jen říkám, že tu objektivně nastala změna. Velcí japonští, korejští a čínští mistři většinou umřeli, zanechali po sobě mnoho zmatených a zklamaných žen a mnoho napůl osvícených žáků, kteří evidentně nejsou schopni oslnit tolik lidí, jako jejich učitelé. 

Ale tohle vůbec není nějaký úpadek buddhismu. Je to jen velmi zřetelná a nevyhnutelná změna, která úzce souvisí s vývojem ve světě. Když přišel buddhismus do Činy, možná pár desítek let se Čína snažila napodobit Indy, ale takový buddhismus dnes prakticky neznáme. Místo toho je tu slavná éra čínských mistrů, kteří mávali klacky, křičeli a posílali žáky na trh pro víno. Evidentně tu došlo k přizpůsobení buddhistické praxe nové kultuře. Taková změna musí nutně přijít i v Americe a Evropě. Jiná cesta není. Evropané a Američané se musí přestat rigidně držet japonských zvyklostí, když cvičí buddhismus. Je to opravdu nejvyšší čas si uvědomit, že nemůžeme donekonečna opakovat čínské fráze  nebo japonské výkřiky. A nemůžeme opakovat styl japonských nebo čínských klášterů. Pokud to budeme dělat, nebude to probuzení buddhů, ale pohřeb pseudobuddhů. Tento pohřeb se už koná mnoho let, dokonce i v Japonsku. Kdokoliv si myslí, že primárním cílem náboženství je slepě, tupě, jako stádo ovcí opakovat navyklé rituály a ceremonie, nikdy nepozná probuzení Buddhy. Donekonečna odříkávat tytéž mantry a chvalozpěvy, aniž bychom měli upřímný zájem o dharmu, je naprostá ztráta času. Do smrti jen napodobovat mistry, bez toho, že by byla šance pochopit, o co vlastně v buddhismu jde, je ztráta času. Někteří učitelé trochu působí, jako by jim to tak vyhovovalo. 

Nikdo netvrdí, že musíte hledat pravdu pouze v dharmě, pouze v učení zenových mistrů. Ale pravda, která je nezávislá na buddhismu nebo jakémkoliv náboženství, touží být objevená. Je jí jedno, jestli ji objevíte uprostřed křesťanské modlitby, v mystice, nebo v čínském klášteře během klanění před soškou Buddhy. Hlavně ji objevte. A pak poznáte, že všechna pravá učení směřovala svými vlastními prostředky znovu a znovu, trpělivě, k pravdě. 

Nicméně v rámci buddhismu bych chtěl pojednat o třech hlavních proudech, jak chápat buddhismus. 

První přístup spočívá v chápání Buddhy jako idolu, nedostižném ideálu. Buddha je dokonalá bytost, dokonale osvícená, byl to Gautama Buddha. Nikdo se mu nevyrovná. Možná po mnoho životů se budete snažit dostat až na úroveň Buddhy Gautamy, ale nikdo se to nedozví, protože žijeme prostě teď a nevíme, co se komu podaří v dalších životech. V tomto přístupu je učitel jakýsi vzor, který je mnohem blíže tomuto ideálu než my - je to soucitný, moudrý, laskavý, trpělivý, tichý, pořádný, hluboký člověk... zkrátka téměř Buddha. Nechce být vynášen nad Buddhu, proto tihle učitelé nevytvářejí sekty, což je jim ke cti. Netvrdím, že nějaká konkrétní škola nebo učitel odpovídá tomuto přístupu, ale je to typické pro naladění žáků v théravádě.  

Druhý přístup je typický pro Rinzai Zen. Centrem úsilí žáka je dosažení satori, probuzení. Mistr dokazuje své probuzení svým přímočarým chováním, gesty, sebevědomím. Snaží se ke stejné zkušenosti a chování dovést své žáky. A naučit je způsob, jak toto učení, učení o probuzení, kde Buddha je prostě stav probuzení, předávat dalším generacím. Tady je problém v tom, že satori neznamená, že se někdo stane automaticky zralým, zodpovědným člověkem. Takového člověka může ovládnout ego jako kohokoliv jiného. Ten člověk už sice nahlédl na druhou stranu zdi, spatřil věci takové, jaké jsou, ale to vůbec neznamená, že si tento způsob chápání věcí bude dále uchovávat a cvičit. Satori musí být něco, co praktikujeme v každodenním životě, a ne způsob, jak se stát duchovní celebritou. Z učení mistrů linie Rinzai je jasné, že předpokládali, že jejich žáci, kteří dosáhli pravdy, budou tuto pravdu znovu a znovu cvičit, poznávat a učit se jí v každodenním životě. Případně - pokud uznají za vhodné - ji budou učit druhé.    

