Monday, January 3, 2022

Vědět nebo dělat?

Kdo mě zná, ví, že mám velký problém vidět do lidí, chápat je... Nikdy pro mě nebylo přirozené snažit se pochopit druhé. Když jsem byl malý, nikdo mě nevedl - a to není žádná výčitka - k tomu, abych se snažil pochopit dědečka, babičku, sestru, bratra, maminku... Nikdy! Ale neustále jsem byl veden k tomu, abych se choval slušně, abych poslouchal, abych nelhal, nekradl, abych zdravil, abych se učil, abych se víc učil, abych v životě něčeho dosáhl. 

Spousta lidí nemůže pochopit, proč jsem tak egocentrický, ale je to tak, že nejen že mi nikdo v mládí neřekl větu typu: "Zkus se vžít do pocitů toho chlapce." Já jsem byl od narození svým vlastním ostrovem, svým vlastním útočištěm, měl jsem pocit, že nikdo nemůže chápat mě, ani jsem nečekal od druhých, že mě budou chápat, takže jsem ani necítil potřebu chápat druhé. A dodnes je pro mě naprosto přirozené nesnažit se chápat pocity druhých a současně nečekám, že někdo bude chápat mě. Kdykoliv se někdo snaží popsat moje pocity nebo se vžít do mých pocitů, nemá šanci se strefit. Teprve nedávno jsem si uvědomil, že svět lidí je svět, v němž se předpokládá, že spolu všichni budou sdílet pocity, potřeby, budou si vysvětlovat, co je zranilo, budou řešit, kdo za co může a podobně. Je to pro mě vlastně naprosto cizí, podivný svět, kterému nerozumím. Můj bratr je schopen několik hodin mluvit o svém dětství. O tom, jak mu ublížil ten a ten člen rodiny. Nevyčítám mu to, ale nechápu to. Prostě nemám žádnou dobrou zkušenost ohledně toho, že by si dva lidé mohli rozumět. Samozřejmě jsou tu vzácné chvilky souznění s nejlepšími přáteli nebo s partnerkou. Ale nakonec nejdůležitější a nejintimnější zkušenost mezi dvěma lidmi není zkušenost povídání, ale zkušenost, kdy ti dva spolu něco dělají, aniž by je svazovaly jejich myšlenky a pocity.  Ale co chci říct - protože mě svět lidí nikdy nenadchl v tom, že by si lidi mohli opravdu rozumět, co se týká svých nejniternějších pocitů, nikdy jsem se nesnažil porozumět lidem - a teď se k tomu konečně dostávám - proto jsem se naprosto nadchl tím, čemu se říká zen a co je pro většinu lidí tak těžké pochopit a realizovat. 

Teď se konečně dostanu k tomu, jak souvisí moje izolace od světa lidí, což necítím jako bolest nebo zklamání, ale přirozenou součást mé zkušenosti, s tím, jak jsem se zamiloval do zenu a jak jsem se střemhlav vrhl do praxe a studia této disciplíny, když mi bylo 25 let. Když jsem četl Úvod do zen buddhismu od profesora Daisetze Suzukiho, nadchlo mě, že se v knize naprosto vůbec neřeší, jaké mají lidé psychologické problémy, nebo že by pocity a názory lidí vedli k nějakému probuzení k jádru věcí. Buddha nedosáhl probuzení v tom smyslu, že by pochopil problémy jednotlivých lidí, leda v tom smyslu, proč člověk trpí obecně, proč člověk nedosáhne klidu a pokoje - obecně, ne každý zvlášť. Zen  znamená probudit se. A to mnohem víc souvisí s čistým, nijak lidmi nezatíženým zážitkem spočívání v přítomnosti než s nějakým chápáním lidí nebo s nějakým pocity ohledně dětství nebo stáří a podobně. Zen je opravdu návrat k původní, základní nevinnosti člověka - je to třeba ten okamžik, kdy jsem jako tříletý kluk zakopl a rozbil si koleno. Není tam naprosto žádné vzdělání, žádné výčitky, žádné vztahy s ostatními lidmi. Jen nejzákladnější základ všeho. A když jsem jako dospívající viděl, že svět lidí je plný bolesti a frustrace a zmatků a neporozumění, současně jsem si všiml, už v oblasti umění, že člověk má zvláštní smysl pro dokonalost, nebo pro setkání s jakousi nadlidskou, slovy nepopsatelnou dokonalostí. A tak mě obrazy Henriho Matisse, Paula Cezanna nebo Vincenta van Gogha zajímaly tisíckrát víc než psychologické problémy lidí. Ale ty obrazy mi nedávaly návod, jak objevit dokonalost v každodenním životě, jen dokonalost autentických uměleckých děl. Zen pak byl pozváním k univerzální dokonalosti světa sama o sobě. Ano, svět je na jednu stranu špatný, plný chyb, zmatků, bolesti, na druhou stranu je v každém atomu celého vesmíru podstatná dokonalost a v  této dokonalosti žijeme. Právě k této dokonalosti vesmíru, potažmo člověka samotného, se probudil Buddha. A právě toto probuzení se učí už přes dva tisíce let v rámci buddhistické tradice, a od zhruba 6. století v rámci tradice zenu.  

