Monday, September 3, 2018

Je zen hygge?


V poslední době jsem narazil na fenomén zvaný "hygge". Jde v podstatě o životní styl Dánů, který se poslední rok dva stává populárním na celém Západě. Možná časem bude populární i v Japonsku, protože jak známo, Japonci už mnoho let kopírují Západ. O jaký životní styl jde? A proč o něm psát na tomhle blogu? Zajímá mě, jak to souvisí se zenem a jestli to má nějakou hodnotu pro nás, koho zen zajímá.

Hygge, vyslovuj "hyg", y jako německé přehlasované u - neumím ho napsat na klávesnici, je styl, kteří Dánové, nevím kdy, vyvinuli, asi aby jim nebyla zima, smutno a úzko. Kdo by nechtěl, aby mu nebyla zima, smutno a úzko? Vezměte si třeba takové Italy. Ti mají také dost specifický životní styl, ale protože žijí v úplně jiných zeměpisných podmínkách, logicky je zajímají jiné věci než teplé ponožky a šálek horké čokolády - spíš slunečník a sklenka dobrého vína. Proč je tedy hygge dnes tak populární? Konečně tedy - v čem ten styl spočívá. Jak už jsem psal, Dán chce, aby mu bylo teplo, příjemně a aby mu nebylo smutno. Takže chce to teplé,  nejlépe ručně pletené ponožky, deky, polštářky, případně šálu. Dánové totiž nejspíš v zimě moc netopí, na rozdíl od Švédů, kde prý topí zase až moc.... No a k tomu teplu - ideálně oheň praská v krbu - to chce přátele, šálek horké čokolády, fajn knížku - pozor, ne kindle - nebo stolní hru. Pokud si povídáte, nesmíte se bavit o politice, řešit filozofické problémy nebo se jakkoliv hádat. Konverzace musí plynout příjemně a nezávazně. Pokud je léto, a v Dánsku občas léto taky je, sám jsem to zažil na vlastní kůži, pak je fajn jít s přáteli na pivo, do jazz klubu nebo na pláž. Sice voda je tak studená, že se v tom koupat moc nedá, ale na pláži můžete hrát společenské hry nebo si - jak jinak - číst. Co není hygge - viset celý den na mobilu, řešit facebook, demonstrovat, posprejovat sousedovi zeď nápisem Fuck You and Your Fucking Family, atd. Pokud jste premiér-ka, musíte se k podřízeným chovat tak, jako by to byli vaši nejlepší přátelé - nabídněte jim dobrý čaj a polštářek pod zadek. A hlavně žádné politické řeči!

Takže jak se to liší nebo shoduje se zenem. Protože já jsem si předsevzal, že od září tohoto roku budu žít hygge. Dost bylo vzrušených debat o penězích a politice, dost bylo diskuzí pod články na facebooku, dost bylo bosých nohou a studených čajů... Bude se žít hygge. V teple a bez nepříjemných řečí... což v zenu tak dost dobře nejde, ale o tom později. Každopádně, proč se koukat sám na hloupé televizní seriály na chalupě, když místo toho můžu zapálit v krbu oheň? Proč se nejít před spaním projít za svitu luny? Proč si neuvařit dobrou polévku, a místo toho si dát hamburger ve fast foodu?  S  tím je konec... uvidíme. Ještě k tomu teplu. Asi jste všichni letos zažili aspoň pár dní nesnesitelného vedra a sucha, pokud jste nejeli někam do tropických krajů. Jak to souvisí s hygge? Nebo jak žít hygge, když je venku 35 stupňů ve stínu a už dva měsíce nepršelo? Vzít si šálu a teplé ponožky? Zachumlat se do peřin? Ne, tady to je logicky naopak. Hygge je udělat si litr dobré limonády a do ní naházet spoustu ledu. Nahý skočit do ledového bazénu, pokud možno i s vašimi blízkými. Zatemnit dům a udržovat v něm pokud možno chlad. Vytáhnout ze sedmého schodu vychlazenou dvanáctku. Jet na kole k nejbližšímu jezeru a pořádně si zaplavat. V létě prostě děláte opak toho, co v zimě, ale v obou případech je velmi hygge jít na procházku, ať už je venku čerstvě napadaný prašan, nebo bosí běháte po vyprahlé louce, na jejímž kraji je potůček s čistou ledovou vodou. (Doporučuju říčku Mumlavu nad Harrachovem - z Prahy dvě hodiny cesty autem.)

Už bych se měl konečně dostat k tomu zenu. Určitě tu jsou styčné body, a taky rozdíly. U hygge jde především o to, aby vám bylo dobře. V zenu jde primárně o to, abyste se stali tím, co děláte. Když vaříte čaj a pijete čaj, mezi vámi a čajem není žádný rozdíl. Když opravujete kolo, což je taky hygge, tak v zenu jde především o to být v jednotě s vaší činností. V hygge neřešíte, jestli jste jedno nebo nejste jedno, chcete se prostě radovat z toho, co děláte. V zenu je ta radost sekundární, přichází přirozeně. Určitě se někdo přes hygge může dostat k zenu, nebo obráceně, jako já. I když já se k hygge asi nedostal přes zen, nicméně mě zajímá, jak to spolu souvisí. Dále teplo... tak tady je asi dost rozdíl. V zenu nejde o to, abyste se cítili co nejlépe, ale abyste tělu poskytli přiměřené teplo. Když málo topíte, vezmete si svetr, ale neřešíte, jestli máte vlněné ponožky a kolik šál jste si obmotali kolem krku. Jde o to, abyste nenastydli. Podobně jako u vaření čaje, primární je být v souladu s vesmírem, sekundární je vaše radost.  Co se týká procházek a hraní společenských her... samozřejmě procházky i společenské hry jsou další příležitost přestat řešit sebe a své názory, místo toho se soustředíte na přírodu kolem vás, případně co s pěšcem, který s ocitl v pasti dámy a střelce. U hygge chcete mít hlavně dobrý pocit, že prožíváte hezké chvilky s přáteli nebo v přírodě, ideálně obojí dohromady. Zen je v tomhle trošku strohý, ale má to svůj význam, tahle strohost.

