Ego podruhé, aneb Zen není cesta nahoru

V minulém článku jsem psal o tom, jak v zen buddhismu ego není vůbec problém. Problém je, co s tím naším egem děláme. A řešení zen buddhismu je dosáhnout a žít pravé já, pravé ego. Ego tedy ano, ale pravé ego. 

Jenže spirituálně orientovaným lidem to může připadat jako usnadnění cesty. Obyčejný život, to umí každý, že? 

Přemýšlel jsem dnes o tom, jaké ego obdivují lidé, které zajímá spiritualita. Lidé, kteří se zajimají o spiritualitu, se často zajímají o tzv. úrovně vědomí. Myslím, že dobře tohle chápání spirituality vystihuje učení Davida R. Hawkinse, který se na lidské vědomí dívá jako na schodiště - od nejnižšího schodu po nejvyšší. Takhle chápe smysl života hodně lidí, kteří jsou ovlivněni učiteli nejrůznějších "východních nauk". Podle Hawkinse  na nejnižší úrovni vědomí je zoufalost, nebo nenávist. O něco výš je apatie, lhostejnost. A ještě výš je odhodlání, zodpovědnost. Zapomněl jsem na naštvání... to je někde mezi apatií a odhodláním. Další, vyšší úrovně vědomí jsou už tam, kde do života vstupuje spiritualita. Nejsme jen zodpovědní, pracovití, čestní, ale podle lidí, které zajímá spiritualita, můžeme své vědomí povznést, když dosáhneme univerzální, nepodmíněné lásky. To jsou lidé, kteří se v podstatě nezlobí,  nestěžují si, nikoho nepovažují za nepřítele...   Jsou vděční, pokorní... No dobře, a další úroveň je pak univerzální radost. Předposlední úroveň je totální vnitřní klid. Takových lidí je na světě údajně jen několik. A nejvyšší úroveň je samozřejmě - v jazyce spirituálně orientovaných hledačů - osvícení. To se ovšem týká jen takových historických osobností jako byl Buddha, Kristus...    

No a teď vám řeknu, že takové chápání probuzení zen neučí. V zenu je to celé tak trochu vzhůru nohama. Buddhovo poznání nemůžeme jednoduše považovat za nějaký nejvyšší stav mysli, protože tam nejde o žádné oddělené, osobní já. I kdybychom byli tisíckrát osvícení a dosáhli nejvyšších stavů, pořád to je "já", které toho stavu dosáhlo, někdo tu něčeho dosáhl. Zen tohle hází do koše - zapomeň na sebe, na stavy mysli, jen buď tady a teď. Ty nejsi důležitý, realita je důležitá, čili to, co tu je, je nejdůležitější. Někdo by mohl namítnout, že přece ti nejvýznamnější jogíni a guruové dosáhli stavu bez já, čili oni jsou ti, co odhodili já. Dobře - v tom případě proč o tom vůbec mluvit? Když jsme tedy už bez já, nemusíme zdůrazňovat, že tu je někdo bez já, je třeba zdůrazňovat to, že realita sama o sobě neosbahuje já. To je velký rozdíl. Chcete dosáhnout reality, nebo dosáhnout osobního stavu bez já? Proč neustále zdůrazňovat, že někdo dosáhl toho nebo onoho? ( A k tomu lze dodat pro naše křesťanské přátele - taky nejde o to, aby já dosáhlo Boha, ale aby Bůh vstoupil tam, kde já už není důležité a kde se nemluví o odsažení Boha, ale o otevření se Bohu, což je pravý opak. Dosáhla snad sv Terezie z Lisieux Boha, nebo se mu vzdala? To je ten rozdíl. Vzdát se není dosáhnout. Otevřít se není dobýt. Kristovo srdce není něco, čeho člověk musí dosáhnout, natáhnout se k němu. Kristovo srdce samo vstoupí do srdce člověka, když se tomu člověk přestane bránit. K tomu je potřeba odhodit ego, ale pokorně a důsledně, bez nějakých řečí o osobních dosaženích Krista a podobně.) Čili ten rozdíl mezi zenem a tzv. vznešenými učeními Východu. Zen je obyčejný život, "vznešená učení východu" jsou založená na vynikajících stavech mysli nějakých lidí. Nemám nic proti moudrým osvíceným lidem, pokud jsou ochotni veřejně prohlásit, že ničemu nerozumí a jsou hloupí. Ale nevážím si žádného duchovního učitele, který se považuje za "osvíceného". Takový člověk akorát plete lidem hlavu. Kodo Sawaki říkal - přestaňte být člověkem. Tím chtěl říct - uplně zapomeňte na učení a tvrzení lidí obecně. A taky říkal - my nejsme žádná zenová škola. Když jíme, jsme škola jezení, když kýcháme, jsme škola kýchání, atd. Proto zenový učitel by ani neměl vyzařovat nějakou auru, chovat se "osvíceně"... nikdo by neměl poznat, že to je zenový učitel. Leda v tom smyslu, že je to někdo, kdo není zcela zmatený sebou a druhými a světem, někdo, kdo ví, kam jde a proč. Někdo, kdo není otrokem okolností. Ale k tomu nepotřebujete dosáhnout nejvyšších stavů vědomí a držet se tam někde v oblacích. K tomu potřebujete stát pevně oběma nohama na zemi. David Hawkins v jednom rozhovoru řekl, že když dosáhl "osvícení", neměl potřebu jíst nebo pít, neměl potřebu nic dělat. Trvalo mu velice dlouho, než se nějak donutil vrátit do společnosti. Tak tohle opravdu není zen. To nemá se zenem nic společného. V zenu možná pět minut můžete sedět ve stavu naprostého klidu, ale pak už zvoní zvonek a musíte někam rychle běžet. Nikoho vaše stavy nezajímají, když je potřeba uvařit, uklidit, prostě něco dělat. Zen, z kterého kouká osvícení, je zkažený, prošlý, nepoživatelný zen. Takovému zenu se musíte zdaleka vyhnout a ne ho vyhledávat.      

Ona nejvyšší úroveň vědomí, osvícení na úrovní Buddhy, chcete-li, tak tím se v zenu začíná, a ne že končí! Takže na začátku je ta nejvyšší meta. Hora už je horou, kočka už je kočkou, buddha už je buddhou a ty už jsi sám sebou, což není nic jiného než být probuzenou bytostí. Vypadá to, jako by si tu někdo pěkně usnadnil cestu, ale tohle je pouze naprostý začátek našeho úsilí. Začínáme tedy sice s tím, že buddhou už jsme, ale čeká nás spousta práce a cvičení a odříkání a zmatků, než si to  v naší mysli a našem těle hezky sedne - než se ten nový přístup k sobě a druhým, k celému světu, zakoření v našem životě, ve způsobu, jakým přistupujeme k věcem a lidem.  A to může trvat dvacet, třicet let. Takže i když už buddhové jsme od začátku, co to znamená, jak to pochopit, jak to uchopit, jak to žít? To je největší úkol v zenu, nikoliv dosáhnout nějakého nejvyššího stavu vědomí. 

