Sunday, May 12, 2019

Kůzlata a co se ještě můžeme učit?

Po delší době mám zase jednou chuť psát česky. Na posledním sesshinu vlastně jen dva lidi neuměli česky, lépe řečeno nerozuměli, ale skoro všichni rozumíme česky. Moje čeština je čím dál horší, protože většinu času trávím četbou textů v angličtině. Česky moc nečtu. Ale k věci. Když se tak zamyslím po týdnu nad tím, co jsem viděl na sesshinu na farmě Komorce, tak je zcela evidentní, že všichni velice, velice často vyjadřujeme pravé já, buddhu, jakkoliv to nazvete, true self. Každý účastník sesshinu, plus Vanda, můj bratr, psi, kozy, atd. Samozřejmě kůzlata mají nejmenší problém s tím být sami sebou. My lidé s tím máme často velký problém. A proto se Buddha Šákjamuni ptal - kdo vlastně jsem?  A cvičil a pak na to jednoho dne přišel. Nestal se toho dne sám sebou, ale pochopil, kdo je, což je velký rozdíl. Pochopil, že měl ve zvyku často překrývat svou pravou podstatu. Nyní mu bylo jasné, kdo opravdu je. Tak mu začali říkat Buddha, probuzený.

My na sesshinu jsme často jako ta kůzlata, sami sebou. Není problém vyjádřit sebe sama cele. I když se na něco ptáme, jsme sami sebou, pokud současně s tou otázkou nemáme nějaký stín pochybností - neptám se na blbost? Nebude to vypadat hloupě, když se zeptám? Začátečník nemá problém s tím, že by se musel ptát, chci říct, že to, že se začátečník ptá, nesvědčí o tom, že není sám sebou, ba právě naopak. Pokud začátečník pochybuje o svých otázkách, o sobě, o buddhismu, může tu být jeden druh pochybností a ten je v pořádku. Pochybuje jasně a bez pochybností. Např. může mít upřímné pochybnosti o tom, že je buddhou. Jsem opravdu buddhou? Tak se zeptá učitele. Když se takto jasně a upřímně ptá, je jasné, že je buddhou. Když má ale nějaké postranní úmysly nebo je jeho mysl v okamžiku otázky plná dalších otázek a odpovědí, pak nevyjadřuje své pravé já.  Jak už jsem říkal, pro kůzle je jednoduché být samo sebou, pro inteligentního, vzdělaného člověka to může být velký problém, pokud je jeho mysl plná nejrůznějších komplikací a pochybností. Jedna pochybnost - jeden buddha. Mnoho pochybností, mnoho mraků, které zakrývají slunce pravého já.

Upřímně řečeno, asi do roku 2017 jsem trpěl pocitem méněcennosti. Nikdy jsem si to neuvědomoval, protože jsem to považoval za součást mé osobnosti, nevěděl jsem ani, že to je nějaký pocit méněcennosti, myslel jsem si, že to jsem já. Ale byla to psychická porucha. Když jsem měl mluvit před ostatními, na schůzi, na sesshinu, třásl se mi hlas. Když mě někdo kritizoval před ostatními veřejně, měl jsem pocit, že mě svazují a hážou do pytle a odvezou do pekla. Byl to strašný pocit. Bylo to velmi komplikované, takže moje pravé já byla rdoušeno a nemohlo se uvolnit, projevit. Pamatuju si, jak jsem před lety napsal článek o Buddhovi a Mike mi ten článek pochválil. Když máte pocit méněcennosti, chvála druhých vyvažuje váš strašný pocit vlastní nedostatečnosti a špatnosti. Ano, chvála druhých lidí, kterých jsem si vážil, mi dávala odvahu bojovat s mým životem, který byl poznamenán pocitem méněcennosti.  Jenže to bylo pořád skopce do kopce. Když mě někdo kritizoval, propadal jsem se na dno, když mě někdo pochválil, zase jsem se na chvíli vznesl a mohl dýchat. Čerpal jsem z toho na další aktivity.  Zen je pro člověka, který trpí pocitem méněcennosti, trochu krutý. Protože mu pořád říká, buď sám sebou, najdi odvahu, sebevědomí, jdi pořád rovně, nevytahuj se, ani nepadej pod tíhou kritiky. Vidím na sesshinu lidi, kteří můžou mít nejrůznější osobní problémy, ale působí pořád sebevědomě a klidně. Každopádně jsem asi před dvěma roky - opravdu nevím, jak se to stalo, ale nepochybuju o tom, že to mj. ovlivnila moje dlouholetá praxe zazenu a studium filozofie a živý kontakt s Mikem, prostě ne okamžitě, ale asi během týdne tak nějak odpadlo to břemeno, které jsem nosil možná od pěti let v sobě. Že nejsem hoden... nejsem stejně dobrej jako vy ostatní. A tak mi nezbývá než na sebe upozornit, hele, co jsem napsal, hele, jakou hudbu jsem složil, hele, co jsem namaloval. Když máte pocit méněcennosti, prostě potřebujete, aby si někdo všiml, že se vám něco podařilo. Bez toho nemůžete žít. Takže lidi vás považujou za nezralého. Proč na sebe potřebuje upozornit? A Zen učí, jen seď, jen pracuj, jen do your best...

Co se stalo před dvěma roky mi nesmírně ulehčilo život. Mám pocit, že už jsem normální, chybující součástí společnosti, normální, chybující součástí společenství lidí na sesshinu...  na schůzích v práci mě pořád ještě udivuje, když něco řeknu a pak si uvědomím, že se mi netřásl hlas, že jsem si nepřipravoval svou otázku nebo odpověď pět minut předem... Je to velmi příjemné a většina z vás to má jako přirozenou součást života. Toto adekvátní sebevědomí... Ale zpátky k pravému já.  Znamená to, že když člověk odhodí pocit méněcennosti, stává se automaticky sám sebou? Je už to pravé já, je od té doby buddha? No přece skoro většina lidí netrpí pocitem méněcennosti, ale jejich pravé já je zastíněno jinými problémy a pocity.  Je to zvláštní - nevěřím, že Zen má fungovat jako psychoterapie, ale nemůžeme popřít, že zazen má vliv na naši psychiku, velký vliv, o tom není sporu.  Nicméně úkolem zazenu není upravovat naši psychiku, ale odkrývat pravé já. Když jsem trpěl pocitem méněcennosti, neznamená to, že jsem nikdy nebyl sám sebou. Právě v okamžicích, kdy jsem nebyl pod tlakem společnosti, kolegů, učitele zenu, kamaráda, který mě před ostatními kritizoval, když jsem byl někde sám nebo se cítil přirozeně se svou přítelkyní, zcela jistě jsem byl sám sebou, projevoval pravé já. A to jsem viděl i u všech účastníků sesshinu. Skoro pořád projevujete své pravé já - když prostě něco děláte, nebo se prostě a jednoduše zeptáte, nebo prostě někomu řeknete, že ve sprše je obsazeno. Je to naše nejelementárnější zkušenost, kterou nejelementárněji vyjadřujeme. Elegantně, vznešeně se tomu říká Buddha. Jednoduše se tomu říká každodenní zkušenost. Ale je totéž.  Co se tedy máme ještě učit, pokud jsme každou chvíli sami sebou, když cílem není chovat se jako buddha celé dny, bez přerušení?