Nakonec je tu velký rozdíl mezi nezávazným povídáním v kruhu blízkých přátel a nepříjemnými debatami o smyslu života.  Paradoxně jsem na posledních retreatech s našim učitelem Mikem měl pocit hygge, kdykoliv se chystal talk. Lidi se zachumlají do dek, přinesou si k talku kávičku, sušenky a tetelí se blahem, že si s Mikem hezky a přátelsky popovídáme. Opravdu jsem měl tenhle pocit a často některé talky téměř jako hygge dopadly. Spíš v Anglii než tady. Ale často taky ne - učitel tu není od toho, aby nám povídal hezké příběhy z mládí a na naše otázky odpovídal zásadně mile a klidně. Často je to obráceně, naše otázky jsou hloupé nebo podivně složité  a učitel nám odsekne. To je proces učení se od učitele v zenu - pokud nikdy nenarazíte, jak se chcete naučit dobře řídit? A to nemluvím o zazenu - hygge znamená, že si hezky sednete do nějaké příjemné pozice, nic vás nebolí, vy se zabalíte do deky, myslíte na samé hezké věci, k tomu svíčky všude kolem vás, no a meditujete si... to je meditace, moc příjemná věc. Ale já to takhle nedělám. Zazen je podobně "odlidštěný" jako vaření čaje v zenu - nejde o příjemné pocity, ale o návrat do podstaty všeho dění v celém vesmíru. Tady není místo pro nějaké lidské sentimenty a přání. Prostě buďte zticha a seďte. Nikoho nezajímají vaše názory. Ale když se tomu otevřete, podáte si ruce s tím, čemu mistr Dogen říkal podstata, pravda, základní kritérium a podobně, zkrátka jste buddha, probuzené bytí v tomto okamžiku. Hygge? Takové ošklivé kontroverzní záležitosti musí z domu pryč. Spousta lidí chce meditovat, aby jim bylo dobře. Probuzení je sice hezká věc, ale takový Dán si o tom musí myslet své... ať si základní kritéria vesmíru řeší Indové nebo Japonci, my Dáni si radši dáme horkou čokoládu a přečteme si dobrou detektivku.

A mají pravdu. Zenu je lepší se velkým obloukem vyhnout, leda že máte nutkavou potřebu vést intelektuální diskuze s přáteli, o které brzo přijdete, nebo - a to vždycky byl můj případ - vás zen zajímá naprosto a stoprocentně a jste ochotni podstoupit hodně ne hygge věcí - "kosu" v klášteře, bolest kolen, nepříjemné "debaty" s učitelem, kručení v břiše v šest večer bez toho, že by byla naděje na kousek čokolády před spaním, a hlavně to, že váš směr života nebude moc nikomu dávat smysl. Proč ten člověk neřeší, co bude dělat za dvacet let? Proč si pořád nestěžuje na svoje dětství? Proč má tak malé auto? Proč ho nezajímá reinkarnace? Každopádně zen je něco, co bych doporučil lidem, kteří se nebojí odložit to, co je lidské a příjemné a jsou ochotni udělat krok do tmy, protože nějaký japonský mistr řekl, že když poznáte svou podstatu, otevře se před vámi celé universum a odhalí vám všechna svá tajemství. Zen je buddha. Buddha je probuzení. Probuzení má stejnou hodnotu na skládce v Malešicích jako na pláži na ostrově Mauricius.

Tak si vyberte - skládku nebo Mauricius - ale proč to stavět do opozice. Já jsem se dneska hygge projel večer na kole, napsal jsem hygge článek o hygge a zenu, i když to je trochu kontroverzní, takže asi ne, ale mám nový hygge závěs a nové hygge povlečení a v noci je mi krásně teplo a je tu krásné přítmí, takže hygge o víkendu spím až do hygge desíti jako hygge batole. Zen a hygge prostě jsou tu a tam docela dobří kamarádi. Hygge je taková pozitivní dívka, která se chumlá do deky a zen je takový japonský bojovník, který ji občas okřikne - ale ve skutečnosti ji bezmezně miluje.

Tuesday, August 28, 2018

Život se nedá ozazenovat

Každý rok v září pro mě začíná "nový rok", to znamená, začíná školní rok a začíná nový "rok" v Lotus centru, protože o prázdninách v Lotusu necvičíme. Tak první pátek v září je pro mě takové zase zahájení toho koloběhu pátečních zazenů, který končí na konci června.

Tak jsem si říkal, že bych mohl něco napsat, a sice Co bych chtěl letos učit.

Když jsem na začátku tohoto roku dostal transmisi dharmy a stal se oficiálně učitelem buddhismu, tak jsem pár týdnů nebo dva tři měsíce pozoroval, co to se mnou udělá, případně s okolím, no a pochopitelně ono se to nějak přirozeně usadí, ten první jakoby úlek nebo překvapení, a člověk se prostě vrátí ke svým každodenním starostem a povinnostem a zapomene, že je nějaký certifikovaný učitel zenu. I po transmisi se potvrzuje, samozřejmě, pochopitelně, že prvotní úkol zenu je žít náš každodenní život, což je čím dál méně fráze a čím dál víc realita, když tak člověk pokračuje v praxi po ta léta. Možná pro někoho je to samozřejmost od začátku, ale pro mě byl můj osobní vývoj od začátku praxe až k transmisi takové jasnější a jasnější chápání, že "život neokecáš". Dalo by se říct, že život neozazenuješ. To znamená, že ani když budeš cvičit osm hodin denně zazen, pořád budeš mít na krku svůj život a s tím spojené problémy. Jednou jsem se ptal jedné zenové mistryně, jestli mistr Seung Sahn, korejský zakladatel školy Kwan Um, neměl žádné osobní problémy, že o nich nikdy nemluvil. Ona mi napsala, že měl, ale nemluvil o nich. Možná by někteří žáci a možná jsem byl dřív taky takový, by si přáli, aby mistr neměl žádné problémy a naučil mít své žáky totéž - nemít osobní problémy. Dneska bych řekl, že není problém, jestli máme osobní problémy, spíš je otázka, proč je máme. V zenu je velká část věnována reflexi, filozofii... nestačí jen sedět v zazenu a nic neříkat, je třeba taky pod vedením učitele debatovat o smyslu života a o problémech, které máme. I když nejde o psychoterapii a nemusíme mluvit tak otevřeně o svých soukromých věcech, můžeme mluvit trochu abstraktně o problémech života a proč je máme. Zen - bych řekl - jeden typ problémů opravdu řeší - a druhý neřeší a řešit nemůže a řešit nehodlá. Je docela oříšek vyznat se v tom, co lze na našem životě díky zenu změnit a co nelze změnit. Ale je to důležité, důležitá součást učení.

Já jsem ale chtěl původně napsat článek, co bych chtěl letos učit, a už jsem se rozpovídal na téma problémy v životě... takže znovu, od začátku, začnu znova.

Co bych chtěl učit? Nic.

Nic. To je můj prvotní ideál. Možná si někdo všiml, jak moc jsem v minulosti chtěl učit buddhismus a psát o buddhismu a vydat knížku. Dnes mám docela reálnou šanci vydat knížku, ale úplně mě opustila potřeba to udělat. Spíš si říkám, pomůže to někomu? Ale proč  chci učit Nic? Je to rozdíl oproti "Nechci nic učit". Mám na mysli: "Nechci učit Něco". Takže chci učit Nic. Aha, vy si řeknete, on chce učit o prázdnotě. To ne. Nemám na mysli prázdnotu. To je taky zajímavý filozofický problém, ale to nemám na mysli. Rozhodně bych letos chtěl učit především Nic, zaměřit se na to. Co to teda je??? Jak se můžeš zaměřit na Nic a nemít na mysli prázdnotu?

V zenu je důležité zapomenout na všechno, na všechny poučky, citáty, názory, závěry, učení. Zen neučí v podstatě nic. Ale je to velké Nic s velkým N.