Zen totiž neučí, že život člověka, který realizoval dharmu  (uskutečnil v praxi učení Buddhy), nemá negativní emoce. I když někdo zažije třeba satori, neznamená, že už nebude nikdy cítit zlost, žárlivost, bolest, smutek, zoufalost, vztek... Satori může být chápáno jako prolomení ztuhlého, fixního chápání sebe a světa. Ale je tu něco důležitějšího než satori. A to je praktikovat, aplikovat čerstvou, probuzenou, neotřelou mysl v každodenním životě - člověk tedy musí být plně angažován v tomto okamžiku, protože co jiného je život než jeden okamžik za druhým? I když jste se před chvíli zlobili nebo plakali, když tady a teď vstanete a něco uděláte se stoprocentní zaujatostí, překonali jste sebe, překonali jste satori, překonali jste buddhismus, překonali jste osvícení, překonali jste duchovní úrovně, překonali jste knihy, učení, stavy mysli, a vstoupili jste do místa, kde je všechno v celém vesmíru okamžitě vymazáno a nahrazeno dokonale takovým vesmírem, takovým stavem, jaký tu právě je bez toho, že bychom ho subjektivně narušovali. Není to tedy já nebo ty, který něco děláš, ale to, které se děje. To, že to dělá nějaké já nebo ty, je jen neúplný pohled na realitu, která je sama o sobě úplná a bez předělu mezi subjektem a objektem.  

Zlost, smutek, otázky, nadšení, to jsou všechno vášně, hnutí mysli... tyto pocity nejsou problém. Problém je, když to, co v nás vyvolalo hněv nebo smutek, považujeme za něco fixního a trvalého. Proto v zenu není problém chvilkový hněv nebo smutek, problém je nenávist nebo zoufalost -  tedy když se vášně v naší hlavě zaseknou. Z toho je ale pro zenového člověka snadná cesta ven - něco prostě udělej, a znovu něco udělej, a znovu něco udělej, vracej se do stavu, kde ty a já nejsou důležité faktory. To je pak to dokonalé probuzení v akci. Proto se v zenu snažíme pořád něco dělat odhodlaně. Každý, kdo tak žije, je vzorem pro adepta zenu, ale není třeba říkat takovým probuzeným lidem "zen buddhisté". Pokud se mě někdo zeptá - jsem prostý člověk, žiju plně, okamžik za okamžikem, mimo kategorie... je to zen? Pak řeknu - asi nežiješ mimo kategorie, když tomu chceš říkat zen nebo to zařadit to nějaké kategorie. Pokud zen učíme nebo se zen učíme, pak musíme pracovat s kategoriemi, to dá rozum, ale současně tyto kategorie neustále rozbíjíme v jednoduché akci tady a teď. Pokud žijete mimo kategorie, važte si toho. Pokud máte vážný zájem o zen, pak nezbude než začít studovat a cvičit zen a to má svoje formy a tradice a svou logiku a terminologii. 

Když jsme nedůslední, znovu a znovu upadáme do negativních stavů. Ale když důsledně aplikujeme moudrost zenu, pak jsou naše negativní stavy jako mráčky, které jak přišly, tak odešly... Musíme být čerství, každý den žít znovu, to je mnohonásobně víc než dosahovat nebeských úrovní vědomí, protože i když někdo dosáhne nebeského klidu, souseda to moc nezmění. Jedno jediné gesto je něčím, co nemá hranice, co nezná žádné kategorie. Není tu já nebo ty, malý nebo velký, tady nebo tamhle, je to situace bez situace - proto se tomu říká dokonalé osvobození. 

Ale jak dlouho takové dokonalé osvobození trvá? Nekonečně krátký okamžik. Je náš život nekonečně krátkým okamžikem? No, snad se shodneme, že je pomíjivý, ale život vnímáme jako docela dlouhý příběh. Jak chceme, aby tento příběh vlastně vypadal? Má to být složité psychologické drama, romantický příběh se špatným koncem, nebo radši něco čerstvého, jako když v únoru začnou kvést sněženky? Samozřejmě náš život vždycky bude do jisté míry složitý, náročný, dramatický. Ale pokud znovu a znovu dramata a tíhu života prosvětlíme dharmou - čili onou neosobní, nezávislou, ničím nezatíženou, nikde neukotvenou, nedefinovanou, dokonale jasnou skutečností, neboli pokud náš život bude znovu a znovu probuzen k pravosti a svěžesti, pak mu to dá zcela jiný smysl.  

        

 

     

Moje vysněné, úžasné Ego

Už se asi dva dny chystám napsat článek o egu, ale pořád se k tomu nemůžu dokopat. Nechce se mi něco vysvětlovat. Kázat. Taky jsem si vědom toho, že článek by mohl být součástí knihy, na které s kolegou češtinářem pracujeme, ale nechce se mi teď nést tu zodpovědnost a snažit se psát zaručeně užitečné a jasně vyjádřené věci. Pojďme si tedy jen popovídat, nezávazně.

Křesťané nejsou tak posedlí představou, že moudrý člověk nemá ego. Křesťané si váží lidí, kteří jsou moudří v tom smyslu, že jsou pokorní, učenliví, tolerantní, ochotní pomoct, vyslechnout druhé... To východní nauky lidi na západě pobláznily s konceptem člověka, který nemá ego. Ale něco tu je strašně špatně, je tu velké nedorozumění. 

Východní nauky a do jisté míry i knížky o zenu, v lidech na západě vyvolaly představu, že osvícený, tedy ve východním smyslu probuzený, moudrý člověk, nemá v podstatě žádné ego.   To je ale prostě nesmysl. Pojďme se na ten problém trošku blíže podívat.  

Za prvé, ego. To je latinsky Já. Není na světě člověk, leda že by to byl velmi duševně nemocný jedinec, který by o sobě nebyl schopen nic říct. Představte si takový rozhovor s člověkem, který nemá ego, tedy žádné já. 

Pane Osvícený, jak se dnes cítíte? 

Dobře. 

Nemáte hlad? 

Ani ne, jedl jsem ráno kaši. 

Myslíte někdy na sex? 

Někdy ano. 

Chcete mít úspěch? 