Myslím, že v určitém stádiu praxe je naším prvořadým úkolem naučit se rozlišovat mezi tím, co jsem ve své podstatě, a co k té podstatě zbytečně přidávám. Někdo třeba zažije satori a pak chodí a říká, satori jsem zažil, satori jsem zažil, víte co to je satori? Já jo. A postaví na tom kariéru. Ten člověk sám sebe obelhává. Pokud zažil satori, pak ví, že to není nic, na co by se dalo ukázat. Lépe by udělal, kdyby se choval jako obyčejný člověk.  Takže i když někdo dosáhne takové zkušenosti, může se chovat jako pěkný mamlas a vlastně si kálí do pravého já, když mluví o svém satori. Kodo Sawaki tohle hodně kritizoval. Takže v určitém stadiu praxe bychom měli zkoušet rozlišovat, co opravdu jsme a co nejsme. Ptát se upřímně a jednoduše, a ne komplikovaně a s postranními úmysly. Odpovídat jednoduše a upřímně. Já píšu dlouhatánské články o buddhismu. Pokud mezi řádky není naprostá a elementární prostota, pak k čemu takové články? Pokud neukazují k tomu základnímu, je to k ničemu. Ale občas prostě píšu o nějakém složitém problému. Možná to neznamená, že je v tu chvíli moje mysl zmatená. Takže první stádium praxe - jsem to opravdu já? Jsem tohle já? Je tohle moje podstata? A v druhém stádiu, kdy už se ujasnilo, co vlastně jsme, už jen koukáme, jak se nám do té krásné jednoduchosti pletou komplikace mysli a života. Tady není úkolem s tím něco dělat, snažit se takové mraky odstranit, tady je úkolem vracet se do přítomnosti. Co právě teď děláš? Právě teď jsem naštvanej a nemám náladu se s tebou bavit. Pokud je to tak, budiž. To není problém. Dříve nebo později budeme muset jít na záchod a naše pravé já se objeví. Jinak počůráme prkýnko, nebo holky nevím co - co můžou holky počůrat? To není fair. Vím, že v přírodě to maj těžký, ale my to zase máme těžký na WC.

Ještě mě napadá, může vlastně člověk s nějakým komplexem žít probuzený život? Může, ale musí jasně vidět, co je komplex a co je jeho pocit nebo názor. Například si musí uvědomit - teď budu mít trému, ale to je jedno, prostě něco řeknu. To je pravé já. Vím, že komplex je, tak s ním nebojuju. Falešné já znamená - zkusím předstírat, že mám sebevědomí. Kodo Sawaki říkal, že je oklamaný a že díky zazenu si to uvědomuje. Netvrdím, že nemáme být nikdy oklamaní - ale mít ve zvyku své klamy v zazenu odhalovat. Jsme jenom lidé. Buddha neznamená nebýt obyčejným člověkem, ale sakra dobře vědět, v čem ten "obyčejný člověk" spočívá - a zkoušet to praktikovat ve vlastním životě.  Kůzlata to mají jednoduché. My lidi složité. Ale je úžasné, že někdo jako Buddha přišel na to, že tu je klíč k naší původní přirozenosti. A že i když se nám to nemůže dařit neustále, často můžeme být prostě sami sebou. Pořád je co se učit. A když se to učíme rádi a upřímně, sami sebou opravdu jsme.  Kůzlata to tak dělají a dělají ty ráda.

Sunday, March 24, 2019

Zen a politika

V poslední době jsem narazil na názor, že zen a politika by se neměly míchat. To je důležitá otázka.

Tento problém má několik rovin. Nejdříve bych pojednal o povrchním chápání zenu obecně. Lidé, kteří narazili na knížky jako Zen a údržba motocyklu, nebo Zen a lukostřelba, můžou mít pocit, že zen je prostě všude, že zen je v tom, jak utíráme prach nebo si zavazujeme tkaničky. Zen je všude, slýchám od různých lidí, kteří o tom pouze někde četli.  Samozřejmě, zen je všude, ale co to znamená? Znamená to, že intelektuální chápání zenu samotné nám nepomůže. A i když budeme opravovat motorku lépe než zenový mistr, neznamená to, že chápeme, jak souvisí opravování motorky se zenem. Na jednu stranu říkám, že intelektuální chápání zenu nestačí, a na druhou stranu říkám, že je potřeba chápat, jak zen souvisí s opravováním motocyklu. V jednom krátkém článku nelze vysvětlit, jaká je úloha intelektu a vlastní zkušenosti v zenu, ale pokusím se aspoň vysvětlit, jak zen a politika spolu souvisí.    

Pokud chápeme, že zen znamená probuzený způsob života, což jiným slovy je pravdivý způsob života, pak chápeme i to, že cokoliv budeme dělat, můžeme to dělat pravdivě, cele, poctivě. Nemůžeme se vymlouvat na to, že i když  cvičíme dvacet let zazen každý den, dneska nemáme chuť být buddhisté, takže se na všechno víceméně  vykašleme. Někdo rozděluje praxi a vlastní život. To je chyba. Každá věc, kterou děláme, je praxe a současně praxe v dojo, když cvičíme zazen nebo se klaníme, je vlastní život. Jednou pochopíme, nebo už chápeme, že tyto dvě zdánlivě odlišné věci jsou totéž. A tak když se někdo stane profesionálním politikem, a současně už mnoho let cvičí zazen a studuje filozofii buddhismu, buď už dávno pochopil, nebo teprve pochopí, že jeho politické činy, jeho politické názory a politické postoje nelze oddělit od jeho - nebo její - buddhistické zkušenosti. Pokud to někdo chápe, pak vidíme příklad člověka, který neodděluje praxi a vlastní život, neodděluje dharmu a práci, neodděluje rodinu a duchovní zkušenost, neodděluje partnerství a zazen, neodděluje mytí nádobí a klanění v dojo. Teprve když jasně chápeme, že nelze oddělit praxi zazenu a to, co děláme profesionálně, teprve když chápeme, že buddhistická filozofie a řešení našich partnerských záležitostí spolu těsně souvisí, pak můžeme do světa vykřikovat, že všechno je zen. Ovšem ten, kdo chápe, že všechno je zen, to nikde moc nevykřikuje, protože je to bez kontextu jen prázdné heslo.

