Friday, April 15, 2022

Dva druhy Kodo Sawakiho

V poslední době vnímám mezi českými a slovenskými studenty zenu velký zájem o knížky Kodo Sawakiho. Je to taky tím, že nedávno vyšel zajímavý titul Zen je ta největší lež všech dob. O Sawakim se tedy taky díky této knize mluví. A říká se, jak to byl výjimečný zenový mistr a jak se těžko někdo může přiblížit jeho velikosti.  

Ale když si pročítáme ukázky z učení Kodo Sawakiho, je z toho jasné, že Sawaki neučil ani probuzení jako něco, co člověk dosahuje až po mnoha letech cvičení, ani neučil nutnost napodobovat velké mistry. Jde tedy o to, že podle Sawakiho je náš nijak nezískaný, nepoučený, původní stav těla a mysli, který všichni dobře známe, přesně to, co z nás dělá buddhy. V tom smyslu není problém vyrovnat se velikosti Kodo Sawakiho. Ale kdo by u probuzení mluvil o tom, že tu lze srovnávat jednoho člověka s druhým?  Tedy ať už Sawakiho obdivujeme nebo na nás nedělá žádný velký dojem, on sám učil, že probuzení člověka je náš přirozený stav a není třeba kvůli takové zkušenosti cokoliv zvláštního dělat.    

Druhá zásadní věc, kterou Sawaki často zmiňuje, je "přestat napodobovat druhé, přestat se srovnávat s druhými lidmi". Kdyby nám mohl dnes Sawaki něco říct, nám, kteří ho vynášíme do nebes, bylo by to nejspíš toto: Nesrovnávejte se se mnou, ani s nikým, buďte sami sebou, žijte svůj vlastní život, ne život nějakého zenového mistra, kterého obdivujete. Teprve když přestanete kohokoliv imitovat, a budete žít svůj vlastní život, nezávisle na tom, co si o vás kdo myslí, budete přesně sami sebou a to znamená, že vyjadřujete Buddhovu dharmu.

Z těchto dvou zásadních instrukcí Kodo Sawakiho vyplývá, že ačkoliv to první je nesmírně jednoduché, to druhé - být sám sebou, opravdu poznat sebe sama a přestat někoho napodobovat nebo se snažit stát někým lepším nebo zajímavým, to je opravdu dlouhý a často nepříjemný proces, který ne každý je ochoten dotáhnout do konce. Spíše lidé, kteří nikdy se zenem ani nezačali koketovat, budou sami sebou, než lidé, kteří se zapletli do bludišť zenu a teď z toho bludiště nemůžou najít cestu ven. Jedním ze způsobů, jak se zadrhnout na cestě k osvobození od falešných představ o dharmě, je rigidně obdivovat lidi, jako byl Kodo Sawaki nebo mistr Dógen.  

Sawaki sám o této nemoci zenových buddhistů říká: 

"Ať už byl mistr Dógen jakkoliv skvělý a ať byly jeho promluvy jakkoliv erudované, nejsi to ty. Takové vnější věci jsou diskriminací, klamem, mluvením ze spaní. Tady a teď, právě tam, kde zrovna jsi, odpoutaný od diskriminující mysli, tam se nachází to, čemu říkám fukeron - vzdát se nesmyslných diskuzí." 

Jde tedy o to, abychom následovali příklad mistra Dógena a mistra Sawakiho nikoliv tak, že o nich budeme pořád obdivně mluvit, ale že popadneme vidličku a začneme jíst. Že si sedneme na zafu a nebudeme hledat žádné osvícení, protože tady a teď, když nepřemýšlíme o osvícení velkých mistrů, ale pouze prostě sedíme, jsme to právě my, kdo je jediným zenovým mistrem v celém vesmíru. 








Wednesday, March 2, 2022

Zen v době války

Následující článek bych chtěl pojmout jako rozhovor. Kdo zná můj blog, ví, že občas tuto formu článku používám, ačkoliv tu není žádný novinář, který by mi kladl otázky. Kladu si je sám. Když cvičíme a studujeme zen, důležitá část naší praxe je sebereflexe. To znamená, že si máme klást upřímné otázky typu - proč žiješ? Co ti dává pocit štěstí? Jak reaguješ na utrpení na světě? Proč se někdy chováš sobecky? Bez takové reflexe není žádá praxe a studium zenu možné. Můžeme tedy moje "fake" interview považovat za sebereflexi, spíš než hru na nějaký časopis.    




Je vůbec možné v době války nějak praktikovat zen? Není to spíš nějaká duchovní hra, kterou bychom měli v takové těžké době odložit? 

Především si musíme uvědomit, že "doba války" je na naší planetě neustále. Doba války tu je od chvíle, kdy vznikla první civilizace. Jeden z důvodů, proč cvičíme zen, je reakce na utrpení ve světě lidí. Tohle utrpení se objevilo s první civilizací. Z křesťanského pohledu můžeme považovat za první okamžik utrpení člověka, když byli Adam a Eva vyhnáni z ráje. Válka je jakýmsi vyvrcholením neštěstí, které nutně k civilizovanému životu lidí patří. Ano, civilizovaný život si většinou spojujeme s moudrostí a vzděláním, s kulturou, s ohleduplností, ale zapomínáme, že ve světě zvířat žádné utrpení, které by bylo výsledkem promyšlené snahy někomu ubližovat, neexistuje. Tohle utrpení přišlo na svět s civilizací. Takže když si uvědomíme, že tu války jsou v podstatě neustále, napadne nás, že jsou většinou daleko, někde mimo náš svět. Dnes je ale válka v Evropě. Za dveřmi. A je evidentní, že lidé v Česku jsou touto válkou přímo mentálně poznamenáni. Máme štěstí, že fyzicky se nás ta válka zatím netýká, a snad týká nebude, ale mentálně se nás týká. Dostáváme se tedy ke smyslu filozofie a cvičení, jakým je zen. Pokud má někdo zen jako koníček, na který dnes není čas, protože máme vážnější problémy, pak takový člověk vůbec zen nepochopil. Zen nás má naopak vracet k podstatě věcí - nejen v dobách příjemných, ale rozhodně i v dobách těžkých.  Když to řeknu blbě -  zen je odpovědí na základní otázky člověka - proč tu jsem, co mám dělat, proč je tu tolik utrpení a bolesti? Pokud chceme vážně praktikovat nějaké náboženství - a já za náboženství považuju snahu nějaké skupiny lidí dobrat se smyslu věcí a současně v rámci této skupiny cvičit něco, co nám pomáhá probudit se ke smyslu věcí -  nejenže můžeme, ale dokonce musíme od toho náboženství chtít, aby řešilo ty nejpalčivější otázky života a smrti. Co tedy dělat? Jak žít, jak přistupovat k problémům, jako je válka.  