Ale jak to udělat. Po zazenu bych mohl pokaždé říct: "Dnes nebude talk, dnes chci učit Nic a o Nic se nedá nic říkat. Takže půjdeme do kuchyně a dáme si čaj." A to bych mohl udělat každý pátek. Jak víte, někteří mistři v Číně občas místo přednášky nechali srolovat podložku na místě, kde měli přednášet, a odešli do svého pokoje. Když se mniši divili, proč mistr zrušil přednášku, dozvěděli se, že ji nezrušil. Oni si jen nevšimli, že jim Něco řekl. Něco je učil. Ano, ale to nejde dělat pořád. Když jsou žáci zmatení, učitel by jim měl trochu pomoct.

A tak bych řekl, že učit Nic je sice primární úkol, ale je to "jen" základ. Tento základ je ale naprosto nutný. Proto často učitelé říkají, že by si žáci neměli pamatovat, co jim učitel říkal o buddhismu. Nebo radši zakřičí nebo radši dají pohlavek atd. Když tedy nezanedbává učitel toto Nic a  drží se toho při každé přednášce, může něco říkat o životě. O praxi. O filozofii. Mí žáci v Praze mi většinou nedávají žádné otázky, až na jednu ženu, ale ta přišla v zimě... no od té doby, co přišla, dostávám hodně otázek. Od ní. Každopádně většinou jsem nikdy nedostával otázky, takže jsem prostě mluvil o věcech, které mě napadly. Samozřejmě měly mít nějakou souvislost s učením buddhismu. Každopádně, jak už říkal, tuším Sawaki, to, co učitel říká o buddhismu, jsou jen poznámky pod čarou, kde hlavní obsah je zazen. Vše ostatní jsou jen komentáře. Mohli bychom doplnit, že náš skutečný život, ne hra na buddhisty, a zazen, tyhle dvě věci jsou podstatné a psaní nebo mluvení o buddhismu jsou jen komentáře, poznámky pod čarou. Nicméně bez nich bychom se v tom buddhismu asi těžko vyznali. Já osobně jsem díky trpělivému učení a přednáškám a komentářům svého učitele získal jakýsi víceméně jasný směr v životě. Nemám žádné pochybnosti o smyslu zazenu nebo učení buddhismu. V každodenním životě musím řešit stovky všelijakých problémů a nepříjemnosti, ale aspoň už víceméně vůbec nemusím řešit svou roli v buddhismu, což bylo něco, co mi mnoho let komplikovalo život...

Ještě bych něco napsal k významu učitele. Já jsem osobně vždycky příliš obdivoval nejrůznější zenové mistry a učitele. Chtěl jsem být jako oni. Pro mě osobně bylo velmi těžké zjistit, že musím především poznat sám sebe, kdo jsem, jaké mám možnosti a limity, prostě strefit se sám do sebe, jako bych byl terčem svého života, ne v tom egocentrickém smyslu, ale v tom smyslu, že není radno ztrácet čas a energii věčným srovnáváním sebe a druhých, snažit se být jako někdo jiný... Ono je to těžké, protože v nějakým období života si můžete připadat očividně neschopní nebo naprosto zoufalí nebo na dně... a pak si říkáte, tohle je přece špatně, tohle nemůže být výsledek cvičení zazenu a studia buddhismu. Jenže nakonec zjistíte, že nejde o to za každou cenu změnit svůj život tak, aby se podobal obrazu, na kterém je namalován nějaký zenový mistr. Vy musíte být naprosto sami sebou, ať už máte deprese nebo jste nadšení, ať už vás druzí kritizují nebo milují. Být sám sebou, co nejvíc to jde, je totéž co být mistrem zenu. A je otázka, kdo tohoto mistrovství dosahuje. Ale to zase není tak důležité, kdo, důležité je snažit se být sám sebou od rána do večera. Chápu, že když prostě netušíte, kdo opravdu jste, tak je frustrující hledat sám sebe a pořád tápat ve tmě.

No a to je možná druhá kapitola toho, co bych chtěl letos učit. Kdo opravdu jsi? Jak to zjistit? Jak žít svůj vlastní život a neimitovat druhé? Jak na sobě pracovat, aniž bychom pracovali na snu, kde na konci je zase jen sen? Někdo by mohl na sobě pracovat tak, že by jeho snem bylo stát se zenovým mistrem. tak by na tom pracoval, každý den, od rána do večera... až by se jednoho dne opravdu stal zenovým mistrem, dostal by nějaké potvrzení. Ať už oprávněně nebo ne, měl by to potvrzení. Splnil by se mu sen, on je zenovým Mistrem! Ale ten člověk by dál žil na svém obláčku, nebyla by to realita. I kdyby měl v ruce nějaké potvrzení, možná ho dostal od falešného učitele, který také učil jen sny a ne realitu. A tak by tento novopečený mistr učil opět jenom sny, a ne realitu. Mým přáním je nebýt někým, kdo nestojí oběma nohama na zemi. Tak bych chtěl pomoct druhým a připomínat sám sobě, že důležité je být sám sebou, a ne nějakým jiným. A to znamená učit se rozlišovat sen a realitu. Sny mít můžeme a vždycky je mít budeme. To je OK. Důležité je neplést si je s realitou. Tak to bych chtěl letos učit.

Jednou jsem řekl, pojďme po zazenu do kavárny, pojďme si vyzkoušet to, co tady řešíme, v praxi. Pojďme ochutnat pivo, čaj, kávu. Ne debatovat o buddhismu. No skončilo to samozřejmě tak, že jsme hlavně krafali o všem možném a pivo a čaj nikdo moc nevnímal.... A tak můj sen o krásném zenovém posezení skončil fiaskem, ale ne - vlastně to bylo vítězství reality nad snem.

No a to je taky důležitý bod. To bych řekl, že je třetí bod. I když v našem životě vidíme, že naše sny a ideály končí hloupě nebo drsně a že realita je opět to samé, co tu bylo vždycky -nepříjemnosti, nedorozumění, zlost, frustrace... a že tu je málo moudrosti a osvícení, měli bychom si říct - to není problém. Ale nepouštějte ideály. Jsou to impulzy k probuzení. I když tři hodiny večer prokecáte s kamarádem o ničem, zkuste si aspoň jednou za večer všimnout, co opravdu pijete, jakou to má chuť a barvu. O to jde. Nenechat se utopit v iluzích, ale ani v osvícení. Prostě se probudit, když je to možné. Nejde o to probudit se jednou provždy, ale je možné a nutné probouzet se znovu a znovu. Když se tohle stane zvykem ve vašem životě, máte vyhráno. I kdyby se stalo cokoliv, vy víte, že když se probudíte, bude to jen sen. I když ten sen je někdy velmi těžká realita... I když jsou sny bolestivé, těžké, jsou to jen sny. Nikdo nemá právo vám říkat - probuď se, nesni, nemáš problémy.  Takhle to vůbec nemyslím. Myslím to tak, že to, co si představujeme, protože jsme něco v minulosti prožili, i když to sen je, co si představujeme, máme plné právo být tím snem zasaženi. Ale máme taky plné právo a šanci si uvědomit, že to sen je. Máte právo se ráno probudit a plakat. Ale pak musíte vstát a jít udělat čaj. Obojí je důležité. Jsme lidé, máme sny, bolesti, touhy, ale jako buddhisté se učíme s nimi žít - ne jako otroci, ale jako partneři našich snů. Z našich snů, bolestí, tužeb vznikla i touha být probuzený, být buddha. A tato touha, tato bolest se při zazenu transformuje v realitu probuzení. Sny dále můžou bavit nebo bolet, ale jsou přetaveny díky pozici buddhy. Jsou tiše pozorovány. Slzy mají svobodu. Úsměv má svobodu. Radost má svobodu.