To je mi jedno. 

Všimněte si, že v češtině nemusíme používat zájmeno já. Ale v angličtině v celých větách, musíme, pokud nemluvíme naprosto hovorově, tedy I ate, I think, I don't care... ono české Jedl jsem, myslím si, neřeším to, je anglické I ate, I think, I don' care. 

Takže co myslíte, má náš guru ego? Já bych řekl, že ego má, protože používá první osobu. Ale v historii lidstva existovala osoba, která ego neměla, byl to Vinnetou. Ten neříkal Já si myslím, Já jsem jedl. Vinnetou o sobě mluvil ve třetí osobě. Hmm, asi byl osvícený, že. 

Mohli bychom o sobě mluvit ve třetí osobě, ale stejně bychom mluvili o někom, kdo má subjekt, tedy já. Kdokoliv existuje, má subjekt a kdokoliv má subjekt, má já. Řekněme, že neživé věci nemají subjekt, protože se nedívají na svět ze své pozice, subjektivně, například hora... hora si neříká, hele, to je dneska hezky, ale včera na mě pršelo, byla mi zima... každá živá bytost má ale subjekt. Můžeme to vidět u psa nebo kočky. Dávají najevo, že se jim, tedy egu, něco líbí a něco nelíbí.  Evidentně mají ego. Ale to neznamená, že s nimi je něco v nepořádku. 

To, co duchovně orientované lidi na Západě láká na východních naukách, je představa, že i když guru o sobě evidentně mluví, má tedy nějaké ego, to ego je neškodné, skromné, maličké, zanedbatelné. To je představa mnoha lidí. Guru má ego, ale na rozdíl od ega běžného západního člověka, je ego gurua maličké, zanedbatelné. Proto jezdí v rolls royce, má tisíc oddaných žáků, kterým nařizuje co mají a co nemají dělat... Zajímavá představa o tom, jak vypadá člověk, který nemá ego...  Na základě čeho jsou čtenáři nebo návštěvníci přednášek východních učitelů schopni s jistotou prohlásit, že někdo má nebo nebo nemá ego? I někdo, kdo sedí dvacet let v jeskyni a jí tam trávu, může mít větší ego než nějaký CEO nadnárodní společnosti. Zatímco určitý CEO nadnárodní společnosti brzo ráno vstane a od toho okamžiku nemá čas na sebe, ale všechno dělá pro svou rodinu a pro firmu, takže večer se skácí zcela vyčerpán do postele, aby celý koloběh znovu začal ráno, náš poustevník je přesvědčen, že je osvícený a  mnohem lepší než ti blázni dole ve městě. Ego můžete obléknout do jakéhokoliv hábitu, a naopak, jak je kdo oblečen, jaké má zaměstnání, neříká vůbec nic o duchovních kvalitách toho člověka. Do srdce mu nevidíte, to s ním musíte opravdu nějakou dobu žít... 

Tedy velikost ega nemá nic společného s životním stylem, protože můžete být milionář a od rána do večera se obětovat pro druhé, nebo naopak můžete být chuďas a nic nemít a všechny kromě sebe nenávidět. Velikost ega nemá taky nic společného s dobou, kterou trávíte v meditaci, protože z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že meditace akorát vaše ego může nafukovat do nevídaných rozměrů a naopak, někdo, kdo nikdy nemeditoval a nemá zájem meditovat, může být ten nejskromnější člověk pod sluncem. Takže ani peníze, ani meditace, ani život v jeskyni, nic z toho nemá na ego vliv... 

Pokud chcete zmenšit své ego, a to říkám i sobě - první věc, kterou musíte udělat, je přestat řešit, jak velké je vaše ego a ega druhých lidí. Maximálně si můžete krátce říct, to jsem ale egoista, ale už nesmíte dodat - a chci být menší egoista. Protože jen Egoista chce být menší Egoista. Já chci menší ego, ale jak velké je tvoje ego je mi šumák. Tak to ne, ne-egoista chce, aby ne-egoisti byli všichni lidi na světě. Co pro to může udělat? 

Nejlepší způsob jak řešit ego je neřešit ego. Je potřeba si znovu a znovu uvědomovat, že jsme hloupí, oblouzení, že nejsme nikdy lepší nebo moudřejší než ostatní. To je třeba si opakovat, ale běda snažit se umenšit svoje ego, to je akorát nafukování ega, kterého si vůbec nejsme vědomi. Takže zatímco jedno ego umenšíme, jiné, o mnoho horší a obludnější ego nám vyroste z hlavy jako balón. 

Zen nás nabádá, abychom brali v úvahu potřeby druhých lidí a nemysleli pořád jen na sebe. Ale nejlepší způsob, jak nemyslet pořád jen na sebe, je všechno dělat co nejlépe. Zapomenout na sebe, zapomenout na ego znamená něco dělat tady a teď, cele... tam ego splyne s celým vesmírem a objeví se pravé já, pravé EGO.

Někdo mi nedávno říkal - ty máš velké ego. Ano, když mluvím s lidmi o zenu, mluvím někdy s nadšením, jsem odhodlaný, gestikuluju, zvyšuju hlas... ale pokud tohle nikomu neubližuje, co je na takovém egu špatného? Ego to jistě je, ale proč ne? Důležité je znát svoje slabosti a svoje iluze. Slabostí a iluzí mám tolik, že bych je mohl rozdávat. Jde o to nebýt toho otrokem - mít to v kleci na dvoře. Chodit se na to koukat. Nenechat si ten zvěřinec skákat po hlavě.    

Takže v zenu je důležité ne odstranit EGO, ale nastolit pravé EGO. 

Jak poznáte, že někdo má pravé EGO? Tak, že ten člověk nelže, nepředstírá, nefňuká, nevyvyšuje se, necítí se důležitý, atd. Je přirozený, spontánní, skromný. Může se angažovat v politice, může vášnivě diskutovat, nebo to může být tichý zahradník nebo zadumaný šachista. Takový člověk může pracovat v továrně nebo na poli, může to být prezidentka nebo uklízečka, může věřit v Boha a nemusí, může meditovat nebo chodit běhat. 