Dobrá, pokud tedy máme nějakou víru a ta je pro nás základním ukazatelem, směrem života i v těch nejtěžších dobách, snad dostaneme na takové otázky odpověď. Jakou odpověď nabízí zen?  

Problém můžeme rozdělit na dvě části. Jedna část je podstata věcí a ta druhá část je každodenní život, jak ho vnímáme, jak ho na vlastní kůži zažíváme. Zen, stejně jako každé autentické náboženství, upozorňuje, že podstata světa je nesmírně hluboká, je tak hluboká, že je nedostižná, nedotknutelná, a protože je nedotknutelná, je svým způsobem dokonalá. Ale ona nemá žádnou formu sama o sobě, proto se vlastně nedá ani mluvit o dokonalosti. Někteří zenoví učitelé tuto podstatu nazývají prázdnota. Je všude a nikdo se jí nikdy nemůže dotknout, nikdo na ní nemůže ukázat. Nicméně právě v této prázdnotě jsou dveře k osvobození od utrpení. Pokud nikde nemám žádnou podstatu, žádné hmatatelné já, pak není nikde žádné místo, kde by se mohlo odehrávat nějaké hmatatelné utrpení. Když cvičíme zazen, odkládáme tělo a mysl, to znamená, já, tento malý človíček někde uprostřed města, nemá žádný význam, a současně je spojen s celým vesmírem, ztrácí se v něm jako bublinka se ztrácí v oceáně. Tady je naše osvobození ze světa často šílené civilizace. Na druhou stranu díky fyzické stránce naší existence zažíváme bolest, slast, radost, zklamání, hlad, zimu, horko, horečku... Zen to vůbec nepopírá. Kdybychom to popřeli a pouze tvrdili, že náš život je v podstatě prázdnota a nikde není žádné utrpení, proč by buddhové cvičili a proč by zenoví mistři napomínali žáky, kteří jsou lhostejní, líní nebo nedbalí? Protože zen si váží fyzické, objektivní stránky života, zenoví učitelé učí, jak správně žít, jakou zkušenost vyhledávat, jak řešit věci v každodenních situacích. Takže za války, i kdybychom řídili tank, na který padá bomba, z hlediska vesmíru to není velké drama. Z hlediska jednotlivce je to velká tragédie. Obojí je důležité vzít v úvahu. 

Máme si tedy v okamžicích utrpení říkat - je to jedno, z hlediska vesmíru se nic neděje, nebo se máme snažit soustředit na ten okamžik, kdy se snažíme vyhnout bombě nebo padající budově? 

Neměli bychom mluvit o věcech, s kterými nemáme zkušenost. Nikdy jsem nebyl ve válce, tak chci upozornit, že můžeme mluvit o utrpení v rámci života v míru, kdy může dojít k tragické události třeba na silnici - můžeme být obětí agresivního chování jiného řidiče. Ale platí tu stejný princip jako ve válce. To, že jsme v podstatě prázdní, jakási pomíjivá bublinka v moři, je jedna věc. A že cítíme bolest, náraz, zlomenou kost - zažil jsem osobně - tak to je taky pravda. Když jsem měl nehodu na kole a zlomil jsem si klíční kost, cítil jsem, že nejsem pouze tělo, kosti, svaly... nejsem pouze bolest... velmi dobře jsem cítil, že se ztrácím někde ve vesmíru. Když jsem ztrácel vědomí, měl jsem pocit, že vesmír si mě bere k sobě. Nechal jsem to být. Když jsem se jako tříletý kluk ocitl na operačním sále a čekala mě náročná operace, necítil jsem strach, spíš mě fascinovalo, kam se to řítím. Měl jsem pocit, že opouštím obyčejný svět lidí a budu vyprovozen někam do úplně jiné dimenze. Radost jsem neměl, asi strach, ale taky fascinaci. A pak jsem ztratil vědomí... Kdykoliv jsem pak byl znovu odvezen na operační sál, považoval jsem to za další zvláštní cestu někam do hlubin kosmu. Ale musíme si uvědomit, že tu je bezmocné, nahé, hubené tělo malého chlapce, a kolem team chirurgů a sester. Je to velmi fyzické, ale současně i duchovní.  Zen nás učí, abychom v okamžicích bolesti nezapomínali na tu nejhlubší podstatu, tu duchovní stránku věcí, protože když zůstaneme na úrovni fyzického těla, budeme zoufalí, bezmocní... Lidé, kteří nedokážou propojit svou fyzickou existenci s duchovní dimenzí - tedy oprostit se od toho malého já, v době velké osobní krize z toho pak nevidí žádné východisko. Drogy nebo alkohol jim pak mají pomoct. Víme, že to nefunguje. 

To skoro vypadá, že zen tu je především proto, aby řešil ty nejtěžší chvíle našeho života. Ale co když se vše daří, je hezky, nikde žádný konflikt, my sedíme na zahradě, pozorujeme růže a posloucháme zpěv kosa?   