Takže když dnes vidím, že lidé, kteří jezdí na zenová ústraní, věří tomu, že zen je nějaké řešení jejich světského života, je to frustrující. Ano, zen je řešení života, ale naprosto radikální a převratné řešení, nic útržkovitého. Jako od učitele zenu se ode mě někdy čeká, že budu empatický, že budu chápat, jaké problémy mají druzí a budu vědět, jak jim pomoci. Ale to je přesně důvod, proč jsem se začal zabývat zenem - abych z tohoto bludného kruhu vyskočil a osvobodil se od těchto věcí. Nemůžu lidem pomoct s jejich bolestmi, zklamáním, s jejich zmatky, nemůžu jim pomoct vyřešit vztahy s rodiči, vyřešit jejich dětství, dospívání, rozvody, jejich děti. A žádný autentický učitel zenu to nikdy nedělal.  K čemu je tedy učení zenu? Tohle učení je jen pro lidi, kteří tuší dokonalost tady někde v tomto místě, věří, že ta dokonalost je nějak v nich, ale zatím nevědí, jak ji nalézt, nevědí tedy, jak se probudit do toho, co je naprosto bez chyby a bez nutnosti vyčítat nebo řešit nebo vylepšit nebo obdivovat. Autentický zen je jen pro lidi, kteří hledají stejnou pravdu, jakou objevil Buddha... pro lidi, kteří doufají ve stejné probuzení, jakého dosáhl Buddha. Kdo se zajímá o nějaké nižší úrovně probuzení, nikdy nepochopí Buddhu. A nikdy zcela nepochopí sebe sama. Takže jediné, co pro druhé v zenu můžu udělat, je ukázat jim cestu k tomu, co je univerzálně platné, v každém koutě vesmíru a co je univerzálně nacházeno v srdci každého člověka bez rozdílu - a to je podstata buddhy, probuzení, které tu už je. Pak, když opravdu objevíte čistý poklad zenu, můžete se začít trochu zabývat světem lidí, aniž by vás ten svět zotročoval, ničil, frustroval, přiváděl k zoufalství. Místo toho si můžete v klidu říkat - jak bych mohl pomoct lidem? Když cvičím zazen a moje mysl se vyjasní, napadá mě spíš - co můžu udělat pro druhé, než že bych doufal, že někdo něco udělá pro mě.  

Už jako malý chlapec jsem byl čistý egocentrik, který se ovšem s úžasem díval kolem sebe, na lidi, na přírodu, poslouchal hudbu a žasl a žasl, naprosto egocentricky a bez nejmenšího pochopení druhých. A dodnes jsem egocentrik, ale současně, tu dokonalost, kterou jsem objevil, vidím v každém člověku, který se v tomto okamžiku přestane zabývat sám sebou a stane se jedním s prostředím, s tím, co dělá. A tak znovu a znovu píšu - lidé jsou už probuzení, ale nemají ponětí, v čem to spočívá. Znám mnoho lidí, kteří hledají osvícení, protože netuší, co to osvícení je. Takže zen není jednoduchá záležitost - ani lidé, kteří jezdí na zenová ústraní, opakovaně, nemusí mít nejmenší potuchy, co to je zen. Pro mě to bylo vždycky jednodušší, protože mě zajímalo jen to podstatné, a ne to, co si lidé povídají mezi sebou a jak se cítí. Je to tak, že když chcete pochopit jádro Buddhova probuzení, musíte dát určité věci stranou, přestat se jimi zabývat. Musíte mít ochotu jít za tou čistou studánkou probuzení v každodenním životě. Ale to, že jsem byl ochoten za tou čistotou jít, neznamená, že to nebyl dlouhý a bolestivý boj. A taky to neznamená, že mám pořád čistou mysl.... Znamená to, že jsem musel dlouhá léta komunikovat s učiteli zenu, musel jsem ustupovat, musel jsem se ponížit... i když učitel vás nikdy nechce ponížit, vy se můžete cítit poníženě, protože vás někdo kritizuje nebo neschvaluje vaše chápání zenu. Byl jsem ochoten znovu a znovu se ptát. Bez otázek a bez vztahu s učitelem nikdy nemáte šanci dojít k jádru zenu. Je to tak, že lidé, kteří hodně věří své inteligenci, mají velmi trnitou cestu - často tu je blok, který nelze odstranit, protože IQ těch lidí jim brání pustit se toho, co si myslí, co si přečetli... takže k probuzení dojít nemůže - oni odmítají být těmi nevinnými dětmi, tím nepopsaným listem papíru. Tabulou rassa. Protože oni přece vědí, že... Zenový učitel ale v podstatě neví nic. Takže studium a praxe zenu znamená učit se nevědět, učit se být znovu malým, nevinným dítětem, který nemá žádný plán a žádné očekávání. 

Když tu povídám o probuzení, nemám tím na mysli jedno satori tehdy v létě nebo v budoucnu, ale autentickou zkušenost úplné oddanosti člověka ke skutečnosti bez jakýchkoliv kategorií. Snadno se taková definice napíše, ale kolik lidí má takovou zkušenost? A tak neříkám, že je důležité dosáhnout satori - říkám, že je důležité poznat, co to vlastně je to probuzení a jak se to projevuje v život člověka - je tedy důležité cvičit, zkoušet, prožívat takové probuzení v rámci každodenního života a samozřejmě v rámci zazenu -  a taky pochopit, jak a proč taková zkušenost pomáhá v tomto zmateném, šíleném světě.  