Zen je určitá metoda, jak dosáhnout a žít pravé EGO. A je to paradoxní, ale od obyčejného, přes mystické, vede ta cesta k obyčejnému. Na začátku jsem měl hlad, pak všechno bylo nic, zmizel jsem, ale teď mám zase hlad. No a ten prostředek, kdy člověk zmizí, to je lákavé, ale to není cíl, to je brána. Ticho, pocit klidu, samadhi, to není cílem, když cvičíme zazen. Zazen samotný je cíl a to ticho v rámci zazenu, klid, pokoj, nám pomáhá, abychom vytrvali v cvičení. Podobně modlitba v křesťanství je brána, kterou člověk vstupuje, aby viděl Boha. Ale nakonec je tu obyčejný život. Od rána do večera, obyčejný život, ego ne ego. Jen pokud tento obyčejný život protkáváme modlitbami, to obyčejné se stává posvátným. Když svůj obyčejný život protkávám zazenem  a spirituální reflexí, pak obyčejné věci jsou mým světlem, mým cílem, mou radostí, mou náplní, mým probuzením, mým pravým já. 

Takže závěrem, EGO ano, ale jaké EGO? Jaké ego byste chtěli mít? A nebo si radši dáte čaj? 

Já bych Ego chtěl mít. Tohle: https://www.energicamotor.com/us/models/electric-motorcycle-energica-ego/

PS.  Buddha učil, že člověk nemá žádné pevné Já. Fixní Já. Tedy Buddha učil, že nemáme ego. Z toho hlediska je to naše ego jakýsi blud, iluze. I když nemáme žádné fixní ego, takže ho nemusíme odstraňovat, přesto máme ego, kterým fungujeme v moderním světě. To ego nutně potřebujeme. Fixní ego neexistuje, ale subjektivní zkušenost potřebujeme, abychom přežili, abychom druhým pomohli. A nejdůležitější je žít pravé já. Buddha učil, že nemáme fixní já, ale neučil, že nemáme pravé já. V probuzení se objevuje pravé já. Buddha je probuzený, ale také bychom mohli říct, že Buddha znamená probuzené, pravé Já.  

Jen zen nebezpečím pro věřící?

Karmelitán a známý kazatel Vojtěch Kodet upozorňuje věřící, aby si nenamlouvali, že zen je nějak slučitelný s křesťanskou vírou. Netvrdím, jestli je nebo není, ale podívejme se na pár s prominutím hloupostí, které Vojtěch Kodet tvrdí o zenu: 

Neosobní buddhismus zenu se příčí nejzákladnějším pravdám křesťanství. 

Tak za prvé, v jakém smyslu je zen neosobní? Je naprosto osobní, v životě jsem nezažil nic tak osobního, jako je zen. Takže to je hloupost. Ale pojďme dál. 

V křesťanství věříme v jednoho osobního Boha Stvořitele, který pro nás a pro naši spásu poslal svého Syna, Ježíše Krista. Vše v křesťanství se odvíjí ze vztahu s ním. Jen v Kristu máme vykoupení a odpuštění hříchů (srov. Kol 1,14), v nikom jiném není spásy (Sk 4,12). Zen buddhismus naopak hlásá, že člověk může být spasen vlastními silami, a odmítá Ježíše jako osobního Spasitele.

Zen v žádném případně nehlásá, že člověk může být spasen vlastními silami. Naopak se neustále v kázáních všech velkých mistrů opakuje, že člověk sám je nic tváří v tvář univerzální pravdě, která člověka přesahuje, a které se má a nakonec chce podřídit - nakonec z této pravdy čerpá. Vlastní síly samozřejmě potřebuje, ale zrovna tak to jsou vlastní síly křesťana, vlastní nohy a vlastní ruce a vlastní hlava křesťana, kterou musí sám použít, protože rozhodně není loutkou v rukách Boha, ale svobodnou, samostatnou bytostí, která ovšem potřebuje a miluje Boha.  Co se týká odmítání Ježíše jako osobního Spasitele. Zenový učitel, který nerozumí křesťanství, by měl o Ježíši mluvit jen s největší opatrností a uctivostí. Kdo nerozumí Ježíši,  nemůže ho odmítat, protože neví, koho odmítá. 

Východní meditace je ve službě jakéhosi osvobození, je bez předmětu a za cíl má plné vyprázdnění sebe sama, míří k zastavení, ukončení bytí a ke sjednocení se s absolutnem. V tom se také nachází kořen rozdílnosti v porovnání s křesťanským myšlením, kde naproti tomu je důraz kladen na setkání: živý Bůh se potkává s člověkem, který je ztracený ve svém světě. 

Ano, o osvobození v zenu jde, ale je to osvobození od malého, sobeckého já a přijetí pravého já, které je v souladu s pravdou. Dále je třeba nezapomínat, že toto osvobození je něco, k čemu dochází za den tisíckrát, sto tisíckrát... a člověk ho pořád ztrácí, podobně jako žádný křesťan není neustále bez viny. Nejde tedy o plné vyprázdnění sebe sama, ale o nastavení zrcadla tomu já, které je falešné, malé, sobecké, ubohé. K ukončení bytí rozhodně nemíříme. Naopak. Znovu a znovu ukazujeme na zázrak života a všeho, co je kolem nás. Z hlediska zenu sjednocení s absolutnem ještě není probuzením, není dosažením pravdy. Ale je to prostor k tomu, abychom se probudili. Kristus se potkává s člověkem, který je ztracený ve svém světě. V zenu se Buddha setkává s člověkem, aby se člověk stal Buddhou, probuzení potkává probuzení. Člověk se ve své praxi a ve svých skutcích stává totožným s Buddhou. Jde tu tedy též o důležité setkání.    

Ve východních náboženstvích vše závisí na vykročení ze světa a na anulování sebe sama, zatímco křesťanská víra je založena na skutečnosti, že Bůh se obrací k lidstvu skrze své vlastní vtělené Slovo. 

To je možná pravda v theravádovém buddhismu, ale ne v zenu. V zenu neopouštíme svět ani se neanulujeme, jak už jsem vysvětlil výše. Nicméně je třeba uznat, že křesťanská víra není stejná jako víra v zen buddhismu, o tom není pochyb. 

Smysl křesťanské meditace je společenství s Bohem, který se daruje v lásce. Stát se s ním jedno znamená nikoliv zastavit či ukončit své bytí, ale maximálně je rozvinout v osobním sdílení. Proto křesťanská meditace nemůže mít za svůj konečný cíl vyprázdnění sebe sama. Při zasvěcování křesťana do perspektiv zenu hrozí nebezpečí postupného rozkladu touhy být spojen s Kristem, která je pro křesťana podstatná.