Učitel paradoxně nutí své žáky, aby se uvolnili a nechali své sny a bolesti vyplout na povrch. Buddha, pozice zazenu, což je samo o sobě probuzení,  si už s nimi poradí - transformuje je.
           
     


Tuesday, April 17, 2018

Ďakujem, neznámy muž!

Dnes odpoledne som popíjal kávu a lahodnú zmrzlinu v útulnej kaviarni v módnej pražskej štvrti Karlín,  niečo ako Williamsburg v Brooklyne, len lepšie ... Myslel som na niečo skutočne hlúpe celý deň a nemohol som to zastaviť. Hoci to bol krásny, slnečný deň a mal som asi tri hodiny na to, aby som sa išiel bicyklovať  pozdĺž rieky, uvažoval som o návrate domov ... pretože som jednoducho nemal náladu na bicykel a jarný deň ... Ani som  nebol schopný radovať sa z lahodnej zmrzliny, bol som totiž zaneprázdnený svojim  "problémom",  ale zrazu som si všimol párku pri vedľajšom stole, ktorí hovorili o niečom povedomom. Začal som sa sústrediť a pozorne počúvať. Chlap dačo vysvetľoval dáme. Pekným, trpezlivým hlasom. Bol Aziat. Hovoril  o jasnosti súčasného okamihu.  Možno bol tibetským učiteľom. Nemyslel som, že som robil niečo nesprávne počúvať toto neformálne teisho. Tak som pokračoval. Vysvetľoval niečo, o čom Mike, môj učiteľ, už hovoril mnohokrát a ja sám som sa snažil vysvetliť tuto vec mnohokrát predtým. Hovoril o jasnosti vecí, keď sme opustili myšlienky, obrazy, názory, nádeje, spomienky a starosti. V okne predo mnou bola krásna kvetina vo váze. Zrazu som si všimol jej krásy. Aj zmrzlina začala chutiť lahodne. Moje oči sa zahmlili
a potom mi slzy tiekli  po tvárach. Celý deň som premýšľal o niečom hlúpom, ale teraz som si všimol - tie kvety sú úžasné, vonku je krásny, slnečný deň a ja tu popíjam dobré espreso. Rýchlo som sa pozrel na chlapíka, moje tváre boli ešte mokré. Usmieval sa. Samozrejme, teraz sa idem bicyklovať! No a? Je krásny deň...

Takže ďakujem, neznámemu mužovi, za to učenie. Všetci z času na čas na to, čo je prítomné a nádherné, lebo uprednostňujeme naše vlastné problémy a sny. Takže hoci niekedy hovoríme, že je potrebné zabudnúť na učenia budhizmu, toto špecifické učenie, ktoré som doteraz mnohokrát počul a ktoré mi bolo často užitočné, poukazuje na niečo oveľa zaujímavejšie ako učenie budhizmu. Poukazuje na krásny jarný deň, kvety a zmrzlinu. Nie je to tak presvedčivé, keď o tom čítame v knihách, alebo na takýchto blogoch, ale niekedy je to veľmi dojemné a užitočné, keď je to úprimne odovzdané z osoby na osobu.

Počuli sme veľa príbehov o škandálnom správaní všelijakých slávnych učiteľov. Hoci je dôležité mať zmysel pre spravodlivosť a súcit, keď je pravé učenie predané niekým, kto urobil nesprávne veci v minulosti, stále je to pravé učenie. Nikdy nevieme, kto môže byť naším učiteľom ... On alebo ona mohla urobiť niečo naozaj zlé v minulosti ... ten človek v kaviarni mohol byť vo väzení pre hocičo, kto vie, ale dnes predal kus pravého učenia. Pre mňa, pre dámu ... pre jarný deň.

Sunday, December 10, 2017

Den zazenu - všichni máme Buddhovu podstatu

Dneska jsme na Dni zazenu studovali talk mého prvního učitele zenu, Dae Kwanga, který byl mým učitelem v Providence Centeru v USA v létě 1992. Se sluchátky na uších jsem překládal jeho talk na youtube z angličtiny do češtiny. Chtěl bych tady shrnout základní myšlenky, které v jeho talku zazněly. Dae Kwang vlastně mluvil o základních bodech učení Buddhy.

Za prvé - Buddha poznal, že všechno a všechny bytosti mají buddhovskou podstatu, podstatu probuzení.

Za druhé - Buddha poznal, že utrpení je způsobeno tím, že nechápeme svou podstatu probuzení.

Za třetí - a tak viníme druhé z vlastního utrpení. Máme nepřátele, nenávidíme toho a onoho, tu a onu.    

K tomu jsem teda přidal vlastní komentář - samozřejmě, že zločinci způsobují utrpení druhým. V buddhismu ale nereagujeme na to, že nám někdo způsobuje utrpení tak, že ho nenávidíme. Místo toho chápeme, že to, co ten člověk způsobil, je důsledek jeho nepochopení sebe sama. Takže opět tu utrpení pramení nikoliv z vnějších, ale z vnitřních podmínek. I když obecně tvrdíme, že někdo nám způsobil utrpení, když skutečně chápeme podstatu sebe a druhého, nevidíme tu už utrpení, ale charakter lidských konfliktů. Najednou se na věc díváme jako lékař, který přišel léčit, a ne jako oběť.

Za čtvrté - když čteme a studujeme krásné myšlenky buddhismu, nemá to na náš život žádný skutečný efekt. Protože buddhismus není o pochopení, ale o vlastní zkušenosti, kterou získáváme uprostřed cvičení. Když cvičíme zazen, učíme se netrvat na žádných názorech nebo myšlenkách, takže se vracíme k vlastnímu probuzení a prožíváme vlastní probuzení. Proto je třeba jasně vidět rozdíl mezi chápáním krásných idejí Buddhy a vlastní zkušenosti probuzení. To jsou dvě úplně odlišné věci! Ve vlastním probuzení není co chápat a není tu místo pro žádné myšlenky, ani hloupé, ani moudré.

K tomu přidám poslední vlastní komentář. Probuzení není konečné řešení našeho života. Samotný život, okamžik za okamžikem, prožívaný poctivě a přímo, je konečné řešení. Samozřejmě že tu není žádná konečnost, na druhou stranu každý okamžik je poslední. Nejde tu ani o žádné jasné a neposkvrněné žití, ale o klopýtání a zakopávání o překážky znovu a znovu. Bez toho, abychom se báli, že nikam nedojdeme. Bez toho, abychom se ohlíželi, jak daleko jsme už došli.