Co je ovšem třeba jasně oddělit tlustou čárou, to jsou naše politické názory na jedné straně, a učení buddhismu na druhé straně, v tom smyslu, že jakmile s učitelem studujeme dharmu, není tu prostor pro politické diskuze konkrétně, čili jaká strana je lepší nebo který politik pomůže světu více. Nelze v žádném případě posuzovat buddhistické žáky a učitele podle toho, jaké mají politické preference. Je tu ovšem jakási hranice, kde se, jak už jsem psal výše, setkává učení buddhismu a politika - a to je to, že bez ohledu na naše politické názory musíme sledovat, kdo říká pravdu a kdo lže, kdo je sám sebou a kdo hraje divadlo. Ovšem argumentovat o tom, jako například věnovat energii otázkám morálky Donalda Trumpa nebo nadřazenosti bílé rasy nad jinými rasami, diskutovat takové věci v rámci studia buddhistické filozofie, to znamená mrhat cennou energií, kterou bychom měli v dojo věnovat jiným otázkám. Opět to může vypadat, že si protiřečím, ale musíme rozlišovat diskuzi o tom, co je pravdivé univerzálně, a o tom, co je politicky správné.  Diskutovat o tom, co je politicky správné, je jistě někdy potřeba, ale pokud tuto diskuzi přivedeme do dojo, pak zabráníme naší mysli, aby se  probudila a viděla, co je realita samotná. Naši praxi zazenu budou naše politická přesvědčení kalit... mistr Dogen učil, že když cvičíme zazen, musíme odložit to, co je správné a co je špatné, co je vlevo a co je vpravo.

Někdo si může všimnout, že ten a ten člověk, aniž by kdy studoval nebo cvičil buddhismus, je pravdivý člověk. Někdo si může všimnout, že sedmikráska, která vykvetla na zahradě, je pravdivá květina, aniž by kdy studovala buddhismus nebo cvičila zazen. A někdo si může všimnout, že nějaký politik, ačkoliv je to politik, je pravdivý člověk a možná mu k té pravdivosti pomohlo studium buddhismu a praxe zazenu. Ať už nám k pravdivosti pomáhá cokoliv, je třeba oslavovat to, co vede k pravdivosti a kritizovat to, co vede ke lži. Ať už je nějaká osoba žebrák nebo král, je třeba oslavovat ty, co dosáhli pravdu a učit ty, co hledají pravdu. A i ti, co se chtějí učit pravdu, jsou velmi často pravdiví a i ti, co už učí pravdu, si ji nemůžou držet někde v krabičce a mít ji tam zamknutou, takže ji musí znovu a znovu nalézat a realizovat. A tak je třeba učit se od každé věci, která právě teď vyjadřuje pravdu a od každého člověka, který teď vyjadřuje pravdu. A abychom se v tom tak nějak neztratili, jsou tu lidé, kteří tzv. učí buddhismus, jsou to průvodci v tomto spletitém světě hledání a nalézání toho, co je pravdivé. A aby naše společnost neskončila v totálním chaose, bídě a nespravedlnosti, potřebujeme krále a královny, prezidentky a prezidenty, ministryně a ministry, kteří se upřímně zajímají o pravdu a žijí a pracují pravdivě. Mistr Dogen velmi chválil ministra, který sloužil císaři, a ač byl tento ministr velmi zaměstnán politikou, stíhal cvičit zazen a realizoval pravdu.  A tak je úkolem těch, co už narazili na učení buddhů, aby nedocházeli k unáhleným a povrchním názorům a studovali a cvičili to, co je pravda.



Monday, September 3, 2018

Je zen hygge?


V poslední době jsem narazil na fenomén zvaný "hygge". Jde v podstatě o životní styl Dánů, který se poslední rok dva stává populárním na celém Západě. Možná časem bude populární i v Japonsku, protože jak známo, Japonci už mnoho let kopírují Západ. O jaký životní styl jde? A proč o něm psát na tomhle blogu? Zajímá mě, jak to souvisí se zenem a jestli to má nějakou hodnotu pro nás, koho zen zajímá.

Hygge, vyslovuj "hyg", y jako německé přehlasované u - neumím ho napsat na klávesnici, je styl, kteří Dánové, nevím kdy, vyvinuli, asi aby jim nebyla zima, smutno a úzko. Kdo by nechtěl, aby mu nebyla zima, smutno a úzko? Vezměte si třeba takové Italy. Ti mají také dost specifický životní styl, ale protože žijí v úplně jiných zeměpisných podmínkách, logicky je zajímají jiné věci než teplé ponožky a šálek horké čokolády - spíš slunečník a sklenka dobrého vína. Proč je tedy hygge dnes tak populární? Konečně tedy - v čem ten styl spočívá. Jak už jsem psal, Dán chce, aby mu bylo teplo, příjemně a aby mu nebylo smutno. Takže chce to teplé,  nejlépe ručně pletené ponožky, deky, polštářky, případně šálu. Dánové totiž nejspíš v zimě moc netopí, na rozdíl od Švédů, kde prý topí zase až moc.... No a k tomu teplu - ideálně oheň praská v krbu - to chce přátele, šálek horké čokolády, fajn knížku - pozor, ne kindle - nebo stolní hru. Pokud si povídáte, nesmíte se bavit o politice, řešit filozofické problémy nebo se jakkoliv hádat. Konverzace musí plynout příjemně a nezávazně. Pokud je léto, a v Dánsku občas léto taky je, sám jsem to zažil na vlastní kůži, pak je fajn jít s přáteli na pivo, do jazz klubu nebo na pláž. Sice voda je tak studená, že se v tom koupat moc nedá, ale na pláži můžete hrát společenské hry nebo si - jak jinak - číst. Co není hygge - viset celý den na mobilu, řešit facebook, demonstrovat, posprejovat sousedovi zeď nápisem Fuck You and Your Fucking Family, atd. Pokud jste premiér-ka, musíte se k podřízeným chovat tak, jako by to byli vaši nejlepší přátelé - nabídněte jim dobrý čaj a polštářek pod zadek. A hlavně žádné politické řeči!

Takže jak se to liší nebo shoduje se zenem. Protože já jsem si předsevzal, že od září tohoto roku budu žít hygge. Dost bylo vzrušených debat o penězích a politice, dost bylo diskuzí pod články na facebooku, dost bylo bosých nohou a studených čajů... Bude se žít hygge. V teple a bez nepříjemných řečí... což v zenu tak dost dobře nejde, ale o tom později. Každopádně, proč se koukat sám na hloupé televizní seriály na chalupě, když místo toho můžu zapálit v krbu oheň? Proč se nejít před spaním projít za svitu luny? Proč si neuvařit dobrou polévku, a místo toho si dát hamburger ve fast foodu?  S  tím je konec... uvidíme. Ještě k tomu teplu. Asi jste všichni letos zažili aspoň pár dní nesnesitelného vedra a sucha, pokud jste nejeli někam do tropických krajů. Jak to souvisí s hygge? Nebo jak žít hygge, když je venku 35 stupňů ve stínu a už dva měsíce nepršelo? Vzít si šálu a teplé ponožky? Zachumlat se do peřin? Ne, tady to je logicky naopak. Hygge je udělat si litr dobré limonády a do ní naházet spoustu ledu. Nahý skočit do ledového bazénu, pokud možno i s vašimi blízkými. Zatemnit dům a udržovat v něm pokud možno chlad. Vytáhnout ze sedmého schodu vychlazenou dvanáctku. Jet na kole k nejbližšímu jezeru a pořádně si zaplavat. V létě prostě děláte opak toho, co v zimě, ale v obou případech je velmi hygge jít na procházku, ať už je venku čerstvě napadaný prašan, nebo bosí běháte po vyprahlé louce, na jejímž kraji je potůček s čistou ledovou vodou. (Doporučuju říčku Mumlavu nad Harrachovem - z Prahy dvě hodiny cesty autem.)