Třetí přístup je trochu odlišný od dvou prvních. Je to tradice v linii mistra Dógena. Někdy se říká Soto Zen, ale mistr Dógen takové kategorie neuznával a učil prostě buddhismus. Protože je ale Dógenův přístup zjevně jiný než přístup jiných škol, pro orientaci nazýváme tuto tradici tradici v linii mistra Dógena, nebo Dogen Zen nebo prostě naše tradice. Mistr Dógen neučil o Buddhovi jako o dokonalé bytosti, kterou je nemožné v duchovním smyslu dostihnout v tomto životě. Mistr Dógen, podobně jako učitelé v linii Rinzai, vysvětluje a učí, že Buddha je stav mysli. A tento stav je velmi obyčejný stav. Nicméně na rozdíl od učitelů školy Rinzai mistr Dógen neklade důraz na dosažení satori, ale na praxi zazenu jako samotném vyjádření probuzené mysli. Nejen zazen, ale všechny naše každodenní činnosti jsou pak šancí vyjádřit probuzenou mysl Buddhy. Pro mistra Dógena je nejdůležitější uskutečnit ideál Buddhy právě v tomto okamžiku. Pokud bychom cvičili s takovým přístupem, kdy každý okamžik je probuzení, pokud opravdu něco zcela děláme, pak by vůbec nevadilo, že se za den tisíckrát pokloníme nebo stokrát zapálíme tyčinku nebo stokrát zazpíváme tutéž mantru. Cokoliv budeme dělat, ať je to rovnání zboží v supermarketu, nebo řídit náklaďák, nebo podvojné účetnictví nebo pilotovat velké dopravní letadlo, podle mistra Dógena to můžeme dělat s myslí buddhy, probuzeně, cele, dokonale. Vůbec tu nejde o snahu dosáhnout osvícení v budoucnu, natož vytahovat se osvícením v minulosti. Jde tu prostě o to řídit vlak, roznášet poštu, vařit polévku, přebalovat dítě, restartovat počítač. Takže tohle je skutečný zen mistra Dógena, který zjevně nemá nic společného s tupým omíláním súter nebo lezením do zadku představenému kláštera, nebo dvaceti stupni postavení mnicha. Nemá to nic společného s příslušností k buddhismu nebo jinému náboženství. Má to hodně společného s příslušností k Pravdě, která je nad jakýmkoliv vyznáním. 

Mnoho lidí se pozastavuje nad tím, že takový zen praktikuje miliony lidí na celé planetě. Prostě něco celý den dělají. Je tu ale jedno velké ALE. Ti lidé povětšinou nemají nejmenší potuchy, že praktikují pravdu. To je jedna věc. A druhá, ještě závažnější, ti lidé nemají nejmenší potuchy, že když ze země zvedají pytel brambor, celý vesmír zvedá pytel brambor, celý vesmír je v tu chvíli pytel brambor a nikde není jediný problém, nic, co by na tomto světě bylo třeba měnit. Jinými slovy, celý svět je plný probuzených lidí, kteří jsou ovšem hned v příštím okamžiku naprosto zahlceni svými iluzemi a tyto iluze považují za skutečnost a tyto iluze řídí jejich život. To nemá nic společného s dharmou, kterou učil Buddha. Dělejme věci v každodenním životě jako dosud, tedy upřímně a poctivě, ale současně, pokud v nich, těchto každodenních úkonech nenajdeme Buddhovu mysl, probuzení k Pravdě, jsme teprve na samém začátku cesty k probuzení k pravdivému životu. Pokud zazen nechápeme jako samotné probuzení v tomto okamžiku, jako probuzení celého vesmíru do pravdy v tomto okamžiku, pak nás čeká ještě dlouhá cesta, než pochopíme, že nás žádná dlouhá cesta ohledně cvičení zazenu nečeká a že zazen vždycky budeme cvičit pouze v tomto okamžiku a nikdy ho nijak nevylepšíme, i kdybychom se rozkrájeli. 