Mám jednoho žáka. Neučím ho, aby mě napodoboval - není CO napodobovat. Učím ho, aby si všiml, v jakém smyslu je probuzený, kdy je probuzený a proč. Učím ho osvobodit se od všeho zbytečného, nepravdivého a totéž se snažím učit sebe, protože učitel je pořád - do smrti - rozhodně i žákem Buddhy a žákem každé probuzené bytosti, a tak mými mistry jsou spontánní děti s čistou duší, které ve škole učím angličtinu. Když jim září oči, když jsou zcela ponoření do práce, když se zasmějí, jsem ve společnosti buddhů. Tohle chci předat druhým - ne svou mizernou osobnost, své znalosti, svou životní zkušenost. Předat chci jen čistotu, která tu je, kdykoliv se cele zabýváme tím, co děláme. A tak - vznešeně řečeno - je předávána dharma. 

Můžete si všimnout, že lidé rádi čtou to, co je nějak obohatí, co jim pomůže, co vylepší jejich život. Představte si, že bych svoje články nabízel v nějakém časopise o psychologii nebo na facebooku - myslím pro přátele, ne pouze pro okruh zájemců o zen. Nikdo to číst nebude. A proč? Ne proto, že by to, co píšu, bylo hloupé nebo nesmyslné. Nikdo to nebude číst, protože mezi řádky tu je psáno - je s vámi něco velmi v nepořádku. I když jsme na jednu stranu probuzené bytosti, na druhou stranu toho své probuzení kazíme fixními myšlenkami a představami. Odmítáme se pustit svých názorů, takže jsme probuzení jen, když nás něco náhle překvapí nebo zaujme a my nemáme čas dál hrát svou hru na svět lidí. Zen, který je oblíbený obecně, populární mezi lidmi, to není zen starých čínských mistrů. Protože autentický zen bolí. Na začátku je rozhodnutí překonat sebe sama a pak následuje dlouhá a náročná cesta překonávání sebe sama, znovu a znovu. To nemůže mít velký úspěch ve společnosti. A není žádný důvod takto seriózní zen někomu vnucovat. Takže tyhle články chci nabízet jen tomu, kdo se vážně zabývá a vážně cvičí nebo chce cvičit zen starých čínských mistrů, kteří mnohem spíš prostě něco dělali než by něco důležitého věděli. 


Tuesday, December 7, 2021

Malý úvod do zen buddhismu

Čím člověk déle cvičí a studuje zen, tím víc spěje k tomu nejzákladnějšímu a nejpodstatnějšímu, co zen nabízí. Když narážím na lidi, kteří cvičí zazen a baví se o zenu, chtěl bych jim připomenout, jaké chyby mají tendenci dělat, co se týká chápání a cvičení zenu. 

Předně, v tom primárním smyslu, v tom základním, podstatném smyslu zen nic zvláštního neučí. Proto Shunryu Suzuki zdůrazňoval, že autentický učitel zenu by neměl mít žádné specifické chápání zenu. Proto učit zen znamená obracet pozornost studenta ke každodennímu životu. Všechny slavné koany minulosti pouze ukazují na naši základní každodenní zkušenost. A přesto studenti zenu si znovu a znovu představují, jak zenové koany učí něco velmi zvláštního, specifického nebo těžko pochopitelného. Zen je náš každodenní život. A přesto může trvat třicet let, než tohle studentovi zenu dojde. Některým to nedojde nikdy. 

Ale abychom nenaváděli zájemce o zenu k přesvědčení, že zen je jakýsi odklon od Buddhova učení, připomeňme si, že Buddha znamená probuzený. Probuzení Buddhy znamenalo, že si uvědomil nesmírnou cenu a hodnotu každodenního života. Abychom z každodenního života ale nedělali nějakou novou filozofii, je třeba si uvědomit, že Buddhova zkušenost každodenního života je probuzení do tohoto jednoho okamžiku - bez jakéhokoliv učení nebo filozofie nebo chápání. A opět si musíme uvědomit, že takové probuzení je mezi lidmi velmi vzácné. Na jednu stranu je zcela běžné, že člověk se na něco soustředí v tomto okamžiku - zjevně a plně projevuje svou buddhovskou, probuzenou podstatu. Na druhou stranu je naprosto vzácné, aby student zenu přestal v zenu hledat něco zvláštního, těžko pochopitelného, a prostě pouze cvičil zazen nebo pouze jedl nebo pouze myl nádobí. Konkrétně u zazenu je typická situace, že student zazen cvičí jako něco velmi zvláštního a zápolí při zazenu se svou myslí - snaží se ji zastavit, nebo osvítit, nebo prohloubit, nebo osvětlit...přitom by stačilo, kdyby si uvědomil, že od narození je dokonale probuzeným, když nic zvláštního nepřidává k zážitku tohoto okamžiku, a prostě pouze cvičil shikantaza. A právě tak je ideální, když student zenu nemyje nádobí jako nějaká osvícená bytost, ale pouze myje nádobí. Buddha nebyl osvícená bytost, ale někdo, kdo prostě dělal to, co dělal a říkal to, co říkal. Což je vlastností probuzené bytosti. 