Tohle je vážná věc. Doufám, že každý křesťan, který cvičí zazen, vyprazdňuje se ode všech model, falešných božstev, lží, doufám, že nastavuje zrcadlo svým klamům a touhám, aby viděl jasně a mohl se vrátit ke své lásce ke Kristu - ke Kristu, v kterém není ani špetka falše nebo lži - osvěžen, odlehčen, zbaven hloupostí a nástrah našeho moderního světa, a s čistým svědomím takový křesťan může v zendo nechat i všechny své představy o Buddhovi. Vlastně, musí! Odchází tedy ze zendo čistý a nevinný, připravený milovat Krista cele a pravdivě. Taková nevinnost je cílem naší skupiny, kterou jsem založil a nazval Sangha Innocentia. Ani já, ani nikdo jiný v naší skupině se nechceme držet žádných nesmyslů, které nám vnucuje moderní svět. Kristus je pro mě osobně ten, který přišel lidem říct, aby se probudili! Buddha by v žádném případě neměl být pro nikoho žádnou modlou, žádným bůžkem. Buddha je to, co tvoříme tímto tělem, tímto masem a těmito kostmi na tomto místě, když jednáme pravdivě. A takový člověk rozhodně může následovat Krista, pokud k tomu má vážné důvody. Nedoporučuju teda zen buddhistům, aby se z čista jasna začali zajímat o křesťanství, pokud necítí vnitřní potřebu, touhu, pokud tam není jiskra, a totéž se dá říct naopak. Nevidím důvod, aby se křesťan začal zajímat o zen, pokud necítí, že by mu to mohlo pomoct otevřít oči. 

První přikázání

První přikázání zní: V jednoho Boha věřit budeš. Rozumím tomu tak, že pro křesťany musí být Bůh na prvním místě, pak dlouho nic a teprve pak všechno ostatní. 

Co to znamená Bůh na první místě? Tomáš Halík k prvnímu přikázání v jednom rozhovoru řekl: "To „V jednoho Boha věřiti budeš“ není především předpis, co si má člověk myslet o Bohu. Lidé, kteří nevěří v Boha, jsou často ochotni věřit čemukoli. Domnívám se, že v člověku je jakási přirozená touha po absolutnu. A pokud to absolutnu škrtne ze svého života, tak do uvolněného prostoru vniknou nějaké jiné, relativní hodnoty, které si absolutizuje. Kariéra, peníze, strana, národ… A tomu se v tradiční náboženské terminologii říká modloslužba." 

Chápu to tak, že Bůh překračuje běžný svět lidí, v kterém vládnou hodnoty jako kariéra, peníze, strana, národ... Pravda křesťanství je transcendentní pravda, ne pravda objektivní nebo vědecká nebo sociální. Transcendentní pravdu nelze zachytit, a přesto to tu je. Je to to, co je nejhlubší, a přesto se nás to týká, a to nejen našeho srdce, ale jde o každý záhyb kůže, každou vrásku, každý vláseček na předloktí. Tím chci říct, že ačkoliv je Pravda křesťanů - Bůh - nezachytitelná, je přítomná. A ačkoliv je nekonečně hluboká, je i na posledním lístečku nejvyššího stromu v lese, poletuje v prachu někde v oblacích, sedí nám na nose, šimrá nás za uchem. Bůh křesťana dosahuje všude, dožene ho všude, vidí všude, slyší vše, zachází do těch nejjemnějších detailů... Jedná se tedy o Boha, pravdu, která platí absolutně a bez jakýchkoliv výhrad. Ale proč o tom píšu? Jak to souvisí se zen buddhismem? 

Mnoho zen buddhistů si myslí, že když bude tu a tam něco číst o zenu, budou pravidelně cvičit zazen, občas si poslechnou přednášku nějakého zenového mistra, nebo tu a tam zajedou na nějaké meditační ústraní, jsou z nich autentičtí buddhisté, žáci dharmy, buddhové tělem a duší. Vůbec tomu tak ale není. V zenu není žádné první přikázání, ale cítím, jako by tam bylo. Toto přikázání cítím ve všech kázáních autentických mistrů. To přikázání zní - budeš cvičit dharmu a studovat dharmu. A tato dharma překračuje svět lidí. 

Kodo Sawaki řekl: "Přestaň být člověkem." Tím nás zen buddhisty nabádá, abychom překročili svět lidí a vstoupili do světa dharmy. Jinými slovy, realizovali Pravdu, která je víc než svět lidí. A svět lidí je přesně to, odkud Kristus vyvádí své následovníky, aby je povznesl k Bohu. S Bohem je pak svět lidí něco jiného, než jsme si dosud mysleli. Zdánlivě je to totéž, ale není to totéž. Věřící člověk je zdánlivě obyčejný člověk, ale v jeho srdci je dimenze, která ho svým způsobem od světa lidí osvobozuje, a současně mu dává za svět lidí novou zodpovědnost. Když mluvím o dharmě, jako základním principu, nebo jako o základní hodnotě v životě buddhisty, mám tím na mysli nepsané přikázání - své usilování v životě založ na pravdě, které říkáme dharma. Nenech se ošálit světem lidí. Mistr Dógen žáky buddhismu povzbuzuje, aby dosáhli Pravdy. Dosažení pravdy je současně pro buddhistu závazek, aby touto pravdou naplňoval svůj život až do smrti. A to je velmi nelehký úkol, podobně jako není jednoduché pro věřícího člověka od rána do večera neztrácet kontakt s Bohem.    

Jak studovat, cvičit, poznávat a žít Buddhovu pravdu? Není to možné, pokud nemáme žádný živý příklad. Netvrdím, že se musíme držet jednoho učitele celý život, ale měli bychom najít učitele, kterému důvěřujeme, který žije pravdu a učí pravdu. S takovým učitelem musíme trávit pokud možno dost času každý rok, několik let. Bude to přinejmenším deset i více let, než se živý příklad učitele otiskne do našeho srdce. I shin den shin, to je ze srdce do srdce - a přesně tak se  se předává dharma mezi učitelem a žákem. 

Kodo Sawaki byl určitě skvělý zenový mistr, vycházím hodně z jeho učení, ale s ním jsem nesdílel záchody, nechodil po horách, nejezdil na kole, neprostíral stoly, neštípal dříví... Můžete si vážit koho chcete, ale živý buddha je ten, kdo je přímo před vašima očima, ne někdo, kdo zanechal stopu na internetu nebo v knize. Můj učitel není někdo, o kom jsem četl nebo ho sledoval v TV. Je to někdo, koho osobně znám, dobře znám a on dobře zná mě. A současně je to někdo, kdo popadl své tělo a udělal z něho buddhu a byl jsem mnohokrát u toho, jak se díky němu lidé probudili ze snů a našli skutečnost takovou, jaká je.  