Už bych se měl konečně dostat k tomu zenu. Určitě tu jsou styčné body, a taky rozdíly. U hygge jde především o to, aby vám bylo dobře. V zenu jde primárně o to, abyste se stali tím, co děláte. Když vaříte čaj a pijete čaj, mezi vámi a čajem není žádný rozdíl. Když opravujete kolo, což je taky hygge, tak v zenu jde především o to být v jednotě s vaší činností. V hygge neřešíte, jestli jste jedno nebo nejste jedno, chcete se prostě radovat z toho, co děláte. V zenu je ta radost sekundární, přichází přirozeně. Určitě se někdo přes hygge může dostat k zenu, nebo obráceně, jako já. I když já se k hygge asi nedostal přes zen, nicméně mě zajímá, jak to spolu souvisí. Dále teplo... tak tady je asi dost rozdíl. V zenu nejde o to, abyste se cítili co nejlépe, ale abyste tělu poskytli přiměřené teplo. Když málo topíte, vezmete si svetr, ale neřešíte, jestli máte vlněné ponožky a kolik šál jste si obmotali kolem krku. Jde o to, abyste nenastydli. Podobně jako u vaření čaje, primární je být v souladu s vesmírem, sekundární je vaše radost.  Co se týká procházek a hraní společenských her... samozřejmě procházky i společenské hry jsou další příležitost přestat řešit sebe a své názory, místo toho se soustředíte na přírodu kolem vás, případně co s pěšcem, který s ocitl v pasti dámy a střelce. U hygge chcete mít hlavně dobrý pocit, že prožíváte hezké chvilky s přáteli nebo v přírodě, ideálně obojí dohromady. Zen je v tomhle trošku strohý, ale má to svůj význam, tahle strohost.

Nakonec je tu velký rozdíl mezi nezávazným povídáním v kruhu blízkých přátel a nepříjemnými debatami o smyslu života.  Paradoxně jsem na posledních retreatech s našim učitelem Mikem měl pocit hygge, kdykoliv se chystal talk. Lidi se zachumlají do dek, přinesou si k talku kávičku, sušenky a tetelí se blahem, že si s Mikem hezky a přátelsky popovídáme. Opravdu jsem měl tenhle pocit a často některé talky téměř jako hygge dopadly. Spíš v Anglii než tady. Ale často taky ne - učitel tu není od toho, aby nám povídal hezké příběhy z mládí a na naše otázky odpovídal zásadně mile a klidně. Často je to obráceně, naše otázky jsou hloupé nebo podivně složité  a učitel nám odsekne. To je proces učení se od učitele v zenu - pokud nikdy nenarazíte, jak se chcete naučit dobře řídit? A to nemluvím o zazenu - hygge znamená, že si hezky sednete do nějaké příjemné pozice, nic vás nebolí, vy se zabalíte do deky, myslíte na samé hezké věci, k tomu svíčky všude kolem vás, no a meditujete si... to je meditace, moc příjemná věc. Ale já to takhle nedělám. Zazen je podobně "odlidštěný" jako vaření čaje v zenu - nejde o příjemné pocity, ale o návrat do podstaty všeho dění v celém vesmíru. Tady není místo pro nějaké lidské sentimenty a přání. Prostě buďte zticha a seďte. Nikoho nezajímají vaše názory. Ale když se tomu otevřete, podáte si ruce s tím, čemu mistr Dogen říkal podstata, pravda, základní kritérium a podobně, zkrátka jste buddha, probuzené bytí v tomto okamžiku. Hygge? Takové ošklivé kontroverzní záležitosti musí z domu pryč. Spousta lidí chce meditovat, aby jim bylo dobře. Probuzení je sice hezká věc, ale takový Dán si o tom musí myslet své... ať si základní kritéria vesmíru řeší Indové nebo Japonci, my Dáni si radši dáme horkou čokoládu a přečteme si dobrou detektivku.

A mají pravdu. Zenu je lepší se velkým obloukem vyhnout, leda že máte nutkavou potřebu vést intelektuální diskuze s přáteli, o které brzo přijdete, nebo - a to vždycky byl můj případ - vás zen zajímá naprosto a stoprocentně a jste ochotni podstoupit hodně ne hygge věcí - "kosu" v klášteře, bolest kolen, nepříjemné "debaty" s učitelem, kručení v břiše v šest večer bez toho, že by byla naděje na kousek čokolády před spaním, a hlavně to, že váš směr života nebude moc nikomu dávat smysl. Proč ten člověk neřeší, co bude dělat za dvacet let? Proč si pořád nestěžuje na svoje dětství? Proč má tak malé auto? Proč ho nezajímá reinkarnace? Každopádně zen je něco, co bych doporučil lidem, kteří se nebojí odložit to, co je lidské a příjemné a jsou ochotni udělat krok do tmy, protože nějaký japonský mistr řekl, že když poznáte svou podstatu, otevře se před vámi celé universum a odhalí vám všechna svá tajemství. Zen je buddha. Buddha je probuzení. Probuzení má stejnou hodnotu na skládce v Malešicích jako na pláži na ostrově Mauricius.

Tak si vyberte - skládku nebo Mauricius - ale proč to stavět do opozice. Já jsem se dneska hygge projel večer na kole, napsal jsem hygge článek o hygge a zenu, i když to je trochu kontroverzní, takže asi ne, ale mám nový hygge závěs a nové hygge povlečení a v noci je mi krásně teplo a je tu krásné přítmí, takže hygge o víkendu spím až do hygge desíti jako hygge batole. Zen a hygge prostě jsou tu a tam docela dobří kamarádi. Hygge je taková pozitivní dívka, která se chumlá do deky a zen je takový japonský bojovník, který ji občas okřikne - ale ve skutečnosti ji bezmezně miluje.

Tuesday, August 28, 2018

Život se nedá ozazenovat

Každý rok v září pro mě začíná "nový rok", to znamená, začíná školní rok a začíná nový "rok" v Lotus centru, protože o prázdninách v Lotusu necvičíme. Tak první pátek v září je pro mě takové zase zahájení toho koloběhu pátečních zazenů, který končí na konci června.

Tak jsem si říkal, že bych mohl něco napsat, a sice Co bych chtěl letos učit.