Možná se vám už daří prostě cvičit zazen a nic zvláštního nehledáte. Potom je také potřeba, abyste svůj život nechápali jako něco, co musí nějak zapadnout do ideálů buddhismu, a místo toho prostě žili od rána do večera - jako obyčejní lidé. Pokud budete cvičit zazen bez boje se svou myslí a žít svůj život bez toho, že byste ze svého života chtěli udělat něco jiného, než už v podstatě je, můžete i druhé učit tajemství Buddhova probuzení. 

Snaha je nutná. Bez snahy to nejde. Ale trvá mnoho let, než student zenu pochopí, jakou snahu vlastně vyvíjet. Když pochopí, jakou snahu vyvíjet, stává se znovu obyčejným člověkem, ovšem obyčejným člověkem, který byl poučen o nesmírné hodnotě obyčejnosti. Buddha znamená vrátit se na začátek všeho a vykročit. Obyčejní lidé to dělají od rána do večera, ale nechápou, jakou to má hodnotu. Proto se snaží svůj život nějak vyzdobit, vylepšit. Nebo se upínají k nějakým idolům. Když ovšem objevíme hodnotu obyčejného života, už ho do smrti budeme považovat za to nejcennější, co máme, a tuto moudrost budeme považovat za to nejcennější, co má lidstvo k dispozici. To nejcennější, co mají lidé k dispozici, je moudrost probuzení uprostřed toho nejobyčejnějšího života. A to je základní učení Gautamy Buddhy. 

Jak banálně to možná zní - probuzení uprostřed toho nejobyčejnějšího života. Zkuste ale domyslet, jaké by to mělo dalekosáhlé důsledky pro lidstvo, kdyby tak žili všichni. Kolik by na světě bylo nenávisti, válek, krádeží, lží, utrpení? Proto je hloupost, velká hloupost podceňovat hloubku a sílu skutečného probuzení člověka, čili podceňovat význam každodenní mysli v každodenních situacích. Každý člověk, který se upřímně snaží provádět každodenní činnosti a nehledá zvláštní zisk pro sebe a necítí nenávist vůči druhým, je buddha. 

 

 

Tuesday, October 5, 2021

Soucit

Soucit v evropském kontextu chápeme většinou jako cit, který se vztahuje k nemocným, slabým, poníženým. V křesťanství je takový vztah k druhým považován za velmi důležitou věc. V buddhismu, konkrétně v učení zenu, ale nenajdeme mnoho zmínek o takovém soucitu. Přesto je soucit důležitý, ale v zenu je chápán trochu jinak.  

Sou - znamená spolu s. Cit je nějaká emoce. Takže soucit je v podstatě něco, co cítíme ve vztahu k čemukoliv, co nás obklopuje. Důsledně vzato ale v zenu nejsme odděleni ani od nemocného člověka na ulici, ani od vlivného prezidenta v paláci, ani od ryb v řece, nejsme odděleni ani od dobrých, ani od zlých lidí, ani od kamení, listí, mraků nebo hvězd ve vesmíru. Když cvičíme zazen, dostáváme se do stavu buddha, což je probuzení do naprostého soucitu se všemi částečkami vesmíru a je jedno, jestli je to prach nebo stará žena nebo právě narozené plačící miminko. V zenu jde tedy o to vracet se do stavu neoddělenosti. Když cvičíme zazen správně, nejsme si vědomi toho, že my, jako jednotlivci, cvičíme, ani si nejsme vědomi, že bychom byli odlišní od sousedů nebo od brouků nebo od vesmírného prachu. Jsme všechno a současně nejsme nic. To je pak soucit v pravém slova smyslu - nejsou tu dva, je tu jen jedno. Pak zavřeme dveře, otevřeme okno, uvaříme čaj, není to jen pomoc slabým a potřebným, je to každodenní život v součinnosti s tím, co se děje kolem nás a co je potřeba udělat.  Pak je jasné, co mistr Dógen měl na mysli, co to je soucit, když napsal, že jde o to narovnat si polštář, když se v noci probudíme. 

Je dobré si uvědomit, jak slabé a nemohoucí je naše oddělené já. Je dobré si uvědomit, že nejsme tak důležití a že náš materiální nebo duchovní úspěch není tak důležitý. Tak se začneme víc zajímat o to, co potřebují druzí. To je vlastně soucit, ke kterému nás dovedlo ušlechtilé učení moudrých lidí. Ptáme se, co potřebují druzí. Možná nakonec zjistíme, že druzí potřebují, abychom o sebe dbali, starali se o své zdraví, mentální i fyzické. Naše tělo a mysl snadno ztratí svou původní, přirozenou sílu a pak nejsme schopni mít soucit s nikým a ničím... Jen o tom mluvit. A to je pak škoda a nevyužitá příležitost.  

   

Monday, September 27, 2021

Proč zen není obohacením našeho života?


Napadlo mě položit si pár základních otázek, co se týká těch, kdo se zenem začínají. Ovšem je třeba připomenout, že pokud to se zenem myslíme vážně, začínáme každý den znovu, takže to jsou otázky, které si sám kladu znovu a znovu. 



Co člověk získá, když cvičí a studuje zen? 

Pakliže to dělá správně, přestane něco vytvářet. 

A co z toho bude mít, když přestane vytvářet něco? 

Bude mít to, co tu je. 

A to dosud neměl? 

Sotva. 

A jakou cenu má to, co tu je? 

To je dharma samotná, to je Buddhovo učení, to je odložení všech názorů.  

Proč to lidi nezajímá? Lépe řečeno, proč zenová centra konkrétně v Česku zejí prázdnotou? 