     

Tuesday, June 9, 2020

Jíst, spát a vyměšovat

Zenová mistryně Gu Ja učí, že nejlepší je v životě jen jíst, spát a vyměšovat. Zní to jako extrémní primitivismus, materialismus a nejnižší sprostota. Je to opravdu ve velkém kontrastu s většinou duchovních učení. Ale zen je přece duchovní. Proč je zen tak primitivní? Gu neříká, že máme být primitivní, ona učí, že se máme vrátit k naprosto nejzákladnějšímu, co tu je. Říká - jak to udělat? Jak dělat nejzákladnější věci v životě? Její učitel Seung Sahn říkal: Když mám hlad, jím. Když jsem unavený, spím.

Gu Ja vychází ve skutečnosti z básně mistra Ikkjú. Ten odmítal jakékoliv neupřímné, pompézní učení. Věděl moc dobře, že Buddha se probudil právě do té nejvšednější skutečnosti, a ne do spirituálních záležitostí. Být přísně obyčejný je nakonec dokonale duchovní, protože být zcela buddhou, probuzeným, je přece ideál všech duchovních učení. Jenže Ikkjú neměl trpělivost s nějakými zdlouhavými teoriemi, šel rovnou k věci. To je přesně styl zenu. Nemusíme nic odkládat, jíst můžete hned, pít můžete hned, probudit se můžete okamžitě.

Gu Ja říká - Jak to ale uděláte, jak budete jíst? To je pro většinu studentů zenu nepřekonatelný oříšek. Jak být probuzený? Jak pouze něco dělat tady a teď? To je velký úkol zenového studenta. Pouze žít. Mimo život a smrt. Mimo protiklady. Ve skutečnosti, když POUZE něco děláte, má to obrovskou duchovní hloubku. Ale ta hloubka nespočívá v tom, že byste něco zvláštního přidávali k životní zkušenosti. Není třeba přidávat hloubku tam, kde už dávno je.










Monday, June 1, 2020

Moje zodpovědnost a politika

Cítím zodpovědnost autenticky učit Zen. Možná jste si někdo z vás všimli, že Mike Luetchford v rozhovoru, který jsem s ním udělal, nazval buddhismus "učení", protože mu připadá termín buddhismus zavádějící. Mně také. Zen, jak ho známe z učení mistrů jako byl Baso, Nansen, Džošu, a později Wanši, nebo mistr Dógen, ukazuje na něco trochu jiného než je náboženská víra nebo etická pravidla v životě. Sám tedy většinou používám termín Zen, ale chápu, proč ani ten nepřipadá Mikovi ideální. 

Jako dědic dharmy svého učitele cítím zodpovědnost nenechat původní, čisté učení Zenu utopit v esoterické spiritualitě, v politických debatách, v diskuzích o tom, co je a není morální a už vůbec ne v debatách, jak organizovat život sanghy a podobně. 

Musíme si uvědomit, že Buddhova pravda, na kterou ti tradiční učitelé Zenu důsledně upozorňovali a kterou učili, není nikdy v dosahu našich názorů nebo předmětem víry nebo náboženství nebo politických ideologií. Buddhova pravda je nezávislá ne světě lidí, na světě filozofie, vzdělání, morálky, atd. Nedávno spousta lidí Bradovi Warnerovi na jeho facebooku vyčetla, že odsuzuje protesty v USA proti tomu, jak se zachází s minoritami a jaké mají postavení v zemi, kde podle nich vládnou bílí muži. To jsou politické problémy. Brad má právo zaujmout neutrální nebo negativní postoj k takovým demonstracím. Zen je opravdu důsledně mimo takové debaty. Jde o to, že pokud někdo z vás studuje a praktikuje Zen, musí být ochoten, tedy pokud chce poznat až poslední, nejzazší Buddhovu pravdu, ochoten zaujmout přísně neutrální stanovisko - byť jen na pár minut - k jakémukoliv problému na světě. Zen neučí lhostejnost k utrpení lidí, naopak, ale učí určitou metodu, která má naši osobnost probudit k takovému stavu, ve kterém se sami rozhodneme, nezávisle na nátlaku davu, médií, kamarádů, náboženství, hnutí, atd., koho podpoříme a koho ne. Co budeme prosazovat a co ne. 