Bude to znít šíleně, ale z hlediska zenu tu není žádný podstatný rozdíl - jsme obětí ošklivé autonehody a trpíme, nebo jsme na oslavě a pojídáme zákusky? Pořád jde o to, že pokud redukujeme svůj život pouze na fyzickou zkušenost, jsme neustále závislí na tom, jestli se věci daří nebo ne. Záleží na tom, jestli máme peníze nebo ne, jestli nás někdo miluje nebo ne, jestli si nás někdo váží, nebo ne. Nemáme žádnou moc nad svým životem, protože fyzická stránka života rozhoduje o tom, jestli jsou věci dobré nebo zlé. Když je válka, náš život je utrpení. Když jsme zdraví, mladí a zamilovaní, náš život je pohádka. Probuzený člověk prochází v obou případech světem ve stavu určitého oproštění, klidu.  Musíme si uvědomit, že tu je něco mnohem, mnohem hlubšího než dočasný stav bolesti nebo radosti. A když si takovou věc jasně uvědomujeme, prostupuje naším životem, ať už se daří nebo ne, duchovní dimenze, což je dimenze probuzení ze světa lidí, kteří vidí jen jednu stránku věci - duchovní dimenze, to je návrat k podstatě, aniž bychom odmítali vidět krásu růže nebo cítit bolest. Nejde tedy o to odmítat to, co je příjemné, krásné, libozvučné, ale musíme si pořád uvědomovat, odkud se všechno krásné i ošklivé bere a že obojí vychází ze stejného místa. Když hledáme pravé já a zapomeneme na naši podstatu, nikdy naše pravé já nenajdeme, probuzení se nekoná. I když se právě probuzený čínský zenový mnich vrátil ke svým miskám nebo šel koupit víno na trh, neznamená to, že zredukoval svůj život na každodenní záležitosti. V každodenní záležitosti našel podstatu a v podstatě našel každodenní záležitost. Tedy naším cílem je propojit to, co je nejhlubší, s tím, co je viditelné a hmatatelné, ať už je to krása nebo bolest. Všechny věci na světě mají stejný původ. A přece růže jsou nádherné a válka je hnusná. Proto musíme jako lidé dělat všechno proto, aby války nebyly.    

Jak můžeme zabránit válce? 

Možná máme pocit, že jsme bezmocní. Mnoho mých přátel dnes říká, že cítí bezmoc. Ale možná si neuvědomujeme, kolika válkám jsme už za svůj život zabránili tím, že jsme prosazovali moudrost a odmítali sobectví. Dávali jsme přednost hloubce před povrchním chápáním věcí. Poslouchali jsme moudré lidi a vyhýbali se šmejdům. Takže vůbec není pravda, že jsme bezmocní. Každý člověk, který ráno vstane a celý den žije v souladu s moudrostí, který odmítá sobectví a chová se k druhým ohleduplně a zodpovědně, přináší na tento svět mír. Mír tu je, i když někde zuří válka. I když zuří za rohem. Mír tu je, když je v našem srdci.   


 


   

Thursday, February 17, 2022

Exkluzivní a inkluzivní náboženství

Lidé náboženství chápou většinou exkluzivně. To znamená, že oni to které náboženství nepovažují za univerzální, neplatí tedy pro každého, nevěří mu každý, atd. Velká část křesťanů považuje Krista za exkluzivní fenomén. To znamená, že tihle lidé chápou Krista jako něco exkluzivního, nebo někoho exkluzivního, ke komu nevěřící nemají přístup. Takže tihle lidé odmítají připustit, že Kristus je univerzální. Ale v poslední době jsem poznal mnoho křesťanů, kteří křesťanství chápou inkluzivně. Tito lidé vidí totiž Krista všude, v každém člověku, v každé věci. Takové křesťanství nikoho nevylučuje - tihle křesťané se na na nikoho nevyvyšují.  To je inkluzivní chápání křesťanství. Pokud křesťanství, nebo jakékoliv náboženství chápeme inkluzivně, pak chápeme podstatné učení, základní učení toho náboženství jako universální, všude platnou pravdu. Když zen buddhistům říkám, jak je křesťanství univerzální a pravdivé, občas má někdo námitky - ale oni věří tomu, že... nebo ale k tomu, abys byl spasen, musíš... Samozřejmě, to jsou důležité věci, ale není to podstata křesťanství, není to podstata té víry. Bohužel - pokud máme jen kusé znalosti křesťanství, a takové kusé znalosti má dokonce i hodně křesťanů, pak nemůžeme připustit, že by pravda, kterou křesťanství v sobě nese, byla univerzálně platná. Pokud ale Boha chápeme jako nejhlubší podstatu všeho, nejhlubší tajemství celého vesmíru, pak evidentně taková podstata platí všude. Takový Bůh se projevuje v životě každého člověka a je jedno, jestli ten člověk věří nebo nevěří v Boha.  

Proč považuju za důležité ukazovat na univerzální podstatu křesťanství, když jsem zenovým učitelem? Protože pokud nechápeme univerzální podstatu autentického náboženství, budeme mít problém chápat univerzální podstatu, vlastně naprostou nezaujatost zenu. A pak nemůžeme chápat univerzální podstatu ničeho. Všude vidíme jen jevy, ale nikde žádná podstata. Starý ošklivý člověk je starý ošklivý člověk, ale už nevidíme, že je to také buddha. Krásná mladá dívka je dobrá leda tak ke koukání, ale zase v ní nejsme schopni vidět probuzenou bytost, která vzešla z dokonalosti podstatného univerza. Bez takového chápání univerzální povahy všeho nemůžeme mít žádné autentické, pravdivé náboženství. 