Lidi zajímá zen, pokud ho chápou jako něco, co obohatí jejich život. Proto je na přednáškách zenových učitelů spousta lidí, ale tak jeden z dvaceti opravdu zen cvičí v rámci nějaké skupiny. Proč? Protože zen neobohacuje náš život. Zen nám vrací život, o který jsme přišli. A ten život je dost obyčejný. Máme jen dvě možnosti - buď budeme do smrti považovat každodenní okamžik za něco obyčejného, kvůli čemu nemá smysl se nějak snažit, a nebo v každodenním okamžiku vytušíme dharmu, probuzení. Pokud přeskočí jiskra probuzení a my konečně máme živý zájem o dharmu, pak je šance, že nakonec objevíme barvu a vůni toho, co je. Ale podmínkou toho, aby došlo k objevení toho života, který jsme dávno ztratili, je přestat cokoliv vytvářet. Včetně zenu, osvícení, náboženství, atd. 

Takže lidi zajímá zen, jen pokud je šance, že jim obohatí život? 

Za tu dobu, co cvičím a studuju zen, jsem poznal mnoho lidí, kteří byli ochotni jít za hranice sebe, za hranice svých vlastních přání a potkat dharmu, samotné učení Buddhy bez nějakých příkras.  Ale taky jsem poznal lidi, kteří dali přednost obdivu před pravdou samotnou, náboženství dali přednost před dharmou, omámení vlastními duchovními zážitky dali přednost před ryzí dharmou. Sám jsem dlouho bojoval s tím, že moje zážitky mi zatemnily hlavu. Proto si musíme dát pozor na "duchovní zážitky". Autenticky duchovní je v buddhismu jen to, co odhaluje naše pomýlení a otvírá dveře dharmě. Zazen je duchovní pouze tehdy, když ho nehodnotíme a pouze ho cvičíme. To, co je dokonale obyčejné, je současně kompletně duchovní a to, co je kompletně duchovní, je probuzení Buddhy samotné. Cokoliv mezi tím je buď rozptylování, nebo snaha povzbudit druhé, aby se probudili. 

Ale ono probuzení tito lidé nesmí považovat za své osobní, je to tak? 

Vlastní osobní probuzení je contradictio in adjecto. Co je osobní, není satori. Co je satori, není ničí osobní zážitek. Satori je to, co tu je, ne to, co někdo zažil. To, co někdo zažije, je poznání absurdní povahy probuzení. S tímto poznáním se ale moc nedá dělat. Nejhorší je založit na tom nějakou školu nebo kurzy. Kurzy osobního osvícení! Je to stejné jako vařit sníh nebo čistit saze. Takže jediné, co člověk může udělat, je důsledně takové zkušenosti popírat. Jinak se stane parodií dharmy. Co nakonec dělali staří zenoví mistři? Nemluvili o svém osvícení. Mluvili o modrém nebi, o vůni borovice nebo o bublání vody v kotlíku. Ale člověk musí překonat nějaké naivní představy o zenu, aby mohl potkat autentickou dharmu. Musí tedy nějak proniknout do Buddhova probuzení. 

Jak to ale udělat? 

Cvičit, cvičit, cvičit. A následovat pravé učení a ne nějakou sektu nebo kurzy osvícení. Učitel, který nabízí osvícení nebo moudrost nebo hluboké vhledy do skutečnosti, není učitel dharmy. Učitel, který žáky učí skutečnost, pravý, nepřibarvený zazen, stoprocentní pozornost ke každodenním činnostem, to je pravý učitel dharmy. Teprve když najdeme učitele, který nám ukazuje bohatství skryté v každodenním zážitku, jsme na stopě Buddhově dharmě. Neříkám, že musíme slepě následovat učitele, ale musíme najít někoho, komu důvěřujeme, komu věříme, že nám nevěší bulíky na nos a že cvičí autentickou dharmu. A pak si nechat poradit.     


    

 

Thursday, September 16, 2021

Všechno je odvozeno od stejného principu

Zajímáme se o všechno možné, ale pořád se vracíme, ať chceme nebo nechceme k probuzení, k buddhovi. Nedávno jsem psal, že zen je to nejlepší, střed všeho dění, od čeho se vše pouze odvozuje. Doufám, že to někdo nepochopil, jako bych tvrdil, že filozofie zenu nebo náboženství zenu je středem vesmíru. Problém je, že neexistuje slovo, které by vystihlo základní princip všeho. Když to nazvu probuzení, křesťany to může urazit. Když to nazvu Kristus, buddhisté si budou klepat na čelo. Když to nazvu mír, vojáci si povzdechnou, ale uprostřed války je mír, takže to není mír jako protiklad války. Když to nazvu pravda, většina lidí si řekne - ha, každý pravdu chápe jinak. Když to nazvu dharma, devadesát procent lidí nebude chápat vůbec a deset procent mě opraví - ne, ne, dharma je něco jiného. Každopádně tu je něco, co různí lidé nazývají různě. Kdybych byl praktikující křesťan, často bych mluvil o Kristovi. Ale o čem mám mluvit jako praktikující zen buddhista? Navíc se ani nechci nazývat zen buddhistou. To všechno je veliké nedorozumění. 