Znám velmi zralé učitele Zenu, kteří mají jasná politická stanoviska. Ale tito lidé nejdříve dosáhli Buddhovy pravdy, a poté cvičili tuto pravdu každý den a cvičí nejspíš dodnes. Jejich názory jsou jejich názory, ale není to učení Zenu. 

Pokud budeme Zen ztotožňovat s jakýmkoliv politickým názorem, byť sebeušlechtilejším, můžeme rovnou celý Zen zmačkat jako kus papíru a hodit do koše. Já jsem na tom osobně tak, že pokud bych cítil, že je ohrožena demokracie a svoboda v naší zemi a byly by kvůli tomu demonstrace v ulicích, určitě bych se jich účastnil. Rozhodně bych k tomu nepřidával ničení cizího majetku. Ale to je moje osobní záležitost, ano, je to záležitost zájmu mnoha inteligentních lidí, je to záležitost humanismu, záležitost svobody a demokracie. Pokud se ale chirurga během operace zeptáte, koho volil, když se potřebuje soustředit  na řez do cévy, asi ho opravdu naštvete. Podobně pokud se zeptáte zenového učitele, a on právě bude učit Zen, jaký má politický názor, musí zazvonit nebo vás praštit nebo vám nabídnout čaj. Nesmí mluvit o politice. Jinak je se Zenem a jeho učením konec. 

Když jsem v mládí hledal smysl života, zaujal mě Zen právě tím, jak neřešil politiku ani složité životní otázky, důsledně ukazoval na to, co tu je. Jak asi všichni víte, dosáhnout Buddhovy pravdy není vůbec jednoduché. Může to trvat desítky let a i pak musíte tuto zkušenost pořád obnovovat, cvičit každý den a nenechat se opít politikou nebo trendy nebo vztahy s lidmi. Nesmíte! Jinak nenesete dědictví buddhů minulosti a nemůžete dál nikoho nic učit. Pokud se někdo z vás, a to je samozřejmě vaše věc, považujete za žáky Buddhy Gautamy, žáky mistra Dógena, žáky autentické tradice Zenu, musíte si uvědomit, že je nebetyčný rozdíl mezi Pravdou Buddhovou a pravdou ve světě lidí, pravdou uprostřed politických třenic, ale i duchovních nebo náboženských třenic.  

 Pokud někdo z vás cvičíte zazen z nějakých jiných důvodů, než sledování Buddhovy pravdy, ale máte zájem o prohloubení vlastní moudrosti a zkušenosti člověka, určitě bych vám taky doporučoval, abyste se měli na pozoru před vášnivými politickými debatami, černobílými morálními výroky a podobně. Sami víte, že moudří lidé jsou v těchto věcech velmi obezřetní. Pokud mě někdy uslyšíte říkat unáhlené věci o politických záležitostech, vězte, že si sám uvědomuju, že mluvím jen o svých osobních názorech, ale nepovažuje je za moc důležité. Ano, věřím tomu, že autentičtí, pravdiví, zkušení lidé vedou druhé k lepšímu světu. Ale není v mé moci nikoho přesvědčit, proč někoho v politice považuju za pravdivého a jiného ne. To můžu dělat jen o zenových učitelích, to je moje práce. 

PS. Samozřejmě. Zen je každodenní život. Zen je řešit otázky jako kdo bude mýt nádobí a jak budeme vybírat peníze. Jenže abychom tyhle věci mohli řešit s jasnou myslí, musíme odložit osobní názory a preference, tedy nehledat to, co bude vyhovovat nám osobně, ale co pomůže vyřešit daný praktický problém. A to není vždycky jednoduché. Nejdřív ale potřebujeme otevřít svou mysl, pak můžeme řešit problémy. Když neotevřeme svou mysl, když to nikdo neudělá, všichni se navzájem pobijeme. Jak už se mnohokrát v historii stalo.