Sunday, October 29, 2017

Nenávist ani lhostejnost není řešení - jak to vidí Buddha

Jsou tu dva extrémy. Na jednu stranu můžeme mít strach, že děláme pořád nějaké chyby. Velké chyby, malé chyby... vidíme chyby, které dělají druzí. V extrému je pak nenávidíme. Je docela běžné v dnešním světě označovat různé problémy jako nacismus. Když někdo nemá rád nějaký druh žen, hned je to nacista... když někdo nemá rád vegany, je to nacista... Hitler je symbol zla. Když Hitler poslal do plynu miliony nevinných lidí, byla to samozřejmě obrovská chyba, obrovský omyl. Aniž bych chtěl nějak obhajovat démonickou nelidskost Hitlera, musíme si uvědomit, že Hitler nebyl sám, kdo si přál realizaci takových zvěrstev. Němci dnes mají velký pocit viny kvůli druhé světové válce, kvůli holocaustu. I když oni tehdy nevolili Hitlera, mají pocit viny, protože jejich národ udělal velkou chybu. Když si vezmeme nějakou obyčejnou uklízečku, která volila Hitlera, zřejmě netušila, koho a co volí, netušila, že volí smrt pro miliony nevinných lidí. Že volí druhou světovou válku. Že volí totalitní režim pro půl Evropy. Ona jen chtěla levnější máslo, jistou práci, klid a pořádek na ulicích.


Z toho vyplývá, že si často vůbec neuvědomujeme, že zdánlivá maličkost, kterou vykonáme, může mít nedozírné následky. My jsme to nemysleli špatně, ale výsledkem je velká tragédie. Byl jednou jeden letecký mechanik a měl za úkol vyměnit šroubky u čelního skla proudového dopravního letadla. Nějak nemohl najít šroubky správné velikosti, tak zvolil šroubky, které sice neměly správnou velikost, ale byly skoro stejně velké. Napadlo ho asi, že to nebude problém. Okno přišrouboval šroubky, které zdánlivě splnily svou funkci. Jenže za letu se šroubky uvolnily, čelní sklo vypadlo a podtlak vysál pilota z kabiny ven. Naštěstí ho za nohy udrželi druhý pilot a palubní inženýr. Celou cestu do nouzového přistání drželi mrznoucího pilota za nohy. Stačilo málo a pilot zahynul pádem z letadla. Další piloti mohli být taky vysáti podtlakem ven z letadla a letadlo se mohlo zřítit. Všechno začalo tím, že mechanik nemohl najít správné šroubky a řekl si, že o něco větší nebudou problém. Každý den se nám může přihodit podobná věc. Když zanedbáme nějakou maličkost. Může to mít nedozírné následky. A když vidíme, že malá chybička se stala velkou chybou a tragédií, máme tendenci někoho nenávidět, odsoudit. To je jeden extrém. Všude vidíme nebezpečí, nedostatek, málo snahy, můžeme vidět takhle druhé i sebe. Pořád hrozí nějaká tragédie. Ale tohle je cesta do pekla. Lidé budou vždycky dělat chyby. My sami se nemůžeme vyhnout chybám a nedostatkům. Není na světě člověk, který by neměl nějakou slabší stránku. Kvůli té slabší stránce dřív nebo později udělá nějakou chybu. Když máte nějakou slabší stránku, zřejmě to způsobuje další a další chyby. Ale když si to budeme vyčítat, nebo druhým, nepohneme se z místa. Naopak můžeme způsobit ještě více problémů. Když druhým nebo sobě vyčítáme nedostatky, může to způsobit ztrátu motivace se snažit. Když jsem byl malý, učil jsem se hrát na klavír. Pamatuju si svoje první krůčky. Moje matka to poslouchala a pak prohlásila: "Jemu to nejde, on na to není, nemá talent." To mě tak negativně zasáhlo, že jsem si řekl, že už se snažit nebudu, protože to nikam nevede. Od té doby jsem nenáviděl cvičení na klavír. Nutili mě ještě asi čtyři roky, ale bylo to utrpení. Nikdy jsem nechtěl cvičit. Bylo to peklo a navíc jsem měl pocit viny, že jsem líný a neschopný. Ale protože jsem byl hloupé dítě, myslel jsem si, že je to všechno moje chyba. Takže to je další extrémní příklad toho, kdy sami sebe odsuzujeme jako neschopné. Děláme pořád chyby a je to prostě jedině naše chyba.


Na druhou stranu jsou lidé, kteří nikomu ani  sobě nic nevyčítají. Všechno jim je jedno. I když dělají jednu chybu za druhou, sebevědomě kráčí dál, jako by se nechumelilo. A když druzí dělají chyby, je jim to jedno. I když takhle lhostejného člověka neznám, beru to jako teoretickou možnost. Je to opak přehnané kritičnosti a výčitek. Určitě ale existují lidé, kteří nevidí důvod kritizovat druhé nebo sebe. Všechno je v pořádku, není třeba nic měnit. A nebo jsou lidé, kteří odmítají kritiku na určitých místech. Například buddhistický učitel je podle nich někdo, kdo nemá nikoho a nic kritizovat a má pouze ukazovat na lásku, radost, klid a soucit, a má se snažit pozitivní pocity vyvolávat v druhých. Když ten učitel někoho nebo něco kritizuje, odmítnou ho, jdou pryč a hledají někoho, kdo bude samý úsměv a bude pořád v klidu. Naštvaný buddhistický učitel jim nedává žádný smysl. Buddhismus je přece klid, láska, mír, tolerance... Bullshit. Vysvětlím to později.


A tak tu máme dva extrémy. Vidíme sebe a druhé jako věčně chybující - měli bychom se vyvarovat chyb a když někdo udělá chybu, musíme na to jasně poukázat. chtěli bychom , aby lidé a svět byl zbaven chyb a omylů. Na druhé straně tu jsou lidé, kteří odmítají jakoukoliv kritiku. Hledají smíření, toleranci a lásku. Není třeba se hádat, není třeba něco odmítat, leda negativní myšlenky a emoce.


Buddhismus nabízí alternativu k těmto dvěma přístupům. Lidé jsou chybující, nikdy se nezbaví chyb. Buddha byl nedokonalý člověk, nikoliv dokonalý. Byl to pouze člověk a z té podstaty nemohl nebýt chybující. Určitě měl nějaké osobní nedostatky. Ale jeho přístup nebyl ani ignorovat chyby druhých, ani vyvolávat nenávist a zlost, protože někdo udělal chybu. On chtěl, abychom se zamysleli, proč děláme chyby, proč některé dál budeme dělat a proč se můžeme naučit některé chyby neopakovat. Jeho cesta nebyla od špatného člověka k dokonalému, ale od zmateného, přehnaně kritického nebo přehnaně lhostejného, k člověku, který rozumí své podstatě, svým chybám a hledá způsob, jak žít uprostřed chyb svých a chyb druhých lidí, aniž by podléhal zlosti nebo lhostejnosti. Buddhova cesta k  životu, kdy odmítáme lhostejnost a současně odmítáme nenávist, je cesta k ryzí upřímnosti, k upřímné snaze žít co nejlépe, i když nikdy nebudeme bez chyb.