Někdy před rokem jsem hodně psal o dharmě. Několik lidí to odsoudilo - proč pořád píše o dharmě? Co to má společného se zenem? Když budu psát o zenu, někdo řekne - už mám po krk těch řečí o zenu. Když budu psát o pravdě, někdo řekne - a ty znáš pravdu? Takže v podstatě se nedá psát o ničem, vždycky se najde někdo, kdo vás odsoudí. Ale já mám na mysli probuzení. A tomu se nedá rozumět, ale dá se o tom mluvit a rozhodně, to je moje pevná víra, probuzení se dá úspěšně praktikovat, cvičit a  aplikovat v běžném životě. Takže jinými slovy, buddhismus se dá cvičit a aplikovat v životě, zen se dá cvičit a aplikovat v životě, dharma se dá cvičit a aplikovat v životě. Dám za to ruku do ohně, protože přesně vím, co se se mnou děje, když zanedbávám praxi probuzení. Propadám se do temnost mysli, zanedbávám tělo, tělo a mysl se od sebe oddělují, padám do pekla, by se dalo říct. Těžko se dá někomu dokázat, že má zkušenost probuzení, ale snadno druhým dokážete, že probuzení nejste - stačí se topit ve svých osobních problémech a zatěžovat tím ostatní. Každý pak vidí, že probuzení nejste. A obráceně, když druzí vidí, že jste připraveni pomoct, připraveni pracovat, připraveni zapomenout na sebe a dělat něco pro druhé, aniž byste sami sebe zanedbávali, najednou máte do činění s probuzeným člověkem. Ale málokdo si uvědomuje, že to je autentické setkání s probuzením. S lidmi je to těžké - když jim dáte sklenici vody, v které je spousty špíny, odmítnout  to pít. Ale když jim dáte sklenici vody, čisté vody, bez chuti, bez zápachu - budou mít problém říct Děkuji ti za ten skvělý dar! Budou si myslet, že jste je podvedli nebo že jste lakomí. Když dostáváme probuzení, když se v našem životě děje probuzení, když jsme hluboce propojeni s duchem univerza, skoro nikdo neříká slova vděčnosti. Skoro nikdo nechápe, co se mu dostává, že je skutečným, živým Buddhou. Lidé mávnou rukou - jsem obyčejný člověk, jakýpak buddha, a zrovna ty taky neoplýváš probuzenou myslí. Přesně takový přístup je cestou do temnot. To znamená, že buddhové v našem životě a  buddha přímo v našem srdci není nic, co by stálo za řeč. Lepší je diskutovat o mistrech, klášterech, náboženstvích než cvičit a žít autentické probuzení Buddhy. To je škoda. Musím na tohle upozornit, protože jinak se nemusím snažit ani nic psát, ani učit ani duchovně provázet. A musím si tohle sám sobě připomínat. 

Naše tělo a naše mysl potřebuje v podstatě čistou vodu. Víno je fajn, pivo je skvělé, džusy, mléko... ale čistá voda je základ. A tak je to i s Buddhou, s probuzením. Duchovní směry, náboženství, víra ta a ta, to jsou všechno velice cenné a důležité věci, ale základ je ten primární princip, do kterého se všechno vrací, všechny směry, filozofie a všechna náboženství. Je to přímo v srdci našeho života. Jakkoliv si toho nevážit a neaplikovat tento princip v životě naprosto vždy a spolehlivě vede do temnost a k utrpení. Čím jsme vzdálenější tomu bodu probuzení, tím blíže jsme hlubokému utrpení, byť by to byla jen naprostá lhostejnost nebo naprostá nevědomost. To co dneska vypadá jako nepodstatná věc, sranda, se zítra může zvrtnout v hroznou tragédii. 

A co se týká mě, neříkat sám sobě na rovinu pravdu a skrývat takové principy před lidmi, kteří upřímně pravdu hledají, je totéž jako lhát sobě a druhým a sebe a druhé nechat tápat ve tmě. 

 



    



 

Tuesday, September 7, 2021

Proč je zen lež

Proč Kodo Sawaki říkal, že zen je největší lež v dějinách lidstva? V podstatě jsem o tom psal v minulém článku, ale chci ještě upřesnit, že dokud známe nějakou definici zenu, pak to není zen. Dokud si něco myslíme o zenu, není to zen. Proto všechno, co se o zenu říká nebo píše, je v podstatě lež. Je to nadsázka, ale zenoví učitelé nemůžou mluvit bez nadsázky. Nebo lépe řečeno, občas musí mluvit nadsazeně. 

Jsou věci, které lež nejsou, a které považujete za zen. Zenové ústraní - to, co se tam skutečně děje, co děláte, co zažíváte, to není lež. Ale zen to není. V pravém slova smyslu to je vaření, uklízení, sezení, mytí nádobí, spaní... kde tam je nějaký zen? Lidé tomu říkají zen. Zenový student však musí chápat, že to zen není. Jinak je to jen další problém v našem životě. Ten problém se jmenuje zen. Máte problém se svým pokrokem, s učiteli, s pozicí zazenu... ale zen není nějaká disciplína jako lukostřelba nebo judo nebo vaření čaje. Je to náš každodenní život. A to lež není. Co je náš každodenní život? Je jednoduché vidět, co se v našem životě děje, ale je velice těžké přijít na to, o co vlastně v životě jde.  Vidíme, že žijeme. Ale kdo jsme, co je život, co je pravda, to už není jednoduché poznat. Takže zen je nějaká nálepka pro studium a cvičení dharmy. Mohl bych celou dobu říkat "dharma"- a jsme tam, kde jsme byli. Je těžko poznat, co je dharma. Proto cvičíme a studujeme dharmu, které občas říkáme zen.  