Jakékoliv selhání ve schopnosti chápat univerzální podstatu "svého" náboženství znamená vidět prostor pro konflikt. Nevidět podstatu znamená - nemůžu si vážit křesťanství, protože oni upálili kacíře. Nemůžu si vážit zenu, protože oni bijí holí mnichy... Zajímá nás, co je na povrchu, ale už nevidíme, co je v nejhlubší hloubce. Pozor, já tu neříkám, že je lhostejno, jestli se někdo chová dobře nebo špatně. Já jen říkám, že chování určitého člověka v rámci nějakého náboženství neznamená, že to náboženství je špatné. To by bylo stejné tvrdit, že oceán je špatný, protože v něm žralok sežral potápěče. Oceán je prostor, v kterém se dějí nejrůznější věci.  Ale bez oceánu nemůže žít žralok ani potápěč. Podobně zen je prostor, zákon, ale v rámci toho prostoru se můžou dít nejrůznější chyby. Je na mistrovi, aby druhým říkal, co je správné. Ale to neznamená, že neexistují špatní, nepoctiví mistři, kteří mají špatný charakter. To není vina zenu. Nikdy není nic špatně s autentickým náboženstvím, vždycky je něco špatně s člověkem a jeho hlavou. Náboženství je čistý pramen, z kterého čerpáme moudrost a starostlivost o druhé. To je hlavní funkce náboženství, včetně zenu. Ano, z toho univerzálního pramene čerpáme taky svobodu, osvobození od své hlouposti. 

Odmítám argument, že pokud jsou náboženství v podstatě čistá a univerzální, pojďme vytvořit jedno univerzální náboženství, smažme rozdíly. Ano, to je tak hloupý argument, jako bychom se podívali na ulici na nejrůznější auta a řekli si - jedno auto je malé, druhé velké, jedno je praktické, jiné sportovní, jedno auto je staré, jiné nové.... proč je to tak různorodé, všechny jsou to auta, takže pojďme vyrábět pouze jedno univerzální auto. Proč? Každý potřebuje jiné auto. Každému vyhovuje jiné náboženství, lidé mají velmi osobní důvody, proč dali přednost tomu náboženství před jiným. To ale nemá znamenat, že jen jedno náboženství je pravé. V jejich různorodosti se zrcadlí různorodost historické zkušenosti člověka, jiná kultura, jiné tradice, jiná mentalita. Z toho samého důvodu vznikl zen. Z Indie přišel buddhismus mimo jiné do Číny, ale Číňan není Ind, proto si buddhismus přizpůsobil své zkušenosti, aniž by pošlapal to, co je na buddhismu podstatné. Použil jiná slova, jiný styl, jiná gesta, ale ukázal na tutéž podstatu, jakou ukázal Buddha Gautama. Proto v Evropě nemůže pokračovat japonská forma zenu. Zen se v Evropě dříve nebo později musí osvobodit od japonského vlivu. Proto jsem založil Sanghu Innocentia. Jako místo, kde se cvičí prvotní nevinnost, to znamená - než začneme hodnotit a něco tvrdit. Stejně jako Adam a Eva nehodnotili a nic netvrdili, dokud nebyli vyhnáni z Ráje, tedy z prostoru čisté mysli.  

Takže zen je dokonale inkluzivní náboženství. V žádném případě nejde o nějaké určité chápání skutečnosti. V zenu, pokud jsme ho správně pochopili, jsme opustili všechna hlediska a díváme se přímo do Skutečnosti. Zen je skutečnost sama. Tak logicky zen musí být přítomen v každé věci, v každé akci. Zen je zcela univerzální a podstatně přítomný v každé věci v celém vesmíru. Proč je tak obtížné pro lidi cvičit zazen? Neříkám, že lidé nedokážou sedět hodinu v lotosové pozici. Ale cvičit zazen jako Buddha? To znamená vzdát se svého osobního hlediska, svých názorů, to znamená tady a teď překonávám rozdíly, sebe, náboženství, historii... Zazen znamená zapomenout na všechny rozdíly a prostě sedět. A můžu s jistotou říct, že to je pro lidi extrémně těžké, stejně tak jako je těžké pro běžného křesťana vidět Krista všude kolem sebe a v sobě. Zazen tedy cvičím teprve tehdy, když už nevím, jestli jsem buddhista nebo křesťan, věřící nebo nevěřící, dobrý nebo špatný člověk. To je pak pouze sedět. A právě v tomto nepojmenovaném sezení se uskutečňuje univerzální pravda zenu. Kdokoliv tady a teď pouze cvičí zazen, je buddha. Je probuzený. Probuzení jsme až tehdy, když nevíme, co jsem já, co jsi ty, co je zen, co je Bůh, co je křesťanství. Teprve když dosáhneme tohoto bodu, můžeme se začít vážně zabývat smyslem zenu nebo křesťanství. Dokud ale nedosáhneme toho bodu nula, všechno, co o zenu nebo křesťanství říkáme, může být jen výsledek zmatené hlavy. Než dosáhneme bodu nula, musíme opravdu dávat pozor, abychom se neukvapili ve svých závěrech. Proto potřebujeme učitele, který hlídá, abychom směřovali k podstatě a neulpěli na jevech mimo podstatu. Proto Shunryu Suzuki říká, že učitel nesmí mít nějaké specifické chápání zenu. To znamená, že zenový učitel se odráží od univerzálního k tomu, co je vidět. Obojí je stejně důležité. Dáváme pozor, jak naléváme čaj, ale to není to jediné, o co jde. Musíme taky chápat, že rozdíl mezi vylitým a dobře nalitým čajem je v podstatě nulový. A přesto že tomu tak je, ze soucitu děláme všechno co nejlépe. To je naše přirozenost. Vidíme to na zahradě - i když bude včela jen tak poletovat po zahradě a nebude pracovat, podstata zůstane stejná. Ale protože včela je probuzená bytost, pracuje jak nejlépe umí. 