Tudíž v praxi to znamená, že místo nenávisti k německému národu nebo k někomu, kdo způsobil velkou tragédii, se spíš zamyslíme, co vedlo k těm chybám. Zamyslíme se, co vedlo německou uklízečku k tomu, aby volila nacismus a zkusíme se zamyslet nad tím, jak často my sami bychom rádi volili někoho, kdo nám zajistí lepší plat, větší bezpečí na ulici, i za cenu, že nějaký druh občanů bude muset jít někam, kde nám nebudou překážet. Intelektuál jistě chápe nesmyslnost rasismu. Ale člověk s nižším IQ je něco jako dítě- jeho svět je černobílý, ne složitý. Chce odstranit nepohodlnost a nepořádek. Nezajímá ho složitá historie nějakého národa, jako jsou Židé nebo jiné menšiny. Má smysl nenávidět rasisty, když my sami nejsme v podstatě nic jiného, pokud se díváme přes prsty na někoho, kdo má prostě nižší IQ než my?  A obráceně, má smysl nenávidět intelektuály, i když můžou mít nereálné představy o světě? Buddha místo toho nabízí otevřenost - chápání situace komplexně, kde není místo pro nenávist, jen pro hledání řešení. A i když můžeme dospět k nějakému radikálnímu řešení, jako je postavení zdi nebo víza nebo zákaz pobytu atd., nemusíme to dělat s nenávistí. Když někdo postaví zeď, aniž by ho k tomu vedla nenávist, můžeme s ním o té zdi diskutovat. Může změnit názor. Pokud ale postaví zeď  někdo na základě nenávisti, bude skoro nemožné tu zeď zbourat.


Buddhismus neodmítá kritiku nebo radikální řešení - pokud toto radikální řešení nevede k zbytečnému utrpení. Ale chce po nás, abychom hledali s maximální upřímností nejlepší řešení situace. I když bude nejlepší řešení, na jaké přijdeme, dát někomu facku, nejde o to, jestli to je chyba nebo láska nebo moudrost. Prostě to bylo něco, co vyplynulo z naší upřímné snahy jednat správně nebo adekvátně. Samozřejmě spousta lidí to odsoudí, budou mít sklon nás nenávidět, řeknou, že jsme fašisti, nacisti, rasisti, xenofobové nebo šílenci. Ale my jsme prostě dělali, co bylo v našich silách. Průšvih je, když podvádíme sebe a druhé a neděláme to, co cítíme jako přirozené. Když nejsme poctiví k sobě, můžeme se chovat krásně, můžeme rozdávat úsměvy, mluvit o lásce, ale uvnitř je nenávist, nebo zklamání, nebo hořkost, nebo všechno to. Je to pokrytecký život. Buddha na tohle upozorňuje. Když poznáváme, kdo jsme , nechceme už lhát sobě a druhým. Když nevíme kdo jsme, samozřejmě nějak tápeme, nevíme, co máme vlastně dělat. Ale i když máme pocit, že nevíme, kdo jsme, a co je náš život, víme dobře, když podvádíme.


Cvičit a studovat buddhismus znamená poznávat, kdo opravdu jsme a co je náš život, jaký má smysl. Pak chyby svoje a druhé chápeme jinak než dosud. Chápeme je spíš jako matematické rovnice, které jsou složité, ale mají řešení. Nechápeme je jako důvod k nenávisti nebo frustraci nebo k pocitu méněcennosti. Nicméně protože jsme upřímní a záleží nám na blahu všech bytostí, snažíme se řešit tyto rovnice a hledat řešení. Už to, že se snažíme, je cesta a výsledek. Už to je buddha, už to je probuzení, už to je smysl našeho života. Takový přístup nevymýtí chyby a nedostatky lidí ani vesmíru, ale přináší do tohoto zmateného a často tragického světa aspekt moudrosti a autentické starostlivosti, který v tomto světě tak moc a moc potřebujeme.


         

Monday, August 14, 2017

Křižovatka života

Tak mě v poslední době napadlo, jaký smysl má být svůj, jiný než ostatní, nezapadat do žádných škatulek, ani buddhistických... Když se tak rozhlédnu kolem sebe, co jedinec, to jiný pohled na život, na lidi, politiku, lásku... a vůbec buddhisty nevyjímaje, ani ty nejlepší učitele, co známe. Každý z nich se nějak výrazně liší od ostatních kolegů, a to se týká i žáků jednoho mistra. Jako by buddhismus neměl žádný jasný směr, pokud co učitel, to jiný pohled na věci.

Když si prolistujeme nějakou knížku koanů z devátého století, zdá se, že tehdejší učitelé v Číně měli celkem jasno - všichni žili někde v horách, na abstraktní otázky svých žáků odpovídali křikem nebo fyzickým útokem, v lepším případě odpovědí typu "radši si jdi umýt misky". Jenže důvod, proč tehdejší učení působí v porovnání s dnešními přednáškami zenových učitelů  tak homogenně, je možná jednoduchý. Jedná se o jedno století, kdy došlo k jakémusi vykrystalizování buddhismu - nebo zenu - v Číně poté, co mistr Bodhidharma přišel z Indie s velmi výrazným poselstvím - buddhismus nejsou prázdné řeči a představy, buddhismus je vlastní fyzická zkušenost, kterou nejlépe vystihuje jednoduché sezení v pozici lotosového květu, tedy zazen.  Z tohoto základu vznikla generace zenových učitelů, kteří radši než dlouhé filozofické přednášky měli každodenní život a s ním spojené povinnosti i radosti. Pomocí křiku nebo facek dávali svým žákům jasně najevo, že zen je především naše nezprostředkovaná zkušenost, teprve potom filozofie. Možná jste si všimli, že v některých zenových školách současnosti je také kladen důraz na křik a bouchání, jako jasný výraz mysli, která nepodléhá sama sobě. Nicméně ve 13. století do Číny, kde mezitím autentický duch zenu poněkud upadl, přichází mistr Dogen a najde svého učitele. Ten vycházel z linie učitelů, kteří měli na buddhismus trošku jiný názor než lidé typu Rinzai. K téže zkušenosti každodenní mysli přicházeli skrze soustředěné cvičení zazenu a nebránili se ani složitějším filozofickým reflexím. Do jakých subtilních detailů zašel mistr Dogen je asi většině čtenářů známo. Přesto je třeba připomenout, že mistr Dogen na první místo nekladl filozofii, ale každodenní zkušenost a každodenní cvičení zazenu.

Tak jsme si krátce vysvětlili, že v zenu se už ve středověku vyskytly výrazné rozdíly mezi různými školami. K tomu ale mistr Dogen říkal, že nejsou žádné školy zenu nebo buddhismu, že tu je jen jedna autentická dharma. S tím naprosto souhlasím. Ty rozdíly tu jsou, ale pokud jednotlivý styly učení nemají tentýž základ, lépe řečeno, pokud by se nějaká škola buddhismu jen na milimetr vzdálila od podstaty, pak už to není žádná škola buddhismu. Základ buddhismu je tak jako tak naše každodenní zkušenost. Jestli to někdo vyjádří výkřikem nebo umytím misky nebo tichým sezením v zazenu, nebo dokonce dlouhou a složitou filozofickou přednáškou, na tom nesejde.