Když jsem na začátku tohoto roku dostal transmisi dharmy a stal se oficiálně učitelem buddhismu, tak jsem pár týdnů nebo dva tři měsíce pozoroval, co to se mnou udělá, případně s okolím, no a pochopitelně ono se to nějak přirozeně usadí, ten první jakoby úlek nebo překvapení, a člověk se prostě vrátí ke svým každodenním starostem a povinnostem a zapomene, že je nějaký certifikovaný učitel zenu. I po transmisi se potvrzuje, samozřejmě, pochopitelně, že prvotní úkol zenu je žít náš každodenní život, což je čím dál méně fráze a čím dál víc realita, když tak člověk pokračuje v praxi po ta léta. Možná pro někoho je to samozřejmost od začátku, ale pro mě byl můj osobní vývoj od začátku praxe až k transmisi takové jasnější a jasnější chápání, že "život neokecáš". Dalo by se říct, že život neozazenuješ. To znamená, že ani když budeš cvičit osm hodin denně zazen, pořád budeš mít na krku svůj život a s tím spojené problémy. Jednou jsem se ptal jedné zenové mistryně, jestli mistr Seung Sahn, korejský zakladatel školy Kwan Um, neměl žádné osobní problémy, že o nich nikdy nemluvil. Ona mi napsala, že měl, ale nemluvil o nich. Možná by někteří žáci a možná jsem byl dřív taky takový, by si přáli, aby mistr neměl žádné problémy a naučil mít své žáky totéž - nemít osobní problémy. Dneska bych řekl, že není problém, jestli máme osobní problémy, spíš je otázka, proč je máme. V zenu je velká část věnována reflexi, filozofii... nestačí jen sedět v zazenu a nic neříkat, je třeba taky pod vedením učitele debatovat o smyslu života a o problémech, které máme. I když nejde o psychoterapii a nemusíme mluvit tak otevřeně o svých soukromých věcech, můžeme mluvit trochu abstraktně o problémech života a proč je máme. Zen - bych řekl - jeden typ problémů opravdu řeší - a druhý neřeší a řešit nemůže a řešit nehodlá. Je docela oříšek vyznat se v tom, co lze na našem životě díky zenu změnit a co nelze změnit. Ale je to důležité, důležitá součást učení.

Já jsem ale chtěl původně napsat článek, co bych chtěl letos učit, a už jsem se rozpovídal na téma problémy v životě... takže znovu, od začátku, začnu znova.

Co bych chtěl učit? Nic.

Nic. To je můj prvotní ideál. Možná si někdo všiml, jak moc jsem v minulosti chtěl učit buddhismus a psát o buddhismu a vydat knížku. Dnes mám docela reálnou šanci vydat knížku, ale úplně mě opustila potřeba to udělat. Spíš si říkám, pomůže to někomu? Ale proč  chci učit Nic? Je to rozdíl oproti "Nechci nic učit". Mám na mysli: "Nechci učit Něco". Takže chci učit Nic. Aha, vy si řeknete, on chce učit o prázdnotě. To ne. Nemám na mysli prázdnotu. To je taky zajímavý filozofický problém, ale to nemám na mysli. Rozhodně bych letos chtěl učit především Nic, zaměřit se na to. Co to teda je??? Jak se můžeš zaměřit na Nic a nemít na mysli prázdnotu?

V zenu je důležité zapomenout na všechno, na všechny poučky, citáty, názory, závěry, učení. Zen neučí v podstatě nic. Ale je to velké Nic s velkým N.

Ale jak to udělat. Po zazenu bych mohl pokaždé říct: "Dnes nebude talk, dnes chci učit Nic a o Nic se nedá nic říkat. Takže půjdeme do kuchyně a dáme si čaj." A to bych mohl udělat každý pátek. Jak víte, někteří mistři v Číně občas místo přednášky nechali srolovat podložku na místě, kde měli přednášet, a odešli do svého pokoje. Když se mniši divili, proč mistr zrušil přednášku, dozvěděli se, že ji nezrušil. Oni si jen nevšimli, že jim Něco řekl. Něco je učil. Ano, ale to nejde dělat pořád. Když jsou žáci zmatení, učitel by jim měl trochu pomoct.

A tak bych řekl, že učit Nic je sice primární úkol, ale je to "jen" základ. Tento základ je ale naprosto nutný. Proto často učitelé říkají, že by si žáci neměli pamatovat, co jim učitel říkal o buddhismu. Nebo radši zakřičí nebo radši dají pohlavek atd. Když tedy nezanedbává učitel toto Nic a  drží se toho při každé přednášce, může něco říkat o životě. O praxi. O filozofii. Mí žáci v Praze mi většinou nedávají žádné otázky, až na jednu ženu, ale ta přišla v zimě... no od té doby, co přišla, dostávám hodně otázek. Od ní. Každopádně většinou jsem nikdy nedostával otázky, takže jsem prostě mluvil o věcech, které mě napadly. Samozřejmě měly mít nějakou souvislost s učením buddhismu. Každopádně, jak už říkal, tuším Sawaki, to, co učitel říká o buddhismu, jsou jen poznámky pod čarou, kde hlavní obsah je zazen. Vše ostatní jsou jen komentáře. Mohli bychom doplnit, že náš skutečný život, ne hra na buddhisty, a zazen, tyhle dvě věci jsou podstatné a psaní nebo mluvení o buddhismu jsou jen komentáře, poznámky pod čarou. Nicméně bez nich bychom se v tom buddhismu asi těžko vyznali. Já osobně jsem díky trpělivému učení a přednáškám a komentářům svého učitele získal jakýsi víceméně jasný směr v životě. Nemám žádné pochybnosti o smyslu zazenu nebo učení buddhismu. V každodenním životě musím řešit stovky všelijakých problémů a nepříjemnosti, ale aspoň už víceméně vůbec nemusím řešit svou roli v buddhismu, což bylo něco, co mi mnoho let komplikovalo život...

Ještě bych něco napsal k významu učitele. Já jsem osobně vždycky příliš obdivoval nejrůznější zenové mistry a učitele. Chtěl jsem být jako oni. Pro mě osobně bylo velmi těžké zjistit, že musím především poznat sám sebe, kdo jsem, jaké mám možnosti a limity, prostě strefit se sám do sebe, jako bych byl terčem svého života, ne v tom egocentrickém smyslu, ale v tom smyslu, že není radno ztrácet čas a energii věčným srovnáváním sebe a druhých, snažit se být jako někdo jiný... Ono je to těžké, protože v nějakým období života si můžete připadat očividně neschopní nebo naprosto zoufalí nebo na dně... a pak si říkáte, tohle je přece špatně, tohle nemůže být výsledek cvičení zazenu a studia buddhismu. Jenže nakonec zjistíte, že nejde o to za každou cenu změnit svůj život tak, aby se podobal obrazu, na kterém je namalován nějaký zenový mistr. Vy musíte být naprosto sami sebou, ať už máte deprese nebo jste nadšení, ať už vás druzí kritizují nebo milují. Být sám sebou, co nejvíc to jde, je totéž co být mistrem zenu. A je otázka, kdo tohoto mistrovství dosahuje. Ale to zase není tak důležité, kdo, důležité je snažit se být sám sebou od rána do večera. Chápu, že když prostě netušíte, kdo opravdu jste, tak je frustrující hledat sám sebe a pořád tápat ve tmě.