Je naprosto nutné, abychom v našem náboženství, ať už je to křesťanství nebo buddhismus, viděli konečné řešení, konečnou, dokonalou pravdu. Proto křesťané říkají - Kristus je dokonalý, Kristus je nejvyšší kritérium. Směřujte k tomu nejvyššímu, ke Kristovi. Samozřejmě. Bylo by to nejen smutné, ale dokonce pro lidstvo tragické, kdyby Kristus nebyl nejvyšší metou. Mám strašnou radost, když vidím křesťana, který nepochybuje a směřuje k dokonalosti Krista. To je jediný možný směr. Pochybnosti jsou lidské, ale když už se věnujeme nějakému náboženství, které je ze své podstaty pravdivé a čisté, měli bychom chápat Zakladatele jako ideál. V zen buddhismu si můžeme dělat legraci z Buddhy, protože náš ideál není dokonalý člověk, někdo, kdo nedělá žádné chyby. A nechceme, aby si lidé mysleli, že Buddha je nedostižný ideál. Buddha je probuzení v nás, je to ideál, ale velice dostižný ideál. A když věříme, že jsme v podstatě buddhové, probuzené bytosti a naše cviční zazenu není odlišné od cvičení buddhy, pak - jak říkal mistr Dógen - není možné, abychom nedosáhli Pravdy. Jde tedy o to, aby naše cvičení vycházelo z univerzální, čisté podstaty, v které nejsou žádná hlediska. Jinak to nebude pravý zen, ale "náš zen", akademický, někým pochopený zen, nějaký kulturní fenomén, nějaké náboženství, ale nebude to autentický zen dávných mistrů. 

Nechápat podstatu zenu je stejné jako nechápat podstatu auta. Vidíte, že je to velké auto, krásné auto, zajímavé auto, drahé auto, ale nedokážete s ním popojet ani metr. Protože místo toho, abyste nastartovali, zařadili jedničku, přidali plyn a točili volantem, pořád jen mluvíte o detailech toho auta a proč je skvělé nebo proč není dobré. Ale řídit ho nedokážete. Vůbec vás nenapadlo, že o to právě jde. Ovládat zen znamená opustit podružné rozlišování a rozeznat zen v každém zrnku písku, v každém stéblu trávy, v každém gestu člověka. V praxi to znamená, že když nebudeme pořád tvrdit, jak jsme jiní a jak je naše cesta jiná a jak je křesťanství špatné a specifické, budeme se držet základního učení Buddhy, které vysvobozuje každého z omylu a každému ukazuje pravý směr života. A to se týká i křesťana, který zabloudí do zenového centra, pokloní se, sedne si na zafu a chvíli sedí tiše a bez osobního zaujetí, jako Buddha. A tak když si buddhista tiše sedne a křesťan si tiše sedne a oba se společně skloní před univerzální pravdou, ať už ji nazývají jakkoliv, pak se oba setkávají v téže Pravdě, o kterou jde. A pokud by nějaký křesťan tvrdil, že to tak není, pak uráží svého Boha, který je všech a pokud by nějaký buddhista tvrdil, že to tak není, uráží Buddhu. Buddha byl na jednu stranu konkrétní člověk, z masa a kostí, ale jeho probuzení bylo probuzení do univerzální pravdy. V té opustil osobní hledisko. A jakýkoliv křesťan, který hledal Boha, ho našel teprve tehdy, když byl ochoten ustoupit Bohu zcela a zcela být naplněn Jím, aniž by měl jakékoliv námitky nebo připomínky. A tak ani my zen buddhisté, nemáme mít žádné námitky, co se týká dokonalého probuzení buddhů. Můžeme sami zkusit na sobě, že když tu je probuzení, není tu ani náznak chyby nebo pochybnosti. Proto se buddhové tak smějí a na komplikované otázky odpovídají jednoduchou akcí tady a teď. Proč? Protože neulpívají na intelektuálním chápání. Oni jsou v přítomnosti zcela živí a mimo intelektuální sítě a pasti.  

Tuesday, October 5, 2021

Soucit

Soucit v evropském kontextu chápeme většinou jako cit, který se vztahuje k nemocným, slabým, poníženým. V křesťanství je takový vztah k druhým považován za velmi důležitou věc. V buddhismu, konkrétně v učení zenu, ale nenajdeme mnoho zmínek o takovém soucitu. Přesto je soucit důležitý, ale v zenu je chápán trochu jinak.  

Sou - znamená spolu s. Cit je nějaká emoce. Takže soucit je v podstatě něco, co cítíme ve vztahu k čemukoliv, co nás obklopuje. Důsledně vzato ale v zenu nejsme odděleni ani od nemocného člověka na ulici, ani od vlivného prezidenta v paláci, ani od ryb v řece, nejsme odděleni ani od dobrých, ani od zlých lidí, ani od kamení, listí, mraků nebo hvězd ve vesmíru. Když cvičíme zazen, dostáváme se do stavu buddha, což je probuzení do naprostého soucitu se všemi částečkami vesmíru a je jedno, jestli je to prach nebo stará žena nebo právě narozené plačící miminko. V zenu jde tedy o to vracet se do stavu neoddělenosti. Když cvičíme zazen správně, nejsme si vědomi toho, že my, jako jednotlivci, cvičíme, ani si nejsme vědomi, že bychom byli odlišní od sousedů nebo od brouků nebo od vesmírného prachu. Jsme všechno a současně nejsme nic. To je pak soucit v pravém slova smyslu - nejsou tu dva, je tu jen jedno. Pak zavřeme dveře, otevřeme okno, uvaříme čaj, není to jen pomoc slabým a potřebným, je to každodenní život v součinnosti s tím, co se děje kolem nás a co je potřeba udělat.  Pak je jasné, co mistr Dógen měl na mysli, co to je soucit, když napsal, že jde o to narovnat si polštář, když se v noci probudíme. 