Já osobně jsem v určité době pocítil jakési duchovní prázdno, duchovní smutek, hlad a našel jsem obrovské - to nepřeháním - obrovské porozumění a souznění s tím, co mě trápilo, u mých křesťanských přátel. Mnohé mi došlo, mnohé mě naučili a chci se od nich učit dál. Tato kniha je i určitým vyjádřením mých velkých díků. Nedávno jsem četl Káju Maříka. Oni tam neříkají "děkuji", oni říkají "zaplať Pán Bůh". Takže milí křesťané, zaplať Pán Bůh. A my zen buddhisté, koukejme si vzít z křesťanů, kteří jsou  oddaní Bohu, příklad a milujme dharmu - pravdu nade vše, nad svět lidí, a teprve pak můžeme ten svět lidí pojmout jinak, probuzeně... 

Nacházet pravdu - světlo v nepříjemných situacích

Myslím, že není na škodu připustit, že Kristus je univerzální. Někteří křesťané snad díky Richardu Rohrovi chápou, že Kristus je to, co je univerzálně platné. A pravdivé. Probuzení - a to s Kristem přímo souvisí - je něco, co prostupuje veškerými učeními a tradicemi buddhismu. Ale co je probuzeni? 

Buddhista musí usilovat o aktualizaci probuzení v každodenním životě. V křesťanství má probuzeni velkou hodnotu. Zase je na každém křesťanovi, aby se popral s tím, jak se probudit k životu, pravdě, ke Kristu. Ale ten úkol, ta výzva je v obou tradicích živá, palčivá, naléhavá. Víme dobře, jak buddhisté často míjí Buddhu, jak míjí probuzení a místo toho se topí v konceptech, dojmech, pojmech, názorech na všechno možné. Pak setkaní s Buddhou možné není. A pokud se aspoň trochu zajímáme o křesťanství, vidíme, že ani křesťané to nemají jednoduché - intimní setkaní s Kristem není něco, co by křesťan dostal zadarmo. Naopak, vyžaduje to obrovskou vůli, chuť, zájem, odvahu jít do hloubky.  Je to těžký a důležitý úkol. 

Ačkoliv je cíl buddhisty a křesťana velmi podobný, musíme se hluboce klanět a ctít toho konkrétního koně, který nás do cíle dovezl. Kdysi jsme jeli s přáteli na dovolenou do Chorvatska, byla to dlouhá a pro řidiče namáhavá cesta. Bylo nás asi osm, jeli jsme dvěma auty. Jedna žena vyzdvihla, jak úžasnou práci odvedl řidič v druhém autě, ačkoliv ji samotnou nevezl. Ačkoliv tuto osobu dovezl na místo jiný řidič a stejně dobře, ona osoba chválila práci řidiče druhého auta. Tím chci říct, že si musíme uvědomit, jak nás naše vlastní praxe a naše konkrétní víra dovádí k cíli, ačkoliv si můžeme všimnout že víra druhých lidí je hluboká, moudrá a úžasná. Protože jsem vůbec nechápal smysl křesťanství, když jsem dokončil studium na gymnáziu, hledal jsem jinde. Neměl jsem tedy prakticky žádnou křesťanskou zkušenost, které bych si mohl vážit. Dnes musím cítit vděčnost za to, jak správným směrem člověk jde, když praktikuje zen buddhismus, ale současně už nemohu zavírat oči před tím, jak úžasně vede křesťany jejich víra.   

Musíme si také uvědomit, že ten tzv.  cíl cesty není něco, co bychom mohli nějak zafixovat, prohlásit - došel jsem do cíle, teď budu do smrti odpočívat, protože tahle cesta, tohle úsilí  už vlastně skončilo, díky za vše a neshledanou. Mistr Dógen ve spisu Bendowa napsal: Nakonec jsem navštívil chrám na hoře Dai-byaku-ho a poznal jsem zenového mistra Tendo Nyojo, s kterým jsem  dokončil velký úkol celoživotního cvičení. Všimněte si paradoxu - dokončil úkol celoživotního cvičení. To znamená, že mistr Dógen si s konečnou platností uvědomil, že cesta Buddhy nemá žádný konec, že každý den, každý okamžik je nová výzva a možnost uskutečnit probuzení Buddhy. Tím spíše víra křesťanů je nikdy nekončící, každodenní úkol nebo výzva nebo možnost navázat kontakt s Bohem a tento kontakt aktualizovat v každodenních úkonech, ve způsobu, jak se chováme, mluvíme, jednáme s ostatními, ve způsobu, jak vidíme svět, ať už jeho krásy nebo jeho temné stránky. To znamená, ze tradice není pouze pomůcka, náboženství není pouze berlička nebo dopravní prostředek,  ale náš způsob života. 

Věřím, tedy mám vztah, osobní, angažovaný vztah. To dává směr mým každodenním činům. Tak je můj každodenní život vyjádřením mé víry, mého vztahu. Mého vztahu k Pravdě, k Bohu... Pak ten kůň, který mě veze, si moc neodpočine. Můj život je moje praxe, moje cesta, moje probuzeni. Každý zazen je cíl sám o sobě, protože každý okamžik zazenu je cílem sám o sobě, pak nemá smysl čekat na nějaký lepší zazen v budoucnu, nebo na pokroky na cestě. Svým způsobem uděláme velký pokrok, když pochopíme, že intimní vztah s každodenními okamžiky je opravdu náš hlavní úkol a že v budoucnu se můžou stát různé věci, ale zatím o tom můžeme jen snít, nic jiného. Můžeme promarnit velkou část života představami o budoucnosti, představami o budoucím osvícení nebo budoucím nalezení Boha, ačkoliv pokud posloucháme moudré učitele, jsme vedeni k tomu, abychom navázali důvěrný kontakt s přítomností, protože v ní nalezneme všechno, co hledáme v našem duchovním světě. 

Duchovní život znamená život, v kterém se probouzíme ze snu o životě do skutečně pulzujícího života tady a teď. Lidé mají možná odpor k organizované praxi, ale díky organizované praxi máme možnost podívat se tváři v tvář svému egu. Přátelé si vybíráme, vybíráme lidi, které pozveme na večírek. Ale spolu praktikující si nevybíráme. Oni taky chtějí pravdu a světlo. Nam jsou třeba nesympatičtí. A to je přesně příležitost probudit se a projevit moudrost a lásku. Místo odsudku nebo odporu je tu otevřené srdce, podaná ruka, podáme talíř nebo misku, myjeme nádobí. 

Nacházet Krista v tiché, majestátní katedrále, je jednodušší, než když potkáme nesympatického souseda na zastávce autobusu. Ale pokud nechceme být do smrti svátečně věřícími, nezbývá než naučit se projevit čisté srdce Krista nebo jasnou mysl Buddhy v těch nejprotivnějších situacích. Nejde o to ukazovat na druhé: koukejte jak je jejich víra povrchní. Takoví lidé milují Krista, ne sousedy. V tom případě ale - jakého vlastně Krista milují? 