No a to je možná druhá kapitola toho, co bych chtěl letos učit. Kdo opravdu jsi? Jak to zjistit? Jak žít svůj vlastní život a neimitovat druhé? Jak na sobě pracovat, aniž bychom pracovali na snu, kde na konci je zase jen sen? Někdo by mohl na sobě pracovat tak, že by jeho snem bylo stát se zenovým mistrem. tak by na tom pracoval, každý den, od rána do večera... až by se jednoho dne opravdu stal zenovým mistrem, dostal by nějaké potvrzení. Ať už oprávněně nebo ne, měl by to potvrzení. Splnil by se mu sen, on je zenovým Mistrem! Ale ten člověk by dál žil na svém obláčku, nebyla by to realita. I kdyby měl v ruce nějaké potvrzení, možná ho dostal od falešného učitele, který také učil jen sny a ne realitu. A tak by tento novopečený mistr učil opět jenom sny, a ne realitu. Mým přáním je nebýt někým, kdo nestojí oběma nohama na zemi. Tak bych chtěl pomoct druhým a připomínat sám sobě, že důležité je být sám sebou, a ne nějakým jiným. A to znamená učit se rozlišovat sen a realitu. Sny mít můžeme a vždycky je mít budeme. To je OK. Důležité je neplést si je s realitou. Tak to bych chtěl letos učit.

Jednou jsem řekl, pojďme po zazenu do kavárny, pojďme si vyzkoušet to, co tady řešíme, v praxi. Pojďme ochutnat pivo, čaj, kávu. Ne debatovat o buddhismu. No skončilo to samozřejmě tak, že jsme hlavně krafali o všem možném a pivo a čaj nikdo moc nevnímal.... A tak můj sen o krásném zenovém posezení skončil fiaskem, ale ne - vlastně to bylo vítězství reality nad snem.

No a to je taky důležitý bod. To bych řekl, že je třetí bod. I když v našem životě vidíme, že naše sny a ideály končí hloupě nebo drsně a že realita je opět to samé, co tu bylo vždycky -nepříjemnosti, nedorozumění, zlost, frustrace... a že tu je málo moudrosti a osvícení, měli bychom si říct - to není problém. Ale nepouštějte ideály. Jsou to impulzy k probuzení. I když tři hodiny večer prokecáte s kamarádem o ničem, zkuste si aspoň jednou za večer všimnout, co opravdu pijete, jakou to má chuť a barvu. O to jde. Nenechat se utopit v iluzích, ale ani v osvícení. Prostě se probudit, když je to možné. Nejde o to probudit se jednou provždy, ale je možné a nutné probouzet se znovu a znovu. Když se tohle stane zvykem ve vašem životě, máte vyhráno. I kdyby se stalo cokoliv, vy víte, že když se probudíte, bude to jen sen. I když ten sen je někdy velmi těžká realita... I když jsou sny bolestivé, těžké, jsou to jen sny. Nikdo nemá právo vám říkat - probuď se, nesni, nemáš problémy.  Takhle to vůbec nemyslím. Myslím to tak, že to, co si představujeme, protože jsme něco v minulosti prožili, i když to sen je, co si představujeme, máme plné právo být tím snem zasaženi. Ale máme taky plné právo a šanci si uvědomit, že to sen je. Máte právo se ráno probudit a plakat. Ale pak musíte vstát a jít udělat čaj. Obojí je důležité. Jsme lidé, máme sny, bolesti, touhy, ale jako buddhisté se učíme s nimi žít - ne jako otroci, ale jako partneři našich snů. Z našich snů, bolestí, tužeb vznikla i touha být probuzený, být buddha. A tato touha, tato bolest se při zazenu transformuje v realitu probuzení. Sny dále můžou bavit nebo bolet, ale jsou přetaveny díky pozici buddhy. Jsou tiše pozorovány. Slzy mají svobodu. Úsměv má svobodu. Radost má svobodu.

Učitel paradoxně nutí své žáky, aby se uvolnili a nechali své sny a bolesti vyplout na povrch. Buddha, pozice zazenu, což je samo o sobě probuzení,  si už s nimi poradí - transformuje je.
           
     


Tuesday, April 17, 2018

Ďakujem, neznámy muž!

Dnes odpoledne som popíjal kávu a lahodnú zmrzlinu v útulnej kaviarni v módnej pražskej štvrti Karlín,  niečo ako Williamsburg v Brooklyne, len lepšie ... Myslel som na niečo skutočne hlúpe celý deň a nemohol som to zastaviť. Hoci to bol krásny, slnečný deň a mal som asi tri hodiny na to, aby som sa išiel bicyklovať  pozdĺž rieky, uvažoval som o návrate domov ... pretože som jednoducho nemal náladu na bicykel a jarný deň ... Ani som  nebol schopný radovať sa z lahodnej zmrzliny, bol som totiž zaneprázdnený svojim  "problémom",  ale zrazu som si všimol párku pri vedľajšom stole, ktorí hovorili o niečom povedomom. Začal som sa sústrediť a pozorne počúvať. Chlap dačo vysvetľoval dáme. Pekným, trpezlivým hlasom. Bol Aziat. Hovoril  o jasnosti súčasného okamihu.  Možno bol tibetským učiteľom. Nemyslel som, že som robil niečo nesprávne počúvať toto neformálne teisho. Tak som pokračoval. Vysvetľoval niečo, o čom Mike, môj učiteľ, už hovoril mnohokrát a ja sám som sa snažil vysvetliť tuto vec mnohokrát predtým. Hovoril o jasnosti vecí, keď sme opustili myšlienky, obrazy, názory, nádeje, spomienky a starosti. V okne predo mnou bola krásna kvetina vo váze. Zrazu som si všimol jej krásy. Aj zmrzlina začala chutiť lahodne. Moje oči sa zahmlili
a potom mi slzy tiekli  po tvárach. Celý deň som premýšľal o niečom hlúpom, ale teraz som si všimol - tie kvety sú úžasné, vonku je krásny, slnečný deň a ja tu popíjam dobré espreso. Rýchlo som sa pozrel na chlapíka, moje tváre boli ešte mokré. Usmieval sa. Samozrejme, teraz sa idem bicyklovať! No a? Je krásny deň...

Takže ďakujem, neznámemu mužovi, za to učenie. Všetci z času na čas na to, čo je prítomné a nádherné, lebo uprednostňujeme naše vlastné problémy a sny. Takže hoci niekedy hovoríme, že je potrebné zabudnúť na učenia budhizmu, toto špecifické učenie, ktoré som doteraz mnohokrát počul a ktoré mi bolo často užitočné, poukazuje na niečo oveľa zaujímavejšie ako učenie budhizmu. Poukazuje na krásny jarný deň, kvety a zmrzlinu. Nie je to tak presvedčivé, keď o tom čítame v knihách, alebo na takýchto blogoch, ale niekedy je to veľmi dojemné a užitočné, keď je to úprimne odovzdané z osoby na osobu.

Počuli sme veľa príbehov o škandálnom správaní všelijakých slávnych učiteľov. Hoci je dôležité mať zmysel pre spravodlivosť a súcit, keď je pravé učenie predané niekým, kto urobil nesprávne veci v minulosti, stále je to pravé učenie. Nikdy nevieme, kto môže byť naším učiteľom ... On alebo ona mohla urobiť niečo naozaj zlé v minulosti ... ten človek v kaviarni mohol byť vo väzení pre hocičo, kto vie, ale dnes predal kus pravého učenia. Pre mňa, pre dámu ... pre jarný deň.