Je dobré si uvědomit, jak slabé a nemohoucí je naše oddělené já. Je dobré si uvědomit, že nejsme tak důležití a že náš materiální nebo duchovní úspěch není tak důležitý. Tak se začneme víc zajímat o to, co potřebují druzí. To je vlastně soucit, ke kterému nás dovedlo ušlechtilé učení moudrých lidí. Ptáme se, co potřebují druzí. Možná nakonec zjistíme, že druzí potřebují, abychom o sebe dbali, starali se o své zdraví, mentální i fyzické. Naše tělo a mysl snadno ztratí svou původní, přirozenou sílu a pak nejsme schopni mít soucit s nikým a ničím... Jen o tom mluvit. A to je pak škoda a nevyužitá příležitost.  

   

Monday, September 27, 2021

Proč zen není obohacením našeho života?


Napadlo mě položit si pár základních otázek, co se týká těch, kdo se zenem začínají. Ovšem je třeba připomenout, že pokud to se zenem myslíme vážně, začínáme každý den znovu, takže to jsou otázky, které si sám kladu znovu a znovu. 



Co člověk získá, když cvičí a studuje zen? 

Pakliže to dělá správně, přestane něco vytvářet. 

A co z toho bude mít, když přestane vytvářet něco? 

Bude mít to, co tu je. 

A to dosud neměl? 

Na to si každý musí odpovědět sám.  

A jakou cenu má to, co tu je? 

To je dharma samotná, to je Buddhovo učení, to je odložení všech názorů.  

Proč taková dharma lidi moc nezajímá? 

Lidi zajímá zen, pokud ho chápou jako něco, co obohatí jejich život. Proto je na přednáškách zenových učitelů spousta lidí, ale tak jeden z dvaceti opravdu zen cvičí. Proč? Protože zen neobohacuje náš život. Zen nám vrací život, o který jsme přišli. A ten život je dost obyčejný. Máme jen dvě možnosti - buď budeme do smrti považovat každodenní okamžik za něco obyčejného, kvůli čemu nemá smysl se nějak snažit, a nebo v každodenním okamžiku vytušíme dharmu, probuzení. Pokud přeskočí jiskra probuzení a my konečně máme živý zájem o dharmu, pak je šance, že nakonec objevíme barvu a vůni toho, co je. Ale podmínkou toho, aby došlo k objevení toho života, který jsme dávno ztratili, je přestat cokoliv vytvářet. Včetně zenu, osvícení, náboženství, atd. 

Takže lidi zajímá zen, jen pokud je šance, že jim obohatí život? 

Za tu dobu, co cvičím a studuju zen, jsem poznal mnoho lidí, kteří byli ochotni jít za hranice sebe, za hranice svých vlastních přání a potkat dharmu, samotné učení Buddhy bez nějakých příkras.  Ale taky jsem poznal lidi, kteří dali přednost obdivu před pravdou samotnou, náboženství dali přednost před dharmou, omámení vlastními duchovními zážitky dali přednost před ryzí dharmou. Sám jsem dlouho bojoval s tím, že moje zážitky mi zatemnily hlavu. Proto si musíme dát pozor na "duchovní zážitky". Autenticky duchovní je v buddhismu jen to, co odhaluje naše pomýlení a otvírá dveře dharmě. Zazen je duchovní pouze tehdy, když ho nehodnotíme a pouze ho cvičíme. To, co je dokonale obyčejné, je současně kompletně duchovní a to, co je kompletně duchovní, je probuzení Buddhy samotné. Cokoliv mezi tím je buď rozptylování, nebo snaha povzbudit druhé, aby se probudili. 

Ale ono probuzení tito lidé nesmí považovat za své osobní, je to tak? 

Vlastní osobní probuzení je contradictio in adjecto. Co je osobní, není satori. Co je satori, není ničí osobní zážitek. Satori je to, co tu je, ne to, co někdo zažil. To, co někdo zažije, je poznání absurdní povahy probuzení. S tímto poznáním se ale moc nedá dělat. Nejhorší je založit na tom nějakou školu nebo kurzy. Kurzy osobního osvícení! Je to stejné jako vařit sníh nebo čistit saze. Takže jediné, co člověk může udělat, je důsledně takové zkušenosti popírat. Jinak se stane parodií dharmy. Co nakonec dělali staří zenoví mistři? Nemluvili o svém osvícení. Mluvili o modrém nebi, o vůni borovice nebo o bublání vody v kotlíku. Ale člověk musí překonat nějaké naivní představy o zenu, aby mohl potkat autentickou dharmu. Musí tedy nějak proniknout do Buddhova probuzení. 

Jak to ale udělat? 

Cvičit, cvičit, cvičit. Samozřejmě je dříve nebo pozdějí nutné vyhledat učitele. Učitel, který žáky učí skutečnost - pravý, nepřibarvený zazen, pozornost ke každodenním činnostem, to je učitel dharmy. Teprve když najdeme učitele, který nám ukazuje bohatství skryté v každodenním zážitku, jsme na stopě Buddhově dharmě. Neříkám, že musíme slepě následovat učitele, ale musíme najít někoho, komu důvěřujeme, komu věříme, že nám nevěší bulíky na nos a že cvičí autentickou dharmu. A pak si nechat poradit.     


    

 

Tuesday, September 7, 2021

Proč je zen lež

Proč Kodo Sawaki říkal, že zen je největší lež v dějinách lidstva? V podstatě jsem o tom psal v minulém článku, ale chci ještě upřesnit, že dokud známe nějakou definici zenu, pak to není zen. Dokud si něco myslíme o zenu, není to zen. Proto všechno, co se o zenu říká nebo píše, je v podstatě lež. Je to nadsázka, ale zenoví učitelé nemůžou mluvit bez nadsázky. Nebo lépe řečeno, občas musí mluvit nadsazeně. 