Ale zpátky k 21. století a k rozdílům, kterých si můžeme všimnout dnes. Já se nemůžu považovat za učitele buddhismu, ale tak jako tak se o něco snažím a k jakémusi učení z mé strany občas dochází. Pokud tedy přemýšlím, čím můžu přispět, v poslední době mě napadlo, jak se taky naprosto vymykám nějakým představám o buddhistech, o tom, jak by měli žít, co by měli říkat, co by měli cítit....  Myslím tedy takové ty stereotypy jako že buddhista je vždy klidný, vždy soucitný, k ničemu necítí odpor, jeho mysl je jednoduchá, nepřemýšlí o sobě, nic neřeší, nic ho netrápí...  Tak k takové osobnosti mám daleko. A napadlo mě, co můžu dát druhým ze sebe, a že lidi, kteří mě poslouchají v pátek večer na sezení naší skupiny, by mohli být unaveni tím, že jsem nějak příliš podivný a nezapadám do škatulky "buddhista". No ale to nezapadání je právě to, co mě začalo v poslední době zajímat. Podívejte se na mého učitele Mika Luetchforda, taky se nějak dost výrazně liší od stereotypních představ o buddhistech.  Brad Warner je ve světě buddhismu tak trochu jako slon v porceláně. Ale u něho typicky - jak se na první pohled liší od lidí jako je Dalajláma... nic proti dalajlámovi... tak ta odlišnost lidi zajímá. A ta odlišnost je důležitý fenomén v buddhismu. Buddhismus totiž neznamená vyrábět tytéž lidi jako na běžícím páse. Ti legendární učitelé v 9. století taky nebyli všichni stejní. Jenže my o nich čteme jen ty nejznámější skazky, jejich nejvýraznější výroky... všichni žili v době, kdy nebyla letadla, nebyl internet a mobilní telefony. Takže na rozdíl ode mě nebo Brada Warnera neměli příliš na vybranou. Jedli jen to, co bylo... nemohli si zajít do Billy koupit přesně ten druh cereálií, na který měli chuť. Nemohli se v obchodě probírat desítkami knih o buddhismu, četli jen to, co se k nim dostalo v rámci doby a místa. Neměli většinou manželky, takže ani nemuseli řešit vztahy, natož ideální sexuální polohy a podobné věci... nemuseli se rozhodovat, na který kanál přepnou televizi. Neměli na vybranou mezi benzínovým a dieselovým motorem jako my, možná tak mezi oslem a koněm... Takže svým způsobem jim nezbývalo než žít extrémně jednoduše. To ale není vlastnost buddhismu nebo zenu - tak jednoduše a primitivně tehdy žili všichni, až na bohaté jedince. Zen neučí jednoduchý, nesložitý život. Zen poukazuje na význam prostého okamžiku, ať už sedíme na oslu, nebo řídíme složitou kosmickou loď. Všimněte si, že pokud my nechceme napodobovat nebo nějak simulovat život ve středověké Číně, jsme stejně moudří jako ti Číňané, které ani ve snu nenapadlo snažit se žít jako Indové. Nezajímalo je, jak mluvil nebo jak se tvářil Buddha. Nezajímalo je, co jedl nebo jestli poslouchal nějakou hudbu. Zajímala je jen a jen jeho podstata. Ne ty věci okolo. A ta podstata je jakýsi bod, kde  se setkává odlišnost s univerzálností.

To je ta křižovatka života, na kterou chci poukázat. Je to místo, kde se protíná linie našeho individuálního, odlišného s linií dokonalé tichosti vesmíru. Když uvěříme, že buddhismus je dokonalost tichosti vesmíru, kterou musíme stůj co stůj nacpat do naší hlavy, pak nemáme ponětí, co to buddhismus je. Na druhou stranu ignorovat tuhle tichost, nezabývat se jí vůbec, by bylo taky velkou chybou a  náš život by byl uštvaný hon psa za kostí, kterou někdo tahá na provázku tak rychle, aby se ten pes k té kosti nikdy nedostal.   Dnes se lidé přou o tom, kdo má pravdu, co se týká nacionalismu, co se týká Severu a Jihu, Východu a Západu. Je to docela běžné se takhle přít, žijeme uprostřed velmi rušné, neklidné doby. Lidé mají názory. Já taky. Nicméně všichni máme co do činění s tichou pravdou vesmíru. Je to něco, čeho si můžeme všimnout, když přestaneme přemýšlet, štvát se za něčím a prostě jen v klidu sedíme nebo něco v klidu pozorujeme. To je prádžňá, moudrost. Ta moudrost nespočívá v tom, že nebudu vést politické řeči nebo že se nebudu rozčilovat nebo že nebudu mít chuť na broskvový džus. Běžná představa o buddhistické moudrosti je ta, že jde o klidné, nezaujaté uvažování nad pomíjivostí všeho.... ale to je jen jedna z tisíce podob buddhistické moudrosti. Dokázat klidně a nezaujatě promluvit o životě je samozřejmě důležité, když chceme nějak komunikovat skutečnost, na kterou buddhismus ukazuje. Ale nejdůležitější je ta moudrost, kterou sdílíme s řekami, stromy a horami. To je ono mlčení, nezaujaté konání v přítomnosti... tahle moudrost je ale něco, co bychom neměli považovat za jakýsi cíl našeho úsilí. Není to teda něco, čeho bychom měli dosáhnout a pak už jen mlčet jako řeka, jen tiše téct a nemít žádné námitky nebo touhy.

Jde o moudrost, která je nám od narození vlastní. Jde o to si jí všimnout a přijmout ji, vážit si jí, opečovávat ji, nikoliv snažit se jí zmocnit a držet ji v hrsti od rána do večera. Není to tedy něco, co se musíme snažit postupně získat, je to něco, co musíme objevit, jako nejpřirozenější stav našeho bytí na tomto světě. Když cvičíme zazen, ať chceme nebo nechceme, tato moudrost se nás zmocňuje. Když o tom přemýšlíme, tak ji ztrácíme. Ale když o tom přemýšlíme a současně nepřemýšlíme, pak tu ta moudrost je. Když pouze přemýšlíme, není tu. Když je mezi jednotlivými myšlenkami ticho, moudrost může pronikat i do slov. Když cvičíme zazen a nepřemýšlíme u toho non stop, pak cvičíme jako buddha. Myšlenky tu jsou, ale mezi nimi je ticho a klid. I když se v životě staráme, zlobíme se, toužíme po různých blbostech, můžeme žít jako buddhové a náš život bude naplněn, pokud mezi okamžiky temna najdeme okamžiky světla, ticha, klidu... Když uprostřed zmatků své mysli najdeme na zahradě nějaký nový kvítek, pak se linie ticha setkala s linií komplikovaného života jedince.  To je ten bod, který mám na mysli, to je ten kříž... a tak se nemusíme bát, že jsme příliš komplikovaní, příliš jiní a že náš život neodpovídá ideálům buddhismu. Stačí najít ten bod, kde se linie ticha, nebo světla, setkává s linií temna. V tom bodě je probuzení. Ten bod je vlastně buddha sám. Ta linie, kterou jsem nazval linií světla, je pouze směr, který k probuzení vede, ale pokud ta linie nenarazí nikdy na zmatky našeho života, na naši nevědomost, na naši zlost, pak k probuzení nemůže dojít. Potřebujeme tedy zmatky a temno stejně jako světlo a klid. Jedno bez druhého sice žít může, ale nedojde k probuzení.   A tím probuzením nemám na mysli náhlý okamžik satori, ale jednoduše moment, kdy jsme na zahradě našli nový kvítek, ačkoliv jsme chvíli předtím někoho zasypali nepěknými nadávkami...        