Sunday, December 10, 2017

Den zazenu - všichni máme Buddhovu podstatu

Dneska jsme na Dni zazenu studovali talk mého prvního učitele zenu, Dae Kwanga, který byl mým učitelem v Providence Centeru v USA v létě 1992. Se sluchátky na uších jsem překládal jeho talk na youtube z angličtiny do češtiny. Chtěl bych tady shrnout základní myšlenky, které v jeho talku zazněly. Dae Kwang vlastně mluvil o základních bodech učení Buddhy.

Za prvé - Buddha poznal, že všechno a všechny bytosti mají buddhovskou podstatu, podstatu probuzení.

Za druhé - Buddha poznal, že utrpení je způsobeno tím, že nechápeme svou podstatu probuzení.

Za třetí - a tak viníme druhé z vlastního utrpení. Máme nepřátele, nenávidíme toho a onoho, tu a onu.    

K tomu jsem teda přidal vlastní komentář - samozřejmě, že zločinci způsobují utrpení druhým. V buddhismu ale nereagujeme na to, že nám někdo způsobuje utrpení tak, že ho nenávidíme. Místo toho chápeme, že to, co ten člověk způsobil, je důsledek jeho nepochopení sebe sama. Takže opět tu utrpení pramení nikoliv z vnějších, ale z vnitřních podmínek. I když obecně tvrdíme, že někdo nám způsobil utrpení, když skutečně chápeme podstatu sebe a druhého, nevidíme tu už utrpení, ale charakter lidských konfliktů. Najednou se na věc díváme jako lékař, který přišel léčit, a ne jako oběť.

Za čtvrté - když čteme a studujeme krásné myšlenky buddhismu, nemá to na náš život žádný skutečný efekt. Protože buddhismus není o pochopení, ale o vlastní zkušenosti, kterou získáváme uprostřed cvičení. Když cvičíme zazen, učíme se netrvat na žádných názorech nebo myšlenkách, takže se vracíme k vlastnímu probuzení a prožíváme vlastní probuzení. Proto je třeba jasně vidět rozdíl mezi chápáním krásných idejí Buddhy a vlastní zkušenosti probuzení. To jsou dvě úplně odlišné věci! Ve vlastním probuzení není co chápat a není tu místo pro žádné myšlenky, ani hloupé, ani moudré.

K tomu přidám poslední vlastní komentář. Probuzení není konečné řešení našeho života. Samotný život, okamžik za okamžikem, prožívaný poctivě a přímo, je konečné řešení. Samozřejmě že tu není žádná konečnost, na druhou stranu každý okamžik je poslední. Nejde tu ani o žádné jasné a neposkvrněné žití, ale o klopýtání a zakopávání o překážky znovu a znovu. Bez toho, abychom se báli, že nikam nedojdeme. Bez toho, abychom se ohlíželi, jak daleko jsme už došli.


Sunday, October 29, 2017

Nenávist ani lhostejnost není řešení - jak to vidí Buddha

Jsou tu dva extrémy. Na jednu stranu můžeme mít strach, že děláme pořád nějaké chyby. Velké chyby, malé chyby... vidíme chyby, které dělají druzí. V extrému je pak nenávidíme. Je docela běžné v dnešním světě označovat různé problémy jako nacismus. Když někdo nemá rád nějaký druh žen, hned je to nacista... když někdo nemá rád vegany, je to nacista... Hitler je symbol zla. Když Hitler poslal do plynu miliony nevinných lidí, byla to samozřejmě obrovská chyba, obrovský omyl. Aniž bych chtěl nějak obhajovat démonickou nelidskost Hitlera, musíme si uvědomit, že Hitler nebyl sám, kdo si přál realizaci takových zvěrstev. Němci dnes mají velký pocit viny kvůli druhé světové válce, kvůli holocaustu. I když oni tehdy nevolili Hitlera, mají pocit viny, protože jejich národ udělal velkou chybu. Když si vezmeme nějakou obyčejnou uklízečku, která volila Hitlera, zřejmě netušila, koho a co volí, netušila, že volí smrt pro miliony nevinných lidí. Že volí druhou světovou válku. Že volí totalitní režim pro půl Evropy. Ona jen chtěla levnější máslo, jistou práci, klid a pořádek na ulicích.


Z toho vyplývá, že si často vůbec neuvědomujeme, že zdánlivá maličkost, kterou vykonáme, může mít nedozírné následky. My jsme to nemysleli špatně, ale výsledkem je velká tragédie. Byl jednou jeden letecký mechanik a měl za úkol vyměnit šroubky u čelního skla proudového dopravního letadla. Nějak nemohl najít šroubky správné velikosti, tak zvolil šroubky, které sice neměly správnou velikost, ale byly skoro stejně velké. Napadlo ho asi, že to nebude problém. Okno přišrouboval šroubky, které zdánlivě splnily svou funkci. Jenže za letu se šroubky uvolnily, čelní sklo vypadlo a podtlak vysál pilota z kabiny ven. Naštěstí ho za nohy udrželi druhý pilot a palubní inženýr. Celou cestu do nouzového přistání drželi mrznoucího pilota za nohy. Stačilo málo a pilot zahynul pádem z letadla. Další piloti mohli být taky vysáti podtlakem ven z letadla a letadlo se mohlo zřítit. Všechno začalo tím, že mechanik nemohl najít správné šroubky a řekl si, že o něco větší nebudou problém. Každý den se nám může přihodit podobná věc. Když zanedbáme nějakou maličkost. Může to mít nedozírné následky. A když vidíme, že malá chybička se stala velkou chybou a tragédií, máme tendenci někoho nenávidět, odsoudit. To je jeden extrém. Všude vidíme nebezpečí, nedostatek, málo snahy, můžeme vidět takhle druhé i sebe. Pořád hrozí nějaká tragédie. Ale tohle je cesta do pekla. Lidé budou vždycky dělat chyby. My sami se nemůžeme vyhnout chybám a nedostatkům. Není na světě člověk, který by neměl nějakou slabší stránku. Kvůli té slabší stránce dřív nebo později udělá nějakou chybu. Když máte nějakou slabší stránku, zřejmě to způsobuje další a další chyby. Ale když si to budeme vyčítat, nebo druhým, nepohneme se z místa. Naopak můžeme způsobit ještě více problémů. Když druhým nebo sobě vyčítáme nedostatky, může to způsobit ztrátu motivace se snažit. Když jsem byl malý, učil jsem se hrát na klavír. Pamatuju si svoje první krůčky. Moje matka to poslouchala a pak prohlásila: "Jemu to nejde, on na to není, nemá talent." To mě tak negativně zasáhlo, že jsem si řekl, že už se snažit nebudu, protože to nikam nevede. Od té doby jsem nenáviděl cvičení na klavír. Nutili mě ještě asi čtyři roky, ale bylo to utrpení. Nikdy jsem nechtěl cvičit. Bylo to peklo a navíc jsem měl pocit viny, že jsem líný a neschopný. Ale protože jsem byl hloupé dítě, myslel jsem si, že je to všechno moje chyba. Takže to je další extrémní příklad toho, kdy sami sebe odsuzujeme jako neschopné. Děláme pořád chyby a je to prostě jedině naše chyba.