Jsou věci, které lež nejsou, a které považujete za zen. Zenové ústraní - to, co se tam skutečně děje, co děláte, co zažíváte, to není lež. Ale zen to není. V pravém slova smyslu to je vaření, uklízení, sezení, mytí nádobí, spaní... kde tam je nějaký zen? Lidé tomu říkají zen. Zenový student však musí chápat, že to zen není. Jinak je to jen další problém v našem životě. Ten problém se jmenuje zen. Máte problém se svým pokrokem, s učiteli, s pozicí zazenu... ale zen není nějaká disciplína jako lukostřelba nebo judo nebo vaření čaje. Je to náš každodenní život. A to lež není. Co je náš každodenní život? Je jednoduché vidět, co se v našem životě děje, ale je velice těžké přijít na to, o co vlastně v životě jde.  Vidíme, že žijeme. Ale kdo jsme, co je život, co je pravda, to už není jednoduché poznat. Takže zen je nějaká nálepka pro studium a cvičení dharmy. Mohl bych celou dobu říkat "dharma"- a jsme tam, kde jsme byli. Je těžko poznat, co je dharma. Proto cvičíme a studujeme dharmu, které občas říkáme zen.  

Abych byl pozitivní, ale současně kritický - náš život je skutečný, je to zen sám. To je pozitivní. Ale kriticky vzato - jak to chápeme a jak toto chápání aplikujeme v životě? Myšlenky nám nepomůžou, proto cvičíme zazen a pak se snažíme dělat věci s probuzenou myslí, tedy bez hodnocení a bez hledání a bez důrazu na sebe nebo na někoho jiného, bez důrazu na to nebo ono náboženství. 

Monday, September 6, 2021

Proč je zen lepší než všechno kolem

Přemýšlel jsem o tom, proč lidi cvičí zazen a co čekají od zenu nebo buddhismu nebo nějakých duchovních aktivit. V srpnu jsem byl na ústraní v kolínském klášteře a viděl jsem, jak lidé upřímně usilují o autentický vztah s Bohem, jak se snaží žít smysluplný život. Taky jsem si tam uvědomil všelijaké svoje osobní slabosti a sklony. A pak jsem si říkal - v září zase začnu učit v centru Lotus, tak jsem samozřejmě přemýšlel, co tento školní rok v našem zenovém kruhu budu lidem říkat a proč. Je mi jasné, že většina lidí nemá zájem čistě o zen - na rozdíl od takových žáků mistra Dógena nebo studentů mistra Shunryu Suzukiho v Kalifornii. Tady v Česku přinejmenším je většina praktikujících nějak spojena s křesťanskou zkušeností a to taky respektuju. Nicméně občas je potřeba jasně říct, čím je zen jiný, v čem je jeho síla nebo autenticita a jak nám může pomoct. 

Zen nám v žádném případně nepomůže, pokud ho budeme považovat za nějakou intelektuální záležitost nebo způsob, jak obohatit svůj život duchovně. Kdysi jsem v americké zenové škole Kwan Um slyšel tuto myšlenku: "Nezáleží na tom, jestli jste křesťané nebo nevěřící nebo muslimové. Zen může cvičit každý." Ale když cvičíme a studujeme zen poctivě, ovlivní to způsob, jak chápeme křesťanství nebo ateismus. A nebude to nějaké intelektuální chápání. Neřekl bych, že zen převyšuje náboženství nebo je hlubší než křesťanství nebo chytřejší než ateismus. Je to spíš metoda, která ukazuje věci v pravém světle. A k tomu, abychom mohli tuhle metodu použít, nesmíme k naší intelektuální zkušenosti přidávat další intelektuální zkušenost v podobě nějakého zenu. Schválně píšu "nějakého zenu", protože jakkoliv chápeme zen, není to zen. Zkusím to vysvětlit. 

Představte si, že jdete na nějaké ústraní, je tam nějaký duchovní učitel a vy se snažíte dosáhnout hlubšího pochopení jeho nebo její nauky. Ten učitel vám říká, že byste se měli snažit dosáhnout osvícení nebo hloubky nebo moudrosti nebo žít víc eticky nebo soucitně. Ale zen je lepší než takový přistup. Můžete být trochu zmatení, unavení, zklamaní, zapomětliví... ale díky zenu s tím nejenže nemusíte nic dělat, vy s tím nesmíte nic dělat! Takže striktně vzato, nesmíte zen chápat tak, že je to cesta k nějakému lepšímu nebo hlubšímu já. Zen je cesta nikam. Teprve když nikam nedojdete, dospěli jste ke smyslu zenu. Když studujete křesťanství, můžete narazit na velice hluboké reflexe o životě, můžete hledat řešení těch nejtěžších problémů lidí a díky křesťanství najdete ušlechtilá řešení nejrůznějších problémů. Já takovou moudrost a ušlechtilý přístup k životu taky nutně potřebuju. Jsem ale přesvědčen, že v tom nejzazším bodě nám křesťanství ukazuje totéž, co zen. Nebudu tu ale psát o křesťanství, kterého si vážím a snažím se vycházet z toho, jak ovlivňuje - pozitivně i negativně - lidi na Západě. Nicméně já už 29 let cvičím zen asi jen díky tomu, že si znovu a znovu uvědomuju, že jen zen je tak drzý a přímý, že neváhá tvrdit, že není čeho dosáhnout. A že cokoliv se nám podařilo - hluboké pochopení, klid, moudrost, ušlechtilost, soucit a další ctnosti - není to v pravém smyslu zenové dosažení. Ne nadarmo mistr Dógen ve spisu Fukanzazengi píše zhruba toto - jakkoliv je naše osvícení mnohočetné a jakkoliv je naše chápání hluboké, pokud tu je sebemenší rozdíl mezi chápáním a zkušeností, nejsme schopni se osvobodit od svazujícího myšlení běžného člověka. 