Abych byl pozitivní, ale současně kritický - náš život je skutečný, je to zen sám. To je pozitivní. Ale kriticky vzato - jak to chápeme a jak toto chápání aplikujeme v životě? Myšlenky nám nepomůžou, proto cvičíme zazen a pak se snažíme dělat věci s probuzenou myslí, tedy bez hodnocení a bez hledání a bez důrazu na sebe nebo na někoho jiného, bez důrazu na to nebo ono náboženství. 

Monday, September 6, 2021

Proč je zen lepší než všechno kolem

Od června jsem nic nenapsal. Ale přemýšlel jsem o tom, proč lidi cvičí zazen a co čekají od zenu nebo buddhismu nebo nějakých duchovních aktivit. V srpnu jsem byl na ústraní v kolínském klášteře a viděl jsem, jak lidé upřímně usilují o autentický vztah s Bohem, jak se snaží žít smysluplný život. Taky jsem si tam uvědomil všelijaké svoje osobní slabosti a sklony. A pak jsem si říkal - v září zase začnu provázet (nový termín, už ne učit, ale duchovně provázet) v Lotus centru, tak jsem samozřejmě přemýšlel, co tento školní rok v Lotus centru budu lidem říkat a proč. Je mi jasné, že většina lidí nemá zájem čistě o zen - na rozdíl od takových žáků mistra Dógena nebo studentů mistra Shunryu Suzukiho v Kalifornii. Tady v Česku přinejmenším je většina praktikujících nějak spojena s křesťanskou zkušeností a to taky respektuju. Nicméně občas je potřeba jasně říct, čím je zen jiný, v čem je jeho síla nebo autenticita a jak nám může pomoct. 

Zen nám v žádném případně nepomůže, pokud ho budeme považovat za nějakou intelektuální záležitost nebo způsob, jak obohatit svůj život duchovně. Kdysi jsem v americké zenové škole Kwan Um slyšel tuto myšlenku: "Nezáleží na tom, jestli jste křesťané nebo nevěřící nebo muslimové. Zen může cvičit každý." Ale když cvičíme a studujeme zen poctivě, ovlivní to způsob, jak chápeme křesťanství nebo ateismus. A nebude to nějaké intelektuální chápání. Neřekl bych, že zen převyšuje náboženství nebo je hlubší než křesťanství nebo chytřejší než ateismus. Je to spíš metoda, která ukazuje věci v pravém světle. A k tomu, abychom mohli tuhle metodu použít, nesmíme k naší intelektuální zkušenosti přidávat další intelektuální zkušenost v podobě nějakého zenu. Schválně píšu "nějakého zenu", protože jakkoliv chápeme zen, není to zen. Zkusím to vysvětlit. 

Představte si, že jdete na nějaké ústraní, je tam nějaký duchovní učitel a vy se snažíte dosáhnout hlubšího pochopení jeho nebo její nauky. Ten učitel vám říká, že byste se měli snažit dosáhnout osvícení nebo hloubky nebo moudrosti nebo žít víc eticky nebo soucitně. Ale zen je lepší než takový přistup. Můžete být trochu zmatení, unavení, zklamaní, zapomětliví... ale díky zenu s tím nejenže nemusíte nic dělat, vy s tím nesmíte nic dělat! Takže striktně vzato, nesmíte zen chápat tak, že je to cesta k nějakému lepšímu nebo hlubšímu já. Zen je cesta nikam. Teprve když nikam nedojdete, dospěli jste ke smyslu zenu. Když studujete křesťanství, můžete narazit na velice hluboké reflexe o životě, můžete hledat řešení těch nejtěžších problémů lidí a díky křesťanství najdete ušlechtilá řešení nejrůznějších problémů. Já takovou moudrost a ušlechtilý přístup k životu taky nutně potřebuju. Jsem ale přesvědčen, že v tom nejzazším bodě nám křesťanství ukazuje totéž, co zen. Nebudu tu ale psát o křesťanství, kterého si vážím a snažím se vycházet z toho, jak ovlivňuje - pozitivně i negativně - lidi na Západě. Nicméně já už 29 let cvičím zen asi jen díky tomu, že si znovu a znovu uvědomuju, že jen zen je tak drzý a přímý, že neváhá tvrdit, že není čeho dosáhnout. A že cokoliv se nám podařilo - hluboké pochopení, klid, moudrost, ušlechtilost, soucit a další ctnosti - není to v pravém smyslu zenové dosažení. Ne nadarmo mistr Dógen ve spisu Fukanzazengi píše zhruba toto - jakkoliv je naše osvícení mnohočetné a jakkoliv je naše chápání hluboké, pokud tu je sebemenší rozdíl mezi chápáním a zkušeností, nejsme schopni se osvobodit od svazujícího myšlení běžného člověka. 