Na druhou stranu jsou lidé, kteří nikomu ani  sobě nic nevyčítají. Všechno jim je jedno. I když dělají jednu chybu za druhou, sebevědomě kráčí dál, jako by se nechumelilo. A když druzí dělají chyby, je jim to jedno. I když takhle lhostejného člověka neznám, beru to jako teoretickou možnost. Je to opak přehnané kritičnosti a výčitek. Určitě ale existují lidé, kteří nevidí důvod kritizovat druhé nebo sebe. Všechno je v pořádku, není třeba nic měnit. A nebo jsou lidé, kteří odmítají kritiku na určitých místech. Například buddhistický učitel je podle nich někdo, kdo nemá nikoho a nic kritizovat a má pouze ukazovat na lásku, radost, klid a soucit, a má se snažit pozitivní pocity vyvolávat v druhých. Když ten učitel někoho nebo něco kritizuje, odmítnou ho, jdou pryč a hledají někoho, kdo bude samý úsměv a bude pořád v klidu. Naštvaný buddhistický učitel jim nedává žádný smysl. Buddhismus je přece klid, láska, mír, tolerance... Bullshit. Vysvětlím to později.


A tak tu máme dva extrémy. Vidíme sebe a druhé jako věčně chybující - měli bychom se vyvarovat chyb a když někdo udělá chybu, musíme na to jasně poukázat. chtěli bychom , aby lidé a svět byl zbaven chyb a omylů. Na druhé straně tu jsou lidé, kteří odmítají jakoukoliv kritiku. Hledají smíření, toleranci a lásku. Není třeba se hádat, není třeba něco odmítat, leda negativní myšlenky a emoce.


Buddhismus nabízí alternativu k těmto dvěma přístupům. Lidé jsou chybující, nikdy se nezbaví chyb. Buddha byl nedokonalý člověk, nikoliv dokonalý. Byl to pouze člověk a z té podstaty nemohl nebýt chybující. Určitě měl nějaké osobní nedostatky. Ale jeho přístup nebyl ani ignorovat chyby druhých, ani vyvolávat nenávist a zlost, protože někdo udělal chybu. On chtěl, abychom se zamysleli, proč děláme chyby, proč některé dál budeme dělat a proč se můžeme naučit některé chyby neopakovat. Jeho cesta nebyla od špatného člověka k dokonalému, ale od zmateného, přehnaně kritického nebo přehnaně lhostejného, k člověku, který rozumí své podstatě, svým chybám a hledá způsob, jak žít uprostřed chyb svých a chyb druhých lidí, aniž by podléhal zlosti nebo lhostejnosti. Buddhova cesta k  životu, kdy odmítáme lhostejnost a současně odmítáme nenávist, je cesta k ryzí upřímnosti, k upřímné snaze žít co nejlépe, i když nikdy nebudeme bez chyb.


Tudíž v praxi to znamená, že místo nenávisti k německému národu nebo k někomu, kdo způsobil velkou tragédii, se spíš zamyslíme, co vedlo k těm chybám. Zamyslíme se, co vedlo německou uklízečku k tomu, aby volila nacismus a zkusíme se zamyslet nad tím, jak často my sami bychom rádi volili někoho, kdo nám zajistí lepší plat, větší bezpečí na ulici, i za cenu, že nějaký druh občanů bude muset jít někam, kde nám nebudou překážet. Intelektuál jistě chápe nesmyslnost rasismu. Ale člověk s nižším IQ je něco jako dítě- jeho svět je černobílý, ne složitý. Chce odstranit nepohodlnost a nepořádek. Nezajímá ho složitá historie nějakého národa, jako jsou Židé nebo jiné menšiny. Má smysl nenávidět rasisty, když my sami nejsme v podstatě nic jiného, pokud se díváme přes prsty na někoho, kdo má prostě nižší IQ než my?  A obráceně, má smysl nenávidět intelektuály, i když můžou mít nereálné představy o světě? Buddha místo toho nabízí otevřenost - chápání situace komplexně, kde není místo pro nenávist, jen pro hledání řešení. A i když můžeme dospět k nějakému radikálnímu řešení, jako je postavení zdi nebo víza nebo zákaz pobytu atd., nemusíme to dělat s nenávistí. Když někdo postaví zeď, aniž by ho k tomu vedla nenávist, můžeme s ním o té zdi diskutovat. Může změnit názor. Pokud ale postaví zeď  někdo na základě nenávisti, bude skoro nemožné tu zeď zbourat.


Buddhismus neodmítá kritiku nebo radikální řešení - pokud toto radikální řešení nevede k zbytečnému utrpení. Ale chce po nás, abychom hledali s maximální upřímností nejlepší řešení situace. I když bude nejlepší řešení, na jaké přijdeme, dát někomu facku, nejde o to, jestli to je chyba nebo láska nebo moudrost. Prostě to bylo něco, co vyplynulo z naší upřímné snahy jednat správně nebo adekvátně. Samozřejmě spousta lidí to odsoudí, budou mít sklon nás nenávidět, řeknou, že jsme fašisti, nacisti, rasisti, xenofobové nebo šílenci. Ale my jsme prostě dělali, co bylo v našich silách. Průšvih je, když podvádíme sebe a druhé a neděláme to, co cítíme jako přirozené. Když nejsme poctiví k sobě, můžeme se chovat krásně, můžeme rozdávat úsměvy, mluvit o lásce, ale uvnitř je nenávist, nebo zklamání, nebo hořkost, nebo všechno to. Je to pokrytecký život. Buddha na tohle upozorňuje. Když poznáváme, kdo jsme , nechceme už lhát sobě a druhým. Když nevíme kdo jsme, samozřejmě nějak tápeme, nevíme, co máme vlastně dělat. Ale i když máme pocit, že nevíme, kdo jsme, a co je náš život, víme dobře, když podvádíme.


Cvičit a studovat buddhismus znamená poznávat, kdo opravdu jsme a co je náš život, jaký má smysl. Pak chyby svoje a druhé chápeme jinak než dosud. Chápeme je spíš jako matematické rovnice, které jsou složité, ale mají řešení. Nechápeme je jako důvod k nenávisti nebo frustraci nebo k pocitu méněcennosti. Nicméně protože jsme upřímní a záleží nám na blahu všech bytostí, snažíme se řešit tyto rovnice a hledat řešení. Už to, že se snažíme, je cesta a výsledek. Už to je buddha, už to je probuzení, už to je smysl našeho života. Takový přístup nevymýtí chyby a nedostatky lidí ani vesmíru, ale přináší do tohoto zmateného a často tragického světa aspekt moudrosti a autentické starostlivosti, který v tomto světě tak moc a moc potřebujeme.