Proto je třeba cvičit jednotu chápání a  zkušenosti, což je v podstatě zazen bez jakýchkoliv dekorací nebo interpretací, a každodenní život bez jakéhokoliv hodnocení, když právě teď cokoliv děláme. Není lehké překonat intelekt a probudit se zcela do tohoto okamžiku. Pokud si myslíte, že zen jako nedosahování čehokoliv je fráze - podívejte se, kolik zenových adeptů ze sta uskutečnilo pravé zenové nedosahování. I když máme pocit, že se nám spousta věcí nedaří, jediná přímá cesta k pravdě - ať jsme včera pokazili cokoliv - je vrátit se k tomu, co děláme právě teď. Každý okamžik žijeme znovu, každý okamžik je další potenciální naplnění nejhlubšího smyslu našeho života. Kde nerozhoduje to, kolik toho víme, chápeme nebo jaké máme morální kvality. Vězeň - gangster, který se právě napil čaje, aniž by si o tom cokoliv myslel, naplnil smysl zenu. Stejně tak jako kočka, která vyskočila na okno nebo káně, které teď přistálo na poli. 

Nicméně návrat k takové jednoduchosti nutně vede k etickým otázkám a upřímné snaze porozumět lidem a žít s nimi v harmonii. Pokud někdo cvičí zazen jako koníček nebo přesvědčení o správnosti nějakého náboženství nebo nějaké duchovní cesty, nemůže zcela a přirozeně jednat eticky, protože dává přednost jednomu před druhým. Bude pohrdat těmi a bude vychvalovat jiné. Buddhova cesta je ale odlišná - nakonec nevíme nic a odmítáme odsuzovat nebo obdivovat. Pak si můžeme všimnout, co na tomto světě je opravdu tragédie a co je potřeba podporovat. 

Takže základem je návrat k nevinnosti - k naší původní čistotě právě narozeného dítěte. To je ono nedosažení kompletního Buddhy, to je ono otočení květinou a úsměv Mahákášjapy. Proč je gangster znovu a znovu gangsterem nebo proč je podvodník znovu a znovu podvodníkem? Protože se nedokázali vymanit z koloběhu svého chování a svých názorů. Když cvičíme zazen znovu a znovu jako způsob, jak být lepším člověkem nebo jako nějaké duchovní přesvědčení, nedokázali jsme se osvobodit od špatného chápání buddhismu. A tak nemůžeme vycházet z vlastní nevinnosti. Dokud pořád vycházíme z toho, že jsme darebáci, budeme mít tendenci vidět v druhých darebáky. A dokud budeme mít tendenci v druhých vidět darebáky, nebudeme mít schopnost vidět v nich buddhy. A budeme pořád v koloběhu odsuzování a frustrace. Uvědomuju si, že jsem mizera, ale nejen to, uvědomuju si, díky praxi zenu, že kromě toho, že jsem mizera, jsem taky zcela nevinný člověk. Uvědomuju si to díky zazenu. V zazenu se vracím na začátek svého života. Můj život vždycky začíná se zazenem. A končí, když se zapletu do svých myšlenek a pocitů. Začátek života a konec života není nutně narození a smrt, ale spíš probuzení - východ slunce - a návrat do tmy. Zenový učitel, i když už ten termín nepoužívám ve spojení se svou osobou - si musí uvědomovat, že je jako nepopsaný list papíru, jako malé dítě, jako někdo, kdo zatím nic neudělal a nic nepoznal. A k takovému návratu k původní nevinnosti a nedosahování musí vést druhé. Ať jsme, kdo jsme, uvědomujeme si také, že jsme zcela nevinní a nepopsaní, tady a teď? Nebo čteme knížky o zenu a jezdíme na zenová ústraní, abychom se stali lepšími lidmi? Abychom něco pochopili?  

Shunryu Suzuki mluvil o jakémsi kultivování naší moudrosti. To ale není v rozporu s tím, co píšu. Naopak. Musíme kultivovat, pečovat, udržovat, vracet se, cvičit naši původní nevinnost, naše původní, podstatné probuzení buddhy. To je třeba udržovat a cvičit a kultivovat. Ne abychom byli čím dál probuzenější - to už by byl zase návrat do temnot, ale abychom život chápali jako zázrak a otazník v tomto okamžiku. A teprve pak chápeme, proč nám nejsou druzí lidé lhostejní. Lépe řečeno, pak je náš soucit s druhými vyvolán nikoliv přesvědčením nebo pochopením, ale naší přirozeností. To je pak autentický, čistý soucit, který není naprosto nijak podmíněný tím, co víme. Nenabádám k tomu, abychom žili jako divoši, ale jako lidé, kteří hodně zažili, hodně četli, a přesto se všeho toho vzdali ve jménu nejhlubší moudrosti. Pokud nedokážeme každý den začít od nuly, pak o zenu moc nevíme. Zen je opravdu lepší než běžná moudrost nebo běžná sečtělost člověka. Je lepší než běžné morální hodnoty. Protože stromy ani tráva ani mraky nejsou svázány takovými věcmi. Nicméně jako lidé, na rozdíl od trávy, je naší přirozeností zkoumat, číst, diskutovat... toho se nevzdávejme, ale čtěme jako malé děti, zkoumejme jako kotě zkoumá myš, diskutujme jako někdo, kdo je na nějakém semináři poprvé v životě.   

Díky zenu můžeme být čímkoliv, kýmkoliv, kým už jsme, ať jsme kdokoliv, pokud nelpíme tvrdohlavě na tom, kdo nebo co jsme. Můžete říct - jsem hlupák. Ale je to pravda zrovna teď? Můžete říct - jsem probuzený člověk. Ale je to pravda zrovna teď?