Proto je třeba cvičit jednotu chápání a  zkušenosti, což je v podstatě zazen bez jakýchkoliv dekorací nebo interpretací, a každodenní život bez jakéhokoliv hodnocení, když právě teď cokoliv děláme. Není lehké překonat intelekt a probudit se zcela do tohoto okamžiku. Pokud si myslíte, že zen jako nedosahování čehokoliv je fráze - podívejte se, kolik zenových adeptů ze sta uskutečnilo pravé zenové nedosahování. I když máme pocit, že se nám spousta věcí nedaří, jediná přímá cesta k pravdě - ať jsme včera pokazili cokoliv - je vrátit se k tomu, co děláme právě teď. Každý okamžik žijeme znovu, každý okamžik je další potenciální naplnění nejhlubšího smyslu našeho života. Kde nerozhoduje to, kolik toho víme, chápeme nebo jaké máme morální kvality. Vězeň - gangster, který se právě napil čaje, aniž by si o tom cokoliv myslel, naplnil smysl zenu. Stejně tak jako kočka, která vyskočila na okno nebo káně, které teď přistálo na poli. 

Nicméně návrat k takové jednoduchosti nutně vede k etickým otázkám a upřímné snaze porozumět lidem a žít s nimi v harmonii. Pokud někdo cvičí zazen jako koníček nebo přesvědčení o správnosti nějakého náboženství nebo nějaké duchovní cesty, nemůže zcela a přirozeně jednat eticky, protože dává přednost jednomu před druhým. Bude pohrdat těmi a bude vychvalovat jiné. Buddhova cesta je ale odlišná - nakonec nevíme nic a odmítáme odsuzovat nebo obdivovat. Pak si můžeme všimnout, co na tomto světě je opravdu tragédie a co je potřeba podporovat. 

Takže základem je návrat k nevinnosti - k naší původní čistotě právě narozeného dítěte. To je ono nedosažení kompletního Buddhy, to je ono otočení květinou a úsměv Mahákášjapy. Proč je gangster znovu a znovu gangsterem nebo proč je podvodník znovu a znovu podvodníkem? Protože se nedokázali vymanit z koloběhu svého chování a svých názorů. Když cvičíme zazen znovu a znovu jako způsob, jak být lepším člověkem nebo jako nějaké duchovní přesvědčení, nedokázali jsme se osvobodit od špatného chápání buddhismu. A tak nemůžeme vycházet z vlastní nevinnosti. Dokud pořád vycházíme z toho, že jsme darebáci, budeme mít tendenci vidět v druhých darebáky. A dokud budeme mít tendenci v druhých vidět darebáky, nebudeme mít schopnost vidět v nich buddhy. A budeme pořád v koloběhu odsuzování a frustrace. Uvědomuju si, že jsem mizera, ale nejen to, uvědomuju si, díky praxi zenu, že kromě toho, že jsem mizera, jsem taky zcela nevinný člověk. Uvědomuju si to díky zazenu. V zazenu se vracím na začátek svého života. Můj život vždycky začíná se zazenem. A končí, když se zapletu do svých myšlenek a pocitů. Začátek života a konec života není nutně narození a smrt, ale spíš probuzení - východ slunce - a návrat do tmy. Zenový učitel, i když už ten termín nepoužívám ve spojení se svou osobou - si musí uvědomovat, že je jako nepopsaný list papíru, jako malé dítě, jako někdo, kdo zatím nic neudělal a nic nepoznal. A k takovému návratu k původní nevinnosti a nedosahování musí vést druhé. Ať jsme, kdo jsme, uvědomujeme si také, že jsme zcela nevinní a nepopsaní, tady a teď? Nebo čteme knížky o zenu a jezdíme na zenová ústraní, abychom se stali lepšími lidmi? Abychom něco pochopili?  

Shunryu Suzuki mluvil o jakémsi kultivování naší moudrosti. To ale není v rozporu s tím, co píšu. Naopak. Musíme kultivovat, pečovat, udržovat, vracet se, cvičit naši původní nevinnost, naše původní, podstatné probuzení buddhy. To je třeba udržovat a cvičit a kultivovat. Ne abychom byli čím dál probuzenější - to už by byl zase návrat do temnot, ale abychom život chápali jako zázrak a otazník v tomto okamžiku. A teprve pak chápeme, proč nám nejsou druzí lidé lhostejní. Lépe řečeno, pak je náš soucit s druhými vyvolán nikoliv přesvědčením nebo pochopením, ale naší přirozeností. To je pak autentický, čistý soucit, který není naprosto nijak podmíněný tím, co víme. Nenabádám k tomu, abychom žili jako divoši, ale jako lidé, kteří hodně zažili, hodně četli, a přesto se všeho toho vzdali ve jménu nejhlubší moudrosti. Pokud nedokážeme každý den začít od nuly, pak o zenu moc nevíme. Zen je opravdu lepší než běžná moudrost nebo běžná sečtělost člověka. Je lepší než běžné morální hodnoty. Protože stromy ani tráva ani mraky nejsou svázány takovými věcmi. Nicméně jako lidé, na rozdíl od trávy, je naší přirozeností zkoumat, číst, diskutovat... toho se nevzdávejme, ale čtěme jako malé děti, zkoumejme jako kotě zkoumá myš, diskutujme jako někdo, kdo je na nějakém semináři poprvé v životě.   

Díky zenu můžeme být čímkoliv, kýmkoliv, kým už jsme, ať jsme kdokoliv, pokud nelpíme tvrdohlavě na tom, kdo nebo co jsme. Můžete říct - jsem hlupák. Ale je to pravda zrovna teď? Můžete říct - jsem probuzený člověk. Ale je to pravda zrovna teď?