Já sám jsem ten, který musí odhalovat a rozeznat vlastní slabost a povrchní tendence. Vira, vztah je především můj úkol, nemusíme řešit chyby a selhaní druhých. Čím hlubší a moudřejší budeme, o to větší bude naše pochopení slabosti druhých. Teprve pak člověk může vést druhé k moudrosti. Pro toho, kdo druhé vede k pravdě, nejsou chyby druhých zdroj frustrace nebo zlosti, chyby druhých jsou pracovní pomůcky, materiál k  pečlivému studiu. Protože milujeme pravdu, musíme seriózně zkoumat chyby a slabosti druhých a své vlastní. Tady nemá zlost žádné místo. Je tu jen živá zvídavost, chuť a odvaha k pravdě.

K čertu se stejností

Dnes večer jsem byl v kostele Panny Marie Vítězné na setkání tří osobností duchovního života v rámci mezináboženského dialogu - Pohled na meditaci v náboženském dialogu.  Diskuze se účastnila karmelitka sestra Denisa Červenková, učitel zenu Jiří Hazlbauer a husitský biskup Juraj Dovala. 

Zaujala mě tam, mimo jiné, myšlenka sestry Denisy, že je třeba dávat  si pozor na "stejnost", když mluvíme o společných rysech nebo vlastnostech nebo idejích různých náboženství. V jednom svém článku jsem napsal, že i když zen buddhisté a křesťané jedou obrazně řečeno jiným vlakem a jinou cestou, jedou do stejného cíle. Když se zamyslím nad tím, co řekla sestra Denisa, klidně vezmu to slovo "stejný" zpět. Jde o to, že i když zen buddhisté budou tvrdit, že došli k Pravdě a křesťané budou tvrdit, že Ježíš je Pravda a logicky by tedy obě tradice měly vést k téže Pravdě, s velkým P - nikoliv tedy k nějaké relativní pravdě s malým p, nechal bych otevřenou otázku, k jaké Pravdě docházejí křesťané - ne proto, že bych je podezíral, že docházejí k nějaké svým vlastním náboženstvím omezené pravdě, která není hodna velkého P, ale proto, že otázka Pravdy, jak ji chápou křesťané, je něco, co jim musí být nadmíru drahé a je to svým způsobem jejich důvěrná věc a i když znovu a znovu čtu v knihách františkána Richarda Rohra o probuzení v křesťanství a jsem přesvědčen, že křesťané nakonec nacházejí pravdu s velkým P, co kdybychom prostě pro tentokrát nechali na nich, aby rozhodli, jestli je jejich zkušenost pravdy "stejná", jako zkušenost zen buddhistů. 

Po tomto mírném a opatrném úvodu bych rád napsal něco důraznějšího a opravdu z lásky k bratrům a sestrám křesťanům.  K čertu se stejnosti! Copak nevidíme, že člověk je pravdivý díky velice konkrétní, možná složité, nesmírně hluboké a spletité cestě a často fyzicky i mentálně bolestivé praxi? Musíme si uvědomit, že naši konkrétní cestu praktikujeme díky nezměrnému úsilí a moudrosti našich předků. I kdybychom sami neměli sílu pokračovat v tom, co oni činili, měli bychom po špičkách chodit kolem jejich odkazu.  A tak by bylo  svým způsobem sprosté nebo přinejmenším neuctivé hodit všechna náboženství do jednoho pytle. 

To, co je stejné, je v případě opravdu ryzích lidí obrovská vůle k pravdě, která už pak přesahuje hranice náboženství - aniž by smysl toho kterého náboženství tito moudří lidé popírali. Ano, je tu určitá zkušenost, která přesahuje slova a kategorie. Je však paradoxní, ze ačkoliv např. Bůh přesahuje slova, musíme pečlivě vážit slova, když mluvíme o Bohu. Totéž se týká probuzeni. Je těžké o tom mluvit a jde snadno plácat spousty nesmyslů. Probuzení přesahuje slova, ale o to těžší je najít slova, která probuzeni přibližují. Pravé náboženství překračuje samo sebe, a o to větší úsilí musíme vyvinout, abychom toto pravé náboženství ochránili před zničujícím rozmělněním a falešnou univerzalitou. 

Richard Rohr napsal knihu Univerzální Kristus. I když jsem přesvědčen, že Kristus univerzální je, příklad všech moudrých a autentických křesťanů nám ukazuje, že cesta k takovému univerzálnímu Kristu je zatraceně specifická. A totéž platí pro pravdu, kterou objevil Buddha.  

Potkat své vlastní probuzení

Před chvílí jsem se koukal na video na youtube, kde moje bývalá zenová učitelka Jane Dobisz  vysvětluje, co to je osvícení. Vysvětluje to velice jednoduše, upřímně a zjevně vychází ze své zkušenosti. 

Protože říká, že osvícení není nic zvláštního a že toto osvícení nelze neustále držet, čili člověk o ten stav jasné mysli, čisté mysli, znovu a znovu přichází, u videa je několik nenávistných komentářů... např. "to není zenová mistryně, to jsou hamburgery..." Nebo "plácá nesmysly"... Je neuvěřitelné, jak jsou lidé imunní vůči pravdě. Vidíme to kolem sebe denně. Probuzení máme přímo před nosem. Jenže hlavní překážka dosažení probuzení není nedostatek talentu nebo zvláštních mystických schopností. Hlavní překážka je naše tvrdohlavá mysl, která si neumí ani ve snu představit, že už žijeme v pravdivém světě. (Křesťané tomu říkají milost a nemusí ani hnout prstem, aby dostali vše). 

"Řekne-li se milost, mám slyšet především: nečeká se od tebe nic, než že budeš chtít, že nastavíš kapsy, náruč, ústa, a já ti je naplním. Zdarma, a ne až uděláš, dosáhneš, až odstraníš." Karel Satoria. 

Takže v tom zenovém smyslu my nemusíme dělat nic proto, aby svět, v kterém žijeme, byl pravdivý. On už pravdivý je. A zrovna tak jsme pravdiví, skuteční, probuzení my sami. Ne v tom smyslu, že nikdo nelže a že všichni jsou poctiví a probuzení. Žijeme v pravdivém světě v tom smyslu, že kdybychom dokázali na chvíli vnitřně mlčet, okamžitě bychom viděli, slyšeli, cítili - vše takové, jaké to je, čili pravdivé. Protože ale dáváme přednost našim představám a názorům, místo pravdy vidíme zkreslenou, často úplně znetvořenou skutečnost. Místo zenové mistryně, která překračuje pohlaví, národnost a rasu, vidíme Američanku, která se cpe hamburgery. Samozřejmě že "zenová mistryně" je pouze koncept. Ale v tomto případě je to nápověda, co ta žena na tom videu předvádí, je to nápověda, že jde o pravdivou, upřímnou, zkušenou bytost, která ví, co dělá a co říká. 