Monday, June 26, 2017

O co se snaží buddhové

Když vezmeme buddhismus, jeho filozofii, v kostce, co to je? Buddhismus učí,že vše je jednak naprosto dokonalé, bez poskvrny, nikde není žádný problém. Vy jste buddha, nemáte žádnou chybu, žádný nedostatek. Mladá květinka je buddha stejně jako starý, nemocný strom... bouře, vítr, povodeň, exploze... vše je naprosto dokonalé, není tu nic, co bychom měli na světě nebo na sobě vylepšovat. To je jedno hledisko. Není to jen názor někoho, je to vlastnost vesmíru. Na druhou stranu lze říct, že nic na světě není dokonalé, všude je nějaký problém, všude číhá nebezpečí, nemoc, na mnoha místech jsou nemoci, bolest, utrpení... v našem životě je spousta problémů, někdy trpíme, někdy jsme velmi nemocní, stárneme všichni, umíráme... planety zanikají, hvězdy zanikají, všude je jediná vyhlídka - konec. A i když všechno někde a někdy začíná, stejně to spěje jen k zániku a cestou to bude mít jen problémy a způsobí to problémy druhým. To je také důležité hledisko. Opět , není to jen něčí názor, evidentně je to vlastnost vesmíru, tudíž i charakter našeho života.

Protože tu je ta vlastnost, že jsme buddhové, že vše je dokonalé, pak tu není co učit. Buddhismus tedy v podstatě není nějaké učení o světě nebo lidech. Není co učit, vše je jasné, přímo před vaším nosem. Takže když nějaký učitel řekne, že není co učit, pak myslí právě tohle. Když budete mít na stole v misce kaši, a zeptáte se,  co to je, učitel řekne, ochutnej to. Nebude říkat, že to je kaše.  To řekne maminka dítěti. Dítě se zeptá, mami, co to je? Kaše. Ale zenový učitel řekne, ochutnej to. To není učení, to je pobídka, abyste měli vlastní zkušenost. Zen tedy neučí, co si máte myslet nebo vědět, v podstatě jen ukazuje  na vaši vlastní zkušenost. Je to to, co vidíš, slyšíš, co ochutnáš, čeho se dotkneš. Z tohoto hlediska je velmi jednoduché být učitelem buddhismu. Protože jen ukážete, kde jsou dveře, otevřete okno, zavřete dveře, atd. Jen obyčejná zkušenost. Shunryu Suzuki říkal, že učitel buddhismu by neměl mít nějaké specifické chápání buddhismu. To je přesně tenhle bod - jen řekne, napij se. Neříká, že buddhismus učí, že buddha má nějaké vlastnosti, nebo že buddha pije takhle a ne takhle... prostě se jen napijete, to je všechno. Takže žádné konkrétní učení. Ale pokud taky tvrdíme, že svět je spousta problémů a bolesti, pokud si všimneme, jak komplikujeme sobě a druhým život, pak nás napadá, co s tím může dělat buddhismus? Z hlediska karmy, tedy z hlediska problémů a utrpení, z hlediska života, jak ho běžně chápeme, je spousta věcí, které bychom měli dělat a které bychom neměli dělat. Všichni jsme buddhové, ale někteří učitelé říkají, že to neprojevujeme, nebo že bychom se měli probudit. Je tedy nějaký způsob, jak uskutečnit, realizovat buddhu, jak ho projevit. Včera jsem na Dni zazenu tuhle situaci přirovnal ke šroubu. Když šroub leží na stole, neplní svou funkci. Když ho zašroubujeme do závitu, opravdu je to šroub, je to jeho funkce. Tak jsme i my buddhové, ležíme na stole, neplníme svou funkci, neprojevujeme se jako buddhové, i když buddhové jsme. Když si sedneme do zazenu nebo když něco upřímně děláme, je to jako šroub, který je v závitu. Takže naším úkolem, pokud se hlásíme k buddhismu, je realizovat buddhu, zašroubovat šroub.

Učitelé buddhismu říkají, že snaha je důležitá, ale musí to být ten správný druh snahy. Nestačí se snažit, dokonce je škodlivé nebo zcela špatné snažit se o určité věci. Například bychom neměli cvičit zazen tak, že usilujeme o osvícení nebo se snažíme stát se lepším člověkem. To je špatná snaha. Nebo když se snažíte dělat všechno perfektně, ale jste v křeči a máte pocit viny, že neděláte věci perfektně - to je taky špatná snaha, to je velká křeč. Když chceme uskutečnit  buddhu, musíme se prostě jen snažit, ale nehodnotíme, jak se nám daří nebo jestli jsme lepší než druzí lidé nebo jestli jsme horší. V buddhismu nejsou žádné stupně osvícení, ale někdo uskutečňuje buddhu docela často, a někdo moc často ne. Autentický učitel buddhismu ví, v čem spočívá realizace buddhy, a tak je pro něho jednodušší realizovat buddhu v každodenních situacích, protože přijal své primární buddhovství, pochopil, že je buddha, a tak už jen zašroubuje ten šroub, kam patří. Udělá si čaj, otevře okno, sedí v zazenu bez hledání moudrosti nebo osvícení, odpovídá na otázky, klade otázky... řeší své problémy, okamžik za okamžikem, den za dnem. Pro nás je těžké realizovat buddhu, protože nevíme, že jsme buddhové nebo to nechápeme, takže nechápeme, že stačí uvařit čaj a jít do práce. Myslíme si, že buddhismus je něco zajímavějšího.... nebo složitějšího. Náš život je velmi složitý, ale buddhismus ne.  

Takže když to shrnu, buddhismus neučí v podstatě nic. Buddhismus je něco, co tu už je a není třeba se to učit, je to něco, co je třeba prožívat, zažívat, mít zkušenost, napít se, obléknout se, otevřít okno... Sekundárně učitelé buddhismu, první byl Buddha, se nám snaží pomoct ujasnit svou mysl a uklidnit svoje tělo, dát do pořádku vztah těla a mysli, to je cvičení zazenu. Zašroubovat ten šroub do závitu. Náš život nebude nikdy lehký, ale když vidíme vztah mezi tělem a myslí, když realizujeme jednotu těla a mysli, každý den znovu a znovu, pak naplňujeme smysl života, naše snaha má správný směr a uskutečňujeme život buddhy.