Aby to bylo trošku ze života. Bylo to někdy v roce 1994, když jsem přijel do Bratislavy na víkendové ústraní, které vedla Jane. Byla velmi mladá a krásná. A nastydlá. Toho jsem využil, abych za ní mohl zajít a nabídnout jí kapky - bylinky. Kapky si vzala, poděkovala. Páni, dal jsem zenové mistryni medicínu!!! Když jsem s Jane - tehdy ještě za svobodna McLauglin, měl  rozhovor mezi čtyřma očima, snažil jsem se jí dost neohrabaně naznačit, že jsem "osvícený". Dobře mě poslouchala a pak řekla: Já ti nevěřím. I don't believe you. Jenže na rozdíl od těch nenávistných komentátorů pod videem ona to myslela opravdu poctivě, snažila se mě prokouknout. A dobře dělala. Tehdy jsem taky nechápal, jak je probuzení křehká věc a jak se musí pořád znovu a znovu aktivovat. Přesně tak, jak to Jane říká na tom videu - když něco děláte, prostě to dělejte, to je vše. Tím nesmysly, který plodí vaše mysl, včetně toho, kdo a jak dlouho je osvícený, se odhodí a probudíte se do skutečnosti přirozeně. Můj učitel Mike nezná školu Kwan Um, v rámci které Jane učí, ale vždycky nás učil totéž - není žádné zvláštní osvícení někde tamhle nahoře, je jen náš skutečný, někdy hořký, někdy sladký život tady a teď. Takže něco musíme dělat a problém osvícení je vyřešen. 

To ale neznamená, že nemá smysl číst dlouhé filozofické traktáty o různých aspektech víry. Právě proto, že jsme tak tvrdohlaví a nedůvěřiví, potřebujeme klenoty jako je bible, Shobogenzo, Tao Te Ting atd. Musíme tyhle spisy studovat - samozřejmě podle toho, k jaké víře se hlásíme, ne číst za každou cenu vše -  znovu a znovu, abychom nezvlčeli. V ideálním případě abychom se znovu a znovu probouzeli do pravdy, která není ani zenová, ani křesťanská, ale dokonale a cele nezávislá na představách lidí. (A pokud je Kristus pravda, o čemž nemám důvod pochybovat,  je to naprosto univerzální pravda, která platí jak uvnitř, tak mimo křesťanství).  Nevím, kde jsem minule narazil na tvrzení, že příběhy jsou ještě výmluvnější než výklad teorie. Bible jsou samé příběhy. Mistr Dógen ve své knize Shobogenzo cituje stovky příběhů. Často svou esej  zakončí nějakou ukázkou ze života. 

V poslední době mě často napadají chmurné myšlenky. Ale naštěstí díky autentickým učitelům jako je Jane nebo můj poslední učitel vím, že je možné takové myšlení překonat. A tak mnohokrát za den zapomínám na svůj život jako situaci, a místo toho něco dělám. Tehdy v mé mysli není žádná překážka, žádné ale, kdyby, nahoře, dole, dobře, špatně... Prostě tady a teď se člověk probudí, když něco naprosto cele vykonává. V minulosti jsem o tom psal znovu a znovu. A lámal jsem si hlavu, proč to na nikoho nepůsobí. Dneska chápu, že lidi nepřesvědčí pár myšlenek, byť jim věří nebo je považují za zajímavé. Lidi potřebují kontext, příběh. Kdo je ten člověk, který nám tu povídá o probuzení? Jaká je jeho zkušenost? Jak to vlastně myslí a dá se mu věřit? Na druhou stranu příklad úžasných, pravdivých lidí, jako je Tomáš Halík nebo Marek Vácha, ukazuje, že i kdybyste se rozkrájeli a byli pravdiví tak, že by z vás pravda tekla čůrkem, lidi stejně budou ukazovat prstem na vaše nedostatky. Místo toho, aby poslouchali, co říkáte, nebo lépe řečeno proč to říkáte, mají k tomu spousty připomínek nebo akademických komentářů. Nejde přeci o to, aby naši učitelé neměli lidské nedostatky a nebo aby byli akademicky dokonalí. Jde  o to, jestli mluví pravdu nebo nemluví pravdu. Jestli mají cennou zkušenost nebo nemají cennou zkušenost. Jestli to, co říkají, prošlo srdcem, nebo je to jen racionální výpočet hlavy. Je potřeba pořád chodit ke zdroji. Co říkají tihle učitelé? Jak se mě to týká? Není důležité, jestli někdo chodí bos nebo v kravatě, jestli má vyholenou hlavu nebo copánek, má PhD, jestli je to štíhlá slečna, nebo obtloustlý stařec - co ale říká? Proč mi to říká? Co se za tím skrývá? Pravda nebo lež? A jak na to mám reagovat? Jak to aplikovat, pokud to je pravda? 

Marek Vácha říká, že nechodíme na mši proto, abychom si poslechli zajímavé kázání nebo se setkali se sousedy. Chodíme tam proto, abychom se setkali s Kristem. Takže kázání, jestli není moc zajímavé, to je podružné. A naprosto stejně to je v zenu. Zenový mistr tu není od toho, abychom na něho zírali s otevřenou pusou a křičeli - ó Buddho! Nebo obdivovali jeho akademické schopnosti. Je tu od toho, aby nám pomohl setkat se s pravým Buddhou, který je v nás samotných. Teisho, zenové kázání, není způsob, jak se utvrdit v tom, že někdo je nebo není osvícený, mistr nebo já, nebo sousedka. Teisho je způsob, jak se setkat s probuzením a jak toto probuzení aktivovat. Když se to nedaří dnes, podaří se to příště. Mistr může vypadat jako úplně obyčejný člověk, nebo naopak může být trochu střelený, může nosit divné oblečení, poslouchat divnou hudbu (narážka na Brada Warnera), jde ale o to, jestli ví, co říká, a jestli to, co říká, žije. Pokud ano, pak ho můžeme chápat jako pomocnou ruku -  nabízí ruku a může nám pomoct pochopit, co je probuzení a jak aktivovat probuzení v každodenním životě. 

odkaz na video https://youtu.be/9jgb6uGwcrI